Tvorba - Texty

Ruen běžel měsícem osvětleným lesem. Litoval, že s ním nemůže být jeho družka. Takovou noc by si užila i ona, přestože se rychle ochlazovalo a ona nízké teploty špatně snášela. Jemu naopak nevadily, takže nyní se hnal mezi stromy a užíval si to. Vyhnul se hlavní cestě, protože měl velké tlapy. Takové mělo jen velmi málo vlkodlaků a on nechtěl lidem naznačit, že měl tolik naspěch. Do lesa mimo cestu se lidé vypraví jen zřídka, a teď, krátce před úplňkem, téměř nikdo. Než se tu objeví první pocestný, který by se chtěl z nějakého důvodu brodit sněhem, místo aby cestoval relativně pohodlně po uježděné cestě, budou jeho stopy staré a možná i zapadané dalším sněhem.
Na hrad Aminar to bylo pěkných pár mil cesty. Když jezdec hnal koně jako o život, dalo se tam dojet za necelé tři hodiny. Normální rychlostí to zabralo půl dne. Jenže jezdec na koni se musel držet cesty, která sice zprvu vedla přímější cestou, ale pak se stáčela kolem kopců. Ruen si naopak cestu z počátku trochu prodloužil, ale ve druhé polovině se dostal ke kopcům z druhé strany a v konečném výsledku byla jeho cesta kratší, přestože terén byl nesrovnatelně členitější a jezdec na koni by tu pravděpodobně riskoval zlomení vazu.
V zimě se smráká brzy, a tak se temná silueta hradu rýsující se proti hvězdami poseté obloze objevila v Ruenově dohledu dlouho před půlnocí.
Seběhl z kopce a vstoupil na jedinou přístupovou cestu ke hradu. Ten postavili páni z Aminaru před několika staletími na vysoké ostrožně tyčící se alespoň tři sta stop nad krajinou pod ní. Její stěny byly prakticky kolmé a slézt je bylo možno pouze s nasazením vlastního života. Říkalo se, že majitelé hradu nechali odtesat všechny výstupky, které by mohly útočníkům pomoci ve výstupu a učinili tak kolmou stěnu ještě hladší, než původně byla.
Cesta byla úzká a několikrát se lomila pod ostrým úhlem. Formani, jezdící na hrad za obchodem, si stěžovali, že velké vozy po ní nemohou projet, protože vždy uvíznou v některé ze zatáček. Marně apelovali na hradního pána, aby cestu upravil. Majitelé hradu vždy trvali na tom, že hrad má být v první řadě pevnost, až pak přijde na řadu to ostatní.
Ruen s cestou neměl žádné potíže. Tiše cválal do prudkého svahu, dokud se před ním neobjevila dvojice stínů. Okamžitě zastavil a postavil se tak, aby vynikla jeho mohutnost. Až pak si pečlivěji prohlédl ty dva, co mu zastoupili cestu.
Byli to také celkem mohutní vlkodlaci, a stejně jako on byli ve čtyřnohých podobách.
„Kdo jsi a co tu chceš?“ štěkl tiše ten, který stál blíž k němu. Jeho kumpán zatím udělal několik kroků stranou, protože zde byla cesta trochu širší, a stál tak Ruenovi po boku. Snažili se tak získat výhodu, kdyby došlo k boji.
„Rrruen,“ odpověděl klidně, „posílá mě Nurrri se vzkazem pro Zarrrana, pána z Aminarrru.“
„O co jde?“ zavrčel vlkodlak a ani nenaznačil ochotu pohnout se.
„Až to vyřídím Zarrranovi, třeba vám to poví sám,“ odvětil Ruen.
Vlkodlak štěkl na svého kolegu. Ten zaklonil hlavu a vydal krátké, zřetelně vlčí zavytí. Prakticky okamžitě se ozvala stejná odpověď směrem od hradu.
Vlkodlačí vytí mělo jinou barvu a podtón, každý ho od vlčího spolehlivě rozpoznal bez dlouhého učení. Kromě toho právě onen podtón způsoboval, že se lidem při jeho zaslechnutí začaly ježit vlasy strachy a pocítili neodolatelnou touhu utíkat tak rychle, jak jen mohou. Proto se mnoho vlkodlaků od mládí učilo výt jako vlci, aby se dokázali k lidem nejen přiblížit, ale také o tom podat zprávu své smečce a současně nevarovat lidi. Vlků žilo v této krajině dost a dost a jejich vytí bylo poměrně běžnou součástí zdejších lesů.
„Pojď,“ zavrčel první vlkodlak a uhnul Ruenovi z cesty. Ruen vykročil a ti dva se zařadili za něj, aby ho měli na očích.
