Tvorba - Texty

„To je nějaká kožená zbroj?“ zeptala se Zyl nejistě a obešla výrobek kolem dokola. „K čemu to bude dobré? Kůže meč ani kopí nezastaví, nebo je v tom nějaký trik?“ Podívala se na otce.
„Žádný trik,“ zavrtěl Kother hlavou. „Tady mistr Alsel vyrobil pro Ruena tuhle zbroj, aby mu umožnil přiblížit se k tomu zmetkovi.“
„Ale kůže není kov, nezastaví ránu mečem nebo kopím,“ trvala na svém Zyl.
„To ne, ale když se Ruen dostane dost blízko, nebude mu kopí nebezpečné. A pokud jde o meč, přímý úder to skutečně nezastaví, ani se o to nesnažíme. Má to Ruena ochránit před ranou na plocho nebo před ranou, která by ho jen lízla a sklouzla mu po těle.
Zyl zastříhala ušima a podívala se nejprve na koženou zbroj a pak na Ruena. Její druh stál na místě, kde se zastavil a sledoval zbroj, jako kdyby viděl strašidlo. Zyl viděla jeho pohled a mlčky ho pozorovala. Kother si uvědomil, kam se dívá a otočil se.
„Co se děje?“ zeptal se Ruena a jeho hlas jej probudil.
„Co? Aha, nic, jen mě ohromilo, jak úžasný kousek to je. Muselo to dát strašné práce.“
Alsel sedící na stoličce opodál se podíval na Kothera.
„Co mělo znamenat to poštěkávání?“
„Bohové si z nějakého důvodu přejí, aby bojoval v této podobě, ale v ní nemůže mluvit. Chválil tvou práci. Také pracoval s kůží, takže to umí ocenit.“
Alsel se podíval na Ruena a mírně kývl hlavou. Když byl mladší, dbal na svou pozici mistra a dával si pozor, jak koho zdraví. Tovaryši a učedníci to u něj neměli lehké. Ale teď, když už byl v letech, bolely ho klouby a živila ho rodina, viděl svět kolem sebe trochu jinak. Přestal rozlišovat mezi mistry a učedníky, protože sám na sobě poznal, že jednou přijde doba, kdy i ten nejnešikovnější učedník odvede svou práci lépe, než on s bolavými a slabými prsty. Kdyby to však řekl nahlas, začali by přítomní vlkodlaci hlasitě protestovat a nejvíc asi právě Ruen. Kožená zbroj byla skutečně mistrovským kouskem.
„Abych se přiznal, nebyla určena přímo pro Ruena,“ řekl Alsel. „Před časem ji po mně chtěl jiný vlkodlak. Ale když byla téměř hotová, musel utéci z města a nikdy si ji nevyzvedl. Když jsme u toho, nikdy za ni ani nezaplatil. Takže když jsem se dozvěděl o tom souboji, napadlo mne, že by se mohla hodit. Dokončil jsem těch několik chybějících dílů a dal jsem vědět Kotherovi, zda by o ni měl zájem.“
„Samozřejmě, že jsem měl a také ti za to zaplatím plnou cenu,“ řekl Kother.
„Nabídl jsem ti ji jako pomoc, proti tomu neřádovi, co urazil naše bohy,“ zamračil se Alsel.
„Ale všichni se mnou budou souhlasit, že za takové dílo se prostě musí zaplatit, i kdyby to byla cena symbolická. Takové kousky se jen tak nerozdávají,“ stál si na svém Kother.
„Já to nedávám jen tak,“ ohradil se Alsel. „Dávám ti to s pevným odhodláním pomoci Ruenovi. Ten rytíř, pokud ho tak mohu nazvat, se celý ukryl do stříbra a nyní bude dělat hrdinu. Hrdina by byl, kdyby si na souboj oblékl obyčejnou zbroj a měl stříbrné jen zbraně, tak se to přece obvykle dělá. Tohle je zbabělost nejhrubšího zrna a urážka všech rytířů, o dlacích nemluvě.“
„O ceně se můžeme pobavit později,“ snažil se Kother zabránit hádce. „Nyní je nutné upravit zbroj na Ruena. Přece jen je to neobvykle velký vlkodlak.“
Ruen zatím dál zíral na zbroj. Nebylo pochyb, že je to přesně tatáž, kterou na sobě viděl ve snu. Jasně si pamatoval kaz na povrchu kůže na pravé přední tlapě. Ten samý a na stejném místě viděl i zde.
