Tvorba - Texty

Gar odešel z rychty krátce po soumraku a zamířil rovnou domů. Cestou se jen stavil pro trochu jídla, jak se předchozího dne domluvil se Saevin.
Po příchodu do domu našel tygrodlačici v lidské podobě jak roztápí kamna.
Pokusil se k ní tiše přiblížit, ale předem věděl, že je to marné. Dlačí smysly jen tak něco neošálilo, ani práce s roztápěním ohniště.
„Zrovna jsem přišla,“ řekla, aniž by se ohlédla. „Takže když už jsi tady, mohl bys nakrájet maso a omýt zeleninu.“
Gar si teatrálně povzdechl a otočil se ke stolu. Odložil na něj zakoupený chleba a zeleninu a prohlédl si maso připravené na kusu prkna. Maso vždy vybírala tygrodlačice. Jednou jedinkrát to svěřila Garovi a pak vzteky bez sebe běžela za prodavačem, aby mu vysvětlila, že to, že je Gar člověk, neznamená, že mu bude prodávat částečně zkažené zboží. Od té doby sice řezníci a uzenáři věděli, u koho Gar žije a podobný trik by si k němu nedovolili, ale Saevin se rozhodla, že si to raději pojistí.
„Co jsi dnes chtěla dělat?“ zeptal se, aby nakrájel maso správným způsobem.
Domácí práce nikdy nepatřily k jeho silné stránce, protože je nikdy nepotřeboval. V době, kdy projížděl královstvím jako žoldnéř, si prostě upekl nad ohněm to, co se mu podařilo ulovit, případně, pokud se rozhodl odpočívat celý den na jednom místě, si dal tu práci a upekl si zvěřinu v zemi na rozpálených kamenech. Ale ode dne, kdy přišel do Laifu, se stravoval téměř výhradně po krčmách a na ulici. Saevin jej však brzy zapřáhla a nesnesla odpor. Život ji už dostatečně naučil, aby se zbytečně nehonila sama, když to není bezpodmínečně nutné. Kromě toho, u mistra se nadřela až dost. Jako jedinému dlakovi mezi jeho zaměstnanci jí připadla povinnost přenášet koše s hotovými výrobky. Dlaci totiž, jak bylo všeobecně známo, mají větší sílu, než ostatní obyvatelé města.
„Když je trochu naklepeš, udělala bych řízky. Jinak ti je podusím na zelenině.“
Gar po ní střelil pohledem. Už se naučil pečlivě naslouchat všemu, co řekne. Jemné náznaky změnou tóniny, nebo tu a tam pozměněné slovo mohly znamenat varování před blížící se bouří. Prožil pod její střechou již dva úplňky a mohl tedy potvrdit Ertenova slova, že je mimořádně klidnou tygrodlačicí, ale přesto se jí občas nálada nebo chuť změnily jako mávnutím kouzelného proutku. Když tedy použila místo výrazu 'nám' slovo 'ti', pojal podezření, že se blíží právě taková změna.
Namísto toho zjistil, že ho tygrodlačice sleduje a spokojeně se šklebí.
Zavrčel cosi nesrozumitelného a začal krájet maso na plátky.
Cvakla dvířka od kamen a koutkem oka zaznamenal, že se Saevin postavila. Nevěnoval tomu pozornost, takže byl o to překvapenější, když ho kolem pasu objaly její paže a přitiskla se k němu.
Gar Ertenovi nelhal, když mu vyprávěl o jejich vztahu. Neřekl mu však, že sice spí dole, ale ne proto, že by mezi ním a Saevin vzplála nečekaná láska na první pohled, nýbrž proto, že dole bylo tepleji.
Celé to začalo zhruba týden potom, co se u Saevin zabydlel. Měl k dispozici jizbu v podkroví a dostal jasné pokyny, jak se má v domě chovat. Upozornila jej na svůj jemný čich, takže se musel začít koupat a v domě nesměl kouřit. Současně ho zapřáhla do prací kolem domu se slovy, že když je konečně pod střechou pár chlapských rukou, nebudou jen tak zahálet. A už třetí den po nastěhování ji uviděl v lidské podobě.
Na konci prvního týdne se prudce změnilo počasí. Během dvou dnů klesly noční teploty pod bod mrazu.
