Zimní případ - 5. kapitola

Komentář autora
Do Laifu dorazila zima. Dlouhé, temné noci a krátké, pošmourné dny nahrávají lovcům a dravcům všeho druhu. Cosi se pohybuje nočním městem. Něco podivného se děje v lesích kolem Laifu. A k tomu všemu musí Ertenova družina vyřešit záludný útok.
žánr: Povídka | přidáno: 12.3.2018 (5:01) | oblíbené 3

Venku se mezitím rozeběhlo vyšetřování. Illyth s Kyrylem rychle obešli všechny domy v sousedství, zda někdo něco neviděl nebo neslyšel. A brzy slavili první úspěch, protože jejich obyvatelé probírali událost přímo na ulici.
„Něco jsem viděl,“ přikyvoval rozhořčeně starý lišák Renil, bydlící o několik domů dál v místě, kde se ulice stáčela vlevo. „Zrovna jsem zametal sníh ze schodů, když se to stalo. Gar vykřikl a viděl jsem ho padat na zem. Ale viděl jsem taky, jak padá sníh ze stromu, jako kdyby větvemi proletěl kos a zavadil o ně, ale žádný pták tu nebyl.“
„Ze kterého stromu?“ zeptal se Kyryl.
„No támhle z té lípy přece,“ ukázal Renil na strom před Saevininým domem. Větve byly obtíženy množstvím těžkého sněhu, který na nich většinou držel velmi dlouho. Ale když už se dal do pohybu, nepadal po troškách. To se pak vždy oklepala celá větev naráz a dolů letěla menší lavina.
„A skutečně ten sníh padal ve stejnou chvíli?“ ujišťoval se tygrodlak.
„Mladíku,“ zavrčel Renil vztekle, „máš oči? Máš! Tak si stoupni tady vedle mě a podívej se sám! Vždyť jsem skrz ten strom koukal!“
Kyryl se zamračil. Také mu to mohlo dojít a nedělat ze sebe pitomce. Divil se, že se na něj Illyth nešklebí. Té v tom ovšem bránila vážnost celé situace.
„Děkujeme mnohokrát,“ ozvala se Illyth smířlivě. „Moc jste nám pomohl.“
„Rádo se stalo, slečno,“ odvětil Renil mnohem příjemnějším hlasem a dokonce na draconiánku mrkl jedním okem. Illyth se za to na něj usmála, ale hned táhla Kyryla od lišáka ke stromu.
„Střela musela srazit ten sníh,“ syčela tiše. „Doufejme, že ho srazila jen tolik, aby nám ukázala, odkud letěla.“
Kyryl jen mlčky přikývl.
Zastavili se na místě, kde Gar padl k zemi, obrátili se čelem ke stromu a zvedli oči do jeho koruny.
„Ten šíp byl zabodnutý pod poměrně malým úhlem,“ vrčel Kyryl napůl pro sebe. „Neletěl z výšky. Střechy na protější straně jsou podle mne moc vysoké.“
„Souhlasím s tebou,“ přitakala. „Hádala bych první patro, možná půdu, ale musela by mít větrací otvory u podlahy.“
Kyryl přivřel oči a zahleděl se do koruny lípy. Ale byla to Illyth, jejíž ostřejší zrak jako první odhalil mezeru ve sněhové pokrývce jedné z nižších větví.
„Támhle,“ řekla a použila své kopí jako ukazovátko, aby Kyrylovi ukázala přesně to, co myslí.
Tygrodlak se tím směrem podíval a pak ukročil kousek stranou a sklonil se. Postupně se mu podařilo najít další dvě mezery ve sněhových čepičkách a spojit si je do přímky.
„Je to půda, přesně jak jsi tipovala, ale od stodoly,“ řekl a ukázal na dům přes ulici, ale o dva domy dál. „Má tam větrací otvory. Podle těch mezer ve sněhu se střílelo ze třetí zleva.“
Illyth si zamnula ruce a krátce zapraskala klouby v prstech.
„Ničíš si prsty, víš o tom?“ zabručel Kyryl, kterému z toho zvuku vždy trnuly zuby a běhal mráz po zádech.
„Vím, ale už přes sto let mi to nic nedělá,“ odvětila spokojeně a schválně z kloubů vymámila ještě jedno prasknutí.
Kyryl se otřásl a vrhl na ni vražedný pohled.
„Pojďme si raději prohlédnout tu stodolu,“ zabručel a hned vykročil, aniž by na ni čekal.