O půl míle dál se před nimi objevil hrad Aminar. Nuri a mnoho dalších obyvatel města mu říkalo hrádek, a rytíře Zarana, nejstaršího z rodu Navarů, jejichž prapředek Aminar založil, nazývali pánem z Hrádku. Jenže Aminar vůbec nebyl malý hrádek. Byl malý jen v porovnání s hradem v Laifu. A co kroniky pamatovaly, nebyl nikdy dobyt, přestože byl mnohokrát obléhán. Navarové byli bojovníci a tomu podřizovali celý svůj život. Jejich rodové sídlo podle toho také vypadalo. Sbírali novinky o stavbě opevnění z celého království i ze sousedních zemí a ochranu svého sídla stále zdokonalovali. Ostatní rytíři si je často dobírali, že všechnu kořist z výprav, případně zisk z rodových držav, investují do úprav hradu. Na druhou stranu však alespoň jejich nejbližší sousedé pečlivě sledovali, co nového se na Aminaru staví a často nové fortifikační prvky kopírovali s jistotou, že kdyby to nefungovalo, tak by to Navarové na svém hradě nepoužili.
Zatímco většina hradů náležející šlechticům v okolí Laifu měla opevnění založené na myšlence nepustit útočníka přes hradby, Navarové se v cizině přiučili novou, mnohem účinnější metodu obrany, nepustit útočníka k vlastním hradbám. Rytíř Zaran se během svých panošských a raných rytířských let dostal do dalekých zemí, kde se naučil, jak obtížné je dostat se ke hradu, jehož hradby jsou zpevněny flankovacími věžemi. Po návratu domů rychle přesvědčil svého otce, že tohle je věc, kterou Aminar musí mít. A to přesvědčování mu nedalo ani mnoho práce.
Přestavba trvala řadu let a spolkla pěknou hromadu stříbrňáků. Zaranův otec totiž úprav hradby využil k dalším stavebním úpravám jak uvnitř, tak vně hradu.
Každý, kdo se dnes dostal ke hradu, uviděl impozantní opevnění rozdělené na několik částí.
Nejprve se před příchozím objevil vysoký val z hlíny a kamení. Za ním se ukrýval příkop s kolmými stěnami vylámaný do skály při stavbě hradu. Při přestavbě hradu potřebovali Navarové další stavební kámen a nejjednodušší bylo nalámat si jej přímo na místě. Příkop tak rozšířili a ve většině plochy i trochu prohloubili. Ve středu jeho šířky postavili věž s branou. K bráně patřil padací most, který příchozím umožnil překonat první polovinu šířky příkopu. Za věží byl druhý padací most, jenž byl součástí parkánové zdi. Věž ve středu příkopu neměla vchod u země a celá dolní část byla kompaktní masa zdiva vyplněného zeminou a lámaným kamenem, takže odolala i silnému ostřelování. V horní části však byla tři patra s mnoha střílnami, z nichž mohli obránci ostřelovat jak prostor před příkopem, tak i vlastní příkop, pokud by se do něj nepřítel dostal. A ani přímo pod věží nebyl útočník v bezpečí. Ve stropě průjezdu byla mříž s několika poklopy, skrze něž mohli obránci střílet na útočníky dole šípy, nebo jim házet na hlavu všechno od kamenů po horkou smůlu. Obránci se do věže dostávali po můstku z malé věže postavené vedle průchodu skrz parkánovou zeď. Dostatečně vysoko, aby se k němu žádný z útočníků nedostal, navíc krytým hmotou věže.
Ani průchod skrze parkán nebyl snadnou záležitostí. Za průchodem se tyčily vysoké zdi, které spojovaly parkánovou zeď s věžovou branou ve vlastní hradbě a znemožňovaly útočníkům rozprchnout se po vlastním parkánu. Kromě toho zde Navarové pro útočníky připravili vlčí jámu s ostrými kůly. Přechod přes ni byl možný jen po dřevěném mostku postaveným na principu dvojzvratné páky. V době míru byla zajištěna vysouvacími čepy pod branou, ale při obléhání byly čepy vytaženy a mostek zůstával ve vodorovné poloze jen díky mírnému nepoměru v délce ramen. Stačilo jediné šlápnutí na mostek a následoval neodvratný pád na špice kůlů ve vlčí jámě.
Vlastní hradbu zpevňovaly flankovací věže, takže obránci mohli postřelovat i vlastní stěnu hradby, z dřívějších dob ji po celé délce lemovalo podsebití.
Stráž v bráně ve středu příkopu je již očekávala. Spustili první padací most a před ním stála čtveřice strážných. Byli to také vlkodlaci, ale v lidských podobách. Všichni čtyři na sobě měli zbroj se znakem pánů z Aminaru. V souladu s legendou, podle níž první z rodu porazil medvěda holýma rukama, jí dominovala medvědí hlava. Pod ní ležel meč a po stranách stála dvě kopí. Tohoto znaku se už naučili obávat na mnoha bojištích i turnajích.
„Stát!“ přikázal jeden z nich. „Prokaž se!“
„Rrruen z Laifu, posel Nurrriho ve věci lovu na karrravanu jedoucí do Laifu. Nesu zprrrávu prrro pána Zarrrana.“
„Žádný posel z Laifu není očekáván,“ odvětil nesmlouvavě ozbrojenec.