Potíž byla v tom, že Saevin neměla dost dřeva na otop. Bouřka, která zapálila krčmu pašeráckého hospodského, jí poničila střechu a její oprava spolkla téměř všechny její sporé úspory. Od smrti své matky žila sama a hrnčíř platil za odvedenou práci skutečně mizernou mzdu. K tomu byla místnost v podkroví několik týdnů prázdná a tak přišla o možnost přivýdělku z podnájmu.
Saevin si z chladu hlavu nedělala. Za poslední úspory si koupila silnou přikrývku a nový zimní plášť. Věděla, že o zbytek se postará její srst. Nebude to první zima, kdy bude topit jen při vaření.
Gar na tom však byl hůř. Vyspravenou střechou sice nezatékalo, ale vítr podkroví rychle ochlazoval a tak v něm nebylo nijak příjemně. Kromě toho, ani on neměl peněz nazbyt. Plat rychtáře lidské části města nebyl nic moc, ale doposud mu to nevadilo. Jizbu, kterou mohl obývat, vytápěl komín z pekárny v přízemí, takže tam bylo spíš vedro, než chladno. Dokud byl rychtářem, nosil městskou zbroj a lidští řemeslníci nabízeli zimní oděvy, na které si snadno ušetřil, když nemusel utrácet za otop a další věci.
Naneštěstí se na letošní zimu nestihl vybavit a na této straně řeky se neprodávaly ani zdaleka tak teplé oděvy, jako na té lidské. Srst chlupaté a dlaky chránila více než dostatečně, a tak šlo spíš o ochranu před větrem a sněhem, než nízkými teplotami. Na druhý břeh se zatím neodvážil, protože zpráva o jeho vstupu do Ertenovy družiny rozpálila konšely doběla a přikázali strážným u mostní brány, aby ho v případě úmyslu přejít řeku ihned vrátili zpět mezi 'chlupatou pakáž'.
Gar si však uměl poradit. Také si koupil teplý plášť a přikrývku a navíc ještě medovinu. Věděl, že po medovině vždy tvrdě usne a ráno se už nějak rozhýbe.
Saevin šla spát až chvíli po té, co Gar odešel do podkroví. Její jemný sluch zachytil podivné zvuky z horní části domu a jako majitelka domu vystoupala po schodech, aby to zkontrolovala. Našla spícího Gara stočeného pod pláštěm a přikrývkou, jak se ze spaní klepe a drkotá zuby.
Chvíli ho zamyšleně pozorovala, aby pak sešla dolů a vrátila se se svou přikrývkou. Lehla si do postele vedle něho, přitáhla si ho k sobě a oba je přikryla.
Druhý den ráno tak Gara čekalo velmi nepříjemné probuzení.
Nejprve zjistil, že je mu teplo. Zprvu sice nechápal, proč tomu tak je, ale bylo to příjemné. Po delší chvíli jeho pomalu startující smysly zjistily, že není v posteli sám. Někdo ležel vedle něj a dokonce částečně na něm.
Otevřel tedy oči, aby zjistil, co se děje, protože si byl téměř jistý, že si večer s sebou nikoho nepřivedl. Kromě toho jej v den, kdy přijal podnájem, tygrodlačice upozornila, že nebude pod svou střechou trpět žádné nepřístojnosti ani lehké ženy, třebaže lidskou nevěstku by Gar v této části města nenašel ani s pomocí Ruenova čichu.
O to větší šok zažil, když zjistil, že vedle něj leží samotná Saevin, ba co víc, ve dvounohé podobě. Šok se okamžitě změnil v hrůzu a horečnaté pátrání v paměti, co se večer vlastně dělo. Jasně viděl, že ona i on jsou oblečení, takže prvotní závěr nemohl být správný. Na druhou stranu věděl, že zatímco on jako člověk nosí pod tunikou spodky a nohavice, chlupatí a dlaci nosí jen samotnou tuniku, protože nesnášejí navlékání nohavic proti srsti.
Saevin ležela na boku, kdežto on na zádech. Tiskla se k němu s hlavou položenou na jeho hrudi. Pravou ruku měla mezi sebou a jím, levou jej objímala. Levou nohu měla pokrčenou a její koleno tak leželo na jeho nohách. Snad v důsledku nějakého reflexu, nebo něčeho podobného, ji on nyní levou rukou objímal.
Je jisté základní pravidlo, které by měl dodržovat každý, kdo se setká s dlakem. Nikdy by neměl přijít do styku s jeho zuby a drápy.
