Případ ztracených šperků - 6.
Otevřela oči, vztekle zařvala, vymrštila se, udeřila křídly a v mžiku ležel troufalec pod ní na zemi s hrotem její dýky na svém krku.
„Co sis to dovolil, zmetku jeden!“ zařvala, až se její hlas odrazil od hradební zdi a přitáhl k nim pozornost i těch rytířů a jejich panošů, kteří snad přeslechli její první zařvání. Nyní už k nim běželo hned několik ozbrojenců, ale nejblíže to k nim měl Erten.
Ten se mezitím vrátil z města a šel se podívat, na co Illyth během svého pátrání přišla. Viděl ji zacházet za stan a tak zamířil napříč táborem přímo k ní. Pak viděl rytířova synovce obcházet stan, zastavovat se a také si všiml, jak mávl rukou. V první chvíli mu nedošlo, co se děje, protože ho něco takového ani nenapadlo. Nyní však uháněl s větrem o závod a doufal, že se k nim dostane dříve, než Illyth toho mladíka probodne.
Doběhl k nim a chytil Illyth za paži svírající dýku. Měl mnohem větší sílu než ona a nevědomky jí sevřel ruku tak silně, až zalapala po dechu. U Tyrii si to mohl celkem snadno dovolit, protože tygřice se mu mohutností a silou blížila, ale lehce stavěná draconiánka byla trochu něco jiného.
Ovšem bolest ze sevření měla jeden kladný důsledek. Illyth se probrala z prvního návalu vzteku a začala znovu rozumně uvažovat.
„Vstaň,“ přikázal jí Erten a volnou rukou jí sebral dýku.
Illyth poslušně vstala a ustoupila stranou, aby se mohl mladík postavit.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Erten, ale Illyth zatím nepustil.
„Pokoušela jsem se najít pach zloděje u stanu rytíře Simyna, když mě tenhle pacholek plácl přes zadek a pozval mě na džbánek vína!“ prskla Illyth.
Její slova vyvolala u přihlížejících rytířů vlnu pobaveného smíchu. Také Erten byl na vážkách, zda se má smát nebo ji požádat, aby svá slova zopakovala.
Podíval se na mladíka.
„Kdo jsi?“
„Dunal,“ odpověděl mladík, „synovec rytíře Simyna a současně jeho panoš.“
Erten i Illyth překvapeně zamrkali.
„Můžeš mi, panoši Dunale, napovědět, proč jsi plácl draconiánku přes zadek a pozval ji na víno jako nějakou děvečku?“ zeptal se Erten pomalu.
„Možná jsem měl volit jiný způsob,“ odvětil rozpačitě Dunal, „ale když jsem ji viděl v té poloze, nedalo se tomu odolat.“
Jeho slova vyvolala další lavinu smíchu mezi přítomnými rytíři a jejich panoši a dokonce se ozvalo i několik pochvalných výkřiků na adresu jeho odvahy, protože ke draconiánce by si tohle jen tak někdo nedovolil.
Ovšem u Illyth jeho prohlášení vyvolalo zvýšení krevního tlaku, zúžení očí, vycenění tesáků a dlouhé, hluboké zavrčení.
„Myslím, že by ses jí měl omluvit,“ řekl Erten vážně. „Jistě uznáš, že ji takhle nemohu držet celý den. A pak to raději půjdeme vysvětlit tvému strýci, než se o tom dozví od někoho jiného a všelijak zkomoleně.“
„Hluboce a upřímně se omlouvám, sličná bojovnice,“ pronesl Dunal hlasitě a zřetelně a hluboce se jí uklonil. „Skutečně jsem tě chtěl jen pozvat na pohár vína, protože je na první pohled vidět, že jsi zkušená válečnice, a takové musí mít každý rytíř a panoš v úctě.“
Nezdálo se, že by jeho omluva Illyth nějak výrazně uklidnila, nicméně přikývla, i když hlavně proto, aby ji Erten konečně pustil, protože jí od jeho sevření bolela celá ruka a docela ztratila cit v prstech.
Erten ji skutečně hned pustil a Illyth spustila paži podél těla. Nijak nedala najevo úlevu od bolesti.
„A nyní, kde najdeme tvého strýce?“ zeptal se Erten panoše Dunala.
„Tady jsem, co se stalo?“ ozval se rytířův hlas. „Byl jsem u svého příbuzného na druhé straně tábora, když jsem zaslechl její řev. Musím uznat, že hlasivky jí slouží velmi dobře. Nyní bych ale rád věděl, proč jim dala tak zabrat?“
Erten jej požádal, aby to mohli probrat u něj ve stanu. Když v něm oba zmizeli, odešla Illyth za stan, aby na ni nebylo tolik vidět a začala si rozcvičovat ruku. Prsty ji znovu poslouchaly, i když mravenčení z nich dosud nezmizelo.
„Dovol mi, abych se ti ještě jednou omluvil,“ ozval se za ní Dunalův hlas.
„Dobrá a teď můžeš zmizet,“ zavrčela přes rameno.
„Rád bych vysvětlil, že jsi první draconiánka, se kterou jsem se v životě setkal. Lidských a chlupatých bojovnic jsem potkal několik a podobné chování trestaly jen fackou nebo pokusem o ni, pokud jsem ji dokázal vykrýt. Vůbec mě nenapadlo, že zareaguješ tímto způsobem a tak neuvěřitelně rychle.“
„Tak teď už to víš,“ odsekla. „A jestli dovolíš, mám tu práci.“
„Vím,“ přikývl, „pokoušíte se najít toho zloděje.“
„A nemáme rádi, když nás někdo zdržuje,“ zavrčela o něco temněji.
„Rád bych ti na důkaz své omluvy věnoval svou dýku. Věř, že podobné chování není mým zvykem a důkladně si vybírám, na koho jej použiji.“
Nyní se k němu Illyth obrátila čelem. Za celý svůj dosavadní život se nesetkala s tím, že by jí někdo dával jakoukoli věc jen jako omluvu. Vždy to byla odměna za vykonanou práci. Nyní tak pozorovala podávanou zbraň v drahocenném pouzdře nechápavým pohledem.
„Myslíš, že to není dost?“ zeptal se Dunal a Illyth tak nějak přišlo, že jeho hlas nezní ani tak uraženě, jako spíš zaskočeně.
„Naopak,“ zabručela nejistě, „za plácnutí přes zadek je to až nezvykle vysoká cena.“
„Kdyby to byl zadek nějaké děvečky, pak jistě ano, ale ty nejsi děvečka,“ usmál se a přidal k nabízené dýce i úklonu.
Nyní si už zbraň vzala, i když hlavním důvodem byla naděje, že pak už ten zatracený otrava zmizí a dá jí konečně pokoj. Kdyby nebyl synovcem rytíře nebo kdyby byli kdekoli jinde, než jsou, popadla by první tyč, kterou by nahmátla, a zvalchovala by mu záda, že by ho ranhojič dával dohromady nejméně týden.
„Dobrá, přijímám tvou omluvu,“ zabručela.
„Děkuji,“ odvětil, znovu se uklonil a s úsměvem odešel.
O chvilku později se před ní objevil Erten.
„Domluvil jsem s jeho strýcem, že mu promluví do duše,“ řekl. „Naštěstí je to rytíř ze staré generace a tohle chování neschvaluje.“
Pak si všiml dýky v jejích dlaních.
„Odkud ji máš?“ zeptal se.
„Od toho mladého pitomce,“ odvětila. „Nedal jinak, než že ji musím přijmout jako omluvu. Svolila jsem k tomu jen proto, že bych se ho asi jinak nezbavila.“
„Rytíři jsou zvláštní lidé,“ zabručel Erten.
„Co s tím teď mám dělat?“ zeptala se ho. „Je moc zdobená. Něco takového se hodí pro rytíře, synovce šlechtice, ale ne pro mě. A prodat ji nemohu, když mi ji dal jako omluvu.“
„Ulož ji do truhlice a časem uvidíš,“ pokrčil rameny, protože na to lepší odpověď neznal.
Illyth přikývla a zastrčila si dýku za opasek.
„Máš tu ještě něco ke zkoumání?“
„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou. „Měla jsem sice v úmyslu prozkoumat plátno všech vykradených stanů, ale po tom, co se tu stalo, se tu víc předklánět nehodlám. Kdo ví, co by napadlo jiného blbouna.“
„Souhlasím,“ přitakal vážně, ale v duchu se smál. Nedokázal si představit lidského rytíře, který by na draconiánce, byť by šlo o severní draconiánku, viděl něco tak úžasného, aby pocítil touhu dostat ji do své postele. Nicméně ji chápal.
„Vrátíme se na rychtu. Cestou přibereme Gara. Je nahoře na hradbách a kreslí plánek tábora. Myslí si, že by to mohlo být k něčemu dobré.“
„Kdo ví,“ přikývla. „Stejně se nemáme čeho chytit. Alespoň já jsem tu nic nenašla, kromě drobných poškození stanových pláten u vykradených stanů. Ale podezřelý pach jsem na nich nenašla a to poškození mi umožní prostrčit do stanu jen ruku. Ke krádeži by to však stejně nestačilo.“
„Poškození?“ zastříhal Erten ušima. „Ukaž mi je.“
Odvedla jej k nejbližšímu vykradenému stanu a ukázala na inkriminované místo.
Erten si hned klekl a pečlivě si plátno prohlédl a očichal.
„Takové je to na všech ostatních stanech?“ zeptal se a zvedl v kleku hlavu, aby jí viděl do očí.
„Všechny vykradené jsou takhle natržené. Ale jak by se tím mohl dostat zloděj dovnitř a pak zase ven, to je mi záhadou,“ odpověděla.
„Tak se vrátíme na rychtu,“ zabručel. „Je to čím dál zamotanější.“
„Mohu to vzít vzduchem?“ zeptala se. „Budu tam dříve a za letu se mi lépe přemýšlí.“
„Povoluje se,“ usmál se.
