Případ ztracených šperků - 12.
Když vlkodlaci odešli, vrátili se Illyth s Ertenem do rychty. Erten zamířil do patra, aby zkontroloval a případně vyřídil nutné listiny. Také měl v plánu trochu pozlobit Gara. Ráno mu jeho čich napověděl, že se Gar a Saevin museli dostat skutečně těsně k sobě, protože z jeho oblečení pach tygrodlačice přímo čpěl. Jeho zástupce však nahoře nebyl, takže se poněkud zklamaný Erten usadil za stolem a začal se věnovat papírování. Mnoho jej nebylo, protože Gar měl s vyřizováním takových papírů mnohaleté zkušenosti, takže je vyřizoval vždy ten, kdo byl zrovna na rychtě a tak neměly čas nahromadit se mu na stole.
Illyth se usadila za stolem. V místnosti byl jen Thorth a nevrle klapal zobákem. To však k němu patřilo stejně jako nabručená nálada, takže si toho vůbec nevšímala.
„Budu muset na obhlídku města,“ ozval se gryf po chvíli.
„Cože?“ trhla sebou, protože jí přerušil myšlenky.
„Povídám, že je čas na let nad městem,“ ozval se Thorth.
Správně rozpoznala skrytou otázku kombinovanou se žádostí. Gryf byl příliš hrdý, než aby ji požádal o společnost, ale ona už věděla, že má z její přítomnosti radost, protože jinak se nad městem hrozně nudí.
„Poletím s tebou,“ řekla a vstala. „Stejně mám plnou hlavu těch vykradených stanů a nemohu na to přijít. A za letu se mi nejlépe přemýšlí.“
„Když chceš, nebudu ti bránit,“ odvětil Thorth blahosklonně a vstal. Vyšli před rychtu a vzlétli. Zamířili nad řeku a pak obloukem na vzdálenější konec jejich poloviny města. Tam se znovu stočili a nad hradbami se vraceli k Posvátnému lesu. Illyth si nemohla nevšimnout, jak se za nimi otáčejí prakticky všichni lidé v rytířském táboře, ale stejně tak je se zájmem sledovali i chlupatí v Raervarově gardě stojící na hradbách a dohlížející na klid v táboře z výšky.
Během letu toho mnoho nenamluvili. Thorth nebyl mluvka a projevoval se spíš činy. Když už měl delší proslov, bylo to většinou svolávání hromů a blesků na něčí hlavu. Illyth to vyhovovalo, protože mohla přemýšlet o Dunalovi. Věděla, že by spíš měla řešit vykradené stany, ale sama sobě se omluvila tím, že stop je tak žalostně málo, že vlastně není o čem přemýšlet.
Na rychtu se vrátili, až když slunce mizelo za horizontem. Illyth se s Thorthem rozloučila, protože ani jeden z nich neměl noční službu. Gryf pak znovu roztáhl křídla a odletěl do svého doupěte. Illyth nahlédla do hlavní místnosti a zjistila, že je tam jen Vitril, které po setmění začne noční směna. Její druh Ildar tam nebyl, ale podle pachu ve vzduchu nemohl být daleko.
„Je tu ještě Tyria?“ zeptala se vlčice.
„Měla by být na dvoře,“ odvětila Vitril. „Děje se něco?“
„Vůbec nic, jen se jí potřebuji na něco zeptat,“ mávla Illyth rukou a zamířila na dvůr.
Tygřice cvičila boj holí pod stromem. Netajila se rozhodnutím cvičit tak dlouho, dokud to bude možné a nikdo jí to nevymlouval. Když si všimla draconiánky, přerušila trénink a počkala, až k ní dojde.
„Copak se děje?“ zeptala se přímo. Viděla její výraz a měla dojem, že tuší, o čem s ní potřebuje mluvit.
„Jde o Dunala,“ řekla Illyth rozpačitě.
„Copak s ním je? Kde se naučil tvůj jazyk?“ zajímala se tygřice.
„Je to draconián, ale má kouzlo, které ho maskuje za člověka. Mně se ale ukázal v pravé podobě,“ zabručela Illyth rozpačitě.
Tygřice se na chvíli zatvářila zaskočeně, ale pak se rozhodla odložit některé otázky na později a soustředit se na ty, o které tu podle ní jde.
„Líbí se ti, viď,“ mrkla na ni poťouchle.
„To se nedá tak říct,“ kroutila se Illyth.
„Proč ne? Buď se ti líbí, nebo ne, proč z toho dělat vědu?“
„U nás to takhle nechodí,“ bručela Illyth. „Dvoření trvá několik let a draconiánka si možného druha pečlivě prověřuje, než svolí se společným životem.“
„Mám pocit, že tady to budeš muset dost urychlit,“ usmála se tygřice.
