Mezi černou a bílou
Štěstí i smůla jsou stejně jako černá a bíla počátkem i koncem jedné řady.
***
Skrz naježenou srst cítila studený vítr až na kůži. Neznatelně se otřásla a zaryla drápy do měkké půdy. Pod tlapami jí zachrastilo několik seschlých lístků, snad připomínka všudypřítomného podzimu.
Upřela své tyrkysové oči do houštiny, odkud k ní přicházel nasládlý pach říjící vysoké. Jen několik staletých stromů a nepropustná houština ji dělila od plného žaludku. Jen to a drobet štěstí, které se jí poslední dobou lepilo na paty jako kuličky rozbředlého sněhu. Ano, letos zima přicházela v předstihu.
Toužebný baryton jí zatahal za uši.
Znovu zaťala drápy do lesí půdy a nasála vůni hub a hniloby.
Za clonou houštin se zatím rozezněl sbor milenců.
Paroží se srazila. Ten zvuk byl děsivý a zároveň tak fascinující. Zapomněla na lov a zvědavě natáhla krk, jako by snad mohla něco zahlédnout.
V zápětí si uvědomila svou chybu a obezřetně přitiskla břicho k zemi. Byl čas. Jeleni se plně oddali svým vášním, okolní svět pro ně přestal existovat.
Strčila hlavu přímo do houští, tam, kde zarůstala nepoužívaná stezka a potichu se posunula kupředu. Křídla jí při tom krapet překážela, ale tady byla v lese, ne ve svých horách, zde se musela naučit držet je přitisknutá k osrstěným bokům a vyhýbat se ostnatým keřům a šlahounům ostružin.
Potichu postupovala vpřed. Často zastavovala a obezřetně vyčkávala. Nechtěla propásnout tu jedinou šanci, kterou bude mít.
Tiskla čenich k zemi a skrývala přimhouřené oči ve stínu, když sledovala kořist vzdálenou jen několik skoků.
Vybírala si.
Pohledem sjela nejbližší laně. Mladé na dlouhých štíhlých nohách s nevýrazným bílým obřitkem. Nevěnovala jim velkou pozornost, její kořist měla být jiná. Poryv větru k ní zanesl silný pach, který s povděkem nasála. To je ono… Upřela oči trochu víc doprava, tam, kde se proti podvečernímu slunci zlatavě třpytil nejsilnější býk obklopený svým harémem.
Významně pokyvoval hlavou s majestátním parožím s vylomenou jednou výsadou. Tak dlouhou a husto hřívu snad ještě neviděla.
Netrpělivě přešlápla.
Samec otevřel tlamu a z jeho mordy vyšlo hluboké zatroubení.
Jako by do ní uhodil blesk. Vymrštila se a jediný plavný skok ji poslal na úroveň nejbližších laní, až ji ta síla samotnou překvapila.
Zděšená vysoká se dala na útěk a bílá zrcátka mladých laní brzy zmizela za hradbou houštin.
Král paseky svou písní přišel o několik cenných vteřin a teď se marně pokoušel je získat zpět. Bylo to tak snadné, dostihnout jej a odrazit se k poslednímu skoku.
Jenže Král nechtěl dát svůj život tak snadno. Snad v půli skoku se zarazil, otočil a parožím namířeným až k zemi jí dával najevo svůj vzdor. Vždyť na sklonku uplynulé zimy odrazil smečku vlků, co na tom že její řád před tím narušil člověk, ten tvor, co všechny a všechno tlačil výše a výše ho hor, aby sám měl dost prostoru pro svá pole a stáda.
Zastavila se, snad v poslední chvíli.
Podrážděně zaprskala a škubla špičkou ocasu.
Být bídným psem, rvala by se jak o shnilou kost, ale její dračí duše, její lstivost a vynalézavost hledala jiné, snad snazší řešení.
Král poskočil kupředu a tlačil ji od sebe. Uskakovala před špičkami parohů a tiše si mručela pod vousy.
Její štěstí se nevytratilo docela, jelen se vzdaloval příkrovu větví, jen ještě pár kroků… pár malinkých krůčků… Roztáhla smetanová křídla, odrazila se a vznesla do vzduchu, jen jedno mávnutí a zatnula silné drápy do rezavohnědé srsti.
