Matčina láska
Celým jménen se jmenuje Galantheiren Golddragon, kteréžto jméno nosí po svém dávném předku. A ve skutečnosti není jeho vzhled půlelfa jeho pravou podobou.
Je napůl elf......ale není z druhé půli člověk.
Přesto že část dětství prožil jako půlelf. Nebo spíš ji prožil jako čistokrevný elf?
Těžko říci.......je to už dávno.......jako dávno odvátý prach z popela krásného snu.
Jeho matka, Elean, byla elfka. Dcera krále jednoho z elfských národů na Arraně. Princezna. Žena tak krásná, jako je světlo měsíce, zhlížejícího se za vlahé letní noci plné hvězd ve stříbřitém klidu jezerní hladiny. Byla dcerou urozeného elfa z rodu pamatujícího ještě dávné časy. Znalkyně bylin. Léčitelka, jež po svých předcích zdědila dar magie.
Jeho otec se jmenoval Weringetheiren Golddragon a, ačkoliv rád používal elfské podoby a dokázal tak žít i mnoho let, nebyl jím. Byl jedním z těch, o kterých se hovoří či píše v bájích. Jedním z těch, kterým mnozí s úctou a obdivem říkávají Moudří.
Byl skvělým léčitelem, uznávaným vědcem, mudrcem, rádcem, diplomatem, neobyčejně bohatým šlechticem, proslulým arcimágem................a drakem. Přesněji drakem duhovým.
Posledním z duhových draků. Dračím knížetem.
Jeho rodiče se setkali, vlastně náhodou, ale jejich život byl pak, až na počáteční problémy, téměř jako v pohádce.
Elean měla ráda malou tůň v lese, kam se často chodívala koupat. Jen tak. Nikdo tudy nechodil a před stromy se nestyděla. Jednoho večera ale v lese u té tůně sama nebyla. Tehdy, přiveden snad měsíčním světlem, snad řízením osudu, přišel on.
Vlastně téměř vpadl na měsícem prozářený mechový ostroh kolem tůňky. Nemohl za to. Byl zraněný. V jeho levém lýtku, těsně pod kolenem, vězel šíp s černobílým opeřením.
Hrozně krvácel a Elean z něj zprvu měla strach.
Když jí pak padl v mdlobách do náruče, prozkoumala, zprvu s bázlivou opatrností, ale pak směleji, neboť strach přehlušila zodpovědnost za zdraví a snad i život pacienta, zda šíp prošel skrze svaly. Když na spodní straně lýtka nahmatala hrot šípu o který se málem pořezala, jak byl ostrý, oddechla si.
Nebylo to poprvé, co z něčí rány vytahovala šíp a bylo lépe, pokud šel vytáhnout takhle lehce.
Zalomila jej těsně pod opeřenou částí a za hrot protáhla ven. Nic těžkého, ani pro útlou dívku, je-li na takovou činnost zvyklá.
Vymyla ránu vodou z tůňky, pečlivě ji obvázala a když se muž probral, přiměla jej, aby šel s ní domů.
I přes tu okamžitou péči se rána ošklivě zanítila a ráno mladík blouznil v horečkách. Horečce trvalo 5 týdnů, než ustoupila a muži 5 měsíců, než se plně zotavil z infekce a ztráty krve.
Za tu dobu strávil Weringetheiren, jak se představil, s Elean mnoho chvil. Vlastně každou, kterou pro něj vyšetřila.
A začali si být čím dál blíže.
Až nakonec přerostlo zalíbení v přátelství a přátelství pak v lásku. Něžnou i žhavou, laskající i stravující.
Rozhodli se tedy, přesvědčeni, že si jejich vztahu všiml, bude rád že se milují a vyhoví jim, předstoupit před Eleanina otce a požádat o svolení, vzít se.
Eleanin otec, ačkoliv si, jako všichni, laskavého Weringetheirena oblíbil, nechtěl dát ale jedinou dceru muži, o němž nic nevěděl, neznal jeho postavení, majetek, zázemí, původ, rodinu.......Nepomohl ani Eleanin smutek, vzdor, později prosby a nakonec výhružky, ani Weringetheirenovo ujištění, že bude Elean na rukou nosit a splní jí každé přání, nebo důkaz schopnosti slib dodržet v podobě váčku na bylinky, plného perel a zvláštně tvarovaných diamantů, kterým se říká dračí slzy.
Nakonec milenci uskutečnili Eleaniny výhružky, jednou v noci sbalili své věci, vyplížili se z domu, utekli.........a vzali se.
Když to dívčin otec zjistil, nejdříve byl rozhodnut neposlušné dcery se zříci, nakonec ale potajmu jel na Weringetheirenovo panství a skryt v houští podrostu viděl, že mladík nelhal, když mluvil o svém bohatství a o své lásce coby zárukách štěstí a klidu pro Eleanu. Cítil však velkou křivdu a ještě jim nedokázal útěk a tajnou svatbu odpustit.
A tak Galantheiren, jediný syn, který se těm dvěma narodil, dlouho nepoznal svého jediného děda.
Neměl ale ani žádné sourozence. Vyrůstal coby jedináček. Elean jej přenášela 14 dní a po jeho porodu už další děti mít nemohla.
I přes tento stín, nebo vlastně dva stíny, žila rodina šťastným, spokojeným životem, naplněným vroucí láskou. Chlapec od narození vykazoval značnou výjimečnost.
Bylo to až neskutečně zvídavé a učenlivé dítě........s neobyčejnou inteligencí. Téměř neplakal, brzy se přetáčel, brzy se zvedal brzy seděl, brzy lezl, roku utekl o celý půlrok, ve věku, kdy dítě říká jen pár slov, skládal slova ve věty, ve věku rovném lidskému věku tří let zkoušel, místo čmárání, napodobit písmena ve svém jméně dříve, než mu byly čtyři roky, uměl to jméno i přečíst. Potom se rychle naučil, že knížky nejsou k olizování, ale ke čtení a že vlastně některá ta písmenka už zná.
