Tvorba - Texty

Illyth pozorně sledovala dění na kolbišti. Hledala bojovníka s černou stuhou a brzy ho našla. Seděl na hnědákovi na okraji kolbiště. Její stuhu měl ovázanou kolem ruky. Přes spuštěné hledí mu nebylo vidět do obličeje. Druhý panoš rytíře Simyna stál vedle něj a držel připravený dřevec. Uzdu koně držel sám Simyn a o něčem s Dunalem hovořil, nebo k němu alespoň promlouval, protože Illyth nedokázala rozpoznat, zda mu Dunal nějak odpovídá.
Otočila hlavu a vyhledala jeho soupeře. Jeden z nich již seděl na koni a právě si upevňoval na paži štít. Další dva se teprve chystali nasednout.
Ve chvíli, kdy oba soupeři dokončili přípravy a navedli své koně k okrajům středové bariéry, objevil se vedle ní Erten spolu s ostatními členy družiny. Ani jí nepřekvapilo, že si vybrali stejné místo, jako ona. Kdyby se objevili dole u kolbiště, mohlo by někoho napadnout, že ulice budou méně střežené a mohl by tedy zkusit štěstí. Takto o nich prakticky nikdo neví a navíc mají bránu v dohledu a všechny známé zlodějíčky znají a poznají na dálku.
„Jak to zatím vypadá?“ zeptal se Erten dychtivě a vyhlédl na kolbiště.
„Ruen má ještě čas,“ odpověděla. „Ale myslím, že už bude někde v lese za kolbištěm. Tenhle souboj asi nebude trvat moc dlouho.“
Erten přikývl a se zájmem si prohlédl oba jezdce. Prakticky okamžitě si všiml černé stuhy na paži jednoho z nich a jeho pohled se nezadržitelně stočil k Illyth. Zatím si toho nevšiml, protože měl na práci jiné věci, ale nyní si uvědomil, že má ve vlasech jinou stuhu, než obvykle nosí.
Illyth si byla jeho pohledu vědoma a podívala se mu krátce do očí. Její pohled ho varoval, aby se na nic neptal. Odvrátil tedy hlavu a zadíval se zpět na kolbiště.
Herold právě dokončil představování soupeřů a dal pokyn k zahájení souboje.
Oba jezdci pobídli koně a vyjeli proti sobě. Na první průjezd se minuli, ale při druhém roztříštil Dunal dřevec o štít svého soupeře. Z koně jej však nesrazil. To se mu podařilo až při dalším nájezdu.
Vrátil se s koněm na svou stranu kolbiště a počkal, až herold představí a na kolbiště povolá druhého soupeře.
Ten jej téměř srazil z koně, když hned při prvním nájezdu rozbil dřevec o Dunalův štít, ale panoš se v sedle udržel, i když to chvíli vypadalo, že se vyválí v pilinách. Ovšem hned ve druhém nájezdu svou potupu pomstil a soupeře doslova vyrazil ze sedla.
Třetí soupeř byl od pohledu mohutnější než Dunal a podle chování se zdálo, že má více zkušeností. Erten kradmo hodil pohledem po Illyth. Draconiánka se sice tvářila neutrálně, jak měla ve zvyku, ale mírné poklepávání ukazováčku dokazovalo, že je nervózní.
Tentokrát se souboj protáhl. Dunal sice roztříštil o soupeře již tři dřevce, ale z koně se mu ho srazit nedařilo. Sám ustál dva zásahy, ale bylo vidět, že se s nimi potýká s větší námahou, nežli jeho protivník.
Při dalším nájezdu však Dunal změnil taktiku a těsně před srážkou dřevec zvedl. Hrot tak nezasáhl štít ani přední pancíř protivníka, nýbrž jeho helmici. To byl velmi nebezpečný zásah, který už stál život nebo zdraví nejednoho rytíře. Dunalův vyzyvatel se zvrátil v sedle a zřítil se na zem.