Pomalu došel ke zbroji a pečlivě si ji prohlížel z těsné blízkosti. Jednotlivé díly se překrývaly, takže zbraň po nich sklouzne, ale jen pokud bude stát čelem proti zbrani. Oč jednodušší to měli lidští rytíři. Kovová zbroj je sice zpomalovala, ale současně jim poskytovala značnou dávku ochrany. On však musí zůstat rychlý a hbitý. Kůže se poddá pohybům jeho těla, kov ne.
Zvedl tlapu a strčil do zbroje. Kůže sice byla silná, ale nebyla tvrzená. Alespoň ne všude, jak si všiml o chvilku později. Díly chránící jeho záda a hlavu naopak tvrzené byly. Zbroj mu bude krýt celé tělo od čenichu po zadek, jen ocas zůstane volný. Bylo dokonce postaráno o ochranu uší. Z praktických důvodů však nebylo chráněno celé tělo. Byla místa, kde mistr musel ponechat volný prostor, aby se vlkodlak ve zbroji mohl pohybovat bez omezení. Zde byl zranitelnější.
Zyl se podívala na otce a společně se obrátili k Ruenovi.
„Oblékneme ti to a mistr Alsel ti to napasuje přímo na tělo,“ řekl Kother.
Ruen přikývl a postavil se vedle zbroje.

Illyth provedla svou malou družinu Posvátným lesem do normálního lesa za táborem. Byla si jistá, že teď tu zloději nebudou. Večer si dobře zapamatovala, kde je viděla, ale nyní nešla na stejné místo, nýbrž trochu hlouběji do lesa, aby se vyhnula zpozorování z tábora.
„Stát,“ zavelela, když se ujistila, že jsou na správném místě. Postavila klec na zem a klekla si, aby našla pach zlodějů.
„Jsi si jistá?“ ozval se Fien. „Není tu ani stopa.“
„Ale je,“ odvětila Illyth pevně. „Prošla tu skupina malých zlodějů. Malých, ale šikovných a neskutečně rvavých.“
Fien se ještě jednou rozhlédl, ale na okolní vegetaci nenašel jedinou známku po tom, že by tudy někdo v minulých dvou dnech prošel, ať už velký nebo malý.
Po delší chvíli našla Illyth co hledala. Drobný otisk v měkké hlíně a sotva znatelný pach kolem něj.
„Tudy,“ ukázala do hloubi lesa. „Ale tak potichu, jak jen umíte.“
Sama zvedla klec a vyrazila mezi stromy. Ostatní se opatrně kradli za ní, přestože stále netušili, co se to, u všech sakrů, vlastně děje. Jenže draconiáni se jen zřídka dělili s ostatními o své myšlenky, což byla jedna z vad na jejich charakteru. Draconián ve vedoucí pozici vždy znamenal riziko nedorozumění a Illyth se v tomto ohledu od svých příbuzných příliš nelišila. Dokud byla na podřízené pozici, komunikovala zcela bezproblémově, ale jakmile jí bylo svěřeno velení, museli se všichni pod ní obrnit trpělivostí.
Illyth několikrát všechny zastavila, aby se ujistila, že neztratila stopu, ale vždy se jí podařilo najít další otisk nebo ulomenou větvičku. Byla však jediná, kdo ty stopy našel a to jen proto, že věděla, co hledat.
Konečně se před nimi objevila hromada mechem a lišejníkem porostlých balvanů všech velikostí ležících jeden na druhém. Ze škvír mezi kameny vyrůstaly různé stromky, kapradiny a keře.
„Asi jsme tady,“ řekl tiše Illyth a zalehla za jeden ze stromů. „Rozdělte se a obkličte to, ale neukazujte se.“
„A prozradíš nám konečně, koho budeme chytat?“ zeptala se Tyria.
Illyth se na ni podívala a zazubila se. „Znáš zemní dráčky?“
„Myslíš ty maličké dráčky? Ty potvory, co šlohnou všechno, co se jen trochu leskne?“ ozval se Kyryl nevěřícně.
„Ti jsou přece jen pověst, ne?“ přidal se Fien.