Illyth odešla o několik kroků dál, pak se rozeběhla a vyskočila. Hned první úder křídel ji zvedl nad úroveň stanů a několik dalších ji zvedlo až nad hradby. Její vzlet sledoval nejen panoš Dunal, ale možná většina osazenstva tábora.
Erten prošel branou do města a podíval se na schody vedoucí nahoru na ochoz hradeb. Gar se zrovna blížil k vrcholu schodiště. Počkal tedy, až sejde dolů a pak společně vykročili k rychtě.
„Na co jsi přišel?“ zeptal se svého zástupce.
„Ty vykradené stany jsou skutečně nejblíže lesu,“ odvětil Gar. „Ve stejné vzdálenosti jsou ještě další tři, ale ty zatím vykradeny nebyly.“
„Myslíš si, že na ně dojde během dalších nocí?“ podíval se na něj Erten.
„Proč by nemělo?“ usmál se Gar. „Leda snad kdyby se zloděj lekl našeho vyšetřování, ale pokud je z tábora, tak musí vidět, že přešlapujeme na místě a nemáme se čeho chytit.“
Erten mu pověděl o natržených stanových plátnech.
„No, to je sice pěkné,“ přikývl Gar, „ale to nás zatím nikam nedovede. Jsem v tomhle městě už pěkných pár let, ještě déle, než jsem byl rychtářem, ale tohle tu ještě nebylo. Takovou dírkou by se protáhla tak leda krysa, ale ty zase nekradou zlato a šperky a krysodlaci na sebe sice mohou vzít krysí podobu, ale nejsou menší než střední pes a touhle dírkou by se kromě krysy protáhla možná ještě kočka.“
Bok po boku došli na rychtu. Illyth už byla samozřejmě uvnitř a seděla u svého stolu.
Erten s Garem se hned pod příchodu rozhlédli a zjistili, že dlakům planou oči jako za úplňku.
„Co se stalo?“ zeptal se Erten a rukou Garovi nenápadně naznačil, aby se stáhl do chodby. Rozzlobení dlaci v blízkosti člověka byla dost ošemetná situace, která se kdykoli mohla zvrhnout ve velký problém.
„Ten rytíř urazil naše bohy,“ opáčil Kyryl vztekle. „Doufáme, že ho za to vlkodlaci pořádně ztrestají.“
Erten zaletěl pohledem ke stolu Zylae a Ruena.
„Kde jsou ti dva?“
„Přiběhl sem posel z jejich smečky. Jarten rozhodl, že to budou bohové, kdo vybere bojovníka, který očistí jejich čest. Celá smečka musela odejít do Posvátného lesa.“
„Chápu,“ přikývl. „Tak to si rád počkám, koho vyberou. Jejich smečka má celou řadu dobrých bojovníků.“
Celá Zylaenina smečka se rychle sešla u svého obětního místa. Jarten tam už čekal a snažil se tvářit neutrálně, protože šamani měli fungovat jako soudci a prostředníci mezi bohy a jejich věřícími. Zloba, hněv a boj náležely válečníkům. Ovšem dnes to měl obzvláště obtížné, protože i jemu se po rytířově urážce téměř vařila krev v žilách.
„Nyní provedeme obřad, při němž bohové vyberou bojovníka, který očistí jejich jméno v souboji s oním rytířem,“ pronesl slavnostně, když se před ním shromáždila celá smečka, čítající více než čtyřicet vlkodlaků.
„Tradice velí, aby se volby zúčastnili všichni bojeschopní muži. Prosím, vystupte a postavte se do řady kolem posvátného dubu.“
Přítomné vlkodlačice popuzeně mumlaly, že ony jsou stejně dobré bojovnice jako jejich druhové a bratři, ale nemohly s tím nic víc dělat. Toto pravidlo mohli změnit pouze bohové, a přestože se jich Jarten několikrát ptal a žádal je o změnu, bohové jednoduše nereagovali.
Když stáli všichni vlkodlaci v řadě, postavil se Jarten čelem k oltářnímu kameni u paty kmene posvátného stromu a zahájil volbu prosbou k bohům, aby společně vybrali nejvhodnějšího bojovníka.
Pak zvedl z oltářního kamene křemen a podal jej prvnímu bojovníkovi. Byl jím Nuri, vůdce smečky. Nebyl už nejmladší, ale v boji to na něm nikdo nepoznal.
Nicméně, ať už si o něm členové jeho smečky mysleli cokoli, bohové dnes byli toho názoru, že ve smečce je lepší bojovník. Kámen se totiž nerozzářil.
Smečkou se neslo zmatené šeptání, protože se všeobecně mělo za jisté, že to bude právě uznávaný vůdce smečky se spoustou bojových zkušeností, komu bude svěřena čest chránit bohy.
Jarten si vzal kámen zpět a vložil jej do připravených dlaní dalšího člena smečky.
A opět se nic nestalo.
Tak to šlo ještě dlouho. Jarten se pomalu blížil ke konci, kde stáli mladí vlkodlaci, se kterými se až tak vážně nepočítalo, protože podle mínění smečky neměli dost zkušeností. Přestože všichni prokázali dobré a někdy i výborné lovecké schopnosti a výsledky, pro boj se zkušeným rytířem je třeba něco víc, než jen vytrvalost, bystré smysly a správné instinkty.
Přesto právě zde kámen označil bohy vybraného bojovníka.
Smečkou se přelila vlna hlasitého úžasu. Kámen zářil v dlaních šokem ztuhlého Ruena.
„Kohože vybrali?“ zeptal se Erten nevěřícně.
„Ruena,“ odpověděla Zyl. „Je to jisté. Jarten říkal, že se o tom nesmí vůbec pochybovat. Ruen bude bojovat za naše bohy a samozřejmě také za všechny dlaky a chlupaté tohoto města.“
Erten se mlčky podíval na Gara a ten zase na něho.
„Ten rytíř má za sebou roky bojových a turnajových zkušeností a je celý zakovaný do stříbra,“ pronesl pomalu Erten. „Ruen je, a nyní se prosím neuraz, ševcovský tovaryš, který sice zvládl dřevcové zbraně a střelbu z kuše a je z něj šikovný vlkodlak a lovec, ale uznej, že ten rytíř je trochu jiná třída.“
„Bohové rozhodli,“ pokrčila Zyl rameny a ve tváři se nepohnul ani sval, takže se nedalo odhadnout, co si myslí.
„Už to ví drak?“
„Jarten za ním poslal svou dceru, aby mu to vyřídila.“
„Tak to jsem zvědav, co na to bude říkat,“ odtušil Erten. „Kde je Ruen teď?“
„Dole, přišli jsme spolu.“
„Tak jdeme za ním. Komu jsi o tom řekla?“
„Zatím jen tobě, ale hádám, že do slunce západu o tom bude mluvit polovina města. Ta naše docela určitě. V lese bylo mnoho diváků a všechno viděli a slyšeli.“
„To je radosti,“ zabručel Erten a prošel kolem ní ke dveřím.
Sestoupili do přízemí a vstoupili do hlavní místnosti. Ruen seděl za stolem s hlavou v dlaních a díval se ven z okna. Zcela výjimečně byli na rychtě přítomni všichni členové jeho družiny, ale Vitril s Ildarem se právě připravovali vyrazit na obchůzku a Tyria si naopak vytahovala meč z pouzdra, aby se mohla pohodlněji usadit za stolem a vrčela si pro sebe něco nepříjemného o nějakém lasičákovi, který ji zastavil na ulici, aby nahlásil vykradení spíže.
Erten je přeletěl pohledem a pak zaklepal klouby pravé ruky na desku Ildarova stolu, aby k sobě přitáhl jejich pozornost. Když jim pověděl, kdo bude bojovat s rytířem v božím soudu, obrátily se všechny pohledy k Ruenovi.
Ten dosud seděl ve stejné pozici a vypadalo to, že si nikoho a ničeho kolem sebe nevšímá.
„Je potřeba začít s tréninkem,“ ozvala se rozhodným hlasem Tyria. „Ruen by měl být okamžitě uvolněn ze služby na ulici a já s Illyth se mu budeme plně věnovat.“
„Souhlasím,“ přidala se hned draconiánka. „Máme polovinu dnešního odpoledne a zítřek na to, abychom ho naučily pár triků.“
„Souhlasím s vámi a přidám ti Kyryla, ale Illyth musí vyřešit ty krádeže v rytířském táboře, než se nám tam poperou mezi sebou.“
„Ale Illyth je tu nejlepší válečnice,“ ozval se Kyryl. „Sice mě těší tvá důvěra Ertene, ale proti rytířům jsem nikdy nebojoval.“
„Neřekl jsem, že jí to zakazuji,“ opáčil Erten, „ale na rozdíl od tebe a Tyrii s ním nebude celý den. Její hlavní úkol je vyřešit ty krádeže, ale v tom táboře nebude od rána do večera.“
Trojice vybraných učitelů na sebe pohlédla a všichni přikývli. Tohle by podle nich mohlo fungovat.
„Ruene!“ zvedl Erten hlas, aby probral vlkodlaka z otupělosti.
Ruen sebou trhl, zvedl hlavu z dlaní a podíval se na něho.
„Ano?“ zeptal se zmateně.
„Začíná ti výcvik,“ odtušil Erten. „Tyria, Kyryl a Illyth si tě vezmou do parády, abys měl v boji větší šanci.“
„Děkuji,“ přikývl Ruen, ale bylo vidět, že sám sobě moc velké naděje nedává.
„A já půjdu na hrad,“ prohlásil Erten a srovnal si opasek s mečem.
„Ale Daeti tu nebyl,“ namítl Gar.
„Brzy bude,“ zavrčel Erten temně. „Nejspíš ho potkám cestou. Chci požádat draka, aby přesvědčil rytíře, že ordál za dva dny, když je vybraným bojovníkem Ruen, není souboj, ale poprava. Ruen potřebuje více času na výcvik a souboje se čas od času odkládají i o několik měsíců, aby se jedna či druhá strana mohla pocvičit v boji a souboj tak byl vyrovnanější.“
V té chvíli se venku zablesklo a do dvora rychty udeřil blesk. Zdálo se, že se celá budova zvedla ze základů a oklepala jako mokrý pes. Všichni uvnitř ihned padli na podlahu a zakryli si uši.