Důležitost tohoto pravidla exponenciálně vzrůstá se zkracující se vzdálenosti mezi dotyčnou osobou a oním dlakem. Ve chvíli, kdy Garovi ležela tygrodlačí hlava na hrudi a zřetelně cítil špičky jejích šavlozubých tesáků na své kůži, stejně jako špičky jejích drápů ve svém podpaží, odsunulo toto pravidlo do pozadí i boží přikázání. To bylo příčinou, proč se Gar ani nepohnul, ba dokonce se neodvážil vydat jediný zvuk.
Trvalo ještě dlouhou dobu, kdy takto leželi jeden vedle druhého. Gar hleděl do střechy a dumal nad svou budoucností. I když se velmi snažil, nedokázal zatím odhalit žádné kousnutí nebo škrábnutí. Současně ale nedokázal přijít na to, co se stalo.
Tygrodlačice se probudila mnohem později, protože do práce chodila až za světla, kdežto Gar odcházel většinou ještě za tmy nebo alespoň za šera.
Její probuzení bylo mnohem klidnější než jeho. Otevřela oči, přizvedla hlavu, protáhla se a zívla. Pak si všimla jeho dlaně na svém rameni, ale nezdálo se, že by se jí to nějak dotklo.
Na jeho nervózní dotaz, co se mezi nimi odehrálo, mu vysvětlila, jak se vše odehrálo.
Od Ertena věděl, že si hledá partnera. Zprvu tomu nevěřil, ale když se mu stejná informace donesla od několika dalších obyvatel města a kolegů z Ertenovy družiny, uznal, že by si měl dát pozor. Ale celý týden se Saevin tvářila, že ji nijak zvlášť nezajímá. Svou lidskou podobu vysvětlila jednoduše tím, že slušných nájemníků je málo a nerada by si hledala dalšího, kromě toho ji proměna nic nestojí.
Vůbec mu nevadilo, že jej zapojila do prací kolem domu. Když je po něm nevyžadovala po noční službě nebo v podobně nelidskou hodinu, ochotně jí vyhověl. Ale během čekání na její probuzení mu přišlo na mysl, zda to všechno nebyly jen zkoušky. Saevin nebyla žádná mladičká, hloupá holka, ale dospělá, zkušená žena. Z jejího chování bylo jisté, že romantiku dávno hodila za hlavu a řídí se převážně rozumem. V tom se její chování shodovalo s jeho.
Saevin to však dál nerozebírala a odešla si připravit jídlo do práce. Než na sebe hodil zbroj, byla pryč.
Během oblékání se mu do hlavy vplížila myšlenka, že je to už velmi dlouho, co takhle ležel se ženou. A musel uznat, že v lidské podobě je Saevin kus pěkné ženské. Jenže, co by to muselo být za člověka, který by zahořel láskou k ženě, která tráví devět desetin dne v podobě mohutné, šavlozubé, kočkovité šelmy? Fakt, že se pohybuje po dvou jako člověk, to už nijak nezachránil.
Přestože se přes den znovu oteplilo, večer se vrátily mrazíky i vítr. Garovi se do studeného podkroví moc nechtělo. Dokonce uvažoval, že by si ustlal na podlaze u kamen, od přípravy večeře pěkně rozehřátých. Ale Saevin prohlásila, že pronajímá jen podkroví a v kuchyni nikdo spát nebude. Když si však sbalil svých pět švestek a vydal se nahoru, zavolala na něj a nabídla mu, že bude spát s ním.
Než se vzpamatoval, vysvětlila mu, že i jí jde jen o teplo, takže pokud se o něco pokusí, bude toho litovat a ať předem zapomene na možnost, že by z něj udělala tygrodlaka. Jednoduše ho vyhodí na mráz a nechá ho spát na zahradě.
Garovi se hlavou proplížila myšlenka, jak ji vůbec mohlo napadnout, že si na ni něco zkusí, když má dvounohou podobu.
Byl si však jistý, že kdyby ji nyní odmítl, skončil by brzy na ulici a hledal by si nový podnájem. Do toho se mu vůbec nechtělo. Rozhodl se proto podstoupit mírné riziko. Přijal její nabídku a slíbil jí, že se o nic nepokusí. Ostatně, jeden úplněk už pod její střechou prožil a byl si jist, že kdyby ho chtěla pokousat, nedá jí to mnoho práce ani námahy.