„Nejsou,“ šklebila se Illyth spokojeně. „Jen si jich málokdo všimne.“
„A ty si myslíš, že to oni mají na svědomí ty krádeže?“ zeptala se Tyria pochybovačně. „Jak si můžeš být jistá?“
„Viděla jsem je,“ mrkla na ni Illyth. „Včera večer, zrovna si táhli kořist z tábora. Je jich asi pět, pokud to mohu odhadnout. Vypadá to na rodinku, protože dva byli výrazně větší, než ostatní, ale uznávám, byla velká tma a nemusela jsem vidět všechny, takže si dávejte pozor, aby vám nějaký neproklouzl.“
Počkala, až stráví její proslov.
„A jak si to představuješ, že je chytíme? Jsou to draci, i když maličcí. Umí chrlit plameny a já bych si nerada léčila celou zimu popáleniny,“ ozvala se jako první Tyria.
„Půjdou hlavně po mně,“ řekl Illyth. „Mají tu svůj poklad a já jsem drak. Vás si nechají na potom. Podle jejich myšlení je důležitější zachránit poklad než život. To vám dá možnost chytnout je a strčit do klece.“
„A co ty plameny?“ trvala na své obavě Tyria.
„Zemní dráček sice plameny chrlí, ale jen když je to skutečně nutné. Kromě toho, plameny vydechne jen jednou nebo dvakrát, na víc nemá zásobu dechu. Nejspíš jej použijí na mne, ale s tím počítám. Na vás tak zbudou jen zuby a drápy, i když i jimi se umí pěkně ohánět.“
„Snad ti to vyjde a netrefí se,“ zabručela Tyria. Měla svůj kožich velice ráda a nerada by o něj přišla.
Rozmístili se podle Illythiných instrukcí a čekali, co bude následovat. Podle jejích slov budou dráčci přes den spát. Jsou to převážně noční zvířata a denní hodiny tráví v úkrytu. Takováto hromada kamení je pro ně něco jako hrad pro rytíře nebo jeskyně pro velkého draka. Štěrbiny a tunely jim zajišťují celé tucty vhodných úkrytů, z nichž každý má hned několik východů, takže chytit je přímo v norách je prakticky nemožné. Proto je Illyth vyláká ven tím, že se bude tvářit, jako že našla jejich poklad a chce jim ho ukrást. To by je mělo dostatečně vyplašit, aby se na ni vrhli.
Když se Illyth pohledem ujistila, že jsou všichni tam, kde by podle ní měli být, vyšla z lesa a tvářila se, že sleduje stopu dráčků. Věděla, že každá skupina zemních dráčků má své hlídače, kteří střeží klid ostatních během odpočinku, a proto si jí brzy všimnou. Nemýlila se.
Sotva se objevila u hromady, uviděl ji dráček ukrytý ve štěrbině na vrcholu hromady, odkud měl nejlepší výhled po okolí. Tiše a bez hnutí sledoval každý její pohyb a rychle poznal, že sleduje jejich včerejší stopy. Byl však dostatečně zkušený, aby si z toho hlavu nedělal. Ovšem jen do té doby, než Illyth vytáhla pytel, do té doby ukrytý za zády. V ten okamžik dráčkovi zatrnulo až ve špičce ocásku. Drak s pytlem znamenal jen jedno.
Spustil poplach.
Ukrytí dlaci s Tyriou nevěřícně naslouchali vytrubování a vřískání ozývajícímu se z hlubin hromady. Tu a tam zahlédli i nějaký pohyb mezi balvany, ale nic, z čeho by mohli rozpoznat, kdo ten hrozný kravál vydává. Za to Illyth se tvářila, jako by nic. Když se ozvaly první zvuky, zadívala se na hromadu, jako kdyby to pro ni bylo veliké překvapení, ale pak se spokojeně usmála, odložila pytel a zamnula si ruce, až drápy zacvakaly.
Zdálo se, že nic horšího už obyvatelům hromady udělat nemohla. Po jejím gestu povyk ještě zesílil a pak se z různých škvír doslova vyrojila šestice maličkých dráčků. Žádný z nich nebyl delší než dvě stopy, rozpětí křídel měli o něco větší a všichni do jednoho byli zelenohnědí, takže jejich těla snadno splynula s lesním porostem.
Illyth na nic nečekala a vystřelila kolmo vzhůru. Dráčci s povykem vyrazili za ní a brzy došlo na první plameny. Jak však Illyth předeslala, oheň zemních dráčků nedosáhne příliš daleko, sotva několik stop. Pro rychlou a hbitou Illyth nebyl problém plamenům se vyhnout.
