Ty, Nikdo a Zádveří
Monte?
Ano? Kdo jste?
Nikdo.
Nikdo?
Ano, Nikdo. Překvapuje tě to?
Ano.
Nic si z toho nedělej, nejsi první ani poslední, kdo byl zmatený.
Kde to jsem?
Tady to nemá jméno, Monte, je to jen prázdno, ale můžeme tomu říkat Zádveří.
Zádveří? Co čeká za těmi dveřmi?
To záleží jen na tobě, Monte, říkají ti tak už odmalička, viď Monte?
Ano. Ale proč jsem tady… v Zádveří? Nerozumím tomu.
Nemusíš rozumět, stačí se jen podřídit. Jsme jen ty, Nikdo a Zádveří. Přizpůsob se a vysvětlení se najde samo, Monte.
Je tohle sen?
Ne i ano.
Nevíte?
Vím, ale nesmím ti nic prozradit, musíš na to přijít sám. Jen ty. Jsi dost chytrý, i když okolí si mnohokrát myslelo opak, že je to tak, Monte?
No… ano. Nevím.
Uvolni se, tady ti nic nehrozí, pamatuj, jen ty, Nikdo a Zádveří, nic víc…
Snažím se, ale ta tma… vždycky jsem se tmy bál.
Chtěl bys raději světlo?
Jde o to, co mi to světlo odhalí.
Neodhalí nic. Bude to jen světlo.
Aha. Má Zádveří nějakou podobu?
Jakou bys chtěl… Má tisíce podob a při tom žádnou. Jak se cítíš?
Já nevím, prázdný jako by mi něco chybělo, nějaká má důležitá část.
Ruka nebo noha?
Ne, to ne. Spíš cosi uvnitř, jako když si chci na něco vzpomenout, ale nevím na co… Je to, jako když si těsně před usnutím vzpomenu na úkol, na který jsem během dne zapomněl a teď už je pozdě splnit ho. Řeknu si, že to udělám hned ráno, ale nevzpomenu si, protože jsem víc spal než bděl. Víte co myslím?
Ano.
Mohl bych poprosit o to světlo?
Jistě, Monte. Pro mě to není žádný problém.
Rád bych vás viděl…
Mě nemůžeš vidět, nejde to, je příliš brzy.
Jak dlouho to potrvá než přijde vhodný čas?
To záleží jen na tobě.
Takže něco jako hádanka?
V podstatě ano.
Můžete mi pomoci? Alespoň odpovědí ano nebo ne?
Ano.
Takže všechno co se tady stane záleží jen na mně?
Ano.
Takže, pokud si vás představím jako křečka v takovém tom kolečku na běhaní, stane se to?
Jistě, ale proč zrovna křečka?
Nevím, napadlo mě to. Jen tak.
Jako křečka si mě ještě nikdo nepředstavoval.
Vidělo vás mnoho lidí?
Všichni lidé tohoto světa, Monte. Viděl jsem je úplně všechny, od toho prvního a ještě spatřím mnoho generací…
Mohl bych vidět, jak si vás nejčastěji představovali?
Opravdu si to přeješ?
No… ano!
ebude se ti to líbit… Ale jak chceš…
Bože…
Copak, Monte? Všechny horory ti přijdou jako pohádky pro děti?
Vy… vy jste SMRT!!!
Ne, to nejsem, ačkoliv si mě tak představuje většina lidí.
Kdo teda jste?
Nikdo.
Připadám si jako v bludném kruhu. Nechcete mi nic říct, nejste smrt… Nechcete mi poradit alespoň trochu?
Byl jsi blízko, jen si musíš vzpomenout na to, co se přihodilo, co se stalo dnes večer, pak najdeš všechny odpovědi které hledáš… Tak mysli, použij hlavu, Monte, jedině tak ukojíš svou zvědavost. Záleží jen a jen na tobě, jak dlouho to potrvá. Možná ti pomůže, když si představíš nějaké hezké místo.
Dobře, vím jen o jediném místě, které je dostatečně krásné. Neexistuje, tak se sem výborně hodí. Představovala si ho moje starší sestra, když byla malá. Namalovala mnoho obrázků. Ona totiž spadla na kole tak nešikovně, že se naši báli, že umře, naštěstí přežila, ale ležela několik dní v bezvědomí. Potom se chovala úplně jinak. Začala kreslit tyhle obrázky… To je nádhera! Tak mě napadá, že se tohle místo přesně hodí pro její představy.
A co ty tvoje? Nemáš žádné vlastní sny?
Mám, když už si vás lidé představují jako smrtku, tak já vás chci vidět jako pegasa.
Jak chceš, Monte.
Jste krásnější než v mých představách…
Děkuji ti.
Nemáte zač.
