Titáni a duhokřídlá
Drobná útlá bytost tančila mezi květinami porůstajícími palouk. Občas se k některé sklonila a letmým dotykem pohladila její střapatou hlavu. V zápětí se rozletěla s motýly v rozverném tanci a její duhová křídla hrála miliony barev. Byla to víla a loučka mezi stromy představovala celý její vesmír, kde vše mělo svůj smysl.
Když se unavila, posadila se na pařez, alabastrovou kůži vystavila hřejivému slunci. Usmívala se, ostatně jako každá víla, když její území vzkvétá.
Zaposlouchala se do ševelivého větru. Přinášel s sebou pach neznáma a vůni deště. Víla nakrabatila čelo, vstala a zadívala se proti němu. Právě včas, aby mezi stromy zahlédla velkou siluetu. Pohybovala se příliš rychle, aby poznala, co za zvíře k ní běží, ale ona přesto věděla. Zem přenášela dunivé údery velikých kopyt. Rytíř na vznešeném koni.
Odlétla do stínu stromů, kde se skryla mezi listovím. Právě včas. Nebe potemnělo velikým stínem. Poryvy větru zesílily, když se drak zastavil přímo nad loučkou. Visel ve vzduchu jako obrovská poštolka, když nehybně čeká na myši.
Mezi protějšími stromy klouzavě zastavil hřebec s doširoka otevřenou hubou. To jak muž surově přitáhl otěže. Jeho uhlově černé boky se zdvíhaly přerývaným dechem.
Muž jediným plavným pohybem seskočil na zem, vyběhl na prostranství, kde očima provrtával nepřítele. Při tom v ruce svíral dlouhý luk. Založil šíp s černým opeřením, zamířil… Střela pročísla vzduch, tětiva zadrnčela.
Stačil jediný pohled, aby poznal, že neminul. Tak veliký terč se snad ani nedal přestřelit. Drak bolestivě zavyl, když si šíp našel cíl v jeho stehně.
Víla si zakryla uši rukama. Ten zvuk jí trhal srdce.
S dalším výstřelem se zlatohnědé šupiny zbarvily krví. V zelených očích vzplál vztek se silou, které není žádný jiný tvor schopen. Naplnil jeho útroby žárem, takovým, jenž musel vystoupit i na povrch.
Zubatá tlama se otevřela při smrtícím výdechu. Oheň spaloval vše v dosahu. Plameny olízly větve stromů, ty okamžitě vzplály. Víle se po tvářích rozkutálely palčivé slzy, vždyť její stromy marně volaly o pomoc.
Rytíř utekl včas pod ochranou klenbu hustých větví. Tam na něj drakova zloba nedosáhla. Smál se, otevřeně se vysmíval svému nepříteli, který byl bezmocný. Ne však na dlouho. Mohutné spáry zlehka dosedly do měkkého květinového koberce.
Rytíř znovu založil šíp a vyslal jej vstříc otevřenému chřtánu. Zasáhl hruď, kde hrot sjel po pevném pancíři hnědých šupin.
Muž odhodil luk, z pochvy, jež se mu houpala u pasu, jediným trhnutím vytáhl blyštivý meč a vyrazil vstříc monstru.
Dravec v impozantním postoji s doširoka roztaženými křídly očekával střet. Jeho útroby dosud nebyly připravené na další výbuch žáru.
Úzké čelisti proťaly vzduch, zuby ostré jako dýky se zaleskly, ale zůstaly dál stejně sněhobílé. Drakovi nebylo dopřáno zakousnout se do nepřítelova těla.
Protivník se opájel pocitem převahy. Ocel zpívala píseň krve a smrti.
Drak krvácel ze šrámu na krku. Ustoupil dozadu, dál od hořících stromů.
Vítr jim hnal kouř do očí.
Muž pevně sevřel jílec, popoběhl kupředu a drak ho smetl tlapou. Omráčený tvrdě dopadl na záda, kde ho přidržely ostré drápy. Drak se chystal k poslednímu úderu. Jeho oči připomínaly dvě prázdné štěrbiny překypující nenávistí, z jeho hrdla zaznělo hluboké zavrčení, na jehož konci nebylo nic jiného, než další bolestivé zakňučení.
Muž dokázal přemoci ochromení a sekl jej přes prsty. Drak instinktivně ucukl, muž se odkulil stranou. Získal další výhodu, dravec musel nohu šetřit. Ochranitelsky si ji tiskl pod tělo.
Zvedl se vítr. Požár přeskočil ze stromů na zbytky tlejícího listí. Žhnoucí uhlíky posílaly zkázu dál, při tom oslepovaly oba soky.