„Ale já nevím, jestli je ten pravý. Znám ho jen jeden den a jen jsme spolu mluvili a létali nad lesem.“
„A co se ti na něm nezdá?“
„Právě že zatím nic. Létá dokonale, ovládá svá křídla jako mistr, i když je velmi mladý. Dobře se s ním mluví a tak dále.“
„No a? V čem je problém?“
„Nevím, jak ho vyzkoušet z lovu, z boje a tak. Co když něco z toho neumí?“
„Tak se to naučí,“ pokrčila Tyria rameny. „Copak je v tom nějaký problém?“
„Naučí? Ale on už by to všechno měl umět, jinak se nesmí o draconiánku ucházet,“ odvětila Illyth ohromeně. „To se prostě nesmí.“
„Podívej,“ začala tygřice trpělivě, „draconiánů je jako šafránu. Než o jednoho z vás zakopneš, ušoupeš si nohy až ke kolenům. Na tvém místě bych trochu slevila. Zítra je turnaj, pozítří ti už možná odjede a pravděpodobně se už nesetkáte, pokud bys tedy nechtěla letět za ním. Vymysli si pro něj nějakou zkoušku, pokud to považuješ za nezbytné, abys poznala, zda umí bojovat a dokáže tě uživit. Víc ti poradit neumím.“
„Zkoušku?“ opakovala Illyth zamyšleně.
„Pošli ho na lov, nebo se s ním poper, prostě něco takového,“ přikývla Tyria. „Proč si myslíš, že jsem tu tak tloukla do Ertena?“
Illyth ještě chvíli sledovala kmen stromu za tygřicí, ale pak zamrkala a zaostřila na ni.
„Ty jsi ho tím zkoušela?“ zeptala se. „Ostatní říkali, že jsi ho vždy seřezala, co se do něj vešlo.“
„Správně,“ přikývla a ukázala tesáky v nebezpečném úsměvu.
„Tak ti děkuji,“ odvětila Illyth zamyšleně, otočila se a zamířila zpět do rychty. Tyria ji chvíli sledovala se spokojeným výrazem a pak se vrátila k tréninku.
Illyth došla do své jizby, zavřela a zajistila dveře a posadila se na stoličku. Hlavu si položila do dlaní a křídla spustila na podlahu, aby je nemusela držet zvednutá.
Po setmění vylezla na střechu a vzlétla. Zamířila přímo k Posvátnému lesu, ale nad ním se stočila vpravo a klesla až těsně nad koruny. Tak se ztratila případným pozorovatelům z dohledu. Nakonec přistála na samém okraji lesa.
„Krásné přistání,“ ozvalo se jí ze tmy za zády.
Obrátila se. Dunal stál u jednoho ze stromů.
„Jak jsi věděl, že tu přistanu?“
„Nevěděl,“ pokrčil rameny. „Jsem tu už nějakou chvíli. Přišel jsem raději ještě za světla. Náhodou jsi přistála na stejném místě.“
Illyth si nebyla jistá, zda jde skutečně o náhodu nebo ne, ale nechala to plavat.
„Napadlo mne, co vyrazit na lov?“ navrhla. „Ještě jsem nic nevečeřela.“
„Jsem pro,“ přikývl. „Nemám sebou sice kuši, jen meč a dýku, ale na něco už přijdeme.“
Illyth přikývla. Už v jizbě si uvědomila, že vymyslet zkoušku bude poněkud obtížné, protože Dunal se může proměnit už jen jednou a ona si stále nebyla jistá, zda si ho zvolit za partnera nebo ne. Hrozně záviděla vlkodlakům a vůbec všem chlupatým a lidem. Ti mohli postupně vyzkoušet několik partnerů, než našli toho pravého a nikdo se proto na ně nezlobil, ani když spolu nějaký čas žili ve společné domácnosti se vším, co k tomu patří. Jenže u draconiánů něco takového nepřicházelo v úvahu. Jakmile draconiánka byť jen jednou jedinkrát ulehla do postele s draconiánem, stal se jejím druhem.
„Víš, kde se tu zdržuje zvěř?“ zeptal se.
„Od té doby, co jste tady, dlaci vrčí, že musí běžet několik mil daleko, aby něco ulovili,“ odvětila.
„To je vhodné pro dlaky a jejich rychlé nohy nebo pro draky a jejich křídla, ale ne pro lidi,“ usmál se. „Jak by ses tvářila na rybu k večeři? Řeka je nedaleko a podle měsíce, teploty a větru si myslím, že zrovna dnes bychom mohli mít štěstí.“
„Ryba mne v žádném případě neurazí,“ přikývla.
Zabráni do rozhovoru prošli Posvátným lesem a vynořili se nad řekou. Illyth mávla rukou.
„Tak jsme tu, kde chceš lovit?“
Dunal se několikrát rozhlédl, obhlédl oblohu, zaposlouchal se do zvuků vydávaného hmyzem v okolí a pak si vybral místo mezi dvěma vrbami.
„Tady to vypadá moc pěkně,“ prohlásil a rovnou tím směrem vykročil. Illyth šla vedle něj a s velkým zájmem čekala, co má v úmyslu a jak si se zkouškou poradí.