…
Chtěl bych vědět, proč jsem vlastně tady. Musí to mýt přece nějaký smysl…
Všechno má svůj smysl, jen si musíš položit tu správnou otázku. Nesmíš čekat, že ti někdo všechno ukáže. Nejsi už to malé dítě, které potřebovalo, aby ho máma držela za ruku, i když vy lidé se v dospělosti příliš nelišíte… Pořád chcete, aby vás někdo vedl.
To máte pravdu, ale stejně… Sám na to patrně nepřijdu, pomozte mi…
Dobře, ale jen něco málo. Dnes večer, co se dělo? Vzpomeň si.
Já… ne… nevím.
Mysli Monte! Použij hlavu!
Bože! My, my slavili! Oslavovali můj řidičák!
A zároveň…
Zároveň moje devatenáctiny. Byl jsem poslední, komu nebylo devatenáct a ještě k tomu dodělával papíry! Zkurvená oslava! My chlastali a chlastali. Kterej idiot dostal ten idiotskej nápad sednout si za volant!
Klid Monte, teď už je to minulost, se kterou nic neuděláš… Nemá cenu se tím trápit. Tak neplač.
Ona… ona… moje Kate, je mrtvá! A já, já ji zabil!
…
Monte?
Ano?
Jsi v pořádku?
Jak jen bych mohl, když-
Netrp se, tady to nemá smysl. Už víš, kde jsi?
Jistě, v Zádveří.
A víš co to znamená?
Ano.
Opravdu?
Ano.
Tak potom se musíš rozhodnout. Zádveří, chceš otevřít právě tyhle dveře?
Nevím, co chci. Jen jediné vím s naprostou jistotou, zabil jsem Kate. Nechci se probudit. Nezasloužím si to. Kate si to nezaslouží…
Tady záleží jen na tobě, na nikom jiném ne.
Já vím. Tak mě napadá, neříkali vám Řekové náhodou Charón?
Mně říkali mnoha jmény a přisuzovali mi mnoho věcí, od veslice po kosu, která mi nenáleží.
Už jsme se rozhodnul, nechci otevřít dveře, chci jít s vámi.
Tak v tou případě projdeme dveřmi.
Jak to myslíte? Já předpokládal, že za dveřmi je život!
Copak já o tom někdy mluvil?
Ne, ale…
Žádné ale. Víš co se teď děje s tvou tělesnou schránkou?
Ne.
A zajímá tě to?
Když se do ní vrátím, tak přežiju, to nechci. Zabil jsem Kate.
Jak myslíš.
Půjdeme?
Ne, ještě ne. Něco jsi nepochopil.
A co?
Uvědomuješ si, že se chceš obětovat?
To není oběť. Nemůžu žít bez Kate.
Jak myslíš, můžeme jít, Monte.
Dobře.
–
Zelená křivka se ještě naposledy zavlnila, potom vyhasla a ozval se pískot. Odporný zvuk značící konec.
Nedalo se nic udělat, vůbec nic.
Jeden mladý život skončil, naštěstí jen jeden. Ostatní autonehodu přežili, i když ta dívka na tom nebyla nejlépe. Ano, říkali jí Kate, ačkoliv se jmenovala jinak.
Jen škoda toho chlapce, kterému říkali Monte.
Čas úmrtí byl zapsán, přesně půl třetí. Doktor odpojil všechny ty hadičky a přetáhl bílé prostěradlo přes hlavu devatenáctiletého chlapce, za kterým se určitě otáčely všechny dívky. Měl tmavě hnědé vlasy, které při sporém osvětlení působily jako černé, velké oříškově hnědé oči a ostře řezané rysy tváře, jako by nepatřila mladému muži, zatím stále ještě více chlapci, ale andělu z jiného světa. Vypadal tak uvolněně, jako by pouze spal. Lékař se přistihl, jak čeká, až se jeho hrudník pohne v hlubokém nádechu, ale nic takového se už nikdy nestane. Dokončil tu nepříjemnou záležitost, chtěl ji už odhrnout ze stolu, ale nemohl, ještě musel promluvit s rodinou, která v nejistotě tápala v nedaleké čekárně.
Nevnímal ten smutek, který naplňoval celou místnost. Už viděl příliš mnoho podobných chlapců, lidí, kteří prohráli svůj boj se životem, a tím vším utrpením jeho cit otupěl.
Uviděl rodiče jeho, i těch ostatních a uvědomil si, jak je všechno nejisté. Svůj hlas vnímal jako cosi cizího, něco, co k němu vlastně vůbec nepatří.
Když konečně zmlknul, v hlavě se mu zrodila myšlenka a postupně naplnila celou čekárnu. Vstoupila do myslí všech přítomných. Bylo to jako kouzlo… chlapec letící společně s pegasem a jedna jediná věta.