Dunal okamžitě přitáhl svému koni otěže a zastavil jej. K ležícímu panošovi již běžel ranhojič a několik dalších panošů. I Dunal sesedl, aby se ujistil, jak na tom je. Smrt na turnaji nebyla ničím neobvyklým, i když se při něm nebojovalo na život a na smrt. Ostatně, dnes už jeden rytíř u ranhojiče skončil a ukázalo se, že jeho zranění zad nebude tak lehké, jak si zprvu mysleli. Mezi rytíři se už proslýchalo, že si v Laifu ještě pobude, než bude schopen cesty domů.
Sražený protivník se však snažil postavit na nohy, což se mu s pomocí ostatních také podařilo a po delším snažení mu z hlavy stáhli i poškozenou helmici. Jak se zdálo, utržil pouze rozseknuté čelo a, jak se sám vyjádřil, otravnou bolest hlavy. Dunalovi ihned slíbil odvetu při příštím turnaji, na kterém se potkají a Dunal ji s úsměvem přijal.
Erten se obrátil k Illyth a ukázal zuby v úsměvu.
„Blahopřeji,“ řekl potměšile, „jak se zdá, vsadila jsi na správného bojovníka.“
„Zdá se,“ přikývla a v hlavě jí vyklíčilo podezření, že se brzy stane středem vtipů a šeptandy namísto Gara.
Kolbiště bylo nyní prázdné, vyjma heroldových pomocníků, kteří rychle rozebírali středovou zábranu a čistili plochu kolbiště.
„Takže je to tady,“ zabručel Kyryl.
„Víte někdo, proč si Kother poslal pro Ruena?“ zeptal se Erten.
„Když jsem je viděla, měl na sobě nějakou starou čabraku,“ odpověděla Vitril.
„Čabraku?“ obrátil se k ní Erten s nechápavým výrazem.
„No, čabraku,“ pokrčila rameny. „Také nechápu, proč. Ale byl cítit vydělanou kůží, jako kdyby někde vyráběl boty, nebo tak něco.“
„Kůže a čabraka?“ dumala Tyria. „Přiznám se, že mi to smysl nedává.“
Jak se zdálo, nedávalo to smysl žádnému z nich. Z přemýšlení je vytrhlo až troubení jednoho z trubačů.
„Co to má zase být?“ zamračil se Erten. „Na turnajích se obvykle nic nevytrubuje.“
„Podívej se támhle,“ odvětila Tyria a ukázala k lesu. Všichni se obrátili udaným směrem.
Z lesa se vynořil průvod vlkodlaků a za nimi mnoho dalších dlaků a chlupatých. Ze svého vyvýšeného stanoviště zřetelně viděli, že ve středu smečky, k níž náleželi Ruen a Zyl, jdou tři vlkodlaci ve čtyřnohých podobách. Jeden z nich měl na sobě koňskou čabraku a byl na první pohled větší, než zbylí dva.

Kother s rodinou a nyní také početným doprovodem došel ke hrazení kolbiště. Ruen byl ze všech stran ukryt za těly rodiny a smečky, takže nebyl vůbec vidět. Na otcův pokyn z něj Zyl stáhla koňskou čabraku. Až pak se vlkodlaci rozestoupili a Ruen postoupil až ke hrazení.
Mezi diváky to zašumělo. Ze dvou důvodů. Nikdo nečekal, že se Ruen dostaví v kožené zbroji a jen málokdo z přítomných jej předtím viděl ve čtyřnohé podobě. Všeobecně se vědělo, že patří mezi ty skutečně velké vlkodlaky, ale jinak se o něj nikdo nezajímal.
Na příkaz vůdce smečky se nyní po obou Ruenově bocích postavili dva jeho řadoví bojovníci ve čtyřnohých podobách. Dosahovali sotva dvou třetin Ruenových proporcí. Byl to předem promyšlený tah. Všichni teď mohli vidět, jak silného soupeře bohové Dutherovi vybrali. A viděli to moc dobře.
