Případ ztracených šperků - 11.

Komentář autora
Příběh ze série povídek o rychtáři Ertenovi a jeho družině.

Drak a vládce města Raervar pořádá v Laifu turnaj. Sjedou se přední rytíři království, aby se utkali na kolbišti. Vítěz jako obvykle získá koně a zbroj poraženého soupeře a ti skutečně nejlepší i něco od samotného Raervara. Avšak ne všichni rytíři přijeli kvůli turnaji. Jeden z nich má s místními vlkodlaky nevyřízené účty a rozhodne se s nimi vypořádat ve velkém stylu. A jako by toho nebylo málo, někdo začne krást cennosti ve stanech rytířů.
žánr: Povídka | přidáno: 8.10.2017 (9:05) | oblíbené 3

Illyth přistála za táborem a vstoupila do něj ve směru od Posvátného lesa. Došla k ráno vykradeným stanům a začala je znovu prohlížet. Ze vzduchu si všimla, že se Dunal pohybuje u koní svého pána a zřetelně viděla, že se na ni podíval a viděl ji přistávat.
Nyní byl v táboře větší klid. Většina rytířů vyrazila do města na oběd, což se v jejich podání změnilo na delší akci. V táboře samotném tak zůstali jen někteří členové jejich družin, většinou proto, aby hlídali stany anebo se starali o koně. Dunal tak měl mnohem větší možnost se k ní dostat.
„Jak vidím, rychtář má v tobě neúnavného podřízeného,“ ozval se před ní jeho hlas. Zvedla hlavu.
„Pátrání se nesmí podcenit,“ odsekla, ale přitom na něj rychle mrkla a rukou krytou křídlem mu naznačila, že s ním potřebuje mluvit v lese.
Dunalův výraz se nijak nezměnil, ale byla si jistá, že to musel vidět.
„Můj pán by rád znal nějaké výsledky pátrání. První rytíři chtějí odjet hned druhý den po turnaji a bylo by lepší, kdyby tou dobou byl zloděj dopaden, nebo se alespoň jistě vědělo, kdo to je.“
„Jakmile se něco dozvím, povím to Ertenovi a ten pak kontaktuje tvého pána,“ odvětila. „Já sama nesmím o pátrání s nikým mluvit. To může jen Erten nebo jeho zástupce Gar.“
„Rozumím, podám zprávu rytíři Simynovi,“ přikývl, mírně se jí uklonil a odešel.
Illyth ještě chvíli prohlížela stany a pak odešla do lesa. Zastavila se asi třicet kroků hluboko, takže na ni nebylo tolik vidět. Dunal se objevil o chvíli později.
„Už jsem si říkala, zda jsi to vůbec viděl,“ přivítala jej.
„Viděl,“ usmál se. „Vidím docela dobře. Co se stalo?“
„Víš něco o rytíři Dutherovi?“
„Je to chudý rytíř, ale co mu chybí v pokladnici, nosí v hlavě. Není s ním k vydržení. I ostatní rytíři se mu raději hledí vyhýbat, aby s ním nemuseli prohodit ani slovo. Ale v boji se už vyznamenal. Jenže posledně si to rozházel u krále a teď se snaží si to vyžehlit.“
„Copak si provedli?“
„Nevím to přesně, ale mělo se to stát při posledním tažení. Rytíř Duther spoléhal, že mu pomohou příbuzní, ale ti ho v tom nechali. Nechtěli se postavit králi.“
„Copak tohle všechno ho má usmířit s králem?“ nechápala Illyth.