Nejdříve četl z textu písmena, která znal, pak jednoduchá slova, složitější slova, věty..........a když se, v den jeho pátých narozenin, rozhodl jeho děd konečně přestat trucovat a přijet se na svého jediného vnuka podívat, naskytl se mu v salonu, kam byl uveden, zajímavý obrázek: Jeho krásná dcera seděla v křesle u pootevřeného okna na terasu. Na jejím klíně pohodlně trůnil drobný, křehce působící hošík, s delšími světlými vlásky ve světle slunce se lesknoucími, jako posypané zlatým prachem a velkýma, hlubokýma očima elfsky mandlového tvaru a barvy nejčistších smaragdů s jemným zlatavým přísvitem, jako by se v nich odrážel třpyt hvězdného prachu. S vážným výrazem drželo to sladké dítě ve svých drobných ručkách pohádkovou knížku. A pomalu, důkladně vyslovujíc z ní, stříbrnými zvonky znějícím dětským hláskem, předčítal: “............a princezna se na prince usmála a bylo to, jakoby ho pohladila andělská křídla.“ Ta slova ho zřejmě zaujala a tak přestal číst a chvíli nad nimi dumal. “Jééé, maminko. On tam přiletěl anděl?“ Zazvonil po chvíli jeho milý hlásek místností.
Matka mu láskyplně odhrnula z čela zatoulanou zlatistou kadeř a odpověděla: “Ne, zlato. To se jenom tak říká, víš.“
Chlapec přikývl tak vehementně, že ona neposlušná kadeř opět skončila na původním místě. A proč?“ Zazvonila za chvilku místností další otázka.
Elean si s úsměvem povzdechla. “Víš, Galantheirene, to znamená, ze princezna měla moc krásný úsměv, víš.“ Odpověděla synovi.
“Aha.“ Odtušil chlapec a s konečnou platností zaklapl knížku. Odměnou mu byl další matčin krásný úsměv. Chvilku ji pozoroval a důležitě nad tím dumal. A pak mu zazářilo v očích.
Objal maminku kolem krku a „strašně tajně“ docela hlasitým šepotem jí šeptal do ucha.
“Maminko, ty když se usměješ, tak je to, jakoby mě pohladila andělská křídla.“ To Eleanu rozesmálo. “I ty můj malý lichotníku.“ Odvětila se smíchem a přesto, že se na krátko ten smích změnil v kašel, polechtala syna na bříšku a pak dělala, že ho kouše do nosu a do oušek a že mu ukusuje kadeře.
A sálem se zvonivě rozezněl rozdováděný dětský smích.
Po chvíli hošík odběhl pootevřeným oknem na terasu a odtamtud, spolu s velkým zlatoplavým psem, do zahrady. Elean si povzdechla, podívala se na otce, usmála se...........a rozkašlala se. Dlouze, sípavě, jako když ji kašel dusí.
Na otázku, co s ní je, ale otci odpověděla že nic, jen nachlazení. Tehdy ještě ano. Tehdy opravdu znamenal kašel jen nastuzení, získané sezením nad vyšíváním u stále otevřeného okna.
Ale už tehdy bylo ve zvuku jejího kašle cosi zlověstného.
Uplynuly ještě tři šťastné roky, plné her a pošťuchování.....ale také učení se. A poté zesláblá Elean začala polehávat. Čtvrtý rok se přesto ještě nesl ve znamení šťastné harmonie.
Pátý rok, který byl matce a jejímu pomalu odrůstajícímu synovi vymezen ke společnému žití, byl ve znamení únavy, úlev a kompromisů. A také lékařů a ošetřovatelů. A častých zákazů vstupu do Eleanina pokoje, kdy Galantheiren proseděl celé hodiny v předpokoji. Většinou sám, někdy s otcem, jindy s dědou, občas s oběma.
Kdy uvnitř probíhal horečnatý shon a otec i děd měli často v očích slzy. Někdy, pokud náhodou byl vstup dovolen, byla Elean tak slabá, že usínala, nebo omdlévala vprostřed věty. Tehdy seděl Galantheiren často hodiny a hodiny u matčina lůžka, držel ji za ruku a zvonkovým hláskem předčítal z nějaké knížky v dětsky nezdolné naději, že ho maminka slyší a že se jí tím udělá lépe.
Někdy, když bylo Elean líp, si spolu dokonce zazpívali písničku. Ale to nebylo moc často a bývalo to čím dál méně častým jevem.
A pak, jednoho večera, den před jeho desátými narozeninami, ho maminka něžně objala a políbila na čelo. A ještě v jeho obětí se jí zavřely oči a její duše s tichým povzdechem opustila její tělo.
Malý Galantheiren neměl tušení, že nespí, když se jí zavřely oči........a že tím povzdechem se s ní právě rozloučila její duše.
Netušil, co je to smrt a ještě nikdy neviděl nikoho umřít.
Ráno tedy opět přiběhl k matčinu lůžku, vlezl si k ní a s dojemnou urputností se ji snažil probudit. Pak přišel ten starý muž v doktorském plášti, smrdící alchymií, zdvihl ho a odnesl pryč.
Vybrali mu černé šaty a všechno v domě najednou působilo tiše a tak strašně smutně, že se mu chtělo plakat.
Vyhledal tedy tatínka, schoval se k němu pod plášť.......a rozplakal se. Tatínek taky plakal. I děd. A také všichni sluhové a služky. I chůva.
Čekal, že tolik pláče maminku probudí a ona si je všechny zavolá a utiší je. Ale nestalo se to. A pak tatínek vyslovil tu větu: “Maminka už tu s námi není, Galantheirene, ona nám umřela.“ A pochopil. V tu chvíli měl pocit, že taky umře, když ze sebe tu krutou bolest, co ho celého pohltila, nedostane.
Utekl a zamkl se ve svém pokoji.
Zkoušel to vytřískat, vydupat, vykřičet.
