Volání rodu
Seděl v křesle, zakalenýma očima hleděl do plamenů plápolajících v krbu, před nimiž na vlčí kožešině seděla mladičká dívka. Bradu měla podloženou koleny, která si legračně objímala volnou rukou, jako by byla nějakou cudnou pannou. Dávno věděl, že to není pravda. Ve druhé ruce svírala korbel s pivem a co chvíli nahořklý nápoj usrkávala.
Tolik si při tom protiřečila. Jemná tvář panenky a svaly muže. Možná za to mohl on, že ji nutil cvičit se zbraněmi, možná taková byla odjakživa, beránek s dračími zuby.
V mnohém připomínala dračici, a že jich Andor za svůj život poznal mnoho. Nemusel se bát nechat ji samotnou a odejít do lesa na několik dní, ostatní muži si beztak dávno zvykli, že není radno přibližovat se k domu bývalého drakobijce.
Tolik let už uplynulo od té doby, kdy celé dny trávil v sedlech ušlechtilých hřebců s kopím a nádherným mečem s jílcem v podobě dračí hlavy. Prodal jej, ostatně jako vše co ho spojovalo s minulostí.
Upil piva a pohledem sklouzl na zasněnou Lyaru. To spolu s ní odešel jeho starý život. Znovu se hluboce napil a před očima se mu roztančily dávno zapadlé vzpomínky na hostinec, kde se snažila usmlouvat co nejnižší cenu za jídlo, ale hostinský se nechtěl nechat ošidit.
Andor byl odjakživa vysazený na krásné dívky, zaplatil jí celou hostinu… Nemohl uvěřit, že to všechno snědla. Usmál se při té vzpomínce. Už se jí nezbavil. Jednoduše prohlásila, že půjde s ním. Nevěděl, že ta cesta potrvá tak dlouho… ale i kdyby tušil, stejně by neodmítl, protože Lyara do jeho života vnesla řád a dala mu ten pravý smysl.
Dívka snad ucítila pátravý pohled, odtrhla oči od snivých dálek své mysli a věnovala svému muži sladký úsměv.
Hned v zápětí vstala, korbel nechala ležet na podlaze a cosi sebrala z krbové římsy. Andor okamžitě poznal, cože to drží v jemné ručce, ačkoliv neviděl tak dobře jako kdysi. Byl to jeho řetízek s dračími zuby, poslední hmatatelná vzpomínka na zašlé časy slávy. Už dávno věděl, že ji ta věc nesmírně přitahuje, a proto ho ani nepřekvapilo, že se mu posadila na klín a jako malé umíněné dítě se dožadovala příběhů, které slyšela už mnohokrát.
„Z jakého draka je tenhle zub?“ vybrala si nejmenší a nejkrajnější zoubek.
„Tenhle? Na ten nejsem pyšný, patřil ještě mláděti, ale nedá se nic dělat, když ničí úrodu a zabíjí dobytek.“
Chvilku zamyšleně probírala jednotlivé trofeje, potom konečně vybrala největší z oněch třinácti.
„Tenhle patřil největšímu samci, jakého jsem kdy viděl. Byl obrovský… Stálo mě nemalé úsilí, abych ho zabil… Nikdy jsem ti to neřekl, ale jeho vyžraná lebka zdobí městskou bránu v Dardanu,“ pochlubil se s lišáckým úšklebkem.
Lyara vstala, v drobné dlani žmoulala celý řetízek a tvářila se nerozhodně. Takovou ji ještě neznal, běhal mu z toho mráz po zádech, určitě to nevěstilo nic dobrého. Lyara si za všech okolností věděla rady. Nečervenala se jako ostatní dívky, když ji opilci častovali oplzlými poznámkami, ani jí nevadil pohled na krev. To prokázala, když si Andor rozřízl kůži na celém předloktí a musela mu ji pomoct sešít.
„Teď ti něco povím já…“ dala mu do dlaně největší ze zubů a hrubé prsty kolem něj sevřela, jako by jej měly ochránit, „…tenhle drak býval můj přítel, velmi dobrý přítel a možná… že by mu patřila i moje první dráčata.“
Nechápavě se na ni podíval, klouby na rukou mu zbělely.
„Ach Andore… Nikdy tě nenapadlo, proč nemáme děti?“
„Nikdy jsem o tom příliš neuvažoval, nevadilo mi to.“
„A to ti nevrtalo hlavou, proč já téměř nestárnu, zatímco tvoje vlasy ztěžkly stříbrem a zakalil se ti zrak?“
„Myslel jsem, že máš v sobě elfí krev. Neptal jsem se. Žádný půlelf, čtvrtelf a kdo-ví-nakolik-elf o tom nechtěl mluvit.“
Smutně zavrtěla hlavou. „To je to, neptal ses.“ Posadila se na vlčí kožešinu. „Měl ses ptát, den za dnem hledat odpovědi na otázky, o kterých tě ani nenapadlo mluvit,“ trpce se pousmála. „Ani teď se nechceš zeptat?“
„Jak je to možné… vždyť… ty jsi dračice?“
„Draci měli strach, báli se drakobijců, kteří se na ně sypali jako mouchy na zdechlinu. Hledali způsob jak uniknout. Nakonec ten způsob našli,“ seděla se zkříženýma nohama, očima hleděla do prázdna a vůbec vypadala hrozně přepadle. „Není to nic příjemného, to mi věř, projít celým obřadem stálo mnohé z mých bratrů a sester život… Ti co přežili, jsou pouhými troskami…“ na svůdně plných rtech jí zahrálo smutné pousmání.
„Takže nevymíráte… jenom se snažíte splynout s lidmi, svými úhlavními nepřáteli, aby vám konečně dali pokoj.“
„Přesně tak,“ vstala, složila ruce na prsou a začal nervózně přecházet. „Bylo to peklo, jako bych… já vlastně nevím co! Pamatuju si jen hroznou bolest, že jsem ležela v kaluži krve a páchnoucího hnisu, zatímco ostatní nervózně čekali… říkali, že se musím zbavit všeho, co je dračí… Sakra!“ zakryla si obličej rukama, vzápětí je však vzdálila. Plakala. To bylo poprvé, co ji Andor viděl s uslzenýma očima. „Normálně jsem se rozpadala zaživa! Padaly ze mě kusy masa, loupala jsem se jako cibule a z tý kaše – smrdutý břečky – vznikalo tohle! Rozpažila v neurčitém gestu. Slzy si zatím hledaly cestičku po jejích tvářích, některé odkáply na bradě, jiné se dostaly až k výstřihu, aby zmizely v úžlabině mezi prsy.