„Ale odkud má vstup?“ ozvala se Illyth. „Do ulice má jen štít.“
„Ty máš křídla,“ ušklíbl se Kyryl, „tak co si je trochu protáhnout a ušetřit moje nohy od obcházení celého bloku.“
„Však ony by ti taky neupadly,“ odsekla v hrané urážce, roztáhla křídla, vyskočila do vzduchu a schválně s nimi udeřila tak, že se Kyryl svalil do sněhu.
„Tak tohle máš u mě schované,“ vrčel si tiše pro sebe, když se zvedal a vyklepával si sníh ze všech možných zákoutí a škvír zbroje.
Illyth vzlétla nad stodolu a zjistila, že je stejně jako všechny stodoly průjezdná a slouží tak jako vjezd do dvora jednoho z domů, ovšem z ulice na opačné straně bloku. Udeřila křídly, udělala efektní obrat, zvýšila rychlost a začala klesat, aby se mihla Kyrylovi jen několik málo stop nad hlavou a mohla na něj křiknout, kam má jít.
Tygrodlak přikývl a dal se do klusu, aby na něj nemusela zbytečně dlouho čekat. I tak mu to zabralo dost času, než se dostal na místo. Proto se ani nedivil, že Illyth nikde nevidí a vrata stodoly jsou otevřená. Nahlédl tedy dovnitř a uviděl Illyth přecházet po půdě. Vstoupil a vyšplhal po žebříku za ní.
„Našla jsi něco?“ zeptal se ještě ze žebříku.
„Ani chlup,“ zavrčela. „Ale je to divné. Stodola nejspíš patří k tomu dvoru a domu za ním, ale přijde mi málo používaná. Je zima, mělo by tu být seno, obilí a spousta dalších věcí pro obdělávání půdy, možná i nějaká zvířata, ale přitom to vidíš sám.“
Kyryl musel uznat, že má pravdu. Už dole se rozhlédl kolem sebe a překvapeně zjistil, jak málo toho kolem sebe vidí. Zde pod střechou se navíc ukázalo, že se o ní moc nepečuje. Viděli množství větších či menších děr, kudy dovnitř napadal sníh nebo zatekla voda. Od střechy a trámů viselo množství různě dlouhých a silných rampouchů. Ten největší byl jen kousek od nich a spojil střechu s podlahou půdy. V průměru mohl mít snad čtyři pídě.
Zavrtěl nad tím znovu hlavou a došel se podívat k otvoru, z něhož se podle něj střílelo. Tam si klekl na podlahu a s čenichem těsně u prken a zdiva hledal podezřelé pachy. Illyth přitom stála několik kroků od něj a tiše čekala.
„Tak co?“ zeptala se, když otevřel oči a narovnal se, i když zůstal sedět.
„Kuše, zcela určitě,“ prohlásil. „Ale je to velmi slabé. Ovšem pach střelce je tak slabý, že poznám jen to, že to není člověk. A rozhodně nemá rád vodu. Na druhou stranu je cítit lékořicí. Druh chlupatého nepoznám ani za všechno zlato světa.“
„Správně,“ přikývla. „Přesně tohle jsem tu našla, než jsi to oběhl. A moudrá z toho nejsem. Co sem přitáhnout Ruena? Má jemnější čich než my dva dohromady.“
„Souhlasím,“ řekl, i když jí neušlo, jak mu přes obličej přeletěl výraz vzdoru. On svůj čich celý život trénoval a cvičil, a proto byl na jeho jemnost a dokonalost právem hrdý. Ruen se ke svému čichu dostal náhodou, protože se neproměnil přirozenou cestou za úplňku, ale působením lektvaru, což byla krajně problematická metoda a takto vzniklý dlak vždy v nějakém směru znatelně vybočoval z obvyklého průměru. Cenil si však toho, že se Ruen svými schopnostmi nijak nechlubí a neupozorňuje na ně.
„Teď to zkusíme v tom domě. Snad bude majitel něco vědět,“ rozhodl Kyryl a vstal.
Vyšli na dvůr za domem a došli až ke dveřím. Dům měl dvě patra, neboť jestli bylo ve městě něčeho nedostatek, byla to půda. Takže o co byly domy omezeny horizontálně, to musely dohnat vertikálně. A někdo si jich všiml cestou přes dvůr, protože se dveře otevřely ve chvíli, kdy jim k nim chybělo ještě několik kroků.
„Co chcete?“ štěkla stará liška a rozkročila se ve dveřním rámu, aby jim dala jasně na srozuměnou, že dovnitř se dostanou pouze přes její mrtvolu a pranic ji nezajímá zbroj a barvy biřiců.
