Tvorba - Texty

Ruen se s trhnutím probudil. Byl v lese. Pod posvátným dubem. Vycházelo slunce. Vzduch byl prosycený vlhkostí a mezi stromy táhla mlha. Zřetelně cítil, že má úplně mokrou srst, ale jen vrchní vrstvu. Byl živý. Zcela určitě byl živý, ale bolest v hrudi mu pulzovala v rytmu úderů srdce. Bilo jako šílené a funěl, jakoby alespoň tucetkrát oběhl město.
„Co se děje?“ ozval se mu vedle hlavy Zylaenin hlas.
Vlkodlačice si ho vyplašeně prohlížela. Její druh se třásl a vypadal jako po nemoci. Jemně, ale nesmlouvavě jej objala kolem krku a stáhla ho na sebe. Neodporoval. Nechal se převrátit na bok, takže jí částečně ležel na nohách s hlavou u břicha. Hladila ho a trpělivě čekala, až se vzpamatuje.
„Už jsi v pořádku?“ zeptala se, když se posadil.
Podíval se na ni.
„Zabil mě,“ řekl a v očích měl nepřítomný pohled.
„Kdo?“ nechápala.
„Duther. Nemohl jsem se rozeběhnout.“
„Kdy?“
„V souboji.“
„Ale ten ještě nebyl. Jsme v lese, probudil jsi mě kopáním. Hrabal jsi všemi čtyřmi ze spaní a křičel bolestí.“
„Byl to sen,“ řekl nepřítomně. „Ale ta bolest byla skutečná a stále je.“
„Jaká bolest?“ nechápala stále a prohlížela si ho s rostoucí obavou.
„V hrudi,“ odvětil a podíval se na hruď kousek pod krkem. Nic tam nebylo. Jen neuvěřitelně bolestivé místo.
Zyl mu prsty prohrábla srst a Ruen zakňučel bolestí.
„Nic tu není,“ řekla, ale pak se opravila, „počkej, tady něco je. Takové zarudlé místo, jako kdyby tě někdo udeřil a zbyla ti modřina.“
„Bolí jako otevřená rána,“ odvětil.
Zyl se mu podívala do očí. Byla zmatená. Nechápala, co se s ním děje. Pravda byla, že se nacházeli na posvátné půdě a čekali vzkaz od bohů. Svým způsobem to mohlo být ono, ale její druh nevypadal, jako že ví, co má dělat.
„Kromě bolesti, jak se cítíš?“
„Mizerně,“ odvětil. „Mám hlad a vlkodlak ve mně zuří.“
„Na lov bys ale vyrazit neměl,“ dumala. „S plným břichem budeš pomalejší. Najíst se však musíš. Zajdeme ke Kemerovi, on už pro tebe něco najde.“
„Nebude to stačit,“ odvětil Ruen. „Vlkodlak chce pach strachu a ten do jídla nepřimícháš. Ale budu rád i za obyčejné jídlo.“
Stočil hlavu stranou a podíval se na jídlo z domova. Sledoval, jak po něm Zyl natáhla ruku a bez problémů jej zvedla.
„V noci to nešlo,“ odfrkl si.
„Cože?“ otočila k němu hlavu.
„Probudil jsem se během noci a měl jsem hlad, ale kolem masa byla stejná bariéra, jako ta, která nám prve zabránila odejít.“
„Zvláštní,“ zabručela. Prohlédla si maso a pak mu jej strčila pod čenich.
„Vezmi si ho. Já vydržím ke Kemerovi.“
Zhltl maso bez váhání a postavil se na nohy. Hruď mu dala jasně na vědomí, že se jí to nelíbí, ale cítil, že bolest trochu ustoupila. Rozhodně byla slabší než ve chvíli, kdy se probudil.
Společně prošli lesem i brankou. Oba strážní na ně upírali pohledy, dokud jim nezmizeli mezi domy.
Ruena napadlo, že by se měl stavit u Jartena a popsat mu svůj sen. Šaman by jistě věděl, co to znamená. Jenže sotva se mu ta myšlenka v hlavě vylíhla, ozval se opět hlas.
„Nikdo jiný, jen ty!“
Trhl sebou a krátce zaváhal v chůzi.
„Co se děje?“ zeptala se okamžitě Zyl.
„To ta hruď, špatně jsem si šlápl,“ odvětil bez váhání.
Zyl se na něj nedůvěřivě podívala. Znala ho dost dobře, aby poznala, kdy nemluví čistou pravdu. Ale rozhodla se na něj nenaléhat, přestože ji znervózňovalo, co se s ním děje.