Další noci však proběhly ve vší počestnosti. Od třetího týdne, když se na několik dní ochladilo ještě trochu víc, spali společně v její ložnici v přízemí, protože tam se vítr nedostal.
Druhý úplněk tak očekával s velkou dávkou nejistoty. Když přišel domů, zjistil, že Saevin je ve dvounohé podobě, oči jí planou jako dvě pochodně a vůbec s ním nemluví. Nepřekvapilo jej, že s ním nevečeřela. V tuto noc by do sebe pečené maso nedostala ani za všechny peníze světa. Ostatně, k večeři měl jen chleba s tvarohem, protože si ji nedovolil dráždit vůní jakéhokoli masa. A tuto noc opět strávil v podkroví a sám. Saevin byla v tomto bodě zcela neoblomná a on se neodvážil cokoli namítnout. Nutno však dodat, že celou noc nespal. Zajistil dveře, jak se jen dalo, a až do rána bděl s připravenými zbraněmi, třebaže si nedával moc velké šance, pokud by se Saevin rozhodla dát si ho k pozdní večeři.
I na rychtě se druhý den ráno divili, že je dosud člověkem a nemá jediné škrábnutí. Erten dokonce požádal Vitril, aby na Saevin během úplňkové noci trochu dohlédla. Vlčice se usadila na střeše blízkého domu a z něj sledovala, co se u tygrodlačice děje. Tak Erten věděl, že celou věčnost přecházela po zahradě ve čtyřnohé podobě sem a tam a do domu se vrátila až téměř nad ránem. Vitril po celou dobu nevěděla, co přesně se děje a jak to dopadne, a proto podala Ertenovi zprávu hned za úsvitu, v době, kdy byl ještě doma.
Pak se vše vrátilo do původních kolejí. Ale Gar věděl, že dříve či později, spíš dříve, jej Saevin postaví před rozhodnutí. Na ulici se totiž začalo špitat, i když se mu zatím nepodařilo zjistit, jak se to kdo mohl dozvědět, že spolu spí. A co víc, že s ním Saevin spí ve dvounohé podobě.
To vše byla pravda, ale Saevin tak spala jednoduše proto, že v lidské podobě nikdy nevydržela déle než hodinu. Pokud se skutečně velmi snažila a nikdo ji nerozptyloval, vydržela o něco déle, ale stálo jí to mnoho sil a zaplatila za to vysokou cenu v podobě nesnesitelné bolesti celého těla. To ovšem nemohli nikomu vysvětlovat. Naopak museli oba tiše snášet poznámky okolí.
Saevin se kolegyně v práci vyptávaly, jak poznala, že je Gar člověk zatížený na kočky, když s ní spí v její chlupaté podobě. Gara si zase pro změnu dobírali, zda mu nevadí mít plnou pusu chlupů. Obzvlášť Kyryl v jeho přítomnosti s oblibou zaváděl zasvěcenou debatu o obtížích spojených s líbáním a olizováním tygrodlačice a ostatní se poťouchle zapojovali a bavili se tím, jak se Gar nemůže nijak bránit a jen mění barvy podle míry zuřivosti, jež se ho přitom zmocňovala.
Zatím se to ještě dalo vydržet, ale i trpělivostí a sebeovládáním bohy bohatě obdařený Gar se blížil k okraji svého poháru trpělivosti. A byl si jist, že Saevin je na tom ještě o něco hůř. U mužů bylo takové chování považováno za ne sice normální, ale rozhodně přijatelnější, než u žen. V tomto ohledu bylo úplně jedno, zda jde o člověka, dlaka, chlupatého, nebo někoho úplně jiného. Každá žena, která ulehla do postele s mužem, se stala jeho milenkou, ať už spolu něco měli, nebo ne. A pokud těch mužů bylo za rok několik, dostala doživotní nálepku poběhlice.