Andor vstal a přivinul ji k sobě. Nic neříkal, jenom ji pevně držel a do tiše praskajícího ohně zněly mumlavé vzlyky: „Nenávidím… nenávidím tohle tělo…“
–
Obratně stahoval zabitého zajíce. Hubená mrtvolka visela za dlouhé zadní běhy a legračně se klimbala ve větru. Andor se plně soustředil na práci a se znepokojením zjišťoval, že jednotlivé tahy nožem dělá spíš ze zpaměti, než aby je skutečně viděl. Jeho slepota se mílovými skoky zhoršovala.
Uslyšel za sebou tiché kroky. „Lyaro?“ oslovil ji, poprvé od jejího přiznání.
„Hmm,“ odpověděla. Nemusel se otáčet, aby viděl, jak se tváří, a že stojí s rukama zkříženýma na prsou.
„Co teď bude, Lyaro?“ chytil uvolněnou kůži ze zaječích kýt a stáhl ji až k hlavě, kde ulomil přední nožky, odřízl uši a kůži kolem pysků. Z teplého masa se zakouřilo, ale páru hned odnesl poryv vichru. Staženou kůži přehodil přes tyč, na níž se zajíc houpal.
„Nevím.“
„Odejdeš,“ nebyla to otázka, jen suché konstatování. Proč jinak by mu říkala o své minulosti?
„Nakonec ano.“
„Nevyháním tě, ale pokud opravdu chceš, dám ti volnost a dělej si co chceš…“ Jediným tahem rozřízl ušákovo břicho. Vnitřnosti se vyvalily ven. „Klidně pleť hlavu jinému muži.“
Ze změti střev vybral játra a posléze i srdce, o zbytek se porvaly kočky, jež hned od počátku kuchání seděly rozmístěné v uctivé vzdálenosti a teď konečně poznaly, že na ně přišla řada. Prskaly a v jednom velkém chumlu zmizely i s uloupenou kořistí z dohledu.
„Lyaro?“ neozvala se mu. Neslyšel ji odcházet, otočil se a přeběhl mu mráz po zádech, když se setkal s tvrdým pohledem zelených očí.
„Nejsou žádní takoví, o které bych stála,“ zamračila se.
„Netvrď mi, žes nepoznala jiného než mě… Tak naivní nejsem,“ ušklíbl se.
„Poznala. Co chceš slyšet? Že jsem děvka, která se tě jen snažila využít?! Víš co? Tak já ti něco povím…“ rozhodila rukama, „…byls první! Jistě, že přišli další, vždycky, když jsi šel lovit, ale myslíš že se ti dokázali rovnat? Nesahali ti ani po kotníky… Kdybys jen tušil, jak jsem tě za to nenáviděla… Čím víc jsem tě proklínala, tím víc jsem tušila, že nedokážu odejít, ani když budu muset…“
„Proč?“
„Já nevím… Ale myslím, že lidé tomu říkají láska…“
Dlouho se na ni mlčky díval. Připadal si jako kus hadru. Nenáviděl draky, ale zároveň je musel milovat.
„Tak šup, stáhni toho zajíce, ať můžu vařit,“ změnila téma, usmála se a s falešnou radostí odcházela.
Sledoval rozvlněné křivky jejího těla a uvědomil si, že takhle nějak to bude vypadat, až ho opustí navždy. „Nechci, abys odešla,“ zašeptal divokému povětří a téměř stažená mrtvolka se v náhlém poryvu divoce zazmítala. Několik šarlatových kapek dopadlo na zlatý pampeliškový květ.
–
Nad lesem zářil úplněk a jeho stříbřité světlo dopadalo do ložnice, kde vedle sebe mlčky leželi Andor a Lyara. Ani jeden z nich nespal, ale nenašli odvahu jen se na toho druhého podívat, natož dotknout se pokožky zjemněné bledým přísvitem.
Andor se už několikrát převalil a Lyara zavzdychala. Potom se jí při jedné zuřivé otočce lehce dotkl, ale hned ucukl, jako by se spálil.
„Jestli se mě štítíš, můžu se jít natáhnout před krb.“
„Ehm? Ne… to nemusíš,“ zamumlal se hranou ospalostí.
„Tak dobře,“ otočila se k němu čelem a sledovala siluetu jeho širokých ramen a vlasy prokvetlé stříbrnými nitkami. Vlastně se jí takhle líbil mnohem víc. S věkem zmužněl a skrytá inteligence se konečně vydrala na povrch. Připomínal jí učence z jižních zemí.
Tiše poslouchali rytmus svého dechu, Měsíc venku vystoupal výše, ale spánek se jim neustále vyhýbal.
Lyara znovu vzdychla a Andor se otočil. „Copak je?“
„Nic, jen… to je jedno.“
„Nechci, aby se něco měnilo, ale ono už se to stalo,“ pokrčil rameny.
Lyara ho pohladila po tváři. „Je jen na nás jaké mosty mezi sebou zbouráme… Nemusíš se bát se mě dotknout,“ do posledních slov vložila veškerou naléhavost a strach, jaké momentálně pociťovala.
Andor chvíli přemýšlel, potom odhodil peřinu a odešel. Lyara zavrtala hlavu do polštáře v němém výkřiku.
Už mezi sebou spálili příliš mnoho mostů.
–
„Proč vlastně tolik nenávidíš draky?“ zeptala se při tiché snídani.
„Pečlivě rozžvýkal sousto, spolknul jej a zapil teplým čajem. „Proč myslíš?“
„Promiň, náš pravdu… všichni lidé nás mají důvod nenávidět.“
„Všichni ne.“
Tázavě ho pozorovala.
„Já vás miloval. To už je dávno. Představoval jsem si, jak změním svět, jak se stanu Jezdcem… Žil jsem s rodiči na statku, měl jsem dva starší bratry a mladší sestru. Když se to stalo, bylo mi tuším… patnáct. Přiletěl navečer, to už se všichni vrátili domů, jen já obstarával koně. Kdybych tam byl s nimi… Přiletěl, jako by spadnul z nebe. Říkalo se, že drak křičí, tím zvukem prý chce vyřvat do světa veškerou svou zlobu, ale on nevydal jedinou hlásku. Posadil se na doškovou střechu, div, že pod ním nepraskla, potom prostě vychrlil plameny a zapálil stodolu. Rodiče i sourozenci vyběhli ven, nevěděli o něm. Mohl jsem je varovat…“ sklopil zrak a chvíli jen tak civěl do země. „Jejich těla nechal ležet. Z celé rodiny jsem zbyl jen já.“
Jako by se stáhnul do sebe a byl zase tím chlapcem. Ta vzpomínka musela hodně bolet.
