Tvorba - Texty

Erten s družinou se vrátil na rychtu. Tam zjistili, že se hlavní místností prohnal uragán. Všechny listiny ležely na zemi nebo byly alespoň vytažené z polic. Předměty ležící na stolech byly také částečně rozházené po podlaze.
Erten to boží dopuštění chvíli sledoval ze dveří a pak se mlčky podíval na Illyth.
„Zavolám je sem, aby to uklidili,“ odvětila, aniž by čekala na otázku a odešla na dvůr, aby mohla vzlétnout. Všichni se zájmem čekali, jak sem chce hejno dráčků dostat. Brzy zjistili, že hrubou silou. Z půdy se po chvíli ozval dračí řev a nějaké hlasité věty a o chvilku později vletělo do místnosti splašené hejno dráčků s rozpálenou Illyth v patách. Draconiánka přistála až v ústí chodby, takže riskovala poranění křídel, ale vzhledem k její zuřivosti se jí nikdo na nic neptal.
„A koukejte to všechno vrátit na původní místo, čeládko! A jestli se to bude opakovat, bude se vám zdát o čertech!“ křičela na ně. „Dnešek berte jako varování do budoucna a pamatujte si, že jsem na vás byla ještě moc hodná a jestli nechcete zažít, jak to vypadá, když se skutečně rozzuřím, už nikdy tady nic nezpřeházíte ani nerozházíte, nebo abyste si dokonce něco půjčili od kohokoli z družiny bez jeho souhlasu!“
Všichni včetně Ertena raději ustoupili stranou. Ještě nikdy neviděli Illyth takhle rozzlobenou a všichni do jednoho došli k názoru, že pokud myslí svou hrozbu o tom, že umí být ještě horší, vážně, bude lepší ji nijak nedráždit.
Draconiánka stála ve dveřích s rukama založenýma v bocích a šlehajícím ocasem. Pokud přes ni viděli, létali dráčci po místnosti rychleji než včely na jarní louce a vraceli věci na jejich původní místa. Jen u listin si nebyli moc jistí, odkud je vytáhli a číst neuměli. Illyth jim tedy blahosklonně pomohla. Nahlédla do listin a řekla jim, kam která patří. Úklid tak netrval moc dlouho, ale na jeho konci seděli dráčci na Ildarově stole a funěli, jako kdyby měli za sebou nějaký závod.
„Ať je vám to ponaučením, že tu platí jistá pravidla,“ zavrčela na ně Illyth. „Teď můžete letět zpátky do hnízda a ať vás už nikdy nenapadne udělat tady něco podobného.“
Dráčci něco zabroukali a pak se vyrojili z místnosti a zmizeli směrem na půdu.
„Co ještě provedli?“ odvážil se zeptat Erten.
„Hrabali se mi v jizbě,“ zavrčela Illyth vztekle, čímž všem objasnila vážnost situace a důvod, proč se jí vzteky téměř kouří z uší.
Erten s družinou se na sebe jen podívali a mlčky pokývali hlavami.
„Úspěšně jsi splnila svěřený úkol,“ začal Erten zvolna, „a den se už stejně blíží k polovině odpoledne. Máš nárok na odměnu. Co kdyby sis vzala až do rána volno?“
Illyth po něm střelila pohledem. Pravda byla, že měla v úmyslu letět s Thorthem na hlídku, ale možnost soukromého volna a tím pádem i vidina dlouhého letu nad krajinou ji velmi lákala.
„Děkuji,“ řekla prostě a odešla do své jizby, aby napravila škody po dráčcích a uvedla do pořádku své osobní věci, které jí dráčci pěkně přehrabali. Pak vylezla na střechu a vzlétla. Mířila nejprve nad město. Udělala si krátký okruh, čistě pro své vlastní potěšení, přeletěla nad hradem a zamířila nad táborem k lesu.

Dunal stál v chodbě před Raervarovým sálem a trpělivě čekal, až jej drak přijme. Zatím se rozhlížel po chodbě a prohlížel si vystavené kousky drahých skvostů z dálných zemí. Nedělal si iluze, kde a jak k nim drak přišel. Od Simyna věděl, že poté, co se tu Raervar zabydlel, objevilo se na hradě velké množství vystavených drahých a vzácných předmětů. V některých z nich rytíři a šlechtici poznali dávno ztracené rodinné poklady, ale samozřejmě nemohli nijak dokázat, že za jejich ztrátou je přímo Raervar. On ovšem mohl snadno dokázat, že si vše poctivě koupil a kde k tomu přišli ti obchodníci, už nebyla jeho starost. Ostatně, většina rytířů také měla ve svých sídlech předměty z kořistí z různých výprav a nikdo se proto na ně nezlobil nebo to alespoň nedával moc najevo, dokud byl pán domu nebo někdo z jeho rodiny či družiny v doslechu.
Konečně se otevřely dveře do síně a vyšel z nich nějaký vlkodlak. Vrhl na Dunala nepřátelský pohled a krátce na něj vycenil zuby, ale zmizel po schodech dolů, aniž by zpomalil.
„Můžeš vstoupit,“ ozval se Daeti od dveří do sálu.
Dunal mu poděkoval a vstoupil. Raervar ležel obklopený bariérou listin a knih. Několik kroků od něj postávalo se závěsnými psacími pultíky několik úředníků a něco psali. Turnaj Raervara zdržel od jeho povinností při správě města a tak se to snažil dohnat.