„Ta stodola je tvoje?“ pronesl Kyryl přísně a ukázal palcem přes rameno.
„Jo a ne,“ štěkla liška vztekle. „V létě jsem ji musela pronajmout. Zemřel mi manžel a já už nemám na pole sílu. Pronajala jsem pole i stodolu lišákovi Sisparovi. Proč to chcete vědět?“
„A používá ji Sispar pravidelně?“ pokračoval Kyryl, jako kdyby její otázku přeslechl.
„Leda houby!“ rozčílila se liška a oči se jí zúžily. „Střechou teče, vrata drhnou o zem a půda v ní je samá díra! To můj muž, ten o ni pečoval, ale Sispar na ni ani nesáhne! Jen pořád mudruje a vrčí!“
„A za co jsi ji pronajala?“
„Za část z výnosu z polí, za co jiného. Jsem stará, sotva dojdu na rynek a zpět. Poslední, co mi ještě trochu slouží, jsou oči a ruce. Těch pár měďáků si vydělám paličkováním krajek nebo vyšíváním a podobnými pracemi. Ale na pole už sílu nemám. Jenže z něj abych páčila každý věrtel obilí, ze zloděje jednoho. Trvalo mi dva měsíce, než jsem z něj dostala letošní podíl! Hlasivky jsem si málem vykřičela, než jsem se mu dostala aspoň do mázhausu! A těch řečí, co k tomu měl, když mi to konečně přivezl! Pomalu mi chtěl odměřovat po achtlících! Mně! Jako kdybych nevěděla, kolik moje pole vynášejí!“
„Dobře, a co tedy dělá s tou stodolou? Je docela prázdná?“ nedal se svést stranou Kyryl a využil první možnosti, aby jí skočil do řeči.
„Nic,“ odsekla liška. „Kašle na ni. Pořád za ním chodím kvůli té střeše a půdě a nic. Prý o tom v dohodě nepadlo ani slovo, že by ji měl opravit. A nakonec si odvezl to, co si tam uložil před zimou a prohlásil, že tím mi stodolu vrací. Samozřejmě jsem ho hnala. Dohoda zněla pole se stodolou a kompletní péče, ne že si vybere to lepší a zbytek mi nechá. Jestli se na jaře nedá do oprav, zažije peklo na zemi, to mi věřte!“
„A kde máš to obilí a ostatní plodiny, kterými ti zaplatil nájem? Stodola je prázdná?“ zajímal se Kyryl.
„Doma, kde jinde,“ štěkla. „Ve sklepě. Do stodoly se dostane každý. I tam je sklep, ale já už do něj nevlezu. Jsem ráda, že dojdu do toho pod domem.“
„A kde bychom toho Sispara našli?“ zeptal se Kyryl.
„Udělal něco?“ zbystřila liška jako křepelák, když ucítí lovenou zvěř.
„Jen s ním chceme mluvit o té stodole.“
„I vás šokoval její stav, že jo!“ rozpálila se znovu hrdá majitelka zmíněné nemovitosti. „Já mu pořád říkám, aby ji opravil, ale on ne a ještě si odtáhne ty své krámy!“
„A co si vlastně odtáhl?“ ozvala se Illyth.
„Má koně a sehnal si za něj takové hrablo na sena. Čerti vědi, kde tu šílenost našel nebo ukrad! Každý na to koukal jako na strašidlo! Ale trávu to prý hrabalo pěkně rychle, co jsem slyšela od sousedů. A pak tam měl nějaké další věci. Ruchadlo, lehký vůz a pak nějaké udělátko na rozbíjení hroud na poli. Taky jsem to nikdy neviděla. Prý že to vynašli trpaslíci. Mělo to tři kola a nějaká taková jako když kladiva, která se zvedala a padala na zem a měla rozbíjet hroudy. Ale zrovna tenhle krám mu prý moc nefungoval a měl se kvůli němu pohádat s trpaslíky někde od severní brány.“
„A všechno si to odvezl?“ pídil se Kyryl.
„Jo, všechno, i když tedy ten vehement na hroudy měl už kolik týdnů u trpaslíků v opravě. Co vím, vyjel s ním na pole dvakrát a od té doby na tom ti zakrslíci zarostlí něco vymýšlejí. Slyšela jsem, že je viděli za městem, jak s tím jezdí po louce a prý byli lepší než komedianti, protože se jim to co chvíli pokazilo a pak kolem toho skákali líp než cvičené opice.“
„Tak ti mockrát děkujeme a my si dojdeme promluvit s tím Sisparem,“ loučil se Kyryl a začal couvat, aby dal bábě jasně na srozuměnou, že další proud nářků už nebude.