Během divokého manévrování se draconiánka neustále držela v těsné blízkosti hromady balvanů. Nutila tím dráčky k neustálým výpadům a tak to netrvalo dlouho a dráčci vyplýtvali všechnu hořlavinu. V té chvíli Illyth zamířila k zemi a dráčci za ní.
„Tak teď!“ křikla, sotva dosedla na zem. Současně mávla rukou a chytila nejbližšího dráčka za ocásek, přitáhla si ho k sobě a po krátkém boji mu přitiskla zuřivě bušící křídla k tělu.
Kolem ní zatím vypukl jeden veliký zmatek. Tyria, Kyryl a Fien vyběhli z úkrytů a chňapali po dráčcích, rozzuřeně kroužících kolem nich, nalétávajících jim proti očím a čenichům. Dráčci u toho ječeli a troubili a ti chycení byli snad ještě hlasitější, než ti, kteří byli dosud ve vzduchu.
Kromě vřískání létajících plazů se ozývaly výkřiky jako „Támhle je! Chyť ho! Pozor na zuby! Držíš ho? Strč ho do klece! Pozor, má venku ocas! Kousnul mě do palce! Visí mi na ocase, sundejte ho někdo!“ a tak podobně. Třebaže dráčků bylo jen šest a proti Illyth a ostatním byli směšně maličcí, dokázali je pěkně potrápit. Všichni si z boje odnášeli celou řadu kousanců a škrábanců a nejeden z nich přišel o větší či menší množství srsti. Ale podařilo se. Všichni dráčci byli zavřeni v pevné kleci a ti, kteří právě neplivali chlupy z tlamiček, vztekle vrčeli a lomcovali pruty klece.
„Illyth?“ ozvala se Tyria.
„Ano?“ obrátila se k ní draconiánka.
„Až budeš příště chtít chytat tyhle malé potvory, řekni nám to předem.“
„Proč?“
„Abychom mohli tvůj odhad počtu pomocníků alespoň ztrojnásobit.“
„Vždyť to šlo celkem dobře,“ usmála se Illyth pobaveně.
„Pokud mohu mluvit za svou srst, tak nešlo,“ opáčila Tyria a pohladila si paži na místě, kde ji dráček připravil o chomáč chlupů. „Blíží se zima a už se mi dělá zimní kožich. Bude trvat několik týdnů, než mi zase dorostou.“
„Ale dorostou, a to je hlavní,“ mrkla na ni draconiánka jedním okem.
Tyria si pro sebe něco zavrčela a podobné vrčení od ostatních jí dávalo za pravdu.
„Tak kdepak máte poklad?“ zeptala se Illyth dráčků v kleci. Odpovědělo jí sborové zavrčení a draconiánka se rozesmála.
„Copak ti řekli hezkého?“ zajímal se Kyryl.
„Nadávají, co bys čekal jiného,“ smála se Illyth.
„Ty jim rozumíš?“ divil se Fien.
„Samozřejmě, stejně jako ty rozumíš liškodlakovi ve čtyřnohé podobě, když nemůže normálně mluvit.“
„Asi ti nepoví, kde mají poklad, že ne?“ rýpla si stále ještě trochu navrčená Tyria.
„Ani nemusí,“ mávla Illyth rukou. „Některé ztracené věci byly poměrně velké, takže stačí najít největší skulinu.“
To se ovšem snadněji řekne, než udělá. Hromada byla poměrně velká a tunely v ní dlouhé. Až po dlouhém hledání si Illyth všimla, jak dráčci zpozorněli, když si Tyria sedla k jedné škvíře a nahlédla do ní.
„Tady taky nic není,“ prohlásila pak a zvedla se. Illyth nemohla přehlédnout, jak se dráčkům ulevilo.
„Tyrio?“
„Ano?“ obrátila k ní tygřice hlavu.
„Zkus se tam podívat ještě jednou,“ řekla Illyth s pohledem upřeným na klec se zajatci.
„Proč? Nic jsem tam neviděla.“
„Jen to zkus,“ stála si na svém Illyth a Tyria si uvědomila, jakým způsobem sleduje dráčky v kleci. Vrátila se k dutině, strčila do ní paži až po rameno a šmátrala.
„Nic, jen kameny, písek, hlína a další kameny,“ hlásila.
„Zkus prohrábnout zem,“ poradila jí Illyth.
