Ztraceni ve vzpomínkách
Co mě probudilo, nevím. Prostě jsem otevřel oči a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že ležím doma, sám, ve své posteli. Posadil jsem se, propocenou košili nechutně přilepenou na zádech. Mým očím trvalo jen okamžik, než přivykly šeru.
Z venku doléhal šum deště, zase jedna z těch plískanic. Jen povzdech a vrávoravá cesta k nejbližšímu oknu. Hlava mi třeštila. Mizernej chlast!
Městečko se oddávalo zaslouženému spánku, takže ulice zely prázdnotou, i když po chvíli jsem rozpoznal osaměle kráčející siluetu. Přes tlusté sklo se opravdu víc poznat nedalo.
Při cestě zpět do postele jsem kopnul do prázdné flašky, která se pak odkutálela neznámo kam, snad k ostatním pod lůžko.
Praštil jsem sebou, mumlaje několik sprostých nadávek, a pak místo milenky objal zmuchlanou deku vlhkou potem.
Mé vědomí pomalu odplouvalo vstříc hlubokému spánku, když pokoj ozvučilo zaklepání. Nejdřív jsem to chtěl ignorovat, jenže příchozí se nenechal odbít a klepal tak dlouho, dokud jsem nedošoural ke dveřím a neotevřel je. Úzkou škvírou vtrhl dovnitř ledový průvan a mně naskočila husí kůže. Hned za chladem vešla dovnitř i ona. Sidaen. Z jejího tmavého pláště crčela voda, kápi měla staženou hluboko do tváře. Shodila ji a já málem oslepl, jako by vzplály desítky svící, tak na mě působily její plavé vlasy, ale já měl oči pro něco jiného. Měla mě přitahovat dokonalá tvář s krystaly nebesky modrých očí a trochu orlím nosem, oči mi měly samy bloudit po božských liniích dravčího těla. Vždyť byla oděná jen do chatrného oblečku, navíc promočeného, jenž stěží zakrýval, co měl. Jenže…
Zase nesla brašnu. Ohyzdnou věc z hověziny. Ruce se mi svíraly v pěsti, když jsem viděl, jak je vyboulená novými vejci.
Musela si toho všimnout, přitáhla si ji blíž k sobě, snad se bála, abych je nerozbil… Jako by mě neznala… Nebo naopak. Možná mě znala lépe, než kdy budu já sám.
Bez jediného slova zaplula dál do pokoje, nechávaje za sebou mokrou cestičku. Posadila se na židli a brašnu položila na stůl.
„Nechceš se převlíknout?“ nabídl jsem jí, ačkoliv sama očividně chlad vůbec necítila.
„To je jedno.“
Chvíli jsem se prohraboval v hromadě hadrů vedle postele, než mi v ruce zůstala docela čistá košile. Sidaen se zatím svlékla. Až mě zaráželo, že necítí nejmenší stud. Ostatně… když byla schopná chodit v jednoduché roušce, musela nahotu vnímat jako něco zcela přirozeného.
Toporně jsem jí podal svůj kus oděvu, vzala jej s lasičí mrštností a pružně si jej přetáhla přes hlavu. Pekelně jsem se soustředil na korálky, jež jí visely na krku, zoufale se snažil neujíždět pohledem níž, kde se pod tenkou látkou rýsovaly hroty bradavek.
Snad si nevšimla mých lačných pohledů, snad jí to bylo jedno, protože klesla na lůžko a skryla si tvář v dlaních.
Nemusela vydat jedinou hlásku, abych věděl, že pláče. Jenže já nevěděl proč. Posadil jsem se vedle ní. Schoulila se mi do náruče, na tvářích mokré cestičky.
„Vzali mi ji… vzali…“ mumlala. Teprve teď mi došlo, co není v pořádku. Vždycky ji doprovázela drobná gryfí samička. Dnes spolu nepřišly.
V hlavě mi klíčila nepříjemná myšlenka.
***
Tísnili jsme se v davu na náměstí. Sidaen mi svírala ruku a celá se chvěla. Bylo mi jí tak strašlivě líto. Kdybych mohl, vběhl bych mezi harpyjí stráže a samičku jim vyrval, jenže to nešlo. Zabily by mě dřív, než bych se k nim vůbec dostal. Tak mi zbývala jen lítost.
Sidaen se rozplakala, když na ni samička pohlédla. Přátelsky, vlídně, stejně jako vždycky a při tom to bylo naposledy. Věděli to všichni. Jakmile si někoho vyberou, neexistuje pro něj návratu… Mláďata se stávají otroky, dospělí obětinami škodolibých bohů… a lidé tomu musí mlčky přihlížet.
Pyšná země hrdých orlolvů zažila strmý pád a zmírala ve spárech uchvatitelů. Ubozí gryfové, ubozí ti, již museli sloužit proti nim.
Samička i se svým opeřeným doprovodem vystoupala na obětištní pódium, přímo ke kamennému stolci. Energicky na něj vyskočila. Řetězy zachřestily a ze zmrzačených křídel spadlo několik hnědavých peříček.
Sidaen stiskla čelisti a sklopila pohled. Teď přijde potupa. Několik harpyjí s čelenkami z peří přistoupilo blíž. Mumlaly chraptivé modlitby a rvali peří ze spoutané oběti.
Chtěl jsem odtrhnout pohled, ale nešlo to. Tohle divadlo mě drželo svou zvráceností. Přišel jsem o mnoho ze sebe. Všechny mě zábrany smetl čas. Teď jsem upřeně hleděl do očí mlčícího tvora, který očividně velmi trpěl. Dlaň mi drtil stisk jemné dívčí ruky.
Konečně kněží kousek poodstoupili, ukázali shromáždění oškubanou hruď hrdého tvora. Jeden z nich nabral do dlaní zkrvavené chomáče chmýří a pohodil je do větru.
Mohl jsem jen doufat, že teď už to půjde rychle… Viděl jsem příliš mnoho podobných poprav. Od stahování z kůže za živa, po smrtelná bodnutí.
Odkrvenou ruku jsem už pomalu ani necítil. Sidaen umírala strachem. Bohové vědí, že ona za to nemohla… Tak si snad nebude klást vinu.
Kněží se přeskupili a v pařátech se jim leskly čepele nožů. Takhle prosím ne…
Vydržel jsem se dívat jen pár vteřin. Několik lidí dávivě zvracelo a jen ti neotrlejší neodvrátily pohledy. Zvrhlé hyeny.
Když samička poprvé zavřeštěla mučivou bolestí, Sidaen se roztřásla nekontrolovatelnou zimnicí. Přitiskl jsem ji k sobě. Když samička začala vytrvale sténat, jistě šílená bolestí, pod dívkou se podlomila kolena. Zachytil jsem ji na poslední chvíli. Opřela si tvář zkřivenou hrůzou o mou hruď a máčela mi košili.
A potom konečně zavládlo ticho. Lidé si troufli zvednout hlavy, ale to, co viděli, nepředstavovalo nic hezkého. Krvavá kaše a v ní děsivě odhalené tělo. Vnitřnosti vyhřezlé…
Zvedl se mi žaludek. Pak se náhle pohnula. Vždyť ještě žije!
Přitiskl jsem Sidaen k sobě, aby se snad i ona nepodívala.
V očích umírající samičky jsem spatřil onu přátelskou jiskru, kterou nedokázali zlomit ani tím největším mučením.
Jeden z kněžích zvedl nad hlavu zakrvácenou kůži, další zatím konečně ukončili její trápení.
Potom zavolali Sidaen. Nechápavě vzhlédla. Jejich chraplavým hlasům nebylo dobře rozumět, ale nemohli jsme se mýlit. Podepřel jsem ji a dovedl až ke schodkům, tam mě stráže zadržely, takže dál musela sama. Vrávorala, zoufale při tom odvracela pohled.
„Poklekni,“ vyzval ji ten s kůží, „a sssundej ze sssebe ten oděv.“
Pohlédla na něj s bázlivou hrůzou v očích. Začala ze sebe stahovat šaty. Když jí u nohou ležela bělostná hromádka, kněží se krákoravě rozesmál a kůži na ni připlácl. Dal si záležet, aby bylo poznat, co je zač ten krvavý cár. Sidaen mlčky plakala.
Do vlasů jí zabodli několik odrbaných letek a kněží k ní cosi tiše zasyčel.