„Ale jeden váš posel dnes byl v Laifu a já nesu odpověď na jeho zprrrávu,“ odvětil Ruen klidně. Strážný jen dělal svou práci a nechtěl ho rozzlobit ani urazit.
„Co se to tam děje?“ ozval se lidský hlas z věže tyčící se z příkopu.
„Vlkodlak Ruen!“ křikl strážný do temnoty. „Říká, že nese zprávu pro milostivého pána!“
Chvilku bylo ticho, ale pak se znovu ozval stejný hlas. „Pusťte ho do hradu, ale s doprovodem! Počkám u brány!“
„Jistě, pane purkrabí,“ přikývl strážný a obrátil se zpět k Ruenovi.
„Ti dva tě doprovodí,“ ukázal na vlkodlaky dosud stojící Ruenovi za zadkem. „Budeš se řídit jejich pokyny nebo pokyny pana purkrabího. V opačném případě se už domů nevrátíš.“
Ruen mlčky přikývl a na pokyn strážného přešel padací most do průchodu věže. Zatím spustili i druhý padací most z parkánové zdi a zvedli mříž ve věžové bráně. Brána se pootevřela jen tak, aby na mostek mohl vyjít purkrabí se dvěma ozbrojenci.
Ruen se zastavil dva kroky od purkrabího, který si ho pečlivě prohlédl. Na první pohled bylo jasné, že purkrabí je člověk, ale ti dva ozbrojenci byli vlkodlaci v lidských podobách. A navzdory fázi měsíce si z nich purkrabí nic nedělal.
„Skutečně jsi Ruen,“ řekl konečně purkrabí. „Zeleně planoucí oči a tak mohutné tělo žádný jiný vlkodlak nemá. V tom případě pojď se mnou. Uvedu tě k milostivému pánovi. Ještě nespí, ale možná budeš muset chvíli počkat. Má mnoho práce a karavana není v pořadí důležitosti na prvním místě.“
„Jak porrroučíš, pane purrrkrrrabí,“ odvětil Ruen a následoval purkrabího skrze bránu do hradu. Brána za nimi zapadla s temným zaduněním a hned nato se ozval hluk padající mříže.
Začal se zvědavě rozhlížet. Cestu na hrad znal, protože ho sem Nuri dvakrát poslal jako doprovod posla. Ale do hradu vždy pustili jen posla a Ruenovi nakázali, aby se uklidil mezi skály u přístupové cesty, aby si ho náhodou nikdo nevšiml. Uvnitř hradu tak byl poprvé a hlava se mu otáčela sem a tam.
Hned za branou se muselo projít kolem mohutné, obranné věže, jejíž zeď byla nad hradbou směrem k přístupové cestě a tedy vstříc případným dobyvatelům protažena do břitu. Kolem věže se rozkládalo malé nádvoří, po jehož obvodu stály hospodářské budovy, čeledníky, stáje a další stavby potřebné pro provoz hradu. Přes pokročilou hodinu panoval na nádvoří čilý ruch. Podle zvuků, které Ruen slyšel, se mnoho obyvatel hradu zaobíralo hospodářskými zvířaty.
Mířili k další hradbě, rozdělující prostor hradu na dvě části. Brána v ní byla otevřená dokořán a nikdo ji nehlídal. Uvnitř hradu to ani nemělo moc smysl. Prošli jí a ocitli se na dalším nádvoří. I to lemovaly budovy, ale všechny byly obytné. Palác tvořený dvěma na sebe navazujícími, třípatrovými budovami stál na nejvzdálenější části ostrožny. K hradbě, rozdělující areál hradu, se přimykalo z jedné strany purkrabství a z druhé budova pro posádku. K té se připojovala budova, v jejímž přízemí se nacházela kuchyně.
Přestože hrad stál na skalní ostrožně, měl svou vlastní studnu. Byla vytesána skrze skalní masiv až k jeho patě, kterou obtékal potok. Původně měli majitelé hradu v plánu propojit potok se studnou, ale při ražení se náhodou trefili na pramen ve skále a hrad tak měl zdroj vody nezávislý na potoku.
Došli k paláci a vstoupili do něj. Pod schody na ně čekal panoš, nade vší pochybnost člověk stejně jako purkrabí, a hned mu hlásil, že může Ruena odvést přímo k milostivému pánu.
Po dřevěných schodech vyvedli Ruena do patra a pak do sálu osvětleného smolnými loučemi zasunutými do držáků z krouceného železa upevněných do zdí. Stěny kryly gobelíny zobrazující členy rodu Navarů při vítězných bitvách, případně hrad Aminar ve chvíli, kdy z něj vyrážejí jeho obránci na zteč a rozbíjejí šiky nepřátel před jeho hradbami. V sále bylo příjemně teplo, nebo alespoň mnohem tepleji, než venku. Starala se o to bronzová ohřívadla rozmístěná kolem stěn.
