K západnímu obzoru
Vůz s rachotěním zastavil před šatlavou, zapřažení voli spokojeně zafrkali. Jeden z pacholků odemknul dvířka mřížového vozu a vytáhl pohublého muže oděného do smrdutých hadrů. Sotva jeho rozedřené nohy dopadly na zem, podlomila se pod ním kolena. Vysloužil si zhnusený kopanec do žeber, potom ho hrubé ruce druhého pacholka vytáhly nahoru a vlekly směrem ke dveřím.
První z pacholků zatím vyvedl ženu. Její havraní vlasy byly zacuchané a jednoduché potrhané šaty sotva zakrývaly její štíhlé tělo.
Okolojdoucí se zastavovali v uctivé vzdálenosti a s opovržením si prohlíželi nové odsouzence.
Mezi nimi byli i dva kati. Jeden byl Nied a druhým byl Argan.
„Žena? Co ta tady dělá?“ naklonil se Argan ke společníkovi.
„Zabila své dítě,“ odvětil asi čtyřicetiletý muž se špinavě blond vlasy a chrpově modrýma očima.
„Já už myslel, že zas čarodějnice…“ vydechl Argan a prohrábl si svoje delší černé vlasy, které mu padaly do očí.
„Podívej se na ni, vždyť je šílená.“
Argan chvíli zkoumavě hleděl do tváře mladé ženy, jejich pohledy se setkaly. Trvalo to jen kratičký okamžik, ale v tom jejím nenašel ani stopy šílenství. Její temně hnědé oči byly plné chladu, ale určitě nepatřily člověku, který by přišel o rozum.
„Není šílená,“ zamumlal Argan a následoval pacholka, který zmizel v temnotě vězení. Bylo třeba se postarat o nově příchozí.
–
Doslova visela v poutech. V nepřirozené poloze jí musela příšerně bolet záda a vůbec celé tělo, ale nestěžovala si. Jen vzteklým pohledem probodávala protilehlou stěnu, kde se pod zrezlými okovy vyjímala rudohnědá skvrna na vápenné omítce.
Argan se postavil přímo před ní. Vzhlédla. „Nechceš napít?“ zeptal se.
Jenom krátce přikývla. Očividně se s ním nechtěla bavit.
Přiložil jí džbán k napuchlým rtům. Lačně se přisála a nechtěla přestat. „Bude ti zle, když toho moc vypiješ,“ sebral jí vodu, ale vrhla na něj nenávistný pohled.
„To je snad moje věc!“ vyštěkla.
„Jak myslíš,“ vzdal se a přiblížil jí okraj hliněné nádoby.
Zvědavě ji pozoroval. Její ostře řezaná tvář měla ušlechtilé rysy. Byli si kupodivu docela podobní. Oba měli vystouplé lícní kosti, uhlově černé vlasy a byli dost vysocí.
„Proč jsi zabila své dídě?“ zeptal se bez okolků.
„To nebylo mé dítě!“ vykřikla a zpražila ho dalším ledovým pohledem.
„Jak myslíš,“ narovnal se a odešel.
–
Nedělní odpoledne. Chvíle jako stvořená pro popravy. Na dnešním programu bylo stínání hlav dnou hříšníků. Lupiče a vraha v jedné osobě a šílené ženštiny, jež zabila své jediné dítě.
Ve vylidněných uličkách se tetelilo horko, na náměstí to vřelo nervozitou. Zvláštní, nakolik dokáže zaujmout poprava.
„Podívejte! Už je vedou!“ zakřičel kdosi v davu.
Mnoho zvědavých tváří se otočilo k příchozím. Čtyři vojáci vedli zatracence. Muž šel první, ztěžka dopadal na nohy, jistě ho mučili. Hned za ním vedli ženu. Vzteklým pohledem těkala po davu a prskala jako divoká kočka. Šla však volně, vojáci ji nemuseli usměrňovat.
Zastavili se před pódiem, na jehož vrcholu chrkal Nied, nečekaně nervózní Argan a špalek.
Rychtář začal číst rozsudek. Vojáci přinutili muže, aby poklekl a položil hlavu na špalek. Nied vzal sekeru a zatím čekal. Nebylo kam spěchat, odsouzenec nemá kam utéct, navíc by bylo nezdvořilé začít dříve, než rychtář dočte rozsudek… však si s tím také dává na čas. Argan zatím shlížel dolů, naprosto lhostejný k celému světu. Měl oči jen pro tu protivnou holku. A zatím, měl by to být on, kdo drží sekeru a ukončuje život vyvrhele, který byl k loupení donucen, kdovíjakým pochybným přesvědčením.
Konečně. Rychtář otočil list, čímž dal němý souhlas k vykonání popravy. Nied se zkušebně rozmáchl, v davu zašumělo, některé slabší povahy zavřely oči, potom sekl doopravdy. Neminul. Neid měl své povolání opravdu bravurně zvládnuté. Po špalku se rozlila tmavá skvrna, tělo sebou škublo a svezlo se k zemi, osamostatněná hlava zabalancovala na hraně a spadla do připraveného koše.
Rychtář chvíli počkal, než odklidí mrtvého a dav se zlidní. Potom jeden z vojáků přivedl dívku. Stála zpříma a hleděla opovržlivě na shromážděné město. Rychtář začal číst.
Argan cítil, jal se mu potí dlaně, horečně uvažoval a tmělo se mu před očima. Hodlal se udělat hloupost.
Rychtář zaklapl knihu a pokynul Niedovi, jež smýkl dívkou na kolena a přitiskl jí tvář do krvavé břečky.
Arganovi se rozklepala kolena.
Nied pevně sevřel topůrko a pozvedl popravčí sekeru.
„Zadrž!“ vykřikl Argan a chytil přítele za ruku. Ten jen nechápavě zvedl obočí. V davu zahučelo.
Než však kdokoliv stačil namítnout Argan zakřičel: „Je to mé právo! Mohu zachránit jakoukoliv dívku, když zabije své dítě!“
K Argonovým nohám přiletěla hrubá dlažební kostka, jen se ale několikrát neškodně odrazila od dřevěné podlážky. „Blázne,“ zašeptal Nied.
„Ale musíš si ji vzít,“ promluvil konečně rychtář. Jeho vážná podmračená tvář ještě zvážněla, bylo – li to vůbec možné.
„Ano to vím,“ odpověděl a zatočil se s ním celý svět.
„Pak tedy budiž,“ pronesl rychtář. „Obřad odbudeme hned tady…“ a polohlasem dodal: „…takovou špínu bych do chrámu stejně nepustil.“
Dívka zvedla zakrvácenou tvář a Nied jí povolil pouta. Promnula si odřená zápěstí a setřela krev z tváře. Nenávistným pohledem provrtávala Argana, ale mlčela. Pořád ještě mohla odmítnout a zvolit si tak rychlou smrt.