Když se po delší chvíli odhodlali zvednout a podívat se jeden na druhého, ozvala se Illyth.
„Víš, Ertene, jsi můj velitel a tak bych měla být zticha, ale teď bych tě ráda požádala laskavost. Až budeš příště hlasitě pochybovat o správnosti božích rozhodnutí, stůj alespoň míli ode mne.“
Ostatní se k ní přidali tichým, ale zřetelně souhlasným mručením.
„Omlouvám se,“ zabručel Erten a vstal. Došel k oknu vedoucímu na dvůr rychty a zadíval se na rozbité kameny, do kterých sjel blesk z čistého nebe.
„Ale trénink mu snad udělit můžeme, doufám?“ zeptal se hlasitě s pohledem upřeným na oblohu. Jeho družina v té chvíli ztuhla v různých pozicích a napjatě čekali, co se stane.
Nestalo se vůbec nic. Venku foukal mírný vánek, krákali první vrány a havrani a na střeše se houfovali vrabci a vzrušeně se mezi sebou hádali o věcech, kterým rozuměli jen oni.
„Výcvik povolen,“ prohlásil Erten s úlevou. „Tak začněte raději hned teď.“
Ruen i ostatní mlčky přikývli a vyrazili na dvůr rychty.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Gar.
„Já si počkám na Daetiho,“ zabručel Erten. „Kdyby sem náhodou neměl namířeno kvůli Ruenovi, tak kvůli tomu blesku přijde zcela určitě. A vy ostatní se věnujte běžné činnosti. Také někdo musí nahradit Tyriu, Kyryla a Ruena při obchůzkách. Rozdělení nechám na vás.“
Trojice vyšla na dvůr a hned začala s tréninkem. Na úvod se ujala slova Illyth, jako mlčky uznaný expert na problematiku rytířských soubojů.
„Během dvou dnů z nikoho válečníka neuděláme,“ prohlásila rozhodně, „ale rytíři, i když jsou jinak pakáž mizerná, uznávají jednotný styl boje. On nám samozřejmě neřekne, jak se na tebe připraví, ale troufám si hádat, co tě asi čeká. Boj zahájí na koni s kopím v ruce. Pokud bude z koně sražen nebo mu jej zabiješ, přijde ke slovu meč a štít. Je tu ovšem problém. Viděla jsem ho a je celý ve stříbře. I zbraně si nechal postříbřit. Stačí jediný dotyk a máš jizvy na celý život. Zakousnout se mu do ruky by pro tebe znamenalo jistou smrt, protože by ti to spálilo tlamu na popel. Proto zkusíme vymyslet nějaké triky, které by se ti mohly hodit. V první řadě musíme najít způsob, jak ho dostat z koně na zem. Koně bude používat proto, aby tě připravil o výhodu rychlosti a obratnosti. Bude ve větší výšce a kůň se může zvednout na zadní a pořádně tě nakopat. Na zemi však bude díky hmotnosti zbroje pomalejší.“
Ruen ji mlčky sledoval a pozorně poslouchal. V hlavě se mu sice řadila fronta pochybovačných otázek, ale všechny je zatlačil do pozadí. Na takové věci nebyl čas. Týdny výcviku v používání základních zbraní jej naučilo, že nemá o draconiánce a tygřici pochybovat. Vše, co mu řekly nebo vytkly, mělo důvod.
Jeho družka stála za přivřenými dveřmi a škvírou sledovala jejich počínání. Bez varování jí kdosi položil dlaň na rameno.
Trhla sebou a ohlédla se. Byl to Gar.
„Ruen je silný a hbitý vlkodlak,“ řekl jemně. „Věř mu a vyhraje.“
Neodpověděla. Jen obrátila hlavu zpět ke dveřím, krátce pohlédla ven a pak odešla do hlavní místnosti.
Gar zřetelně viděl v jejích očích smutek a strach. Nedivil se. Poslat nezkušeného mladíka proti v boji zocelenému rytíři nemělo moc velkou logiku a pro Zyl to muselo být dvojnásob těžké. Byla si plně vědoma, že její druh nemá mnoho šancí.
Erten zatím seděl u stolu své družky a trpělivě čekal. Nemusel čekat dlouho. Daeti se objevil v době, kdy se na dvoře ozval první třesk zbraní.
„Nic mi neříkej. Drak viděl blesk a mám se mu jít hned ukázat, že ze mě není kousek dřevěného uhlí,“ řekl, když Daeti vstoupil do místnosti.
„O blesku nic nevím, ale máš jít s drakem probrat Ruena a jeho souboj s rytířem Dutherem.“
„Tak pojďme,“ zabručel Erten a zvedl se od stolu.
„Co na boží volbu říkal, když se dozvěděl, že jde o Ruena?“ zeptal se, když kráčeli ulicí.
„Chvíli nic a pak se zeptal, zda je to možné nějak ověřit,“ odvětil Daeti.
„A je?“
„Prý ne. Volba proběhla na posvátné půdě a kámen vždy neomylně vybral tu správnou osobu. Jarten předem odmítl jakékoli návrhy na opakování obřadu v obavě z božího hněvu.“
„Vůbec se mu nedivím,“ zabručel Erten a mrkl na modrou oblohu, zda se z ní k němu neřítí další blesk.
Došli na hrad a Erten byl po krátkém čekání v chodbě uveden do sálu ke drakovi.
Drak byl v sále sám. Všichni úředníci a sluhové byli vykázáni.
„O Ruenovi už víš,“ promluvil drak jako první. „A já chci vědět, co s tím hodláš jako jeho nadřízený dělat.“
„Illyth s Tyriou si ho vzaly do prádla a cvičí ho nějaké triky na dvoře. Máme málo času na kompletní výcvik, tak dělají, co je v jejich silách.“
„Dobře,“ přikývl drak po krátké úvaze. „Musím rytíře Duthera informovat o tom, kdo s ním bude bojovat. Jistě znáš rytířský kodex a jejich rozdělení světa, že?“
„Jistě,“ přikývl Erten. „Rytíř bude svým soupeřem jistě nadšen.“
Drak jej sjel varovným pohledem.
„To s ním proberu já sám. Nepochybuji o tom, že sem dorazí osobně, aby si stěžoval.“
„Mohu se na něco zeptat?“ ozval se Erten nejistě.
„Jistě.“
„Víme něco o tom Dutherovi? Cokoli. Jeho styl boje, oblíbené taktiky na turnajích a takové věci?“
„Myslel jsem, že sis promluvil s rytířem Fisahem?“ naklonil drak hlavu ke straně.
„To ano a pověděl nám několik věcí. Také jsme s Illyth získali pocit, že by byli rytíři raději, kdyby Duther prohrál a zemřel. Ale přesto bych o něm rád věděl víc.“
„Už jsem tím pověřil několik mých úředníků. Do večera snad přijdou s nějakými zajímavostmi. Kdyby našli něco z toho, na co ses ptal, dozvíš se to jako první.“
„Děkuji,“ sklonil Erten krátce hlavu.
„Tys u té volby bojovníka nebyl, jak se mi doneslo, že ne?“
„Ne, byl jsem s Garem a Illyth v táboře a pak jsme se vrátili na rychtu. Jméno jsme se dozvěděli od Zyl.“
„Marně se pokouším zjistit, co mají bohové v úmyslu, když vybrali Ruena,“ bručel zamyšleně Raervar.
„Dovolil jsem si pochybovat a bohové mi dali jasně na vědomí, že se jim to nelíbí,“ přiznal Erten.
„Jistě, jejich názor se nedal přehlédnout,“ odvětil drak nepřítomně s pohledem zaostřeným na nekonečno.
„Podle legend a bájí si právě mezi takovými bojovníky, jako je Ruen, vybírají bohové své favority a oblíbence,“ nadhodil Erten.
„To je pravda,“ přikývl drak. „Jsou tím pověstní. Ale přesto musím podotknout, že ponechávají svému vyvolenci více času na přípravu, získání zkušeností, případně magických zbraní. To je tak nějak součástí celé té věci. Ale tady nic takového není. Ruen není na dobrodružné výpravě, nemá před sebou žádný vzdálený cíl nebo rodinnou mstu. Je to jen tovaryš, který se stal biřicem a vlkodlakem. Jemu podobných je v každém trochu větším městě nejméně tucet. Tak proč je zaujal právě on?“
Přenesl pohled na Ertena a podíval se mu do očí.
V dračích očích se zablesklo.
„Čím je Ruen zvláštní?“ uhodil na svého rychtáře hlasem nabitým podezřením.
Erten si rozpačitě odkašlal a šlehl ocasem.
„Včera se zjistilo, že není v pořádku. Přišla na to jeho družka a pak její podezření potvrdil Jarten. Myslel jsem, že se ti to doneslo?“
„Nevím naprosto o všem, co se tu stane,“ zavrčel nenaloženě Raervar. „Zajímám se o klid města a pletichy šlechty vůči mé osobě nebo mým zájmům. Nemohu hlídat každého, jak si jistě myslíš. Takže co je s ním?“
„Projevilo se u něj prvotní dlactví.“
Raervar na okamžik ztuhl a pak se mu v nozdrách objevily plameny.
„Jak to, že jsi mě okamžitě neinformoval?!“ zavrčel vztekle. „Prvotní dlak v ulicích Laifu! V době rytířského turnaje! Uvědomuješ si, co se může stát?!“
„Omlouvám se,“ zabručel Erten. „Myslel jsem, že to udělá jeho smečka. Je to ostatně její povinnost.“
„Nikdo tady nebyl,“ zavrčel drak trochu klidnějším hlasem. „Jak přesně se to u něj projevuje?“
Erten mu popsal Ruenovy potíže i způsob, jakým s nimi bojuje.
„Zabírá to?“ ujišťoval se drak.