Drak znovu zaútočil. Minul jen o vlásek. Rytíře dnes provázela štěstěna.
Sám vyrazil do útoku. Rozmáchl se a ostří za sebou zanechalo další šrám, tentokrát na mohutných plecích, kde se pod tuhou kůží rýsovaly provazce silných létacích svalů.
Víla se krčila v koruně stromu. Bojující tvorové ji děsili. Hořící stromy volaly o pomoc, v trávě se to jen hemžilo utíkajícími brouky, ještěrkami i několika ježky. Ptáci odletěli už dávno a s nimi i duhoví motýli. Víla slábla společně se svou zemí.
Kdo ví, jestli ji nenávist obou válečníků nakonec nepřipraví o poslední zbytky sil a ona nepadne na zem s vybledlými křídly jako stín bez života…
Sevřela odhodlaně své drobné pěstičky a vylétla z úkrytu. Cítila se hrozně slabá, příliš unavená a křehká pro úkol, který si přiřkla, ale copak existoval někdo lepší pro to, aby ji zachránil?
Přes obzor se přehnala temná mračna nevěstící nic dobrého. První hrom na sebe nenechal dlouho čekat. Drobné vílí srdce se sevřelo děsem, ale Liliq se nemohla vrátit zpět do úkrytu.
Odhodlaně mířila k těm, jenž ničili její svět. Její křehká křídla bojovala s poryvy větru.
Rytíř zatím znovu poskočil dopředu, ťal po drakově hlavě. Zasáhl jej přes čelisti, právě ve chvíli, kdy se on chystal použít své děsivé zuby.
Rána by jistě draka zabila, ale naneštěstí se ruka vedoucí zbraň smekla a meč udeřil naplocho. Omráčený drak dokončil pohyb a plnou vahou se zhroutil na muže vedle sebe. I jeho náraz otupil, tak nestihl uskočit včas stranou.
Mohutná křídla následovala pohyb těla a srazila drobnou Liliq. Tvrdě dopadla, přímo před drakovu hlavu. Z jejích polámaných křídel se uvolnily duhové šupinky, které odnášel silný vítr.
Náhlé ticho rušily jen zvuky pleskajícího deště.
***
Proč, pane?
VÍLO?
Proč jste Liliq zničili domov?
ODPUSŤ…
Zničili jste domov… Zabili jste Liliq…
NECHTĚL JSEM… NECHTĚL… TO RYTÍŘ. VZNEŠENÝ MUŽ S ÚMYSLY TCHOŘE…
Jak má teď Liliq žít?
NĚCO TU ZBYLO… SNAD STROMY…
Raněné… Umírající… Jako jejich Liliq.
VÍLO… KDYBYCH JEN MOHL… ALE ANI MĚ MÁ KŘÍDLA NEDONESOU K NEBI.
Mrtvý drak? Drak má létat, lovit a vládnout… Drak nemá umírat jako stromy a Liliq.
KRVÁCÍM… MÉ RÁNY JSOU PŘÍLIŠ VÁŽNÉ NA TO, ABY SE ZACELILY.
Je tu Liliq…
SAMA MÁŠ POLÁMANÁ KŘIDÉLKA…
Dej Liliq lásku, nenávist, touhu a cit a Liliq tě zachrání…
TO BYS DOKÁZALA? LILIQ?
Jsem víla… Slib a Liliq tě zachrání…
SLIBUJI…
***
Déšť pomalu ustával. Zanechal po sobě jen obrovské kaluže a čistý vzduch. Nyní již klidný vánek přinášel vůni nových začátků.
Ze spálených stromů stoupal k nebi dým a uprostřed paloučku, v oraništi zválených květů, jejichž pomačkané hlavy již nikdy nepotěší hravé motýly, odpočíval mohutný zlatohnědý drak, jehož hruď se zdvíhala a klesala v rytmu uvolněného dechu.
Na dosah od něj se choulila útlá bytost s polámanými křídly. Drakův teplý dech jí čechral plavé vlasy. I ona uvolněně dýchala.
Za zlatohnědým ležela v kaluži krve rozdrcená lidská postava, která v zakrvácených prstech dosud svírala jílec omotaný surovou kůží, na čepeli pozvolna usychaly rezavé skvrnky.
Nedaleko popocházel uhlově černý hřebec. Citlivými pysky vybíral svá oblíbená stébla a tvářil se, že se ho nedaleká scenérie vůbec netýká.