„Tážu se tebe, Argane, zda si chceš tuto ženu vzít dobrovolně a o vlastí vůli ji přijmout za manželku do konce svých dní.“
„Ano,“ odpověděl a netroufal si při tom pohlédnout do tváře své vyvolené.
„A tážu se tebe, ženo, zda přijímáš nabídku tohoto muže.“
Podívala se na Argana. Cítil její zkoumavý pohled, neustále plný jehliček nenávisti. „Ano,“ odpověděla s dávkou opovržení.
„Prohlašuji vás tímto a muže a ženu,“ uzavřel rychtář. Ten mladý kat byl blázen, ale rychtář nepatřil mezi ty, kteří by se tím nějak zvlášť zatěžovali.
Dav oněměl. Stalo se něco, co nikdo nečekal… když pak novomanželé odcházeli, ustupovali jim bázlivě z cesty, jako by měli strach z uhranutí.
Tohle byla zvláštní doba.
–
„Tohle je můj dům…já vím, nic moc,“ odhodlal se konečně promluvit.
Nic na to neřekla, dokonce se na něj ani nepodívala. Vstoupili dovnitř a okamžitě pocítili příjemný chlad zděných zdí. Domek do byl malý, nalepený na hradbách, ale pořád skýtal větší komfort než jiné. Neměl patro, jen dvě místnosti, z nich jednu tvořila lavice se stolem v jednom koutě a pec ve druhém, druhou místností byla spíž bez oken.
Tázavě nahlédla dovnitř a sebevědomě se posadila na lavici. Položila si dlaně na kolena a zvědavě se rozhlížela. Arganovi připadalo, že jehličky vzteku ustoupily.
„Proč jsi to udělal,“ pohládla na něj.
Přitáhl si židli a posadil se proti ní. „Já sám vlastně nevím.“
„Jsi blázen,“ ušklíbla se.
„Možná, ale zachránil jsem ti život,“ položil opatrně dlaň na její ruku. Neucukla, ale v očích jí vzplály ohníčky vzteku: „Co ode mě čekáš?“ procedila skrz zatnuté zuby.
„Já nevím,“ odtáhl ruku. „Ani neznám tvé jméno…“
„Segira,“ pohotově odpověděla.
„Segira,“ zopakoval, snad aby zkusil jak to zní. „Krásné jméno. Dýchá tajemnem, jako západní obzor…“ zasnil se.
„Co ty můžeš věděl o západu?“ vrhla ne něj nedůvěřivý pohled.
„Nic zvláštního… ale řekněme, že ne vždy jsem nosil tuhle rudou kapucu,“ dotkl se mimoděk karmínové látky na svých ramenou. Vstal a prohlásil: „Něco jsem našetřil, půjdeme ti koupit nějaké šaty a vůbec, tahle domácnost není připravená na přítomnost ženského jemnocitu,“ rozesmál se a ukázal Segiře džber s vodou, aby ze sebe mohla spláchnout zaschlou krev.
–
Ležel na peci zachumlaný v ovčích kůžích. Segira vešla do místnosti a po očku ho sledovala. V nových šatech trochu pookřála, ale teď zase vypadala jako lačná šelma, které kdosi troufalý sevřel nohu železy.
Stáhla ze sebe šaty a jen ve spodní košili vylezla na pec. Argan pootevřel oči, ale tvářil se, že spíš spí než bdí.
Segira se k němu otočila zády a přehodila přes sebe jednu z kůží. Zavřela oči, předstírala spánek.
Chvilku se nic nedělo, potom vedle sebe zaslechla pohyb, Argan se otočil, podepřel si dlaní hlavu a díval se na nehybnou siluetu vedle sebe.
„Nemusíš předstírat spánek,“ zamumlal.
Nijak zřetelně nereagovala, jen otočila oči v sloup. „Co ode mě vlastně chceš!“ otočila se pak a vyštěkla.
„Jsme manželé, a tak…“ „Na to zapomeň!“ „…tak bych o tobě rád něco věděl,“ nenechal se vyvést z míry.
„Co chceš vědět,“ posadila se.
„Všechno, co jsi ochotná na sebe prozradit,“ posadil se také.
„Pak mi dáš pokoj?“ překvapivě se zklidnila.
„Pokud o to budeš stát…“
„Fajn. Pocházím zdaleka. Mí rodiče jsou mrtví… Odešla jsem odtamtud a hledala štěstí v těhle prokletých končinách. Jak vidíš, tak se mi příliš nedařilo… Jsi spokojený?“
„Ani moc ne… Nevím víc než předtím.“
„Smůla. Víc ti neřeknu.“ Lehla si, zabořila hlavu do kůží, čímž mu dala jasně najevo, že všechny rozhovory pro dnešek skončily.
–
Argan se vracel domů. Pískal si a vůbec nevnímal opovržlivé pohledy a posměšné poznámky. Kdeže jsou ty doby, kdy kati bývali váženými lidmi. Nepotrvá dlouho a jeho následovníci budou bydlet za hradbami a sama práce kata nikoho neuživí.
Netrápil se tím. Jeho se stěhování netýká. Segira mu určitě uvařila chutnou polévku nebo alespoň kaši, tu on rád.
Vzduch byl těžký, vůbec nefoukalo a rozpálené uličky neposkytovaly nejmenší ochranu před palčivým paprsky poledního slunce. Vše napovídalo, že brzy přijde bouřka. Bylo léto, to vždy v nepravidelných intervalech nedlážděné ulice zaplavovalo mazlavé bahno, jehož jediným kladem bylo, že dokázalo zakrýt špínu a alespoň na chvíli utlumit pach, který provázel každé místo s větším počtem obyvatel.
Argan však na nic z toho nemyslel. Soustředil se jen na co nejkratší cestu domů, kde bude moct konečně shodit z hlavy tu odpornou šarlatovou kapuci.
Konečně vešel do úzké Katovské uličky, jež ho zavede domů. Průchod mezi domy byl tak úzký, že by se v něm dva lidé nevyhnuli. Jenže tudy chodili jen kati. Ostatní lidé se bránili vstupu do míst, kde se často pohybovali… Prý je provází duše popravených.
Argan si průchodem ušetřil dobré tři bloky. Spěšně přešel širší ulici a zmizel ve dveřích svého domu.
„Segiro,“ oslovil ji, aby se snad nelekla.
Sundal si plášť a shodil kapuci na ramena. Teprve potom vstoupil do kuchyně v přízemí. Segira stála u plotny, celý prostor naplňovala vůně bylin. Ne židli vedle pece seděla žena, kterou neznal. Plaše sklopila zrak před jeho tázavým pohledem.
„Jsi doma dřív,“ přitočila se k němu Segira a věnovala mu letmý polibek na tvář.
„To víš… dneska nikdo nezhřešil…“ ušklíbl se a znovu sklouzl pohledem na neznámou. Měla bohatě zdobené šaty, patrně žena měšťana. Na krku se jí zatřpytil šperk.