„Od chvíle, kdy se nají do zhruba poloviny odpoledne druhého dne, je zcela klidný. Pak začne mít problémy.“
Drak mrkl na slunce na modrém nebi. Již překonalo polovinu dráhy.
„Ordál se bude konat v půli odpoledne,“ zavrčel. „V době, kdy se Ruen přestává kontrolovat. Kromě toho se turnaje jen zřídka drží přesného rozvrhu. Rytíři se mezi sebou hádají a není nic neobvyklého, když se během turnaje odehraje i dvojnásobek původně ohlášených soubojů.“
Erten raději nic neříkal a pečlivě se drakovi díval na jeho rohy. Za to drak z něj pohled nespustil.
„Dostaneš úkol. Zajdeš za Jartenem a mým jménem jej požádáš o detailní popis Ruenových potíží.“
„Jistě, můj pane,“ přikývl bez váhání Erten. „Ale prosím za prominutí, k čemu to bude dobré?“
„Znal jsem několik prvotních dlaků,“ odvětil Raervar. „Většina z nich skutečně byla taková, jak se vypráví, ale někteří z nich byli čas od času klidnější, stejně jako náš Ruen. Kdyby to šlo, pošli sem přímo Jartena, abych si s ním mohl promluvit. Nechci mu to přikazovat. Jsem si jist, že teď má práce až nad hlavu s uklidňováním bohů a s přípravou onoho rituálu pro Ruena, ale vyřiď mu, že bych mu byl velmi vděčný, kdyby si na mě udělal čas.“
Ertena napadlo, že pokud to Jartenovi podá přesně takhle, vyrazí vlkodlačí šaman na hrad, jako kdyby jej honili démoni. Nicméně přikývl.
„To je pro tuto chvíli všechno, co jsem s tebou potřeboval probrat,“ zabručel Raervar po chvilce uvažování.
„Děkuji, můj pane,“ sklonil Erten krátce hlavu a odešel.
Když vycházel z hradu, zaslechl klapot kopyt. Vstoupil do ulice vedoucí k sadu, ale zastavil se a zadíval se zpět k bráně. O chvilku později před stráží zastavil svého koně rytíř Duther a domáhal se vstupu.
„To zase bude veselo,“ zabručel si pro sebe Erten, obrátil se a pokračoval v cestě.
Na pěšině vedoucí sadem se znovu zastavil. Ve svahu nad ním se honilo několik vlkodlačích dětí. Erten nastražil uši, aby rozpoznal, co na sebe křičí. Pak se mu částečně zježil ocas. Zřetelně slyšel slova 'jsem Ruen a roztrhám tě na kusy!'.
Raději zamířil do ulic obývaných vlkodlaky, aby našel Jartena.
Šaman byl naštěstí doma. Dveře do mázhauzu otevřela jeho dcera.
„Táta je vzadu a připravuje věci na obřad pro uklidnění bohů, než dojde k ordálu,“ řekla na jeho otázku, zde má otce doma.
„Mohu s ním mluvit?“
„Zeptám se ho. Pojď do mázhauzu, počkáš tam na něj.“
Erten trpělivě přecházel sem a tam, zatímco vlkodlačice odešla na dvůr za otcem.
Jarten přišel vzápětí.
„Copak se stalo? Něco s Ruenem?“ ptal se hned.
„Zatím nic,“ zavrtěl Erten hlavou. „Jen má možná několik šrámů.“
„Z čeho?“ zarazil se šaman.
„Illyth, Tyria a Kyryl jej trochu cvičí, aby měl větší šanci proti tomu rytíři.“
„Ale to je chyba!“ vykřikl Jarten. „Nikdo ho nesmí cvičit! Bude bojovat za bohy, jen oni ho smí vést do boje!“
„Teď ti tak docela nerozumím,“ zabručel zmatený Erten.
„Jde o to,“ vysvětloval chvatně Jarten, „že bohové vybrali svého bojovníka. Musí jej tedy cvičit oni. Pokud má pocit, že nemá v boji mnoho šancí, musí odejít do Posvátného lesa, odevzdat bohům oběť a požádat je o rady. Nedají mu sílu ani hbitost, dokonce ani žádnou magickou zbraň, ale postarají se o to, aby v boji poznal, jak protivníka porazit. Nevím, jak to proběhne, ale bohové jsou v tomhle neoblomní.“
„Proč jsi to neřekl Ruenovi a Zyl? Oba s výcvikem souhlasili? Dokonce jsem se na to ptal bohů?“
„Ptal se bohů? A jak?“ zeptal se nyní zmateně Jarten.
„Když jsem zapochyboval o jeho možnostech vyhrát ordál proti tak zkušenému válečníkovi jakým je Duther, sjel z modrého nebe blesk do dvora rychty. Pak jsem se u okna zeptal nebe, zda jej můžeme cvičit a nic se nestalo. Z toho jsem usoudil, že s tím souhlasí.“
„Podivné,“ bručel si pro sebe Jarten. „Ale raději jim řekni, ať jej cvičí v Posvátném lese a ať obětují bohům a požádají je o vedení a pomoc.“
„To jistě udělám,“ přikývl Erten. „Jeden blesk mi dnes úplně stačil.“
Šaman se pousmál.
„Proč jsi vlastně přišel?“
Erten mu pověděl o drakově přání, dozvědět se maximum o Ruenových problémech.
„Chtěl jsem za ním poslat svou dceru, ale měla nějaké pochůzky s bylinkami a tak jsem požádal kluka odvedle. Až ho dostanu do drápů, budou z něj chlupy lítat,“ zavrčel Jarten vztekle. „Co si jeden neudělá sám… Dobře, zajdu za ním raději hned.“
Když vstoupil do rychty, překvapilo jej, jak málo podřízených tam je. Pouze za stolem u okna se nudil Gar s kusem papíru před sebou.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Erten.
„Ti čtyři na dvoře a ostatní v ulicích. Vypadli nám čtyři biřici a všichni chlupatí jsou nyní na rytíře pěkně naštvaní, takže si rozebrali služby a vyrazili na obchůzky.“
„Boží výběr se už roznesl po čtvrti,“ zavrčel Erten temně. „Viděl jsem a slyšel jsem vlkodlačí děti v sadu. Jeden z chlapců křičel, že je Ruen, a že ostatní zakousne a roztrhá na kusy.“
„Docela bych si přál, aby to Ruen skutečně udělal. Myslím s tím rytířem.“
Všiml si Ertenova pohledu.
„Saevin mě ještě nekousla, ale ani mně se nelíbí, co udělal a jak to udělal. I když uznávám, že se svým názorem bych asi na druhém břehu moc nepochodil.“
„Hmm,“ odfoukl Erten a vykročil směrem ke dvoru.
Po otevření dveří zjistil, že Kyryl sedí na jednom z koní, v ruce má dlouhou tyč, která se obvykle používala ke klácení ořechů ze stromů rostoucích za stodolou, a Illyth právě Ruenovi vysvětluje, jak nejlépe vběhnout koni pod nohy, aby se splašil, zvedl se na zadní a shodil rytíře na zem.
„Pevně doufám,“ ozval se Kyryl, „že ho nebudeš nutit, aby si to vyzkoušel. Zem je tu tvrdá a ten kůň by ho už k sobě nikdy nepustil.“
„Ale na něčem by si to zkusit měl,“ mračila se Illyth. „Co je platné, že mu to vysvětlím a popíšu, když si to nezkusí. Každý to na začátku zmotá a udělá chybu, i kdyby měl talentu na rozdávání.“
„Nerad vás vyrušuji,“ ozval se Erten hlasitě, „ale mluvil jsem s Jartenem. Podle něj se Ruen musí učit na posvátné půdě, i když ten výcvik jako takový se mu moc nezdá.“
„Proč?“ naježila se Tyria.
„Protože podle jeho výkladu si Ruena vybrali bohové a správně by tedy měl přinést bohům oběť a pak je požádat o pomoc a vedení v boji. Ale o způsobu, jakým to udělají, neví šaman nic.“
„Ale ty ses ptal nebe a nic se nestalo,“ namítl Kyryl.
„Řekl jsem mu to a dost ho to zaskočilo. Přesto trvá na tom, že máte cvičit v Posvátném lese, tedy pod dohledem bohů.“
„Tak dobře,“ pokrčila Illyth křídly. „Je jedno, kde se to naučí. Ale tady má větší klid. Tam se jistě brzy sejde celá tlupa zvědavců.“
„Můžeme si promluvit s Jartenem. Třeba by mohl něco udělat, abychom měli alespoň část lesa jen pro sebe,“ navrhla Tyria.
„Stavíme se u něj cestou,“ přikývla Illyth.
„Musel za drakem na hrad. Kvůli Ruenovi a jeho prvotnímu dlactví. Posel, kterého poslal Jarten ráno se zprávou, na hrad vůbec nedorazil. Drak se to dozvěděl až ode mne.“
„A jak se tvářil?“ zeptal se Ruen.
„Nadšený nebyl,“ odvětil Erten, „ale to tě asi nepřekvapí.“
„Vůbec ne,“ přikývl vlkodlak. „Spíš se divím, že s tebou neposlal několik ozbrojenců, aby mě hlídali na každém kroku.“
„To sice neudělal, ale raději počítej s tím, že ode dneška bude vědět o každém tvém kroku nebo alespoň o všem, co uděláš v okolí města.“
„Je to vládce, musí mít přehled,“ pokrčil Ruen rameny.
„S tím nic neuděláme,“ řekla Illyth rozhodně. „Tak se zvedáme a jdeme do Posvátného lesa. Čas je drahý a mnoho jej nemáme. Bohové tě sice do boje povedou, o tom nepochybuji, ale když se něco přiučíš, bude to jen dobře.“
Erten počkal, až projdou i s koněm na ulici a zmizí mu z dohledu. Pak se vrátil do rychty ke Garovi.
„Kdo má dnes večerní a noční službu?“
„Večerní si vzali Ildar s Vitril a noční Thorth s Fienem.“
„Dobře, kdyby něco, jsem nahoře,“ řekl a odešel do pracovny. Gar se naopak zhoupl na židli a položil si nohy na stůl.