Během prvních týdnů v Ertenově družině se Gar rozmýšlel, zda nemá zkusit štěstí v jiných městech. Přestože proti chlupatým nic neměl, alespoň dokud se drželi zákonů, neměl v plánu zůstat zde natrvalo. Jenže rychle zjistil, jak dlouhé prsty konšelé mají. Druhý týden ještě ani neskončil a Gar už na tržišti potkal kupce, který právě dorazil z města Voneath, týden cesty povozem daleko. Kupec se ho hned začal zvědavě vyptávat, jak se mu u Ertena vede a zda ho už jeho tygrodlačice kousla. Když se Gar zaskočeně pídil po zdroji informací, zjistil, že ve Voneathu se o jeho odchodu k Ertenovi hodně mluví. Prý tam přijel nějaký jezdec a nejprve chvátal za konšely. Večer si pak pustil pusu na špacír v několika krčmách a všude spílal Garovi do zrádců a zdůrazňoval, že bydlí pod jednou střechou s tygrodlačicí, takže všem přece musí být jasné, proč se kolem Laifu ztratilo tolik lidí a viníci nebyli prakticky nikdy vypátráni.
Gara ta potupa tak ohromila, že si musel dát v nejbližší krčmě hlt něčeho ostřejšího. Když se dostatečně ovládl, vrátil se na rychtu a tam delší dobu nadával a svolával hromy blesky na konšele i všechny jejich úředníky, sluhy a zaměstnance.
Erten tehdy trpělivě čekal, až se vybouří a následně mu promluvil do duše. Gar musel, ač neochotně, uznat, že pro něj bude nejlepší zůstat tam, kde je, než aby jel kdovíkam. V království samozřejmě budou města, kde o Laifu nic nevědí a mohl by tam tedy najít práci u stráže, ale vyrazit na takovou cestu na počátku zimy je holý nerozum. A co se Saevin týkalo, rozhodl se vyčkat, co přinesou dny příští.
Dnes to bylo poprvé, co se k němu zachovala tímto způsobem. Odložil nůž vedle prkénka a položil své dlaně na její.
„Čemu bys dala přednost ty?“ zeptal se.
„Já už jedla, ale pokud bys na tom trval, tak raději řízek, než dušené na zelenině,“ odpověděla.
„Moc rád bych s tebou povečeřel.“
„Já s tebou také, ale tu večeři děláš ty.“
„Pokud to chceš riskovat,“ usmál se.
„Už vím, že vařit umíš,“ ozvalo se mu za zády. „Ale pokud by se ti to náhodou přece nepovedlo, tak si pro tebe vymyslím nějaký pořádný trest, abys příště neplýtval jídlem.“
„Vynasnažím se to nepokazit,“ slíbil s vážným výrazem ve tváři, ale už mnohem méně vážným hlasem.
V odpověď se mu za zády ozvalo krátké zavrčení, pod dlaněmi cítil rychle rostoucí srst a do břicha se mu zabodly špičky drápů.
Pomalu se otočil, takže si nyní hleděli z očí do očí.
Chvíli ho pobaveně sledovala a nakonec se rozesmála. Pak naznačila pokus kousnout jej do krku, ale než stihl ucuknout, obrátila hlavu a lehce mu přejela předními zuby po tunice na rameni.
„To bylo varování ohledně jídla,“ řekla a odstrčila ho. „Teď se dej do vaření a já se postarám o dřevo na zítra.“
S tím se obrátila a zmizela na chodbě. Než se zmohl na slovo, ozvalo se bouchnutí dveří na dvůr. Nebyl si tak docela jistý, ale měl silné podezření, že krátce zaslechl něco jako potměšilý smích.
Pokrčil rameny a vrátil se k přípravě večeře. Přitom přemýšlel, zda by mezi nimi mohlo být i něco víc. Co se jeho týkalo, nedovedl si představit, že by si začal něco s dlačicí. Už chápal, proč většina dlaků volila přímou cestu přes pokousání. Řešilo to mnoho problémů. Měl silné podezření, že o něm Saevin vážně uvažuje jako o možném partnerovi, ale ať se snažil sebevíc, zůstávalo stále jen u podezření. Nedařilo se mu najít jediný důkaz, že by tomu tak bylo. Jemu se Saevin v lidské podobě líbila a imponovalo mu, jak se dokázala poprat se životem a postarat se o všechno sama, ale přesto všechno byla dlačicí a věděl to o ní.
Musel obdivovat Zylae, že vydržela čekat několik měsíců, než si byla jistá, že se do ní Ruen skutečně zamiloval, aby mu její dlactví nevadilo. Podle jeho názoru ji musel skutečně hluboce milovat, když se vědomě rozhodl stát se vlkodlakem a dokonce s ní nějaký čas žít u její rodiny ještě jako člověk. Po několikatýdenním pobytu u Saevin si byl jist, že on by něco takového nedokázal.