Dunal došel k řece, dřepl si na paty a nějakou dobu bez pohnutí sledoval hladinu. Tu a tam se ozvalo tiché mlasknutí, jak ryba sebrala hmyz, který se neopatrně příliš přiblížil ke hladině.
„Vypadá to na dobré místo,“ zašeptal Dunal, sundal si boty, vyhrnul nohavice a vstoupil do řeky. Illyth jej sledovala s ještě větší zájmem. Mladík se předklonil a s rukama pod hladinou se pomaličku brodil vodou. Netrvalo dlouho a jeho prsty nahmátly šupinaté tělo ryby ukryté u dna. Rychlý chvat, švih rukou a ryba letěla na břeh. Zanedlouho takto ulovil pět ryb.
„Jak velký máš hlad?“ zeptal se.
„Myslím, že tři by mi stačily,“ usmála se.
„V tom případě je už můžeme nechat být,“ odvětil a vrátil se na břeh.
Také přípravu nechala na něm. V noci je oheň vidět na velkou vzdálenost, ale byl s ní, a proto mu nic nehrozilo. Každý dlak, který by pojal úmysl ukojit na něm svůj hlad, by si to rozmyslel dávno předtím, než by si ho Dunal vůbec všiml.
Odešli tedy za ohyb řeky, kam nebylo z městských hradeb vidět, a rozdělali oheň, nad kterým si ryby upekli. Tedy, upekl je Dunal, protože i to bylo obsahem zkoušky. Illyth naopak pozorně sledovala okolí a tak věděla, že kolem nich prošlo hned několik dlaků, ale všichni se jim obloukem vyhnuli, i když si je každý se zájmem prohlédl. Dunal se tvářil, že o žádném z nich neví, ale Illyth si byla jistá, že to jen hraje. Několikrát totiž natočil hlavu tím správným směrem a na okamžik se jakoby zadrhl v řeči.
Ryby byly vynikající. V duchu si přiznala, že mladý draconián prošel zkouškou s plným počtem bodů.
Bylo již po půlnoci a tak bylo načase zamířit zpět. Rozhodla se ho doprovodit až k táboru. Čistě pro jistotu, že se mu nic nestane. Při průchodu Posvátným lesem se dostali do blízkosti dubu, u kterého obětovala bohům Zylaenina smečka. Illyth zpomalila a zavětřila.
„Jsou tu dva vlkodlaci,“ ozval se Dunal jako první. „Vlkodlačí pár.“
„Zyl a Ruen,“ odvětila Illyth tiše.
„Neměli bychom je rušit,“ řekl Dunal opatrně.
Illyth jen přikývla a přidala do kroku. Osobně si nebyla jistá, jak by se vlkodlaci tvářili na jejich přítomnost zde, tím spíš, že s ní jde člověk, ale byla si naprosto jistá, jak by se na takové vměšování tvářili bohové. Proto obešli dub širokým obloukem a až pak se vrátili na původní směr.
Z Posvátného lesa vyšli na stejném místě, kde se předtím setkali.
„A jsem doma,“ prohlásil Dunal šeptem, aby ho nebylo moc slyšet.
„Ještě ne, ještě kus cesty zbývá,“ namítla Illyth a ani v nejmenším nejevila úmysl vzlétnout a vrátit se do města.
Dunal na ni vrhl rychlý pohled, ale jinak si zachoval neutrální výraz.
Illyth vykročila pod krajními stromy k táboru. Dunal šel vedle ní a oba zamyšleně mlčeli. Illyth přemýšlela, jak ho vyzkoušet z boje a on pro změnu zvažoval své naděje na její získání.
Náhle se před nimi ozvalo tiché zašustění. Illyth v mžiku klečela za nejbližším stromem. Dunal za ní nezaostal ani o jediný úder srdce a skrýval se za vedlejším stromem. Oba pozorně sledovali porost před sebou a kontrolovali vzduch. Oba nyní cítili nový pach. Byl sice velmi slabý, ale zcela zřetelný. Dunal jej neznal. Ať se namáhal sebevíc, nemohl si vzpomenout, komu by mohl patřit.
Illyth si však rychle uvědomila, že ten pach zná. Lehla si na zem a začala se tiše plížit vpřed. Dunal se zachoval stejně, a protože neměl křídla, pohyboval se mnohem snadněji. Držel se však na její úrovni.
Po překonání vzdálenosti několika kroků Illyth poprvé zahlédla nějaký pohyb. Okamžitě strnula a sledovala prostor před sebou. Dunal ležel na zemi jen kousek od ní, ale podařilo se mu s porostem dokonale splynout díky tomu, že měl nad sebou větve keře, jejichž pohyb v mírném vánku dokonale maskoval kontury jeho těla.
Po delším čekání opět zahlédla jakýsi pohyb. Pohnula očima, ale ne hlavou, aby jej neztratila, ovšem přitom k sobě nepřitáhla pozornost. O chviličku později přeběhlo po padlém kmeni jen několik kroků od ní drobné stvoření a hbitě zmizelo v porostu.