„Co je tak důležitého, že jsi trval na přijetí ještě dnes?“ zeptal se Raervar a až pak zvedl hlavu od právě pročítané listiny.
„Přišel jsem požádat o místo ve tvé družině,“ odvětil Dunal uctivě.
„Nemyslím, že by mi někdo chyběl,“ řekl Raervar a prohlédl si ho od hlavy k patě. „Jsem si jist, že mé oddíly jsou kompletní.“
„Ale všiml jsem si, že nemáš nikoho na vzdušný průzkum, kromě tebe samotného,“ pokračoval Dunal, jako by nic.
Raervar pátravě nasál vzduch nozdrami a znovu si ho přeměřil.
„Jak to myslíš, panoši?“ zavrčel. Podobně jako Erten, ani Raervar neměl rád, když s ním někdo mluvil v náznacích a hádankách, i když on sám tak často mluvil s každým, kdo za ním přišel.
„Máš ve svých oddílech lidi, chlupaté i dlaky. Všichni jsou dokonale vycvičení a ochotní za tebe bojovat s každým, kdo bude ohrožovat tebe nebo tvé město. Ale nemáš žádného bojovníka, který by dokázal létat a zjišťovat pro tebe informace tiše a nenápadně.“
„Ty snad o nějakém víš?“ zeptal se Raervar opatrně.
„O jednom ano. Bohužel, jen o jednom. Za to by ti sloužil oddaně a sám od sebe by nikdy neodešel.“
Raervar se zatvářil zamyšleně. Stále nevěděl, kam Dunal tímhle představením míří. V jeho pachu sice našel podivné podtóny, které u lidí ještě necítil, ale ty mu mnoho nenapověděly.
„Dobrá, pokud o něm víš, pošli mi ho sem a já ho vyzkouším. Když projde, nastoupí u mne do služby. Ale předem jej varuj, že jsem náročný velitel a moje jednotky mají velmi tvrdý výcvik a ne každému se u mne líbí. Nestrpím opilství ani hazardní hry. Mí bojovníci nesmí mít nic, co by je oslabilo. Žádné dluhy ani každodenní touhu po chmelovém moku. Dokáže tvůj zájemce tyto podmínky splnit?“
„Velmi snadno,“ přikývl.
„To rád slyším, ale nějaké vady jistě má, jako každý na tomto světě. Co o nich víš?“
„Musí se stále ještě hodně učit. Jeho nynější pán jej naučil dost a již se osvědčil v boji, ale stále to není vše, co by měl bojovník znát a ovládat.“
„To ovšem není vada,“ mínil drak. „Spíš to znamená, že je tvůj zájemce mladý. Pro mne jsou mladí bojovníci mnohdy přijatelnější než staří. Jsou tvárnější a snadněji přijímají mé zásady boje a chování k nepříteli. Takže, jaké vady má?“
Dunal chvíli zamyšleně hleděl do stropu.
„Pokud vím, nic z toho, co by se u bojovníka dalo označit za vadu,“ odvětil konečně. „Tedy kromě toho, že si tu ve městě našel přítelkyni.“
Raervarův výraz se nijak nezměnil.
„Ani tohle není vada,“ odvětil. „Vím přesně, že většina mých bojovníků a bojovnic má někde ve městě přítelkyni či přítele. Během posledních dvou let jsem udělil šest svolení k uzavření manželství.“
„Obávám se však, že tato přítelkyně by mohla nadělat víc problémů, než je obvyklé, pokud bys jej hodlal vyslat na dlouhou cestu někam mimo město,“ dodal zamyšleně Dunal. „Podle toho, co vím, se chová dost majetnicky a chce ho držet pěkně u sebe.“
Raervar se pobaveně usmál.
„Takových už tu také několik bylo a kromě trochy křiku se nic hrozného nestalo.“
„Skutečně? V tom případě mě žádná další vada nenapadá.“
„Asi bude nejlepší, když si s ním promluvím osobně. Pošli mi ho sem.“
„Už je tady,“ odvětil Dunal a postavil se zpříma.
Raervar se podíval na své písaře.
„Nechte nás chvíli o samotě,“ řekl klidně a písaři se rychle vytratili.
„A teď, jak to myslíš?“ obrátil se zpět k Dunalovi a panoš správně rozpoznal varovné příznaky blížícího se výbuchu.
„Kdybych si mohl někde v soukromí odložit zbroj, hned mě pochopíš.“
„Odložit zbroj?“ zavrčel drak a začal se pomalu zvedat.
Dunal došel k závěru, že tady už je každá vteřina drahá a pokud rychle něco nepodnikne, skončí jako hromádka mastných sazí. Strhl si z krku řemínek s kamenem a odhodil jej na podlahu. To přitáhlo Raervarovu pozornost na oněch několik vteřin, které potřeboval k povolení řemenů na zbroji. Podobné úkony totiž většinou značily použití magie, takže drak musel odhozený kámen zkontrolovat, zda nejde o nějakou past nebo neznámou zbraň.
Dunal sice nestihl zcela uvolnit všechny řemeny, ale to nevadilo. Rychle se měnící tělo se postaralo o zbytek. Za svou mladickou nerozvážnost však zaplatil několika bolestivými zraněními, která mu způsobily hrany zbroje otírající se o měnící se tělo.
