Tvorba - Texty

Když noc svůj závoj rozestřela,
a hvězdy zářily na obloze,
u parkovní zdi černovláska stála,
a kolem jel mladík na povoze.

Zastavil koně svého,
a dívku pozdravil,
ptal se, je-li daleko od domu jejího,
že by ji doprovodil.

Kráska jen zrak sklopila,
a šeptla tiše slov pár,
rameny plaše pokrčila,
že nemá proč by se o ni bál.

Řekla mu, že nemá kam jít,
domov nemá a rodiče zemřeli již,
neví co dál , nemá pro co žít,
proto chce být raději smrti blíž.

Mladíkovi se ji zželelo,
a k sobě na kozlík ji vzal,
daleko se však nejelo,
neboť vůz se polámal.

Dívka pomalu sestoupila,
a na hocha pohlédla,
hnědé oči k němu zvedla,
a s úsměvem mu rudé rty nabídla.

Mladík na chvíli zaváhal,
ale ona naléhala,
vždyť co by mu udělal,
jediný polibek, který by mu nyní dala.

Přijal, ale s váháním,
a ona rty na jeho položila,
odtáhl se s nutkáním,
nabídnout jí aby s ním dále žila.

Jaké jeho zděšení,
když usmála se z novu,
dlouhé tesáky ji z pusy ční,
již nepřipomíná tu ladnou děvu,




Její hlas zněl nezemsky,
a oči zrudly jí,
pak do krku zaťala mu tesáky,
a co bylo dál jistě každý ví.

Ráno našli tělo prve,
lidé co šli na hřbitov za kostel,
neměl v sobě ani kapku krve,
jen dvě dírky v krku měl.

Když se měsíc za mraky skrývá,
a ticho je, že slyšíš každý vzdych,
tehdy u parkovní zdi černovláska bývá,
a rozhlíží se po dalších obětech svých.