U dlouhého stolu ze silných borovicových fošen seděl mohutný chlap s černým plnovousem a dlouhými, rovnými vlasy, černými jako havraní křídlo, i když jimi tu a tam již probleskovaly šediny. Mohutné obočí srostlé nad kořenem nosu v jednu linku se při pohledu na mohutného vlkodlaka zachmuřilo a v tmavých očích se zablesklo. Zaran z Aminaru byl oblečený do kroužkové košile přepásané širokým opaskem, a přestože jeho hrad nikdo neohrožoval, měl u pasu zavěšený meč. Na stole před ním stál svícen s několika lojovými svícemi, několik listin a džbán s vínem, vedle nějž ve svitu loučí a svící jiskřila štíhlá, vysoká, tvarem flétně podobná číše ze zeleného skla, zdobená skleněnými perličkami stejné barvy jako vlastní číše.
U stolu dále seděl písař a vypadalo to, že mu pán Zaran zrovna něco diktoval, protože měl před sebou hliněnou lampičku s vytaženým knotem a dlouhý plamen mu svítil na papíry. Vedle psacích potřeb měl připravený pečetní vosk a pečetidlo.
Zaran pokynul purkrabímu, aby přivedl Ruena blíž. Zatímco se Ruen blížil k okraji stolu, prohlížel si ho hradní pán s netajeným zájmem.
„Viděl jsem tě na turnaji,“ řekl pak bez varování, když se Ruen zastavil a kývl hlavou na pozdrav namísto úklony, kterou nyní nemohl provést. „Nemohu říct, že by na mě tvé vystoupení udělalo valný dojem. Pobíhal jsi tam zmatený jak lesní včela. Musím však uznat, že ten konec nebyl zase tak špatný. A jak vidím, zranění od stříbrem zdobené čabraky se Jartenovi podařilo celkem dobře vyléčit. Kdybych je sám neviděl, ani bych si stop v srsti nevšiml. Kdybys někdy chtěl nebo musel opustit Nuriho smečku, myslím, že by se tu pro tebe našla nějaká práce. A teď, co mi Nuri vzkazuje?“
Ruen na sobě nedal znát, že ho jeho úvod mírně vyvedl z rovnováhy, ale otřepal se a vyřídil mu Nuriho slova o karavaně a údolí.
„Tak na to bych bez něj skutečně nepřišel!“ rozčílil se Zaran a udeřil pěstí do stolu, až písař musel chytit skleněnou číši, aby ji zachránil před pádem na podlahu. „Moje družina karavanu hlídá dnem i nocí! Moje družina změnila značení, aby karavanu svedla z cesty! A bude to moje družina, která nakonec okrouhá, až si městské smečky vyberou na lidech z karavany svůj díl pro obřady v Posvátném lese! Máte vy ve městě vůbec představu, kolik krků musím živit bez ochrany dračího vládce?!“
Vstal tak prudce, až se židle skácela na podlahu a začal rychle přecházet sem a tam po místnosti. Písař se okamžitě zvedl a židli opět postavil zpět ke stolu. Nechal ji však odsunutou, aby si jeho pán mohl hned sednout a nemusel se unavovat jejím posouváním. Pak se znovu tiše usadil na své místo a tvářil se, jako že tam vůbec není.
Pán Zaran se po chvíli poněkud uklidnil. Zastavil se u jednoho z gobelínů a tvářil se, že si prohlíží výjev na něm zachycený. Pak se prudce obrátil a podíval se na Ruena, který dosud stál na původním místě a nehnul se ani o délku drápu.
„Vyřiď Nurimu a ostatním, že se zachovám podle svého. Tedy tak, jak mi zbytečně radili. A že to pro tentokrát nebudu brát jako urážku. Ale jen díky dobrým vztahům, které spolu již mnoho let máme. Ať příště lépe zváží rady, které mi posílají. Můžeš jít.“
Ruen mlčky přikývl a podíval se na purkrabího. Ten jen ustoupil stranou a uvolnil mu tak cestu na chodbu.
„Zkus to Nurimu říct trochu diplomatičtěji,“ řekl purkrabí tichým hlasem, když šli přes nádvoří zpět k bráně. „Milostivý pán to nemyslel zle. Karavana je pod pečlivým dohledem, a kdyby se pokusila o návrat na obchodní cestu, ihned zasáhne. Jeho družina je více než dostatečná.“
„Pokusím se to trrrochu odlehčit,“ odvětil Ruen vážně. „Ani Nurrri to nemyslel ve zlém. Potřebujeme úspěšný lov, abychom mohli obětovat bohům.“
„I my je potřebujeme ze stejného důvodu,“ přikývl purkrabí. „Nejsi vlkodlakem dlouho, ale nepochybuji, že ti Nuri a Jarten vysvětlili, o co na Aminaru jde.“
„Řekli mi všechno,“ přikývl Ruen. „Doufám, že lov bude prrro obě strrrany úspěšný.“
„Jsem rád, že to bereš vážně,“ usmál se purkrabí.