Nakonec padl vysíleně na postel a bezmocně se rozbrečel.
A tenkrát se stala zvláštní věc. Uchopila jej nějaká síla. Ta síla pramenila z něho samého, proudila z něj ven a zase dovnitř, ovíjela jej, laskala a hýčkala, protékala jím, splývala s ním a horce se mu mísila s krví. A ke zlatému hvězdnému prachu v jeho očích připojila slabý duhový přídech.
Začaly ho pálit dlaně. A když je obrátil dlaněmi vzhůru, vzplály na nich dva fialovo-oranžové plaménky. To v něm síla dračího žalu probudila dračí magii. A od té chvíle pro něj nebylo v tomto místě, tomto světě, v Arraně, která byla jeho rodnou zemí, místa. Alespoň dokud nedospěje.
Když toho rána s dědou a otcem zasedli smutně k velmi skromné snídani, Galantheiren zjistil, že v domě už je jen stará chůva, která mu balí věci a kuchař, který jim připravil tu snídani, na níž beztak neměl nikdo ani pomyšlení. Všichni ostatní už dostali svou roční mzdu..........a propuštění. Kuchař si přišel pro mzdu a papíry hned po snídani. Chůva poté, co pomohla Galantheirenovi naložit jeho věci do kočáru.
Pak odjel i děd, loučíc se s oběma obětím a políbením na čelo. Galantheiren plakal. Přesně takhle ho včera večer objala a políbila maminka. A dneska je mrtvá. Bál se že se dědovi něco stane, ale starý elf se usmál, pohladil ho po vlasech a ujistil jej, že on se tak lehce nedá. A tak se chlapec uklidnil. Ale spokojený nebyl.
Když už ho chtěl otec přimět, aby nasedl do kočáru, poprosil, aby směl naposledy vidět maminku. Otec nic nenamítal. Dokonce šel s ním. Byl tedy prvním kdo viděl, že Galantheiren kromě zděděné elfské magie, přijal dračí magii.
Když s ním pak otec poklekl u lůžka mrtvé Elean, ležící tu na loži vystlaném květinami, v nádherných šatech s rozpuštěnými kaštanovými vlasy které jí v bohatých kadeřích dosahovaly až do půli lýtek a tvořily tak jejímu tělu přirozené lůžko, a tichou smuteční písní jí dával poslední sbohem, myslel si chlapec, že se nedívá. Provedl tedy tajně jednoduché kouzlo, které se nedávno naučil a které mu našeptávala ta nová síla, a rychle skryl do kroužku stočený, ustřižený pramen maminčiných vlasů v bílém šátku a ten pak pod košilí, blízko srdce.
Otec to však dobře viděl. A v tom smutku se mu srdce zachvělo radostí. A pýchou. Má tedy plnohodnotného dědice. Dráče.
Ještě téhož rána odjeli, vezouc sebou vše, co se nedalo uložit v některé z trpasličích či jiných bank, nebo nechat bez povšimnutí v domě. Otec řekl Galantheirenovi, ať si v kočáře vleze pod deku a zkusí chvíli spát. Chtěl tak zabránit tomu, aby chlapec uviděl, co se stalo s domem. S tou „monumentální rakví“ jak se o něm vyjádřil. Nemusel říkat dvakrát, Galantheiren v noci spánku moc nedal, takže teď usnul jen co se zachumlal do teplé deky a položil hlavu na polštář.
Neviděl a neslyšel jak dům, i s tělem jeho matky, stále ležícím na květinami vystlané posteli v pokoji, kde zemřela, s praskotem vzplál ve výhni směsice fialových a oranžových plamenů. Dočista jako rakev. Ani velkou slzu v koutku oka svého otce, která pak, coby skvostný drahokam, s tichounkým zazvoněním dopadla do písku cesty.
V prvním z větších měst jej otec vzbudil. Objednali si pokoj na pět dní. A na pokoj večeři. Vycházeli pak spolu a vyjížděli na zapůjčených koních do města, nebo do lesů v okolí okolí a otec Galantheirena učil, jak se chovat k lidem, aby se oni k němu chovali slušně, a také jak se vyznat v přírodě, jak poznat kterou rostlinu a na co se dá která použít. A taky ho na těch vyjížďkách a vycházkách zdokonaloval v šermu. Po pěti dnech aktivního zotavování se z toho úprku, prodal otec kočár a koupil čtyři koně, dva nákladní a dva jezdecké. Prodal i vše, co nutně nepotřebovali, aby koně nevezli zbytečně moc věcí.
Dva roky se pak toulali bez přesného cíle po Arraně. Jezdili křížem krážem různými místy. Po kamenitých pastvinách v podhůří. Po štěrku kupeckých cest, po městském dláždění i vesnické udusané hlíně, po písku pouští a písečných plážích, po šťavnaté trávě luk, zlátnoucími i rašícími poli, sady a alejemi v plném květu, i se stromy obtíženými ovocem, květy jara, svěží letní zelení, barvami podzimu i sněhem zim. A stále se bylo co učit, co zkoumat, co nového poznávat.
Galantheiren byl pozorný, chytrý žák. A Weringeth moudrý rádce a trpělivý učitel.
Chlapec vyrostl, zesílil, z malého chlapce se během dvou let proměnil v pohledného mládenečka. Jen v hlase, mu stále zbyla ozvěna dětských stříbrných zvonků.
Jednoho letního večera pak spolu dospěli na konec cesty.
Cesta tu opravdu končila, neboť dál neměla kam vést.
Dál se rozprostírala jen šírá dálka moře do něhož zde břeh pevniny spadal smrtelně příkrým skalnatým srázem.
Galantheirenův kůň, mladý kaštanový hřebeček, nestihl v bujném trysku na okraji srázu zastavit. A kdyby jej otec nezachytil a doslova nestrhl ze sedla, zřítil by se do divoce zpěněných vln spolu s tím nebohým, hrůzou řičícím zvířetem.