Konšelé Laifu se nakláněli jeden ke druhému a vzrušeně spolu mluvili. Také rytíři a jejich družiny, kteří už viděli a často i bojovali s různými dlaky, se zdáli být poněkud vyvedeni z rovnováhy.
Symin si Ruena pečlivě prohlédl a pak prohodil ke svým panošům: „Jsem docela rád, že na tom kolbišti nestojím já. Tahle potvora musí mít síly na rozdávání.“
Na druhé straně kolbiště již čekal v sedle koně rytíř Duther. I on viděl Ruenovu mohutnost. Přestože se na venek chvástal a chlubil četnými úspěchy v boji, nebyl hlupák. Nikdy nepodcenil své soupeře, přestože ne vždy je dokázal správně ocenit, a proto se dostal do mnoha problémů. Nyní si zamyšleně měřil svého protivníka. Nepamatoval si, že by se někdy utkal s tak mohutným dlakem, ale jednoho či dva takové už viděl. Avšak ani na okamžik jej nenapadlo, že by odstoupil ze souboje, i kdyby třeba mohl.
Raervar pohledem zkontroloval oba bojovníky a pokynul svému heroldovi, aby zahájil boží soud.
Herold vstoupil na kolbiště a zvučným hlasem oznámil divákům to, co stejně všichni věděli. Protokol však byl neúprosný a vše muselo být provedeno přesně a ve správném pořadí.
„A nyní proběhne boží soud mezi vyzyvatelem drakem Raervarem, zastoupeným vlkodlakem Ruenem,“ herold natáhl pravici a ukázal na Ruena, „a rytířem Dutherem,“ spustil pravici k tělu a natáhl levici, aby mohl ukázat na rytíře, „jež se dopustil urážky bohů a duchů. Taková urážka může být odčiněna pouze krví. Oba soupeři souhlasili s následujícími pravidly.
Souboj spolu povedou na kolbišti bez pomoci svých družin a jiných osob. Souboj musí skončit smrtí nejméně jednoho z nich. Lékařského ošetření se dostane pouze tomu, kdo se dostane za ohrazení vlastními silami. V opačném případě zůstane na kolbišti a počká zde na svou smrt. Tato pravidla jsou po celou dobu souboje pevná a neměnná. Každý, kdo se pokusí souboj narušit, bude potrestán. Za vniknutí na kolbiště s úmyslem pomoci jedné z bojujících stran hrozí trest smrti. Za házení předmětů a jiné rušení bojujících bude následovat šatlava a trest vykonaný katem na rynku určený soudem podle míry provinění.“
Herold se odmlčel a zadíval se na svého pána. Raervar mírně přikývl. Herold se tedy znovu nadechl.
„Nyní vstoupí na kolbiště kněz a šaman bojovníků.“
Na tento pokyn se protáhli hrazením šaman Jarten a jakýsi kněz, kterého si sebou přivezl Duther. Aniž by se na sebe podívali, došli k heroldovi a postavili se vedle něj, každý z té strany, kde za hrazením stáli jejich bojovníci.
„Nyní na kolbiště povolávám Ruena a rytíře Duthera, aby přistoupili ke svým duchovním vůdcům a skrze ně požádali bohy o podporu.
Ruen vykročil o chvilku dříve, než se pohnul Dutherův kůň. Vstoupil na pilinami vysypanou plochu kolbiště, a co nejklidnějším krokem mířil k Jartenovi. Rychle si uvědomil, že tohle už viděl, ve snu. Ta scéna byla naprosto stejná, do všech detailů.
„Smiř se a zvítězíš,“ ozvalo se mu v hlavě. Tentokrát už sebou ani netrhl.