Zbroj i zbytky oděvu z něj spadly na zem. Podařilo se mu však zachytit potrhanou tuniku a zakrýt si ty nejsoukromější partie.
Raervar si ho několik chvil měřil pohledem. Dunal se zachovat podobně jako Illyth. Narovnal se, rozvinul křídla a naladil typicky dračí výraz hlásající do světa, že by si na něj měli všichni dát velký pozor a raději mu jít z cesty.
„Obvyklý plat jsou tři stříbrné týdně, k tomu střecha nad hlavou, jídlo a zbroj. Za předpokladu, že s tebou budu spokojen. Takže zpočátku dostaneš dva stříbrné a za čtyři týdny si promluvíme, jak to s tebou bude dál, pokud tedy tak dlouho vydržíš,“ řekl Raervar, jako by se mu v síni měnili mladíci v draconiány každý druhý den.
Dunal si řekl, že dva stříbrné nejsou žádná velká odměna. Illyth jistě vydělávala víc a jeho hrdost nemohla překousnout, že by se měl dál ucházet o dračici, která je majetnější, než on.
„Je to snad málo?“ usmál se Raervar. „Uznávám, že na Illyth by tvůj příjem moc velký dojem neudělal. U Ertena si vydělá víc, ale také si sama kupuje stravu. Jenže ty ses mi tu sám přiznal, že se máš ještě hodně co učit, takže do tebe musím zprvu peníze vložit, než se mi v budoucnu vrátí.“
„Ovšem kdybych neuměl dost, neměl bych u Illyth žádnou šanci,“ namítl Dunal.
„Získal jsi její srdce?“ zajímal se Raervar pobaveně.
„Ano, to se mi podařilo,“ přikývl, třebaže to ještě nebyla pravda. Ale říct drakovi, jak na tom s Illyth skutečně je, vydal by se mu všanc. Asi mu nezbude nic jiného, než zkusit štěstí u Ertena. Nepochyboval, že by rychtář hned běžel za svým vládcem a apeloval by na něj, aby mu povolil přibrat jej do družiny.
„Má družina má plný stav,“ ozval se znovu Raervar. „Máš sice pravdu, že další křídla by se mi hodila, ale v této chvíli nevidím důvod, proč bych tě měl zaměstnat. Na druhou stranu tě nechci nechat odejít, protože nevím, kdy se mi budeš hodit. Erten dnes přišel o jednoho biřice. Ruen už nikdy nebude mít dvounohou nebo lidskou podobu. Vůle bohů je neměnná. Můžeme být rádi, že mu vrátili schopnost mluvit, takže s ním nemusí chodit další vlkodlak jako tlumočník jeho vrčení a štěkání. Proto ti nabízím místo v Ertenově družině, ale pouze na dobu, kdy pro tebe nebudu mít práci. Budeš žít zde na hradě, v jedné z věží je volné podkroví. Myslím, že ti bude mnohem příjemnější pobyt tam, než v přízemí. Každé ráno za úsvitu se zastavíš u velitele mých oddílů, a pokud ode mne nebude mít žádné rozkazy, které by se tě týkaly, poletíš na rychtu a budeš podřízeným Ertena a jeho zástupce Gara. Současně však ještě dnes dostaneš od velitele svolávací kámen. To pro případ, že bys tu byl zapotřebí během dne. Budeš pobírat plat biřice, který je vyšší, než jsem ti zprvu nabízel. Nepochybuji, že Ertenovou zkouškou projdeš. Počítej však s tím, že tě bude zkoušet Illyth a jak jsem ji zatím měl tu čest poznat, neodpustí ti vůbec nic.
No, jak se rozhodneš?“
Dunal se rozhodl již ve chvíli, kdy mu drak oznámil, že bude sloužit s Illyth. Proto nyní bez váhání přikývl.
„Máš nějakou svou draconiánskou zbroj?“
„Nemám,“ přiznal se, „přišel jsem o ni před několika lety a jako člověk jsem ji sebou stejně nemohl tahat.“
„Okolnosti toho, jak jsi přišel k lidské podobě, mi vypovíš jindy. Jednu nebo dvě draconiánské zbroje mám ve své zbrojnici. Dám je sem přinést a snad ti jedna bude. Ber ji jako služební uniformu. V případě propuštění ji budu chtít zpět.
„Souhlasím a děkuji,“ přikývl Dunal.
„V tom případě projdi těmi dveřmi za tebou. Je tam malá místnost. Počkej tam, až tě zavolám. Mezitím sem donesou ty zbroje. Ale obávám se, že s tunikou a dalšími věcmi bude trochu problém. Draconiáni se tu moc často neobjevují.“
„Nějak si poradím,“ odvětil Dunal a zvedl ze země zbytky svých svršků.
Drak pobaveně sledoval, jak odchází, a když za ním zapadly dveře, zavolal k sobě dva sloužící a přikázal jim přinést draconiánské zbroje a podívat se, zda k nim není nějaký oděv. Sloužící se na nic neptali, pouze se uklonili a odběhli vykonat přání svého pána.
Raervar se znovu podíval na dveře, za kterými čekal Dunal a pomyslel si, že si s ráznou a nechybující Illyth užije, až bude svého úspěchu u ní litovat. Pak uchopil psací náčiní a začal psát listinu, kterou se Dunal prokáže u Ertena.