Lyara vstala, obešla stůl a objala ho. „Strašně mě to mrzí,“ zašeptala, ale Andor se jí vytrhnul a spěšně odešel ven. Ani nedojedl nakousnutý krajíc.
–
Seděl u krbu, ve ztěžklé ruce třímal láhev se zlatavou tekutinou. Nemusela se ptát, aby věděla, že zabíjel svoje vzácné zásoby.
Postavila se nad něj, ani ji nepostřehl. Teprve teď si uvědomila, že jeho nemoc je vážná… nebo za to možná mohlo množství alkoholu, které do sebe už dokázal nalít.
Po chvíli k ní zvedl hlavu, hloupě se usmál: „Kdo by to byl řek. Nenávidim draky a do jednoho z nich se zabouchnu…“
„Neměl bys pít. Staré rány tím stejně nezacelíš.,“ natáhla se po lahvi, ale stačil včas ucuknout.
„To… tohle je moje. Jestli chceš taky… tak si…“ rozesmál se, „…najdi vlastní!“
„Tahle je poslední,“ pokrčila rameny.
„Tak na. Přihni si na moje zdraví,“ zašermoval jí před obličejem.
Byl roztomile neústupný. Lyara přiložila hrdlo ke rtům a dopřála si pořádný hlt. Když si kořalka vypalovala hřejivou cestičku do žaludku, zrudla a rozkašlala se.
„Nechlastej, když to neumíš!“ vyrval jí láhev.
„Je pěkně silná,“ nabrala konečně dech.
„To bych řřřek. Tohle je móc dobrý pití,“ dopřál si další krůček ke dnu flašky.
„Dej mi ještě!“ rozesmála se a zmocnila se kořalky.
Po několika minutách mu seděla na klíně a nepříčetně se smála, zatímco on se snažil dopovědět tu báječnou historku, v níž vystupuje vědro, rozžhavené železo, osel, děvka a zadek starosty nedaleké vsi.
–
Otevřela oči a hned je zase zavřela. Motal se s ní celý svět a žaludek měla jako na vodě. Cosi zabručela a promnula si tepoucí spánky.
Chvilku přemýšlela, kdy došlo k té závratné události, že se jí na hlavu zřítila obloha, potom pátravě natáhla ruku a narazila do něčeho velkého. Ucukla zpátky, ale zachytila ji hrubá ruka.
Otočila se na bok a zamžourala. „Andore. Vypadáš horně,“ zachroptěla.
„Tak v tom případě buď ráda, že nemáš zrcadlo,“ zašeptal a pevněji sevřel její dlaň.
Pousmála se.
„Nevěděl jsem, že se dračice dokáží takhle zbourat?“ ušklíbl se.
„Co se stalo? Nic si nepamatuju.“
„Co by – ožrali jsme se jako dva dobytci. Zbytek mám trochu v mlze…“
„Fajn,“ kolik toho zbylo?“
„No…“ pustil její ruku, natáhl se kamsi dozadu a zamával prázdnou láhví. „Jestli něco zbylo, tak jsme to vylili.“
„Bože, mě je zle,“ otočila oči v sloup.
„Udělám vývar,“ zvedal se.
„To je dobrý,“ zastavila ho. Pomalu se nadzvedla na lokty, rozhlédla se a klesla zase zpátky na podlahu, hned vedle vlčí kožešiny. „Ještě chvíli zůstanu ležet… chvilinku.“
„Nedělej si s tím starosti,“ mávl rukou, „kolik takových rán jsme už přežili?“ pousmál se.
„Moc ne,“ zamumlala se zavřenýma očima. Tohle bylo první od doby, kdy mu řekla, kým ve skutečnosti je. Tolik jí připomínalo všechna uplynulá léta, jenže přesevše cítila opatrnost a chlad.
–
Úplněk už odešel, ale z Měsíce neustále zůstával dost velký kus na to, aby dokázal osvítit celý kraj. Jeto paprsky jako stříbrné nitky pronikaly do duší těch, kteří dosud nepřivřeli víčka.
Ve větvích nedalekého lesa zahoukala sova, Lyara vzdychla. Zase leželi vedle sebe a zase se báli udělat první krok, při tom by stačilo jen o kousek posunout nohu, jednoduché jako facka, ale přes to prakticky nemožné.
Andor se otočil, cítila jeho pohled, ale ani se nepohnula. Znovu vzdychla a v zápětí uslyšela šustivý pohyb sousední peřiny.
Ani si nestačila pořádně uvědomit, co to znamená a výhled na strop jí zastínila temná silueta.
Jejich rty se spojily a šmátravé ruce zmizely pod dívčinou přikrývkou.
Milovali se v přítomnosti zoufalé touhy, která hledala cestičky k vášni minulosti, ale jejich cesty se vytrvale míjely.
Byla to připomínka toho, co vzplanulo kdysi dávno, jenže dnes to neznamenalo více než sen. Nádherný sen o krásných věcech, neexistujících příslibech zítřka.
Když potom leželi vedle sebe a Andor ji objímal, nemysleli na nic. Oba podvědomě tušili, že tohle byla jejich poslední noc, poslední chvíle, kdy jim bylo dopřáno cítit vzájemnou blízkost a ve druhém hledat němou oporu.
–
„Grauuuuuuuurghrrrrrr!“
Andor otevřel oči a prudce se posadil. Promnul si dosud unavená víčka a teprve v té chvíli si uvědomil, že místo vedle něj je chladně prázdné.
Natáhnul na sebe kalhoty a vyběhl před dům.
Na obloze se převalovaly narůžovělé červánky a obzor pomalu jasněl nadcházejícím dnem. Kraji dosud vládnul noční klid, ale Angorovo srdce divoce bušilo, jako by se chtělo dostat ven ze sevření objemného hrudníku.
Přímo před jejich domkem stál drak s roztaženými křídly a ostnatou hlavou skloněnou k zemi, kde stála nahá Lyara. Hladila ho po jemných nozdrách, rty se jí pohybovaly v tichém šepotu.
Šupiny toho obra zářily zelenomodrým přísvitem, šelmí oči tvrdě hleděly na Lyaru. Z nozder se vznesl obláček páry, oči se upnuly na Andora.
