Maraton3: Prokletí, nebo dar?
Měsíc je v úplňku
jak ryba ve vodě,
hledám tu vstupenku,
cestu ke svobodě.
Říkám si kdyby…
Říkám si možná…
Tohle mé dilema,
nikdo z vás nezná.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu, vždyť jenom sním…
Má křídla mě tíží,
jsem jak v kleci z mříží,
kde sídlí jen strach,
a každý druhý je sám sobě vrah.
Hladí mě vánek,
suší mi slzy,
proč přijde úplněk
vždycky tak brzy?
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu, vždyť jenom sním…
Ráno se probudím,
bolest zas ucítím.
Zas bát se jen Měsíce,
prý nás jsou tisíce…
Však já je neznám,
ke strachu se doznám.
Nechci být zrůdou,
samotnou, jinou.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
Říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Letím teď ke hvězdám,
pro žal sama se neznám.
Země se blíží,
strach mě již netíží…
Srdce mě bolí,
však duše volí.
Než zažít to zas,
to ať přijde ras!
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
Říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Už cítím hlínu,
zas má vůni blínu.
Už zas vnímám strach,
ten jeho podivný nasládlý pach.
Křídla teď otvírám,
na nebe se podívám,
Měsíc tam zahlédnu,
životu podlehnu.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Otvírám oči, všechno mě bolí,
zas vnímám na tváři ty slzy trolí.
Úplněk odchází,
ráno ras přichází.
Na východě červánky,
přede mnou stín.
Mé tělo zas semlel
přeměny mlýn.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Dívám se před sebe,
nevidím na nebe,
přede mnou postava,
obrysy dostává.
Chvíli byl drakem,
pak před mým zrakem
stal se z něj muž.
Má oči jak tuš.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Lehce se usmívá,
když na mě se podívá.
Má černý šat,
vypadá tak trochu jako můj kat.
„Jsem pánem temnoty,
zbavím tě komnaty
tvé duše dračí.“
Říká, ač na mě se lehce mračí.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Ten muž se otočil
a plášť se zavlnil.
Já zůstala sama
zas na prahu rána.
Sama a bez duše
jak květy moruše
snáší se pláč
na nebohý chomáč.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Sluce už svítí
a voní kvítí.
A na prahu smrti
mou duši drtí
příkrov samoty,
dar pána temnoty.
Jsem prázdná a bez duše,
jen pláč květů moruše.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Už pozvedám dýku,
má rukojeť z týku.
Mé srdce praská,
když chybí v něm láska,
když zbylo po prokletí
jen bolavé dojetí.
Zemřu tu sama
na prahu rána.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Když zbylo po prokletí
jen zoufalé dojetí,
jedno je jisto,
jen prázdné místo.
Nedokážu žít,
tak prázdnou být.
Zahodila jsem svůj svět,
to nevrátím už nikdy zpět.
Čepel se leskne a rudne krví,
proč jen mě svoboda tak strašně bolí…
jak ryba ve vodě,
hledám tu vstupenku,
cestu ke svobodě.
Říkám si kdyby…
Říkám si možná…
Tohle mé dilema,
nikdo z vás nezná.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu, vždyť jenom sním…
Má křídla mě tíží,
jsem jak v kleci z mříží,
kde sídlí jen strach,
a každý druhý je sám sobě vrah.
Hladí mě vánek,
suší mi slzy,
proč přijde úplněk
vždycky tak brzy?
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu, vždyť jenom sním…
Ráno se probudím,
bolest zas ucítím.
Zas bát se jen Měsíce,
prý nás jsou tisíce…
Však já je neznám,
ke strachu se doznám.
Nechci být zrůdou,
samotnou, jinou.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
Říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Letím teď ke hvězdám,
pro žal sama se neznám.
Země se blíží,
strach mě již netíží…
Srdce mě bolí,
však duše volí.
Než zažít to zas,
to ať přijde ras!
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
Říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Už cítím hlínu,
zas má vůni blínu.
Už zas vnímám strach,
ten jeho podivný nasládlý pach.
Křídla teď otvírám,
na nebe se podívám,
Měsíc tam zahlédnu,
životu podlehnu.
Měsíc je v úplňku a hvězdy s ním,
říkám si nejsem tu,vždyť jenom sním…
Otvírám oči, všechno mě bolí,
zas vnímám na tváři ty slzy trolí.
Úplněk odchází,
ráno ras přichází.
Na východě červánky,
přede mnou stín.
Mé tělo zas semlel
přeměny mlýn.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Dívám se před sebe,
nevidím na nebe,
přede mnou postava,
obrysy dostává.
Chvíli byl drakem,
pak před mým zrakem
stal se z něj muž.
Má oči jak tuš.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Lehce se usmívá,
když na mě se podívá.
Má černý šat,
vypadá tak trochu jako můj kat.
„Jsem pánem temnoty,
zbavím tě komnaty
tvé duše dračí.“
Říká, ač na mě se lehce mračí.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Ten muž se otočil
a plášť se zavlnil.
Já zůstala sama
zas na prahu rána.
Sama a bez duše
jak květy moruše
snáší se pláč
na nebohý chomáč.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Sluce už svítí
a voní kvítí.
A na prahu smrti
mou duši drtí
příkrov samoty,
dar pána temnoty.
Jsem prázdná a bez duše,
jen pláč květů moruše.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Už pozvedám dýku,
má rukojeť z týku.
Mé srdce praská,
když chybí v něm láska,
když zbylo po prokletí
jen bolavé dojetí.
Zemřu tu sama
na prahu rána.
Už přišlo ráno a obzor zrůžověl,
na noční můru mou, celý svět zapomněl…
Když zbylo po prokletí
jen zoufalé dojetí,
jedno je jisto,
jen prázdné místo.
Nedokážu žít,
tak prázdnou být.
Zahodila jsem svůj svět,
to nevrátím už nikdy zpět.
Čepel se leskne a rudne krví,
proč jen mě svoboda tak strašně bolí…