Došel k Jartenovi a zastavil se. Zvedl hlavu, aby mu viděl do tváře a čekal. Jarten začal mluvit a Ruen nic neslyšel. Stejně jako ve snu, slyšel všechny a všechno kolem sebe, kromě Jartena. Jediné, co mohl udělat, bylo přikývnout ve chvíli, kdy si myslel, že je to vhodné. Podle Jartenova výrazu se nejspíš trefil.
„Nyní šaman a kněz opustí kolbiště,“ ozval se znovu heroldův hlas a Jarten s knězem rychle odešli.
„Soupeři se nyní vrátí každý na svou stranu kolbiště, až ke hrazení,“ pronesl herold.
Ruen s Dutherem se otočili a zamířili ke hrazení. Na okraji se obrátili čelem proti sobě a čekali.
Herold se podíval nejprve na Ruena, pak na Duthera a nakonec zvedl ruce nad hlavu.
„Ať bohové rozhodnou, kdo je v právu!“ vykřikl, spustil ruce podél těla a rychle vyběhl z kolbiště.
Duther si pohybem hlavy sklopil hledí. Sklonil kopí k zemi a pobídl koně. Jeho těžký, válečný oř zafrkal a rozeběhl se. Ve stejnou chvíli se rozeběhl i Ruen.
„Všechno je stejné,“ říkal si v duchu. „Stejné jako ve snu. Stejní diváci, každý na svém místě. Duther vypadá přesně tak, jak si to pamatuji, a vyráží ze stejného místa. I já jsem na stejném místě. Takže zemřu. Pokud se nesmířím, ale jak se mám smířit?“
Hrot kopí se rychle blížil. Trénovali to. Soustředil se na něj a na poslední chvíli uskočil vlevo. Kůň a vlkodlak se mihli těsně jeden vedle druhého, aniž by se třeba jen dotkli.
V publiku to zašumělo. Dílem údivem nad hbitostí, s jakou dokázal evidentně těžký vlkodlak změnit směr běhu, a dílem rozmrzelostí, že se nic jiného nestalo.
Ruen doběhl až ke hrazení, za nímž stáli lidští diváci, převážně rytíři a jejich družiny. Sledovali ho nepřátelskými pohledy.
Obrátil se. Duther již pobízel koně k novému nájezdu.
„Smiř se!“ ozval se znovu ten hlas.
Ruen se rozeběhl. Přímo proti kopí. Vlkodlak v jeho mysli řval a cloumal mřížemi. Lidé! Všude kolem jsou tucty a tucty lidí! A piliny čpí lidskou krví prolitou během turnaje! Vlkodlak zuřil. Proč se zaobírat jedním bláznivým rytířem ve stříbře, když všude kolem je tolik snadných cílů! Stačí přeskočit hrazení!
Jenže Ruen ho hrubě okřikl.
Hrot kopí se přiblížil. Další odskok do strany, tentokrát napravo. Duther vztekle zařval, protože se nechal zaskočit a v předtuše odskoku vlevo jako v prvním případě pohnul otěžemi, aby kůň zatočil a zahradil Ruenovi cestu. Takto mu naopak z cesty uhnul.
Ruen se na konci kolbiště obrátil a mírným klusem vyrazil zpět. Duther se rozjel o chviličku později.
Opět přiblížení, úskok a minutí. Diváci už hlasitě reptali. Od takto mohutného vlkodlaka se očekával razantní nástup a rychlé řešení, ne hraní na kočku a myš.
Ruen se blížil ke hrazení. Tenhle úhel pohledu znal. Tento obrat byl poslední.
„Smiř se!“ ozvalo se mu znovu v hlavě. „Smiř se nebo zemři!“ Hlas byl mnohem naléhavější, než kdykoli předtím. Přehlušil všechny zvuky zvenčí. Ruen nyní slyšel jen ozvěnu hlasu a řev uvězněného vlkodlaka.
„Co to dělá?!“ vyjekla Zylae zděšeně.