Lyara cosi zasyčela, drak opřel kostnatá křídla do masy vzduchu, několikrát mocně zamával a vznesl se. Posměšně zakroužil nad chalupou, potom zmizel za hradbou lesa.
Lyara se za ním dívala a oči jí zářily radostí, zcela lhostejné k okolnímu světu.
Andor se tiše vrátil zpět do domu.
–
Zezadu ho objala a chvíli jen tak držela. Andor svěsil ramena a tiše čekal, kdy se odhodlá k prvním slovům. Moc dobře věděl, že je nebude chtít poslouchat.
„Moc mě to mrzí,“ zašeptala.
„Nemá proč.“
„Andore…“
„Ne, nic si z toho nedělej. Mně je to jedno.“
„He–“ vydechla a pustila ho.
„Ne tak jsem to nemyslel,“ otočil se k ní čelem.
„Měla jsem ti to říct dřív… Mohl jsi mě poslat pryč a najít si lepší ženu. Takhle tu po mně zbude hrozné prázdno,“ sklopila oči.
„Neboj se, tak zlé to nebude. V lesích je chrám Dračího boha. Dlužím mu službičku.“
Pousmála se a v očích jí šibalsky zajiskřilo. „Kdybys byl mladší…“
„Nic by se nezměnilo.“
„Splnila bych ti sen.“
„To by pro mě byla ta největší pocta…“ vydechl.
„Já bych si nemohla přát lepšího dragonýra.“
„Tak… Kdy odejdeš?“
„Zítra ráno. V noci se proměním.“
„Aha.“
„Už je nejvyšší čas, abych se vrátila tam, kam patřím.“
„Zvládneš to?“ pohladil ji po vlasech.
„Budu muset…“
„Můžu být s tebou, jestli chceš:“
„To po tobě nemůžu chtít,“ nervózně přešlápla a lehce zavrtěla hlavou.
„Ale já chci.“
–
Hrubě nahozené stěny osvětlovalo matné světlo svící, Lyara seděla nahá na zemi a vdechovala omamnou vůni bylin. Andor seděl v křesle a tiše ji pozoroval. Loučil se s ní, v duchu proklínal každičký okamžik života, který jí věnoval, ale zároveň ty chvilky musel velebit.
Čas lenivě ubíhal a zdálo se, že zatím k ničemu zvláštnímu nedošlo. Lyara neustále seděla na zemi a vdechovala omamné výpary, ale její víčka se k sobě křečovitě tiskla a co chvíli z pod nich ukanula slza. Okamžik se třpytila na dívčině tváři, potom stekla až na bradu, kde teskně zabalancovala a s posledním příslibem matného světla ukápla.
Andor ji upřeně sledoval a čekal, kdy to konečně začne, kdy se z dívky jeho života stane šupinaté krvechtivé monstrum. Možná si ji prohlížel až příliš pozorně, protože si zprvu ani neuvědomil, že se skutečně začalo něco dít. Lyara otevřela oči, ale zdály se slepé, prosté jakéhokoliv života, jen jejich barva byla náhle vodově modrá, rozdělená ostrou linkou svislé zornice.
Na venkovní parapet se posadila můra, složila svá hnědá křídla, nenápadnou výsadu nočního tvora, tolik nepodobného jeho denním příbuzným, a její chlupaté nožky našly oporu v nerovném povrchu dřeva. Cvičně stáhla sosáček, ale než pohyb dokončila, ozval se zvuk tříštěného skla a jeden ze střepů rozmázl buclaté tělíčko a společně s oslizlou šmouhou zapadl mezi stébla vyschlého trávníku. Jen jediné potrhané křídlo se zatřepotalo na okraji parapetu, potom jej průvan odnesl v zapomnění. Z domu se nesl výkřik, tolik nepodobný lidskému a zároveň ani zvířecímu.
Teď už nebylo cesty zpět.
–
První sluneční paprsky ozářily dosud podřimující kraj a jak slunce šplhalo po obloze vzhůru, dotýkaly se jeho zlaté prameny více a více předmětů, které jim stály v cestě, až se konečně dotkly i dračích šupin, které okamžitě zahrály stovkami odstínů.
Perleťová dračice potřásla hlavou a několikrát zamrkala. Andor se utápěl ve vodové modři jejích očí a nepřestával obdivovat plazí chladnou krásu.
Lyara se znovu otřásla, aš šupiny na jejím krku zachrastily a muž bázlivě ustoupil o několik krůčků.
Natáhla se k němu a špičkou klínovité hlavy s vypouklým šelem se dotkla jeho hrudi. Váhavě ji pohladil a dračice zamrkala.
„Jsi krásná,“ zašeptal se zastřeným hlasem.
Lyara se vzdálila, roztáhla křídla a zastínila jimi slunce. Ocas volně stočila kolem zadních nohou a esovitě prohnula krk. Chvilku se zadívala nad lesy, snad tušila přítomnost toho, kdo se mužovým takřka nevidomým očím zjevil až za několik okamžiků.
Včerejší pohled na přítele jeho vyvolené vháněl vztek do ztuhlých svalů, dnes nutil slzy smutku stoupat do očí.
Drak měkce dosedl nedaleko od dračice, ladným pohybem složil blanitá křídla podél boků a otočil dlouhou štičí hlavu směrem k nim. Zelené oči se škodolibě zaleskly a Andor bezmocně zatínal ruce v pěsti.
Sám toužil po tom, aby mohl roztáhnout křídla a být jí nablízku, zůstat s ní až do konce svých dní… Tolik času zbytečně promarnil vztekem, zmatkem, strachem.
Lyara otočila hlavu k tmavému drakovi, tiše zavrčela a opět se vrátila k Angorovi.
„Běž… Nenech svého draka čekat,“ zašeptal, na víc se nezmohl.
Lyara z něj však nespustila oči, přisunula se blíž a potom mu foukla do tváře. Chladivý vánek byl jako polibek, ale během chvilky se osvěžení, které přinášel, změnilo v mrazivou štiplavou bolest. Zakryl si tvář rukama, oči mu bez přestání slzely.
Bolest odešla stejně náhle, jako před tím přišla. Promnul si oči a jasné barvy, které následně spatřil, mu braly dech. Už zapomněl, co přesně znamená to slůvko vidět.
Tmavý drak se odrazil, několika prudkými máchnutími nabral výšku, zakroužil nad stromy a zavolal na perleťovou dračici. Nerozmýšlela se, jen několikrát cvičně zamávala křídly a následovala drakova příkladu. Andor jí mohl jen zamávat, ale neudělal to. Jenom stál s rukama překříženýma na prsou a díval se na hranici modravého obzoru, kde mu ve vycházejícím slunci zmizeli oba draci.