„Posaď se ke stolu, hned ti nandám,“ nezvedala oči od hrnce, v němž cosi bublalo.
„Co máme k jídlu?“
„Budeš koukat… řezník mi prodal zbytky uzeného. Vlastně ořezané kosti, tak je vývar a potom si je můžeš obrat.“
„A já čekal kaši…“
„Jestli chceš, tak to hodím psům a udělám ti kaši,“ ušklíbla se a v očích jí zajiskřilo.
Za chvilku stál před Arganem plný talíř kouřící polévky. Mlčky se do ní pustil, ale nespouštěl z očí Segiru. Do hrnce cosi přisypala, zakouřilo se z něj, potom jen odtáhla ze středu plotny na kraj a část z něj přelila do malého zdobného flakónku, zazátkovala a předala měšťance.
„Večer před spaním a zbytek nechat pod polštářem. Opakuj to tak dlouho, dokud se ti to nesplní,“ zašeptala Segira. Dívka přikývla, plaše se pousmála a odešla.
Sotva za sebou zabouchla vchodové dveře, Argan vstal a chytil Segiru za zápěstí. „Co to mělo být?“
Zkusila se mu vykroutit, ale držel pevně. „Nic,“ vyštěkla. V očích jí vzplály ohníčky nenávisti.
„Segino!“ zakřičel plný nepříčetného vzteku. „Chceš, aby tě upálili?!“
Znovu sebou marně zazmítala. „Co když chci,“ napřímila se a hleděla mu zpříma do očí.
Udeřil ji. Možná příliš velkou silou. Segira se svezla k zemi, z očí jí tekly slzy, ale přes to měla ve tváři vítězný škleb. Argan se otočil na patě, v předsíni vzal plášť a zmizel ve tmavých uličkách.
–
Zahřmělo a zvedl se vítr. Bouřka o sobě dávala vědět. Domů se mu nechtělo. Nepotřeboval vidět tu vyčítavou tvář… myslel si, že vše bude v pořádku. Co jen to tehdy udělal? Zachránil život nejkrásnější ženě, kterou kdy viděl.
Tolik mu připomínala jeho starý život, kdy ještě nenosil kapucu šarlatové barvy a u pasu meč s provrtanou špičkou.
Utápěl se ve chmurných vzpomínkách a nohy ho zatím samy nesly ke krčmě U Nahnilého jablka. Byla to ta nejvyhlášenější ze všech ve městě. Nestála u tržiště, ale trochu bokem. V zapadlé čtvrti, kousek od vykřičeného domu.
Scházeli se tu místní i přespolní, většinou jen samé pochybné existence. Kat mezi nimi snadno zmizí. Ovšem, nebyl to pochybný pajzl, kde dochází ke rvačkám večer co večer. Hostinský byl bodrý chlapík, ale svého času sloužíval v armádě. I když ztratil mnoho ze svých svalů a narostl mu pupek jako škopek, nebylo radno si s ním zahrávat.
Argan otevřel dveře a ovanul ho známý pach zvětralého piva a tabáku. Bylo plno, ale Argan si našel místečko zády k vyhaslému krbu. Spolu s ním seděl i postarší cizinec a záhy k nim přibylo i několik místních. Cizincovo jméno bylo Sedran. Chodil od města k městu a tam, kde jej přijali, vyprávěl své příběhy. Za jídlo, za měďáky… co mu kde dali.
„A byl´s někdy na západě?“ ptal se jeden z místních, kterého Argan neznal.
„No jistě,“ odpověděl cizinec a promnul si dlouhou prošedivělou bradku. Argan na něj vrhl podezřívavý pohled, který mu Sedran hned vrátil.
„Co je pravdy na těch báchorkách?“ zareagoval muž a několik tváří se zvědavě otočilo k tomuto stolu.
„Lidé toho navykládají mnoho… Za západním obzorem prý žijí draci,“ nespouštěl pohled z Argana, který měl pocit, že se mu tmavé zornice vypalují do hloubi mozku. „Mnoho lidí tomu nevěří, ale ti tam nikdy nebyli. Tenhle rovný kraj se pomalu zvedá v hory, za jimiž je údolí a za ním nekonečné moře. Z propastí údolí trčí hroty skal, na jejichž vrcholech mají draci hnízda a v roklích žijí stáda zvěře, o nichž se nám může jenom zdát… Draci však nejsou hloupí. Mají svůj řád,“ na chvíli se odmlčel, aby svlažil hrdlo zdejším hustým nahořklým pivem.
„Vládne jim král,“ Argan se ušklíbl a Sedran jeho posměšek hned zaznamenal. Lehce zavrtěl hlavou a víc mu nevěnoval pozornost.
„Pod královou mocí jsou i jiní draci. Říkají si Letka. Patří k nim ti nejkrásnější a nechytřejší. Teprve pod Letkou jsou ostatní draci… Není snadné žít mezi nimi. Mají přísná pravidla a ty, kteří je poruší, přísně trestají.“
„Co jim udělají?“ ozval se mladíček od vedlejšího stolu. Arganovi naskočila husí kůže cítil, jak mu vstávají chlupy vzadu na krku.
„Vezmou jim křídla,“ řekl poutník a zhluboka se napil piva.
„Mohou je pak nějak dostat zpátky?“ zeptal se pohotově mladík.
„Prý jen veliký žár dokáže smýt jejich viny…“
Argan vstal, nechal hospodskému peníze na pultu, dokonce víc než musel a vyšel ven. Na stole po něm zbyl téměř plný korbel.
Zapadl do jedné z postraních uliček, opřel se zády o stěnu brázděného domu a rozplakal se. Jeho slzy smýval konejšivý déšť. Chladil mu rozpálenou hlavu plnou hořkých vzpomínek na svět, o nějž kdysi přišel. Semknul ruce v pěsti a udeřil do zdi v gestu bezmocného vzteku. Rozedřel si klouby, ale nevnímal štiplavou bolest, vždyť před očima měl jediný obraz. Nevěděl proč, ale byla jím Segira.
–
Loudal se pustými ulicemi. Vydržel by tak dlouho, velmi dlouho, ale naneštěstí vytrvale pršelo a brzy byl promočený až na kůži. Zprvu lezavý chlad nevnímal, ale postupem času mu zkřehly prsty a uvědomil si, že by mohl dostat i zápal plic. To si nemohl dovolit, ačkoliv pochyboval, že by vůbec někomu chyběl.
Segira neprojevila ani nejmenší zájem o jeho osobu… Byla ledově chladná už od chvíle, kdy ji spatřil poprvé.
Možná ji tam měl nechat… možná…
Podvědomě zamířil do uzoučké Katovské uličky. Pod nohama mu čvachtalo bahno. Ulice nebyly dlážděné, snad jen na náměstí.