Illyth překvapením otevřela oči i tlamu dokořán. Teď už věděla, kdo tu krade, ale kdyby to neviděla na vlastní oči, nevěřila by tomu.
Když se vzpamatovala, použila ocas k tomu, aby na sebe upozornila. Jednoduše jím poklepala Dunala po noze a pak mu pravou rukou naznačila, že se stáhnou, ovšem stejně tiše, jako se plížili sem.
„Přišla jsi na něco?“ zeptal se tiše, když se vrátili na samý okraj lesa a seděli na zemi pod obzvláště mohutnou břízou.
„A ty snad ne?“ odvětila pobaveně.
„Měl jsem špatný výhled,“ zabručel. „Cítil jsem jen neznámý pach, slyšel jsem nějaké cupkání jako od malých nožek opatřených dlouhými drápky a pár dalších zvuků, které ale nebyly dost zřetelné, abych je rozpoznal.“
„Já měla výhled dobrý,“ opáčila a najednou se začala tiše smát.
„Co se děje?“ zeptal se zaraženě. Ale Illyth mu pro nával smíchu nedokázala odpovědět. Jen si držela tlamu dlaněmi a téměř se dusila snahou nevyprsknout smíchy nahlas.
Dunal se zamračil, a když se mu ani na několikátý pokus nepodařilo vypáčit z ní žádanou odpověď, nebo alespoň souvislé slovo, chytil ji za ocas a navzdory své lidské podobě se do něj zakousl.
V ten moment se Illyth přestala smát a vrhla se na něj. Povalila jej na zem a začali se prát. Dunal několikrát na poslední chvíli ucukl hlavou na stranu, takže se její čelisti sevřely naprázdno kousíček vedle jeho ucha. Byl proti ní ve zřetelné nevýhodě, protože byla v této podobě větší a měla výhodu dalšího páru končetin a navíc ještě chápavého ocasu, kterým mu mohla snadno ovinout obě nohy současně a tak jej téměř znehybnit.
Jenže draconiánka se na něj nevrhla proto, aby jej zabila za tu troufalost. Ona to brala jako hru. Asi jako když Tyrria dávala Ertenovi lekce v boji holí, z nichž si rychtář odnesl nejeden šrám a modřinu. Musela se však krotit. Dunal byl v lidské podobě zranitelnější, než ona. Kromě toho, chyběly mu drápy a tesáky, kterými by jí mohl její útok oplácet.
Po nějaké době úmyslně udělala chybu a nechala se převrátit na záda. Dunal jí okamžitě přiklekl letovou blánu k zemi a posadil se jí na břicho.
Chvíli si zadýchaně hleděli upřeně do očí. Pak Illyth sáhla k pasu a vylovila z váčku na peníze modrý kámen. Dunal na okamžik přestal dýchat. Sledoval, jak Illyth kámen obrací v prstech a zamyšleně si ho prohlíží.
„Máš v turnaji nějaké vyzyvatele?“ zeptala se konečně a přenesla pohled z kamene na jeho tvář.
„Ještě ne, ale získat je, je velmi snadné.“
Illyth vrátila kámen do tašvice a zvedla ruce k hlavě. Chvíli něco kutila za hlavou a pak si stáhla z vlasů stuhu, kterou si je obvykle stahovala.
„Pokud porazíš alespoň tři a pak přesvědčíš Raervara, aby tě přijal do své družiny, zůstanu s tebou,“ řekla prostě a podala mu stuhu.
„To abych tě pod pancířem poznala.“
Dunal po chvilce mlčky přikývl a stuhu si vzal.
„Pokud tě ale někdo z nich porazí, vrátím ti kámen a musíš hledat někde jinde,“ dodala.
„A když mě Raervar do své družiny nepřijme?“ zeptal se.
„Pak máš povoleno zeptat se u Ertena.“
„Jak si přeješ,“ přikývl a opatrně se zvedl, aby jí nepoškodil křídla. Pak jí podal ruku, aby jí pomohl na nohy, což k jeho překvapení přijala.
„Počkám tu, až dojdeš k táboru,“ řekla. „Lesem ale nechoď. Vyplašil bys ty, co kradou v táboře. Na ty si políčím zítra ráno sama.“
„Takže jsi na to opravdu přišla?“
„Vím to zcela přesně, ale kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi. Nejprve je musím chytit.“
Přikývl a pak se s ní úklonou rozloučil. Mírně mu kývla hlavou na pozdrav a pak čekala, až dojde k prvním stanům. V duchu si ale říkala, že ho bude muset tohle lidské zdravení odnaučit.
Až když zmizel mezi stany, roztáhla křídla a vzlétla. Vracela se stejnou trasou, jakou letěla sem. Nechtěla, aby si někdo všiml, odkud skutečně vzlétla. Měla sice podezření, že si jí všimly hlídky na hradbách, ale ty se zodpovídaly jen Raervarovi a ten věděl, že má pátrat po zlodějích.