Seavin se vrátila s naštípaným dřívím a vyskládala jej u pece. Gar mezitím pokračoval s přípravou večeře a Saevin se tvářila, jako kdyby tam ani nebyl. I při jídle se nechovala jinak než v jiných dnech, a když šli spát, lehla si prostě vedle něj a popřála mu klidného spánku.
Ale možná díky tomu přání klidné noci Gar spal velmi neklidně a celou noc jej strašil sen, v němž ho Saevin ve čtyřnohé podobě pronásleduje lesem a pokouší se ho pokousat nebo rovnou zabít. Ale vždy, když se probudil, spala tygrodlačice hlubokým spánkem spravedlivých a o nic podobného se nepokoušela.
Druhý den ráno si Gar musel zapálit svou první dýmku již cestou na rychtu, aby si trochu uklidnil rozjitřené nervy.

Zyl se probudila, protože se probudil Ruen a zvedl hlavu. Hned viděla, že se celou noc ani jeden z nich nepohnul. Oba leželi ve stejné pozici, do níž je večer naaranžovala. Jak Ruen zvedl hlavu, zvedl i její ruku, dosud spočívající na jeho tváři.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Ruen a olízl jí čenich.
„I tobě,“ usmála se, oplatila mu polibek, ale pak zvážněla.
„Jak se cítíš, když jsi večer nejedl?“
„Věříš, že to celkem jde?“ nadhodil po krátké sebekontrole. „Vážně to celkem ujde. Není to takové, jako kdybychom lovili a jedli, ale myslím, že nebudu nikomu přidělávat víc starostí, než kolik jich už má.“
„Navrhla bych ti snídani u Kemera, pokud nás bohové nechají odejít,“ usmála se.
„Jsem pro,“ přikývl a podíval se na oltář a strom nad ním.
Pak vstali, tiše poděkovali bohům za jejich přízeň a zkusili odejít. V místě, kde včera narazili na neviditelnou stěnu, zpomalili a pokračovali, co noha nohu mine. Ale nyní zde žádná stěna nebyla. Bohové je propustili.
Ruen se několik kroků za včerejší hranicí zastavil a obrátil zpět. Krátce sklonil hlavu a ještě jednou bohům poděkoval. Až pak se oba vydali k místu, kde si včera nechali oblečení.
Tam se ovšem objevil problém. Zyl na sebe vzala dvounohou podobu bez nejmenších obtíží, ale Ruen zjistil, že se proměnit nemůže. Ať se snažil sebevíc, stále mu zůstávala čtyřnohá podoba.
Nakonec zanechal marných pokusů, z nichž ho pouze strašlivě rozbolela hlava, a upřel vyděšený pohled na svou družku.
„Jdeme za Jartenem,“ rozhodla ve zlomku vteřiny. Ve chvatu na sebe hodila zbroj, tu jeho sbalila do neforemného rance a pak rázným krokem zamířila k městu.
Jartena našli doma. Jeho dcera je uvedla na zahradu, kde měl boudu, v níž připravoval své medikamenty a vše ostatní, co patřilo k jeho profesi. Většinu zahrady zabíraly nyní prázdné bylinkové záhonky. Na zbytku se nacházely ovocné stromy a záhony pro zeleninu, nyní již také prázdné a pečlivě zryté.
Zyl mu detailně vylíčila všechny události od chvíle, kdy odešli z rychty, a Ruen mu pak popsal, jak se cítil při lovu a jak při přenosu jelena do Posvátného lesa.
Jarten si k němu dřepl na bobek a pečlivě jej prohlédl. Pak si přinesl několik kamenů a přikázal mu, aby se posadil na velký plochý kámen, zasazený do země před boudou tak, aby vyčníval půl stopy nad terén. Rozmístil kolem něj kameny a pak mu do srsti na zádech a na hlavě nasypal jemný prášek.
Kameny se okamžitě rozzářily měkkým namodralým svitem.
„Co to znamená?“ vydechla fascinovaná Zyl.