To, že je doma, si uvědomil teprve ve chvíli, kdy civěl do dveří vyvrácených z pantů. Zavrtěl hlavou. „Ne, to přece…“ uniklo mu tiše.
Vběhl dovnitř, nevěřil, že by to mohla být pravda. Segira… už ji odvlekli. Nemusel dál přemýšlet, na stole ležela listina s pečetí města.
Jako by si tohle špinavé smrduté místo zasloužilo draka… Musel si odplivnout, jedno, že na podlahu.
Posadil se ztěžka na lavici, listinu žmoulal v zarudlých prstech a co chvíli na papír dopadla kapka z jeho zmáčeného oděvu. Shodil si z hlavy kapucu a odhrnul prameny vlasů z očí. Tolik si přál, aby to nebyla pravda, ale Segira si nedala říct. Uhodil ji… Podíval se na svoji ruku, zkoumavě si ji prohlížel, jako by to bylo poprvé. Hlavou mu bleskla mlhavá vzpomínka, při které ho píchlo u srdce.
Znovu si odhrnul vlasy a zkoumavě očima přelétl nečitelný text psaný hbitou rukou písaře. Znal toho muže osobně, zapisoval při popravách. S chutí by ho uškrtil…
Položil listinu na stůl, vlastně ji jen tak odhodil, natáhl si kapucu a vyběhl do deště.
–
Argan se opřel o pevnou kamennou stěnu vezení a skryl tvář v dlaních. K jeho uším dolehly tlumené výkřiky: „Jsem… Přiznávám – čarodějnice!“
Kousal si spodní ret a tváře mu zmáčely hořké slzy zoufalství. Takhle se necítil ani tenkrát, když… Ucítil pohled, promnul si rychle oči a vzhlédl. Ranhojič mu položil ruku na rameno. Znali se, málokdy spolu mluvili.
„Je po všem,“ zašeptal postarší muž s prošedivělým plnovousem.
Argan na něj tiše vzhlédl.
„Přiznala se. Zkouška železem to dokázala, tak ji nechali být.“
„Můžu ji vidět?“ zachraptěl Argan.
„Běž chlapče,“ zašeptal ranhojič a opřel se zády o stěnu lovíc fajfku ze záhybu svého oděvu. Argan nečekal a vešel do vězení.
–
Visela v poutech jako tenkrát, ale s tím rozdílem, že mohl něco udělat… mohl ji zachránit. Měla zavřené oči.
Postavil se proti ní, v uctivé vzdálenosti, váhal, zda ji má oslovit.
Nakonec Arganovo dilema vyřešila sama; otevřela oči. Měla je zarudlé, ale cítil v nich jehličky vzteku. Tiše si ho prohlížela.
Argan by rád něco řekl, nějak jí dodal odvahy, ale nebyl schopen se pohnout. Celé jeho tělo zdřevěnělo, jen oči se utápěly v dívčiných.
Hleděli na sebe dlouho, snad několik minut. Potom Segira zavřela oči a dala mu tím najevo, že už s ním nechce nijak mluvit.
Argan jako ve snách vyklopýtal ven a dlouho bloumal prázdnými ulicemi.
–
Už od časného rána bylo slyšet tupé údery seker a vrzavé skřípění pil. Pacholci se činili a hranice rostla do výšky. Město se mohlo těšit na upalování čarodějnic. Ženské se zastavovaly na ulicích a v hlasitých hloučcích šířily drby.
Argan zatím seděl ve stínu, červenou kapucu sundanou, a přemýšlel, jak se z nastalé situace vymanit. Hlavou se mu míhaly rozmazané obrazy věcí dávno minulých a v očích ho pálily horké slzy.
Kolem poledne hranice stála v celé své děsivé výšce a pacholci začali vycpávat mezery chroštím a mizernou slámou, která zbyla v koutech slamníků.
Čím víc se blížil večer, tím víc byl Argan nervózní. Až příliš dobře si uvědomoval, že s tímhle nedokáže nic udělat. Odněkud zazněly rohy a kolem hranice se začali srocovat lidé. Argan si natáhl kapucu a sešel k nim. S nenávistí se je všechny prohlížel.
Po několika minutách si zhoustlým davem začala prorážet cestu popravčí kára tažená volkem. Mezi lidmi zašumělo, když kat vytáhl z klece drobnou ženu v potrhaných šatech. Z davu vylétlo několik kamenů, žádný z nich nezasáhl cíl, jen neškodně zapadly do bláta.
Kat před sebou dívčinu nemilosrdně smýkal, až ji dovlekl přímo pod hranici. Tam jí pomohl do schůdků a až na vrcholu ji připoutal ke kůlu kolmě trčícímu vzhůru. Segira pokojně čekala a opovržlivě přehlížela hučící dav, až se zarudlýma očima zastavila přímo na Arganovi. On jí pohled opětoval a v hlavě mu při tom klíčila myšlenka.
Rozechvěly se mu ruce, když udělal několik váhavých krůčků. Segira takřka neznatelně zavrtěla hlavou. Argan spatřil její gesto, ale byl rozhodnutý. Pomalu zdolával stupeň za stupněm a okolní hluk vůbec nevnímal. Kat Nied bezradně svíral louči a cosi křičel. Argan se postavil vedle Segiry a pevně ji objal.
„Hlupáku,“ zašeptala.
Nechápavě si ji prohlédl.
„Nic se mi nestane, ale ty tu uhoříš,“ zasyčela trpce.
„Neměj strach, já si poradím,“ pousmál se a ještě pevněji ji sevřel v objetí.
Segira překvapeně nadzvedla obočí.
Nied zatím podpálil hranici. Argan se rozhodl sám, i když ho ta čarodějnice určitě uhranula. Nejdříve začala hořet sláma a roští. Hustý dým se vznesl vzhůru a zakryl obě postavy na vrcholu. Za několik okamžiků celá hranice vzplála jasnými plameny.
Dav umlkl. Panovalo naprosté ticho rušené jen hučením a praskotem dravých plamenů.
Až pak… jako by se přihnala vichřice. Plameny se rozestoupily a široké okolí překvapeně ztichlo při dozvuku zvířecího výkřiku. Plameny se přikrčily, jako by do nich foukl nějaký obr, a když se opět zdvíhaly k nebi, vylétla z nich rudozlatá dračice. Zakroužila nad hranicí, několikrát naříkavě vykřikla a posadila se na nejbližší střechu.
Její šupiny zlatě žhnuly a zelené oči lhostejně přehlížely panikařící dav.
–
Na kraj se snesla noc a hranice dohořívala. Na střeše nejbližšího z domů stále seděla dračice a hleděla do červeně žhnoucích uhlíků. Jako by jejich světlo na okamžik pohaslo. Dračice zamrkala, ale nic se nezměnilo, snad jen ze spáleniště stoupal černý dým, který na sebe bral podobu draka. Zhušťoval se a bral stále zřetelnější obrysy, až tu byl skutečný drak.