Víla pomalu natáhla útlou paži, dotkla se drakových nozder. Tím zdánlivě bezvýznamným pohlazením se do jejího křehkého těla vracela síla, spolu s pocitem štěstí a přátelstvím, kterým přetékalo celé obrovské dračí srdce. A oba náhle věděli, že budou žít a že je nikdy nic nedokáže rozdělit, snad jen sama smrt.
Když se unavila, posadila se na pařez, alabastrovou kůži vystavila hřejivému slunci. Usmívala se, ostatně jako každá víla, když její území vzkvétá.
Zaposlouchala se do ševelivého větru. Přinášel s sebou pach neznáma a vůni deště. Víla nakrabatila čelo, vstala a zadívala se proti němu. Právě včas, aby mezi stromy zahlédla velkou siluetu. Pohybovala se příliš rychle, aby poznala, co za zvíře k ní běží, ale ona přesto věděla. Zem přenášela dunivé údery velikých kopyt. Rytíř na vznešeném koni.
Odlétla do stínu stromů, kde se skryla mezi listovím. Právě včas. Nebe potemnělo velikým stínem. Poryvy větru zesílily, když se drak zastavil přímo nad loučkou. Visel ve vzduchu jako obrovská poštolka, když nehybně čeká na myši.
Mezi protějšími stromy klouzavě zastavil hřebec s doširoka otevřenou hubou. To jak muž surově přitáhl otěže. Jeho uhlově černé boky se zdvíhaly přerývaným dechem.
Muž jediným plavným pohybem seskočil na zem, vyběhl na prostranství, kde očima provrtával nepřítele. Při tom v ruce svíral dlouhý luk. Založil šíp s černým opeřením, zamířil… Střela pročísla vzduch, tětiva zadrnčela.
Stačil jediný pohled, aby poznal, že neminul. Tak veliký terč se snad ani nedal přestřelit. Drak bolestivě zavyl, když si šíp našel cíl v jeho stehně.
Víla si zakryla uši rukama. Ten zvuk jí trhal srdce.
S dalším výstřelem se zlatohnědé šupiny zbarvily krví. V zelených očích vzplál vztek se silou, které není žádný jiný tvor schopen. Naplnil jeho útroby žárem, takovým, jenž musel vystoupit i na povrch.
Zubatá tlama se otevřela při smrtícím výdechu. Oheň spaloval vše v dosahu. Plameny olízly větve stromů, ty okamžitě vzplály. Víle se po tvářích rozkutálely palčivé slzy, vždyť její stromy marně volaly o pomoc.
Rytíř utekl včas pod ochranou klenbu hustých větví. Tam na něj drakova zloba nedosáhla. Smál se, otevřeně se vysmíval svému nepříteli, který byl bezmocný. Ne však na dlouho. Mohutné spáry zlehka dosedly do měkkého květinového koberce.
Rytíř znovu založil šíp a vyslal jej vstříc otevřenému chřtánu. Zasáhl hruď, kde hrot sjel po pevném pancíři hnědých šupin.
Muž odhodil luk, z pochvy, jež se mu houpala u pasu, jediným trhnutím vytáhl blyštivý meč a vyrazil vstříc monstru.
Dravec v impozantním postoji s doširoka roztaženými křídly očekával střet. Jeho útroby dosud nebyly připravené na další výbuch žáru.
Úzké čelisti proťaly vzduch, zuby ostré jako dýky se zaleskly, ale zůstaly dál stejně sněhobílé. Drakovi nebylo dopřáno zakousnout se do nepřítelova těla.
Protivník se opájel pocitem převahy. Ocel zpívala píseň krve a smrti.
Drak krvácel ze šrámu na krku. Ustoupil dozadu, dál od hořících stromů.
Vítr jim hnal kouř do očí.
Muž pevně sevřel jílec, popoběhl kupředu a drak ho smetl tlapou. Omráčený tvrdě dopadl na záda, kde ho přidržely ostré drápy. Drak se chystal k poslednímu úderu. Jeho oči připomínaly dvě prázdné štěrbiny překypující nenávistí, z jeho hrdla zaznělo hluboké zavrčení, na jehož konci nebylo nic jiného, než další bolestivé zakňučení.
Muž dokázal přemoci ochromení a sekl jej přes prsty. Drak instinktivně ucukl, muž se odkulil stranou. Získal další výhodu, dravec musel nohu šetřit. Ochranitelsky si ji tiskl pod tělo.
Zvedl se vítr. Požár přeskočil ze stromů na zbytky tlejícího listí. Žhnoucí uhlíky posílaly zkázu dál, při tom oslepovaly oba soky.
Drak znovu zaútočil. Minul jen o vlásek. Rytíře dnes provázela štěstěna.