Až k bráně pak došli mlčky. Zatímco stráž zvedala mříž a otevírala bránu, rozloučili se a purkrabí popřál Ruenovi klidnou cestu domů. Protože za hlavní branou už byly všechny mosty spuštěny a brány otevřeny, popřál Ruen purkrabímu klidnou noc a vyrazil tryskem z hradu. Purkrabí jej sledoval, dokud nezmizel mezi skalami.
„Takové zrychlení jsem ještě neviděl,“ zavrčel uznale vlkodlačí velitel stráže, který se při kontrole hlídek náhodou dostal k bráně ve chvíli, kdy Ruen vyrážel na zpáteční cestu.
„Viděl jsem ho na turnaji,“ odvětil purkrabí. „Nestav se mu do cesty. Sice se stále ještě učí a z rozhodnutí bohů má jen tuto podobu a nemůže používat jiné zbraně než zuby a drápy, ale i s těmi dokáže dost ošklivé věci. A co se vytrvalosti týče, zdá se, že nemá konkurenci. Z Laifu jistě vyrazil až za tmy a podívej se na hvězdy. Přitom nebyl vůbec zadýchaný. Kdyby sem za stejnou dobu přijel lidský posel na koni, na zpáteční cestu bychom mu museli půjčit jednoho z našich vlastních.“
„Nevypadá na to,“ zabručel velitel.
„Proto si ho milostivý pán nechává hlídat. Stejně jako vůdci všech smeček v Laifu i okolí. Jsou z něj zmatení a nejistí. Od našeho šamana vím, že bohové o Ruenovi zarputile mlčí. Ať už s ním udělali cokoli, nechávají si to pro sebe.“
„Můžeme mu věřit?“ zachmuřil se velitel.
„Nuri s Jartenem mu věří a on je poslouchá,“ vyhnul se purkrabí přímé odpovědi.
„Po tvých slovech jsem docela rád, že nepatří k naší posádce,“ usmál se velitel.
„Pán Zaran mu nabídl, že kdyby ho Nuri ze smečky vyloučil, má se tu stavit a jistě by se tu pro něj nějaká práce našla,“ odvětil purkrabí a s uspokojením sledoval velitelův výraz.
„A nyní zavřete bránu. Snad už bude dnes v noci klid.“
S tím se otočil a zamířil zpět do paláce, kdyby ho jeho pán ještě potřeboval.
Ruen se hnal lesem, ale nyní si běh neužíval jako cestou na hrad. Pán Zaran jej svým způsobem urazil, a to se mu nikdy nelíbilo. Byl si sice vědom, že začátek turnaje nebyl nic moc, ale na jeho zakončení byl právem hrdý. Po světě nechodilo mnoho vlkodlaků, kteří by se mohli pochlubit vítězstvím nad rytířem za tak obtížných podmínek. Jenže pak si uvědomil, co se o hradním pánovi říkalo. Pán Zaran byl tvrdý ke všem kolem sebe. Vyžadoval důsledné plnění všech svých příkazů a každého, kdo mu nevyhověl hned a maximální rychlostí, nechal potrestat. Na druhou stranu však žil v těžkých podmínkách. Pro lidi jako byl on, nebyl svět příjemným místem, přestože byl šlechtického stavu a ne zrovna nejchudší.
Pravdu o Aminaru neznal žádný člověk. Kdyby se ji dozvěděli, hrad by pravděpodobně čelil mohutnému útoku. Pán Zaran a všichni jeho příbuzní totiž patřili k vlkodlačím lidem. Proto prakticky celou jeho družinu tvořili vlkodlaci, kteří se cítili být natolik lidští, že se rozhodli žít lidským způsobem bez smečky s její strukturou a pravidly. Kdyby se šlechta a panovník dozvěděli, že vlkodlačí člověk požívá jejich výsad a dočkal se i osobního uznání od panovníka za pomoc v boji, neváhali by ani vteřinu a vytáhli by na Aminar, aby jej srovnali se zemí a zničili Navary jednou pro vždy. To byl hlavní důvod, proč Zaranovi předci postavili Aminar s tak mohutným opevněním.
Ruena už napadlo, zda o Zaranovi ví Raervar. Říkalo se, že dračí vládce města ví o všem, co by pro něj mohlo znamenat zisk nebo problémy, a Zaranův rod byl poukázkou na skutečně velké problémy. Žádný ze šlechticů by nevěřil, že o tom Raervar nevěděl a nekryl lov jeho družiny v okolním kraji.
Městské smečky se Zaranem úzce spolupracovaly. Předávali si informace o pohybu obchodních karavan a osamělých poslů nebo poutníků. Ale Zaran byl pro městské vlkodlaky důležitý ještě v jednom směru. Jako šlechtic měl přístup k městské šlechtě. Podílel se na jejich jednáních o nebezpečí dlaků pro obchod a způsobech, jak jim v útocích zabránit.