Jeho šupiny měly barvu popela, jen konce křídel rudě zářily.
Oblétl doutnající zbytky popela, zavolal na dračici a společně vyrazili k západnímu obzoru. Žár skutečně dokázal očistit jejich těla od starých provinění.
První z pacholků zatím vyvedl ženu. Její havraní vlasy byly zacuchané a jednoduché potrhané šaty sotva zakrývaly její štíhlé tělo.
Okolojdoucí se zastavovali v uctivé vzdálenosti a s opovržením si prohlíželi nové odsouzence.
Mezi nimi byli i dva kati. Jeden byl Nied a druhým byl Argan.
„Žena? Co ta tady dělá?“ naklonil se Argan ke společníkovi.
„Zabila své dítě,“ odvětil asi čtyřicetiletý muž se špinavě blond vlasy a chrpově modrýma očima.
„Já už myslel, že zas čarodějnice…“ vydechl Argan a prohrábl si svoje delší černé vlasy, které mu padaly do očí.
„Podívej se na ni, vždyť je šílená.“
Argan chvíli zkoumavě hleděl do tváře mladé ženy, jejich pohledy se setkaly. Trvalo to jen kratičký okamžik, ale v tom jejím nenašel ani stopy šílenství. Její temně hnědé oči byly plné chladu, ale určitě nepatřily člověku, který by přišel o rozum.
„Není šílená,“ zamumlal Argan a následoval pacholka, který zmizel v temnotě vězení. Bylo třeba se postarat o nově příchozí.
–
Doslova visela v poutech. V nepřirozené poloze jí musela příšerně bolet záda a vůbec celé tělo, ale nestěžovala si. Jen vzteklým pohledem probodávala protilehlou stěnu, kde se pod zrezlými okovy vyjímala rudohnědá skvrna na vápenné omítce.
Argan se postavil přímo před ní. Vzhlédla. „Nechceš napít?“ zeptal se.
Jenom krátce přikývla. Očividně se s ním nechtěla bavit.
Přiložil jí džbán k napuchlým rtům. Lačně se přisála a nechtěla přestat. „Bude ti zle, když toho moc vypiješ,“ sebral jí vodu, ale vrhla na něj nenávistný pohled.
„To je snad moje věc!“ vyštěkla.
„Jak myslíš,“ vzdal se a přiblížil jí okraj hliněné nádoby.
Zvědavě ji pozoroval. Její ostře řezaná tvář měla ušlechtilé rysy. Byli si kupodivu docela podobní. Oba měli vystouplé lícní kosti, uhlově černé vlasy a byli dost vysocí.
„Proč jsi zabila své dídě?“ zeptal se bez okolků.
„To nebylo mé dítě!“ vykřikla a zpražila ho dalším ledovým pohledem.
„Jak myslíš,“ narovnal se a odešel.
–
Nedělní odpoledne. Chvíle jako stvořená pro popravy. Na dnešním programu bylo stínání hlav dnou hříšníků. Lupiče a vraha v jedné osobě a šílené ženštiny, jež zabila své jediné dítě.
Ve vylidněných uličkách se tetelilo horko, na náměstí to vřelo nervozitou. Zvláštní, nakolik dokáže zaujmout poprava.
„Podívejte! Už je vedou!“ zakřičel kdosi v davu.
Mnoho zvědavých tváří se otočilo k příchozím. Čtyři vojáci vedli zatracence. Muž šel první, ztěžka dopadal na nohy, jistě ho mučili. Hned za ním vedli ženu. Vzteklým pohledem těkala po davu a prskala jako divoká kočka. Šla však volně, vojáci ji nemuseli usměrňovat.
Zastavili se před pódiem, na jehož vrcholu chrkal Nied, nečekaně nervózní Argan a špalek.
Rychtář začal číst rozsudek. Vojáci přinutili muže, aby poklekl a položil hlavu na špalek. Nied vzal sekeru a zatím čekal. Nebylo kam spěchat, odsouzenec nemá kam utéct, navíc by bylo nezdvořilé začít dříve, než rychtář dočte rozsudek… však si s tím také dává na čas. Argan zatím shlížel dolů, naprosto lhostejný k celému světu. Měl oči jen pro tu protivnou holku. A zatím, měl by to být on, kdo drží sekeru a ukončuje život vyvrhele, který byl k loupení donucen, kdovíjakým pochybným přesvědčením.
Konečně. Rychtář otočil list, čímž dal němý souhlas k vykonání popravy. Nied se zkušebně rozmáchl, v davu zašumělo, některé slabší povahy zavřely oči, potom sekl doopravdy. Neminul. Neid měl své povolání opravdu bravurně zvládnuté. Po špalku se rozlila tmavá skvrna, tělo sebou škublo a svezlo se k zemi, osamostatněná hlava zabalancovala na hraně a spadla do připraveného koše.
Rychtář chvíli počkal, než odklidí mrtvého a dav se zlidní. Potom jeden z vojáků přivedl dívku. Stála zpříma a hleděla opovržlivě na shromážděné město. Rychtář začal číst.
Argan cítil, jal se mu potí dlaně, horečně uvažoval a tmělo se mu před očima. Hodlal se udělat hloupost.
Rychtář zaklapl knihu a pokynul Niedovi, jež smýkl dívkou na kolena a přitiskl jí tvář do krvavé břečky.
Arganovi se rozklepala kolena.
Nied pevně sevřel topůrko a pozvedl popravčí sekeru.
„Zadrž!“ vykřikl Argan a chytil přítele za ruku. Ten jen nechápavě zvedl obočí. V davu zahučelo.
Než však kdokoliv stačil namítnout Argan zakřičel: „Je to mé právo! Mohu zachránit jakoukoliv dívku, když zabije své dítě!“
K Argonovým nohám přiletěla hrubá dlažební kostka, jen se ale několikrát neškodně odrazila od dřevěné podlážky. „Blázne,“ zašeptal Nied.
„Ale musíš si ji vzít,“ promluvil konečně rychtář. Jeho vážná podmračená tvář ještě zvážněla, bylo – li to vůbec možné.
„Ano to vím,“ odpověděl a zatočil se s ním celý svět.
„Pak tedy budiž,“ pronesl rychtář. „Obřad odbudeme hned tady…“ a polohlasem dodal: „…takovou špínu bych do chrámu stejně nepustil.“
Dívka zvedla zakrvácenou tvář a Nied jí povolil pouta. Promnula si odřená zápěstí a setřela krev z tváře. Nenávistným pohledem provrtávala Argana, ale mlčela. Pořád ještě mohla odmítnout a zvolit si tak rychlou smrt.
„Tážu se tebe, Argane, zda si chceš tuto ženu vzít dobrovolně a o vlastí vůli ji přijmout za manželku do konce svých dní.“
„Ano,“ odpověděl a netroufal si při tom pohlédnout do tváře své vyvolené.