„Jen ho pořádně zmáčkněte, lotra jednoho!“ vypálila liška na rozloučenou a práskla dveřmi, až se to odrazilo od okolních domů.
„Tfujtajxl,“ odplivl si Kyryl, když vyšli zpět na ulici. „Baba mizerná, jedovatá. Moc bych za to nedal, že se její nebožtík manžel dostal do ráje. Za tuhle manželku musel nutně dostat stejné pocty jako největší hrdinové. Já bych ji zadávil dřív, než by mi stihla porodit první dítě.“
„Takže stodola je prázdná a ta jedubaba na ni zřejmě moc nedbá,“ dumala Illyth a usmívala se jeho nadávání. „Kde vlastně žije ten Sispar? To nám neřekla.“
„Ani nemusela,“ usmál se teď pro změnu Kyryl. „Když mluvila o těch udělátkách, tak jsem si vzpomněl. Nebydlí ani moc daleko. Je to takový cvok do všeho, co je z kovu a dřeva, dělá to nějaký hluk a alespoň vzdáleně se to podobá něčemu pro polní práce. Spousta obyvatel si z něj dělá legraci. Ale fakt je, že sena měl letos sklizená jako první, a to má největší louku. To hrablo, jak tomu říkala baba, mu ušetřilo spoustu času. Ostatní dokonce mudrovali, že by jim měl pomoci na jejich loukách. Jenže Sispar je možná trochu snílek, ale rozhodně tvrdý obchodník. Jinak by tak rychle nezvelebil pozemky po otci. Hospodaří na nich ani ne deset let a už se mu podařilo výměnami a dohodami zvětšit jejich plochu alespoň trojnásobně. Sice se musí točit od rána do soumraku, aby to všechno stihl, ale rozhodně se nemá špatně.“
„Podle jejího vyprávění je to pěkný zloděj,“ nadhodila.
„Ani ne,“ podrbal se na bradě. „Tedy rozhodně není horší než ostatní. Ale co vím, tak si na něj nikdy nikdo nepřišel stěžovat, že by nedostál danému slovu nebo dohodě. A že takových sporů každý rok je! A co se týká té lišky, mám dojem, že ta by osočila z podvodu i bohy, pokud by s ní promluvili byť jen půl slova.“
Illyth se mírně přikrčila a rychle se rozhlédla po obloze. Jak se však zdálo, tentokrát se bohové necítili nijak uraženi, takže se opět uvolnila.
„Myslíš, že bude něco vědět o té stodole?“ zeptala se po několika krocích. „Podle té baby se k ní moc nehlásil.“
„Zeptat se ho musíme,“ pokrčil rameny. „Třeba se ho na ni někdo ptal nebo něco takového. Moc velké naděje si však nedělám.“
„Neměla bych zaletět na rychtu pro Ruena, aby se mezitím prošel ve stodole a v okolí?“
„Přemýšlel jsem o tom, ale jak ho dostaneme na půdu? Ten žebřík nemá valného ducha a on nemá ruce.“
„No jo,“ přikývla zamračeně. „Tohle mi vůbec nedošlo.“
„Říkal jsem si, že kdybych si obalil ruce něčím neutrálním, mohl bych mu shora přinést kus zdi z otvoru, odkud se střílelo.“
„To by možná šlo,“ přikývla. „Máš něco u sebe?“
„Ne, ale na rychtě by se snad dal najít kus čistě vyprané, nepoužité látky. Pach mýdla Ruen snadno odfiltruje a zbytek už bude pach toho, koho hledáme.“
„Mám tam tedy zaletět?“ nabídla se. Zrovna vyšli z ulice přímo na rynek. Ani zima nemohla zastavit obchodování. Stánky s potravinami, keramikou a vším ostatním vyplňovaly prostor vyčleněný trhům. Mezi nimi procházelo množství obyvatel města a dílem okukovali zboží, dílem mezi sebou probírali události posledních dnů. Největším tématem byl blížící se zimní slunovrat a s ním spojené dlačí rituály. Každým rokem tyto akce zasely mnoho zlé krve do běhu města a obvykle se je podařilo alespoň trochu urovnat až kolem poloviny léta.