Bylo společenskou povinností, aby se šlechtici za jistých podmínek scházeli. Kromě toho patřilo Zaranovi v okolí Laifu dost půdy, lesů a hospodářských dvorců, aby s ním měšťané sami chtěli vycházet v dobrém, mohli mu tak prodávat své výrobky a on posílal na trh produkty svých rolníků. Často si však stěžovali, že zatímco oni Zarana často vítají ve svých domech a palácích ve městě, tak na jeho hrad se dostanou možná jednou za několik let, když už se tomu hradní pán nemůže vyhnout. A jedna taková příležitost se blížila.
Zaranův nejstarší syn a tím pádem i dědic panství se měl na jaře ženit. Jeho otec mu našel nevěstu snad až na druhém konci království. Městští šlechtici proto bručeli a vrčeli, že i jejich dcery jsou krásné a dostaly by dost slušné věno, aby to hradního pána zaujalo a navíc by tím dal jasně najevo, jak si váží dobrých vztahů s bohatým městem v sousedství. Jenže, jak prohlásil Nuri s potměšilým úšklebkem, to byl jeden z mnoha problémů života vlkodlačích lidí.
Vlkodlačí člověk žijící jako prostý rolník si mohl vzít jakoukoli ženu ze svého okolí, když k tomu rodiče svolili a nikdo se nic nedozvěděl. Nebo si mohl vzít vlkodlačici a žít s vlkodlaky. Ale šlechtici měli svá pravidla a závazky plynoucí ze svého postavení. Na hradě samozřejmě bylo dost mladých, nezadaných vlkodlačic, ale ty si budoucího hradního pána vzít nemohly. A obyčejnou lidskou nevěstu mu otec najít nemohl, protože by se tajemství jejich rodu dostalo na veřejnost. Nuri moc dobře věděl, kolik námahy a peněz to Zarana stálo, než našel jiný šlechtický rod s podobnými problémy, s nímž by již nebyl nějak pokrevně spřízněn. Vlkodlačích lidí se šlechtickým titulem bylo méně než zlata v říčním písku na vybraném rýžovišti. I to byl jeden z mnoha důvodů jeho věčné nabručenosti. Nuri se ovšem několikrát poťouchle zmínil o tom, že i kdyby pro syna žádnou nevěstu nenašel, rod Navarů jistě nevymře. Ani jeden ze tří Zaranových synů se neskrýval zájmem o krásné a nezadané vlkodlačice ve svém okolí, a Zaran si moc dobře uvědomoval, že nějakému tomu levobočkovi prostě nezabrání.
Kromě toho měl plné ruce práce, aby chránil počestnost svých čtyř dcer, které se netajily názorem, že když si mohou užívat jejich bratři, tak nevidí důvod, proč by ony měly spát v postelích samy. A mezi městskými smečkami se před třemi týdny začalo špitat, že se nějaký městský vlkodlak dostal na Zaranovu černou listinu, protože přivedl jednu jeho dceru do jiného stavu. Nedalo se to sice nijak ověřit, ale Eski podezřele rychle odeslal svého prostředního syna mimo město. Kromě toho se jeho šaman několikrát vypravil na Aminar a pobyl tam celkem několik dní.
Ruen se pousmál. Nebylo divu, že pán Zaran nemá městské vlkodlaky moc v lásce. Pamatoval si, že jednou zahlédl jednu z jeho dcer ve městě, když doprovázela svého otce na nějaké jednání na hradě. Ona dívka si Ruena všimla a nespustila z něj oči po celou dobu, kdy projížděla na koni kolem. Ruen si byl jistý, že těsně předtím, než zabočila do ulice ke hradu a zmizela mu z očí, na něj mrkla a usmála se. Doma se o tom raději nezmiňoval, protože Zylae už tak dost vrčela kvůli vlkodlačicím v okolí. Musel však uznat, že Zaran má minimálně jednu krásnou dceru. Vůbec se nedivil, že se některý z vlkodlaků pokusil o štěstí a uspěl.
Z těchto myšlenek jej vytrhl náhlý pocit, že musí odbočit ze své cesty. Zastavil se. Srst na hřbetě a za krkem se mu zježila. Přesně tohle cítil včera, když se dostal do blízkosti kruhu. Ale ten přece šamani zničili, tak jak se to mohlo objevit znovu? A navíc docela jinde. Pravda, pomalu se blíží k obchodní cestě, ale stále je na úplně jiném místě, než včera.
Chvíli nejistě přešlapoval a vedl sám se sebou boj, jestli odolat vábení a pokračovat v cestě do města, nebo odbočit k obchodní stezce a zjistit, o co tu, ke všem čertům, jde. Nakonec se rozhodl pro to druhé. Přesvědčil sám sebe, že to není proto, že je to vábení tak svůdné, protože kdyby chtěl, půjde si klidně svou cestou, ale proto, že musí podat zprávu Jartenovi, kdyby náhodou šlo o něco podobného jako včera.