„Podle mého pána ne a ani já v tom nevidím žádnou logiku. Dutherovo panství se nachází nedaleko hor, kde žije hodně vlkodlaků. Popravdě, žije tam víc vlkodlaků, než jinde v království. Lidé říkají, že i ti, co se tváří jako lidé, ve skutečnosti lidmi nejsou. Pokud by chtěl na krále zapůsobit jako neohrožený bojovník s vlkodlaky, nemusel jezdit tak daleko.“
„A co mu udělali?“
„Právě že nic,“ usmál se Dunal. „V tom to asi bude. Tamější vlkodlaci nikomu neškodí. Žijí si sami pro sebe a s okolním světem se stýkají pouze na trzích v okolních městech. Je to několik měsíců, co se můj pán rozčílil, když se dozvěděl, že se při jednom takovém trhu Dunal pokusil vyprovokovat střet s vlkodlaky.“
„Ale nepovedlo se mu to, jak se zdá.“
„Ani náhodou,“ zasmál se Dunal. „Zjišťoval jsem pro rytíře Simyna detaily. Hádku vyvolali muži Dutherova doprovodu v jedné z krčem na rynku. Ale vlkodlaci se dlouho drželi zpátky. Až když to překročilo únosnou mez, vytáhli hole a pustili se do nich. Brzy bylo po boji. Vlkodlaci měli větší sílu a dubovými holemi napráskali ozbrojencům, co se do nich vešlo. Konšelé to řešili ještě tentýž den. Závěr zněl, že vlkodlaci se jen bránili, a proto se proti nim nepovede žádné další šetření. Dutherův doprovod skončil v šatlavě a druhý den jim všem kat zmrskal záda u pranýře. Rytíř hrozně zuřil a vyhrožoval pomstou, ale nakonec k tomu nedošlo. Nemá na to prostředky. Popravdě, jeho sousedi ho pozorují s velkou obavou, protože je tak chudý a má s kdekým rozepře, že by se klidně mohl vydat na dráhu loupeživého rytíře. O mnoho hůř už na tom být nemůže.“
„Ale kdyby vyhrál boží soud nad vlkodlakem a současně pomstil svého příbuzného, mohlo by se jeho postavení změnit, nebo ne?“
„Postavení určitě, ale peníze mu za to nikdo nedá. Kdyby se kdekým nehádal, nebyl by na tom tak špatně. Můj pán pro něj vyjednával celkem slušné místo v královské družině. Nebylo by to nic extra, ale měl by jistý příjem, stále by se pohyboval v blízkosti krále a jako člen jeho družiny by měl nárok na větší podíl z kořisti. Jenže si to všechno pošlapal na poslední výpravě a ostatní rytíři nad ním pomalu lámou hůl.“
„Jinými slovy je to inteligentní blbec,“ shrnula jeho vysvětlení.
„Taky se mu tak dá říkat,“ zasmál se Dunal.
„Víš něco o tom, jak se připravil na souboj?“
„Myslel jsem si, že se někdo z vás přijde zeptat,“ mrkl na ni. „Co přesně potřebuješ vědět?“
„Jakou má zbroj? Co všechno si nechal vyzdobit stříbrem a jestli se nechlubil, že si na vlkodlaky připravil ještě něco dalšího.“
„Zbroj má obyčejnou, bojovou. Vůbec to není zesílená turnajová. Jednotlivé díly u sebe drží obvyklé kožené řemeny. Pod plechy na trupu má kroužkovou vestu a prošívanici, ale ruce kromě plechů chrání jen prošívanice. Kroužková vesta není postříbřená, což tě asi nepřekvapí. Stála by celé jmění.“
„Jak to všechno víš?“ naklonila hlavu ke straně.
„Říkal jsem přece, že jsem tu někoho od vás čekal,“ mrkl na ni. „Večer jsem se ometal kolem jeho stanu a čekal jsem, až si půjde lehnout. Viděl jsem, jak mu panoš pomáhá odložit zbroj.“
Illyth se na okamžik zabývala myšlenkou, nakolik se Dunal chvástá a nakolik se jen snaží pomoci, ale pak ji odsunula na později.
„A co ten jeho kůň, je nějak chráněný proti vlkodlakovi?“
„To jsem zjistil až dnes ráno. Jeho panoš vynesl ven čabraku. Nejsem si jistý, ale myslím, že má na sobě stříbrné vyšívání.“
„Je ho hodně?“
„To se tak nedá říct,“ odvětil rozpačitě. „Myslím, že Duther do toho dal poslední peníze, co měl. Výšivka to vlastně ani není. Nechal si upravit svou starou čabraku tím, že je do ní všitá stříbrná nit. Netvoří žádný obrazec. Na zádech koně není vůbec žádná, myslím, že i horní strana krku bude bez ochrany, ale určitě jsem ji viděl na spodním okraji a na bocích, aby se vlkodlak nemohl zakousnout do krku ani do nohou.“
„Zmetek,“ zavrčela Illyth.
„Ale ta čabraka je stará,“ dodal Dunal. „Viděl jsem její řemeny. Nejsou nic moc. Je tu určitá naděje, že by se je Ruenovi podařilo vytrhnout z látky nebo přímo přetrhnout. Pokud by šel do boje s kopím nebo něčím takovým, měl by rozhodně šanci.“
„Bohové rozhodli, že bude bojovat ve čtyřnohé podobě,“ opáčila Illyth chmurně.
„Takže jen zuby a drápy?“ ujišťoval se Dunal zaskočeně.
„Vypadá to tak.“
„Pak doufám, že je jejich šaman dobrý ranhojič, protože i když Ruen vyhraje, bude od všeho toho stříbra pěkně popálený.“
„Víc o Dutherovi nevíš?“
„Byl si stěžovat u Raervara, ale ještě se nevrátil, nebo jsem si ho zatím nevšiml.“
„Proč si stěžoval?“
„Protože bude bojovat s obyčejným pacholkem, tovaryšem. Bere to jako urážku.“
„To si musí vyřídit s bohy,“ zabručela Illyth.