Její váha a setrvačnost strhla Krále k zemi, kde už jen bezmocně rozrýval kopýtky měkkou půdu, zatímco mu silným stiskem drtila průdušnici.
***
Z horkého masa se kouřilo a kovová vůně krve ji lechtala v čenichu. Kdyby mohla, smála by se, ale to neuměla, tak jí jen blaženě zářily tyrkysové oči, jako dva krystaly zasazené do tmavé masky.
Napřímila se.
Zvuk, který dolehl k jejím uším, ji varoval, ale hlad byl tak silný, že mu i přes strach, který přinášel, nemohla vzdorovat. Ostrými zoubky doslova uštípla kousek svaloviny a hltavě jej spolkla.
Blízké zavytí ji přimrazilo k podkladu.
Ještě utrhla jedno sousto, a když se konečně dokázala odtrhnout od hostiny, zjistila, že příliš pozdě.
V úrovni nejbližších stromů se tyčila mohutná silueta šedivého vlka. Výhružně zvedl pysky a snížil hlavu mezi lopatky.
Byl mnohem menší než ona, ale i přes to měl výhodu, která pramenila z prostého faktu, že jej následovala celá smečka.
Obklopili ji s výhružným vrčením a tlačili od kořisti.
Ustupovala jen neochotně, s ušima přitisknutýma k temeni hlavy a očima zúženýma do pouhých štěrbin.
Už bylo na čase otočit se a nechat hladovou sečku rvát se její kořist, tak lacině uloupenou, ale jeden z horlivých dorostenců náhle vyskočil kupředu a se zuřivým vrčením se jí pověsil přímo na křídlo. Zavrčela bolestí a ohnala se tlapou s ostrými drápy.
Vlk se pustil, vykvikl a na místo hledání spásy pod ochranu smečky zaútočil znovu.
Z druhé strany zatím začala dotírat krémová čuba s natrženým uchem.
Jen jedna rána tlapou a měla z něj cáry.
Dračice vřeštěla. Vztekem i bolestí, kterou jí způsobovaly další a další útoky hladových šelem. Jednoho odrazila, další zaútočil jinde.
Snad byla už šílená, když se jí pod tlapy dostal jeden méně obezřetný útočník. Přišlápla jej, až mu v hrudi povážlivě zapraskalo a on vykvikl jako bité štěně. Otevřela tlamu, že se její tesáky bělostně zaleskly, a kousla. Jen jedinkrát, ale pro vlka naposled.
Tlející listí se zbarvilo krví.
Uskočila dozadu a smetla při tom další dva vlky, jejž se hned horečně drápali na nohy, aby ji mohli znovu a znovu ponížit.
Ve zlomku vteřiny roztáhla křídla, odrazil se, ale než se stačila opřít do chladivé masy vzduchu, sám šedý vlk ji pevně sevřel v čelistech. Ve křídle jí zapraskalo a spadla přímo na mršinu.
Mlasklo to a zadunělo.
Vyškrábala se na nohy, pohlédla do lesa, ale výhled jí zastínila hradba šlachovitých těl.
Tiše zamručela. Přešlápla, špička ocasu se zachvěla. Mohutné svaly se napjaly jako pružiny a ona překonala jedinou překážku, která ji dělila od svobody.
Překvapeným vlkům okamžik trvalo, než ji začali pronásledovat, ale ona jim vytrvale ukazovala jen špičku tmavé oháňky.
***
Ležela na vrcholu světa, tam kam patřila a kde jí ve výhledu do údolí nic nebránilo. Tohle byl její svět, kde pravidla určovala sama.
Tady lovila horské kozy a hrávala na honěnou se svišti.
Co jí to jen napadlo, vzdalovat se odsud a hledat bohatší kořist pod hradbou lesů?
Natáhla ztuhlou zadní tlapu a dál se drsným jazykem věnovala bolavému křídlu.
Kdo ví, jestli ještě poletí…
Za protějším hřebenem právě mizel kotouč rudozlatého slunce a na opačné straně se rozsvěcovaly první hvězdy.
Olízla si čenich a upřela tyrkysové oči k nebi. Bílé střípky hvězd na černé ploše nicoty. Černá a bílá, mezi níž balancovala každým dnem svého života. Naštěstí je mezi nimi tolik odstínů šedé. Vyplázla drsný jazyk a začala slízávat zbytky zaschlé krve ze svých tlapek.