„Co sis to dovolil, zmetku jeden!“ zařvala, až se její hlas odrazil od hradební zdi a přitáhl k nim pozornost i těch rytířů a jejich panošů, kteří snad přeslechli její první zařvání. Nyní už k nim běželo hned několik ozbrojenců, ale nejblíže to k nim měl Erten.
Ten se mezitím vrátil z města a šel se podívat, na co Illyth během svého pátrání přišla. Viděl ji zacházet za stan a tak zamířil napříč táborem přímo k ní. Pak viděl rytířova synovce obcházet stan, zastavovat se a také si všiml, jak mávl rukou. V první chvíli mu nedošlo, co se děje, protože ho něco takového ani nenapadlo. Nyní však uháněl s větrem o závod a doufal, že se k nim dostane dříve, než Illyth toho mladíka probodne.
Doběhl k nim a chytil Illyth za paži svírající dýku. Měl mnohem větší sílu než ona a nevědomky jí sevřel ruku tak silně, až zalapala po dechu. U Tyrii si to mohl celkem snadno dovolit, protože tygřice se mu mohutností a silou blížila, ale lehce stavěná draconiánka byla trochu něco jiného.
Ovšem bolest ze sevření měla jeden kladný důsledek. Illyth se probrala z prvního návalu vzteku a začala znovu rozumně uvažovat.
„Vstaň,“ přikázal jí Erten a volnou rukou jí sebral dýku.
Illyth poslušně vstala a ustoupila stranou, aby se mohl mladík postavit.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Erten, ale Illyth zatím nepustil.
„Pokoušela jsem se najít pach zloděje u stanu rytíře Simyna, když mě tenhle pacholek plácl přes zadek a pozval mě na džbánek vína!“ prskla Illyth.
Její slova vyvolala u přihlížejících rytířů vlnu pobaveného smíchu. Také Erten byl na vážkách, zda se má smát nebo ji požádat, aby svá slova zopakovala.
Podíval se na mladíka.
„Kdo jsi?“
„Dunal,“ odpověděl mladík, „synovec rytíře Simyna a současně jeho panoš.“
Erten i Illyth překvapeně zamrkali.
„Můžeš mi, panoši Dunale, napovědět, proč jsi plácl draconiánku přes zadek a pozval ji na víno jako nějakou děvečku?“ zeptal se Erten pomalu.
„Možná jsem měl volit jiný způsob,“ odvětil rozpačitě Dunal, „ale když jsem ji viděl v té poloze, nedalo se tomu odolat.“
Jeho slova vyvolala další lavinu smíchu mezi přítomnými rytíři a jejich panoši a dokonce se ozvalo i několik pochvalných výkřiků na adresu jeho odvahy, protože ke draconiánce by si tohle jen tak někdo nedovolil.
Ovšem u Illyth jeho prohlášení vyvolalo zvýšení krevního tlaku, zúžení očí, vycenění tesáků a dlouhé, hluboké zavrčení.
„Myslím, že by ses jí měl omluvit,“ řekl Erten vážně. „Jistě uznáš, že ji takhle nemohu držet celý den. A pak to raději půjdeme vysvětlit tvému strýci, než se o tom dozví od někoho jiného a všelijak zkomoleně.“
„Hluboce a upřímně se omlouvám, sličná bojovnice,“ pronesl Dunal hlasitě a zřetelně a hluboce se jí uklonil. „Skutečně jsem tě chtěl jen pozvat na pohár vína, protože je na první pohled vidět, že jsi zkušená válečnice, a takové musí mít každý rytíř a panoš v úctě.“
Nezdálo se, že by jeho omluva Illyth nějak výrazně uklidnila, nicméně přikývla, i když hlavně proto, aby ji Erten konečně pustil, protože jí od jeho sevření bolela celá ruka a docela ztratila cit v prstech.
Erten ji skutečně hned pustil a Illyth spustila paži podél těla. Nijak nedala najevo úlevu od bolesti.
„A nyní, kde najdeme tvého strýce?“ zeptal se Erten panoše Dunala.
„Tady jsem, co se stalo?“ ozval se rytířův hlas. „Byl jsem u svého příbuzného na druhé straně tábora, když jsem zaslechl její řev. Musím uznat, že hlasivky jí slouží velmi dobře. Nyní bych ale rád věděl, proč jim dala tak zabrat?“
Erten jej požádal, aby to mohli probrat u něj ve stanu. Když v něm oba zmizeli, odešla Illyth za stan, aby na ni nebylo tolik vidět a začala si rozcvičovat ruku. Prsty ji znovu poslouchaly, i když mravenčení z nich dosud nezmizelo.
„Dovol mi, abych se ti ještě jednou omluvil,“ ozval se za ní Dunalův hlas.
„Dobrá a teď můžeš zmizet,“ zavrčela přes rameno.
„Rád bych vysvětlil, že jsi první draconiánka, se kterou jsem se v životě setkal. Lidských a chlupatých bojovnic jsem potkal několik a podobné chování trestaly jen fackou nebo pokusem o ni, pokud jsem ji dokázal vykrýt. Vůbec mě nenapadlo, že zareaguješ tímto způsobem a tak neuvěřitelně rychle.“
„Tak teď už to víš,“ odsekla. „A jestli dovolíš, mám tu práci.“
„Vím,“ přikývl, „pokoušíte se najít toho zloděje.“
„A nemáme rádi, když nás někdo zdržuje,“ zavrčela o něco temněji.
„Rád bych ti na důkaz své omluvy věnoval svou dýku. Věř, že podobné chování není mým zvykem a důkladně si vybírám, na koho jej použiji.“
Nyní se k němu Illyth obrátila čelem. Za celý svůj dosavadní život se nesetkala s tím, že by jí někdo dával jakoukoli věc jen jako omluvu. Vždy to byla odměna za vykonanou práci. Nyní tak pozorovala podávanou zbraň v drahocenném pouzdře nechápavým pohledem.
„Myslíš, že to není dost?“ zeptal se Dunal a Illyth tak nějak přišlo, že jeho hlas nezní ani tak uraženě, jako spíš zaskočeně.
„Naopak,“ zabručela nejistě, „za plácnutí přes zadek je to až nezvykle vysoká cena.“
„Kdyby to byl zadek nějaké děvečky, pak jistě ano, ale ty nejsi děvečka,“ usmál se a přidal k nabízené dýce i úklonu.
Nyní si už zbraň vzala, i když hlavním důvodem byla naděje, že pak už ten zatracený otrava zmizí a dá jí konečně pokoj. Kdyby nebyl synovcem rytíře nebo kdyby byli kdekoli jinde, než jsou, popadla by první tyč, kterou by nahmátla, a zvalchovala by mu záda, že by ho ranhojič dával dohromady nejméně týden.
„Dobrá, přijímám tvou omluvu,“ zabručela.
„Děkuji,“ odvětil, znovu se uklonil a s úsměvem odešel.
O chvilku později se před ní objevil Erten.
„Domluvil jsem s jeho strýcem, že mu promluví do duše,“ řekl. „Naštěstí je to rytíř ze staré generace a tohle chování neschvaluje.“
Pak si všiml dýky v jejích dlaních.
„Odkud ji máš?“ zeptal se.
„Od toho mladého pitomce,“ odvětila. „Nedal jinak, než že ji musím přijmout jako omluvu. Svolila jsem k tomu jen proto, že bych se ho asi jinak nezbavila.“
„Rytíři jsou zvláštní lidé,“ zabručel Erten.
„Co s tím teď mám dělat?“ zeptala se ho. „Je moc zdobená. Něco takového se hodí pro rytíře, synovce šlechtice, ale ne pro mě. A prodat ji nemohu, když mi ji dal jako omluvu.“
„Ulož ji do truhlice a časem uvidíš,“ pokrčil rameny, protože na to lepší odpověď neznal.
Illyth přikývla a zastrčila si dýku za opasek.
„Máš tu ještě něco ke zkoumání?“
„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou. „Měla jsem sice v úmyslu prozkoumat plátno všech vykradených stanů, ale po tom, co se tu stalo, se tu víc předklánět nehodlám. Kdo ví, co by napadlo jiného blbouna.“
„Souhlasím,“ přitakal vážně, ale v duchu se smál. Nedokázal si představit lidského rytíře, který by na draconiánce, byť by šlo o severní draconiánku, viděl něco tak úžasného, aby pocítil touhu dostat ji do své postele. Nicméně ji chápal.
„Vrátíme se na rychtu. Cestou přibereme Gara. Je nahoře na hradbách a kreslí plánek tábora. Myslí si, že by to mohlo být k něčemu dobré.“
„Kdo ví,“ přikývla. „Stejně se nemáme čeho chytit. Alespoň já jsem tu nic nenašla, kromě drobných poškození stanových pláten u vykradených stanů. Ale podezřelý pach jsem na nich nenašla a to poškození mi umožní prostrčit do stanu jen ruku. Ke krádeži by to však stejně nestačilo.“
„Poškození?“ zastříhal Erten ušima. „Ukaž mi je.“
Odvedla jej k nejbližšímu vykradenému stanu a ukázala na inkriminované místo.
Erten si hned klekl a pečlivě si plátno prohlédl a očichal.
„Takové je to na všech ostatních stanech?“ zeptal se a zvedl v kleku hlavu, aby jí viděl do očí.
„Všechny vykradené jsou takhle natržené. Ale jak by se tím mohl dostat zloděj dovnitř a pak zase ven, to je mi záhadou,“ odpověděla.
„Tak se vrátíme na rychtu,“ zabručel. „Je to čím dál zamotanější.“
„Mohu to vzít vzduchem?“ zeptala se. „Budu tam dříve a za letu se mi lépe přemýšlí.“
„Povoluje se,“ usmál se.
Illyth odešla o několik kroků dál, pak se rozeběhla a vyskočila. Hned první úder křídel ji zvedl nad úroveň stanů a několik dalších ji zvedlo až nad hradby. Její vzlet sledoval nejen panoš Dunal, ale možná většina osazenstva tábora.