„Je to práce bohů,“ odpověděl Jarten zamyšleně. „Nepřejí si, aby se Ruen proměnil. Dokud nerozhodnou jinak, zůstane mu tato podoba.“
„Ale proč?“ zeptala se Zyl nechápavě. „Ve dvounohé podobě by možná měl proti rytíři více šancí. Mohl by používat lidské zbraně. Počítali jsme s tím, že do boje nastoupí ve čtyřnohé podobě a až se mu podaří dostat Duthera na zem, promění se a dorazí ho pomocí zbraní. Dokud je v tom postříbřeném plechu, tak se ho Ruen nemůže ani dotknout.“
„Říkal jsem vám,“ zavrčel Jarten rozzlobeně, „že se nemáte plést bohům do cesty. Oni si Ruena vybrali, oni si zvolí taktiku a způsob boje a oni ho povedou. Vy ho můžete cvičit jen v rychlosti, obratnosti a v zacházení se zbraněmi, ale nesnažte se mu říkat, co má v souboji dělat. Pokud toho nenecháte, mohou se od něj bohové odvrátit a ponechat ho jeho osudu, ať už bude jakýkoli.“
„Ale podle Illyth si ostatní rytíři myslí, že v případě Dutherova vítězství se k němu přidá mnoho dalších bojovníků, vtrhnou do Posvátného lesa a zničí jej! To přece bohové a duchové nemohou připustit!“ odvětila vyděšeně.
„Obávám se, že by to byl trest za naše vměšování do jejich záležitostí,“ zabručel Jarten.
Zyl se jeho slova pokoušela vstřebat. Tento přístup jí smysl nedával. Ale musela si přiznat, že boží rozhodnutí dávala smysl jen zřídka. Alespoň jí osobně.
„Takže podle bohů má Ruen nastoupit proti rytíři zakovanému do stříbra v podobě, ve které nemůže používat jiné zbraně, než zuby a drápy?“
„Tak jsem to pochopil,“ přikývl Jarten.
Zyl hlasitě vypustila obsah plic nozdrami.
„Dobře, takže ho můžeme cvičit ve všem možném, jen nesmíme vymýšlet taktiku pro zítřejší souboj, je to tak?“
„Konečně mě začínáš poslouchat,“ usmál se Jarten úlevně.
„A co ještě bohové zakázali?“
„Už jsem ti vše řekl a ne jednou,“ odvětil a povzdechl si. Proč jen musí být s některými věřícími tolik práce. Když byl malý, stačilo jeho dědovi říct 'bohové přikazují' a všichni šli a hned se podle toho zařídili. Dnes aby to s každým probíral osobně a přesvědčoval je, že to bohové skutečně nemyslí jako návrh do debaty, ale jako přímý rozkaz.
„V tom případě ti mnohokrát děkuji, ale musíme s Ruenem trénovat, aby byl bohům co platný. Pojď Ruene, musíme na rychtu.“
Ruen se podíval na Jartena a až když šaman přikývl, vstal a zamířil za svou družkou, která již kráčela ke vratům do mázhausu.
„Neříkali jsme něco o snídani?“ zamručel, když klusal vedle ní ulicí.
„Říkali,“ přikývla, „a taky tam zajdeme, neboj se. Ale chci se podívat, zda je Illyth na rychtě.“
„A kde by takhle ráno byla?“ mrkl na ni udiveně.
„Má na starosti ty krádeže a slunce už dávno vyšlo,“ zabručela. „Klidně může být v táboře a vrátí se, až bohové vědí kdy.“
Ruen uznal, že to může být pravda, a až na rychtu zachoval mlčení.
Přesně podle Zylanina odhadu byla Illyth v rytířském ležení. Musela tam odletět sotva vyšlo slunce a dosud se nevrátila. Spolu s ní tam odešli i Gar s Ertenem.
„Zase vykradli nějaký stan?“ zavrčela Zyl.
„Dva,“ odvětila Tyria od svého stolu. „Mimochodem, proč není Ruen ve zbroji?“
„To jsem právě potřebovala probrat s Illyth,“ opáčila Zyl a sedla si na stoličku u dveří. „Bohové tak rozhodli.“
Její prohlášení přimělo ostatní v místnosti, aby nechali toho, co zrovna dělali a upřeli na ně pohledy.
„Bohové?“ zeptala se opatrně Tyria. Na rozdíl od vlkodlačice, ona rozhodnutí bohů ctila a nepolemizovala o nich.
„No,“ odfoukla Zyl. „A Jarten nám řekl, že pro Ruena nesmíme vymýšlet taktiku souboje s Dutherem. Prý jej povedou bohové,“ dodala, ale podařilo se jí do hlasu přimíchat dostatečně velké množství neutrality, aby to nevyznělo pochybovačně.