***
Skrz naježenou srst cítila studený vítr až na kůži. Neznatelně se otřásla a zaryla drápy do měkké půdy. Pod tlapami jí zachrastilo několik seschlých lístků, snad připomínka všudypřítomného podzimu.
Upřela své tyrkysové oči do houštiny, odkud k ní přicházel nasládlý pach říjící vysoké. Jen několik staletých stromů a nepropustná houština ji dělila od plného žaludku. Jen to a drobet štěstí, které se jí poslední dobou lepilo na paty jako kuličky rozbředlého sněhu. Ano, letos zima přicházela v předstihu.
Toužebný baryton jí zatahal za uši.
Znovu zaťala drápy do lesí půdy a nasála vůni hub a hniloby.
Za clonou houštin se zatím rozezněl sbor milenců.
Paroží se srazila. Ten zvuk byl děsivý a zároveň tak fascinující. Zapomněla na lov a zvědavě natáhla krk, jako by snad mohla něco zahlédnout.
V zápětí si uvědomila svou chybu a obezřetně přitiskla břicho k zemi. Byl čas. Jeleni se plně oddali svým vášním, okolní svět pro ně přestal existovat.
Strčila hlavu přímo do houští, tam, kde zarůstala nepoužívaná stezka a potichu se posunula kupředu. Křídla jí při tom krapet překážela, ale tady byla v lese, ne ve svých horách, zde se musela naučit držet je přitisknutá k osrstěným bokům a vyhýbat se ostnatým keřům a šlahounům ostružin.
Potichu postupovala vpřed. Často zastavovala a obezřetně vyčkávala. Nechtěla propásnout tu jedinou šanci, kterou bude mít.
Tiskla čenich k zemi a skrývala přimhouřené oči ve stínu, když sledovala kořist vzdálenou jen několik skoků.
Vybírala si.
Pohledem sjela nejbližší laně. Mladé na dlouhých štíhlých nohách s nevýrazným bílým obřitkem. Nevěnovala jim velkou pozornost, její kořist měla být jiná. Poryv větru k ní zanesl silný pach, který s povděkem nasála. To je ono… Upřela oči trochu víc doprava, tam, kde se proti podvečernímu slunci zlatavě třpytil nejsilnější býk obklopený svým harémem.
Významně pokyvoval hlavou s majestátním parožím s vylomenou jednou výsadou. Tak dlouhou a husto hřívu snad ještě neviděla.
Netrpělivě přešlápla.
Samec otevřel tlamu a z jeho mordy vyšlo hluboké zatroubení.
Jako by do ní uhodil blesk. Vymrštila se a jediný plavný skok ji poslal na úroveň nejbližších laní, až ji ta síla samotnou překvapila.
Zděšená vysoká se dala na útěk a bílá zrcátka mladých laní brzy zmizela za hradbou houštin.
Král paseky svou písní přišel o několik cenných vteřin a teď se marně pokoušel je získat zpět. Bylo to tak snadné, dostihnout jej a odrazit se k poslednímu skoku.
Jenže Král nechtěl dát svůj život tak snadno. Snad v půli skoku se zarazil, otočil a parožím namířeným až k zemi jí dával najevo svůj vzdor. Vždyť na sklonku uplynulé zimy odrazil smečku vlků, co na tom že její řád před tím narušil člověk, ten tvor, co všechny a všechno tlačil výše a výše ho hor, aby sám měl dost prostoru pro svá pole a stáda.
Zastavila se, snad v poslední chvíli.
Podrážděně zaprskala a škubla špičkou ocasu.
Být bídným psem, rvala by se jak o shnilou kost, ale její dračí duše, její lstivost a vynalézavost hledala jiné, snad snazší řešení.
Král poskočil kupředu a tlačil ji od sebe. Uskakovala před špičkami parohů a tiše si mručela pod vousy.
Její štěstí se nevytratilo docela, jelen se vzdaloval příkrovu větví, jen ještě pár kroků… pár malinkých krůčků… Roztáhla smetanová křídla, odrazila se a vznesla do vzduchu, jen jedno mávnutí a zatnula silné drápy do rezavohnědé srsti.
Její váha a setrvačnost strhla Krále k zemi, kde už jen bezmocně rozrýval kopýtky měkkou půdu, zatímco mu silným stiskem drtila průdušnici.