„K tomu Sisparovi je to ještě několik ulic. Ruen tam stejně ráno nebyl a Zylae říkala něco o šamanech. Snad bude stačit, když se tam stavíš, až půjdeme od Sispara. Stejně neočekávám, že bychom se u něj něco dozvěděli, takže se ani mnoho nezdržíme.“
Illyth přikývla a jak obcházeli rynek podél domů, prohlížela si lidi a chlupaté kolem stánků, kašny a před štíty krčem. Její pozornost brzy upoutala skupina mužů středního věku. Nemusela se ani ptát, co jsou zač. Hraničáři v sobě nosili něco, co je vždy a všude vystrčilo do popředí. Však také mezi nimi strávila několik let a znala je tak více než dobře. Tihle postávali u kašny, pozorovali dění kolem stánků a o něčem spolu mluvili.
„Také doufám, že u toho Sispara nebudeme moc dlouho,“ řekla roztržitě a pohladila jílec svého meče.
„Cože?“ trhl sebou Kyryl, který se mezitím ponořil do vlastních myšlenek a její slova částečně přeslechl.
„Nic, jen jsem přemýšlela nahlas,“ odvětila.
„Teď tudy,“ ukázal Kyryl do ulice vycházející z rynku směrem k severní bráně a pak zahnul vpravo, do užší ulice, aby se zastavil před slušně velkým domem, od něhož se táhla zeď, v níž se nacházela velká vrata, právě částečně otevřená. Zpoza nich k nim doléhal hluk dopadajícího kladiva a hlasy hádky.
„Říkal jsem přece jasně, že ta kladiva jsou moc malá,“ říkal právě někdo vzteklým hlasem. „Co myslíte, kolikrát se na poli jezdí jedním a tím samým místem? Nevíte? Jen jednou, maximálně dvakrát, a i to jen s maximálním vztekem na výrobce dotyčného nářadí.“
„Dali jsme tam dvojitou hřídel, dvě sady kladiv a seřídili jsme předstih,“ odpovídal mu druhý, hlubší a neoddiskutovatelně trpasličí hlas přímo přetékající sveřepostí. „Ručíme za to, že pod tím neprojde ani jediná hrouda, aniž by nedostala zásah kladivem.“
„Jenže tady si nehrajeme jako děti na jarmarku,“ odpovídal první hlas. „Já ty hroudy potřebuji rozbít a ne je celý den pomalu otloukat. Dali jste tam víc kladiv a udělali jste vše, co mi tu říkáte, ale ta kladiva jsou menší. Předtím zasaženou hroudu rozbila, ale problém byl trefit je. Teď trefím všechny, ale sotva je polechtám.“
Kyryl s Illyth nahlédli pootevřenými vraty. Ve středu dvora stál nějaký stroj na čtyřech kolech se sedátkem zhruba ve svém středu. Pod rámem stroje viděli dvě hřídele přes celou šířku rámu a s množstvím složitých kovových dílů na obou stranách, které jim vůbec nic neříkaly. Na vlastních hřídelích bylo upevněno přes dva tucty kovářských kladiv.
„Jenže my za to nemůžeme, že je každé pole jiné,“ hájil své dílo trpaslík. „Na tom, kde jsme to testovali, se všechny hroudy rozbily, ale tvoje pole je tvrdé jako kdyby tam týden tancovala snad stovka obrů.“
„Jenže tak tomu na poli je,“ ušklíbl se lišák stojící proti němu. „Každé je jiné. Pole u potoka bude z těžké hlíny, protože bude podmáčené, kdežto pole na vrcholu kopce bude nejspíš pěkný, suchý a tvrdý úhor, kde zlomíš motyku, když se do něj budeš pokoušet udělat díru pro zasazení stromu. S tím se prostě musí počítat. Ostatně, zrovna vy byste měli být na různé typy hlíny zvyklí, nebo ne?“
„To jo, ale z pohledu toho, kdo se tou hlínou prokopává ke zlatonosné žíle,“ zavrčel trpaslík. „Pro nás je hlína něco, čeho se musíme zbavit a hlavně to udržet mimo štoly. Hlína je špatná věc. Stačí trocha vody a najednou jedete z dolu na čele bahnotoku a většinou nestihnete ani vykřiknout 'Doprčic!'.“
„Podívejte,“ povzdechl si lišák, „mně je jedno, co s tím uděláte nebo neuděláte, ale potřebuji stroj, který mi na jaře pomůže rozbít hroudy na tom poli staré baby Vereny. Její muž tomu za poslední roky moc nedal a půda je tam v hrozném stavu. Kdybych to měl dělat ručně, nechám tam ruce i záda. Vážně nemůžete ta kladiva zvětšit?“
„Pak s nimi ten mechanismus nehne,“ odvětil trpaslík. „Ten vůz je na to moc lehký. Kola by se netočila a všechno by to jelo po poli jako sáně. A těžký vůz jsi nám zakázal, protože by půdu moc umačkal.“
„A to je taky pravda,“ zavrčel lišák. „Proč se vlastně bráníte tomu, udělat tam nějaké hrábě, ale ocelové s kalenými zuby, které by ty hroudy roztrhaly na kusy?“
„Trpaslíci věci netrhají, my do toho prostě praštíme,“ zavrčel trpaslík.
