Tvorba

Mám menší problém, nemáte někdo zdání o tom, jak se ve středověku popravovali váleční zajatci? Probíhalo to veřejně, nebo ne? Nějak nemůžu najít žádný zdroj, který by mi tuto kratochvíli v řadách vojsk trochu osvětlil

Yeyra: umírání rozhodně není běžnou součástí mého děje... a umře pár postav, se kterými se případný čtenář bude setkávat téměř neustále, a jejich smrt rozhodně není odbyta ve stylu "a pak umřel." (čímž nechci říct, že je jejich umírání rozmazáno na deseti stránkách)

Ve Tvém světě takové smrti nejsou až tak hrozné... nebo spíš, dá se předpokládat, že se mohou někomu přihodit fauně je poměrně jedno, kdo jí stojí v cestě... roztrhání zvěří je docela drastické... ačkoliv jsem měla pocit, že hyeny jsou spíše mrchožrouti

Dramida: já právě nikoho jako je A´ nemám, a náhlé zmrtvýchvstání některé z postav by se dost obtížně vysvětlovalo. Navíc mám strach, že by to mohlo působit jako známé neoblíbené deus ex machina.
Pár mých postav prostě musí umřít, žádá to děj a je to nutné pro zachování jakési jeho celistvosti... a navíc na následných událostech je postaven děj další knihy...
Jediný kdo v mém světě má moc zasahovat do chodu světa je Osud (veliké O je schválně), a jeho pohnutky jsou tajemstvím dokonce i pro jeho nejbližší služebníky. Někteří je jen tuší a jiní v jeho existenci nevěří...
Momentálně kořením tu scénu s usekáváním hlavy a začíná to být pěkné drama... přiznám se, že nejsem moc mučící typ... jedna postava dále v ději bude solidně zkoušet, ale jako mučidlo mu poslouží středověká medicína, a léčba zranění utržených v bitvě, nikoliv mučírna. Své postavy mučím spíše psychicky...

Dramida: když v mé knize začalo dějově "přituhovat" a přišla na řadu první smrt postavy, byť vedlejší, docela jsem se bála, že až si zubatá přijde pro některé z hlavních postav, budu mít nutkání je zachraňovat, nebo zázračně léčit ze smrtelných zranění, protože jsem si některé velmi oblíbila ...ta chvíle přišla a obávané nutkání se nedostavilo
z výčtu brutálních smrtí je to např.: již zmíněný dům co spadne a někoho neopatrného pod sebou pohřbí, setnutí hlavy (ne na popravišti), nebo třeba šíp mezi oči... vzhledem k tomu jací jsou Strážci megalomani mi přijde zabití dýkou či jedem trochu minimalistické... a v některých případech s nejistým účinkem.
A jak známo, autor Hry o trůny si akorát vždycky postaví řadu domina, aby ho na konci každé knihy mohl zbourat... nečetla jsem ještě všechny knihy, ale je mi jasné, že postavy co žijí tam kde čtu, o kus dál jsou už mrtvé, jen o tom ještě nevím.
SPOIL pro mé betačtenáře 2/3 hlavních postav se nedožijí konce

připadám si pomalu jako G. R. R. Martin... ne nejsem tak slavná ani oblíbená, ale začínám dost brutálními způsoby zabíjet svoje postavy, a jediný co to se mnou dělá je, že se blbě směju.

Slaya: je to super já píšu o fiktivním středověku a v Olmu je mnoho staveb, kde se tímhle způsobem dá pochytit spoustu inspirace asi nejsilnější zážitek byla výprava na vrchol zvonice u sv. Mořice, před polednem...
A památkářská exkurze do kláštera v Plasích položila základy pokračování příběhu... do té doby byl jen jako taková abstraktní skica v hlavě

Ohjé... svět který popisuji je obrovský. Jakpak by měl být malý, když je to celý svět!
Mě neustále přepadá pocit, že je stále moc malý a že musí být co největší a že čtenář musí získat pocit, že to co mu bylo představeno, je špička ledovce a ideálně v něm vzbudit zájem o víc informací.
Už jsem se dostala do fáze, kdy mi náš lidský svět a můj vlastní splývají dohromady. Když jdu po ulici, není to obyčejná ulice, je to místo, kde mě třeba napadne další nápad. Jelikož mám ve škole předměty z historie a dějin umění, často se nacházím v historických budovách, galeriích, kostelech a tak (i samotná budova školy je bývalý jezuitský konvikt), vidím po těch chodbách chodit lidi z toho světa. Když se stane něco, co mi připomene situaci z příběhu, automaticky se mi to spojí v hlavě... možná už to trochu hraničí s posedlostí

Yeyra: ono je to aby Ti to pomohlo dostat se ze stavu, kdy nenapíšeš ani řádku, nemusíš se toho striktně držet. Jak píšeš další a další úrovně, už se něčeho z toho začneš chytat, protože Tě k tomu najednou něco napadne...
Nefunguje to tak, že to zavřeš do hrnku, přikreješ, zatřeseš a vypadne povídka, pořád to předpokládá jistou tvořivost ze strany autora

U mě to funguje... nebo spíš, pomohlo mi to dostat se z bloku.

Yeyra: vypadalo by to asi takhle:

akorát uprostřed bude Tvé téma a bubliny okolo vše co Tě k tomu tématu napadne

Musím se s vámi podělit o úžasné cvičení, které jsem si měla možnost vyzkoušet na Pragoffestu
Stává se vám někdy, že se zaseknete v nějaké části vaší knihy/ komixu/ etc. a nevíte jak dál? Nebo potřebujete vymyslet povídku na nějaké téma a nápady se ne a ne dostavit? Mě se to děje běžně
Teď budu mluvit jak reklama:
Až s tímhle skončíte, budete mít celou kostru povídky a trochu té vaty už tam dodáte.
Určitě víte jak vypadá schéma zvané "pavouk". Paní učitelky to kreslily na tabuli v jednom kuse, když se pokoušely vysvětlit nové učivo, znáte to všichni... "Tak, do bubliny uprostřed napíšeme Téma, a k němu si připište všechno co vás k tomu napadne!"
Napište si do středové bubliny téma, na které chcete psát, a pište k němu vše, co vás ve spojitosti s tím napadne. Tvořte více úrovní... uvedu příklad:

Kniha -> papír -> vazba ->stará ->tajemná ->ukradená...

Vážně to funguje já jen na tom sezení vymyslela povídku