“A co bude teď, tati.“ Zeptal se Galantheiren, když vítr odnesl kamsi nad moře i poslední dozvuk několikanásobné ozvěny toho příšerného, zoufalého ržaní.
“Kam půjdeme teď.“
“Tam........Tam za obzorem, vidíš. Bájné místo. Domov draků. To je náš cíl.“ Odpověděl otec.
Stáli vedle sebe nad srázem útesu a hleděli na moře...............možná se to Galantheirenovi zdálo a nebo tam kdesi vzadu, kde se, podle bardů a básníků, lomí čas a osud, opravdu zahlédl něco, jako z mlhy se vynořující ostrov.
“Ale.....jak?“ Zněla další otázka.
“Loď nemáme a i kdyby jsme měli, tady bychom k ní nesestoupili. A..........koně neumějí ani lítat, ani běhat po vodě.“
Otec se zamyslel.
“To neříkej. Znám koně, který lítat umí. A jiného, který dokáže běžet po vodě. Také je jednou poznáš. A my synu......“ Usmál se.
“My roztáhneme křídla, položíme se na rychlý teplý proud.......a poletíme.“ A než se chlapec zmohl na protest, nebo na další otázku, jemně, ale pevně jej popadl v podpaží, přetočil si jej nad hlavou a jako tětiva luku mrští vpřed dobře nasměrovaný šíp, jej poslal vzduchem rovnou nad stříbřité a bílé mořské vlny.
Sám vzápětí plavmo skočil za ním.
A než začalo jeho tělo padat, oslnil Galantheirena na chvilku prudký jasný duhový záblesk..........a pak zapadající slunce rozlilo svou zář po ohnivě zlatavou duhou zářícím těle nádherného zlatavě-duhového draka.
Dral se mu na rty výkřik. Zadržel ho.
Drak mávl dvakrát lehce mohutnými křídly a srovnal svou pozici s Galantheirenovou.
“Zkus se změnit. Dokážeš to. Vím to. Jsi přece můj syn.“ Promluvil k němu drak otcovým hlasem.
“Ale jak?“ Ptal se Galantheiren a samým úsilým měl slzy na krajíčku. Nechtělo se mu umřít. Ne takhle. Roztáhl ruce. Ale nemělo to takový efekt, jako roztáhnout křídla.
“Prvnímu letu se musí trochu pomoct. Poslouchej, co ti budu říkat synu.“ Začal Weringetheiren. “Pevně teď zavři oči.“ A Galantheiren okamžitě pevně semkl oči. Ale pád se v let nezměnil.
“Táák synku, správně.“ Hladil ho v uších otcův hlas. “A teď mysli na něco, co máš rád. Nebo na někoho. A ono to přijde samo. Uvidíš.“
Galantheiren poslušně vyprázdnil svou mysl, jak ho tomu otec učil při meditacích, a soustředil se místo na přibližující se hladinu na ty, které má rád. První se před jeho zavřenýma očima objevil obraz dědečka, jak v teple a klidu svého domova pije čaj a pokuřuje dýmku.
A pak se mu před očima zavlnila záplava kaštanově hnědých kadeří, probleskl bělostný, vlídný úsměv a jeho pádu lehkým zachycením zabránila matčina útlá jemná ruka.
Maminko? Do očí se mu i pod zavřenými víčky, teď draly slzy mnohem prudčeji.
“Maminko!“ Vykřikl a, jak ho ta dosud neznámá síla v něm nabádala, ve svých myšlenkách se té k němu vztažené ruky chytil.
Oblohu opět protnul krátký duhový záblesk.
Galantheiren otevřel oči a lehce zamával křídly. Byla smaragdově zelená a měla slabý zlatoduhový přídech.
Dva nádherní draci, smaragdovoduhový a zlatavě-duhový, elegantně opsali půlkruh kolem špičky útesu, zamávali křídly a zmizeli za obzorem.
Jen dva překrásné drahokamy ve tvaru slz jemně cinkly o stříbřitou hladinu, než se ztratily v mořské hlubině.
A chvíli poté dopadla na hladinu dlouhá kadeř vlasů, kaštanové barvy zvolna následovaná bělostným, krajkou lemovaným šátkem.
“Co bylo to, co spustilo tvou proměnu?“ Otočil se Weringetheiren v letu na svého syna.
“Matka...........Byla tu.......To ona mě přidržela, když jsem padal.“ Odpověděl Galantheiren. A jeho hlas zazněl místo dětských stříbrných zvonků sytým mladickým tenorem.
“Já vím, synku. Cítil jsem ji. Její vůni a lásku.“ Odpověděl Weringetheiren a usmál se................Dmul se pýchou.
Kdo by se díval toho večera přes moře ve směru pouti zvolna se do tmavomodrých vln ukládajícího slunce, zahlédl by v posledních zlatorudých paprscích na obloze dva lesknoucí se, vzdalující se letící lesklé tvory.
Otce a syna.
A kdo by se díval ještě pozorněji, spatřil by dva malé záblesky.
To ve chvíli, kdy malý a velký drak ladně opsali poslední oblouk podél pobřeží, loučíce se tak na dlouhý čas s Arranou, a poté dvěma sinchronizovanými mávnutími křídel stočili svůj let k obzoru, skanuly z očí odce i syna dvě slzy.
Na dlouhou dobu poslední dvě dračí slzy, které mohla opouštěná Arrana vidět, již za letu se proměňující z kapek slané vody v leskloucí se a duhově zářící drahokamy, které jen malý okamžik po opuštění dračího oka cinkavě zazvonili o hladinu, loučíce se tak se světem, než se nad nimi zavřely modravé hlubiny.
Jen chvíli na to se na vodu v místech, kde dopadly ty dvě slzy, jemě snesl pramen dlouhých hebých havraních vlasů, převázaný černou sametkou a pohladil hladinu tak něžně, jako dlaň matky hladí dětskou líc.