Ke Kemerovi došli ponořeni do vlastních myšlenek a téměř mlčky. Zyl pouze využila Ruenovy velikosti a po celou dobu držela dlaň na jeho hřbetě.
Saidara přišla do práce chvilku před nimi, takže se teprve rozhlížela po obchodě a kontrolovala objednávky u misek, jež zanechali zákazníci u vchodu. Při zvuku otevíraných dveří se otočila. Jen zřídka se objevil první zákazník hned po jejím příchodu. Všichni věděli, že se maso musí do prodejny nanosit z dílen za domem, takže měla nějakou dobu na rozkoukání a případné řešení možných zvláštních objednávek, které by třeba vyžadovaly účast mistra Kemera.
„Dobré ráno,“ popřála jim, když je poznala.
„I tobě,“ odpověděla Zyl. „Máš něco pro dva hladové vlkodlaky?“
„Spíš pro tři,“ mrkla na ni pobaveně a Ruen naladil omluvný výraz a vyloudil nejisté zamručení.
„Jen si to nech,“ odvětila Saidara na jeho adresu dřív, než stihla Zyl otevřít tlamu, aby ho mohla tlumočit. „Je tě kus, tak přece nebudeš o hladu. Pojďte dozadu, budete tam mít větší klid. Sem brzy přijdou první zákazníci a myslím, že by vás neustále okukovali a vyptávali se.“
„Přesně o to jsem tě chtěla požádat,“ přikývla Zyl. „Už na ulici se za námi kde kdo obracel, ale naštěstí nás nikdo nezastavil.“
„Možná proto,“ prohodila Saidara přes rameno, zatímco je vedla ke dveřím na dvůr, „že tvému druhovi tak planou oči.“
Zyl se překvapeně podívala na Ruena a musela uznat, že na tom asi něco bude. Hlad z něj přímo vyzařoval.
Tygrodlačice usadila oba vlkodlaky ke stolu a pak zmizela v jedné z mnoha dílen po obvodu dvora. Za krátko se z něj vynořila s mísami. Menší, tedy obvyklé velikosti, byla pro Zylae, větší, kameňák, který by objemem mohl posloužit namísto vědra, pro Ruena.
„Přeji dobrou chuť,“ prohlásila, když je před ně postavila. „Pokusím se sem nikoho nepustit tak dlouho, jak jen to bude možné,“ slíbila ještě a odspěchala zpět do obchodu.
Zyl chtěla popřát Ruenovi dobrou chuť, ale ten již měl tlamu v hrnci a cpal se jako o život. Nedivila se mu. Včera prakticky hladověl, což se nedoporučovalo ani méně problémovým vlkodlakům. Když byla se svou porcí v polovině, vylízal Ruen poslední kousky. Vytáhl hlavu z hrnce, olízl se a odfrkl si. Zyl mu ochotně nabídla zbytek své porce.
„Vážně už nechceš?“ zamručel zaskočeně.
„Saidara si o každém myslí, že jí stejně jako ona,“ usmála se a strčila mu svou misku pod čenich. Jídlo v Ruenovi zmizelo jako mávnutém kouzelného proutku. Zyl si v duchu řekla, že pokud se bude takto cpát po celý život, bude se mít co ohánět, aby uživil ji i s potomky a ještě sebe. Současně poděkovala drakovi, že dlakům povolil lovit v jeho lesích. Kdyby se měli stravovat jen u Kemera, budou brzy bez peněz.
„Je to lepší?“ zeptala se.
„Jak se to vezme,“ zabručel. „Hlad přešel, ale vlkodlak má stejný vztek, jako předtím.“
Zyl se zamyslela. Její návaly dlactví se projevovaly úplně jinak, takže se jen těžko vžívala do jeho stavu. Navíc se dosud nesetkala s nikým, kdo by trpěl planým dlactvím.
„Půjdeme na rychtu,“ prohlásila. „Stejně se tam musíme ohlásit a Illyth s tebou jistě bude chtít probrat další věci ohledně souboje.
Ruen vycítil, jak se mu v hlavě něco překulilo a dalo mu zřetelně najevo, že další výcvik už nebude.
„Myslím,“ zabručel, „že další výcvik by mi už mnoho nepomohl. Měl bych si spíš odpočinout.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Spali jsme v Posvátném lese.“
„Bohové ti řekli, co máš odpoledne udělat?“ vydechla nadějně.