„Dobře,“ povzdechl si lišák, „tak jinak. Co kdybyste si to bušení užili na tom stroji a udělali mi jednoduché, ale odolné a těžké hrábě, které připřáhnu za koně. Představuji si to jako padací mříž do brány, ale ležící na zemi. Trny by trhaly hroudy na menší a menší kousky. A kdyby byla půda odolnější, než se zdálo, mohl bych na to hodit nějaké kameny nebo klády, aby to ještě trochu zatížil. A pro snadnější přepravu byste tam mohli udělat oka, kam by se dala nasadit osa a kola, aby to mohl kůň odtáhnout z pole pryč. No, co ty na to?“
„Padací mříž ležící na zemi s trny?“ promnul si trpaslík plnovous. „Na tom by nemělo být nic těžkého. Ani na tom ostatním. Stačí ti stejná šířka, jako má tenhle vůz?“
„Bohatě.“
„Pak bychom z něj mohli získat dost materiálu.“
„Ještě vám ho hromada zbude.“
„Ale jsou to vícepráce, opotřebení nářadí, musíme to rozebrat, protáhnout výhní, ukovat trny, zakalit je, vykovat pásy a všechno pak snýtovat. Spousta a spousta práce,“ mudroval trpaslík významně.
„Ale přes všechnu tu práci stále nemám, co jsem si na jaře objednal,“ odvětil lišák pevně.
„To je výzkum a vývoj,“ bránil se trpaslík. „Je to nová věc! Nikdo nic takového nemá!“
„Až to bude fungovat a ostatní zjistí, jak je to užitečné, budete muset do města přizvat všechny příbuzné, co ještě udrží kladivo v rukách, aby vám pomohli plnit zakázky, které dostanete od sedláků z okolí,“ stál si na svém lišák, pevně rozhodnutý nedat z ruky ani měďák.
„Proč by měli?“ zajímal se trpaslík podezíravě.
„Protože taková věc jim usnadní obdělávání panenské půdy,“ vysvětloval mu lišák, v duchu si připomínaje, že trpaslíci zemědělství neholdují. „Ruchadlem půdu rozryješ a tímhle pak hroudy rozbiješ. Možná by to mohlo vytahat i část kořenů. Pokud si má sedlák vybrat mezi urváním rukou a zmrzačením zad na novém kousku půdy a tím, že tam bude celý den chodit za koněm nebo krávou, tak si vždy vybere to druhé.“
Zdálo se, že o tom trpaslík přemýšlí. A v té chvíli si lišák všiml Kyryla a Illyth dosud stojících kus za bránou.
„Hezký den, potřebujete něco?“ křikl na ně, nechal trpaslíka, ať si v duchu přemýšlí nad obtížemi spojenými s kypřením různých druhů půdy a přešel dvůr ke vratům.
„Ty jsi Sispar, že ano?“ zeptal se Kyryl.
„To jsem, co se děje?“ odvětil zaraženě. „Provedl jsem snad něco, že mě hledáte?“
„Nic nic, chceme se jen vyptat na stodolu vdovy Vereny,“ uklidňoval ho Kyryl, ovšem záblesk v lišákových očích mu prozradil, že moc nepochodil.
„Tak Verenina stodola!“ rozkřikl se, až se jeho hlas odrazil od zdí dvora. „Krucinál! Čert aby tu babu vzal i s její stodolou! Ono nestačí, že ji tu mám pomalu každý druhý den, ještě na mě pošle vás! Copak to bylo? Zatékající střecha? Povolující trámy? Drhnoucí vrata?“
Illyth s Kyrylem poněkud zaskočeně poslouchali jeho výlev. Sisparovi se téměř kouřilo z uší. Dokonce i trpaslík se raději ukryl za svůj vynález a předstíral jakési nutné seřizování zdvihacího mechanismu.
„Kvůli tomu tu zrovna nejsme,“ řekla Illyth opatrně. Doufala, že ženský hlas rozpáleného sedláka trochu zchladí.