„Teď běž…“ zakrákorali jednohlasně. „Projdi městem a předveď lidem, jak ti to sssluší.“
Sidaen vstala, prázdným pohledem přejela dav, pak nepřítomně sestoupila z pódia a prodírala se ohromeným davem dál do města.
Lidé jí bázlivě ustupovali z cesty a já byl pevně rozhodnutý ji neopustit. Potřebovala mě. Tak jsem se za ní plížil ulicemi jako věrný pes, připravený přispěchat, kdyby už snad neunesla tíži svého břemene.
Sidaen si vedla statečněji, než jsem předpokládal. Kladla vytrvale nohu před nohu, v pomalém rytmu neskutečna. V její tváři jsem viděl vrytý údiv. Oči jí plály a na čele se jí perlily kapičky ledového potu.
Po včerejším dešti na ulicích zůstalo bahno, tak jím byla brzy obalená až po stehna. Chvěla se chladem, možná odporem, nebo strachem.
Následovaná několika zvědavci došla až k hlavní bráně, v ní se zastavila, ohlédla zpět. Chvíli se dívala přímo na mě. Její pohled mi nebyl příjemný. Studil a nepříjemně se mi vrýval do paměti. Potom omdlela.
***
Sidaen tiše zasténala a mně bylo jasné, že se probouzí. Naklonil jsem se nad ni a pečlivě si ji prohlížel, ovšem ne z příliš velké blízkosti. Chtěl jsem ji přivítat, ne vyděsit.
Po několika minutách, kdy už mě začínalo bolet v kříži, konečně pootevřela oči. Vydala při tom zvuk, který zůstal někde v půli cesty mezi stenem a výkřikem. Pohladil jsem ji po tváři. „Neboj se,“ zašeptal jsem.
Pozorně si mě prohlížela. Svýma nádhernýma očima studovala každičkou mou vrásku, každičký vous na mých neoholených tvářích. Náhle jsem si připadal hrozně starý. Starý a odporný. Dostal jsem chuť na panáka.
„Co se stalo?“ promluvila konečně.
„Omdlela jsi.“
Odtrhla ode mě oči a zkoumavě nadzvedla tenkou deku. „Kde je…“
„Ještě jsem ji nevyhodil… ehm… nevěděl jsem, jestli ji nebudeš chtít pohřbít.“
„Já nemůžu…“ zašeptala. V očích se jí zaleskly první slzy.
„Udělám to.“ Nevím, proč jsem řekl takovou blbost.
„Děkuju…“
Přejel jsem jí svými zhrublými prsty po tváři a setřel slzy. Nemohl jsem si to odpustit. Sidaen mě chytila za ruku. Její dotek studil, ale nedrtil mi klouby jako dnes ráno.
„Jsem hrozně unavená… Prosím, zůstaň tu, dokud neusnu a pak ji běž pohřbít…“
Pousmál jsem se. Sedl jsem si na okraj postele a hladil ji v záplavě plavých vlasů. Navzdory žalu a prožité hrůze zavřela za chvilku oči a upadla do klidné dřímoty.
***
Ve stínu za hradbami jsem vykopal jámu a do ní hodil pytel s ostatky gryfí samičky. Navršenou hlínu jsem překryl několika většími kameny, jednak aby nebudila pozornost, jednak aby ji nerozhrabala zvířata.
Docela jsem se při to zapotil. Posadil jsem se do trávy a přihnul si z láhve. Jako bych za poslední léta dělal něco jiného.
Přemýšlel jsem o tom, že tímhle moje úloha skončila. Pohřbil jsem ji a hotovo. Jenže pak mi to nedalo. Poklekl jsem u svého výtvoru a pronesl krátkou modlitbu. Určitě si ji zasloužila. Podle zákonitostí našich neschopných bohů jsem měl ještě něco obětovat, a tak na žulové kvádry dopadlo několik průzračných kapek z mé věrné skleněné společnice.
O tom se ale Sidaen nezmíním.
Chystal jsem se právě k odchodu, když mě přepadla slabost. Zatočila se mi hlava, potom přišlá bodavá bolest ve spáncích, jako rány kladivem, po kterých zůstala v mysli jen jediná vzpomínka, o níž jsem dávno nevěděl, že mi patří.
Hnědavé peří hladící mou tvář.
Vracel jsem se domů a lhostejně míjel chudobu zažranou do špíny zešedlých ulic. Žebráci, vdovy, ani sirotci mě nezajímali o nic víc, než dláždění pod mýma nohama.
Když jsem konečně zapadl do svého domova, připadal jsem si jako v těsné kleci. Venku se stmívalo, Sidaen stále spala.
Otevřel jsem okno dokořán poháněný touhou po čerstvém vzduchu. Cestu mi zahradila láhev, jejíž hrdlo mé rty vděčně líbaly znovu a znovu. S každým polknutím odplouval můj strach.
Seděl jsem na parapetu, rozmazaný pohled bloudící kdesi na hranici obzoru, který zde tvořily městské hradby.
Slyšel jsem tiché zašustění deky i cupitavé krůčky, ale teprve paže bloudící po mých zádech mě přiměly otočit hlavu. Cosi špitla, nerozuměl jsem. Naklonil jsem se k ní blíž, věnovala mi vášnivý polibek. Takový, co nedonutí k odmítnutí, takový, jež je třeba opětovat.
Teprve teď jsem si plně uvědomil, že oděv nechala ležet tam, kde jsem jej odpoledne pečlivě připravil. Mé zhrublé prsty bloudily po její tváři, obtáhly linii štíhlé šíje a sjely až k ňadrům. Při prvním doteku se zachvěla jako osikový list. Letmý polibek na ďolíček mezi klíčnímu kostmi byl poslední věcí, kterou mohli zahlédnout náhodní přihlížející z ulice.
Potom jsem ji vzal do náruče a odnesl na lůžko. Něžné doteky rtů a bříška prstů hladící po zádech.
Sotva ucítila moji dlaň na břiše, tiše vydechla. Sotva jsem sjel níž, do trojúhelníku jemných chloupků, prohnula se jako luk a já věděl, že mě opravdu chce. Nebo jsem si to alespoň celou dobu namlouval a opravdu jsem tomu věřil.
Všechno se slilo v jedno. Přítomnost, minulost i budoucnost se spojily do jediného okamžiku, ve kterém jsem do ní pronikl a spojil naše těla v jedno.
Její zrychlený dech mi byl rajskou hudbou, jíž bych vydržel poslouchat nekonečně dlouho, a povzdech absolutního blaha vrcholem, po kterém jsem toužil snad celá staletí.
Zase jsem vnímal její ruce na svých zádech, jak pomalu přejíždí nahoru a dolů v pravidelném rytmu i suché rty na strništi mých skrání.
Potom ležela vedle mě, schoulená do klubka a já ji k sobě ochranitelsky tiskl. To už se mezi nás plíživě vkrádal spánek, jejím zašeptaným slovům už jsem nerozuměl.
***
Pláč, tichý jako kapičky deště, když mrholí. Přetočil jsem se na druhý bok a otevřel konečně oči. Sidaen se tiskla k polštáři, oči křečovitě zavřené a skrz sevřené rty jí občas unikl osamocený vzlyk.
„Sidaen?“ zašeptal jsem.
Otevřela oči zalité slzami.
„Co je?“
Zavrtěla hlavou, plavé kadeře zazářily v úsvitu. „Nechci… nechci umřít…“ zavzlykala.
Nepochopil jsem. „Proč bys měla?“
„Říkali to. Zítra prý už budu… budu…“
Posadil jsem se. Potom můj zrak padl na láhev, kterou jsem včera nedopil. Možná to bylo zvrhlé, ale náhlé potřebě nešlo odolat a stejně nutně si plíce žádaly čerstvý vzduch.
Bodavá vzpomínka. Krev zvrátí téměř každé kouzlo a téměř každé kouzlo ovlivní paměť…
Azurové nebe nahoře a dole temná propast, na jejímž dně nečíhá smrt, ale zapomnění. Prohlédl jsem si své mozolnaté ruce, přesně jako tenkrát.
Vodka si propalovala cestičku do mých útrob a Sidaen na mě nechápavě hleděla, v očích vyryté zoufalství.