Ruen zpomaloval, a když došel až ke hrazení, zastavil se a zůstal stát bokem k Dutherovi, který právě brzdil a začínal svého koně obracet.
„Smířit se,“ bručel si Ruen pro sebe. „Já jsem se sebou spokojený, ale co když Zyl neměla pravdu. Co když ten hlas, co slyší ona, je jiný, než ten, co slyším já. Co když já nejsem já. Co když je Ruen ten vlkodlak?“
Podíval se na šelmu v kleci. Vlkodlak přestal cloumat mřížemi a zadíval se mu do očí.
Ruen – člověk ve vlkodlačí podobě natáhl ruku a položil ji na tlapu Ruena – skutečného vlkodlaka.
Mříž zmizela. Chvilku stáli proti sobě. Pak Ruen – člověk řekl: „Já jsem ty a ty jsi já.“
Ruen – vlkodlak přikývl a pevně ho uchopil za nabízenou ruku.
Ruen ucítil něco jako úder do hlavy a měl pocit, jako by se podíval do blesku při bouřce.
Zamrkal. Nyní viděl a slyšel bez omezení. Ale viděl a slyšel jinak, než byl zvyklý. A hlavně přemýšlel jinak.
Lidi. Všichni v jeho dosahu. Má hlad a vztek. Rád by přeskočil hrazení a pustil se do nich.
Zvedl hlavu, nabral do plic vzduch a vydechl současně s tím, jak se rozhlédl. Přeletěl pohledem přítomné rytíře a diváky na tribuně a zastavil ho na blížícím se Dutherovi.
„Lidé mohou počkat,“ rozhodl se. „Tenhle urazil moje bohy, půjde jako první. A za úplňku se uvidí, kdo mi vstoupí do cesty.“
Simyn byl starý a zkušený rytíř. Hodně zažil a ještě víc slyšel a viděl. Stačil mu kratičký okamžik, kdy se mu Ruen díval přímo do očí, aby ztuhl jako socha. Ruka mu sjela k jílci meče. V duchu však věděl, že by to pravděpodobně bylo zbytečné.
Ruen se otočil čelem k Dutherovi a rozeběhl se. Beze spěchu a ani ne příliš rychle. O to rychleji však uskočil před kopím stranou.
A zastavil se.
Duther obrátil hlavu a poprvé ucítil strach. Ruen stál kolmo na směr jeho jízdy, čelem k jeho boku. Kdyby jej nechránila stříbrná zbroj, byl by teď mrtev.
Jenže Ruen nezaútočil. Jen ho sledoval. Už předtím věděl, co všechno si nechal Duther vylepšit stříbrem. Celou jeho zbroj obklopoval slabý, modravý svit. Stejně tak meč, hrot kopí a kování na štítu. Mnohem slabší svit vycházel z čabraky. V ní bylo stříbra méně. Jenže by ji musel při útoku na koně sevřít do tlamy. I malé množství stříbra by mu spálilo celý vnitřek tlamy a vážně poškodilo zuby.
Když jej Duther míjel, ohlédl se za ním a škubl uzdou, aby koně rychle obrátil. Jak kůň hodil hlavou, povolil řemen držící u sebe okraje čabraky pod jeho hlavou. A Ruen si toho všiml.
Rozeběhl se drobným, vlčím klusem k okraji kolbiště. Duther zastavil koně a nejistě sledoval, co má vlkodlak v úmyslu. Nechápal, co se děje. Ruenovo chování prostě nemělo žádný smysl. Na něco takového nebyl připraven.
Ruen se obrátil a zadíval se na rytíře. Už věděl, co udělá. Pomalu vykročil proti protivníkovi. Duther okamžitě pobídl koně.