Tolik si při tom protiřečila. Jemná tvář panenky a svaly muže. Možná za to mohl on, že ji nutil cvičit se zbraněmi, možná taková byla odjakživa, beránek s dračími zuby.
V mnohém připomínala dračici, a že jich Andor za svůj život poznal mnoho. Nemusel se bát nechat ji samotnou a odejít do lesa na několik dní, ostatní muži si beztak dávno zvykli, že není radno přibližovat se k domu bývalého drakobijce.
Tolik let už uplynulo od té doby, kdy celé dny trávil v sedlech ušlechtilých hřebců s kopím a nádherným mečem s jílcem v podobě dračí hlavy. Prodal jej, ostatně jako vše co ho spojovalo s minulostí.
Upil piva a pohledem sklouzl na zasněnou Lyaru. To spolu s ní odešel jeho starý život. Znovu se hluboce napil a před očima se mu roztančily dávno zapadlé vzpomínky na hostinec, kde se snažila usmlouvat co nejnižší cenu za jídlo, ale hostinský se nechtěl nechat ošidit.
Andor byl odjakživa vysazený na krásné dívky, zaplatil jí celou hostinu… Nemohl uvěřit, že to všechno snědla. Usmál se při té vzpomínce. Už se jí nezbavil. Jednoduše prohlásila, že půjde s ním. Nevěděl, že ta cesta potrvá tak dlouho… ale i kdyby tušil, stejně by neodmítl, protože Lyara do jeho života vnesla řád a dala mu ten pravý smysl.
Dívka snad ucítila pátravý pohled, odtrhla oči od snivých dálek své mysli a věnovala svému muži sladký úsměv.
Hned v zápětí vstala, korbel nechala ležet na podlaze a cosi sebrala z krbové římsy. Andor okamžitě poznal, cože to drží v jemné ručce, ačkoliv neviděl tak dobře jako kdysi. Byl to jeho řetízek s dračími zuby, poslední hmatatelná vzpomínka na zašlé časy slávy. Už dávno věděl, že ji ta věc nesmírně přitahuje, a proto ho ani nepřekvapilo, že se mu posadila na klín a jako malé umíněné dítě se dožadovala příběhů, které slyšela už mnohokrát.
„Z jakého draka je tenhle zub?“ vybrala si nejmenší a nejkrajnější zoubek.
„Tenhle? Na ten nejsem pyšný, patřil ještě mláděti, ale nedá se nic dělat, když ničí úrodu a zabíjí dobytek.“
Chvilku zamyšleně probírala jednotlivé trofeje, potom konečně vybrala největší z oněch třinácti.
„Tenhle patřil největšímu samci, jakého jsem kdy viděl. Byl obrovský… Stálo mě nemalé úsilí, abych ho zabil… Nikdy jsem ti to neřekl, ale jeho vyžraná lebka zdobí městskou bránu v Dardanu,“ pochlubil se s lišáckým úšklebkem.
Lyara vstala, v drobné dlani žmoulala celý řetízek a tvářila se nerozhodně. Takovou ji ještě neznal, běhal mu z toho mráz po zádech, určitě to nevěstilo nic dobrého. Lyara si za všech okolností věděla rady. Nečervenala se jako ostatní dívky, když ji opilci častovali oplzlými poznámkami, ani jí nevadil pohled na krev. To prokázala, když si Andor rozřízl kůži na celém předloktí a musela mu ji pomoct sešít.
„Teď ti něco povím já…“ dala mu do dlaně největší ze zubů a hrubé prsty kolem něj sevřela, jako by jej měly ochránit, „…tenhle drak býval můj přítel, velmi dobrý přítel a možná… že by mu patřila i moje první dráčata.“
Nechápavě se na ni podíval, klouby na rukou mu zbělely.
„Ach Andore… Nikdy tě nenapadlo, proč nemáme děti?“
„Nikdy jsem o tom příliš neuvažoval, nevadilo mi to.“
„A to ti nevrtalo hlavou, proč já téměř nestárnu, zatímco tvoje vlasy ztěžkly stříbrem a zakalil se ti zrak?“
„Myslel jsem, že máš v sobě elfí krev. Neptal jsem se. Žádný půlelf, čtvrtelf a kdo-ví-nakolik-elf o tom nechtěl mluvit.“
Smutně zavrtěla hlavou. „To je to, neptal ses.“ Posadila se na vlčí kožešinu. „Měl ses ptát, den za dnem hledat odpovědi na otázky, o kterých tě ani nenapadlo mluvit,“ trpce se pousmála. „Ani teď se nechceš zeptat?“
„Jak je to možné… vždyť… ty jsi dračice?“
„Draci měli strach, báli se drakobijců, kteří se na ně sypali jako mouchy na zdechlinu. Hledali způsob jak uniknout. Nakonec ten způsob našli,“ seděla se zkříženýma nohama, očima hleděla do prázdna a vůbec vypadala hrozně přepadle. „Není to nic příjemného, to mi věř, projít celým obřadem stálo mnohé z mých bratrů a sester život… Ti co přežili, jsou pouhými troskami…“ na svůdně plných rtech jí zahrálo smutné pousmání.
„Takže nevymíráte… jenom se snažíte splynout s lidmi, svými úhlavními nepřáteli, aby vám konečně dali pokoj.“
„Přesně tak,“ vstala, složila ruce na prsou a začal nervózně přecházet. „Bylo to peklo, jako bych… já vlastně nevím co! Pamatuju si jen hroznou bolest, že jsem ležela v kaluži krve a páchnoucího hnisu, zatímco ostatní nervózně čekali… říkali, že se musím zbavit všeho, co je dračí… Sakra!“ zakryla si obličej rukama, vzápětí je však vzdálila. Plakala. To bylo poprvé, co ji Andor viděl s uslzenýma očima. „Normálně jsem se rozpadala zaživa! Padaly ze mě kusy masa, loupala jsem se jako cibule a z tý kaše – smrdutý břečky – vznikalo tohle! Rozpažila v neurčitém gestu. Slzy si zatím hledaly cestičku po jejích tvářích, některé odkáply na bradě, jiné se dostaly až k výstřihu, aby zmizely v úžlabině mezi prsy.