„To bych neřekl,“ zabručel nejistě a čekal, kdy se mu v hlavě znovu ozve onen hlas s příkazem, aby držel jazyk za zuby. „Je to jen takový neodbytný pocit, že další trénink už podstupovat nemám. Víš přece, že jsem vždy poslouchal tvé, Ertenovy a Illythiny rady. Ale teď jsem si jistý, že si někdo nepřeje, abych dál trénoval.“
Zyl se podrbala na bradě.
„Zajdeme za Jartenem, není to daleko.“
„Ne!“ štěkl Ruen naléhavě.
„Proč?“ zamračila se a krátce vycenila zuby.
„Protože ne, nesmím o tom mluvit, nevím proč, ale nesmím,“ odvětil chvatně.
Zyl si to nechala krátce projít hlavou. Nedávalo jí to smysl, ale už jen proto by to mohlo být boží poselství. Na druhou stranu viděla, že to Ruen myslí smrtelně vážně a jistě k tomu má pádné důvody. To už na něm také poznala.
„Dobře, ať je po tvém. Půjdeme tedy na rychtu, ale všem řekneme, že ti smějí dávat jen slovní rady, souhlasíš?“
Ruen s odpovědí chvíli posečkal. Čekal, že se ozve onen hlas, ale bylo naprosté ticho. Tedy kromě k smrti rozzuřeného vlkodlaka, který lomcoval s mentálními mřížemi, do kterých jej během uplynulých týdnů uzavřel, vrčel, vyl a vydával mnoho dalších, nepříjemných zvuků a mimo jiné Ruenovi sliboval, že pokud jej okamžitě nevypustí a nedovolí mu ukojit se při štvanici, bude toho zatraceně litovat. Ruen si ho pokoušel nevšímat, ale šlo to jen velmi těžko.
„Souhlasím,“ přikývl.
Vrátili se do obchodu, kde zatím Saidara vyprovodila dalšího zákazníka a zavřela za ním dveře se zdvořilým přáním krásného dne.
„Za dnešek už pátý, kdo se mě ptal, zda jsem si vsadila,“ prohlásila, když je uviděla.
„Cože?“ zeptala se zaskočená Zyl.
„Ty to nevíš?“ divila se tygrodlačice. „Po městě se už od včerejška uzavírají sázky na to, kdo vyhraje. Celkem bez velkého překvapení sázejí chlupatí a dlaci na Ruena, kdežto lidé na Duthera.“
Vlkodlaci se na sebe podívali.
„To je skutečně velká pocta,“ řekla Zyl nejistě.
„Ruen se může spolehnout na podporu celé naší poloviny města,“ mrkla na ně.
„Co jsme dlužni za snídani?“ převedla Zyl směr hovoru na méně nepříjemné téma.
„Nic,“ odvětila Sadiara. „Rozhodla jsem se, že to za vás dnes zaplatím já. Ale byl tu Kemer a viděl mě, jak dávám peníze do pokladny, když tu nikdo není. Jemu tyhle věci nikdy neujdou. Takže se to pokusil zaplatit sám, ale to zase narazil na mě, tak jsme se na to složili půl na půl.“
Zyl si odevzdaně povzdechla. Podle ní tohle všechno vůbec nebyl dobrý nápad. Celá polovina města nyní Ruena tlačí k vítězství. Kdyby si to raději nechala pro sebe, udělala by líp. Jenže to už byla Saidara. Co na srdci, to na jazyku a diplomacii měla asi jako kamenná lavina.
„Děkujeme mnohokrát, to nemuselo být,“ zabručela znovu.
„Jako by se stalo,“ usmála se Saidara. Podržela jim dveře, když vycházeli na ulici a dívala se za nimi, dokud nezahnuli směrem k rychtě.
Zyl několikrát pohlédla na Ruena. Její druh šel zcela mlčky, pohled upřený přímo před sebe a tvářil se, že si nikoho na ulici nevšímá, přestože se všichni kolemjdoucí zastavovali a dívali se na ně.
Vlkodlačici se ulevilo, když konečně dorazili na rychtu. Tady bude Ruen stranou od zvědavých pohledů. Došli ke svému stolu. Zyl se usadila na stoličce a Ruen si lehl vedle ní na podlahu.
„Mohu se na něco zeptat?“ začala Vitril opatrně.
„Pokud to má něco společného se soubojem a vším, co se k němu váže, tak to raději odlož na jindy,“ zabručela Zyl a vlčice mlčky přikývla. Ostatní se podívali jeden na druhého a všechny další rozhovory se vedly tlumeným hlasem a důsledně se vyhýbaly všemu, co by se třeba jen vzdáleně blížilo souboji.