Přistála na střeše rychty, protáhla se oknem, které za sebou pečlivě zavřela, kopnutím rozvinula své lůžko a shodila ze sebe zbroj. Vyčistí si jí až ráno, pokud se probudí dost brzy. Jinak bude muset stačit lehké přetažení hadrem. Lehla si a v momentě spala.
Illyth se usadila za stolem. V místnosti byl jen Thorth a nevrle klapal zobákem. To však k němu patřilo stejně jako nabručená nálada, takže si toho vůbec nevšímala.
„Budu muset na obhlídku města,“ ozval se gryf po chvíli.
„Cože?“ trhla sebou, protože jí přerušil myšlenky.
„Povídám, že je čas na let nad městem,“ ozval se Thorth.
Správně rozpoznala skrytou otázku kombinovanou se žádostí. Gryf byl příliš hrdý, než aby ji požádal o společnost, ale ona už věděla, že má z její přítomnosti radost, protože jinak se nad městem hrozně nudí.
„Poletím s tebou,“ řekla a vstala. „Stejně mám plnou hlavu těch vykradených stanů a nemohu na to přijít. A za letu se mi nejlépe přemýšlí.“
„Když chceš, nebudu ti bránit,“ odvětil Thorth blahosklonně a vstal. Vyšli před rychtu a vzlétli. Zamířili nad řeku a pak obloukem na vzdálenější konec jejich poloviny města. Tam se znovu stočili a nad hradbami se vraceli k Posvátnému lesu. Illyth si nemohla nevšimnout, jak se za nimi otáčejí prakticky všichni lidé v rytířském táboře, ale stejně tak je se zájmem sledovali i chlupatí v Raervarově gardě stojící na hradbách a dohlížející na klid v táboře z výšky.
Během letu toho mnoho nenamluvili. Thorth nebyl mluvka a projevoval se spíš činy. Když už měl delší proslov, bylo to většinou svolávání hromů a blesků na něčí hlavu. Illyth to vyhovovalo, protože mohla přemýšlet o Dunalovi. Věděla, že by spíš měla řešit vykradené stany, ale sama sobě se omluvila tím, že stop je tak žalostně málo, že vlastně není o čem přemýšlet.
Na rychtu se vrátili, až když slunce mizelo za horizontem. Illyth se s Thorthem rozloučila, protože ani jeden z nich neměl noční službu. Gryf pak znovu roztáhl křídla a odletěl do svého doupěte. Illyth nahlédla do hlavní místnosti a zjistila, že je tam jen Vitril, které po setmění začne noční směna. Její druh Ildar tam nebyl, ale podle pachu ve vzduchu nemohl být daleko.
„Je tu ještě Tyria?“ zeptala se vlčice.
„Měla by být na dvoře,“ odvětila Vitril. „Děje se něco?“
„Vůbec nic, jen se jí potřebuji na něco zeptat,“ mávla Illyth rukou a zamířila na dvůr.
Tygřice cvičila boj holí pod stromem. Netajila se rozhodnutím cvičit tak dlouho, dokud to bude možné a nikdo jí to nevymlouval. Když si všimla draconiánky, přerušila trénink a počkala, až k ní dojde.
„Copak se děje?“ zeptala se přímo. Viděla její výraz a měla dojem, že tuší, o čem s ní potřebuje mluvit.
„Jde o Dunala,“ řekla Illyth rozpačitě.
„Copak s ním je? Kde se naučil tvůj jazyk?“ zajímala se tygřice.
„Je to draconián, ale má kouzlo, které ho maskuje za člověka. Mně se ale ukázal v pravé podobě,“ zabručela Illyth rozpačitě.
Tygřice se na chvíli zatvářila zaskočeně, ale pak se rozhodla odložit některé otázky na později a soustředit se na ty, o které tu podle ní jde.
„Líbí se ti, viď,“ mrkla na ni poťouchle.
„To se nedá tak říct,“ kroutila se Illyth.
„Proč ne? Buď se ti líbí, nebo ne, proč z toho dělat vědu?“
„U nás to takhle nechodí,“ bručela Illyth. „Dvoření trvá několik let a draconiánka si možného druha pečlivě prověřuje, než svolí se společným životem.“
„Mám pocit, že tady to budeš muset dost urychlit,“ usmála se tygřice.