Erten prošel branou do města a podíval se na schody vedoucí nahoru na ochoz hradeb. Gar se zrovna blížil k vrcholu schodiště. Počkal tedy, až sejde dolů a pak společně vykročili k rychtě.
„Na co jsi přišel?“ zeptal se svého zástupce.
„Ty vykradené stany jsou skutečně nejblíže lesu,“ odvětil Gar. „Ve stejné vzdálenosti jsou ještě další tři, ale ty zatím vykradeny nebyly.“
„Myslíš si, že na ně dojde během dalších nocí?“ podíval se na něj Erten.
„Proč by nemělo?“ usmál se Gar. „Leda snad kdyby se zloděj lekl našeho vyšetřování, ale pokud je z tábora, tak musí vidět, že přešlapujeme na místě a nemáme se čeho chytit.“
Erten mu pověděl o natržených stanových plátnech.
„No, to je sice pěkné,“ přikývl Gar, „ale to nás zatím nikam nedovede. Jsem v tomhle městě už pěkných pár let, ještě déle, než jsem byl rychtářem, ale tohle tu ještě nebylo. Takovou dírkou by se protáhla tak leda krysa, ale ty zase nekradou zlato a šperky a krysodlaci na sebe sice mohou vzít krysí podobu, ale nejsou menší než střední pes a touhle dírkou by se kromě krysy protáhla možná ještě kočka.“
Bok po boku došli na rychtu. Illyth už byla samozřejmě uvnitř a seděla u svého stolu.
Erten s Garem se hned pod příchodu rozhlédli a zjistili, že dlakům planou oči jako za úplňku.
„Co se stalo?“ zeptal se Erten a rukou Garovi nenápadně naznačil, aby se stáhl do chodby. Rozzlobení dlaci v blízkosti člověka byla dost ošemetná situace, která se kdykoli mohla zvrhnout ve velký problém.
„Ten rytíř urazil naše bohy,“ opáčil Kyryl vztekle. „Doufáme, že ho za to vlkodlaci pořádně ztrestají.“
Erten zaletěl pohledem ke stolu Zylae a Ruena.
„Kde jsou ti dva?“
„Přiběhl sem posel z jejich smečky. Jarten rozhodl, že to budou bohové, kdo vybere bojovníka, který očistí jejich čest. Celá smečka musela odejít do Posvátného lesa.“
„Chápu,“ přikývl. „Tak to si rád počkám, koho vyberou. Jejich smečka má celou řadu dobrých bojovníků.“
~*~
Celá Zylaenina smečka se rychle sešla u svého obětního místa. Jarten tam už čekal a snažil se tvářit neutrálně, protože šamani měli fungovat jako soudci a prostředníci mezi bohy a jejich věřícími. Zloba, hněv a boj náležely válečníkům. Ovšem dnes to měl obzvláště obtížné, protože i jemu se po rytířově urážce téměř vařila krev v žilách.
„Nyní provedeme obřad, při němž bohové vyberou bojovníka, který očistí jejich jméno v souboji s oním rytířem,“ pronesl slavnostně, když se před ním shromáždila celá smečka, čítající více než čtyřicet vlkodlaků.
„Tradice velí, aby se volby zúčastnili všichni bojeschopní muži. Prosím, vystupte a postavte se do řady kolem posvátného dubu.“
Přítomné vlkodlačice popuzeně mumlaly, že ony jsou stejně dobré bojovnice jako jejich druhové a bratři, ale nemohly s tím nic víc dělat. Toto pravidlo mohli změnit pouze bohové, a přestože se jich Jarten několikrát ptal a žádal je o změnu, bohové jednoduše nereagovali.
Když stáli všichni vlkodlaci v řadě, postavil se Jarten čelem k oltářnímu kameni u paty kmene posvátného stromu a zahájil volbu prosbou k bohům, aby společně vybrali nejvhodnějšího bojovníka.
Pak zvedl z oltářního kamene křemen a podal jej prvnímu bojovníkovi. Byl jím Nuri, vůdce smečky. Nebyl už nejmladší, ale v boji to na něm nikdo nepoznal.
Nicméně, ať už si o něm členové jeho smečky mysleli cokoli, bohové dnes byli toho názoru, že ve smečce je lepší bojovník. Kámen se totiž nerozzářil.
Smečkou se neslo zmatené šeptání, protože se všeobecně mělo za jisté, že to bude právě uznávaný vůdce smečky se spoustou bojových zkušeností, komu bude svěřena čest chránit bohy.
Jarten si vzal kámen zpět a vložil jej do připravených dlaní dalšího člena smečky.
A opět se nic nestalo.
Tak to šlo ještě dlouho. Jarten se pomalu blížil ke konci, kde stáli mladí vlkodlaci, se kterými se až tak vážně nepočítalo, protože podle mínění smečky neměli dost zkušeností. Přestože všichni prokázali dobré a někdy i výborné lovecké schopnosti a výsledky, pro boj se zkušeným rytířem je třeba něco víc, než jen vytrvalost, bystré smysly a správné instinkty.
Přesto právě zde kámen označil bohy vybraného bojovníka.
Smečkou se přelila vlna hlasitého úžasu. Kámen zářil v dlaních šokem ztuhlého Ruena.
~*~
„Kohože vybrali?“ zeptal se Erten nevěřícně.
„Ruena,“ odpověděla Zyl. „Je to jisté. Jarten říkal, že se o tom nesmí vůbec pochybovat. Ruen bude bojovat za naše bohy a samozřejmě také za všechny dlaky a chlupaté tohoto města.“
Erten se mlčky podíval na Gara a ten zase na něho.
„Ten rytíř má za sebou roky bojových a turnajových zkušeností a je celý zakovaný do stříbra,“ pronesl pomalu Erten. „Ruen je, a nyní se prosím neuraz, ševcovský tovaryš, který sice zvládl dřevcové zbraně a střelbu z kuše a je z něj šikovný vlkodlak a lovec, ale uznej, že ten rytíř je trochu jiná třída.“
„Bohové rozhodli,“ pokrčila Zyl rameny a ve tváři se nepohnul ani sval, takže se nedalo odhadnout, co si myslí.
„Už to ví drak?“
„Jarten za ním poslal svou dceru, aby mu to vyřídila.“
„Tak to jsem zvědav, co na to bude říkat,“ odtušil Erten. „Kde je Ruen teď?“
„Dole, přišli jsme spolu.“
„Tak jdeme za ním. Komu jsi o tom řekla?“
„Zatím jen tobě, ale hádám, že do slunce západu o tom bude mluvit polovina města. Ta naše docela určitě. V lese bylo mnoho diváků a všechno viděli a slyšeli.“
„To je radosti,“ zabručel Erten a prošel kolem ní ke dveřím.
Sestoupili do přízemí a vstoupili do hlavní místnosti. Ruen seděl za stolem s hlavou v dlaních a díval se ven z okna. Zcela výjimečně byli na rychtě přítomni všichni členové jeho družiny, ale Vitril s Ildarem se právě připravovali vyrazit na obchůzku a Tyria si naopak vytahovala meč z pouzdra, aby se mohla pohodlněji usadit za stolem a vrčela si pro sebe něco nepříjemného o nějakém lasičákovi, který ji zastavil na ulici, aby nahlásil vykradení spíže.
Erten je přeletěl pohledem a pak zaklepal klouby pravé ruky na desku Ildarova stolu, aby k sobě přitáhl jejich pozornost. Když jim pověděl, kdo bude bojovat s rytířem v božím soudu, obrátily se všechny pohledy k Ruenovi.
Ten dosud seděl ve stejné pozici a vypadalo to, že si nikoho a ničeho kolem sebe nevšímá.
„Je potřeba začít s tréninkem,“ ozvala se rozhodným hlasem Tyria. „Ruen by měl být okamžitě uvolněn ze služby na ulici a já s Illyth se mu budeme plně věnovat.“
„Souhlasím,“ přidala se hned draconiánka. „Máme polovinu dnešního odpoledne a zítřek na to, abychom ho naučily pár triků.“
„Souhlasím s vámi a přidám ti Kyryla, ale Illyth musí vyřešit ty krádeže v rytířském táboře, než se nám tam poperou mezi sebou.“
„Ale Illyth je tu nejlepší válečnice,“ ozval se Kyryl. „Sice mě těší tvá důvěra Ertene, ale proti rytířům jsem nikdy nebojoval.“
„Neřekl jsem, že jí to zakazuji,“ opáčil Erten, „ale na rozdíl od tebe a Tyrii s ním nebude celý den. Její hlavní úkol je vyřešit ty krádeže, ale v tom táboře nebude od rána do večera.“
Trojice vybraných učitelů na sebe pohlédla a všichni přikývli. Tohle by podle nich mohlo fungovat.
„Ruene!“ zvedl Erten hlas, aby probral vlkodlaka z otupělosti.
Ruen sebou trhl, zvedl hlavu z dlaní a podíval se na něho.
„Ano?“ zeptal se zmateně.
„Začíná ti výcvik,“ odtušil Erten. „Tyria, Kyryl a Illyth si tě vezmou do parády, abys měl v boji větší šanci.“
„Děkuji,“ přikývl Ruen, ale bylo vidět, že sám sobě moc velké naděje nedává.
„A já půjdu na hrad,“ prohlásil Erten a srovnal si opasek s mečem.
„Ale Daeti tu nebyl,“ namítl Gar.
„Brzy bude,“ zavrčel Erten temně. „Nejspíš ho potkám cestou. Chci požádat draka, aby přesvědčil rytíře, že ordál za dva dny, když je vybraným bojovníkem Ruen, není souboj, ale poprava. Ruen potřebuje více času na výcvik a souboje se čas od času odkládají i o několik měsíců, aby se jedna či druhá strana mohla pocvičit v boji a souboj tak byl vyrovnanější.“
V té chvíli se venku zablesklo a do dvora rychty udeřil blesk. Zdálo se, že se celá budova zvedla ze základů a oklepala jako mokrý pes. Všichni uvnitř ihned padli na podlahu a zakryli si uši.