„Myslíš, že to zahrabali?“ prohodila Tyria přes rameno, ale již zaryla drápy do dna tunelu. První nález se dostavil ještě dřív, než jí mohla Illyth odpovědět.
„Něco mám!“ křikla a vytáhla zdobenou dýku. Dráčci začali znovu vřískat.
„Nějakou postrádají v táboře,“ usmála se Illyth. „Nevím sice, jak měla vypadat, ale to se dozvíme, až si Erten nebo Raervar pozvou okradené k sobě. Je tam ještě něco?“
Tyria znovu a znovu prohrabávala zem v tunelu a pokládala vedle sebe všechno, co se jí podařilo najít. Po ní nastoupil Kyryl, protože byl vyšší a mohutnější, takže měl trochu delší paže. Zjistil, že z tunelu odbočuje jakýsi výklenek, a když v něm zapátral drápy, vytáhl na světlo další hrst ukrytých skvostů.
„Snad je to všechno, ale jestli si zahrabali další věci o něco dál, tak se na ně nedostanu,“ prohlásil, když položil svůj úlovek k ostatním nálezům.
„Však on si s nimi pak Raervar promluví,“ prohodila Illyth a sbalila všechny nalezené cennosti do kusu látky, jež si za tím účelem vzala na rychtě hned ráno a uložila do tašvice. Nyní kořist svěřila Tyrii a klekla si na jedno koleno ke kleci.
„Teď vás odneseme na rychtu, kde se rozhodne, co s vámi dál,“ řekla jim mírně. „Víte, kdo vládne městu?“
Jeden z dráčků, ten největší, cosi tiše zadrmolil.
„Správně,“ přikývla. „Tak ten vás bude soudit.“
Dráček se dal do hlasitého vřískání a poskakování po kleci.
„Mně to neříkej,“ pokrčila křídly. „Vím, že draci shromažďují cennosti, a že i velcí draci tu a tam plení hrady a chrámy. To však neznamená, že to smějí dělat.“
Dráček na ni zaprskal jako vzteklá kočka.
„Raervar bude rozhodovat podle práva,“ odvětila lakonicky. „Takže to, co jste naloupili, vrátí majitelům. Co s vámi bude dál, to nevím. Záleží jen na něm.“
Dráček si pro sebe něco zabručel.
„Zakryjeme vás těmi pytli, aby vás nikdo neviděl. Bude to tak nejlepší. Kdyby vás Raervar pustil na svobodu, nikdo nebude vědět, že jste tu byli. Ale jestli se potom znovu rozhodnete krást v Laifu a chytíme vás, zle se vám povede. Velcí draci dvě šance nedávají.“
Dráčci nechali její proslov bez reakce. Jen tiše sledovali, jak pytle zakrývají klec a nechali se odnést.
„Co myslíš, co s nimi Raervar udělá?“ zeptala se tiše Tyria, když šla s Illyth v čele průvodu.
„Netuším,“ přiznala se Illyth. „Raervarovi nic neukradli. Obrali jen rytíře a ty Raervar zrovna nemiluje, stejně jako polovina města. A pokud jsme nalezli všechny postrádané věci, nemusel by být moc přísný. Na druhou stranu, ve velkých dracích se jeden nevyzná, takže si vážně netroufám soudit, jak se v jejich případě rozhodne.“
„Říká se, že draci drží při sobě,“ nadhodila Tyria opatrně.
„Tak o tom já osobně nic nevím,“ odvětila Illyth pobaveně, „a to jsem to, co jsem.“
Tygřice raději rychle převedla hovor na bezpečnější téma.
Ruen stál na volném prostoru dílny oblečený do kožené zbroje. Zyl s otcem stáli stranou, zatímco starý mistr Alsel pracoval na posledních úpravách. Kother co chvíli vyhlédl z okna, aby zkontroloval výšku slunce. Bylo vidět, že začíná být nervózní. Turnaj začal hned ráno a podle počtu přihlášených se soudilo, že skončí kolem poledne, a to se rychle blížilo.
Daeti včera Kotherovi předal Raervarův vzkaz, že Ruen má být připraven kolem poledne u sebe doma, kam pro něj pošle svého posla. Pak se spolu s případným doprovodem přesune skrz Posvátný les a normální les až ke kolbišti.
Kother sice doma nechal pokyny, kam mají posla poslat, kdyby se práce na zbroji protáhly, ale pevně doufal, že to nebude nutné. Zdržení by jen poslalo vodu na Dutherův mlýn a Ruena zbytečně znervóznilo.