V tu chvíli, jako by vítr nad mořem tichounce šeptal:"Šťastnou cestu, synku."
Hlasem patřícím krásné Elean.
Je napůl elf......ale není z druhé půli člověk.
Přesto že část dětství prožil jako půlelf. Nebo spíš ji prožil jako čistokrevný elf?
Těžko říci.......je to už dávno.......jako dávno odvátý prach z popela krásného snu.
Jeho matka, Elean, byla elfka. Dcera krále jednoho z elfských národů na Arraně. Princezna. Žena tak krásná, jako je světlo měsíce, zhlížejícího se za vlahé letní noci plné hvězd ve stříbřitém klidu jezerní hladiny. Byla dcerou urozeného elfa z rodu pamatujícího ještě dávné časy. Znalkyně bylin. Léčitelka, jež po svých předcích zdědila dar magie.
Jeho otec se jmenoval Weringetheiren Golddragon a, ačkoliv rád používal elfské podoby a dokázal tak žít i mnoho let, nebyl jím. Byl jedním z těch, o kterých se hovoří či píše v bájích. Jedním z těch, kterým mnozí s úctou a obdivem říkávají Moudří.
Byl skvělým léčitelem, uznávaným vědcem, mudrcem, rádcem, diplomatem, neobyčejně bohatým šlechticem, proslulým arcimágem................a drakem. Přesněji drakem duhovým.
Posledním z duhových draků. Dračím knížetem.
Jeho rodiče se setkali, vlastně náhodou, ale jejich život byl pak, až na počáteční problémy, téměř jako v pohádce.
Elean měla ráda malou tůň v lese, kam se často chodívala koupat. Jen tak. Nikdo tudy nechodil a před stromy se nestyděla. Jednoho večera ale v lese u té tůně sama nebyla. Tehdy, přiveden snad měsíčním světlem, snad řízením osudu, přišel on.
Vlastně téměř vpadl na měsícem prozářený mechový ostroh kolem tůňky. Nemohl za to. Byl zraněný. V jeho levém lýtku, těsně pod kolenem, vězel šíp s černobílým opeřením.
Hrozně krvácel a Elean z něj zprvu měla strach.
Když jí pak padl v mdlobách do náruče, prozkoumala, zprvu s bázlivou opatrností, ale pak směleji, neboť strach přehlušila zodpovědnost za zdraví a snad i život pacienta, zda šíp prošel skrze svaly. Když na spodní straně lýtka nahmatala hrot šípu o který se málem pořezala, jak byl ostrý, oddechla si.
Nebylo to poprvé, co z něčí rány vytahovala šíp a bylo lépe, pokud šel vytáhnout takhle lehce.
Zalomila jej těsně pod opeřenou částí a za hrot protáhla ven. Nic těžkého, ani pro útlou dívku, je-li na takovou činnost zvyklá.
Vymyla ránu vodou z tůňky, pečlivě ji obvázala a když se muž probral, přiměla jej, aby šel s ní domů.
I přes tu okamžitou péči se rána ošklivě zanítila a ráno mladík blouznil v horečkách. Horečce trvalo 5 týdnů, než ustoupila a muži 5 měsíců, než se plně zotavil z infekce a ztráty krve.
Za tu dobu strávil Weringetheiren, jak se představil, s Elean mnoho chvil. Vlastně každou, kterou pro něj vyšetřila.
A začali si být čím dál blíže.
Až nakonec přerostlo zalíbení v přátelství a přátelství pak v lásku. Něžnou i žhavou, laskající i stravující.
Rozhodli se tedy, přesvědčeni, že si jejich vztahu všiml, bude rád že se milují a vyhoví jim, předstoupit před Eleanina otce a požádat o svolení, vzít se.
Eleanin otec, ačkoliv si, jako všichni, laskavého Weringetheirena oblíbil, nechtěl dát ale jedinou dceru muži, o němž nic nevěděl, neznal jeho postavení, majetek, zázemí, původ, rodinu.......Nepomohl ani Eleanin smutek, vzdor, později prosby a nakonec výhružky, ani Weringetheirenovo ujištění, že bude Elean na rukou nosit a splní jí každé přání, nebo důkaz schopnosti slib dodržet v podobě váčku na bylinky, plného perel a zvláštně tvarovaných diamantů, kterým se říká dračí slzy.
Nakonec milenci uskutečnili Eleaniny výhružky, jednou v noci sbalili své věci, vyplížili se z domu, utekli.........a vzali se.
Když to dívčin otec zjistil, nejdříve byl rozhodnut neposlušné dcery se zříci, nakonec ale potajmu jel na Weringetheirenovo panství a skryt v houští podrostu viděl, že mladík nelhal, když mluvil o svém bohatství a o své lásce coby zárukách štěstí a klidu pro Eleanu. Cítil však velkou křivdu a ještě jim nedokázal útěk a tajnou svatbu odpustit.
A tak Galantheiren, jediný syn, který se těm dvěma narodil, dlouho nepoznal svého jediného děda.
Neměl ale ani žádné sourozence. Vyrůstal coby jedináček. Elean jej přenášela 14 dní a po jeho porodu už další děti mít nemohla.
I přes tento stín, nebo vlastně dva stíny, žila rodina šťastným, spokojeným životem, naplněným vroucí láskou. Chlapec od narození vykazoval značnou výjimečnost.
Bylo to až neskutečně zvídavé a učenlivé dítě........s neobyčejnou inteligencí. Téměř neplakal, brzy se přetáčel, brzy se zvedal brzy seděl, brzy lezl, roku utekl o celý půlrok, ve věku, kdy dítě říká jen pár slov, skládal slova ve věty, ve věku rovném lidskému věku tří let zkoušel, místo čmárání, napodobit písmena ve svém jméně dříve, než mu byly čtyři roky, uměl to jméno i přečíst. Potom se rychle naučil, že knížky nejsou k olizování, ale ke čtení a že vlastně některá ta písmenka už zná.