Když se po delší chvíli odhodlali zvednout a podívat se jeden na druhého, ozvala se Illyth.
„Víš, Ertene, jsi můj velitel a tak bych měla být zticha, ale teď bych tě ráda požádala laskavost. Až budeš příště hlasitě pochybovat o správnosti božích rozhodnutí, stůj alespoň míli ode mne.“
Ostatní se k ní přidali tichým, ale zřetelně souhlasným mručením.
„Omlouvám se,“ zabručel Erten a vstal. Došel k oknu vedoucímu na dvůr rychty a zadíval se na rozbité kameny, do kterých sjel blesk z čistého nebe.
„Ale trénink mu snad udělit můžeme, doufám?“ zeptal se hlasitě s pohledem upřeným na oblohu. Jeho družina v té chvíli ztuhla v různých pozicích a napjatě čekali, co se stane.
Nestalo se vůbec nic. Venku foukal mírný vánek, krákali první vrány a havrani a na střeše se houfovali vrabci a vzrušeně se mezi sebou hádali o věcech, kterým rozuměli jen oni.
„Výcvik povolen,“ prohlásil Erten s úlevou. „Tak začněte raději hned teď.“
Ruen i ostatní mlčky přikývli a vyrazili na dvůr rychty.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Gar.
„Já si počkám na Daetiho,“ zabručel Erten. „Kdyby sem náhodou neměl namířeno kvůli Ruenovi, tak kvůli tomu blesku přijde zcela určitě. A vy ostatní se věnujte běžné činnosti. Také někdo musí nahradit Tyriu, Kyryla a Ruena při obchůzkách. Rozdělení nechám na vás.“
Trojice vyšla na dvůr a hned začala s tréninkem. Na úvod se ujala slova Illyth, jako mlčky uznaný expert na problematiku rytířských soubojů.
„Během dvou dnů z nikoho válečníka neuděláme,“ prohlásila rozhodně, „ale rytíři, i když jsou jinak pakáž mizerná, uznávají jednotný styl boje. On nám samozřejmě neřekne, jak se na tebe připraví, ale troufám si hádat, co tě asi čeká. Boj zahájí na koni s kopím v ruce. Pokud bude z koně sražen nebo mu jej zabiješ, přijde ke slovu meč a štít. Je tu ovšem problém. Viděla jsem ho a je celý ve stříbře. I zbraně si nechal postříbřit. Stačí jediný dotyk a máš jizvy na celý život. Zakousnout se mu do ruky by pro tebe znamenalo jistou smrt, protože by ti to spálilo tlamu na popel. Proto zkusíme vymyslet nějaké triky, které by se ti mohly hodit. V první řadě musíme najít způsob, jak ho dostat z koně na zem. Koně bude používat proto, aby tě připravil o výhodu rychlosti a obratnosti. Bude ve větší výšce a kůň se může zvednout na zadní a pořádně tě nakopat. Na zemi však bude díky hmotnosti zbroje pomalejší.“
Ruen ji mlčky sledoval a pozorně poslouchal. V hlavě se mu sice řadila fronta pochybovačných otázek, ale všechny je zatlačil do pozadí. Na takové věci nebyl čas. Týdny výcviku v používání základních zbraní jej naučilo, že nemá o draconiánce a tygřici pochybovat. Vše, co mu řekly nebo vytkly, mělo důvod.
Jeho družka stála za přivřenými dveřmi a škvírou sledovala jejich počínání. Bez varování jí kdosi položil dlaň na rameno.
Trhla sebou a ohlédla se. Byl to Gar.
„Ruen je silný a hbitý vlkodlak,“ řekl jemně. „Věř mu a vyhraje.“
Neodpověděla. Jen obrátila hlavu zpět ke dveřím, krátce pohlédla ven a pak odešla do hlavní místnosti.
Gar zřetelně viděl v jejích očích smutek a strach. Nedivil se. Poslat nezkušeného mladíka proti v boji zocelenému rytíři nemělo moc velkou logiku a pro Zyl to muselo být dvojnásob těžké. Byla si plně vědoma, že její druh nemá mnoho šancí.
Erten zatím seděl u stolu své družky a trpělivě čekal. Nemusel čekat dlouho. Daeti se objevil v době, kdy se na dvoře ozval první třesk zbraní.
„Nic mi neříkej. Drak viděl blesk a mám se mu jít hned ukázat, že ze mě není kousek dřevěného uhlí,“ řekl, když Daeti vstoupil do místnosti.
„O blesku nic nevím, ale máš jít s drakem probrat Ruena a jeho souboj s rytířem Dutherem.“
„Tak pojďme,“ zabručel Erten a zvedl se od stolu.
„Co na boží volbu říkal, když se dozvěděl, že jde o Ruena?“ zeptal se, když kráčeli ulicí.
„Chvíli nic a pak se zeptal, zda je to možné nějak ověřit,“ odvětil Daeti.
„A je?“
„Prý ne. Volba proběhla na posvátné půdě a kámen vždy neomylně vybral tu správnou osobu. Jarten předem odmítl jakékoli návrhy na opakování obřadu v obavě z božího hněvu.“
„Vůbec se mu nedivím,“ zabručel Erten a mrkl na modrou oblohu, zda se z ní k němu neřítí další blesk.
Došli na hrad a Erten byl po krátkém čekání v chodbě uveden do sálu ke drakovi.
Drak byl v sále sám. Všichni úředníci a sluhové byli vykázáni.
„O Ruenovi už víš,“ promluvil drak jako první. „A já chci vědět, co s tím hodláš jako jeho nadřízený dělat.“
„Illyth s Tyriou si ho vzaly do prádla a cvičí ho nějaké triky na dvoře. Máme málo času na kompletní výcvik, tak dělají, co je v jejich silách.“
„Dobře,“ přikývl drak po krátké úvaze. „Musím rytíře Duthera informovat o tom, kdo s ním bude bojovat. Jistě znáš rytířský kodex a jejich rozdělení světa, že?“
„Jistě,“ přikývl Erten. „Rytíř bude svým soupeřem jistě nadšen.“
Drak jej sjel varovným pohledem.
„To s ním proberu já sám. Nepochybuji o tom, že sem dorazí osobně, aby si stěžoval.“
„Mohu se na něco zeptat?“ ozval se Erten nejistě.
„Jistě.“
„Víme něco o tom Dutherovi? Cokoli. Jeho styl boje, oblíbené taktiky na turnajích a takové věci?“
„Myslel jsem, že sis promluvil s rytířem Fisahem?“ naklonil drak hlavu ke straně.
„To ano a pověděl nám několik věcí. Také jsme s Illyth získali pocit, že by byli rytíři raději, kdyby Duther prohrál a zemřel. Ale přesto bych o něm rád věděl víc.“
„Už jsem tím pověřil několik mých úředníků. Do večera snad přijdou s nějakými zajímavostmi. Kdyby našli něco z toho, na co ses ptal, dozvíš se to jako první.“
„Děkuji,“ sklonil Erten krátce hlavu.
„Tys u té volby bojovníka nebyl, jak se mi doneslo, že ne?“
„Ne, byl jsem s Garem a Illyth v táboře a pak jsme se vrátili na rychtu. Jméno jsme se dozvěděli od Zyl.“
„Marně se pokouším zjistit, co mají bohové v úmyslu, když vybrali Ruena,“ bručel zamyšleně Raervar.
„Dovolil jsem si pochybovat a bohové mi dali jasně na vědomí, že se jim to nelíbí,“ přiznal Erten.
„Jistě, jejich názor se nedal přehlédnout,“ odvětil drak nepřítomně s pohledem zaostřeným na nekonečno.
„Podle legend a bájí si právě mezi takovými bojovníky, jako je Ruen, vybírají bohové své favority a oblíbence,“ nadhodil Erten.
„To je pravda,“ přikývl drak. „Jsou tím pověstní. Ale přesto musím podotknout, že ponechávají svému vyvolenci více času na přípravu, získání zkušeností, případně magických zbraní. To je tak nějak součástí celé té věci. Ale tady nic takového není. Ruen není na dobrodružné výpravě, nemá před sebou žádný vzdálený cíl nebo rodinnou mstu. Je to jen tovaryš, který se stal biřicem a vlkodlakem. Jemu podobných je v každém trochu větším městě nejméně tucet. Tak proč je zaujal právě on?“
Přenesl pohled na Ertena a podíval se mu do očí.
V dračích očích se zablesklo.
„Čím je Ruen zvláštní?“ uhodil na svého rychtáře hlasem nabitým podezřením.
Erten si rozpačitě odkašlal a šlehl ocasem.
„Včera se zjistilo, že není v pořádku. Přišla na to jeho družka a pak její podezření potvrdil Jarten. Myslel jsem, že se ti to doneslo?“
„Nevím naprosto o všem, co se tu stane,“ zavrčel nenaloženě Raervar. „Zajímám se o klid města a pletichy šlechty vůči mé osobě nebo mým zájmům. Nemohu hlídat každého, jak si jistě myslíš. Takže co je s ním?“
„Projevilo se u něj prvotní dlactví.“
Raervar na okamžik ztuhl a pak se mu v nozdrách objevily plameny.
„Jak to, že jsi mě okamžitě neinformoval?!“ zavrčel vztekle. „Prvotní dlak v ulicích Laifu! V době rytířského turnaje! Uvědomuješ si, co se může stát?!“
„Omlouvám se,“ zabručel Erten. „Myslel jsem, že to udělá jeho smečka. Je to ostatně její povinnost.“
„Nikdo tady nebyl,“ zavrčel drak trochu klidnějším hlasem. „Jak přesně se to u něj projevuje?“
Erten mu popsal Ruenovy potíže i způsob, jakým s nimi bojuje.
„Zabírá to?“ ujišťoval se drak.
„Od chvíle, kdy se nají do zhruba poloviny odpoledne druhého dne, je zcela klidný. Pak začne mít problémy.“
Drak mrkl na slunce na modrém nebi. Již překonalo polovinu dráhy.