Andor vstal a přivinul ji k sobě. Nic neříkal, jenom ji pevně držel a do tiše praskajícího ohně zněly mumlavé vzlyky: „Nenávidím… nenávidím tohle tělo…“
–
Obratně stahoval zabitého zajíce. Hubená mrtvolka visela za dlouhé zadní běhy a legračně se klimbala ve větru. Andor se plně soustředil na práci a se znepokojením zjišťoval, že jednotlivé tahy nožem dělá spíš ze zpaměti, než aby je skutečně viděl. Jeho slepota se mílovými skoky zhoršovala.
Uslyšel za sebou tiché kroky. „Lyaro?“ oslovil ji, poprvé od jejího přiznání.
„Hmm,“ odpověděla. Nemusel se otáčet, aby viděl, jak se tváří, a že stojí s rukama zkříženýma na prsou.
„Co teď bude, Lyaro?“ chytil uvolněnou kůži ze zaječích kýt a stáhl ji až k hlavě, kde ulomil přední nožky, odřízl uši a kůži kolem pysků. Z teplého masa se zakouřilo, ale páru hned odnesl poryv vichru. Staženou kůži přehodil přes tyč, na níž se zajíc houpal.
„Nevím.“
„Odejdeš,“ nebyla to otázka, jen suché konstatování. Proč jinak by mu říkala o své minulosti?
„Nakonec ano.“
„Nevyháním tě, ale pokud opravdu chceš, dám ti volnost a dělej si co chceš…“ Jediným tahem rozřízl ušákovo břicho. Vnitřnosti se vyvalily ven. „Klidně pleť hlavu jinému muži.“
Ze změti střev vybral játra a posléze i srdce, o zbytek se porvaly kočky, jež hned od počátku kuchání seděly rozmístěné v uctivé vzdálenosti a teď konečně poznaly, že na ně přišla řada. Prskaly a v jednom velkém chumlu zmizely i s uloupenou kořistí z dohledu.
„Lyaro?“ neozvala se mu. Neslyšel ji odcházet, otočil se a přeběhl mu mráz po zádech, když se setkal s tvrdým pohledem zelených očí.
„Nejsou žádní takoví, o které bych stála,“ zamračila se.
„Netvrď mi, žes nepoznala jiného než mě… Tak naivní nejsem,“ ušklíbl se.
„Poznala. Co chceš slyšet? Že jsem děvka, která se tě jen snažila využít?! Víš co? Tak já ti něco povím…“ rozhodila rukama, „…byls první! Jistě, že přišli další, vždycky, když jsi šel lovit, ale myslíš že se ti dokázali rovnat? Nesahali ti ani po kotníky… Kdybys jen tušil, jak jsem tě za to nenáviděla… Čím víc jsem tě proklínala, tím víc jsem tušila, že nedokážu odejít, ani když budu muset…“
„Proč?“
„Já nevím… Ale myslím, že lidé tomu říkají láska…“
Dlouho se na ni mlčky díval. Připadal si jako kus hadru. Nenáviděl draky, ale zároveň je musel milovat.
„Tak šup, stáhni toho zajíce, ať můžu vařit,“ změnila téma, usmála se a s falešnou radostí odcházela.
Sledoval rozvlněné křivky jejího těla a uvědomil si, že takhle nějak to bude vypadat, až ho opustí navždy. „Nechci, abys odešla,“ zašeptal divokému povětří a téměř stažená mrtvolka se v náhlém poryvu divoce zazmítala. Několik šarlatových kapek dopadlo na zlatý pampeliškový květ.
–
Nad lesem zářil úplněk a jeho stříbřité světlo dopadalo do ložnice, kde vedle sebe mlčky leželi Andor a Lyara. Ani jeden z nich nespal, ale nenašli odvahu jen se na toho druhého podívat, natož dotknout se pokožky zjemněné bledým přísvitem.
Andor se už několikrát převalil a Lyara zavzdychala. Potom se jí při jedné zuřivé otočce lehce dotkl, ale hned ucukl, jako by se spálil.
„Jestli se mě štítíš, můžu se jít natáhnout před krb.“
„Ehm? Ne… to nemusíš,“ zamumlal se hranou ospalostí.
„Tak dobře,“ otočila se k němu čelem a sledovala siluetu jeho širokých ramen a vlasy prokvetlé stříbrnými nitkami. Vlastně se jí takhle líbil mnohem víc. S věkem zmužněl a skrytá inteligence se konečně vydrala na povrch. Připomínal jí učence z jižních zemí.
Tiše poslouchali rytmus svého dechu, Měsíc venku vystoupal výše, ale spánek se jim neustále vyhýbal.
Lyara znovu vzdychla a Andor se otočil. „Copak je?“
„Nic, jen… to je jedno.“
„Nechci, aby se něco měnilo, ale ono už se to stalo,“ pokrčil rameny.
Lyara ho pohladila po tváři. „Je jen na nás jaké mosty mezi sebou zbouráme… Nemusíš se bát se mě dotknout,“ do posledních slov vložila veškerou naléhavost a strach, jaké momentálně pociťovala.
Andor chvíli přemýšlel, potom odhodil peřinu a odešel. Lyara zavrtala hlavu do polštáře v němém výkřiku.
Už mezi sebou spálili příliš mnoho mostů.
–
„Proč vlastně tolik nenávidíš draky?“ zeptala se při tiché snídani.
„Pečlivě rozžvýkal sousto, spolknul jej a zapil teplým čajem. „Proč myslíš?“
„Promiň, náš pravdu… všichni lidé nás mají důvod nenávidět.“
„Všichni ne.“
Tázavě ho pozorovala.
„Já vás miloval. To už je dávno. Představoval jsem si, jak změním svět, jak se stanu Jezdcem… Žil jsem s rodiči na statku, měl jsem dva starší bratry a mladší sestru. Když se to stalo, bylo mi tuším… patnáct. Přiletěl navečer, to už se všichni vrátili domů, jen já obstarával koně. Kdybych tam byl s nimi… Přiletěl, jako by spadnul z nebe. Říkalo se, že drak křičí, tím zvukem prý chce vyřvat do světa veškerou svou zlobu, ale on nevydal jedinou hlásku. Posadil se na doškovou střechu, div, že pod ním nepraskla, potom prostě vychrlil plameny a zapálil stodolu. Rodiče i sourozenci vyběhli ven, nevěděli o něm. Mohl jsem je varovat…“ sklopil zrak a chvíli jen tak civěl do země. „Jejich těla nechal ležet. Z celé rodiny jsem zbyl jen já.“
Jako by se stáhnul do sebe a byl zase tím chlapcem. Ta vzpomínka musela hodně bolet.