Sloužící přinesli požadované zbroje o hodnou chvíli později. Však to bylo do zbrojnice a zpět dvakrát přes celý hrad a ještě si dali zastávku u skladníka, zda ke zbrojím nepatří nějaké to oblečení. Kupodivu skladník věděl o jedné staré suknici.
Drak si vše prohlédl a poslal je pryč. Pak zavolal Dunala, aby si vzal nejprve suknici a pak si přebral obě zbroje a pokusil se z nich složit jednu použitelnou.
Dunal suknici podrobil zevrubné prohlídce a došel k závěru, že bude rád, když mu vydrží den nebo dva, tedy než se mu podaří sehnat novou. Za to se zbrojí neměl nejmenší problémy. Draconiáni se jeden od druhého příliš neliší a Dunal měl podle draconiánských měřítek tuctovou postavu. Návštěvě u platnéře se sice nevyhne, ale půjde pouze o drobné úpravy.
„V tom případě si vezmi tuto listinu a můžeš vyrazit. U stráže v bráně se vyptej na velitele. Ukaž mu tu listinu a požádej ho o vydání svolávacího kamene. Pak půjdeš za Ertenem na rychtu. Cestu ti ukáže stráž u brány. Nejpozději za soumraku musíš být zpět. U stráže se vyptáš, kde se zrovna nachází purkrabí. Už o tobě bude vědět a ukáže ti, kde budeš spát. Doufám, že jsi zvyklý nocovat na tvrdé podlaze?“
„To mi nečiní žádné potíže a polní lůžko si rychle obstarám, můj pane.“
„V pořádku. V tom případě je to vše. Plat na tento týden dostaneš u Ertena.“
Dunal se uklonil a spokojeně odešel. Měl za to, že mohl dopadnout mnohem hůř. Takhle má sice místo jednoho pána hned tři, ale celé dva dny se poptával a došel k závěru, že Erten má velmi slušnou pověst a chová se ke své družině s respektem a úctou a je svými podřízenými celkem oblíbený. Také už věděl, že žije s Tyriou a že si upravují domek v Posvátném lese.
U brány se vyptal podle instrukcí. Strážní na něj koukali trochu jako na zjevení, protože věděli jen o Illyth a byli si jisti, že kdyby se ve městě objevil druhý draconián, budou o tom vědět možná dřív než drak. A když se dozvěděli, že je členem Ertenovy družiny, současně však patří k Raervarově družině a bude bydlet na hradě, koukali na něj ještě udiveněji. Když se vzpamatovali, ukázali mu, kudy k veliteli.
Tygrodlak Nati si pročetl listinu a pak si prohlédl Dunala.
„Prošel jsi zkouškami?“ zeptal se.
„Na hradě ne, mám se jim podrobit u Ertena. Prý mne bude zkoušet Illyth,“ odvětil.
„Aha,“ usmál se Nati. „Pokud potom přijdeš po svých, nebudu mít námitky, ale i tak si na tebe dám pár dní pozor, jestli nám budeš stačit.“
Dunal se cítil mírně uražen, ale pak mu došlo, že Nati je voják z povolání. Ti si nebrali servítky před nikým a před ničím, kromě svého pána. Pokud chce, aby ho Nati uznal jako svého podřízeného, bude ho muset o svých schopnostech přesvědčit. Jak poznal z jeho slov, Illyth je u něj velmi dobře zapsaná, i když slouží výhradně u Ertena. Takže pokud s ním bude Erten spokojen, smíří se s ním i tygrodlak.
Nati zatím vytáhl ze skříně kámen a podal mu jej.
„Neustále ho měj u sebe, i ve spánku, nebo kdybys dělal cokoli jiného. Nic tě neomluví, pokud nepřijdeš na volání do zbraně, ani ženská, rozumíš? Pokud nepřijdeš, no, ve tvém případě spíš nepřiletíš, na určené místo spolu s ostatními nebo dříve, vyřídím si to s tebou, je ti to jasné?“
„Jasné,“ přikývl pobaveně Dunal a převzal kámen.
„V téhle zbroji budeš sloužit?“
„Patří Raervarovi, musím ji nechat trochu upravit.“
„To bych řekl, že musíš,“ přikývl Nati. Pak ho bez varování chytil za ramena a silně jím zatřásl. Zbroj vydala zvuk, jako když se kutálí rytíř ze schodů.
„Pokud po těch úpravách uslyším něco podobného, bude zle,“ zavrčel. „Až budeš u platnéře, zdůrazni, že patříš i do mé družiny. Všichni platnéři a zbrojíři ve městě mě znají a vědí, co a jak.“
„Jak si přeješ,“ přikývl Dunal vážně. Jak se zdálo, humor bylo pro Natiho naprosto neznámé slovo.
O chvíli později vyšel Dunal z hradu a podle instrukcí zamířil k rychtě. Jako první si ho všiml Fien. Stál ve dveřích do rychty a čekal, až se vrátí Thorth z hlídkového letu.
„To se mi snad jen zdá,“ prohlásil hlasitě, takže k sobě přitáhl pozornost všech přítomných kolegů.
„Co se děje?“ zeptala se Tyria a vyhlédla z okna.
„Další draconián?“ vydechla. „Kde se tu vzal?“
„Mě by spíš zajímalo,“ prohlásil Kyryl, který již stál vedle ní a také vyhlížel z okna, „odkud má tu zbroj. Takové se už nějaký čas nedělají. A ani mu moc nesedí.“
„Co se děje?“ ozval se ze dveří Erten, přilákaný hlukem ze své pracovny.