„A tážu se tebe, ženo, zda přijímáš nabídku tohoto muže.“
Podívala se na Argana. Cítil její zkoumavý pohled, neustále plný jehliček nenávisti. „Ano,“ odpověděla s dávkou opovržení.
„Prohlašuji vás tímto a muže a ženu,“ uzavřel rychtář. Ten mladý kat byl blázen, ale rychtář nepatřil mezi ty, kteří by se tím nějak zvlášť zatěžovali.
Dav oněměl. Stalo se něco, co nikdo nečekal… když pak novomanželé odcházeli, ustupovali jim bázlivě z cesty, jako by měli strach z uhranutí.
Tohle byla zvláštní doba.
–
„Tohle je můj dům…já vím, nic moc,“ odhodlal se konečně promluvit.
Nic na to neřekla, dokonce se na něj ani nepodívala. Vstoupili dovnitř a okamžitě pocítili příjemný chlad zděných zdí. Domek do byl malý, nalepený na hradbách, ale pořád skýtal větší komfort než jiné. Neměl patro, jen dvě místnosti, z nich jednu tvořila lavice se stolem v jednom koutě a pec ve druhém, druhou místností byla spíž bez oken.
Tázavě nahlédla dovnitř a sebevědomě se posadila na lavici. Položila si dlaně na kolena a zvědavě se rozhlížela. Arganovi připadalo, že jehličky vzteku ustoupily.
„Proč jsi to udělal,“ pohládla na něj.
Přitáhl si židli a posadil se proti ní. „Já sám vlastně nevím.“
„Jsi blázen,“ ušklíbla se.
„Možná, ale zachránil jsem ti život,“ položil opatrně dlaň na její ruku. Neucukla, ale v očích jí vzplály ohníčky vzteku: „Co ode mě čekáš?“ procedila skrz zatnuté zuby.
„Já nevím,“ odtáhl ruku. „Ani neznám tvé jméno…“
„Segira,“ pohotově odpověděla.
„Segira,“ zopakoval, snad aby zkusil jak to zní. „Krásné jméno. Dýchá tajemnem, jako západní obzor…“ zasnil se.
„Co ty můžeš věděl o západu?“ vrhla ne něj nedůvěřivý pohled.
„Nic zvláštního… ale řekněme, že ne vždy jsem nosil tuhle rudou kapucu,“ dotkl se mimoděk karmínové látky na svých ramenou. Vstal a prohlásil: „Něco jsem našetřil, půjdeme ti koupit nějaké šaty a vůbec, tahle domácnost není připravená na přítomnost ženského jemnocitu,“ rozesmál se a ukázal Segiře džber s vodou, aby ze sebe mohla spláchnout zaschlou krev.
–
Ležel na peci zachumlaný v ovčích kůžích. Segira vešla do místnosti a po očku ho sledovala. V nových šatech trochu pookřála, ale teď zase vypadala jako lačná šelma, které kdosi troufalý sevřel nohu železy.
Stáhla ze sebe šaty a jen ve spodní košili vylezla na pec. Argan pootevřel oči, ale tvářil se, že spíš spí než bdí.
Segira se k němu otočila zády a přehodila přes sebe jednu z kůží. Zavřela oči, předstírala spánek.
Chvilku se nic nedělo, potom vedle sebe zaslechla pohyb, Argan se otočil, podepřel si dlaní hlavu a díval se na nehybnou siluetu vedle sebe.
„Nemusíš předstírat spánek,“ zamumlal.
Nijak zřetelně nereagovala, jen otočila oči v sloup. „Co ode mě vlastně chceš!“ otočila se pak a vyštěkla.
„Jsme manželé, a tak…“ „Na to zapomeň!“ „…tak bych o tobě rád něco věděl,“ nenechal se vyvést z míry.
„Co chceš vědět,“ posadila se.
„Všechno, co jsi ochotná na sebe prozradit,“ posadil se také.
„Pak mi dáš pokoj?“ překvapivě se zklidnila.
„Pokud o to budeš stát…“
„Fajn. Pocházím zdaleka. Mí rodiče jsou mrtví… Odešla jsem odtamtud a hledala štěstí v těhle prokletých končinách. Jak vidíš, tak se mi příliš nedařilo… Jsi spokojený?“
„Ani moc ne… Nevím víc než předtím.“
„Smůla. Víc ti neřeknu.“ Lehla si, zabořila hlavu do kůží, čímž mu dala jasně najevo, že všechny rozhovory pro dnešek skončily.
–
Argan se vracel domů. Pískal si a vůbec nevnímal opovržlivé pohledy a posměšné poznámky. Kdeže jsou ty doby, kdy kati bývali váženými lidmi. Nepotrvá dlouho a jeho následovníci budou bydlet za hradbami a sama práce kata nikoho neuživí.
Netrápil se tím. Jeho se stěhování netýká. Segira mu určitě uvařila chutnou polévku nebo alespoň kaši, tu on rád.
Vzduch byl těžký, vůbec nefoukalo a rozpálené uličky neposkytovaly nejmenší ochranu před palčivým paprsky poledního slunce. Vše napovídalo, že brzy přijde bouřka. Bylo léto, to vždy v nepravidelných intervalech nedlážděné ulice zaplavovalo mazlavé bahno, jehož jediným kladem bylo, že dokázalo zakrýt špínu a alespoň na chvíli utlumit pach, který provázel každé místo s větším počtem obyvatel.
Argan však na nic z toho nemyslel. Soustředil se jen na co nejkratší cestu domů, kde bude moct konečně shodit z hlavy tu odpornou šarlatovou kapuci.
Konečně vešel do úzké Katovské uličky, jež ho zavede domů. Průchod mezi domy byl tak úzký, že by se v něm dva lidé nevyhnuli. Jenže tudy chodili jen kati. Ostatní lidé se bránili vstupu do míst, kde se často pohybovali… Prý je provází duše popravených.
Argan si průchodem ušetřil dobré tři bloky. Spěšně přešel širší ulici a zmizel ve dveřích svého domu.
„Segiro,“ oslovil ji, aby se snad nelekla.
Sundal si plášť a shodil kapuci na ramena. Teprve potom vstoupil do kuchyně v přízemí. Segira stála u plotny, celý prostor naplňovala vůně bylin. Ne židli vedle pece seděla žena, kterou neznal. Plaše sklopila zrak před jeho tázavým pohledem.
„Jsi doma dřív,“ přitočila se k němu Segira a věnovala mu letmý polibek na tvář.
„To víš… dneska nikdo nezhřešil…“ ušklíbl se a znovu sklouzl pohledem na neznámou. Měla bohatě zdobené šaty, patrně žena měšťana. Na krku se jí zatřpytil šperk.
„Posaď se ke stolu, hned ti nandám,“ nezvedala oči od hrnce, v němž cosi bublalo.