Nejdříve četl z textu písmena, která znal, pak jednoduchá slova, složitější slova, věty..........a když se, v den jeho pátých narozenin, rozhodl jeho děd konečně přestat trucovat a přijet se na svého jediného vnuka podívat, naskytl se mu v salonu, kam byl uveden, zajímavý obrázek: Jeho krásná dcera seděla v křesle u pootevřeného okna na terasu. Na jejím klíně pohodlně trůnil drobný, křehce působící hošík, s delšími světlými vlásky ve světle slunce se lesknoucími, jako posypané zlatým prachem a velkýma, hlubokýma očima elfsky mandlového tvaru a barvy nejčistších smaragdů s jemným zlatavým přísvitem, jako by se v nich odrážel třpyt hvězdného prachu. S vážným výrazem drželo to sladké dítě ve svých drobných ručkách pohádkovou knížku. A pomalu, důkladně vyslovujíc z ní, stříbrnými zvonky znějícím dětským hláskem, předčítal: “............a princezna se na prince usmála a bylo to, jakoby ho pohladila andělská křídla.“ Ta slova ho zřejmě zaujala a tak přestal číst a chvíli nad nimi dumal. “Jééé, maminko. On tam přiletěl anděl?“ Zazvonil po chvíli jeho milý hlásek místností.
Matka mu láskyplně odhrnula z čela zatoulanou zlatistou kadeř a odpověděla: “Ne, zlato. To se jenom tak říká, víš.“
Chlapec přikývl tak vehementně, že ona neposlušná kadeř opět skončila na původním místě. A proč?“ Zazvonila za chvilku místností další otázka.
Elean si s úsměvem povzdechla. “Víš, Galantheirene, to znamená, ze princezna měla moc krásný úsměv, víš.“ Odpověděla synovi.
“Aha.“ Odtušil chlapec a s konečnou platností zaklapl knížku. Odměnou mu byl další matčin krásný úsměv. Chvilku ji pozoroval a důležitě nad tím dumal. A pak mu zazářilo v očích.
Objal maminku kolem krku a „strašně tajně“ docela hlasitým šepotem jí šeptal do ucha.
“Maminko, ty když se usměješ, tak je to, jakoby mě pohladila andělská křídla.“ To Eleanu rozesmálo. “I ty můj malý lichotníku.“ Odvětila se smíchem a přesto, že se na krátko ten smích změnil v kašel, polechtala syna na bříšku a pak dělala, že ho kouše do nosu a do oušek a že mu ukusuje kadeře.
A sálem se zvonivě rozezněl rozdováděný dětský smích.
Po chvíli hošík odběhl pootevřeným oknem na terasu a odtamtud, spolu s velkým zlatoplavým psem, do zahrady. Elean si povzdechla, podívala se na otce, usmála se...........a rozkašlala se. Dlouze, sípavě, jako když ji kašel dusí.
Na otázku, co s ní je, ale otci odpověděla že nic, jen nachlazení. Tehdy ještě ano. Tehdy opravdu znamenal kašel jen nastuzení, získané sezením nad vyšíváním u stále otevřeného okna.
Ale už tehdy bylo ve zvuku jejího kašle cosi zlověstného.
Uplynuly ještě tři šťastné roky, plné her a pošťuchování.....ale také učení se. A poté zesláblá Elean začala polehávat. Čtvrtý rok se přesto ještě nesl ve znamení šťastné harmonie.
Pátý rok, který byl matce a jejímu pomalu odrůstajícímu synovi vymezen ke společnému žití, byl ve znamení únavy, úlev a kompromisů. A také lékařů a ošetřovatelů. A častých zákazů vstupu do Eleanina pokoje, kdy Galantheiren proseděl celé hodiny v předpokoji. Většinou sám, někdy s otcem, jindy s dědou, občas s oběma.
Kdy uvnitř probíhal horečnatý shon a otec i děd měli často v očích slzy. Někdy, pokud náhodou byl vstup dovolen, byla Elean tak slabá, že usínala, nebo omdlévala vprostřed věty. Tehdy seděl Galantheiren často hodiny a hodiny u matčina lůžka, držel ji za ruku a zvonkovým hláskem předčítal z nějaké knížky v dětsky nezdolné naději, že ho maminka slyší a že se jí tím udělá lépe.
Někdy, když bylo Elean líp, si spolu dokonce zazpívali písničku. Ale to nebylo moc často a bývalo to čím dál méně častým jevem.
A pak, jednoho večera, den před jeho desátými narozeninami, ho maminka něžně objala a políbila na čelo. A ještě v jeho obětí se jí zavřely oči a její duše s tichým povzdechem opustila její tělo.
Malý Galantheiren neměl tušení, že nespí, když se jí zavřely oči........a že tím povzdechem se s ní právě rozloučila její duše.
Netušil, co je to smrt a ještě nikdy neviděl nikoho umřít.
Ráno tedy opět přiběhl k matčinu lůžku, vlezl si k ní a s dojemnou urputností se ji snažil probudit. Pak přišel ten starý muž v doktorském plášti, smrdící alchymií, zdvihl ho a odnesl pryč.
Vybrali mu černé šaty a všechno v domě najednou působilo tiše a tak strašně smutně, že se mu chtělo plakat.
Vyhledal tedy tatínka, schoval se k němu pod plášť.......a rozplakal se. Tatínek taky plakal. I děd. A také všichni sluhové a služky. I chůva.
Čekal, že tolik pláče maminku probudí a ona si je všechny zavolá a utiší je. Ale nestalo se to. A pak tatínek vyslovil tu větu: “Maminka už tu s námi není, Galantheirene, ona nám umřela.“ A pochopil. V tu chvíli měl pocit, že taky umře, když ze sebe tu krutou bolest, co ho celého pohltila, nedostane.
Utekl a zamkl se ve svém pokoji.
Zkoušel to vytřískat, vydupat, vykřičet.
Nakonec padl vysíleně na postel a bezmocně se rozbrečel.