***
Z horkého masa se kouřilo a kovová vůně krve ji lechtala v čenichu. Kdyby mohla, smála by se, ale to neuměla, tak jí jen blaženě zářily tyrkysové oči, jako dva krystaly zasazené do tmavé masky.
Napřímila se.
Zvuk, který dolehl k jejím uším, ji varoval, ale hlad byl tak silný, že mu i přes strach, který přinášel, nemohla vzdorovat. Ostrými zoubky doslova uštípla kousek svaloviny a hltavě jej spolkla.
Blízké zavytí ji přimrazilo k podkladu.
Ještě utrhla jedno sousto, a když se konečně dokázala odtrhnout od hostiny, zjistila, že příliš pozdě.
V úrovni nejbližších stromů se tyčila mohutná silueta šedivého vlka. Výhružně zvedl pysky a snížil hlavu mezi lopatky.
Byl mnohem menší než ona, ale i přes to měl výhodu, která pramenila z prostého faktu, že jej následovala celá smečka.
Obklopili ji s výhružným vrčením a tlačili od kořisti.
Ustupovala jen neochotně, s ušima přitisknutýma k temeni hlavy a očima zúženýma do pouhých štěrbin.
Už bylo na čase otočit se a nechat hladovou sečku rvát se její kořist, tak lacině uloupenou, ale jeden z horlivých dorostenců náhle vyskočil kupředu a se zuřivým vrčením se jí pověsil přímo na křídlo. Zavrčela bolestí a ohnala se tlapou s ostrými drápy.
Vlk se pustil, vykvikl a na místo hledání spásy pod ochranu smečky zaútočil znovu.
Z druhé strany zatím začala dotírat krémová čuba s natrženým uchem.
Jen jedna rána tlapou a měla z něj cáry.
Dračice vřeštěla. Vztekem i bolestí, kterou jí způsobovaly další a další útoky hladových šelem. Jednoho odrazila, další zaútočil jinde.
Snad byla už šílená, když se jí pod tlapy dostal jeden méně obezřetný útočník. Přišlápla jej, až mu v hrudi povážlivě zapraskalo a on vykvikl jako bité štěně. Otevřela tlamu, že se její tesáky bělostně zaleskly, a kousla. Jen jedinkrát, ale pro vlka naposled.
Tlející listí se zbarvilo krví.
Uskočila dozadu a smetla při tom další dva vlky, jejž se hned horečně drápali na nohy, aby ji mohli znovu a znovu ponížit.
Ve zlomku vteřiny roztáhla křídla, odrazil se, ale než se stačila opřít do chladivé masy vzduchu, sám šedý vlk ji pevně sevřel v čelistech. Ve křídle jí zapraskalo a spadla přímo na mršinu.
Mlasklo to a zadunělo.
Vyškrábala se na nohy, pohlédla do lesa, ale výhled jí zastínila hradba šlachovitých těl.
Tiše zamručela. Přešlápla, špička ocasu se zachvěla. Mohutné svaly se napjaly jako pružiny a ona překonala jedinou překážku, která ji dělila od svobody.
Překvapeným vlkům okamžik trvalo, než ji začali pronásledovat, ale ona jim vytrvale ukazovala jen špičku tmavé oháňky.
***
Ležela na vrcholu světa, tam kam patřila a kde jí ve výhledu do údolí nic nebránilo. Tohle byl její svět, kde pravidla určovala sama.
Tady lovila horské kozy a hrávala na honěnou se svišti.
Co jí to jen napadlo, vzdalovat se odsud a hledat bohatší kořist pod hradbou lesů?
Natáhla ztuhlou zadní tlapu a dál se drsným jazykem věnovala bolavému křídlu.
Kdo ví, jestli ještě poletí…
Za protějším hřebenem právě mizel kotouč rudozlatého slunce a na opačné straně se rozsvěcovaly první hvězdy.
Olízla si čenich a upřela tyrkysové oči k nebi. Bílé střípky hvězd na černé ploše nicoty. Černá a bílá, mezi níž balancovala každým dnem svého života. Naštěstí je mezi nimi tolik odstínů šedé. Vyplázla drsný jazyk a začala slízávat zbytky zaschlé krve ze svých tlapek.