„Co máme k jídlu?“
„Budeš koukat… řezník mi prodal zbytky uzeného. Vlastně ořezané kosti, tak je vývar a potom si je můžeš obrat.“
„A já čekal kaši…“
„Jestli chceš, tak to hodím psům a udělám ti kaši,“ ušklíbla se a v očích jí zajiskřilo.
Za chvilku stál před Arganem plný talíř kouřící polévky. Mlčky se do ní pustil, ale nespouštěl z očí Segiru. Do hrnce cosi přisypala, zakouřilo se z něj, potom jen odtáhla ze středu plotny na kraj a část z něj přelila do malého zdobného flakónku, zazátkovala a předala měšťance.
„Večer před spaním a zbytek nechat pod polštářem. Opakuj to tak dlouho, dokud se ti to nesplní,“ zašeptala Segira. Dívka přikývla, plaše se pousmála a odešla.
Sotva za sebou zabouchla vchodové dveře, Argan vstal a chytil Segiru za zápěstí. „Co to mělo být?“
Zkusila se mu vykroutit, ale držel pevně. „Nic,“ vyštěkla. V očích jí vzplály ohníčky nenávisti.
„Segino!“ zakřičel plný nepříčetného vzteku. „Chceš, aby tě upálili?!“
Znovu sebou marně zazmítala. „Co když chci,“ napřímila se a hleděla mu zpříma do očí.
Udeřil ji. Možná příliš velkou silou. Segira se svezla k zemi, z očí jí tekly slzy, ale přes to měla ve tváři vítězný škleb. Argan se otočil na patě, v předsíni vzal plášť a zmizel ve tmavých uličkách.
–
Zahřmělo a zvedl se vítr. Bouřka o sobě dávala vědět. Domů se mu nechtělo. Nepotřeboval vidět tu vyčítavou tvář… myslel si, že vše bude v pořádku. Co jen to tehdy udělal? Zachránil život nejkrásnější ženě, kterou kdy viděl.
Tolik mu připomínala jeho starý život, kdy ještě nenosil kapucu šarlatové barvy a u pasu meč s provrtanou špičkou.
Utápěl se ve chmurných vzpomínkách a nohy ho zatím samy nesly ke krčmě U Nahnilého jablka. Byla to ta nejvyhlášenější ze všech ve městě. Nestála u tržiště, ale trochu bokem. V zapadlé čtvrti, kousek od vykřičeného domu.
Scházeli se tu místní i přespolní, většinou jen samé pochybné existence. Kat mezi nimi snadno zmizí. Ovšem, nebyl to pochybný pajzl, kde dochází ke rvačkám večer co večer. Hostinský byl bodrý chlapík, ale svého času sloužíval v armádě. I když ztratil mnoho ze svých svalů a narostl mu pupek jako škopek, nebylo radno si s ním zahrávat.
Argan otevřel dveře a ovanul ho známý pach zvětralého piva a tabáku. Bylo plno, ale Argan si našel místečko zády k vyhaslému krbu. Spolu s ním seděl i postarší cizinec a záhy k nim přibylo i několik místních. Cizincovo jméno bylo Sedran. Chodil od města k městu a tam, kde jej přijali, vyprávěl své příběhy. Za jídlo, za měďáky… co mu kde dali.
„A byl´s někdy na západě?“ ptal se jeden z místních, kterého Argan neznal.
„No jistě,“ odpověděl cizinec a promnul si dlouhou prošedivělou bradku. Argan na něj vrhl podezřívavý pohled, který mu Sedran hned vrátil.
„Co je pravdy na těch báchorkách?“ zareagoval muž a několik tváří se zvědavě otočilo k tomuto stolu.
„Lidé toho navykládají mnoho… Za západním obzorem prý žijí draci,“ nespouštěl pohled z Argana, který měl pocit, že se mu tmavé zornice vypalují do hloubi mozku. „Mnoho lidí tomu nevěří, ale ti tam nikdy nebyli. Tenhle rovný kraj se pomalu zvedá v hory, za jimiž je údolí a za ním nekonečné moře. Z propastí údolí trčí hroty skal, na jejichž vrcholech mají draci hnízda a v roklích žijí stáda zvěře, o nichž se nám může jenom zdát… Draci však nejsou hloupí. Mají svůj řád,“ na chvíli se odmlčel, aby svlažil hrdlo zdejším hustým nahořklým pivem.
„Vládne jim král,“ Argan se ušklíbl a Sedran jeho posměšek hned zaznamenal. Lehce zavrtěl hlavou a víc mu nevěnoval pozornost.
„Pod královou mocí jsou i jiní draci. Říkají si Letka. Patří k nim ti nejkrásnější a nechytřejší. Teprve pod Letkou jsou ostatní draci… Není snadné žít mezi nimi. Mají přísná pravidla a ty, kteří je poruší, přísně trestají.“
„Co jim udělají?“ ozval se mladíček od vedlejšího stolu. Arganovi naskočila husí kůže cítil, jak mu vstávají chlupy vzadu na krku.
„Vezmou jim křídla,“ řekl poutník a zhluboka se napil piva.
„Mohou je pak nějak dostat zpátky?“ zeptal se pohotově mladík.
„Prý jen veliký žár dokáže smýt jejich viny…“
Argan vstal, nechal hospodskému peníze na pultu, dokonce víc než musel a vyšel ven. Na stole po něm zbyl téměř plný korbel.
Zapadl do jedné z postraních uliček, opřel se zády o stěnu brázděného domu a rozplakal se. Jeho slzy smýval konejšivý déšť. Chladil mu rozpálenou hlavu plnou hořkých vzpomínek na svět, o nějž kdysi přišel. Semknul ruce v pěsti a udeřil do zdi v gestu bezmocného vzteku. Rozedřel si klouby, ale nevnímal štiplavou bolest, vždyť před očima měl jediný obraz. Nevěděl proč, ale byla jím Segira.
–
Loudal se pustými ulicemi. Vydržel by tak dlouho, velmi dlouho, ale naneštěstí vytrvale pršelo a brzy byl promočený až na kůži. Zprvu lezavý chlad nevnímal, ale postupem času mu zkřehly prsty a uvědomil si, že by mohl dostat i zápal plic. To si nemohl dovolit, ačkoliv pochyboval, že by vůbec někomu chyběl.
Segira neprojevila ani nejmenší zájem o jeho osobu… Byla ledově chladná už od chvíle, kdy ji spatřil poprvé.
Možná ji tam měl nechat… možná…
Podvědomě zamířil do uzoučké Katovské uličky. Pod nohama mu čvachtalo bahno. Ulice nebyly dlážděné, snad jen na náměstí.
To, že je doma, si uvědomil teprve ve chvíli, kdy civěl do dveří vyvrácených z pantů. Zavrtěl hlavou. „Ne, to přece…“ uniklo mu tiše.
Vběhl dovnitř, nevěřil, že by to mohla být pravda. Segira… už ji odvlekli. Nemusel dál přemýšlet, na stole ležela listina s pečetí města.