„Ale já nevím, jestli je ten pravý. Znám ho jen jeden den a jen jsme spolu mluvili a létali nad lesem.“
„A co se ti na něm nezdá?“
„Právě že zatím nic. Létá dokonale, ovládá svá křídla jako mistr, i když je velmi mladý. Dobře se s ním mluví a tak dále.“
„No a? V čem je problém?“
„Nevím, jak ho vyzkoušet z lovu, z boje a tak. Co když něco z toho neumí?“
„Tak se to naučí,“ pokrčila Tyria rameny. „Copak je v tom nějaký problém?“
„Naučí? Ale on už by to všechno měl umět, jinak se nesmí o draconiánku ucházet,“ odvětila Illyth ohromeně. „To se prostě nesmí.“
„Podívej,“ začala tygřice trpělivě, „draconiánů je jako šafránu. Než o jednoho z vás zakopneš, ušoupeš si nohy až ke kolenům. Na tvém místě bych trochu slevila. Zítra je turnaj, pozítří ti už možná odjede a pravděpodobně se už nesetkáte, pokud bys tedy nechtěla letět za ním. Vymysli si pro něj nějakou zkoušku, pokud to považuješ za nezbytné, abys poznala, zda umí bojovat a dokáže tě uživit. Víc ti poradit neumím.“
„Zkoušku?“ opakovala Illyth zamyšleně.
„Pošli ho na lov, nebo se s ním poper, prostě něco takového,“ přikývla Tyria. „Proč si myslíš, že jsem tu tak tloukla do Ertena?“
Illyth ještě chvíli sledovala kmen stromu za tygřicí, ale pak zamrkala a zaostřila na ni.
„Ty jsi ho tím zkoušela?“ zeptala se. „Ostatní říkali, že jsi ho vždy seřezala, co se do něj vešlo.“
„Správně,“ přikývla a ukázala tesáky v nebezpečném úsměvu.
„Tak ti děkuji,“ odvětila Illyth zamyšleně, otočila se a zamířila zpět do rychty. Tyria ji chvíli sledovala se spokojeným výrazem a pak se vrátila k tréninku.
Illyth došla do své jizby, zavřela a zajistila dveře a posadila se na stoličku. Hlavu si položila do dlaní a křídla spustila na podlahu, aby je nemusela držet zvednutá.
Po setmění vylezla na střechu a vzlétla. Zamířila přímo k Posvátnému lesu, ale nad ním se stočila vpravo a klesla až těsně nad koruny. Tak se ztratila případným pozorovatelům z dohledu. Nakonec přistála na samém okraji lesa.
„Krásné přistání,“ ozvalo se jí ze tmy za zády.
Obrátila se. Dunal stál u jednoho ze stromů.
„Jak jsi věděl, že tu přistanu?“
„Nevěděl,“ pokrčil rameny. „Jsem tu už nějakou chvíli. Přišel jsem raději ještě za světla. Náhodou jsi přistála na stejném místě.“
Illyth si nebyla jistá, zda jde skutečně o náhodu nebo ne, ale nechala to plavat.
„Napadlo mne, co vyrazit na lov?“ navrhla. „Ještě jsem nic nevečeřela.“
„Jsem pro,“ přikývl. „Nemám sebou sice kuši, jen meč a dýku, ale na něco už přijdeme.“
Illyth přikývla. Už v jizbě si uvědomila, že vymyslet zkoušku bude poněkud obtížné, protože Dunal se může proměnit už jen jednou a ona si stále nebyla jistá, zda si ho zvolit za partnera nebo ne. Hrozně záviděla vlkodlakům a vůbec všem chlupatým a lidem. Ti mohli postupně vyzkoušet několik partnerů, než našli toho pravého a nikdo se proto na ně nezlobil, ani když spolu nějaký čas žili ve společné domácnosti se vším, co k tomu patří. Jenže u draconiánů něco takového nepřicházelo v úvahu. Jakmile draconiánka byť jen jednou jedinkrát ulehla do postele s draconiánem, stal se jejím druhem.
„Víš, kde se tu zdržuje zvěř?“ zeptal se.
„Od té doby, co jste tady, dlaci vrčí, že musí běžet několik mil daleko, aby něco ulovili,“ odvětila.
„To je vhodné pro dlaky a jejich rychlé nohy nebo pro draky a jejich křídla, ale ne pro lidi,“ usmál se. „Jak by ses tvářila na rybu k večeři? Řeka je nedaleko a podle měsíce, teploty a větru si myslím, že zrovna dnes bychom mohli mít štěstí.“
„Ryba mne v žádném případě neurazí,“ přikývla.
Zabráni do rozhovoru prošli Posvátným lesem a vynořili se nad řekou. Illyth mávla rukou.
„Tak jsme tu, kde chceš lovit?“
Dunal se několikrát rozhlédl, obhlédl oblohu, zaposlouchal se do zvuků vydávaného hmyzem v okolí a pak si vybral místo mezi dvěma vrbami.
„Tady to vypadá moc pěkně,“ prohlásil a rovnou tím směrem vykročil. Illyth šla vedle něj a s velkým zájmem čekala, co má v úmyslu a jak si se zkouškou poradí.
Dunal došel k řece, dřepl si na paty a nějakou dobu bez pohnutí sledoval hladinu. Tu a tam se ozvalo tiché mlasknutí, jak ryba sebrala hmyz, který se neopatrně příliš přiblížil ke hladině.