Harpyje už to přehánějí, tak dlouho jsem byl mimo, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. A Sidaen? Sloužila jim, víc než věrně. Položila by život, jen aby jim vyhověla. Takhle ji odhodit, odkopnout jako prašivou kočku.
Třískl jsem flaškou o protější stranu. Střepy se rozlétly a pálenka vytvořila na hrubé omítce pavoučí vzory.
„Na,“ hodil jsem jí oblečení. „Dělej… Musíme zmizet, dřív, než…“ nemusel jsem dokončovat, aby se začala spěšně oblékat.
***
Její plavák už zase pohodil hlavou a poděšeně zafrkal. Už mě to unavovalo.
„Uklidni se, jen plašíš koně,“ vyjel jsem na ni, možná příkřeji, než jsem zamýšlel.
Jen po mě střelila palčivým pohledem. Nemusela říct vůbec nic, abych věděl, že ji unavenou, vyděšenou a dost možná i nejistou, vláčím už kdovíkolik hodin náročným terénem. To ještě ale neví, že míříme dál do skal.
Zaryl jsem paty do slabin svého ryzáka. Kůň konečně pochopil, že po něm skutečně chci, aby pokračoval tímhle směrem, kde se na opačném konci kamenité pláně tyčí staré stromy a jako špičky ledovců mezi nimi vystupují vrcholy rozeklaných skal.
S předtuchou něčeho zlého jsem ho pobídl do klusu.
Navzdory mým nepříjemným pocitům, se nic nestalo. Překonali jsme rozpálenou pláň, kde nás dusil žár a pomalu vjeli do skrytu rozložitých korun, ze kterých dýchal klid snad celých staletí.
Plavák přestal frkat. Les byl neskutečně uklidňující, ale na mě jeho kouzlo nepůsobilo. Čím dál častěji mě nepříjemné mravenčení nutilo hledět zpět.
Ryzák poskočil kupředu, tak neočekávaně a s takovou silou, že jsem málem vypadl ze sedla. Pohotově jsem přitáhl otěže a pro změnu se musel dlaněmi zapřít o jeho krk.
Zvuk, který ho před okamžikem vyplašil, se ozval znovu. Tentokrát jsem ale koně ovládl, otočil jej zpět na pozadí bezmračného nebe rozpoznal siluety několika dravců.
„Jeď!“ zařval jsem z plných plic a pohlédl při tom na Sidaen. I plaváka očividně přemáhal děs. Koulel očima a přešlapoval na místě, kde jej dívka s vypětím všech svých sil dokázala udržet jen stěží.
Ještě ani nedozněla ozvěna mého hlasu, když posunula ruce kupředu a ráznou pobídkou uvedla koně do pohybu.
Sám jsem byl jen o něco málo pomalejší. Koně se rozletěli kupředu, země duněla pod kopyty a od podkov odletovaly tvrdé nášlapky. Zvířata se proplétala mezi stromy s překvapivou lehkostí.
Minuli jsme několik větších balvanů a nedaleko před námi se daly mezi kmeny rozeznat obrysy ostrých skal. Znovu jsem pobídl ryzáka. Děs dal jeho nohám křídla. S naprostou jistotou překonával náročný terén, plaváka nechával daleko za sebou.
I přes vítr svištící kolem uší jsem jasně slyšel další harpyjí skřek. Doháněly nás.
Ryzák proběhl mezi posledními stromy a míjel první skály. Široká soutěska končila slepou uličkou.
Ohlédl jsem se. Sidaen od nás dělila vzdálenost představující několik koňských délek.
Přitáhl jsem otěže a ryzáka zastavil. Během chvíle Sidaen proletěla kolem mě. Nepobízel jsem svého koně, jen za ní z plných plic zařval: „Jeď a nezastavuj!“ nevěděl jsem, jestli mne slyšela.
Jediný pohled na nebe mě ujistil, že nemá cenu koně znovu štvát. Letka pěti harpyjích vojáků byla již příliš blízko.
Jen jsem se ještě jediným pohledem ujistil, že Sidaen našla tajný vchod do podzemí.
Potom už jsem jen sledoval přibližující se spáry těch zrůd.
***
„Co se stalo?“ ptala se mě, ale já neměl chuť odpovídat. „Slyšela jsem ty skřeky…“ prohodila, víceméně do prázdna. Neposlouchal jsem.
Teď bylo důležité jen to, co leželo před námi, ne roztrhané cáry minulosti před tajným vchodem.
Snad několik desítek minut jsme pomalu postupovali temným tunelem, než se před námi objevil světlejší bod.
Rozbušilo se mi srdce. Příliš dlouho jsem se bránil minulosti. Stejně před ní nebylo úniku.
Vyšli jsme do příjemného nazelenalého přítmí. Sidaeniny oči se fascinovaně rozzářily. Les příjemně voněl a listí na spletitých větvích prastarých velikánů konejšivě šumělo. Trochu to připomínalo moře.
Vyhoupl jsem se do sedla a ona učinila totéž. Nemusel jsem dlouho přemýšlet kudy se dát. Pobídl jsem ryzáka do loudavého kroku a nasměroval ho hlouběji do lesa.
V korunách zpívali drobní ptáci a já s každým dalším metrem ztrácel pevnou půdu pod nohama.
Všiml jsem si, jak Sidaen zpozorněla, když se v dolíku před námi objevilo několik chatrčí splácaných z hlíny.
„Kde to jsme?“ prolomila ticho.
„V bezpečí před okolním světem.“
„A co místní?“
„To nevím.“
Překvapeně nadzvedla obočí, ale neřekla už nic. Mezi domky se vynořil člověk, vysoký muž s dravčími rysy a vydal se nám vstříc.
Jeho tvář mi byla velmi blízká a hned se mi také v hlavě roztančily obrazy vzpomínek, z nichž mnohé nebyly zrovna příjemné.
Zastavili jsme koně a pozdravili se. Zpražil mě ledovým pohledem, potom se podíval na Sidaen a v jeho očích se zableskl stín nevídané něhy.
„Potřebujeme vaši pomoc,“ začal jsem bez okolků.
Ledový pohled mě skoro donutil litovat své předchozí věty.
„Copak, už jsi změnil názor?“
„Ne tak docela, ale jisté okolnosti mě nutí připustit, že vše zašlo dále, než mohu dovolit. Musím to zastavit.“
„A není na to trochu pozdě? Už léta jdou zbylé národy z války do války a ty jsi celou dobu mlčel. Proč teď?“
„Kvůli ní,“ tak hloupou otázku si mohl odpustit.
Ucítil jsem Sideanin překvapený pohled.
Jsem sobec, ale na Arika to očividně zapůsobilo a pustil nás do vísky, kde panovala naprostý klid.
***
Procházel jsem mezi silnými kmeny a cítil husí kůži po celém těle. Nebylo to příjemné.
Sidean zůstala v chatrči, kde se dala do zabydlování a nesmělého seznamování se sousedy a sousedkami.
Na jednu stranu se mi ulevilo, že jsem odtamtud mohl zmizet, pryč od opovržlivých pohledů, veškerých neskrývaných narážek a hlavně od Arika, na druhou stranu jsem měl neodolatelnou chuť na pořádného panáka, protože jsem se chystal udělat něco nemyslitelného.
Ještě dodnes si pamatuji všechny ty syčivé poznámky a tresty, když mi moje přirozenost nedovolila držet jazyk za zuby.
Konečně jsem došel k cíli, přímo přede mnou se v celé své nádheře prožitých tisíciletí tyčil obrovský dub. Mezi jeho listy se choulily zárodky tisíců žaludů, v úžlabinách popraskané kůry se stříbřitě leskly lišejníky.
Poklekl jsem a s takřka posvátnou hrůzou položil dlaň na kůru. Přeběhl mi mráz po zádech. Magie.
Myslí mi projelo několik obrazů. Vzhlédl jsem do koruny a spatřil… hlavu. Léta mi vymazala z mysli ušlechtilost linií dračího těla.
Temně zelené šupiny se matně leskly a dravčí jantarové oči mě probodávaly svou vážností. Vhrkly mi slzy do očí. Hříva rostoucí z krku a táhnoucí se až k ocasu draka se zavlnila v mírném vánku a lasiččí tělo měkce dosedlo do mechu. Zkroutil se do klubka a ukázal mi nádheru svého chvostu, kterému léta naopak ještě přidala na nádheře.