„A proč tedy?“ vypálil vzteklý sedlák. „Že jsem se nechal od jejího starého ukecat, abych si ta pole vzal! Kam jsem dal hlavu! Mohl jsem mít klid a pokoj! Místo toho se s ní musím pořád dohadovat. Dovedete si představit, co bylo kolem zaplacení nájmu? Měla dostat smluvený podíl na obilí a dalších plodinách. Dovezl jsem jí to všechno na voze a přímo před ní jsem to odměřil. Mám na to dva svědky a nejsou to členové mojí rodiny. Její starý, kéž by mu bohové odpustili, že si tu babu vzal za ženu, mě varoval, že jí nic nesmím dát jen tak mezi čtyřma očima. Druhý den všechno popře a budu jí to muset dát znovu. A dobře jsem s těmi svědky udělal. Přesně, jak říkal nebožtík její manžel, za tři dny byla u mě a ječela na celou ulici, že jí dlužím polovinu nájmu. Jen ti dva svědci mi zachránili pověst a bábě otrávili zbytek dne. Od té doby otravuje se stodolou. Jenže má smůlu, baba mizerná. Uzavřel jsem s ní dohodu o nájmu, ne o pachtu. Stav stodoly mě nezajímá. Když to konečně po několika týdnech řevu a láteření pochopila, přišla s tím, že mi nájem vypoví a dohodneme se na pachtu, jinak si ty svoje krámy, jak to nazvala, můžu odtáhnout třeba na rynek.“
„Takže sis je odvezl?“ naklonila Illyth hlavu ke straně.
„Ještě ten den,“ přikývl lišák, kterému se vzteky zježila srst na všech nezakrytých částech těla. „Dohodl jsem se tady se sousedem. Moc dobře slyšel a viděl, co mi tu Verena vyvádí a sotva odešla, křikl na mě přes zeď, že jestli mám zájem, tak má část stodoly volnou. Dohodli jsme se rychle. Má stejně velké louky jako já a líbí se mu moje hrablo. To je na mou stodolu moc velké. Teď stojí u něj a nic mě to nestojí, pokud mu jím shrabu sena a pomohu mu je odvézt. To je férová nabídka.“
„A od té doby jsi v té stodole nebyl?“ pokračovala Illyth.
„Ani jsem se k té ulici nepřiblížil a nepřiblížím, dokud nebudu muset dovézt Vereně další nájem, takže mám na rok pokoj,“ zavrčel Sispar. „Kdybychom nebyli s jejím manželem takoví přátelé a nepomáhal mi po otcově smrti s pracemi na polích, hodil bych jí tu půdu na krk. Ale jednou jsem dal slovo, tak to musím vydržet. Navíc se mnou sepsal smlouvu. Tedy, nadiktovali jsme ji jednomu písaři z hradu, aby to mělo všechny náležitosti a nebyla v ní ani skulinka. Pokud budu ta pole obdělávat alespoň deset let, stanou se mým vlastnictvím. Vereně sice budu muset stále vyplácet rentu, ale pole už budou moje. Ne že by ta půda byla nějak zvlášť úrodná, to ani náhodou, ale je to půda a ta se z ruky nedává.
A teď, když jste mi připomněli tu čarodějnici, proč jste vlastně tady?“
„Z té stodoly někdo postřelil Gara,“ prohlásil Kyryl přísným hlasem. Sispar se v mžiku uklidnil. Dokonce i trpaslík, do té doby simulující práci na povoze, zvedl hlavu a přestal si špinit ruce o mastné součástky.
„Cože?“ bylo to jediné, na co se lišák v té chvíli zmohl.
„Byl celý den tady!“ ozval se hlas odněkud zleva. Když se tím směrem obrátili, uviděli nad ohradní zdí hlavu nějakého vlka.
„Mohu mu to dosvědčit. Hned ráno přijel tenhle kovář s tím povozem a od té doby s tím tady blbnou na dvoře. Však vidíte, jak je sníh plný stop od kol a těch kladiv. Koně z toho vypřáhli asi před hodinou a od té doby se hlasitě dohadují, co je špatně a jak to bude s placením.“
„To je pravda,“ ozval se ihned trpaslík, který se chytil svého základního problému. „To placení jsme probírali dlouho a nikam jsme se nedostali.“
„A nedostaneme, dokud to nebude fungovat,“ zavrčel na něj vztekle Sispar.