A tenkrát se stala zvláštní věc. Uchopila jej nějaká síla. Ta síla pramenila z něho samého, proudila z něj ven a zase dovnitř, ovíjela jej, laskala a hýčkala, protékala jím, splývala s ním a horce se mu mísila s krví. A ke zlatému hvězdnému prachu v jeho očích připojila slabý duhový přídech.
Začaly ho pálit dlaně. A když je obrátil dlaněmi vzhůru, vzplály na nich dva fialovo-oranžové plaménky. To v něm síla dračího žalu probudila dračí magii. A od té chvíle pro něj nebylo v tomto místě, tomto světě, v Arraně, která byla jeho rodnou zemí, místa. Alespoň dokud nedospěje.
Když toho rána s dědou a otcem zasedli smutně k velmi skromné snídani, Galantheiren zjistil, že v domě už je jen stará chůva, která mu balí věci a kuchař, který jim připravil tu snídani, na níž beztak neměl nikdo ani pomyšlení. Všichni ostatní už dostali svou roční mzdu..........a propuštění. Kuchař si přišel pro mzdu a papíry hned po snídani. Chůva poté, co pomohla Galantheirenovi naložit jeho věci do kočáru.
Pak odjel i děd, loučíc se s oběma obětím a políbením na čelo. Galantheiren plakal. Přesně takhle ho včera večer objala a políbila maminka. A dneska je mrtvá. Bál se že se dědovi něco stane, ale starý elf se usmál, pohladil ho po vlasech a ujistil jej, že on se tak lehce nedá. A tak se chlapec uklidnil. Ale spokojený nebyl.
Když už ho chtěl otec přimět, aby nasedl do kočáru, poprosil, aby směl naposledy vidět maminku. Otec nic nenamítal. Dokonce šel s ním. Byl tedy prvním kdo viděl, že Galantheiren kromě zděděné elfské magie, přijal dračí magii.
Když s ním pak otec poklekl u lůžka mrtvé Elean, ležící tu na loži vystlaném květinami, v nádherných šatech s rozpuštěnými kaštanovými vlasy které jí v bohatých kadeřích dosahovaly až do půli lýtek a tvořily tak jejímu tělu přirozené lůžko, a tichou smuteční písní jí dával poslední sbohem, myslel si chlapec, že se nedívá. Provedl tedy tajně jednoduché kouzlo, které se nedávno naučil a které mu našeptávala ta nová síla, a rychle skryl do kroužku stočený, ustřižený pramen maminčiných vlasů v bílém šátku a ten pak pod košilí, blízko srdce.
Otec to však dobře viděl. A v tom smutku se mu srdce zachvělo radostí. A pýchou. Má tedy plnohodnotného dědice. Dráče.
Ještě téhož rána odjeli, vezouc sebou vše, co se nedalo uložit v některé z trpasličích či jiných bank, nebo nechat bez povšimnutí v domě. Otec řekl Galantheirenovi, ať si v kočáře vleze pod deku a zkusí chvíli spát. Chtěl tak zabránit tomu, aby chlapec uviděl, co se stalo s domem. S tou „monumentální rakví“ jak se o něm vyjádřil. Nemusel říkat dvakrát, Galantheiren v noci spánku moc nedal, takže teď usnul jen co se zachumlal do teplé deky a položil hlavu na polštář.
Neviděl a neslyšel jak dům, i s tělem jeho matky, stále ležícím na květinami vystlané posteli v pokoji, kde zemřela, s praskotem vzplál ve výhni směsice fialových a oranžových plamenů. Dočista jako rakev. Ani velkou slzu v koutku oka svého otce, která pak, coby skvostný drahokam, s tichounkým zazvoněním dopadla do písku cesty.
V prvním z větších měst jej otec vzbudil. Objednali si pokoj na pět dní. A na pokoj večeři. Vycházeli pak spolu a vyjížděli na zapůjčených koních do města, nebo do lesů v okolí okolí a otec Galantheirena učil, jak se chovat k lidem, aby se oni k němu chovali slušně, a také jak se vyznat v přírodě, jak poznat kterou rostlinu a na co se dá která použít. A taky ho na těch vyjížďkách a vycházkách zdokonaloval v šermu. Po pěti dnech aktivního zotavování se z toho úprku, prodal otec kočár a koupil čtyři koně, dva nákladní a dva jezdecké. Prodal i vše, co nutně nepotřebovali, aby koně nevezli zbytečně moc věcí.
Dva roky se pak toulali bez přesného cíle po Arraně. Jezdili křížem krážem různými místy. Po kamenitých pastvinách v podhůří. Po štěrku kupeckých cest, po městském dláždění i vesnické udusané hlíně, po písku pouští a písečných plážích, po šťavnaté trávě luk, zlátnoucími i rašícími poli, sady a alejemi v plném květu, i se stromy obtíženými ovocem, květy jara, svěží letní zelení, barvami podzimu i sněhem zim. A stále se bylo co učit, co zkoumat, co nového poznávat.
Galantheiren byl pozorný, chytrý žák. A Weringeth moudrý rádce a trpělivý učitel.
Chlapec vyrostl, zesílil, z malého chlapce se během dvou let proměnil v pohledného mládenečka. Jen v hlase, mu stále zbyla ozvěna dětských stříbrných zvonků.
Jednoho letního večera pak spolu dospěli na konec cesty.
Cesta tu opravdu končila, neboť dál neměla kam vést.
Dál se rozprostírala jen šírá dálka moře do něhož zde břeh pevniny spadal smrtelně příkrým skalnatým srázem.
Galantheirenův kůň, mladý kaštanový hřebeček, nestihl v bujném trysku na okraji srázu zastavit. A kdyby jej otec nezachytil a doslova nestrhl ze sedla, zřítil by se do divoce zpěněných vln spolu s tím nebohým, hrůzou řičícím zvířetem.
“A co bude teď, tati.“ Zeptal se Galantheiren, když vítr odnesl kamsi nad moře i poslední dozvuk několikanásobné ozvěny toho příšerného, zoufalého ržaní.