Nespouštěl se mě oči a já si připadal malý a bezvýznamný, jako červ.
Vítám tě.
„Děkuji, pane,“ neodvažoval jsem se mu odpovídat v myšlenkách.
Vím proč jsi přišel a mám jen jedinou otázku… Jsi si skutečně jistý?
„Ano, pane.“
Takže jsi konečně překonal strach?
To byly dvě otázky. „Ne, nepřekonal, ale vím, co musím…“
Zmoudřel jsi.
„Děkuji, pane,“
Ale měl bys vědět, že to nebude snadné. A život není tím jediným, o co bys mohl přijít.
„Musím to dokázat.“ nevím, kde se ve mně vzalo takové odhodlání. V tu chvíli jsem to ale myslel opravdu upřímně.
Vstal, potom sklonil hlavu až k zemi, čímž mi věnoval gesto nejvyššího uznání. Nevěděl jsem, co na to říct.
Zasluhuješ moji, pane.
To bylo to poslední, čím mě mohl dorazit. Učitel se podřídil žákovi. Zatočila se mi hlava a motat se nepřestala ani ve chvíli, kdy ze svých plecí vyrval zelenou šupinku a rudou krví potřísnil mé rameno.
***
Zavrtěl jsem se a otevřel oči. Očividně jsem se nějak dostal do chatrče. V krbu hořel oheň a před ním seděla Sidaen. Zamyšleně přehrabovala uhlíky a sotva jsem se pohnul, otočila se, její vlasy se zaleskly jako roztavené zlato.
„Počkej, dám ti napít,“ přispěchala ke mně, džbánek v ruce.
S chutí jsem se napil studené vody. Chvíli nade mnou jen tak klečela, čelo zkrabacené ve starostlivém šklebu.
„Bála jsem se o tebe,“ zašeptala, když mě hladila po tvářích.
„Co se stalo?“
„Doufala jsem, že mi to řekneš sám. Arik tě přitáhl odněkud z lesa. Byl jsi bez sebe, na rameni krvavý šrám. Ta krev ale nebyla tvoje…“
Zkroutil jsem ruku a zahleděl se na malou pavučinku stříbrných nitek.
„To už jsi tam měl, pod tou krví… a zvětšuje se to,“ dodala vyděšeně, čímž mě přinutila k pobavenému úsměvu.
„Jak je ti?“ zasunul jsem jí neposlušný pramen vlasů za ucho.
„Dobře… Nejlíp za poslední měsíce. Proč?“
„Bude ti ještě líp. Vrátíš se tam, kam patříš… mezi svůj lid.“
Odtáhla se a nedůvěřivě na mě hleděla. Jako by mě chvilkové bezvědomí připravilo o veškeré zbytky zdravého rozumu. Kdo ví? Možná tomu tak skutečně bylo. Vrátila se mi paměť, se vším, co k ní patřilo, a já věděl, proč mi chlast dělal tak dobrou společnost. Nemohlo tomu být jinak. Nejdřív jsem pil, abych zapomněl, potom, abych si náhodou nevzpomněl.
Zavinil jsem všechny ty války.
Proč?
Sidaeniny oči stály za všechny oběti světa.
Býval jsem naivní a teď jsem se k tomu s ochotou vracel. Svět může být krásným místem…
„Posaď se,“ vyzval jsem ji. Sám jsem se opřel o stěnu a vzal ji do náruče. Cítil jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
„Co se děje?“ zachvěla se.
„Nic. Budu ti vyprávět pohádku.“
Ušklíbla se, pak zamumlala cosi o dětech.
„Byl jednou jeden svět. V tom světě žili vedle sebe různé bytosti. Gryfové, jednorožci, pegasi, harpyje a hlavně draci. Žili v míru, ve vzájemné harmonii a toleranci. Draci byli velmi mocní, vládli silnou magií a s její pomocí dohlíželi na ostatní bytosti, aby neporušovaly mír. Vše by tak zůstalo, kdyby se nenarodil stříbrný drak, jehož moc předčila všechny ostatní. On sám si svou moc neuvědomoval, pro něj byla podstatná jen láska, kterou zahořel k jedné gryfí samičce…“
Sidaen se zachvěla.
„Co je?“ zeptal jsem se a sám ucítil to mravenčení.
„Já nevím. Pokračuj. To přejde.“ Znovu se otřásla.
„Byla krásná. Ta nejlepší, kterou mohl potkat. Přál si, aby jejich štěstí trvalo věčně, ale zasáhla bouře. Vichřice je rozdělila a samičce polámala křídla. Zlomená křídla znamenají smrt. S tím se však drak nechtěl smířit. Nepřemýšlel, stvořil kouzlo. Natolik mocné kouzlo, že se z nich stali lidé a stejně tak i ze všech v jejich blízkosti. Lidství se šířilo jako nákaza. Zůstali ušetřeni pouze ti, již byli velmi daleko…“
Znovu s ní zatřásla zimnice. Prohnula se jako luk a pohlédla mi do očí. Jen s obtížemi jsem skryl překvapení. Hleděly na mě korálky ptačích zornic.
Nakrabatila čelo a tázavě se dotkla čehosi na mé hlavě. „To díky krvi se vracíme zpět?“
„Krev zvrátí většinu kouzel,“ přikývl jsem.
„Tak proč se nevrátili všichni zpět?“
„Ti, co věděli jak a udělali to, většinou zemřeli.“
„Proč?“
„Dostali se zpět do války…“
„Proč si to nepamatuji? Proč nevím nic o době, kdy jsem byla gryfem?“
„To zavinilo kouzlo. Vzpomnělo si jen pár lidí. Ti utekli sem. Harpyje by je zabily, stejně, jako chtěly zabít nás.“
Cosi zamumlala. Pevně jsem si stiskl v náruči. Nacházel jsem ji, nebo opět ztrácel?
Nevím. Zavřel jsem oči.
Znovu jsem je otevřel teprve, když mi po tváři přejelo peří. Letky hebké jako samet. Sidaen si právě protahovala křídla a neodhadla vzdálenost.
Posadila se před krbem a upřela na mě oči. Jako by se smála. Vůbec ses nezměnil.
Ty ano, vrátil jsem jí.
A jak?
Zešedivělo ti peří…
Vyplašeně střelila pohledem na jedno ze svých křídel.
Kecám… Jsi ještě krásnější.
Znovu na mě pohlédla tím svým zkoumavým pohledem. Mlčela, ale v očích jsem jí viděl radost.
Co bude teď? Prolomila ticho po nekonečně dlouhé době.
Zastavím to, řekl jsem a vyšel ven z chatrče.
Málem jsem srazil Arika, který se právě chystal sáhnout po klice.
Sidaen překvapením téměř nadskočila.
Bratře! znělo mi myslí, když se mu otírala o nohy a vydávala při tom láskyplné zvuky. Nechal jsem se a vydal se vstříc osudu.
***
Seděl jsem v koruně prastarého dubu. Na všechny strany se kolem mě rozprostíral jen zelený oceán, jehož jemné šumění mě hladilo po duši.
Vládla jasná noc, které vévodil kotouč úplňku ve společnosti miliard mihotajících hvězd.
Zhluboka jsem se nadechl. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si uvědomil, co všechno hodlám zničit. Roztáhl jsem křídla, vystavil je bledému svitu Luny a jen s obtížemi překonával náhlou touhu vzlétnout. Několikrát jsem lehce pohnul křídly, nic víc.
Teď budu potřebovat veškerou sílu, kterou mám. Přesto si nemohu být jistý, že… Ne, raději nebudu myslet na špatný konec.
Zaslechl jsem tiché šramocení a pohlédl tím směrem. V listoví se zaleskly korálky dračích očí.
Ještě jedno hluboké nadechnutí, okamžik soustředění a verše v jazyce, jež znají jen draci.
Oslnivě modrý záblesk.
A pak už jen tma.
***
Z dřímoty mě probudil dotek. Otevřel jsem oči a málem oslepl. Záplava plavých vlasů zářila jako roztavené zlato.
„Podařilo se?“ zakoktal jsem.
„Ano,“ usmívala se a já koutkem oka zahlédl tvář starce, jež mi byla něčím povědomá, ale nemohl jsem si vybavit, odkud ji znám.
A pak jsem skutečně pochopil.