Kůň s Dutherem na hřbetě se rozeběhl a hnal se na Ruena, který šel jen volnou chůzí. A náhle zrychlil. Diváci jen vydechli, ale Duther nestihl ani to. Ruen totiž dokázal zrychlit z chůze do trysku na tak nepatrné dráze, až se to zdálo nemožné. Jenže se to stalo. Pak už mu stačily jen tři skoky a vymrštil se vzhůru. Mířil přímo na koňský krk. Do místa, které čabraka nechránila. Natočil hlavu a otevřel tlamu dokořán. Hrot kopí jej minul, přestože se mu ho Duther pokoušel nastavit do cesty. Nebyl však dost rychlý. Pouze ratiště zbraně se otřelo o Ruenovu koženou zbroj. Pak už následoval náraz.
Těžký válečný oř a mohutný vlkodlak se střetli. Vlkodlačí čelisti zasáhly předem zvolené místo, krk těsně pod dolní čelistí.
Celým vlkodlačím tělem projel prudký náraz. Ruen měl pocit, že v jeho nitru naráží všechno do všeho. Ale šelmy jsou odolné a dlaci jsou právem považováni za nejodolnější ze všech šelem, ovšem až po dracích. Proto srážku ustál. Pro koně však kolize dopadla nejhorším možným způsobem. Jeho krční páteř nikdy nemohla vydržet síly, kterým byla vystavena a zlomila se na několik částí. Oř nestihl ani pořádně zaržát bolestí, když mu Ruenovy tesáky projely hrdlem až k páteři, do které se zakously.
Vlkodlak i kůň se ve vzduchu pootočili a dopadli zpět na zem. Ruen odlétl několik kroků daleko, kůň dopadl na zem a víc se nepohnul. Ruen se zvedl na nohy. Při nárazu jej volné konce čabraky udeřily do hlavy, krku a předních nohou, které ve chvíli nárazu vystrčil před sebe. Stříbro mu popálilo obnažené části těla na krku, u lopatek předních nohou a další na tlapách.
Prohlédl si zranění. Přestože byla relativně mělká, dost krvácela a bolela tak, jako by mu někdo tiskl žhavé uhlí na tělo.
„To může počkat,“ zabručel tiše sám pro sebe a vykročil. Bolest v tlapách se mu podařilo silou vůle natolik potlačit, že téměř nekulhal a krvavých stop v pilinách si nevšímal.
Obešel nehybné koňské tělo. Na jeho horní straně se zmítala lidská noha. Rytířské sedlo má takový tvar, aby udrželo jezdce na koni i v boji a svůj účel splnilo bezchybně. Z druhé strany slyšel nadávky a klení. Jinak bylo téměř dokonalé ticho. Diváci na obou stranách kolbiště byli vývojem souboje zaskočeni. Takovou dobu nic, navíc se Ruen choval spíš jako zmatený hokynář, než bohy vybraný bojovník, a najednou tohle.
Ruen si jich nevšímal. Věděl, že na kolbiště si netroufnou pod hrozbou trestu. Kromě toho, na hradbách stáli Raervarovi ozbrojenci s luky a kušemi v rukách. A drak byl velmi náročný, pokud šlo o výcvik a dovednosti, které museli jeho bojovníci ovládat.
Nyní hleděl na Duthera. Ležel na levém boku s levou nohou uvězněnou pod koněm a s pravou dosud přehozenou přes něj. Cloumal sebou a kroutil se, ale vysvobodit se sám nedokázal. Kůň byl příliš těžký a hlavně mrtvý. Všechny svaly v něm povolily a Dutherova noha byla jako ve svěráku.
Ruen k němu přicházel odzadu, ale nedal najevo, že chce zaútočit. Moc dobře věděl a hlavně viděl, že se nemá kam zakousnout.
Klidným krokem obešel ležícího rytíře a postavil se před něj, ale mimo dosah jeho meče, který nyní svíral v pravici místo kopí. To leželo několik kroků daleko, jak mu vylétlo z ruky ve chvíli, kdy se kůň začal převracet na záda.