„Po ulici jde další draconián,“ řekla Tyria.
„A asi jde k nám,“ dodal Kyryl.
„Draconián? K nám?“ zabručel Erten a zamířil ke dveřím na ulici, aby se přesvědčil. Tak se setkal s Dunalem před rychtou. Pozdravili se a Erten si pročetl Raervarovu listinu.
„Dunal, Dunal,“ bručel Erten, když si přečetl jméno, „poslouchej, neznáš nějakého Dunala, panoše rytíře Simyna?“
„Docela dobře,“ usmál se Dunal.
„Čím to, že máte stejné jméno?“
„To bude na delší vyprávění, ale ten panoš jsem já. Měl jsem kouzlo, které mě maskovalo jako člověka, ale dnes jsem se ho musel zříct a jako draconián už panoše dělat nemohu. Zkusil jsem se přihlásit u Raervara, zda nemá místo ve své družině a tak jsem se ocitl zde.“
„Kouzlo. Maskování. Přihlásit u Raervara,“ bručel Erten nechápavě. „Máš pravdu, to bude na dlouhé vyprávění a rozhodně si ho nenechám ujít.“
Pak se usmál a v očích se mu zablesklo.
„Tak proto jsi plácl Illyth přes zadek, že ano?!“ vypálil.
„To přiznávám,“ přitakal Dunal rozpačitě.
„Jsem moc zvědav, jak se na tebe bude tvářit, až tě tu uvidí,“ smál se Erten. „Ví, že jsi to, co jsi?“
„Mluvil jsem s ní, ale tohle jsem jí neřekl,“ zalhal mírně Dunal. Nechtěl přivést Illyth do řečí. Nikoho ve městě neznal a nevěděl, co od koho může riskovat. U Ertena si byl jist, že by se nic nestalo, ale o jeho družině nic detailního nevěděl.
„Tím spíš jsem zvědav na její výraz,“ zamnul si Erten ruce.
„Za minulý rok se tu ukázal jediný draconián a teď najednou dva současně?“ prohodil pak pobaveně. „Dobrá, nejsem proti, abys u mne nastoupil. Byl bych blázen, kdybych protestoval. Když pro nic jiného, tak proto, že konšelé na druhém břehu puknou vzteky, až se to dozvědí. Už tě někdo zkoušel?“
„Raervar rozhodl, že mě máš vyzkoušet ty nebo někdo tebou vybraný.“
„Normálně by to byla Tyria a Illyth, ale ani jedna z nich momentálně nemůže. Víš co, zbroj ti moc nesedí, tedy víc než moc, Fien tě odvede k platnéři Talterovi, aby ti ji upravil. Než se vrátíš, bude snad Illyth zpět. Kdyby ne, vyzkouším tě já s Kyrylem.“
„Jak si přeješ,“ přikývl Dunal.
Erten zavolal Fiena a přikázal mu, aby vzal Dunala k Talterovi, počkal tam s ním, než bude vše hotovo a dohlédl, aby Talter moc nenatáhl cenu, jak měl obvykle ve zvyku. Fien se krvelačně zašklebil, protože měl s Talterem nějaké nevyřešené neshody a ujistil svého velitele, že si dá na trpaslíka pozor.

Illyth se vrátila z letu o hodně později. Přistála na dvoře a vstoupila do rychty. Náladu už měla mnohem lepší, než když odlétala, ale stále to ještě nebylo ono. Každý drak dost nelibě nese zjištění, že se mu někdo hrabal ve věcech a přestože se jí nic neztratilo, vztek měla pořádný.
Vešla do hlavní místnosti a okamžitě se na ni upřely pohledy všech přítomných.
Zaraženě se zastavila a rozhlédla.
„Co se stalo?“
„Máme nového člena družiny,“ řekla Tyria tak neutrálním hlasem, jak jen dokázala. „Ale musíš ho vyzkoušet, protože mně to Erten nechce dovolit. Zatím ho poslal s Fienem k Talterovi, aby mu upravil zbroj.“
Možná to bylo tím, že ji dráčci tak dopálili, nebo prostě jen nepochopila jejich výrazy, ale Illyth vůbec nenapadlo, že by za tím mohl být Dunal. Proto klidně pokrčila křídly a posadila se ke stolu.
„Ráda ho vyzkouším,“ řekla, „třeba to bude zajímavý bojovník. Co je zač?“
„Nevíme,“ odpověděl Kyryl, „mluvil s ním Erten venku před rychtou. Trvalo to jen chvilku.“
To už bylo Illyth podezřelé, protože okno bylo jako obvykle otevřené dokořán a Tyria z něj přehlédla téměř polovinu délky ulice. Podívala se na okno, pak na Tyriu, která se ukryla za rozečtenou kroniku, a pak na ostatní.
„Tak moment,“ zavrčela. „O co tady jde?“
„Máš vyzkoušet nováčka,“ ozval se Ildar a pak se pod jejím pohledem přikrčil.
„Co je zač?“ zavrčela o poznání hlubším tónem. Rozšířené zorničky, uši sklopené vzad a rychle kmitající špička ocasu jasně naznačovaly, že to nebude dlouho trvat a dojde tu k přírodní katastrofě nevídaných rozměrů, která si nepochybně vyžádá celou řadu obětí na životech.
„Illyth!“ ozval se z chodby Erten.