“Kam půjdeme teď.“
“Tam........Tam za obzorem, vidíš. Bájné místo. Domov draků. To je náš cíl.“ Odpověděl otec.
Stáli vedle sebe nad srázem útesu a hleděli na moře...............možná se to Galantheirenovi zdálo a nebo tam kdesi vzadu, kde se, podle bardů a básníků, lomí čas a osud, opravdu zahlédl něco, jako z mlhy se vynořující ostrov.
“Ale.....jak?“ Zněla další otázka.
“Loď nemáme a i kdyby jsme měli, tady bychom k ní nesestoupili. A..........koně neumějí ani lítat, ani běhat po vodě.“
Otec se zamyslel.
“To neříkej. Znám koně, který lítat umí. A jiného, který dokáže běžet po vodě. Také je jednou poznáš. A my synu......“ Usmál se.
“My roztáhneme křídla, položíme se na rychlý teplý proud.......a poletíme.“ A než se chlapec zmohl na protest, nebo na další otázku, jemně, ale pevně jej popadl v podpaží, přetočil si jej nad hlavou a jako tětiva luku mrští vpřed dobře nasměrovaný šíp, jej poslal vzduchem rovnou nad stříbřité a bílé mořské vlny.
Sám vzápětí plavmo skočil za ním.
A než začalo jeho tělo padat, oslnil Galantheirena na chvilku prudký jasný duhový záblesk..........a pak zapadající slunce rozlilo svou zář po ohnivě zlatavou duhou zářícím těle nádherného zlatavě-duhového draka.
Dral se mu na rty výkřik. Zadržel ho.
Drak mávl dvakrát lehce mohutnými křídly a srovnal svou pozici s Galantheirenovou.
“Zkus se změnit. Dokážeš to. Vím to. Jsi přece můj syn.“ Promluvil k němu drak otcovým hlasem.
“Ale jak?“ Ptal se Galantheiren a samým úsilým měl slzy na krajíčku. Nechtělo se mu umřít. Ne takhle. Roztáhl ruce. Ale nemělo to takový efekt, jako roztáhnout křídla.
“Prvnímu letu se musí trochu pomoct. Poslouchej, co ti budu říkat synu.“ Začal Weringetheiren. “Pevně teď zavři oči.“ A Galantheiren okamžitě pevně semkl oči. Ale pád se v let nezměnil.
“Táák synku, správně.“ Hladil ho v uších otcův hlas. “A teď mysli na něco, co máš rád. Nebo na někoho. A ono to přijde samo. Uvidíš.“
Galantheiren poslušně vyprázdnil svou mysl, jak ho tomu otec učil při meditacích, a soustředil se místo na přibližující se hladinu na ty, které má rád. První se před jeho zavřenýma očima objevil obraz dědečka, jak v teple a klidu svého domova pije čaj a pokuřuje dýmku.
A pak se mu před očima zavlnila záplava kaštanově hnědých kadeří, probleskl bělostný, vlídný úsměv a jeho pádu lehkým zachycením zabránila matčina útlá jemná ruka.
Maminko? Do očí se mu i pod zavřenými víčky, teď draly slzy mnohem prudčeji.
“Maminko!“ Vykřikl a, jak ho ta dosud neznámá síla v něm nabádala, ve svých myšlenkách se té k němu vztažené ruky chytil.
Oblohu opět protnul krátký duhový záblesk.
Galantheiren otevřel oči a lehce zamával křídly. Byla smaragdově zelená a měla slabý zlatoduhový přídech.
Dva nádherní draci, smaragdovoduhový a zlatavě-duhový, elegantně opsali půlkruh kolem špičky útesu, zamávali křídly a zmizeli za obzorem.
Jen dva překrásné drahokamy ve tvaru slz jemně cinkly o stříbřitou hladinu, než se ztratily v mořské hlubině.
A chvíli poté dopadla na hladinu dlouhá kadeř vlasů, kaštanové barvy zvolna následovaná bělostným, krajkou lemovaným šátkem.
“Co bylo to, co spustilo tvou proměnu?“ Otočil se Weringetheiren v letu na svého syna.
“Matka...........Byla tu.......To ona mě přidržela, když jsem padal.“ Odpověděl Galantheiren. A jeho hlas zazněl místo dětských stříbrných zvonků sytým mladickým tenorem.
“Já vím, synku. Cítil jsem ji. Její vůni a lásku.“ Odpověděl Weringetheiren a usmál se................Dmul se pýchou.
Kdo by se díval toho večera přes moře ve směru pouti zvolna se do tmavomodrých vln ukládajícího slunce, zahlédl by v posledních zlatorudých paprscích na obloze dva lesknoucí se, vzdalující se letící lesklé tvory.
Otce a syna.
A kdo by se díval ještě pozorněji, spatřil by dva malé záblesky.
To ve chvíli, kdy malý a velký drak ladně opsali poslední oblouk podél pobřeží, loučíce se tak na dlouhý čas s Arranou, a poté dvěma sinchronizovanými mávnutími křídel stočili svůj let k obzoru, skanuly z očí odce i syna dvě slzy.
Na dlouhou dobu poslední dvě dračí slzy, které mohla opouštěná Arrana vidět, již za letu se proměňující z kapek slané vody v leskloucí se a duhově zářící drahokamy, které jen malý okamžik po opuštění dračího oka cinkavě zazvonili o hladinu, loučíce se tak se světem, než se nad nimi zavřely modravé hlubiny.
Jen chvíli na to se na vodu v místech, kde dopadly ty dvě slzy, jemě snesl pramen dlouhých hebých havraních vlasů, převázaný černou sametkou a pohladil hladinu tak něžně, jako dlaň matky hladí dětskou líc.
V tu chvíli, jako by vítr nad mořem tichounce šeptal:"Šťastnou cestu, synku."
Hlasem patřícím krásné Elean.