Pak se však objevila Illyth, která dnes vstala nezvykle pozdě, čímž k sobě přitáhla všeobecnou pozornost.
„Měla jsi dobré sny?“ rýpl si s chutí Kyryl.
„Měla,“ přikývla draconiánka spokojeně. „A přišla jsem na to, kdo krade v táboře. Budu potřebovat dva nebo tři pomocníky, ale nejprve si musím ve městě něco sehnat.“
S tím se otočila a odešla. Podařilo se jí své kolegy tak zaskočit, že se nezmohli na jedinou otázku.
„A sakra,“ zabručela Tyria. „Schválně, jestli o tom ví Erten nebo Gar.“
„Na tvém místě, bych se jich šel hned zeptat,“ přikývl Kyryl. „Erten nemá rád, když se něco děje za jeho zády.“
Tygřice vstala a spěchala po schodech nahoru.
„Vážně na to přišla?“ naklonil Erten hlavu ke straně, když mu Tyria tlumočila Illythina slova.
„Tvrdí to a hned někam spěchala.“
„Tak až přijde, nechte ji, aby si vybrala toho, koho sebou potřebuje. A jeden z těch, co tu zůstanou, ať mi dá vědět, co a jak.“
„Jak si přeješ,“ přikývla. „A přišli Zyl a Ruen. Ale jsou nějací zamlklí a Zyl na všechny vrčí.“
„Nediv se,“ odtušil. „Za půl dne možná přijde o druha. Nechte je být. Celý den mají volno. Ale dávejte na ně pozor a hlídejte, aby je nerušil nikdo z města.“
„Provedu,“ přikývla a vrátila se dolů.
„Myslíš, že na to přišla?“ ozval se zvědavě Gar.
„Nedivil bych se tomu,“ odvětil. „Illyth má mnoho zkušeností. Věřil jsem, že je schopná to vyřešit. Pravda ale je, že chování rytířů jí to mnoho neusnadnilo. O to větší zásluha to bude, pokud se neplete a chytí toho pravého.“
„A co si myslíš o těch dvou?“
„Co si naopak myslíš ty?“ podíval se na něj.
„Že jim pomalu tečou nervy.“
„Vlkodlakům nervy jen tak nepovolí,“ opravil ho. „Mají je jen napnuté, proto jsou podráždění.“
„Ale co Ruen? Na tohle ho nikdy nikdo nepřipravil.“
„Podle mých zkušeností se s tím musí poprat sám. Na kolbišti bude stát úplně sám a bude jen na něm, zda to bude on, kdo se vrátí domů po svých,“ odvětil Erten.
Gar musel uznat, že to je svým způsobem pravda. Jenže vnitřně cítil, že by se Ruenovi měla poskytnout větší podpora, než jen klid a ticho. Uznával však, že tady nejde o lidi. Věděl o chlupatých a dlacích dost, aby se do toho nepletl. Kromě toho měl včera večer rozhovor se Saevin, která jej začala pomalu zasvěcovat do některých méně známých zákoutí života dlaků.
Illyth se vrátila za delší dobu. Tvářila se velmi spokojeně a na tyči přes rameno nesla větší, celokovovou klec.
„K čemu to?“ divila se Tyria, když si klec prohlédla.
„Na zloděje,“ usmála se draconiánka.
„Není malá?“ zamračila se Tyria zaskočeně.
„Je právě akorát, věř mi,“ smála se Illyth. Nicméně všichni přítomní, včetně Ruena a Zyl na ni hleděli, jako kdyby se právě zbláznila.
„Nenabrala jsi v letu nějakou větev nebo tak něco?“ vyjádřil se za všechny Kyryl.
„Mám hlavu v dokonalém pořádku, děkuji za starost,“ odvětila Illyth. „Nyní bych potřebovala všechny dlaky, tedy kromě Zyl a Ruena.“
„Proč zrovna dlaky?“ ozvala se Tyria.
„Jsou hbití a silní. Takže Kyryla a Fiena.“ Pak se podrbala na bradě.
„Co se děje?“ zajímal se Kyryl, který si už zasouval do pouzdra meč, aby mohl vyrazit.
„Nevím, jestli budou dva stačit,“ dumala.
„Jsou ti zloději tak silní, že by odolali dvěma dlakům?“ usmál se krutě Kyryl a mrkl na Fiena.
„To nejsou, ale jsou hrozně rychlí a musíme je překvapit,“ odvětila Illyth a podívala se na Tyriu. „Jak jsi na tom s rychlostí?“
„To měla být urážka?“ pronesla tygřice mrazivě.