„Vypadá to na dobré místo,“ zašeptal Dunal, sundal si boty, vyhrnul nohavice a vstoupil do řeky. Illyth jej sledovala s ještě větší zájmem. Mladík se předklonil a s rukama pod hladinou se pomaličku brodil vodou. Netrvalo dlouho a jeho prsty nahmátly šupinaté tělo ryby ukryté u dna. Rychlý chvat, švih rukou a ryba letěla na břeh. Zanedlouho takto ulovil pět ryb.
„Jak velký máš hlad?“ zeptal se.
„Myslím, že tři by mi stačily,“ usmála se.
„V tom případě je už můžeme nechat být,“ odvětil a vrátil se na břeh.
Také přípravu nechala na něm. V noci je oheň vidět na velkou vzdálenost, ale byl s ní, a proto mu nic nehrozilo. Každý dlak, který by pojal úmysl ukojit na něm svůj hlad, by si to rozmyslel dávno předtím, než by si ho Dunal vůbec všiml.
Odešli tedy za ohyb řeky, kam nebylo z městských hradeb vidět, a rozdělali oheň, nad kterým si ryby upekli. Tedy, upekl je Dunal, protože i to bylo obsahem zkoušky. Illyth naopak pozorně sledovala okolí a tak věděla, že kolem nich prošlo hned několik dlaků, ale všichni se jim obloukem vyhnuli, i když si je každý se zájmem prohlédl. Dunal se tvářil, že o žádném z nich neví, ale Illyth si byla jistá, že to jen hraje. Několikrát totiž natočil hlavu tím správným směrem a na okamžik se jakoby zadrhl v řeči.
Ryby byly vynikající. V duchu si přiznala, že mladý draconián prošel zkouškou s plným počtem bodů.
Bylo již po půlnoci a tak bylo načase zamířit zpět. Rozhodla se ho doprovodit až k táboru. Čistě pro jistotu, že se mu nic nestane. Při průchodu Posvátným lesem se dostali do blízkosti dubu, u kterého obětovala bohům Zylaenina smečka. Illyth zpomalila a zavětřila.
„Jsou tu dva vlkodlaci,“ ozval se Dunal jako první. „Vlkodlačí pár.“
„Zyl a Ruen,“ odvětila Illyth tiše.
„Neměli bychom je rušit,“ řekl Dunal opatrně.
Illyth jen přikývla a přidala do kroku. Osobně si nebyla jistá, jak by se vlkodlaci tvářili na jejich přítomnost zde, tím spíš, že s ní jde člověk, ale byla si naprosto jistá, jak by se na takové vměšování tvářili bohové. Proto obešli dub širokým obloukem a až pak se vrátili na původní směr.
Z Posvátného lesa vyšli na stejném místě, kde se předtím setkali.
„A jsem doma,“ prohlásil Dunal šeptem, aby ho nebylo moc slyšet.
„Ještě ne, ještě kus cesty zbývá,“ namítla Illyth a ani v nejmenším nejevila úmysl vzlétnout a vrátit se do města.
Dunal na ni vrhl rychlý pohled, ale jinak si zachoval neutrální výraz.
Illyth vykročila pod krajními stromy k táboru. Dunal šel vedle ní a oba zamyšleně mlčeli. Illyth přemýšlela, jak ho vyzkoušet z boje a on pro změnu zvažoval své naděje na její získání.
Náhle se před nimi ozvalo tiché zašustění. Illyth v mžiku klečela za nejbližším stromem. Dunal za ní nezaostal ani o jediný úder srdce a skrýval se za vedlejším stromem. Oba pozorně sledovali porost před sebou a kontrolovali vzduch. Oba nyní cítili nový pach. Byl sice velmi slabý, ale zcela zřetelný. Dunal jej neznal. Ať se namáhal sebevíc, nemohl si vzpomenout, komu by mohl patřit.
Illyth si však rychle uvědomila, že ten pach zná. Lehla si na zem a začala se tiše plížit vpřed. Dunal se zachoval stejně, a protože neměl křídla, pohyboval se mnohem snadněji. Držel se však na její úrovni.
Po překonání vzdálenosti několika kroků Illyth poprvé zahlédla nějaký pohyb. Okamžitě strnula a sledovala prostor před sebou. Dunal ležel na zemi jen kousek od ní, ale podařilo se mu s porostem dokonale splynout díky tomu, že měl nad sebou větve keře, jejichž pohyb v mírném vánku dokonale maskoval kontury jeho těla.
Po delším čekání opět zahlédla jakýsi pohyb. Pohnula očima, ale ne hlavou, aby jej neztratila, ovšem přitom k sobě nepřitáhla pozornost. O chviličku později přeběhlo po padlém kmeni jen několik kroků od ní drobné stvoření a hbitě zmizelo v porostu.
Illyth překvapením otevřela oči i tlamu dokořán. Teď už věděla, kdo tu krade, ale kdyby to neviděla na vlastní oči, nevěřila by tomu.