„Už jdu!“ křikla a pak ztišila hlas, aby mohla promluvit k ostatním. „Až se vrátím, chci slyšet, co se děje, jinak za sebe neručím.“
Zvedla se a odešla. Po jejím odchodu na sebe všichni vrhali pohledy. Nikoli plné obav, nýbrž pobavené. Už jen pohled na vytočenou Illyth za tu trochu nebezpečí podle nich stál, protože Illyth se obvykle tak kontrolovala a ovládala, až tím lezla ostatním na nervy.
Draconiánka vstoupila do chodby a uviděla Ertena stojícího na schodech.
„Už ti dole řekli, že budeš zkoušet nováčka?“
„Řekli,“ zavrčela.
„Tak se jdi připravit na dvůr. Kdybys potřebovala pomoc, například aby se nováček ukázal, jak umí bojovat s přesilou, máš k ruce Kyryla.“
„Jak si přeješ,“ odvětila a aniž by se zeptala na jakékoli detaily, odešla vztekle na dvůr, kde si vytáhla ze stojanu jednu z holí a začala trénovat na cvičném panákovi. Potřebovala ze sebe dostat zlost, než se postaví tomu nováčkovi, aby mu něco nezlomila.
Dunal s Fienem se vrátili v době, kdy se Illyth částečně uklidnila. Tyria je viděla oknem a pohybem ruky si je přivolala k parapetu.
„Illyth už je na dvoře a čeká na tebe,“ řekla. „A je trochu vytočená, takže se koukej snažit, jinak z tebe zbudou jen vzpomínky.“
„Vynasnažím se,“ přitakal vážně Dunal.
„Co ta zbroj?“ zeptala se ještě Tyria.
„Teď mu celkem sedne,“ odpověděl pro změnu Fien. „Jen jsem musel Taltera trochu umravnit s cenou a tady Dunal mu několikrát připomněl, že pracuje také pro Natiho.“
„Ten nemá rád nekvalitní práci,“ přikývla Tyria pobaveně. „Talterovi by se moc nevyplatilo, kdyby tu zbroj neupravil, jak nejlépe dokáže.“
„Co se tady děje?“ ozval se z chodby Ertenův hlas. Rychtář už měl papíry vyřízené a sešel dolů, aby se podíval, zda se Dunal s Fienem nevrátili.
„Už jsou tu,“ řekla Tyria hlasitěji, aby ji slyšel.
„V tom případě půjdeme na dvůr,“ rozhodl. „Den se pomalu krátí a zkouška není na pár chvil.“
Fien s Dunalem vstoupili do chodby a s Ertenem v čele vyšli na dvůr. Illyth zrovna mířila k rychtě, aby si odpočinula ve společné místnosti. Když však spatřila Dunala, ztuhla jako sloup.
„Tady máme toho nováčka,“ prohlásil Erten. „Můžeš ho vyzkoušet? Sice pro nás bude pracovat jen na půl, protože jinak patří do Raervarovy družiny, ale drak pro něj zatím nemá stálé využití a tak bude s námi hlídat klid, dokud si ho drak nebo Nati nezavolají.“
Illyth se během jeho slov vzpamatovala natolik, že přikývla a ukázala Dunalovi, kde si má vzít hůl.
Odložil meč na lavici a místo něj si vzal hůl. Ještě než to učinil, vyhrnula se na dvůr celá Ertenova družina. Nikdo z nich si prostě nemohl nechat ujít souboj svou draconiánů.
Illyth ustoupila do středu dvora a pozorně jej sledovala. Dunal protočil hůl v prstech, ne aby se předvedl, ale protože to dělal, když byl nervózní. Nikdy předtím se boje nebál, spíš naopak. Ale teď poprvé si uvědomil, že ještě nikdy nebojoval s nikým, koho skutečně nechtěl zranit, ale přitom musí zvítězit. Na turnaji se na nějakou tu krev nehledělo, takže se nemusel příliš hlídat. Kromě toho, turnajové bojovníky chránila jejich zbroj. Ale Illyth byla jiný případ.
Přestože se mu hlavou honily tyto a ještě další myšlenky, postavil se čelem proti ní.
„Nejprve mě zkus napadnout,“ poručila a připravila se.
Dunal jen mlčky přikývl a okamžitě ji napadl. Illyth jeho úder vykryla, ale než stihla přejít do protiútoku, stáhl hůl a napadl ji znovu z jiného úhlu. Draconiánka brzy zjistila, že přes své mládí toho umí docela dost. Třebaže se velmi snažila, nedokázala se mu dostat na tělo, ale on jí také ne.
Erten s družinou pobaveně sledovali, že už dávno nenapadá jen on ji. Zkouška se změnila v solidní souboj a oba soupeři se pohybovali téměř po celém dvoře. Družina se před nimi musela uklidit do rychty a sledovala vše jen otevřenými okny, kde byli přece jen ve větším bezpečí.
„Je úžasné, jak dokážou používat křídla,“ pronesla Vitril, když se oba draconiáni již po několikáté zvedli do vzduchu.
„Jeden se nemůže ubránit obdivu, že se nesrazí,“ přitakal Erten. „Vždyť je mezi nimi vzdálenost sotva na dva kroky a křídla v poměru k tělům mají přímo obrovská.“
„A to nemluvíme o tom stromu,“ přidala se Tyria.
Ostatní souhlasně přikývli, protože Dunal zrovna udeřil křídlem do konců větví. Zdálo se však, že ho to v boji nijak neomezilo.