„Ne, jen dotaz, zda jsi schopná běhu, skákání, případně sebou rychle praštit na zem.“
„Abych nepraštila s tebou,“ odsekla dotčeně a postavila se vedle Kyryla.
„V tom případě jsme komplet. Už jen nějaký pytel nebo něco takového na zakrytí klece,“ prohlásila Illyth a zmizela směrem na dvůr, aby si požadovanou věc našla ve stodole.
Tyria hbitě vyběhla po schodech a podala Ertenovi a Garovi hlášení.
„Rychlí, hbití a musí se přinést v kleci?“ dumal Erten. „Vážně netuším, na koho se chystá.“
Podíval se na Gara, který jen pokrčil rameny se stejně nechápavým výrazem ve tváři.
„Jděte s ní. Jsem vážně moc zvědav, koho přinesete zpět.“
„To je nás víc,“ usmála se Tyria, obrátila se a zmizela na schodech do přízemí. Vrátila se právě včas, protože Illyth zrovna vyšla ze stodoly a skládala dva pytle. O chvilku později vyrazila celá skupina z rychty směrem k Posvátnému lesu. Měli by to sice kratší branou a skrz tábor, jenže to by se okamžitě stali středem pozornosti a nejeden rytíř nebo panoš by se k nim přidal. Něčemu podobnému se ráda vyhne.

Po jejich odchodu zůstali na rychtě kromě Zyl a Ruena už jen Keras a Thorth, který se ovšem chystal na kontrolní let nad městem. Vlkodlaci stále seděli za svým stolem a do ničeho se nepletli a Keras se snažil vyplnit nějaké lejstro pro Raervarovy úředníky. Bojoval přitom s opotřebovaným brkem a vrčel. Do toho se ozvaly z chodby kroky.
Ve dveřích se objevila Zylaenina sestra, Ilgin.
„Zyl, Ruene!“ křikla do místnosti a oba vlkodlaci sebou trhli.
„Domluvte se s Ertenem, aby vás pustil. Musíte jít se mnou za tátou a je to nutné.“
„Stalo se něco?“ vyskočila Zyl a Ruen už byl na půli cesty ke dveřím.
„Zatím ne, ale stane se, pokud vás nepřivedu,“ odvětila Ilgin a uhnula ze dveří.
Zyl tedy vyběhla schody a vstoupila k Ertenovi.
„Máte volno již od včera,“ odvětil Erten. „Ruen i ty jste byli zproštěni služby, abyste mohli trénovat. Ale děkuji za informaci. Rád vím, kde mám podřízené, kdyby se něco dělo.“
„Děkuji,“ sklonila Zyl krátce hlavu a pak rychle seběhla schody za čekající sestrou a Ruenem.
Trojice vlkodlaků procházela ulicemi rychlým krokem, ale už u druhé odbočky Ilgin změnila směr chůze.
„Tudy se ale nejde domů!“ ozvala se zmateně Zyl a i Ruen vypadal zaskočeně.
„Kdo tu mluvil o tom, že jdeme domů?“ zasmála se Ilgin. „Vedu vás za tátou, to je všechno, tak se pohněte.“
Vedla oba zmatené členy rodiny ulicemi, až došli do jedné úzké uličky ve středu té části města, kde žili vlastně všichni dlaci.
„Tady jsou přece dílny sedlářů a podobných profesí, ne?“ ozvala se Zyl, když se rozhlédla.
„Správně a my jdeme sem,“ ukázala na vchod do jednoho z domů. Došla ke dveřím a zabušila na ně. Po krátkém čekání se otevřely a objevil se jejich otec.
„To je dost, že jste tady,“ zabručel. „Ještě se to musí doupravit, tak aby se to stihlo.“ S tím ustoupil do domu, aby mohli vstoupit.
„Co se musí doupravit?“ zajímala se Zyl. Jako poslední vstoupil Ruen a zvědavě se rozhlížel kolem. Nacházeli se v dílně sedláře, bylo však vidět, že nemá mnoho zakázek a dílnu delší dobu nikdo nepoužil, což se mu zdálo dost podivné, protože za vybavenou dílnu by začínající řemeslník upsal duši třeba ďáblu.
„Tohle přece,“ ukázal Kother na podivnou věc navlečenou na dřevěné koze. Otevřeným oknem na ni dopadalo světlo. Zdálo se, jako by se někdo pokoušel udělat z kusů kůže hrubý tvar vlkodlaka. Ruenovi však okamžitě došlo, k čemu to je. Už tu věc viděl. Měl ji na sobě v tom snu.