Lyara vstala, obešla stůl a objala ho. „Strašně mě to mrzí,“ zašeptala, ale Andor se jí vytrhnul a spěšně odešel ven. Ani nedojedl nakousnutý krajíc.
–
Seděl u krbu, ve ztěžklé ruce třímal láhev se zlatavou tekutinou. Nemusela se ptát, aby věděla, že zabíjel svoje vzácné zásoby.
Postavila se nad něj, ani ji nepostřehl. Teprve teď si uvědomila, že jeho nemoc je vážná… nebo za to možná mohlo množství alkoholu, které do sebe už dokázal nalít.
Po chvíli k ní zvedl hlavu, hloupě se usmál: „Kdo by to byl řek. Nenávidim draky a do jednoho z nich se zabouchnu…“
„Neměl bys pít. Staré rány tím stejně nezacelíš.,“ natáhla se po lahvi, ale stačil včas ucuknout.
„To… tohle je moje. Jestli chceš taky… tak si…“ rozesmál se, „…najdi vlastní!“
„Tahle je poslední,“ pokrčila rameny.
„Tak na. Přihni si na moje zdraví,“ zašermoval jí před obličejem.
Byl roztomile neústupný. Lyara přiložila hrdlo ke rtům a dopřála si pořádný hlt. Když si kořalka vypalovala hřejivou cestičku do žaludku, zrudla a rozkašlala se.
„Nechlastej, když to neumíš!“ vyrval jí láhev.
„Je pěkně silná,“ nabrala konečně dech.
„To bych řřřek. Tohle je móc dobrý pití,“ dopřál si další krůček ke dnu flašky.
„Dej mi ještě!“ rozesmála se a zmocnila se kořalky.
Po několika minutách mu seděla na klíně a nepříčetně se smála, zatímco on se snažil dopovědět tu báječnou historku, v níž vystupuje vědro, rozžhavené železo, osel, děvka a zadek starosty nedaleké vsi.
–
Otevřela oči a hned je zase zavřela. Motal se s ní celý svět a žaludek měla jako na vodě. Cosi zabručela a promnula si tepoucí spánky.
Chvilku přemýšlela, kdy došlo k té závratné události, že se jí na hlavu zřítila obloha, potom pátravě natáhla ruku a narazila do něčeho velkého. Ucukla zpátky, ale zachytila ji hrubá ruka.
Otočila se na bok a zamžourala. „Andore. Vypadáš horně,“ zachroptěla.
„Tak v tom případě buď ráda, že nemáš zrcadlo,“ zašeptal a pevněji sevřel její dlaň.
Pousmála se.
„Nevěděl jsem, že se dračice dokáží takhle zbourat?“ ušklíbl se.
„Co se stalo? Nic si nepamatuju.“
„Co by – ožrali jsme se jako dva dobytci. Zbytek mám trochu v mlze…“
„Fajn,“ kolik toho zbylo?“
„No…“ pustil její ruku, natáhl se kamsi dozadu a zamával prázdnou láhví. „Jestli něco zbylo, tak jsme to vylili.“
„Bože, mě je zle,“ otočila oči v sloup.
„Udělám vývar,“ zvedal se.
„To je dobrý,“ zastavila ho. Pomalu se nadzvedla na lokty, rozhlédla se a klesla zase zpátky na podlahu, hned vedle vlčí kožešiny. „Ještě chvíli zůstanu ležet… chvilinku.“
„Nedělej si s tím starosti,“ mávl rukou, „kolik takových rán jsme už přežili?“ pousmál se.
„Moc ne,“ zamumlala se zavřenýma očima. Tohle bylo první od doby, kdy mu řekla, kým ve skutečnosti je. Tolik jí připomínalo všechna uplynulá léta, jenže přesevše cítila opatrnost a chlad.
–
Úplněk už odešel, ale z Měsíce neustále zůstával dost velký kus na to, aby dokázal osvítit celý kraj. Jeto paprsky jako stříbrné nitky pronikaly do duší těch, kteří dosud nepřivřeli víčka.
Ve větvích nedalekého lesa zahoukala sova, Lyara vzdychla. Zase leželi vedle sebe a zase se báli udělat první krok, při tom by stačilo jen o kousek posunout nohu, jednoduché jako facka, ale přes to prakticky nemožné.
Andor se otočil, cítila jeho pohled, ale ani se nepohnula. Znovu vzdychla a v zápětí uslyšela šustivý pohyb sousední peřiny.
Ani si nestačila pořádně uvědomit, co to znamená a výhled na strop jí zastínila temná silueta.
Jejich rty se spojily a šmátravé ruce zmizely pod dívčinou přikrývkou.
Milovali se v přítomnosti zoufalé touhy, která hledala cestičky k vášni minulosti, ale jejich cesty se vytrvale míjely.
Byla to připomínka toho, co vzplanulo kdysi dávno, jenže dnes to neznamenalo více než sen. Nádherný sen o krásných věcech, neexistujících příslibech zítřka.
Když potom leželi vedle sebe a Andor ji objímal, nemysleli na nic. Oba podvědomě tušili, že tohle byla jejich poslední noc, poslední chvíle, kdy jim bylo dopřáno cítit vzájemnou blízkost a ve druhém hledat němou oporu.
–
„Grauuuuuuuurghrrrrrr!“
Andor otevřel oči a prudce se posadil. Promnul si dosud unavená víčka a teprve v té chvíli si uvědomil, že místo vedle něj je chladně prázdné.
Natáhnul na sebe kalhoty a vyběhl před dům.
Na obloze se převalovaly narůžovělé červánky a obzor pomalu jasněl nadcházejícím dnem. Kraji dosud vládnul noční klid, ale Angorovo srdce divoce bušilo, jako by se chtělo dostat ven ze sevření objemného hrudníku.
Přímo před jejich domkem stál drak s roztaženými křídly a ostnatou hlavou skloněnou k zemi, kde stála nahá Lyara. Hladila ho po jemných nozdrách, rty se jí pohybovaly v tichém šepotu.
Šupiny toho obra zářily zelenomodrým přísvitem, šelmí oči tvrdě hleděly na Lyaru. Z nozder se vznesl obláček páry, oči se upnuly na Andora.
Lyara cosi zasyčela, drak opřel kostnatá křídla do masy vzduchu, několikrát mocně zamával a vznesl se. Posměšně zakroužil nad chalupou, potom zmizel za hradbou lesa.