Prokličkoval mezi stromy a pak klusem zamířil k obchodní stezce. Byl už skoro u ní, když vábení prudce zesílilo. Zastavil se tak rychle, až mu podjely nohy a téměř si do sněhu sedl. Před ním bylo křoví. Opatrně ho obešel a zastavil se jen krok od kamenného kruhu navlas stejného, jako byl ten včerejší.
Ze středu kruhu k němu proudila magie a táhla jej dovnitř. Odolat jí však pro něj nebylo tak těžké, jak by si asi autor kruhu rád myslel. Odolat vlkodlačímu vábení ve chvíli, kdy ucítil například čerstvou lidskou krev, bylo mnohem horší. Navíc se ho rychle zmocnil vztek. Někdo se s ním pokouší manipulovat! Taková drzost! Nějaký lotr se mu pokouší ukrást jeho svobodnou vůli!
Zlostně vycenil zuby a temně zavrčel. Na kruh jeho projev neměl nejmenší vliv.
Pak pomalu obešel kruh a snažil se najít nějakou stopu po tom, kdo ho postavil. Kameny byly posbírané v okolí, to poznal hned. Od soumraku nesněžilo a tak našel místa, kde stavitel vytrhl kameny ze sněhového sevření a odnesl je do kruhu. Ale přes to všechno nebyl ve sněhu jediný otisk nohy nebo třeba jen nepatrný náznak pachu. I když, jak zjistil o chvíli později, něco tu bylo. Bylo to velmi slabé a zachovalo se to na nejvzdálenějším místě, kde se dotyčnému podařilo utrhnout další kámen. Slaboučký pach, asi jako kdyby tudy prošla Illyth po koupeli. Zastavil se a strčil čenich do díry po kameni. Se zavřenýma očima pomalu a zvolna dýchal. Jeho čich i mozek pracovaly na plno. Přesto trvalo dlouhou chvíli, než si byl jist, že pach je nepochybně lidský. Ale to bylo také vše. Muž, žena, dítě, povolání, oděv, nic z toho zjistit nedokázal, přestože mu to jindy zabralo jen chviličku.
Zvedl hlavu a ohlédl se. Zamyšleně pozoroval kruh. Co by měl udělat teď? Nejlepší by bylo sebrat se, běžet za Nurim a potvrdit mu, že vzkaz byl předán a hradní pán se sice neplánovaně, ale přesto zachová podle jeho přání. Pak by měl běžet za Jartenem a povědět mu o druhém kruhu. Jenže je noc, takže šamani zcela jistě nebudou nadšení z myšlenky, aby je táhl o půlnoci několik mil lesem, když mrzne, až praští a do rána bude mrznout ještě víc. Takže to smrdí nocí strávenou na studené podlaze v kruhu z namalovaných run.
Zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Třpytily se na ní tisíce hvězd. I vítr se uklidnil. Mrzne, až… Mrzne! To je ono! Nikdo, kdo nechce skončit zmrzlý na kámen, nevystrčí nos z domu. Takže příliš nehrozí, že by kruh ulovil nějakou jinou oběť. A on se spánku na ledové podlaze mezi runami také rád vyhne.
Spokojeně si odfrkl. Počká to do rána. Stejně se rozednívá dlouho.
Oběhl kruh a vrátil se na původní směr k městu. Ale hlavou mu vrtalo, jak je možné, že kruh dokáže tak dokonale maskovat pach svého tvůrce. Jarten mu sice pověděl, že to je jedna z jeho vlastností, ale i tak to bylo zvláštní. Když totiž dokázal vymazat všechny jeho stopy od města až ke kruhu a pak zase zpátky, proč se zachovala ta špetka pachu v té díře po kameni sotva několik kroků od kruhu?
Leželo mu to v hlavě ještě v době, kdy přeběhl hranice Posvátného lesa a mezi stromy zahlédl temnější masu hradeb. Doběhl k brance a jednoduše na ni bez zpomalení skočil, aby si ho strážný na druhé straně všiml a otevřel mu. I tak musel skok ještě několikrát zopakovat a nakonec i temně zavrčel výhrůžku, že pokud ospalec dveře hned neotevře, oběhne to hlavní branou, ale pak ať si ho nepřeje. Ať už zabrala až výhrůžka, nebo se strážný konečně probudil, odsunula se špehýrka ve dveřích a za ní se objevil plamen lampičky a tvář tygra, který měl právě službu.
„Kdo je tam?“ zeptal se strážný a pak leknutím ucouvl, protože Ruen mu doslova skočil do zorného pole a vztekle vycenil tesáky.
„Já! A koukej mě pustit dovnitř, nebo tě oškubu hůř než výběrrrčí daní!“ zavrčel vztekle.
„Co že nespíš v Posvátném lese, jako jindy?“ divil se tygr, který zde držel stráž celkem pravidelně, protože bydlel jen několik domů daleko, a štrachal v tašvici pro klíč.