Políbil jsem Sidalen, zavřel oči a pomalu se odevzdal dřímotě. Byl jsem příliš unavený na to, abych si plně uvědomil, že všechny války prozatím skončily.
21.1.-25.3.2008 v Karlově
Z venku doléhal šum deště, zase jedna z těch plískanic. Jen povzdech a vrávoravá cesta k nejbližšímu oknu. Hlava mi třeštila. Mizernej chlast!
Městečko se oddávalo zaslouženému spánku, takže ulice zely prázdnotou, i když po chvíli jsem rozpoznal osaměle kráčející siluetu. Přes tlusté sklo se opravdu víc poznat nedalo.
Při cestě zpět do postele jsem kopnul do prázdné flašky, která se pak odkutálela neznámo kam, snad k ostatním pod lůžko.
Praštil jsem sebou, mumlaje několik sprostých nadávek, a pak místo milenky objal zmuchlanou deku vlhkou potem.
Mé vědomí pomalu odplouvalo vstříc hlubokému spánku, když pokoj ozvučilo zaklepání. Nejdřív jsem to chtěl ignorovat, jenže příchozí se nenechal odbít a klepal tak dlouho, dokud jsem nedošoural ke dveřím a neotevřel je. Úzkou škvírou vtrhl dovnitř ledový průvan a mně naskočila husí kůže. Hned za chladem vešla dovnitř i ona. Sidaen. Z jejího tmavého pláště crčela voda, kápi měla staženou hluboko do tváře. Shodila ji a já málem oslepl, jako by vzplály desítky svící, tak na mě působily její plavé vlasy, ale já měl oči pro něco jiného. Měla mě přitahovat dokonalá tvář s krystaly nebesky modrých očí a trochu orlím nosem, oči mi měly samy bloudit po božských liniích dravčího těla. Vždyť byla oděná jen do chatrného oblečku, navíc promočeného, jenž stěží zakrýval, co měl. Jenže…
Zase nesla brašnu. Ohyzdnou věc z hověziny. Ruce se mi svíraly v pěsti, když jsem viděl, jak je vyboulená novými vejci.
Musela si toho všimnout, přitáhla si ji blíž k sobě, snad se bála, abych je nerozbil… Jako by mě neznala… Nebo naopak. Možná mě znala lépe, než kdy budu já sám.
Bez jediného slova zaplula dál do pokoje, nechávaje za sebou mokrou cestičku. Posadila se na židli a brašnu položila na stůl.
„Nechceš se převlíknout?“ nabídl jsem jí, ačkoliv sama očividně chlad vůbec necítila.
„To je jedno.“
Chvíli jsem se prohraboval v hromadě hadrů vedle postele, než mi v ruce zůstala docela čistá košile. Sidaen se zatím svlékla. Až mě zaráželo, že necítí nejmenší stud. Ostatně… když byla schopná chodit v jednoduché roušce, musela nahotu vnímat jako něco zcela přirozeného.
Toporně jsem jí podal svůj kus oděvu, vzala jej s lasičí mrštností a pružně si jej přetáhla přes hlavu. Pekelně jsem se soustředil na korálky, jež jí visely na krku, zoufale se snažil neujíždět pohledem níž, kde se pod tenkou látkou rýsovaly hroty bradavek.
Snad si nevšimla mých lačných pohledů, snad jí to bylo jedno, protože klesla na lůžko a skryla si tvář v dlaních.
Nemusela vydat jedinou hlásku, abych věděl, že pláče. Jenže já nevěděl proč. Posadil jsem se vedle ní. Schoulila se mi do náruče, na tvářích mokré cestičky.
„Vzali mi ji… vzali…“ mumlala. Teprve teď mi došlo, co není v pořádku. Vždycky ji doprovázela drobná gryfí samička. Dnes spolu nepřišly.
V hlavě mi klíčila nepříjemná myšlenka.
***
Tísnili jsme se v davu na náměstí. Sidaen mi svírala ruku a celá se chvěla. Bylo mi jí tak strašlivě líto. Kdybych mohl, vběhl bych mezi harpyjí stráže a samičku jim vyrval, jenže to nešlo. Zabily by mě dřív, než bych se k nim vůbec dostal. Tak mi zbývala jen lítost.
Sidaen se rozplakala, když na ni samička pohlédla. Přátelsky, vlídně, stejně jako vždycky a při tom to bylo naposledy. Věděli to všichni. Jakmile si někoho vyberou, neexistuje pro něj návratu… Mláďata se stávají otroky, dospělí obětinami škodolibých bohů… a lidé tomu musí mlčky přihlížet.
Pyšná země hrdých orlolvů zažila strmý pád a zmírala ve spárech uchvatitelů. Ubozí gryfové, ubozí ti, již museli sloužit proti nim.
Samička i se svým opeřeným doprovodem vystoupala na obětištní pódium, přímo ke kamennému stolci. Energicky na něj vyskočila. Řetězy zachřestily a ze zmrzačených křídel spadlo několik hnědavých peříček.
Sidaen stiskla čelisti a sklopila pohled. Teď přijde potupa. Několik harpyjí s čelenkami z peří přistoupilo blíž. Mumlaly chraptivé modlitby a rvali peří ze spoutané oběti.
Chtěl jsem odtrhnout pohled, ale nešlo to. Tohle divadlo mě drželo svou zvráceností. Přišel jsem o mnoho ze sebe. Všechny mě zábrany smetl čas. Teď jsem upřeně hleděl do očí mlčícího tvora, který očividně velmi trpěl. Dlaň mi drtil stisk jemné dívčí ruky.
Konečně kněží kousek poodstoupili, ukázali shromáždění oškubanou hruď hrdého tvora. Jeden z nich nabral do dlaní zkrvavené chomáče chmýří a pohodil je do větru.
Mohl jsem jen doufat, že teď už to půjde rychle… Viděl jsem příliš mnoho podobných poprav. Od stahování z kůže za živa, po smrtelná bodnutí.
Odkrvenou ruku jsem už pomalu ani necítil. Sidaen umírala strachem. Bohové vědí, že ona za to nemohla… Tak si snad nebude klást vinu.
Kněží se přeskupili a v pařátech se jim leskly čepele nožů. Takhle prosím ne…
Vydržel jsem se dívat jen pár vteřin. Několik lidí dávivě zvracelo a jen ti neotrlejší neodvrátily pohledy. Zvrhlé hyeny.
Když samička poprvé zavřeštěla mučivou bolestí, Sidaen se roztřásla nekontrolovatelnou zimnicí. Přitiskl jsem ji k sobě. Když samička začala vytrvale sténat, jistě šílená bolestí, pod dívkou se podlomila kolena. Zachytil jsem ji na poslední chvíli. Opřela si tvář zkřivenou hrůzou o mou hruď a máčela mi košili.
A potom konečně zavládlo ticho. Lidé si troufli zvednout hlavy, ale to, co viděli, nepředstavovalo nic hezkého. Krvavá kaše a v ní děsivě odhalené tělo. Vnitřnosti vyhřezlé…
Zvedl se mi žaludek. Pak se náhle pohnula. Vždyť ještě žije!
Přitiskl jsem Sidaen k sobě, aby se snad i ona nepodívala.
V očích umírající samičky jsem spatřil onu přátelskou jiskru, kterou nedokázali zlomit ani tím největším mučením.
Jeden z kněžích zvedl nad hlavu zakrvácenou kůži, další zatím konečně ukončili její trápení.
Potom zavolali Sidaen. Nechápavě vzhlédla. Jejich chraplavým hlasům nebylo dobře rozumět, ale nemohli jsme se mýlit. Podepřel jsem ji a dovedl až ke schodkům, tam mě stráže zadržely, takže dál musela sama. Vrávorala, zoufale při tom odvracela pohled.
„Poklekni,“ vyzval ji ten s kůží, „a sssundej ze sssebe ten oděv.“
Pohlédla na něj s bázlivou hrůzou v očích. Začala ze sebe stahovat šaty. Když jí u nohou ležela bělostná hromádka, kněží se krákoravě rozesmál a kůži na ni připlácl. Dal si záležet, aby bylo poznat, co je zač ten krvavý cár. Sidaen mlčky plakala.
Do vlasů jí zabodli několik odrbaných letek a kněží k ní cosi tiše zasyčel.