„Nic lepšího už s tím nesvedu,“ řekl najednou Alsel a odstoupil od Ruena o dva kroky. Současně se podíval na Kothera a Zyl.
Ti si Ruena pečlivě prohlédli. Museli uznat, že mu zbroj skutečně padne.
„Máš tu nějaký dvůr, kam není moc vidět?“ zeptal se Kother.
„Za těmihle dveřmi,“ ukázal Alsel a hned je otevřel. Kother se došel podívat, zda tam někdo není a pak přikázal Ruenovi, aby vyšel ven a zkusil se trochu projít sem a tam.
Ruen zkusil nejen to, ale také klus, cval, trysk, skoky a úskoky. Zbroj jej nikde nedřela ani neškrtila.
„Mistrovské dílo,“ zamručel, když se zastavil před skupinkou přihlížejících. Zyl jeho slova hned tlumočila a Alsel se spokojeně usmál a mírně se uklonil.
„Musíme jít domů,“ řekl Kother. „Poledne je skoro tady. Každou chvíli můžeme očekávat posla z hradu, abychom vyrazili ke kolbišti.“
Přenesl pohled na Alsela.
„Říkej si, co chceš, za tu zbroj zaplatím. Za takové dílo se musí zaplatit. Do zítra si rozmysli cenu, pak se dohodneme na placení.“
Alsel si pro sebe něco zavrčel, ale pak přikývl. Znal Kothera dlouhé roky a věděl, že s ním není řeč.
Kother pak vytáhl z pytle starou koňskou čabraku a hodil ji přes Ruena.
„Nemusí hned každý vidět, že jsme se trochu připravili,“ odpověděl na nevyřčenou otázku a přikázal Zyl, aby čabraku na svém druhovi upevnila. Pak společně vyrazili k domovu.

Illyth s družinou a dráčky dorazila na rychtu ještě před polednem. Na rychtě již panovala nervozita. Ruen se Zyl se dosud nevrátili a od Thortha, který jim zajišťoval čerstvé informace z kolbiště, věděli, že se turnaj pomalu blíží ke konci.
„To je dost, že jste tady,“ uvítal je Erten. „Chytili jste je? Kde je máte?“
„Chytili,“ usmála se Illyth a ukázala na klec zavěšenou na kopí, které nesli na ramenou Fien s Kyrylem. „Jsou v té kleci a ukradené věci má u sebe Tyria.“
Dlaci s klecí zatím vystoupili do rychty a položili klec na Zylaenin volný stůl. Illyth z ní pak pomalu stáhla pytlovinu. Všichni přítomní se zvědavě naklonili, aby si prohlédli legendami opředené zemní dráčky.
„Oni vážně existují,“ zabručel Erten.
„Na to vezmi jed,“ odtušila jeho družka. „Připravili mě o pěkných pár hrstí chlupů.“
„Co teď s nimi?“ zeptala se Illyth. „Nést je přes město nemůžeme. Už takhle jsou vyděšení k smrti. Je tu na ně moc velký ruch. Navíc jsou to hlavně noční stvoření. Den se jim vůbec nezamlouvá, protože jsou příliš zranitelní.“
„Thorthe?“ řekl Erten.
„Ano?“ ozval se gryf ze zadní řady, odkud sledoval klec na stole, jako kdyby v ní byl jeho oběd. Dráčci to asi chápali podobně, protože se shlukli do klubka a bojácně si ho prohlíželi.
„Kde je Raervar?“
„Stále na tribuně, sleduje turnaj.“
„Zaleť tam. Jistě má kolem sebe své úředníky. Pošli mu po jednom z nich vzkaz, že jsme chytili ty zloděje a zajistili ukradené věci, ale je nesmírně důležité, aby zaletěl na rychtu.“
„Co když nebude chtít?“ odvětil Thorth s mírnou obavou.
„Tak si vynutíš přístup na tribunu a tam mu pošeptáš, koho máme na rychtě v kleci. Pak přiletí zcela určitě.“
Thorth si o tom myslel své, ale přikývl a za chvíli vzlétl z ulice před rychtou.
„Kam je zatím dáme?“ zeptala se Illyth.
„Nechte je tady, jen zavřete okenice, aby na ně nebylo vidět. Až přiletí Raervar, doneseme mu je ukázat.“