„Ordál se bude konat v půli odpoledne,“ zavrčel. „V době, kdy se Ruen přestává kontrolovat. Kromě toho se turnaje jen zřídka drží přesného rozvrhu. Rytíři se mezi sebou hádají a není nic neobvyklého, když se během turnaje odehraje i dvojnásobek původně ohlášených soubojů.“
Erten raději nic neříkal a pečlivě se drakovi díval na jeho rohy. Za to drak z něj pohled nespustil.
„Dostaneš úkol. Zajdeš za Jartenem a mým jménem jej požádáš o detailní popis Ruenových potíží.“
„Jistě, můj pane,“ přikývl bez váhání Erten. „Ale prosím za prominutí, k čemu to bude dobré?“
„Znal jsem několik prvotních dlaků,“ odvětil Raervar. „Většina z nich skutečně byla taková, jak se vypráví, ale někteří z nich byli čas od času klidnější, stejně jako náš Ruen. Kdyby to šlo, pošli sem přímo Jartena, abych si s ním mohl promluvit. Nechci mu to přikazovat. Jsem si jist, že teď má práce až nad hlavu s uklidňováním bohů a s přípravou onoho rituálu pro Ruena, ale vyřiď mu, že bych mu byl velmi vděčný, kdyby si na mě udělal čas.“
Ertena napadlo, že pokud to Jartenovi podá přesně takhle, vyrazí vlkodlačí šaman na hrad, jako kdyby jej honili démoni. Nicméně přikývl.
„To je pro tuto chvíli všechno, co jsem s tebou potřeboval probrat,“ zabručel Raervar po chvilce uvažování.
„Děkuji, můj pane,“ sklonil Erten krátce hlavu a odešel.
Když vycházel z hradu, zaslechl klapot kopyt. Vstoupil do ulice vedoucí k sadu, ale zastavil se a zadíval se zpět k bráně. O chvilku později před stráží zastavil svého koně rytíř Duther a domáhal se vstupu.
„To zase bude veselo,“ zabručel si pro sebe Erten, obrátil se a pokračoval v cestě.
Na pěšině vedoucí sadem se znovu zastavil. Ve svahu nad ním se honilo několik vlkodlačích dětí. Erten nastražil uši, aby rozpoznal, co na sebe křičí. Pak se mu částečně zježil ocas. Zřetelně slyšel slova 'jsem Ruen a roztrhám tě na kusy!'.
Raději zamířil do ulic obývaných vlkodlaky, aby našel Jartena.
Šaman byl naštěstí doma. Dveře do mázhauzu otevřela jeho dcera.
„Táta je vzadu a připravuje věci na obřad pro uklidnění bohů, než dojde k ordálu,“ řekla na jeho otázku, zde má otce doma.
„Mohu s ním mluvit?“
„Zeptám se ho. Pojď do mázhauzu, počkáš tam na něj.“
Erten trpělivě přecházel sem a tam, zatímco vlkodlačice odešla na dvůr za otcem.
Jarten přišel vzápětí.
„Copak se stalo? Něco s Ruenem?“ ptal se hned.
„Zatím nic,“ zavrtěl Erten hlavou. „Jen má možná několik šrámů.“
„Z čeho?“ zarazil se šaman.
„Illyth, Tyria a Kyryl jej trochu cvičí, aby měl větší šanci proti tomu rytíři.“
„Ale to je chyba!“ vykřikl Jarten. „Nikdo ho nesmí cvičit! Bude bojovat za bohy, jen oni ho smí vést do boje!“
„Teď ti tak docela nerozumím,“ zabručel zmatený Erten.
„Jde o to,“ vysvětloval chvatně Jarten, „že bohové vybrali svého bojovníka. Musí jej tedy cvičit oni. Pokud má pocit, že nemá v boji mnoho šancí, musí odejít do Posvátného lesa, odevzdat bohům oběť a požádat je o rady. Nedají mu sílu ani hbitost, dokonce ani žádnou magickou zbraň, ale postarají se o to, aby v boji poznal, jak protivníka porazit. Nevím, jak to proběhne, ale bohové jsou v tomhle neoblomní.“
„Proč jsi to neřekl Ruenovi a Zyl? Oba s výcvikem souhlasili? Dokonce jsem se na to ptal bohů?“
„Ptal se bohů? A jak?“ zeptal se nyní zmateně Jarten.
„Když jsem zapochyboval o jeho možnostech vyhrát ordál proti tak zkušenému válečníkovi jakým je Duther, sjel z modrého nebe blesk do dvora rychty. Pak jsem se u okna zeptal nebe, zda jej můžeme cvičit a nic se nestalo. Z toho jsem usoudil, že s tím souhlasí.“
„Podivné,“ bručel si pro sebe Jarten. „Ale raději jim řekni, ať jej cvičí v Posvátném lese a ať obětují bohům a požádají je o vedení a pomoc.“
„To jistě udělám,“ přikývl Erten. „Jeden blesk mi dnes úplně stačil.“
Šaman se pousmál.
„Proč jsi vlastně přišel?“
Erten mu pověděl o drakově přání, dozvědět se maximum o Ruenových problémech.
„Chtěl jsem za ním poslat svou dceru, ale měla nějaké pochůzky s bylinkami a tak jsem požádal kluka odvedle. Až ho dostanu do drápů, budou z něj chlupy lítat,“ zavrčel Jarten vztekle. „Co si jeden neudělá sám… Dobře, zajdu za ním raději hned.“
Když vstoupil do rychty, překvapilo jej, jak málo podřízených tam je. Pouze za stolem u okna se nudil Gar s kusem papíru před sebou.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Erten.
„Ti čtyři na dvoře a ostatní v ulicích. Vypadli nám čtyři biřici a všichni chlupatí jsou nyní na rytíře pěkně naštvaní, takže si rozebrali služby a vyrazili na obchůzky.“
„Boží výběr se už roznesl po čtvrti,“ zavrčel Erten temně. „Viděl jsem a slyšel jsem vlkodlačí děti v sadu. Jeden z chlapců křičel, že je Ruen, a že ostatní zakousne a roztrhá na kusy.“
„Docela bych si přál, aby to Ruen skutečně udělal. Myslím s tím rytířem.“
Všiml si Ertenova pohledu.
„Saevin mě ještě nekousla, ale ani mně se nelíbí, co udělal a jak to udělal. I když uznávám, že se svým názorem bych asi na druhém břehu moc nepochodil.“
„Hmm,“ odfoukl Erten a vykročil směrem ke dvoru.
Po otevření dveří zjistil, že Kyryl sedí na jednom z koní, v ruce má dlouhou tyč, která se obvykle používala ke klácení ořechů ze stromů rostoucích za stodolou, a Illyth právě Ruenovi vysvětluje, jak nejlépe vběhnout koni pod nohy, aby se splašil, zvedl se na zadní a shodil rytíře na zem.
„Pevně doufám,“ ozval se Kyryl, „že ho nebudeš nutit, aby si to vyzkoušel. Zem je tu tvrdá a ten kůň by ho už k sobě nikdy nepustil.“
„Ale na něčem by si to zkusit měl,“ mračila se Illyth. „Co je platné, že mu to vysvětlím a popíšu, když si to nezkusí. Každý to na začátku zmotá a udělá chybu, i kdyby měl talentu na rozdávání.“
„Nerad vás vyrušuji,“ ozval se Erten hlasitě, „ale mluvil jsem s Jartenem. Podle něj se Ruen musí učit na posvátné půdě, i když ten výcvik jako takový se mu moc nezdá.“
„Proč?“ naježila se Tyria.
„Protože podle jeho výkladu si Ruena vybrali bohové a správně by tedy měl přinést bohům oběť a pak je požádat o pomoc a vedení v boji. Ale o způsobu, jakým to udělají, neví šaman nic.“
„Ale ty ses ptal nebe a nic se nestalo,“ namítl Kyryl.
„Řekl jsem mu to a dost ho to zaskočilo. Přesto trvá na tom, že máte cvičit v Posvátném lese, tedy pod dohledem bohů.“
„Tak dobře,“ pokrčila Illyth křídly. „Je jedno, kde se to naučí. Ale tady má větší klid. Tam se jistě brzy sejde celá tlupa zvědavců.“
„Můžeme si promluvit s Jartenem. Třeba by mohl něco udělat, abychom měli alespoň část lesa jen pro sebe,“ navrhla Tyria.
„Stavíme se u něj cestou,“ přikývla Illyth.
„Musel za drakem na hrad. Kvůli Ruenovi a jeho prvotnímu dlactví. Posel, kterého poslal Jarten ráno se zprávou, na hrad vůbec nedorazil. Drak se to dozvěděl až ode mne.“
„A jak se tvářil?“ zeptal se Ruen.
„Nadšený nebyl,“ odvětil Erten, „ale to tě asi nepřekvapí.“
„Vůbec ne,“ přikývl vlkodlak. „Spíš se divím, že s tebou neposlal několik ozbrojenců, aby mě hlídali na každém kroku.“
„To sice neudělal, ale raději počítej s tím, že ode dneška bude vědět o každém tvém kroku nebo alespoň o všem, co uděláš v okolí města.“
„Je to vládce, musí mít přehled,“ pokrčil Ruen rameny.
„S tím nic neuděláme,“ řekla Illyth rozhodně. „Tak se zvedáme a jdeme do Posvátného lesa. Čas je drahý a mnoho jej nemáme. Bohové tě sice do boje povedou, o tom nepochybuji, ale když se něco přiučíš, bude to jen dobře.“
Erten počkal, až projdou i s koněm na ulici a zmizí mu z dohledu. Pak se vrátil do rychty ke Garovi.
„Kdo má dnes večerní a noční službu?“
„Večerní si vzali Ildar s Vitril a noční Thorth s Fienem.“
„Dobře, kdyby něco, jsem nahoře,“ řekl a odešel do pracovny. Gar se naopak zhoupl na židli a položil si nohy na stůl.