„Měl jsem nějaké vyřizování prrro vůdce smečky,“ odvětil Ruen.
Konečně se branka otevřela a vlkodlak skočil do města. „Proč ti to vlastně tak trrrvalo?“ zavrčel nabručeně. „Skorrrro jsem tu brrranku vyrrrazil.“
„Tak by se udělala nová, a co?“ pokrčil tygr rameny a zamkl. „A co bys nechtěl, v tomhle počasí. Mrzne, u čenichu mi skoro roste rampouch a vy se couráte sem a tam. Služba na houby.“
„Kdo se courrrá?“ zavrčel Ruen.
„Ty ne,“ odvětil tygr hned, „ale další vlkodlaci byli dnes v noci venku. Přitom není úplněk a kolem města není živá duše. To bych vážně rád věděl, co vás tam tak táhne.“
Ruen se ani nepokoušel vysvětlit mu, jak se vlkodlaci cítí při běhu noční krajinou. Ze své vlastní zkušenosti věděl, že přes veškerou snahu své družky to on sám pochopil až po proměně.
„Asi něco potřebují,“ odvětil. „Díky a přeji klidnou službu.“
„Díky, ale ještě jich je venku skoro tucet,“ odvětil tygr otráveně a ukryl se do přístřešku vedle branky. Tam se zachumlal do teplého pláště, kopí si opřel vedle sebe, zapřel se do rohu, aby byl v závětří, přetáhl si kapuci pláště přes hlavu a začal znovu klimbat.
Ruen doběhl k Nuriho domu. S povděkem viděl, že kolem okenic v prvním patře proniká trochu světla. Někdo z jeho rodiny byl ještě vzhůru. Opět využil své rychlosti a skočil na dveře. Ty se pod jeho vahou prohnuly a následně hlasitě zarachotily.
Ucouvl, aby ho bylo vidět z okna. To se však neotevřelo. Místo toho se za chvilku ozval hluk z mázhausu a škvírou mezi křídly vrat proniklo matné světlo lampičky. Slyšel zvuk odsouvané závory a pak se vrata pootevřela.
„Kdo je to?“ ozval se Nuriho hlas.
„Já, Rrruen,“ odvětil Ruen a stoupl si tak, aby na něho bylo lépe vidět.
„Jsi zpět docela brzy,“ podivil se vůdce smečky a otevřel vrata tak, aby Ruen mohl vstoupit. Pak je za ním zase zavřel.
„Jak jsi pochodil?“
Ruen mu vyložil, jak hradní pán reagoval na jeho prosbu a vyřídil mu jeho vzkaz. Nuri se spokojeně usmál.
„Takže je všechno v nejlepším pořádku,“ řekl. „Můžeš se vrátit domů. Dnes v noci už po tobě nebudu nic chtít.“
„Tebe to neurrrazilo? Purrrkrrrabí se za svého pána omlouval.“
„Proč by mělo?“ usmál se Nuri ještě víc. „Ráno jsem se dozvěděl, že Eskiho syn skutečně přivedl jednu ze Zaranových dcer do jiného stavu, a že se v tichosti chystá svatba. Zatím to vypadá tak, že se Zaranova dcera přidá k Eskiho smečce. Prý na tom trvá, a to dost vehementně.“
„Ani se jí nedivím,“ usmál se Ruen stejně pobaveně.
„Což ovšem jejímu otci velmi komplikuje život, protože když najednou zmizí, začnou se ostatní šlechtici vyptávat. Takže v téhle chvíli stačí, abychom hradnímu pánovi popřáli dobrého dne, a namíchne se úplně stejně,“ dokončil Nuri. „A teď se vrať domů. Stále se tam svítí, asi na tebe někdo čeká, aby ti otevřel.“
Ruen přikývl, popřál vůdci smečky klidnou noc a příjemný spánek, a když mu znovu otevřel vrata, vyrazil klusem domů.
Skutečně na něj čekali. Zylae byla vzhůru a seděla v kuchyni. Starala se o oheň, aby se topilo co nejdéle a dům do rána moc nevymrzl. Když zvenku uslyšela Ruenovo polohlasné zavytí, vyskočila od stolu, popadla lampičku a chvátala mu otevřít.
V kuchyni mu pak vytřela ze srsti všechen uvízlý sníh a prohlédla mu tlapy, zda si je někde neporanil. V zimě to byl velmi častý úraz a všichni chlupatí si tlapy ošetřovali různými mastmi. Nakonec naložila dřevo do kamen a odešli spát.
Protože toho Ruen naběhal skutečně hodně, padl do postele a výjimečně byl šťastný, že konečně leží. Zylae se natáhla k němu, objala ho a stáhla na sebe, takže ji pod ním nebylo téměř vidět.
„Abych tě neudusil,“ zamručel pobaveně.
„Jen se neboj,“ broukla a objala ho. Prsty mu probírala hřívu za krkem a nechala ho, aby jí olizoval tlamu, tváře, uši a krk.