„Teď běž…“ zakrákorali jednohlasně. „Projdi městem a předveď lidem, jak ti to sssluší.“
Sidaen vstala, prázdným pohledem přejela dav, pak nepřítomně sestoupila z pódia a prodírala se ohromeným davem dál do města.
Lidé jí bázlivě ustupovali z cesty a já byl pevně rozhodnutý ji neopustit. Potřebovala mě. Tak jsem se za ní plížil ulicemi jako věrný pes, připravený přispěchat, kdyby už snad neunesla tíži svého břemene.
Sidaen si vedla statečněji, než jsem předpokládal. Kladla vytrvale nohu před nohu, v pomalém rytmu neskutečna. V její tváři jsem viděl vrytý údiv. Oči jí plály a na čele se jí perlily kapičky ledového potu.
Po včerejším dešti na ulicích zůstalo bahno, tak jím byla brzy obalená až po stehna. Chvěla se chladem, možná odporem, nebo strachem.
Následovaná několika zvědavci došla až k hlavní bráně, v ní se zastavila, ohlédla zpět. Chvíli se dívala přímo na mě. Její pohled mi nebyl příjemný. Studil a nepříjemně se mi vrýval do paměti. Potom omdlela.
***
Sidaen tiše zasténala a mně bylo jasné, že se probouzí. Naklonil jsem se nad ni a pečlivě si ji prohlížel, ovšem ne z příliš velké blízkosti. Chtěl jsem ji přivítat, ne vyděsit.
Po několika minutách, kdy už mě začínalo bolet v kříži, konečně pootevřela oči. Vydala při tom zvuk, který zůstal někde v půli cesty mezi stenem a výkřikem. Pohladil jsem ji po tváři. „Neboj se,“ zašeptal jsem.
Pozorně si mě prohlížela. Svýma nádhernýma očima studovala každičkou mou vrásku, každičký vous na mých neoholených tvářích. Náhle jsem si připadal hrozně starý. Starý a odporný. Dostal jsem chuť na panáka.
„Co se stalo?“ promluvila konečně.
„Omdlela jsi.“
Odtrhla ode mě oči a zkoumavě nadzvedla tenkou deku. „Kde je…“
„Ještě jsem ji nevyhodil… ehm… nevěděl jsem, jestli ji nebudeš chtít pohřbít.“
„Já nemůžu…“ zašeptala. V očích se jí zaleskly první slzy.
„Udělám to.“ Nevím, proč jsem řekl takovou blbost.
„Děkuju…“
Přejel jsem jí svými zhrublými prsty po tváři a setřel slzy. Nemohl jsem si to odpustit. Sidaen mě chytila za ruku. Její dotek studil, ale nedrtil mi klouby jako dnes ráno.
„Jsem hrozně unavená… Prosím, zůstaň tu, dokud neusnu a pak ji běž pohřbít…“
Pousmál jsem se. Sedl jsem si na okraj postele a hladil ji v záplavě plavých vlasů. Navzdory žalu a prožité hrůze zavřela za chvilku oči a upadla do klidné dřímoty.
***
Ve stínu za hradbami jsem vykopal jámu a do ní hodil pytel s ostatky gryfí samičky. Navršenou hlínu jsem překryl několika většími kameny, jednak aby nebudila pozornost, jednak aby ji nerozhrabala zvířata.
Docela jsem se při to zapotil. Posadil jsem se do trávy a přihnul si z láhve. Jako bych za poslední léta dělal něco jiného.
Přemýšlel jsem o tom, že tímhle moje úloha skončila. Pohřbil jsem ji a hotovo. Jenže pak mi to nedalo. Poklekl jsem u svého výtvoru a pronesl krátkou modlitbu. Určitě si ji zasloužila. Podle zákonitostí našich neschopných bohů jsem měl ještě něco obětovat, a tak na žulové kvádry dopadlo několik průzračných kapek z mé věrné skleněné společnice.
O tom se ale Sidaen nezmíním.
Chystal jsem se právě k odchodu, když mě přepadla slabost. Zatočila se mi hlava, potom přišlá bodavá bolest ve spáncích, jako rány kladivem, po kterých zůstala v mysli jen jediná vzpomínka, o níž jsem dávno nevěděl, že mi patří.
Hnědavé peří hladící mou tvář.
Vracel jsem se domů a lhostejně míjel chudobu zažranou do špíny zešedlých ulic. Žebráci, vdovy, ani sirotci mě nezajímali o nic víc, než dláždění pod mýma nohama.
Když jsem konečně zapadl do svého domova, připadal jsem si jako v těsné kleci. Venku se stmívalo, Sidaen stále spala.
Otevřel jsem okno dokořán poháněný touhou po čerstvém vzduchu. Cestu mi zahradila láhev, jejíž hrdlo mé rty vděčně líbaly znovu a znovu. S každým polknutím odplouval můj strach.
Seděl jsem na parapetu, rozmazaný pohled bloudící kdesi na hranici obzoru, který zde tvořily městské hradby.
Slyšel jsem tiché zašustění deky i cupitavé krůčky, ale teprve paže bloudící po mých zádech mě přiměly otočit hlavu. Cosi špitla, nerozuměl jsem. Naklonil jsem se k ní blíž, věnovala mi vášnivý polibek. Takový, co nedonutí k odmítnutí, takový, jež je třeba opětovat.
Teprve teď jsem si plně uvědomil, že oděv nechala ležet tam, kde jsem jej odpoledne pečlivě připravil. Mé zhrublé prsty bloudily po její tváři, obtáhly linii štíhlé šíje a sjely až k ňadrům. Při prvním doteku se zachvěla jako osikový list. Letmý polibek na ďolíček mezi klíčnímu kostmi byl poslední věcí, kterou mohli zahlédnout náhodní přihlížející z ulice.
Potom jsem ji vzal do náruče a odnesl na lůžko. Něžné doteky rtů a bříška prstů hladící po zádech.
Sotva ucítila moji dlaň na břiše, tiše vydechla. Sotva jsem sjel níž, do trojúhelníku jemných chloupků, prohnula se jako luk a já věděl, že mě opravdu chce. Nebo jsem si to alespoň celou dobu namlouval a opravdu jsem tomu věřil.
Všechno se slilo v jedno. Přítomnost, minulost i budoucnost se spojily do jediného okamžiku, ve kterém jsem do ní pronikl a spojil naše těla v jedno.
Její zrychlený dech mi byl rajskou hudbou, jíž bych vydržel poslouchat nekonečně dlouho, a povzdech absolutního blaha vrcholem, po kterém jsem toužil snad celá staletí.
Zase jsem vnímal její ruce na svých zádech, jak pomalu přejíždí nahoru a dolů v pravidelném rytmu i suché rty na strništi mých skrání.
Potom ležela vedle mě, schoulená do klubka a já ji k sobě ochranitelsky tiskl. To už se mezi nás plíživě vkrádal spánek, jejím zašeptaným slovům už jsem nerozuměl.
***
Pláč, tichý jako kapičky deště, když mrholí. Přetočil jsem se na druhý bok a otevřel konečně oči. Sidaen se tiskla k polštáři, oči křečovitě zavřené a skrz sevřené rty jí občas unikl osamocený vzlyk.
„Sidaen?“ zašeptal jsem.
Otevřela oči zalité slzami.
„Co je?“
Zavrtěla hlavou, plavé kadeře zazářily v úsvitu. „Nechci… nechci umřít…“ zavzlykala.
Nepochopil jsem. „Proč bys měla?“
„Říkali to. Zítra prý už budu… budu…“
Posadil jsem se. Potom můj zrak padl na láhev, kterou jsem včera nedopil. Možná to bylo zvrhlé, ale náhlé potřebě nešlo odolat a stejně nutně si plíce žádaly čerstvý vzduch.
Bodavá vzpomínka. Krev zvrátí téměř každé kouzlo a téměř každé kouzlo ovlivní paměť…
Azurové nebe nahoře a dole temná propast, na jejímž dně nečíhá smrt, ale zapomnění. Prohlédl jsem si své mozolnaté ruce, přesně jako tenkrát.
Vodka si propalovala cestičku do mých útrob a Sidaen na mě nechápavě hleděla, v očích vyryté zoufalství.
Harpyje už to přehánějí, tak dlouho jsem byl mimo, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. A Sidaen? Sloužila jim, víc než věrně. Položila by život, jen aby jim vyhověla. Takhle ji odhodit, odkopnout jako prašivou kočku.
Třískl jsem flaškou o protější stranu. Střepy se rozlétly a pálenka vytvořila na hrubé omítce pavoučí vzory.
„Na,“ hodil jsem jí oblečení. „Dělej… Musíme zmizet, dřív, než…“ nemusel jsem dokončovat, aby se začala spěšně oblékat.
***
Její plavák už zase pohodil hlavou a poděšeně zafrkal. Už mě to unavovalo.
„Uklidni se, jen plašíš koně,“ vyjel jsem na ni, možná příkřeji, než jsem zamýšlel.
Jen po mě střelila palčivým pohledem. Nemusela říct vůbec nic, abych věděl, že ji unavenou, vyděšenou a dost možná i nejistou, vláčím už kdovíkolik hodin náročným terénem. To ještě ale neví, že míříme dál do skal.
Zaryl jsem paty do slabin svého ryzáka. Kůň konečně pochopil, že po něm skutečně chci, aby pokračoval tímhle směrem, kde se na opačném konci kamenité pláně tyčí staré stromy a jako špičky ledovců mezi nimi vystupují vrcholy rozeklaných skal.
S předtuchou něčeho zlého jsem ho pobídl do klusu.
Navzdory mým nepříjemným pocitům, se nic nestalo. Překonali jsme rozpálenou pláň, kde nás dusil žár a pomalu vjeli do skrytu rozložitých korun, ze kterých dýchal klid snad celých staletí.
Plavák přestal frkat. Les byl neskutečně uklidňující, ale na mě jeho kouzlo nepůsobilo. Čím dál častěji mě nepříjemné mravenčení nutilo hledět zpět.
Ryzák poskočil kupředu, tak neočekávaně a s takovou silou, že jsem málem vypadl ze sedla. Pohotově jsem přitáhl otěže a pro změnu se musel dlaněmi zapřít o jeho krk.
Zvuk, který ho před okamžikem vyplašil, se ozval znovu. Tentokrát jsem ale koně ovládl, otočil jej zpět na pozadí bezmračného nebe rozpoznal siluety několika dravců.
„Jeď!“ zařval jsem z plných plic a pohlédl při tom na Sidaen. I plaváka očividně přemáhal děs. Koulel očima a přešlapoval na místě, kde jej dívka s vypětím všech svých sil dokázala udržet jen stěží.
Ještě ani nedozněla ozvěna mého hlasu, když posunula ruce kupředu a ráznou pobídkou uvedla koně do pohybu.
Sám jsem byl jen o něco málo pomalejší. Koně se rozletěli kupředu, země duněla pod kopyty a od podkov odletovaly tvrdé nášlapky. Zvířata se proplétala mezi stromy s překvapivou lehkostí.
Minuli jsme několik větších balvanů a nedaleko před námi se daly mezi kmeny rozeznat obrysy ostrých skal. Znovu jsem pobídl ryzáka. Děs dal jeho nohám křídla. S naprostou jistotou překonával náročný terén, plaváka nechával daleko za sebou.
I přes vítr svištící kolem uší jsem jasně slyšel další harpyjí skřek. Doháněly nás.
Ryzák proběhl mezi posledními stromy a míjel první skály. Široká soutěska končila slepou uličkou.
Ohlédl jsem se. Sidaen od nás dělila vzdálenost představující několik koňských délek.
Přitáhl jsem otěže a ryzáka zastavil. Během chvíle Sidaen proletěla kolem mě. Nepobízel jsem svého koně, jen za ní z plných plic zařval: „Jeď a nezastavuj!“ nevěděl jsem, jestli mne slyšela.
Jediný pohled na nebe mě ujistil, že nemá cenu koně znovu štvát. Letka pěti harpyjích vojáků byla již příliš blízko.
Jen jsem se ještě jediným pohledem ujistil, že Sidaen našla tajný vchod do podzemí.
Potom už jsem jen sledoval přibližující se spáry těch zrůd.
***
„Co se stalo?“ ptala se mě, ale já neměl chuť odpovídat. „Slyšela jsem ty skřeky…“ prohodila, víceméně do prázdna. Neposlouchal jsem.
Teď bylo důležité jen to, co leželo před námi, ne roztrhané cáry minulosti před tajným vchodem.
Snad několik desítek minut jsme pomalu postupovali temným tunelem, než se před námi objevil světlejší bod.
Rozbušilo se mi srdce. Příliš dlouho jsem se bránil minulosti. Stejně před ní nebylo úniku.
Vyšli jsme do příjemného nazelenalého přítmí. Sidaeniny oči se fascinovaně rozzářily. Les příjemně voněl a listí na spletitých větvích prastarých velikánů konejšivě šumělo. Trochu to připomínalo moře.
Vyhoupl jsem se do sedla a ona učinila totéž. Nemusel jsem dlouho přemýšlet kudy se dát. Pobídl jsem ryzáka do loudavého kroku a nasměroval ho hlouběji do lesa.
V korunách zpívali drobní ptáci a já s každým dalším metrem ztrácel pevnou půdu pod nohama.
Všiml jsem si, jak Sidaen zpozorněla, když se v dolíku před námi objevilo několik chatrčí splácaných z hlíny.
„Kde to jsme?“ prolomila ticho.
„V bezpečí před okolním světem.“
„A co místní?“
„To nevím.“
Překvapeně nadzvedla obočí, ale neřekla už nic. Mezi domky se vynořil člověk, vysoký muž s dravčími rysy a vydal se nám vstříc.
Jeho tvář mi byla velmi blízká a hned se mi také v hlavě roztančily obrazy vzpomínek, z nichž mnohé nebyly zrovna příjemné.
Zastavili jsme koně a pozdravili se. Zpražil mě ledovým pohledem, potom se podíval na Sidaen a v jeho očích se zableskl stín nevídané něhy.
„Potřebujeme vaši pomoc,“ začal jsem bez okolků.
Ledový pohled mě skoro donutil litovat své předchozí věty.
„Copak, už jsi změnil názor?“
„Ne tak docela, ale jisté okolnosti mě nutí připustit, že vše zašlo dále, než mohu dovolit. Musím to zastavit.“
„A není na to trochu pozdě? Už léta jdou zbylé národy z války do války a ty jsi celou dobu mlčel. Proč teď?“
„Kvůli ní,“ tak hloupou otázku si mohl odpustit.
Ucítil jsem Sideanin překvapený pohled.
Jsem sobec, ale na Arika to očividně zapůsobilo a pustil nás do vísky, kde panovala naprostý klid.
***
Procházel jsem mezi silnými kmeny a cítil husí kůži po celém těle. Nebylo to příjemné.
Sidean zůstala v chatrči, kde se dala do zabydlování a nesmělého seznamování se sousedy a sousedkami.
Na jednu stranu se mi ulevilo, že jsem odtamtud mohl zmizet, pryč od opovržlivých pohledů, veškerých neskrývaných narážek a hlavně od Arika, na druhou stranu jsem měl neodolatelnou chuť na pořádného panáka, protože jsem se chystal udělat něco nemyslitelného.
Ještě dodnes si pamatuji všechny ty syčivé poznámky a tresty, když mi moje přirozenost nedovolila držet jazyk za zuby.
Konečně jsem došel k cíli, přímo přede mnou se v celé své nádheře prožitých tisíciletí tyčil obrovský dub. Mezi jeho listy se choulily zárodky tisíců žaludů, v úžlabinách popraskané kůry se stříbřitě leskly lišejníky.
Poklekl jsem a s takřka posvátnou hrůzou položil dlaň na kůru. Přeběhl mi mráz po zádech. Magie.
Myslí mi projelo několik obrazů. Vzhlédl jsem do koruny a spatřil… hlavu. Léta mi vymazala z mysli ušlechtilost linií dračího těla.
Temně zelené šupiny se matně leskly a dravčí jantarové oči mě probodávaly svou vážností. Vhrkly mi slzy do očí. Hříva rostoucí z krku a táhnoucí se až k ocasu draka se zavlnila v mírném vánku a lasiččí tělo měkce dosedlo do mechu. Zkroutil se do klubka a ukázal mi nádheru svého chvostu, kterému léta naopak ještě přidala na nádheře.
Nespouštěl se mě oči a já si připadal malý a bezvýznamný, jako červ.
Vítám tě.
„Děkuji, pane,“ neodvažoval jsem se mu odpovídat v myšlenkách.
Vím proč jsi přišel a mám jen jedinou otázku… Jsi si skutečně jistý?
„Ano, pane.“
Takže jsi konečně překonal strach?
To byly dvě otázky. „Ne, nepřekonal, ale vím, co musím…“
Zmoudřel jsi.
„Děkuji, pane,“
Ale měl bys vědět, že to nebude snadné. A život není tím jediným, o co bys mohl přijít.
„Musím to dokázat.“ nevím, kde se ve mně vzalo takové odhodlání. V tu chvíli jsem to ale myslel opravdu upřímně.
Vstal, potom sklonil hlavu až k zemi, čímž mi věnoval gesto nejvyššího uznání. Nevěděl jsem, co na to říct.
Zasluhuješ moji, pane.
To bylo to poslední, čím mě mohl dorazit. Učitel se podřídil žákovi. Zatočila se mi hlava a motat se nepřestala ani ve chvíli, kdy ze svých plecí vyrval zelenou šupinku a rudou krví potřísnil mé rameno.
***
Zavrtěl jsem se a otevřel oči. Očividně jsem se nějak dostal do chatrče. V krbu hořel oheň a před ním seděla Sidaen. Zamyšleně přehrabovala uhlíky a sotva jsem se pohnul, otočila se, její vlasy se zaleskly jako roztavené zlato.
„Počkej, dám ti napít,“ přispěchala ke mně, džbánek v ruce.
S chutí jsem se napil studené vody. Chvíli nade mnou jen tak klečela, čelo zkrabacené ve starostlivém šklebu.
„Bála jsem se o tebe,“ zašeptala, když mě hladila po tvářích.
„Co se stalo?“
„Doufala jsem, že mi to řekneš sám. Arik tě přitáhl odněkud z lesa. Byl jsi bez sebe, na rameni krvavý šrám. Ta krev ale nebyla tvoje…“
Zkroutil jsem ruku a zahleděl se na malou pavučinku stříbrných nitek.
„To už jsi tam měl, pod tou krví… a zvětšuje se to,“ dodala vyděšeně, čímž mě přinutila k pobavenému úsměvu.
„Jak je ti?“ zasunul jsem jí neposlušný pramen vlasů za ucho.
„Dobře… Nejlíp za poslední měsíce. Proč?“
„Bude ti ještě líp. Vrátíš se tam, kam patříš… mezi svůj lid.“
Odtáhla se a nedůvěřivě na mě hleděla. Jako by mě chvilkové bezvědomí připravilo o veškeré zbytky zdravého rozumu. Kdo ví? Možná tomu tak skutečně bylo. Vrátila se mi paměť, se vším, co k ní patřilo, a já věděl, proč mi chlast dělal tak dobrou společnost. Nemohlo tomu být jinak. Nejdřív jsem pil, abych zapomněl, potom, abych si náhodou nevzpomněl.
Zavinil jsem všechny ty války.
Proč?
Sidaeniny oči stály za všechny oběti světa.
Býval jsem naivní a teď jsem se k tomu s ochotou vracel. Svět může být krásným místem…
„Posaď se,“ vyzval jsem ji. Sám jsem se opřel o stěnu a vzal ji do náruče. Cítil jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
„Co se děje?“ zachvěla se.
„Nic. Budu ti vyprávět pohádku.“
Ušklíbla se, pak zamumlala cosi o dětech.
„Byl jednou jeden svět. V tom světě žili vedle sebe různé bytosti. Gryfové, jednorožci, pegasi, harpyje a hlavně draci. Žili v míru, ve vzájemné harmonii a toleranci. Draci byli velmi mocní, vládli silnou magií a s její pomocí dohlíželi na ostatní bytosti, aby neporušovaly mír. Vše by tak zůstalo, kdyby se nenarodil stříbrný drak, jehož moc předčila všechny ostatní. On sám si svou moc neuvědomoval, pro něj byla podstatná jen láska, kterou zahořel k jedné gryfí samičce…“
Sidaen se zachvěla.
„Co je?“ zeptal jsem se a sám ucítil to mravenčení.
„Já nevím. Pokračuj. To přejde.“ Znovu se otřásla.
„Byla krásná. Ta nejlepší, kterou mohl potkat. Přál si, aby jejich štěstí trvalo věčně, ale zasáhla bouře. Vichřice je rozdělila a samičce polámala křídla. Zlomená křídla znamenají smrt. S tím se však drak nechtěl smířit. Nepřemýšlel, stvořil kouzlo. Natolik mocné kouzlo, že se z nich stali lidé a stejně tak i ze všech v jejich blízkosti. Lidství se šířilo jako nákaza. Zůstali ušetřeni pouze ti, již byli velmi daleko…“
Znovu s ní zatřásla zimnice. Prohnula se jako luk a pohlédla mi do očí. Jen s obtížemi jsem skryl překvapení. Hleděly na mě korálky ptačích zornic.
Nakrabatila čelo a tázavě se dotkla čehosi na mé hlavě. „To díky krvi se vracíme zpět?“
„Krev zvrátí většinu kouzel,“ přikývl jsem.
„Tak proč se nevrátili všichni zpět?“
„Ti, co věděli jak a udělali to, většinou zemřeli.“
„Proč?“
„Dostali se zpět do války…“
„Proč si to nepamatuji? Proč nevím nic o době, kdy jsem byla gryfem?“
„To zavinilo kouzlo. Vzpomnělo si jen pár lidí. Ti utekli sem. Harpyje by je zabily, stejně, jako chtěly zabít nás.“
Cosi zamumlala. Pevně jsem si stiskl v náruči. Nacházel jsem ji, nebo opět ztrácel?
Nevím. Zavřel jsem oči.
Znovu jsem je otevřel teprve, když mi po tváři přejelo peří. Letky hebké jako samet. Sidaen si právě protahovala křídla a neodhadla vzdálenost.
Posadila se před krbem a upřela na mě oči. Jako by se smála. Vůbec ses nezměnil.
Ty ano, vrátil jsem jí.
A jak?
Zešedivělo ti peří…
Vyplašeně střelila pohledem na jedno ze svých křídel.
Kecám… Jsi ještě krásnější.
Znovu na mě pohlédla tím svým zkoumavým pohledem. Mlčela, ale v očích jsem jí viděl radost.
Co bude teď? Prolomila ticho po nekonečně dlouhé době.
Zastavím to, řekl jsem a vyšel ven z chatrče.
Málem jsem srazil Arika, který se právě chystal sáhnout po klice.
Sidaen překvapením téměř nadskočila.
Bratře! znělo mi myslí, když se mu otírala o nohy a vydávala při tom láskyplné zvuky. Nechal jsem se a vydal se vstříc osudu.
***
Seděl jsem v koruně prastarého dubu. Na všechny strany se kolem mě rozprostíral jen zelený oceán, jehož jemné šumění mě hladilo po duši.
Vládla jasná noc, které vévodil kotouč úplňku ve společnosti miliard mihotajících hvězd.
Zhluboka jsem se nadechl. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si uvědomil, co všechno hodlám zničit. Roztáhl jsem křídla, vystavil je bledému svitu Luny a jen s obtížemi překonával náhlou touhu vzlétnout. Několikrát jsem lehce pohnul křídly, nic víc.
Teď budu potřebovat veškerou sílu, kterou mám. Přesto si nemohu být jistý, že… Ne, raději nebudu myslet na špatný konec.
Zaslechl jsem tiché šramocení a pohlédl tím směrem. V listoví se zaleskly korálky dračích očí.
Ještě jedno hluboké nadechnutí, okamžik soustředění a verše v jazyce, jež znají jen draci.
Oslnivě modrý záblesk.
A pak už jen tma.
***
Z dřímoty mě probudil dotek. Otevřel jsem oči a málem oslepl. Záplava plavých vlasů zářila jako roztavené zlato.
„Podařilo se?“ zakoktal jsem.
„Ano,“ usmívala se a já koutkem oka zahlédl tvář starce, jež mi byla něčím povědomá, ale nemohl jsem si vybavit, odkud ji znám.
A pak jsem skutečně pochopil.
Políbil jsem Sidalen, zavřel oči a pomalu se odevzdal dřímotě. Byl jsem příliš unavený na to, abych si plně uvědomil, že všechny války prozatím skončily.
21.1.-25.3.2008 v Karlově