Sám vyrazil do útoku. Rozmáchl se a ostří za sebou zanechalo další šrám, tentokrát na mohutných plecích, kde se pod tuhou kůží rýsovaly provazce silných létacích svalů.
Víla se krčila v koruně stromu. Bojující tvorové ji děsili. Hořící stromy volaly o pomoc, v trávě se to jen hemžilo utíkajícími brouky, ještěrkami i několika ježky. Ptáci odletěli už dávno a s nimi i duhoví motýli. Víla slábla společně se svou zemí.
Kdo ví, jestli ji nenávist obou válečníků nakonec nepřipraví o poslední zbytky sil a ona nepadne na zem s vybledlými křídly jako stín bez života…
Sevřela odhodlaně své drobné pěstičky a vylétla z úkrytu. Cítila se hrozně slabá, příliš unavená a křehká pro úkol, který si přiřkla, ale copak existoval někdo lepší pro to, aby ji zachránil?
Přes obzor se přehnala temná mračna nevěstící nic dobrého. První hrom na sebe nenechal dlouho čekat. Drobné vílí srdce se sevřelo děsem, ale Liliq se nemohla vrátit zpět do úkrytu.
Odhodlaně mířila k těm, jenž ničili její svět. Její křehká křídla bojovala s poryvy větru.
Rytíř zatím znovu poskočil dopředu, ťal po drakově hlavě. Zasáhl jej přes čelisti, právě ve chvíli, kdy se on chystal použít své děsivé zuby.
Rána by jistě draka zabila, ale naneštěstí se ruka vedoucí zbraň smekla a meč udeřil naplocho. Omráčený drak dokončil pohyb a plnou vahou se zhroutil na muže vedle sebe. I jeho náraz otupil, tak nestihl uskočit včas stranou.
Mohutná křídla následovala pohyb těla a srazila drobnou Liliq. Tvrdě dopadla, přímo před drakovu hlavu. Z jejích polámaných křídel se uvolnily duhové šupinky, které odnášel silný vítr.
Náhlé ticho rušily jen zvuky pleskajícího deště.
***
Proč, pane?
VÍLO?
Proč jste Liliq zničili domov?
ODPUSŤ…
Zničili jste domov… Zabili jste Liliq…
NECHTĚL JSEM… NECHTĚL… TO RYTÍŘ. VZNEŠENÝ MUŽ S ÚMYSLY TCHOŘE…
Jak má teď Liliq žít?
NĚCO TU ZBYLO… SNAD STROMY…
Raněné… Umírající… Jako jejich Liliq.
VÍLO… KDYBYCH JEN MOHL… ALE ANI MĚ MÁ KŘÍDLA NEDONESOU K NEBI.
Mrtvý drak? Drak má létat, lovit a vládnout… Drak nemá umírat jako stromy a Liliq.
KRVÁCÍM… MÉ RÁNY JSOU PŘÍLIŠ VÁŽNÉ NA TO, ABY SE ZACELILY.
Je tu Liliq…
SAMA MÁŠ POLÁMANÁ KŘIDÉLKA…
Dej Liliq lásku, nenávist, touhu a cit a Liliq tě zachrání…
TO BYS DOKÁZALA? LILIQ?
Jsem víla… Slib a Liliq tě zachrání…
SLIBUJI…
***
Déšť pomalu ustával. Zanechal po sobě jen obrovské kaluže a čistý vzduch. Nyní již klidný vánek přinášel vůni nových začátků.
Ze spálených stromů stoupal k nebi dým a uprostřed paloučku, v oraništi zválených květů, jejichž pomačkané hlavy již nikdy nepotěší hravé motýly, odpočíval mohutný zlatohnědý drak, jehož hruď se zdvíhala a klesala v rytmu uvolněného dechu.
Na dosah od něj se choulila útlá bytost s polámanými křídly. Drakův teplý dech jí čechral plavé vlasy. I ona uvolněně dýchala.
Za zlatohnědým ležela v kaluži krve rozdrcená lidská postava, která v zakrvácených prstech dosud svírala jílec omotaný surovou kůží, na čepeli pozvolna usychaly rezavé skvrnky.
Nedaleko popocházel uhlově černý hřebec. Citlivými pysky vybíral svá oblíbená stébla a tvářil se, že se ho nedaleká scenérie vůbec netýká.
Víla pomalu natáhla útlou paži, dotkla se drakových nozder. Tím zdánlivě bezvýznamným pohlazením se do jejího křehkého těla vracela síla, spolu s pocitem štěstí a přátelstvím, kterým přetékalo celé obrovské dračí srdce. A oba náhle věděli, že budou žít a že je nikdy nic nedokáže rozdělit, snad jen sama smrt.