Jako by si tohle špinavé smrduté místo zasloužilo draka… Musel si odplivnout, jedno, že na podlahu.
Posadil se ztěžka na lavici, listinu žmoulal v zarudlých prstech a co chvíli na papír dopadla kapka z jeho zmáčeného oděvu. Shodil si z hlavy kapucu a odhrnul prameny vlasů z očí. Tolik si přál, aby to nebyla pravda, ale Segira si nedala říct. Uhodil ji… Podíval se na svoji ruku, zkoumavě si ji prohlížel, jako by to bylo poprvé. Hlavou mu bleskla mlhavá vzpomínka, při které ho píchlo u srdce.
Znovu si odhrnul vlasy a zkoumavě očima přelétl nečitelný text psaný hbitou rukou písaře. Znal toho muže osobně, zapisoval při popravách. S chutí by ho uškrtil…
Položil listinu na stůl, vlastně ji jen tak odhodil, natáhl si kapucu a vyběhl do deště.
–
Argan se opřel o pevnou kamennou stěnu vezení a skryl tvář v dlaních. K jeho uším dolehly tlumené výkřiky: „Jsem… Přiznávám – čarodějnice!“
Kousal si spodní ret a tváře mu zmáčely hořké slzy zoufalství. Takhle se necítil ani tenkrát, když… Ucítil pohled, promnul si rychle oči a vzhlédl. Ranhojič mu položil ruku na rameno. Znali se, málokdy spolu mluvili.
„Je po všem,“ zašeptal postarší muž s prošedivělým plnovousem.
Argan na něj tiše vzhlédl.
„Přiznala se. Zkouška železem to dokázala, tak ji nechali být.“
„Můžu ji vidět?“ zachraptěl Argan.
„Běž chlapče,“ zašeptal ranhojič a opřel se zády o stěnu lovíc fajfku ze záhybu svého oděvu. Argan nečekal a vešel do vězení.
–
Visela v poutech jako tenkrát, ale s tím rozdílem, že mohl něco udělat… mohl ji zachránit. Měla zavřené oči.
Postavil se proti ní, v uctivé vzdálenosti, váhal, zda ji má oslovit.
Nakonec Arganovo dilema vyřešila sama; otevřela oči. Měla je zarudlé, ale cítil v nich jehličky vzteku. Tiše si ho prohlížela.
Argan by rád něco řekl, nějak jí dodal odvahy, ale nebyl schopen se pohnout. Celé jeho tělo zdřevěnělo, jen oči se utápěly v dívčiných.
Hleděli na sebe dlouho, snad několik minut. Potom Segira zavřela oči a dala mu tím najevo, že už s ním nechce nijak mluvit.
Argan jako ve snách vyklopýtal ven a dlouho bloumal prázdnými ulicemi.
–
Už od časného rána bylo slyšet tupé údery seker a vrzavé skřípění pil. Pacholci se činili a hranice rostla do výšky. Město se mohlo těšit na upalování čarodějnic. Ženské se zastavovaly na ulicích a v hlasitých hloučcích šířily drby.
Argan zatím seděl ve stínu, červenou kapucu sundanou, a přemýšlel, jak se z nastalé situace vymanit. Hlavou se mu míhaly rozmazané obrazy věcí dávno minulých a v očích ho pálily horké slzy.
Kolem poledne hranice stála v celé své děsivé výšce a pacholci začali vycpávat mezery chroštím a mizernou slámou, která zbyla v koutech slamníků.
Čím víc se blížil večer, tím víc byl Argan nervózní. Až příliš dobře si uvědomoval, že s tímhle nedokáže nic udělat. Odněkud zazněly rohy a kolem hranice se začali srocovat lidé. Argan si natáhl kapucu a sešel k nim. S nenávistí se je všechny prohlížel.
Po několika minutách si zhoustlým davem začala prorážet cestu popravčí kára tažená volkem. Mezi lidmi zašumělo, když kat vytáhl z klece drobnou ženu v potrhaných šatech. Z davu vylétlo několik kamenů, žádný z nich nezasáhl cíl, jen neškodně zapadly do bláta.
Kat před sebou dívčinu nemilosrdně smýkal, až ji dovlekl přímo pod hranici. Tam jí pomohl do schůdků a až na vrcholu ji připoutal ke kůlu kolmě trčícímu vzhůru. Segira pokojně čekala a opovržlivě přehlížela hučící dav, až se zarudlýma očima zastavila přímo na Arganovi. On jí pohled opětoval a v hlavě mu při tom klíčila myšlenka.
Rozechvěly se mu ruce, když udělal několik váhavých krůčků. Segira takřka neznatelně zavrtěla hlavou. Argan spatřil její gesto, ale byl rozhodnutý. Pomalu zdolával stupeň za stupněm a okolní hluk vůbec nevnímal. Kat Nied bezradně svíral louči a cosi křičel. Argan se postavil vedle Segiry a pevně ji objal.
„Hlupáku,“ zašeptala.
Nechápavě si ji prohlédl.
„Nic se mi nestane, ale ty tu uhoříš,“ zasyčela trpce.
„Neměj strach, já si poradím,“ pousmál se a ještě pevněji ji sevřel v objetí.
Segira překvapeně nadzvedla obočí.
Nied zatím podpálil hranici. Argan se rozhodl sám, i když ho ta čarodějnice určitě uhranula. Nejdříve začala hořet sláma a roští. Hustý dým se vznesl vzhůru a zakryl obě postavy na vrcholu. Za několik okamžiků celá hranice vzplála jasnými plameny.
Dav umlkl. Panovalo naprosté ticho rušené jen hučením a praskotem dravých plamenů.
Až pak… jako by se přihnala vichřice. Plameny se rozestoupily a široké okolí překvapeně ztichlo při dozvuku zvířecího výkřiku. Plameny se přikrčily, jako by do nich foukl nějaký obr, a když se opět zdvíhaly k nebi, vylétla z nich rudozlatá dračice. Zakroužila nad hranicí, několikrát naříkavě vykřikla a posadila se na nejbližší střechu.
Její šupiny zlatě žhnuly a zelené oči lhostejně přehlížely panikařící dav.
–
Na kraj se snesla noc a hranice dohořívala. Na střeše nejbližšího z domů stále seděla dračice a hleděla do červeně žhnoucích uhlíků. Jako by jejich světlo na okamžik pohaslo. Dračice zamrkala, ale nic se nezměnilo, snad jen ze spáleniště stoupal černý dým, který na sebe bral podobu draka. Zhušťoval se a bral stále zřetelnější obrysy, až tu byl skutečný drak.
Jeho šupiny měly barvu popela, jen konce křídel rudě zářily.
Oblétl doutnající zbytky popela, zavolal na dračici a společně vyrazili k západnímu obzoru. Žár skutečně dokázal očistit jejich těla od starých provinění.