Souboj nakonec vyhrála Illyth. V jednom okamžiku se jí podařilo soupeře zaskočit, vyrazit mu hůl z rukou a o okamžik později se konec její hole dotýkal jeho hlavy. Ve skutečném boji by se nyní skládal k zemi s rozbitou lebkou.
Oba draconiáni se chvíli zadýchaně sledovali. Pak Illyth pomalu přikývla a obrátila se k rychtě.
„V boji obstál,“ vynesla svůj soud.
„Výborně,“ usmál se Erten, i když podle něj to bylo jisté již chvíli po začátku souboje. Až doposud totiž Illyth s nikým tak dlouho nebojovala, tedy s výjimkou Tyrii a dvou hraničářů, kteří Laifem jen procházeli a dohodli si s ní cvičný souboj za městem. Šlo vlastně o sázku, že ji alespoň jeden z nich porazí a Illyth z toho vyšla jako vítěz, i když sama uznala, že byli více než rovnocennými soupeři.
„Kyryle?“
„Ano, rychtáři?“
„Běž tam a vyzkoušej, zda tě Dunal dokáže odzbrojit, aniž by ti ublížil.“
„Proč zase já?“ bručel tygrodlak. „Jako by nestačilo, že mi Ruen téměř utrhl hrdlo.“
„Poslal bych tam Ruena, ale ten si doma líže rány a navíc jsme všichni slyšeli zprávu od vůdce jeho smečky, že navždy ztratil dvounohou podobu.“
„Ale o to by to odzbrojování bylo zajímavější,“ podotkl Kyryl. „Pokud vím, žádný dlak se svých zubů a drápů dobrovolně nevzdá.“
„Pokud to vidíš takto, můžeš se proměnit,“ usmál se Erten.
Kyryl na něj krátce zavrčel a pak vylezl oknem na dvůr. Illyth ustoupila až k rychtě a se stejným zájmem jako její kolegové sledovala Kyrylovo počínání. Tygrodlak si vzal krátkou hůl, jež měla nahradit meč a domluvil se s draconiánem, že ho napadne a on jej musí zneškodnit a připravit o zbraň.
Také nyní to bylo velmi zajímavé, protože Dunal nikdy nebyl trénovaný v takovém způsobu boje. Jeho protivníci byli buď v plechu zakovaní válečníci, nebo všelijaká pakáž přepadající pocestné a kupce. Ani v jednom případě si nemusel dělat těžkou hlavu ze silnější rány, spíše naopak.
Nyní se tedy postavil Kyrylovi, který jej jako napadl mečem. O chvilku později si mnul naraženou paži. Kyryl platil za nejsilnějšího a nejhbitějšího mužského člena družiny, dokud se z Ruena nestal vlkodlak. Dunal si nyní na vlastní kůži ověřil, že se tygrodlak vrátil na uvolněné první místo.
„Nebylo to špatné, ale zkus to znovu,“ pobídl jej.
Po několika dalších pokusech draconián konečně našel způsob, jak Kyryla připravit o zbraň, aniž by jeden z nich došel nějaké úhony.
„Učí se rychle,“ prohlásil nakonec Kyryl. „Den nebo dva výcviku, aby nikoho nezmrzačil, a nebude mít žádné problémy s nikým, kdo by mu na ulici přišel do cesty.“
„Illyth, ujmeš se toho, ano?“ obrátil se Erten k draconiánce.
„Spolehni se,“ přikývla a zamnula si ruce, takže se ostatní pobaveně zasmáli. Až na Dunala, který se na kratičký okamžik zatvářil poněkud zděšeně.
„V tom případě jsi přijat,“ pokračoval Erten. „Pojď se mnou, sepíšeme to a dostaneš svůj první plat.“
Dunal si s úlevou vydechl. Splnil všechny uložené podmínky a může tedy doufat, že Illyth přijme jeho nabídku. Když procházel kolem ní, zaslechl tichý šepot.
„Po setmění v Posvátném lese, tam, co jsou nejvyšší skály.“
Střelil pohledem na draconiánku, ale Illyth se dívala na oblohu a tvářila se, že ji nijak nezajímá.

Za soumraku se Dunal vrátil na hrad. Nejprve se ohlásil Natimu.
„Dobrá,“ zabručel, když se dozvěděl, že potřebuje najít purkrabího Firlasa. „Touhle dobou by měl být v paláci. Kontroluje kuchyni, aby bylo vše, jak má být. Raervar si potrpí na dobré jídlo a pokud mu nechutná, není s ním k vydržení. Víš, kudy se dostaneš do kuchyní?“
Dunal to samozřejmě nevěděl. Nati jej tedy odvedl na nádvoří a pak vysvětlil cestu. Dunal si sice nebyl tak docela jistý, zda se v tom bludišti chodeb vyzná, ale pak zjistil, že o žádné bludiště nejde a stačí jít přímo po čichu. Kuchyně měla vlastní vstup na nádvoří a z otevřených dveří se linuly všemožné vůně. A u dveří stál purkrabí Firlas, lišák, na kterého si všichni dávali velký pozor, protože o všem věděl a na hradě nebyla skrýš, kterou by neznal. Pokud se něco ztratilo, nikdy to nehledal dlouho.