Lyara se za ním dívala a oči jí zářily radostí, zcela lhostejné k okolnímu světu.
Andor se tiše vrátil zpět do domu.
–
Zezadu ho objala a chvíli jen tak držela. Andor svěsil ramena a tiše čekal, kdy se odhodlá k prvním slovům. Moc dobře věděl, že je nebude chtít poslouchat.
„Moc mě to mrzí,“ zašeptala.
„Nemá proč.“
„Andore…“
„Ne, nic si z toho nedělej. Mně je to jedno.“
„He–“ vydechla a pustila ho.
„Ne tak jsem to nemyslel,“ otočil se k ní čelem.
„Měla jsem ti to říct dřív… Mohl jsi mě poslat pryč a najít si lepší ženu. Takhle tu po mně zbude hrozné prázdno,“ sklopila oči.
„Neboj se, tak zlé to nebude. V lesích je chrám Dračího boha. Dlužím mu službičku.“
Pousmála se a v očích jí šibalsky zajiskřilo. „Kdybys byl mladší…“
„Nic by se nezměnilo.“
„Splnila bych ti sen.“
„To by pro mě byla ta největší pocta…“ vydechl.
„Já bych si nemohla přát lepšího dragonýra.“
„Tak… Kdy odejdeš?“
„Zítra ráno. V noci se proměním.“
„Aha.“
„Už je nejvyšší čas, abych se vrátila tam, kam patřím.“
„Zvládneš to?“ pohladil ji po vlasech.
„Budu muset…“
„Můžu být s tebou, jestli chceš:“
„To po tobě nemůžu chtít,“ nervózně přešlápla a lehce zavrtěla hlavou.
„Ale já chci.“
–
Hrubě nahozené stěny osvětlovalo matné světlo svící, Lyara seděla nahá na zemi a vdechovala omamnou vůni bylin. Andor seděl v křesle a tiše ji pozoroval. Loučil se s ní, v duchu proklínal každičký okamžik života, který jí věnoval, ale zároveň ty chvilky musel velebit.
Čas lenivě ubíhal a zdálo se, že zatím k ničemu zvláštnímu nedošlo. Lyara neustále seděla na zemi a vdechovala omamné výpary, ale její víčka se k sobě křečovitě tiskla a co chvíli z pod nich ukanula slza. Okamžik se třpytila na dívčině tváři, potom stekla až na bradu, kde teskně zabalancovala a s posledním příslibem matného světla ukápla.
Andor ji upřeně sledoval a čekal, kdy to konečně začne, kdy se z dívky jeho života stane šupinaté krvechtivé monstrum. Možná si ji prohlížel až příliš pozorně, protože si zprvu ani neuvědomil, že se skutečně začalo něco dít. Lyara otevřela oči, ale zdály se slepé, prosté jakéhokoliv života, jen jejich barva byla náhle vodově modrá, rozdělená ostrou linkou svislé zornice.
Na venkovní parapet se posadila můra, složila svá hnědá křídla, nenápadnou výsadu nočního tvora, tolik nepodobného jeho denním příbuzným, a její chlupaté nožky našly oporu v nerovném povrchu dřeva. Cvičně stáhla sosáček, ale než pohyb dokončila, ozval se zvuk tříštěného skla a jeden ze střepů rozmázl buclaté tělíčko a společně s oslizlou šmouhou zapadl mezi stébla vyschlého trávníku. Jen jediné potrhané křídlo se zatřepotalo na okraji parapetu, potom jej průvan odnesl v zapomnění. Z domu se nesl výkřik, tolik nepodobný lidskému a zároveň ani zvířecímu.
Teď už nebylo cesty zpět.
–
První sluneční paprsky ozářily dosud podřimující kraj a jak slunce šplhalo po obloze vzhůru, dotýkaly se jeho zlaté prameny více a více předmětů, které jim stály v cestě, až se konečně dotkly i dračích šupin, které okamžitě zahrály stovkami odstínů.
Perleťová dračice potřásla hlavou a několikrát zamrkala. Andor se utápěl ve vodové modři jejích očí a nepřestával obdivovat plazí chladnou krásu.
Lyara se znovu otřásla, aš šupiny na jejím krku zachrastily a muž bázlivě ustoupil o několik krůčků.
Natáhla se k němu a špičkou klínovité hlavy s vypouklým šelem se dotkla jeho hrudi. Váhavě ji pohladil a dračice zamrkala.
„Jsi krásná,“ zašeptal se zastřeným hlasem.
Lyara se vzdálila, roztáhla křídla a zastínila jimi slunce. Ocas volně stočila kolem zadních nohou a esovitě prohnula krk. Chvilku se zadívala nad lesy, snad tušila přítomnost toho, kdo se mužovým takřka nevidomým očím zjevil až za několik okamžiků.
Včerejší pohled na přítele jeho vyvolené vháněl vztek do ztuhlých svalů, dnes nutil slzy smutku stoupat do očí.
Drak měkce dosedl nedaleko od dračice, ladným pohybem složil blanitá křídla podél boků a otočil dlouhou štičí hlavu směrem k nim. Zelené oči se škodolibě zaleskly a Andor bezmocně zatínal ruce v pěsti.
Sám toužil po tom, aby mohl roztáhnout křídla a být jí nablízku, zůstat s ní až do konce svých dní… Tolik času zbytečně promarnil vztekem, zmatkem, strachem.
Lyara otočila hlavu k tmavému drakovi, tiše zavrčela a opět se vrátila k Angorovi.
„Běž… Nenech svého draka čekat,“ zašeptal, na víc se nezmohl.
Lyara z něj však nespustila oči, přisunula se blíž a potom mu foukla do tváře. Chladivý vánek byl jako polibek, ale během chvilky se osvěžení, které přinášel, změnilo v mrazivou štiplavou bolest. Zakryl si tvář rukama, oči mu bez přestání slzely.
Bolest odešla stejně náhle, jako před tím přišla. Promnul si oči a jasné barvy, které následně spatřil, mu braly dech. Už zapomněl, co přesně znamená to slůvko vidět.
Tmavý drak se odrazil, několika prudkými máchnutími nabral výšku, zakroužil nad stromy a zavolal na perleťovou dračici. Nerozmýšlela se, jen několikrát cvičně zamávala křídly a následovala drakova příkladu. Andor jí mohl jen zamávat, ale neudělal to. Jenom stál s rukama překříženýma na prsou a díval se na hranici modravého obzoru, kde mu ve vycházejícím slunci zmizeli oba draci.