Všechny tvý starosti a trápení odnesou křídla pegasí…
Ano? Kdo jste?
Nikdo.
Nikdo?
Ano, Nikdo. Překvapuje tě to?
Ano.
Nic si z toho nedělej, nejsi první ani poslední, kdo byl zmatený.
Kde to jsem?
Tady to nemá jméno, Monte, je to jen prázdno, ale můžeme tomu říkat Zádveří.
Zádveří? Co čeká za těmi dveřmi?
To záleží jen na tobě, Monte, říkají ti tak už odmalička, viď Monte?
Ano. Ale proč jsem tady… v Zádveří? Nerozumím tomu.
Nemusíš rozumět, stačí se jen podřídit. Jsme jen ty, Nikdo a Zádveří. Přizpůsob se a vysvětlení se najde samo, Monte.
Je tohle sen?
Ne i ano.
Nevíte?
Vím, ale nesmím ti nic prozradit, musíš na to přijít sám. Jen ty. Jsi dost chytrý, i když okolí si mnohokrát myslelo opak, že je to tak, Monte?
No… ano. Nevím.
Uvolni se, tady ti nic nehrozí, pamatuj, jen ty, Nikdo a Zádveří, nic víc…
Snažím se, ale ta tma… vždycky jsem se tmy bál.
Chtěl bys raději světlo?
Jde o to, co mi to světlo odhalí.
Neodhalí nic. Bude to jen světlo.
Aha. Má Zádveří nějakou podobu?
Jakou bys chtěl… Má tisíce podob a při tom žádnou. Jak se cítíš?
Já nevím, prázdný jako by mi něco chybělo, nějaká má důležitá část.
Ruka nebo noha?
Ne, to ne. Spíš cosi uvnitř, jako když si chci na něco vzpomenout, ale nevím na co… Je to, jako když si těsně před usnutím vzpomenu na úkol, na který jsem během dne zapomněl a teď už je pozdě splnit ho. Řeknu si, že to udělám hned ráno, ale nevzpomenu si, protože jsem víc spal než bděl. Víte co myslím?
Ano.
Mohl bych poprosit o to světlo?
Jistě, Monte. Pro mě to není žádný problém.
Rád bych vás viděl…
Mě nemůžeš vidět, nejde to, je příliš brzy.
Jak dlouho to potrvá než přijde vhodný čas?
To záleží jen na tobě.
Takže něco jako hádanka?
V podstatě ano.
Můžete mi pomoci? Alespoň odpovědí ano nebo ne?
Ano.
Takže všechno co se tady stane záleží jen na mně?
Ano.
Takže, pokud si vás představím jako křečka v takovém tom kolečku na běhaní, stane se to?
Jistě, ale proč zrovna křečka?
Nevím, napadlo mě to. Jen tak.
Jako křečka si mě ještě nikdo nepředstavoval.
Vidělo vás mnoho lidí?
Všichni lidé tohoto světa, Monte. Viděl jsem je úplně všechny, od toho prvního a ještě spatřím mnoho generací…
Mohl bych vidět, jak si vás nejčastěji představovali?
Opravdu si to přeješ?
No… ano!
ebude se ti to líbit… Ale jak chceš…
Bože…
Copak, Monte? Všechny horory ti přijdou jako pohádky pro děti?
Vy… vy jste SMRT!!!
Ne, to nejsem, ačkoliv si mě tak představuje většina lidí.
Kdo teda jste?
Nikdo.
Připadám si jako v bludném kruhu. Nechcete mi nic říct, nejste smrt… Nechcete mi poradit alespoň trochu?
Byl jsi blízko, jen si musíš vzpomenout na to, co se přihodilo, co se stalo dnes večer, pak najdeš všechny odpovědi které hledáš… Tak mysli, použij hlavu, Monte, jedině tak ukojíš svou zvědavost. Záleží jen a jen na tobě, jak dlouho to potrvá. Možná ti pomůže, když si představíš nějaké hezké místo.
Dobře, vím jen o jediném místě, které je dostatečně krásné. Neexistuje, tak se sem výborně hodí. Představovala si ho moje starší sestra, když byla malá. Namalovala mnoho obrázků. Ona totiž spadla na kole tak nešikovně, že se naši báli, že umře, naštěstí přežila, ale ležela několik dní v bezvědomí. Potom se chovala úplně jinak. Začala kreslit tyhle obrázky… To je nádhera! Tak mě napadá, že se tohle místo přesně hodí pro její představy.
A co ty tvoje? Nemáš žádné vlastní sny?
Mám, když už si vás lidé představují jako smrtku, tak já vás chci vidět jako pegasa.
Jak chceš, Monte.
Jste krásnější než v mých představách…
Děkuji ti.
Nemáte zač.