Duther zanechal pokusů o osvobození a pevněji uchopil meč i štít. Nyní Ruen uviděl místo, kam může zaútočit. Někdy při dopadu se na Dutherově pravačce, svírající meč, přetrhl jeden z řemenů, držící pláty zbroje. Prakticky celé předloktí bylo nechráněné, protože plechy se volně houpaly na zbývajícím řemeni u lokte a vlkodlačí pohled neomylně odhalil, že další stříbro už paži nechrání.
Zyl ho učila, že když se rozhodne ulovit nebo třeba jen z nějakého důvodu zabít bojovníka a nepodaří se mu ho skolit prvním výpadem, nesmí mu dát čas na vydechnutí a sebrání myšlenek. Vykročil k Dutherovi.
Bylo vidět, že Duther svůj meč ovládá přesně a bez chyb. Zbraň kolem něj svištěla po přesných křivkách a štít vykrýval všechna ostatní místa. Ruen však nehodlal čekat, až se rytíř unaví. Držel se tak blízko, že ho neustále nutil k výpadům, současně však dost daleko, aby se meči snadno vyhnul. Ale kromě pohybů meče si dával pozor na štít.
A dočkal se.
Duther v jednu chvíli sklonil štít, aby se mohl s mečem víc natáhnout a dosáhl trochu dál. Ruen se pod mečem krátce sklonil téměř k zemi, aby pak vyrazil vpřed a přišlápl štít k zemi. Duther po něm sekl mečem, ale Ruen se jen znovu přikrčil, obrátil hlavu vstříc blížící se paži a otevřel čelisti. Rytířova paže mu vjela do tlamy úplně sama.
Duther ztuhl a spolu s ním i diváci.
Ruen pomalu natočil hlavu, aby se mohl Dutherovi dívat do očí.
„Ne,“ vydechl rytíř tak, že ho slyšel jen Ruen.
Ruen nevydal jediný zvuk. Všichni tak nějak čekali, že zavrčí nebo udělá něco jiného, ale on jen hleděl rytíři do očí. A pak začal pomalu a plynule zesilovat stisk.
Duther řval a ječel, cloumal sebou ve snaze uvolnit ruku z pout na štítu a snažil se Ruena kopnout volnou nohou, ale nic z toho mu nepomohlo. Štít měl nasazený až k lokti a Ruen byl příliš těžký, než aby jej silou jediné ruky odstrčil. Navíc stál tak, že na něj kvůli zbroji nohou nedosáhl.
Ruen stál jako socha. Sledoval jej s téměř hadí nehybností. Jediné, co se na něm hýbalo, byly svírající se čelisti.
Diváci tiše přihlíželi tomu, co se dělo v kolbišti. Jediný, kdo vydával nějaké zvuky, byl Duther.
Konečně pod tlakem vlkodlačích čelistí povolily obě pažní kosti. Pak Ruen škubl celým tělem, zakroutil hlavou a odstoupil o půl kroku stranou, ale tlapu ze štítu nezvedl. V tlamě svíral část Dutherovy paže. Z pahýlu stříkala krev a dopadla částečně na piliny kolbiště a částečně na samotného Ruena, který stál příliš blízko, než aby byl mimo dosah.
Souboj, strach o život a hrůza z toho, co se nakonec stalo, rozbušily Dutherovo srdce na plný výkon. Levou paži měl stále uvězněnou v poutech štítu a ten blokovala Ruenova tlapa. Nijak tedy nemohl omezit nebo zpomalit ztrátu krve. Netrvalo dlouho a opustily ho síly. Hlava i pravice mu klesly na zem, celé tělo se uvolnilo. Dosud však žil a vnímal svět kolem sebe.
Ruen stáhl tlapu ze štítu a pak na něj pomalu položil ukousnutou paži.
Ustoupil o krok vzad a obrátil se. Pomalu přejel pohledem lidské diváky.
Nikdo nejásal ani nekřičel. Kolem kolbiště bylo ticho rušené jen větrem a křikem ptáků, létajících nad městem a v blízkém lese.