„Neřekl jsem nic o tom, že jsi to byl ty,“ skočil mu Kyryl do řeči, aby zamezil případné hádce o trpasličím nesmyslu na kolečkách. „Chceme vědět, kdo všechno se kolem té stodoly motal. Neztratilo se ti tam něco? Nelezl tam někdo cizí, když jsi tam měl stroje?“
„Tam vleze kde kdo,“ mávl Sispar rukou. „Vrata jsem měl zajištěná pořádným řetězem, což asi nikoho nepřekvapí. Verena je sice čarodějnice nejhrubšího zrna a nikdo mi nevymluví, že v noci nelítá na koštěti kolem města, ale o stodolu zájem nejeví. Nejraději sbírá klepy. Ráno vypadne z domu a ještě po poledni ji potkáte na rynku a tlama jí jede jako šlejfířce. Vážně by mě zajímalo, kdy dělá ty krajky, co paličkuje a vyšívá. Ale do stodoly nejde, jak je zima dlouhá. A nechodila tam, ani když byl její muž ještě naživu. On totiž ten dům s pozemky a stodolou byl vždy jeho. Ona není z Laifu. Přišla sem s nějakou tlupou komediantů. Prodávala krajky, hádala z ruky a podobně. Táta říkal, že to byla nejkrásnější liška, jaká tu tehdy byla. Takže toho chudáka utáhla na vařené nudli.“
„Ale tobě se tam nic neztratilo, nebo ano?“ ujišťoval se trpělivě Kyryl a v duchu se bavil úvahou, o kolik je Verena větší drbna než Sispar.
„Ne, mně ne. Vrata jsem zajistil řetězem, stroje uvnitř jsem také připoutal k sobě, takže kdyby je někdo chtěl odtáhnout, vzbudil by celou ulici. Ale někdo tam lezl, to vím a Verena to nebyla. Našel jsem tam šlápoty a několikrát byl odkrytý vstup do sklepa. Jenže v něm nikdy nic nebylo. Nepoužívá se už několik let právě proto, že se stodola nedá pořádně uzavřít.“
„A co bylo v tom sklepě?“ ožil Kyryl.
„Nic, vždyť jsem říkal, že se nepoužívá,“ ušklíbl se sedlák. „Je to jen jedna místnost pod asi polovinou stodoly a leze se tam po žebříku dírou v podlaze u levé stěny, když do stodoly vstoupíte z ulice.“
„A stávalo se to často?“ ozvala se nyní Illyth.
„Ani ne, tak jednou do měsíce, někdy dvakrát,“ zamyslel se Sispar. „Ale že by v tom byla nějaká pravidelnost, toho jsem si nikdy nevšiml. Ani sousedi přes ulici si nikdy ničeho pořádně nevšimli. Několikrát tam viděli nějaký pohyb, ale to je asi tak všechno.“
„A kdy jsi tam byl naposledy?“ zeptal se Kyryl.
„Když jsem si stěhoval stroje,“ odpověděl bez váhání. „Ještě před prvním sněhem.“
„Přesně osm dní před prvním sněhem,“ ozval se soused, dosud vše zvědavě poslouchající přes zeď.
Kyryl s Illyth se na sebe krátce podívali a mlčky se shodli, že to bude asi všechno.
„Tak ti děkujeme a nebudeme tě dále zdržovat,“ řekl Kyryl a kývl mu na pozdrav.
Sispar se s nimi zamračeně rozloučil a zavřel za nimi vrata. Pak se obrátil zpět k trpaslíkovi a hodil po něm výhružným pohledem, aby mu dal jasně najevo, že pro dnešek už nemá na smlouvání náladu a pokud nebude po jeho, odtáhne trpaslík s tím vehementem omotaným kolem hlavy. Trpaslík na oplátku nasadil obvyklý sveřepý výraz a o chvilku později už se po dvoře rozléhalo další kolo hádky o způsobu a době placení.

Komentáře


reagovat Aierther - 2018-03-15 15:01:17
Tak to jsem se pobavila stará vochechule versus mladý sedlák!


reagovat Olafsonn - 2018-03-12 08:53:13
Dobře vystižené vztahy v dědině

Reakce:


Therihar - 2018-03-12 23:02:41
No, však jsem z malé vesnice. Tohle se mi psalo úplně samo. Stačilo mi,vybavit si sousedy...


Olafsonn - 2018-03-13 05:52:49
Tu zapřenou platbu jsem zazil na vlastni kuzi. Bohum zel jsem nemel ani svedka, ani podepsany papir a pan ma zrovna v okoli dost veliky socialni kredit. Tahle zkusenost me stala patnact stovek



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven