Tvorba - Texty

Zylae dovedla Ruena k polici z níž si Illyth vzala pytlovinu. Po pečlivém očichání se vlkodlak vydal na cestu ke stodole, když mu jeho družka podrobně popsala, kudy se k ní dostane. Když slyšel, že nejkratší to bude mít přes rynek, tedy kolem lidí, zahořely mu oči a obličej se mu stáhl do mimořádně poťouchlého šklebu.
„Jen se, prosím, drž zpátky,“ smála se, když ho takhle viděla.
„Co za to?“ mrkl na ni.
„Kousanec do krku, jestli budou problémy.“
„A když se mi podaří zničit všechny důkazy?“ nadhodil se šibalskými plamínky v očích.
„Tak dva a tucet polibků,“ smála se.
„Tomu říkám motivace,“ mrkl na ni a vyrazil na cestu. Zylae jej sledovala ze dveří a kroutila přitom hlavou. Pak si všimla, že se vrací Tyria a tak se vrátila do rychty v naději, že si alespoň bude mít s kým povídat.
Ruen klusal ulicemi a nikoho si moc nevšímal. Zato ostatní si všímali jeho. Přestože od turnaje uplynulo několik týdnů a Ruen se po ulicích pohyboval denně a mnohdy i část noci, dosud jej nebrali jako něco samozřejmého. Ať se objevil kdekoli, přitáhl k sobě pozornost. Vzrůstem a mohutností patřil k největším vlkodlakům ve městě a v krčmách se dosud pilně probírala jeho taktika proti rytíři Dutherovi. Ruen se skvěle bavil, když to poslouchal. Bylo prakticky jisté, že nikoho ani ve snu nenapadlo, že měl nějaké problémy. Někteří jeho postup připisovali výcviku v rychtě a v Posvátném lese, který samozřejmě nezůstal utajen. Jiní v jeho podivném chování viděli jasný důkaz přímé komunikace s bohy. Ti, kteří věřili tomuto vysvětlení, se Ruenovi vyhýbali zvlášť velkým obloukem, protože kromě šamanů se bohové s nikým nebavili.
Klusal středem ulic s jistotou, že mu všichni uhnou z cesty. Hlavu držel lehce pod úrovní ramen s tlamou mírně pootevřenou, takže všichni viděli blýskající se tesáky. A těm, kdo ho neznali, stačilo, aby zahlédli čabraku se zkříženými palcáty. Nikdo rozumný se nechtěl dostat do křížku s Raervarovou stráží.
Když se dostal na rynek, zpomalil do kroku a úmyslně zvolil trasu kolem stánků. Nyní se už netvářil, jako že je na ulici úplně sám. Naopak všechny a všechno pečlivě sledoval a kontroloval pachy kolem sebe. Těch několik lidských prodejců a zákazníků okamžitě znejistělo a podezíravě jej sledovalo. Byl sice den a šlo o člena Ertenovy družiny, ale byl to vlkodlak, který dokázal zabít rytíře ve stříbrné zbroji. Ruen jejich strach cítil a důsledně toho využíval. Už věděl, kde a na jak dlouho se zastavit, a na koho se upřeně zadívat, aby se dotyčnému rozklepala kolena.
Dnes však zvolil jinou taktiku. Pomalu šel kolem stánků, prohlížel si je a větřil, jako kdyby někoho hledal, ale prodejců ani jejich zákazníků si zdánlivě nevšímal. O to víc si oni všímali jeho.
Když minul tržiště, přidal mírně do kroku a zamířil k ústí ulice, kterou mu popsala Zylae. Že jde správně, mu prozradil jeho čich, neboť ucítil Kyryla. Snadno pak našel tu správnou stodolu, přestože tygrodlak s draconiánkou byli uvnitř a zrovna prohlíželi sklep.
„Našli jste něco?“ zeptal se jich, když vstoupil do stodoly a nahlédl přes okraj otvoru v podlaze, kudy se sestupovalo do sklepa.
„Konečně jsi tady,“ ozvala se Illyth z podzemí, a pak se její hlava objevila nad podlahou.
„Kdyby to záleželo jen na mně, byl jsem tu od začátku,“ zavrčel Ruen a ukázal zuby v něčem, co on sám vydával za přátelský úsměv, což mu ale nevěřila ani jeho družka.
„Máme pro tebe práci,“ řekl Kyryl a vylezl za Illyth ze sklepa. „Potřebujeme zjistit jeden pach a pokud možno jej sledovat po ulici.“
„V tom sněhu?“ protáhl Ruen. Už se naučil dost, aby věděl, že když padá tolik sněhu jako tuto zimu, mizí pachové stopy chodce velmi rychle.
„To by bylo nejlepší,“ přikývl Kyryl a vedl jej ke vzdálenějšímu konci stodoly, kam Illyth položila kus zdiva, který si nahoře vybrali. „Ale všichni víme, jak to v tomhle počasí s pachy dopadá.“
„Zkusím to,“ řekl Ruen nezávazně a pak strčil čenichem do kamene, který mu Kyryl ukázal.
„Přinesli jste ho z půdy?“ zeptal se po chvíli pečlivého očichávání.
„Vylomili jsme ho ze štítu,“ odpověděla Illyth. „Z dolní části větracího okénka. Na něm byl pach nejsilnější.“
„Ale i tak je hodně slabý,“ zabručel Ruen. „Ale cítím něco jako voskované dřevo a peří. K tomu je tam nepatrrrně kovu. Potom ještě nějaká srrrst. A fenykl. Ten je nejsilnější.“
„Fenykl?“ protáhla Illyth.
„Dlaci a chlupatí se jím snaží odpudit blechy. Přidává se do koupele a prokládá se jím oblečení v truhlici, aby jím načichlo,“ řekl Kyryl.
„Vím, k čemu ho používáte,“ odvětila. „Takže lidského útočníka můžeme definitivně vyloučit.“
„Ty sis snad myslela, že by to mohl být člověk?“ divil se Kyryl, zatímco Ruen zavřel oči a čenich téměř přitiskl ke kameni.
„Ani ne, ale uznej, že se nás na to budou ptát.“
„To je bohužel pravda,“ zabručel a sledoval Ruena a jeho snažení.
„Lasičák,“ řekl Ruen po dlouhém zkoumání pachu.
„Cože?“ vyhrkli oba současně.
„Lasičák,“ opakoval Ruen s očima stále zavřenýma. „Jsem si tím jistý. Je to slabé, moc slabé, a fenykl to hodně maskuje, ale jsem si jistý.“
„Takže lasičák, hmmm,“ zamručel Kyryl. „Znám hned několik lasičáků, kteří to s kuší skutečně umí, ale ani jeden z nich nikdy nic nezákonného neprovedl, pokud tedy pominu pytlačení.“
„Za dost velkou sumu se jeden odhodlá k čemukoli,“ nadhodila Illyth a hodila po něm tázavý pohled.
„Neříkám, že ne, ale vražda? To mi k nim nesedí,“ zavrtěl hlavou. „Polovina z nich má rodiny a musí na ně brát ohled. Zbytek je sice více méně bez závazků, ale nejde o nějaké flinky a budižkničemy.“
„Tolik svatoušků, co to umí s kuší,“ broukla Illyth ironicky, „to se hned tak nevidí. Tohle je město zázraků.“
„Někdo ti dupl na ocas?“ odsekl tygrodlak kousavě. „Neřekl jsem, že jsou svatouškové, ale stojím si za tím, že k vraždě mají hodně daleko. Kromě toho, zima teprve začala.“
„Co s tím má zima společného?“ podívala se na něj a zvolila trochu smířlivější tón.
„Zůstala nám tu pěkná sbírka dobrodruhů a podobných existencí. Ty sis snad dřív nehledala na zimu nějakou střechu nad hlavou?“
„Jsem severní draconián,“ odsekla. „Co je pro tebe krutá zima, je pro mne běžné prostředí. Mnohem větší problémy mi dělají parná léta, jak sis jistě všiml.“
Tygrodlak přikývl. Když se udělalo skutečně vedro, nikdo draconiánku nedostal z rychty. Nejčastěji zalezla do sklepa pod rychtou nebo do skladiště, které nemělo okna, a nevylezla dřív, než slunce zapadlo hluboko pod obzor.
„Ale jistě víš, jak to řeší všichni ostatní, ne? Najít si na zimu práci někde v teple. U Ertena bylo hned několik bojovníků na volné noze, jestli by neměl volné místo alespoň do jara.“
„Ovšem, že vím,“ přikývla. „Na hradě jich několik přijali. Ale Dunal mi řekl, že drak je vzal jen proto, že z nich koukaly největší problémy a raději jim bude platit pravidelnou mzdu, než aby mu dělali ve městě nepořádek a škodu.“
„Tak právě mezi takovými bych začal hledat,“ usmál se tygrodlak a obrátil se zpět k Ruenovi. „Dokážeš ho sledovat i venku?“
„Zkusíme to,“ odvětil a otočil se ke vratům. Tam znovu pečlivě očichal zem i křídla vrat, ale nic nenašel.
„Tudy nešel,“ zavrčel.
„Je to slabý pach,“ řekl Kyryl opatrně a držel si u čenichu kámen ze štítu. Když se skutečně hodně soustředil, dokázal rozpoznat slaboučký pach srsti. Lasičáka by v tom nikdy nepoznal, ale doufal, že alespoň tohle minimum mu pomůže, kdyby ho někde ucítil silněji.
„Ten fenykl je prrro mne celkem výrrrazný,“ odvětil Ruen a začal slídit po stodole. Kyryl s Illyth ustoupili do vrat, aby mu nepřekáželi a netrpělivě ho sledovali.
Trvalo to dlouho, protože Ruen chodil velmi pomalu sem a tam a podle Kyryla dost chaoticky, ale raději si nechal rady na později.
„Tady,“ zavrčel najednou Ruen u vchodu do sklepa. „Jde to zdola.“
„Cože?“ vykulili oba jeho kolegové oči.
„Jde to ze sklepa,“ zopakoval mnohem jistějším hlasem. „Našli jste tam něco?“
„Vůbec nic,“ odvětila Illyth.
„Něco tam být musí,“ stál si na svém Ruen. „Je tu stopa od téhle dírrry k žebříku. Jinou jsem nenašel.“
„Podívám se tam,“ řekl Kyryl, obešel Ruena a slezl do sklepa. Tam si klekl na všechny čtyři a začal čichem prozkoumávat podlahu.
„Prrroč mi bohové nenechali rrruce,“ bručel nahoře Ruen.
„Bohové sami nejlépe vědí, proč dělají věci tak, jak je dělají,“ odvětila Illyth.
Ruen po ní hodil zlým pohledem.
„Má pravdu,“ ozval se ze sklepa Kyryl. „Skutečně tu je ten fenykl cítit. A vede to ke vzdálenější zdi.“
„Ke zdi?“ divila se Illyth a chystala se slézt za Kyrylem, když se zdola ozvala rána.
„Jo, ke zdi s dveřmi, krucinál!“
„A jéje,“ zabručel Ruen. Illyth na okamžik zaváhala, ale pak přece jen slezla dolů.
Sklep měl zhruba obdélníkový tvar s valenou klenbou a neomítnutými zdmi. Vypadal tedy jako každý jiný sklep ve městě. Podlahu tvořily oblázky rozsypané po zemi a zašlapané do hlíny. Ve zdech vytvořil stavitel několik výklenků k uložení potravin. Podle všeho měl sklep jen jeden vstup, šachtou skrze strop u jednoho z čel. Sestupovalo se do něj po železných skobách zapuštěných do zdi. Proto do něj nemohl vstoupit Ruen. Kdyby se tam přece jen nějakým způsobem procpal, ven by ho museli tahat kladkostrojem a dost možná až po vybourání části stropu.
Jenže nyní se v protější zdi, přímo proti původnímu vchodu, otevíraly další dveře a za nimi viděla nějakou chodbu. Tedy ani ne tak chodbu, jako tunel. Na rozdíl od sklepa neměl vyzděné stěny ani valený strop. Vypadal spíš jako šachta dolu. Starého dolu, o který se už dlouho nikdo nestará, protože dřevo téměř strávila hniloba a plísně.
Došla ke dveřím a zvědavě si je prohlédla. Hned poznala, proč je nenašli. Největší podíl na tom měla tma nebo aspoň hluboké šero panující ve sklepě. Ale pak také fakt, že jejich výrobce si dal tu práci, že za nimi upravil šachtu, aby se dveře mohly otevírat do ní a ne do sklepa, takže dveře nemohly zanechat stopy na podlaze sklepa. Největší dojem však na ni udělala konstrukce dveří. Byl to vlastně jen masivní rám, do nějž byly vyzděny kameny. Když se dveře zavřely, vypadaly jako zeď, a poklepem se na nic nepřišlo.
„Tak tady se někdo zapotil,“ pokývala uznale hlavou.
„A zapotí se ještě víc, až na něj přijdu,“ ozval se ze šachty Kyrylův hlas.
„Kam to vede?“ zajímala se.
„Budeš se divit, ale ven,“ odsekl.
„Tak to by mě ani ve snu nenapadlo,“ usmála se jízlivě. „Ale kde skutečně to ústí?“
„Zdá se,“ vrčel Kyryl vztekle, „že to podchází vedlejší dům a vystupuje se křovím na jedné zahradě hned u zdi.“
„Poznáš, kde to je, když půjdeme po ulici?“ naklonila hlavu ke straně.
„Přesně,“ zabručel a už se natahoval po stupních ven ze sklepa.
„Jdeme,“ přikázal Ruenovi, když vylezl a aniž by se staral o to, zda už Illyth vylezla nebo zda ho Ruen poslechl, vykročil ze stodoly na ulici.
Ruen počkal na draconiánku a pak šel po jejím boku. Jediným pohledem se shodli, že Kyryla nález pěkně rozzuřil a bude lepší ho nijak nedráždit. Navíc zbývá do úplňku tak málo času, že se to na všech dlacích silně projevuje. Ruen byl klidnější, protože staří vlkodlaci na úplněk tolik nereagovali. Ona známá reakce pudící dlaky k lovu lidí byla dílem bohů. Kyryl se sice uměl ovládat, ale bylo mnoho věcí, které ho spolehlivě rozčílily a pokud se to stalo těsně před úplňkem, trvalo dost dlouho, než se opět ovládl.
Tygrodlak je vedl dolů ulicí. Při první možnosti zabočili vpravo a pak je vedl podél zdi ohrazující dům s pozemkem.
„Jak poznáš, že jsme na správném místě, když je tu ta zeď?“ neodolala Illyth.
„Hned uvidíš,“ opáčil Kyryl. A skutečně, stačilo ujít jen kousek, když se vedle nich objevila ve zdi díra. Kyryl se zastavil, sklonil se a podíval se dovnitř. Udělali to po něm, i když Ruen se shýbat nemusel.
„To je nějaká zahrrrada,“ zavrčel a natáhl vzduch.
„Zkus se podívat do toho keře hned za dírou,“ přikázal mu Kyryl a ukázal na sněhem obalený keř zakrývající téměř celý otvor ve zdi.
„Je tu celkem rrrušný prrrovoz,“ řekl Ruen, když si prohlédl sníh v otvoru.
„Ano a většina stop vede do zahrady. To si zjistíme později, co je to tu za zkratku. Teď se podívej do toho křoví.“
Zde trvalo pátrání trochu déle. Otvor do podzemí byl ukryt pod poklopem, na nějž někdo dovedně upevnil vrstvu hlíny se semenáčky dotyčného keře, takže vše vypadalo zcela přirozeně. Na první pohled by každý řekl, že tu musí být pevná zem, když zde vyrážejí nové výhonky z kořenů.
Ruen částečně zmizel pod ohnutými větvemi a hlasitě čenichal. Neviděl tak, že si ho Illyth s velkým zájmem prohlíží.
Byly chvíle, kdy ho Zylae záviděla. Dračice si rády hledají partnery mohutnější a silnější, než jsou samy. V tomto ohledu nebyl Dunal žádná mimořádná partie, i když uznávala, že je dosud velmi mladý a časem ještě zmohutní. Občas, hlavně ve chvílích jako tato, kdy Ruen musel napnout svaly, se bavila myšlenkami, jaký by z něj asi byl draconián. Když byla Zylae ve čtyřnohé podobě a stála nebo běžela vedle Ruena, bylo jasně vidět, že by se do jeho mohutného těla vešla jistě nejméně dvakrát.
„Je tu ten fenykl,“ ozval se konečně Ruen zpod větví. „Ale lasičáka tu už necítím. Ve stodole se vzduch tolik nehýbe, ale tady to pěkně fouká.“
„Kruci,“ zavrčel Kyryl. „Doufal jsem, že ho ucítíš.“
„Mohu zkusit sledovat ten fenykl,“ navrhl Ruen a vycouval ze křoví. „Je to lepší než nic.“
„Zkus to.“
Ruen s čenichem u země zkusil projít ulici napříč a pak kousek oběma směry.
„Šel tudy,“ řekl pak a ukázal čenichem směrem zpět k ulici, v níž byl vchod do stodoly.
„Tak nás veď,“ kývl na něj Kyryl. S Illyth pak šli pomalu za ním a sledovali nejen jeho, ale také ulici a domy podél ní.
Na původní ulici ani nedošli. Ruen po několika krocích odbočil do úzké uličky mezi domy a prošel jí napříč blokem domů na ulici souběžnou s tou, z níž byl vchod do zahrady. Zde stopa zahnula vpravo, aby za nejbližším domem zatočila vlevo a dalším úzkým průchodem prošla hned dvěma bloky. Na ulici, jež na vzdálenějším pravém konci ústila do hlavní ulice od rynku k mostu, zahnula fenyklová stopa vlevo a Ruen ji mohl sledovat až na mnohem širší ulici vedoucí dolů k řece. Jenže na téhle ulici panoval mnohem větší provoz a slabá stopa zde končila.
„Kam teď?“ rozhlížela se Illyth na obě strany a prohlížela si ulici.
„Tady bude každá rada drahá,“ bručel Kyryl. „Odtud se dostaneš prakticky kamkoli. Dole u řeky se tahle ulice napojuje na další hlavní ulici souběžnou s řekou. Vede od mostu k bráně u dolního brodu.“
„Zkusím prrrojít odbočky,“ navrhl Ruen.
„Strávíš na tom celý den a možná nic nenajdeš,“ mávl Kyryl rukou.
„To je možné, ale zkusit by to mohl,“ namítla Illyth. „A my se poptáme tady v okolí. Třeba si někdo něčeho všiml.“
Kyryl pochybovačně přejel pohledem prázdnou ulici. Sníh sice byl zdupaný mnoha tlapami obyvatel města a také kopyty koní a oslů táhnoucích vozy a sáně, ale nyní zde nebyla ani noha. Největší provoz se odehrával během dopoledne, když se chodilo na trh, a to ještě ne každý den.
„Dobře,“ pokrčil rameny. „Zkus to, a kdybys něco našel, jistě nás snadno najdeš.“
„To se spolehni,“ odvětil vlkodlak a ukázal své dlouhé tesáky. Pak si na základě úvahy, že se vrah s kuší asi nebude chtít vracet nahoru k rynku, vybral směr dolů k řece a začal kontrolovat všechny ulice po pravé straně.
Illyth s Kyrylem si vzali každý jednu stranu, klepali na dveře a vyptávali se, zda někdo neviděl lasičáka s kuší.
Jarten seděl v jizbě u otevřeného okna a listoval starou knihou. Část z ní sepsal jeho děd, ale nebyl jediným autorem. Ta kniha se v jejich rodu dědila a každý ze šamanů do ní přispěl svými zkušenostmi a zážitky. Pročítal si poznámky o tom, jak vyrobit, případně zničit, takový kruh, jaký našel Ruen.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Hm?“ zabručel, zvedl hlavu od knihy a podíval se na dveře. Do jizby vstoupila jeho dcera Aerin.
„Byl tu Ahil, Nuriho šaman, a ptal se, co budeš dělat s Ruenem,“ řekla.
„Co uznám za vhodné,“ zavrčel šaman vztekle. „Je to můj podřízený.“
„Řekla jsem mu, že máš moc práce a odpověď mu pošleš. Vrčel, ale odešel,“ řekla.
„Dobře,“ přikývl.
„Mohu se na něco zeptat?“
„No?“
„Co budeme s Ruenem dělat? Je skutečně v pořádku?“
„Je,“ zabručel Jarten.
„Ale ten kruh ho k sobě vábil. Všichni jsme to v lese viděli.“
„Ruen si prošel mnohem většími potížemi, než mu tenhle kruh kdy může způsobit,“ odvětil, založil si stránku a zavřel knihu.
„Pojď sem a sedni si,“ ukázal na stoličku u zdi.
Aerin si ji přinesla blíž a poslušně se posadila.
„Vím jistě, že je Ruen v pořádku. Obřad byl v tomhle zcela jednoznačný. Proč ho ten kruh přitahuje? To netuším. Nemělo by se to dít. Nevstoupil do něj, a proto si měl hledat jinou oběť.“
„Ten kontrolní obřad, nemůže se mýlit? Nemůže dát nejistou odpověď?“
Jarten si ji prohlédl. Kdyby se ho takto zeptal vůdce smečky nebo někdo jiný, okamžitě by mu dal jasně najevo, že pochybuje o věcech, o kterých pochybovat nesmí. Ale Aerin byla něco docela jiného. Byla velmi inteligentní. Trochu zakřiknutá a málo průbojná, alespoň podle vlkodlačích měřítek, ale hlavu měla bystrou a rychle jí to myslelo. A někdy velmi zvláštním způsobem. Už několikrát za ním přišla s otázkami, které byly na první pohled zmatené, ale když jí dal čas, aby mu vysvětlila, proč to chce vědět, musel uznat, že takový pohled na obřady ho ještě nenapadl. Proto se i nyní nejprve zamyslel, než jí odpověděl.
„Ještě se nestalo, že by dal nesprávnou odpověď,“ řekl nakonec.
„Trochu jsem přemýšlela,“ začala Aerin pomalu a opatrně, jako by čekala, že ji hned zastaví. Když to neudělal, pokračovala. „Prohlédla jsem si ten kruh, když jste ho ničili. Naučil jsi mě kouzla na zjištění podezřelých kouzel ve svém okolí, abych nevlezla tam, kde by mi něco hrozilo. Použila jsem jedno takové na ten kruh, zatímco jsi kreslil runy kolem Ruena. Možná jsem to spletla, měla jsem z toho kruhu strach a taky jsem byla nervózní z tolika šamanů kolem mne, ale dostala jsem zpět odpověď, která jako by naznačovala, že autor kruhu udělal chybu.“
„Chybu?“ naklonil Jarten hlavu ke straně. Jeho hlas zněl zcela neutrálně, kromě velmi zaujatého podtónu. Už věděl, že Aerin se sice každé kouzlo učí poměrně dlouho, ale pak se jí zpravidla povede na první pokus. Také ostatní šamani o ní říkali, že nezná v kouzle chybu. Proto o jejích slovech nepochyboval. Kouzlo jistě provedla správně.
„Neumím to přesně popsat, ale vyšlo mi, že se ten kruh má zaměřit na prvního kolemjdoucího a soustředit se na něj.“
„Na prvního kolemjdoucího?“ zabručel a pohladil si bradu. „Proč by to kdo dělal? Síla těch kruhů je naopak v tom, že k sobě přitáhnou co nejvíc různých obětí a tím ve svém okolí způsobí naprostý zmatek. Co kdyby se to napoprvé nepovedlo?“
„Na to jsem se tě chtěla zeptat,“ řekla trochu jistěji. „Jak by se kruh s takovou instrukcí zachoval, kdyby první kolemjdoucí odolal a nevstoupil do něj?“
„To je otázka do pranice,“ přikývl a zamyšleně se zadíval z okna. Erten pomohl Lalis odnést Gara do postele. Vlčice prohlásila, že pro něj v této chvíli udělala maximum a nadiktovala Saevin přesné pokyny, jak se o něj starat. Pak jí ještě půjčila svolávací kámen podobný těm, které používala Ertenova družina.
„Stačí ho držet v ruce a myslet na to, že mám přijít a já to uslyším,“ řekla, když jí kámen položila do dlaně. „Bude to rychlejší, než pro mě běžet nebo hledat posla někde v sousedství.“
„Děkuji,“ řekla Saevin.
„Starej se o něj, jak jsem ti řekla. Stavím se tu třikrát za den, abych ho prohlédla a řekla ti, co dál. Teď už se vrátím domů.“
Když Lalis odešla, obrátila se Saevin k Ertenovi.
„Netušíš, kdo to mohl udělat?“ zeptala se.
„Na to bych se měl zeptat já tebe.“
„Ale já to nevím,“ odvětila vztekle. „Kromě toho, co se tu o něm a o mně šířilo za povídačky, se kolem nás nikdo nemotal. Ale mohl to být někdo z těch, koho Gar chytil a zavřel.“
„K tomu by měli mnohem víc možností na druhém břehu,“ zavrtěl Erten hlavou. „A zde Gar chytil jen samé menší ryby. K těm skutečně velkým potížistům jsme ho zatím nepustili. Abych se přiznal, čekali jsme na dobu, až ho kousneš.“
„Čekali?“ zamračila se.
„Tak,“ přikývl. „Když od tebe hned neutekl, dělali jsme si z něj legraci, že ho kousneš a zůstanete spolu. Ale pak se ukázalo, že si z nás dělá větší legraci, než my z něho. Proč jsi ho vlastně ještě nekousla?“
„Protože nepatřím k těm, kteří dělají věci silou,“ odsekla. „Máš pravdu v tom, že se mi Gar docela líbí. Sice mi strašně pije krev tou dýmkou, ale už jsem zažila horší a taky už nejsem tak mladá, jako jsem bývala, abych si mohla moc vybírat. Samozřejmě bych ho mohla pokousat za úplňkové noci. Bylo by to pro mě mnohem jednodušší, než poslouchat šeptání za zády v práci i na ulici. Ale Gar není z těch, kteří by pak se mnou zůstali. Nebo sis toho ještě nevšiml? Pokousáním bych ho jen poštvala proti sobě. Nikdy by mi to nezapomněl. Navíc bych mu umožnila odejít z města i teď v zimě. V této době ho tu drží jen mráz a nebezpečí od dlaků, jinak by dávno vyrazil zkusit štěstí někde jinde.“
„Tak tohohle jsem si u něj nikdy nevšiml,“ podivil se.
„To mě zas tolik nepřekvapuje,“ ušklíbla se. „Postarám se o něj, jak budu moci. Ale všichni víme, jak na tom je. Nebudu si dělat plané naděje.“
Erten si rozpačitě olízl čenich. Na tohle nebyla odpověď.
„Až najdete toho, kdo po něm vystřelil, dejte mi pár chvil, abych si s ním promluvila, ano?“
„To ti nemohu slíbit,“ bránil se Erten. „Když ho chytíme, půjde do šatlavy a pak před Raervara. Za pokus vraždy je provaz.“
Věnovala mu dlouhý pohled přímo do čí.
„V tom případě pro něj vyberte skutečně pevnou šatlavu s hodně malými okny a silnými mřížemi,“ zavrčela. „Cestu ven najdeš. Mám práci.“
Protáhla se kolem něj a zmizela v ložnici.
Erten si povzdechl, hodil na sebe plášť a vyšel na ulici. Tam viděl hlouček diskutujících, kteří zmlkli hned, jak si ho všimli.
„Drby,“ zavrčel si pro sebe. „Kolik škody už nadělaly.“
Vydal se k rychtě, aby zjistil, zda už tam není Illyth nebo Kyryl s nějakými povzbudivými výsledky.