„Já bych tomu věřila,“ ozvala se Tyria jako první. „Bohové mají tyhle věci ve zvyku. Ale pravda je, že mě také nenapadá důvod, proč by mu měli znemožnit používání zbraní.“
„To zase dává smysl mně,“ ozvala se Vitril a všichni k ní obrátili pohledy.
„Duther se na ten souboj pečlivě připravil. Investoval do něj spoustu peněz. Jen úpravy zbraní a zbroje ho musely stát pěkných pár kop stříbrných. Trochu jsem se poptala mezi formany na rynku a brzy jsem našla jednoho, co zná Dutherovo panství. Není nijak bohatý a neustále vede nějaké spory se sousedy. To obchodu, zemědělství ani řemeslům moc nesvědčí, takže má pokladnu neustále prázdnou.“
„No a?“ nadhodila Zyl, když se Vitril odmlčela.
„No,“ usmála se vlčice, „rytíři tohle moc dobře vědí. Znají se navzájem a jejich družiny spolu pijí a klevetí. Pokud by ho Ruen porazil jen tím, čím ho vybavila příroda, bez pomoci kovových nebo jiných zbraní, bude to vítězství mít mnohem větší váhu, než kdyby se mu postavil v sedle válečného oře.“
Nyní se všichni dlouze zamysleli.
„Uznávám, že tohle mě nenapadlo,“ řekla nakonec Zyl.
„Vážně to dává smysl,“ přidala se Tyria. „Ale je to trochu na hraně, pokud se k tomu mohu vyjádřit jako bojovnice. Taktika všechno nebo nic.“
Podívali se jeden na druhého.
„Přesně jak to mají bohové rádi,“ pronesli téměř současně.
Ruen zamručel a upřel pohled na svou družku.
„Souhlasím,“ přitakala a vstala. „Ještě jsme nesnídali a Ruen večer ani nic nejedl. Úlovek odevzdal bohům. Kdyby se něco stalo, jsme u Kemera.“
Sotva řekla, že Ruen večer nic nejedl, byli všichni ve střehu a Tyrii sjela ruka k jílci meče.
Zyl s Ruenem se tvářili, že nic z toho nevidí a raději rychle odešli.
U Kemera bylo prázdno. Většina zákazníků si u něj nechala misky s tím, že si jídlo vyzvednou cestou z práce a tak tam našli jen Saidaru. Zrovna porcovala kusy vepřového.
„Copak si dáte?“ zeptala se a zkušeným, letitou praxí naučeným pohybem zarazila sekyru do špalku.
„Pro mne klidně to vepřové, ale pro Ruena bych chtěla něco výživnějšího.“
Saidara mrkla na Ruena, a přestože byla velmi zvědavá, proč je právě v této podobě, odběhla dozadu, aby mu přinesla objednané jídlo. Když u nich dlaci řekli, že by chtěli výživnější jídlo, znamenalo to, že se maso musí koupat ve vlastní krvi.
Když na ně zavolala, obešli pult a prošli domem na dvůr za ním. Na stole už ležela menší miska pro Zyl a ohromná, kameninová mísa pro Ruena.
Ruen jedinkrát natáhl vzduch nozdrami a začaly mu kanout sliny.
„Jak jsi věděla, že má takový hlad?“ divila se Zyl.
„Nejsem tu první den,“ zasmála se Saidara. Chytila mince, jež jí Zyl hodila a odešla zpět do obchodu, ale zavřela za sebou dveře, aby měli klid.
Zyl se posadila za stůl, chopila se vidličky a házel si do tlamy jeden kousek masa za druhým. Ruen si vyskočil na protější lavici, postavil se předníma nohama na stůl a vrhl se na připravené jídlo. Jeho družka jej pozorně sledovala. Ale musela si přiznat, že ačkoli mu oči planou jako při nočním lovu, nevidí v nich onu bezduchou touhu po zabíjení. Zdálo se, že navzdory spánku na lačno je Ruen stále sám sebou. Nedávalo jí to smysl. Správně měl být z hladu vzteky bez sebe a měl by vrčet a cenit zuby, dost možná ji i zahnat do nejvzdálenějšího kouta dvora. Místo toho si tady klidně, i když hltavě, konzumuje maso prakticky ponořené do krve a kromě mlaskání a několika zaskočených soust nevydal ani hlásek.