„Tak ty jsi nový člen družiny?“ pozvedl obočí, když se mu Dunal představil. „Raervar mi nakázal, abych ti našel ubytování ve věži. Jak se umíš ohánět s koštětem?“
„Jako páže jsem se nemohl vyhnout,“ usmál se Dunal.
„Tím lépe pro tebe, protože podkroví věže nikdo pěkných pár let nezametal,“ odvětil Firlas. „Nicméně jsem se tam byl podívat a kromě prachu a několika pošlých myší tam nic víc není. Pár minut smýčení a budeš mít hotovo. Koště si půjči tady v kuchyni, a pokud mohu radit, nepořádek vymetej nad příkop. Jestli se mi donese, že jsi ho vymetal na nádvoří, osobně dohlédnu, abys celý měsíc zametal všechna nádvoří úplně sám, jasné?“
„Jasné,“ odvětil Dunal pobaveně, ovšem v paměti si udělal poznámku, že s Firlasem musí být zadobře, děj se co děj, jinak mu udělá ze života na hradě peklo.
„Máš na čem spát?“
„Zatím ne, ale nevadí mi spát na tvrdé podlaze a něco si tu brzy seženu.“
„Nenáročný, to se mi líbí,“ zabručel purkrabí a sjel ho pohledem. „Takže to by bylo všechno a můžeš se jít ubytovat. Je to támhle ta věž.“
S tím poodstoupil od dveří a ukázal na nejvyšší věž hradu.
Dunal mu poděkoval, půjčil si koště, přičemž ignoroval zvědavé pohledy kuchyňského personálu, a vzlétl.
Podkroví bylo poměrně prostorné. Aby se do něj dostal, musel přistát na ochozu a otevřít si poklop ve střeše. Prostor pod střechou osvětlovalo několik malých vikýřů, kterými by se protáhla možná lasička nebo veverka, ale nic většího. Jak se ukázalo, nebyl tam ani zdaleka tak hrozný nepořádek, jak si představoval. Odložil koště, obrátil se a zadíval se nad město. Všechno měl jako na dlani. Viděl naprosto všude a ještě daleko do kraje za městem. Napadlo jej, že je trochu zvláštní, když na tak výborné pozorovatelně neslouží nikdo jako hlídka. V hlavě se mu ihned objevilo varování, aby se o tom nikde nezmiňoval. Život jej už naučil, že kdyby to udělal, byl by první mezi dobrovolníky na tuto práci a mohl by zapomenout na službu s Illyth.
Vrátil se do podkroví a dal se do úklidu, dokud obloha dávala alespoň trochu světla. Stihl to právě včas. Podlahu naštěstí tvořily zdravé fošny, a i když vzduch zde byl trochu zatuchlý, byl si jist, že několik dní větrání to napraví. Poklop v podlaze zakrývající vstup zajistil a ujistil se, že petlice a panty skutečně drží. Pak se vrátil na ochoz. Obloha potemněla, ale dračí zrak viděl i v noci dost dobře, aby draconiáni i draci mohli létat bez obav. Roztáhl křídla a vzlétl.
Zamířil nad řeku a nad ní mimo město. Přitom si prohlédl Posvátný les a našel skály, o nichž Illyth mluvila. Tyčily se na jeho nejvzdálenějším okraji od města.
Za lesem se širokým obloukem obrátil a klesl tak, aby jej nebylo vidět z hradeb. Přistál na nejvyšší ze skal a rozhlédl se kolem sebe. Vrchol tvořila poměrně rozsáhlá plošina, na níž se uchytily pokroucené borovice, mech a sporá tráva.
„Ráda vidím, že jsi to našel hned na první pokus,“ ozvalo se vedle něj. Obrátil se a zjistil, že to, co považoval za temnější stín mezi borovicemi, je Illyth ukrytá pod pláštěm.
„Mnoho skal tu není,“ odvětil skromně.
„Tím jsem myslela, že jsi přistál na té správné,“ usmála se a ve stínu pod kápí se zaleskly její zuby.
„To byla další zkouška?“ naklonil hlavu ke straně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Všemi jsi prošel.“
„Takže?“ zeptal se nejistě.
„Co si myslíš?“ řekla pobaveně.
„Cože?“ zatvářil se nechápavě a o chviličku později ležel na zádech na zemi. Illyth ho bez varování chytila za ruku, zkroutila mu ji a podrazila mu nohy ocasem. Nyní mu seděla na břiše a koleny mu přimáčkla letovou blánu ke skále, takže se nemohl bránit.
„Budeme cvičit souboje?“ zeptal se otráveně.
Illyth zalovila pod pláštěm a vytáhla na světlo modrý kámen. Držela jej mezi prsty a otáčela jím, jako by si jej chtěla ve svitu vycházejícího měsíce dobře prohlédnout. Dunal ji mlčky pozoroval.
„Nechám si ho,“ řekla pak. „A tebe s ním.“
S těmi slovy ze sebe stáhla plášť a Dunal zjistil, že na sobě nemá obvyklou zbroj, nýbrž jen lehké šaty, pod kterými, a o tom nebylo nejmenších pochyb, neměla vůbec nic. Usmála se, odložila kámen na skálu, sklonila se a začala jej po dračím způsobu líbat.
Dunal si náhle vzpomněl na radu, jež mu kdysi dal jeho otec. Říkal, pokud možno si najdi dračici, která ví, co chce, jinak se z ní zblázníš. Jak se zdálo, Illyth to věděla až moc dobře.