Když se vzpamatovala, použila ocas k tomu, aby na sebe upozornila. Jednoduše jím poklepala Dunala po noze a pak mu pravou rukou naznačila, že se stáhnou, ovšem stejně tiše, jako se plížili sem.
„Přišla jsi na něco?“ zeptal se tiše, když se vrátili na samý okraj lesa a seděli na zemi pod obzvláště mohutnou břízou.
„A ty snad ne?“ odvětila pobaveně.
„Měl jsem špatný výhled,“ zabručel. „Cítil jsem jen neznámý pach, slyšel jsem nějaké cupkání jako od malých nožek opatřených dlouhými drápky a pár dalších zvuků, které ale nebyly dost zřetelné, abych je rozpoznal.“
„Já měla výhled dobrý,“ opáčila a najednou se začala tiše smát.
„Co se děje?“ zeptal se zaraženě. Ale Illyth mu pro nával smíchu nedokázala odpovědět. Jen si držela tlamu dlaněmi a téměř se dusila snahou nevyprsknout smíchy nahlas.
Dunal se zamračil, a když se mu ani na několikátý pokus nepodařilo vypáčit z ní žádanou odpověď, nebo alespoň souvislé slovo, chytil ji za ocas a navzdory své lidské podobě se do něj zakousl.
V ten moment se Illyth přestala smát a vrhla se na něj. Povalila jej na zem a začali se prát. Dunal několikrát na poslední chvíli ucukl hlavou na stranu, takže se její čelisti sevřely naprázdno kousíček vedle jeho ucha. Byl proti ní ve zřetelné nevýhodě, protože byla v této podobě větší a měla výhodu dalšího páru končetin a navíc ještě chápavého ocasu, kterým mu mohla snadno ovinout obě nohy současně a tak jej téměř znehybnit.
Jenže draconiánka se na něj nevrhla proto, aby jej zabila za tu troufalost. Ona to brala jako hru. Asi jako když Tyrria dávala Ertenovi lekce v boji holí, z nichž si rychtář odnesl nejeden šrám a modřinu. Musela se však krotit. Dunal byl v lidské podobě zranitelnější, než ona. Kromě toho, chyběly mu drápy a tesáky, kterými by jí mohl její útok oplácet.
Po nějaké době úmyslně udělala chybu a nechala se převrátit na záda. Dunal jí okamžitě přiklekl letovou blánu k zemi a posadil se jí na břicho.
Chvíli si zadýchaně hleděli upřeně do očí. Pak Illyth sáhla k pasu a vylovila z váčku na peníze modrý kámen. Dunal na okamžik přestal dýchat. Sledoval, jak Illyth kámen obrací v prstech a zamyšleně si ho prohlíží.
„Máš v turnaji nějaké vyzyvatele?“ zeptala se konečně a přenesla pohled z kamene na jeho tvář.
„Ještě ne, ale získat je, je velmi snadné.“
Illyth vrátila kámen do tašvice a zvedla ruce k hlavě. Chvíli něco kutila za hlavou a pak si stáhla z vlasů stuhu, kterou si je obvykle stahovala.
„Pokud porazíš alespoň tři a pak přesvědčíš Raervara, aby tě přijal do své družiny, zůstanu s tebou,“ řekla prostě a podala mu stuhu.
„To abych tě pod pancířem poznala.“
Dunal po chvilce mlčky přikývl a stuhu si vzal.
„Pokud tě ale někdo z nich porazí, vrátím ti kámen a musíš hledat někde jinde,“ dodala.
„A když mě Raervar do své družiny nepřijme?“ zeptal se.
„Pak máš povoleno zeptat se u Ertena.“
„Jak si přeješ,“ přikývl a opatrně se zvedl, aby jí nepoškodil křídla. Pak jí podal ruku, aby jí pomohl na nohy, což k jeho překvapení přijala.
„Počkám tu, až dojdeš k táboru,“ řekla. „Lesem ale nechoď. Vyplašil bys ty, co kradou v táboře. Na ty si políčím zítra ráno sama.“
„Takže jsi na to opravdu přišla?“
„Vím to zcela přesně, ale kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi. Nejprve je musím chytit.“
Přikývl a pak se s ní úklonou rozloučil. Mírně mu kývla hlavou na pozdrav a pak čekala, až dojde k prvním stanům. V duchu si ale říkala, že ho bude muset tohle lidské zdravení odnaučit.
Až když zmizel mezi stany, roztáhla křídla a vzlétla. Vracela se stejnou trasou, jakou letěla sem. Nechtěla, aby si někdo všiml, odkud skutečně vzlétla. Měla sice podezření, že si jí všimly hlídky na hradbách, ale ty se zodpovídaly jen Raervarovi a ten věděl, že má pátrat po zlodějích.
Přistála na střeše rychty, protáhla se oknem, které za sebou pečlivě zavřela, kopnutím rozvinula své lůžko a shodila ze sebe zbroj. Vyčistí si jí až ráno, pokud se probudí dost brzy. Jinak bude muset stačit lehké přetažení hadrem. Lehla si a v momentě spala.