…
Chtěl bych vědět, proč jsem vlastně tady. Musí to mýt přece nějaký smysl…
Všechno má svůj smysl, jen si musíš položit tu správnou otázku. Nesmíš čekat, že ti někdo všechno ukáže. Nejsi už to malé dítě, které potřebovalo, aby ho máma držela za ruku, i když vy lidé se v dospělosti příliš nelišíte… Pořád chcete, aby vás někdo vedl.
To máte pravdu, ale stejně… Sám na to patrně nepřijdu, pomozte mi…
Dobře, ale jen něco málo. Dnes večer, co se dělo? Vzpomeň si.
Já… ne… nevím.
Mysli Monte! Použij hlavu!
Bože! My, my slavili! Oslavovali můj řidičák!
A zároveň…
Zároveň moje devatenáctiny. Byl jsem poslední, komu nebylo devatenáct a ještě k tomu dodělával papíry! Zkurvená oslava! My chlastali a chlastali. Kterej idiot dostal ten idiotskej nápad sednout si za volant!
Klid Monte, teď už je to minulost, se kterou nic neuděláš… Nemá cenu se tím trápit. Tak neplač.
Ona… ona… moje Kate, je mrtvá! A já, já ji zabil!
…
Monte?
Ano?
Jsi v pořádku?
Jak jen bych mohl, když-
Netrp se, tady to nemá smysl. Už víš, kde jsi?
Jistě, v Zádveří.
A víš co to znamená?
Ano.
Opravdu?
Ano.
Tak potom se musíš rozhodnout. Zádveří, chceš otevřít právě tyhle dveře?
Nevím, co chci. Jen jediné vím s naprostou jistotou, zabil jsem Kate. Nechci se probudit. Nezasloužím si to. Kate si to nezaslouží…
Tady záleží jen na tobě, na nikom jiném ne.
Já vím. Tak mě napadá, neříkali vám Řekové náhodou Charón?
Mně říkali mnoha jmény a přisuzovali mi mnoho věcí, od veslice po kosu, která mi nenáleží.
Už jsme se rozhodnul, nechci otevřít dveře, chci jít s vámi.
Tak v tou případě projdeme dveřmi.
Jak to myslíte? Já předpokládal, že za dveřmi je život!
Copak já o tom někdy mluvil?
Ne, ale…
Žádné ale. Víš co se teď děje s tvou tělesnou schránkou?
Ne.
A zajímá tě to?
Když se do ní vrátím, tak přežiju, to nechci. Zabil jsem Kate.
Jak myslíš.
Půjdeme?
Ne, ještě ne. Něco jsi nepochopil.
A co?
Uvědomuješ si, že se chceš obětovat?
To není oběť. Nemůžu žít bez Kate.
Jak myslíš, můžeme jít, Monte.
Dobře.
–
Zelená křivka se ještě naposledy zavlnila, potom vyhasla a ozval se pískot. Odporný zvuk značící konec.
Nedalo se nic udělat, vůbec nic.
Jeden mladý život skončil, naštěstí jen jeden. Ostatní autonehodu přežili, i když ta dívka na tom nebyla nejlépe. Ano, říkali jí Kate, ačkoliv se jmenovala jinak.
Jen škoda toho chlapce, kterému říkali Monte.
Čas úmrtí byl zapsán, přesně půl třetí. Doktor odpojil všechny ty hadičky a přetáhl bílé prostěradlo přes hlavu devatenáctiletého chlapce, za kterým se určitě otáčely všechny dívky. Měl tmavě hnědé vlasy, které při sporém osvětlení působily jako černé, velké oříškově hnědé oči a ostře řezané rysy tváře, jako by nepatřila mladému muži, zatím stále ještě více chlapci, ale andělu z jiného světa. Vypadal tak uvolněně, jako by pouze spal. Lékař se přistihl, jak čeká, až se jeho hrudník pohne v hlubokém nádechu, ale nic takového se už nikdy nestane. Dokončil tu nepříjemnou záležitost, chtěl ji už odhrnout ze stolu, ale nemohl, ještě musel promluvit s rodinou, která v nejistotě tápala v nedaleké čekárně.
Nevnímal ten smutek, který naplňoval celou místnost. Už viděl příliš mnoho podobných chlapců, lidí, kteří prohráli svůj boj se životem, a tím vším utrpením jeho cit otupěl.
Uviděl rodiče jeho, i těch ostatních a uvědomil si, jak je všechno nejisté. Svůj hlas vnímal jako cosi cizího, něco, co k němu vlastně vůbec nepatří.
Když konečně zmlknul, v hlavě se mu zrodila myšlenka a postupně naplnila celou čekárnu. Vstoupila do myslí všech přítomných. Bylo to jako kouzlo… chlapec letící společně s pegasem a jedna jediná věta.
Všechny tvý starosti a trápení odnesou křídla pegasí…