„To mu říkal i Simyn, ale nepochodil.“
„Ten rytíř je vážně zvláštní. Vždyť přece každý ví, že mezi dlaky nenajdeš žádné rytíře ani šlechtice. Bohaté kupce, vynikající řemeslníky, bojovníky a hraničáře, to všechno ano, ale do rytířského stavu je nikdy nikdo nepasoval, a pokud vím, tak jen velmi zřídka se nějaký šlechtic promění v dlaka a nepřijde o majetek. Rodina se většinou rychle postará, aby někam zmizel.“
„Popravdě, mezi rytíři jsem zaslechl, že by byli raději, kdyby ten souboj dopadl nerozhodně. Nechtějí tu konflikt bohů. Když vyhraje Duther, mohlo by některé z mladších nebo horkokrevnějších rytířů napadnout vyplenit Posvátný les. Když vyhraje Ruen, pak se rytíři obávají, že by naopak dlaci a chlupatí mohli napadnout lidská posvátná místa. Do toho je tu nebezpečí, že by se bohové, kteří prohrají, mohli rozzlobit nejen na své věřící a všichni víme, co by to znamenalo.“
„Víme to moc dobře,“ přikývla. „Podobné řeči se vedou i u nás. Nikdo si nepřeje konflikt s lidskými bohy. Na druhou stranu si u nás prakticky všichni, mě nevyjímaje, přejí, aby Duther zemřel. A vzhledem k pravidlům ordálu, jak je stanovil Raervar, je to docela klidně možné.“
„Podle mého pána a starších rytířů je téměř jisté, že tam zůstanou oba,“ zabručel Dunal. „Je přece vyloučeno, aby Ruen Duthera ani jedinkrát nekousl, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. A pak už bude jedno, zda Duther odejde z kolbiště nebo ne. Rytíři ho nenechají žít. Prý tam budou mít několik kušiníků se stříbrnými šípy. Zastřelí ho hned jak jej Raervar prohlásí za vítěze. Nikdo nebude riskovat jeho proměnu ve vlkodlaka.“
„Říkám si, zda to má z jeho strany vůbec nějaké řešení,“ zamyslela se Illyth.
„Tak to nejsi sama, kdo o tom přemýšlí a nemůže na nic přijít,“ přikývl.
„Víš o něm ještě něco?“
„Myslím, že jsem ti řekl všechno,“ odvětil po krátkém přemýšlení.
„V tom případě ti mnohokrát děkuji, a pokud bys ještě něco zjistil, dej mi vědět, ano?“
„Rád, ale jak?“
„Řekněme večer na okraji Posvátného lesa, souhlasíš?“ mrkla na něj.
Dunal se vzpamatoval během chviličky.
„Dobře, tak tedy po setmění na okraji Posvátného lesa,“ zopakoval mechanicky.
Illyth se otočila k odchodu a ocasem se mu otřela o nohy. Dunal se neodvážil ani pohnout a sledoval ji, dokud mu nezmizela mezi stromy.
„V dračicích aby se pes vyznal,“ zabručel pak tiše, otočil se a zamířil do tábora.
Illyth na prvním vhodném místě vzlétla a obloukem vedoucím nad Posvátným lesem se vrátila na rychtu. Přistála na dvoře ve chvíli, kdy Erten mluvil se Zyl, Ruenem a Tyriou.
„Zjistila jsi něco?“ zeptal se Erten, sotva složila křídla za zády.
„Něco málo,“ přitakala a pak jim vypověděla vše, co jí řekl Dunal. Jen odmítla říct, od koho a jak se vše dozvěděla.
Erten se raději nepokoušel podívat na Zyl a Ruena. Místo toho poděkoval Illyth za rychlé zjištění tak důležitých informací.
„Ale drak mě upozornil,“ obrátil se k vlkodlačímu páru, „že byste se měli odebrat do Posvátného lesa, abyste byli blíž bohům a ti k vám mohli nějakým způsobem promluvit.“
Zyl se podívala dolů na Ruena a ten zase nahoru na ni.
„Jarten říkal něco podobného,“ pokrčila rameny. „Říkal drak něco o tom, jak by to bohové udělali?“
„Ne,“ zavrtěl Erten hlavou. „Také o tom nic neví. Říkal jen, že bohové se neradi projevují na veřejnosti.“
„Tak to abychom vyrazili,“ zabručela Zyl a Ruen tiše zakňučel.
„Stavíme se doma pro jídlo, oznámíme to Jartenovi a zůstaneme na našem obětním místě až do zítřejšího rána,“ řekla Zyl.
Sledovali, jak docházejí.
„Máš víc zkušeností s rytíři a turnaji, jaké dáváš Ruenovi šance?“
„Tak půl na půl,“ odvětila. „Duther je ve stříbře a má zkušenosti, ale Ruen je rychlejší, silnější a hbitější. Co jsem mu mohla poradit, to jsem mu řekla a trochu si to nacvičil. Teď už pro něj nemůžu nic dělat.“
„Ani nesmíš, podle Jartena a draka.“
„Je tu něco, co jsem neřekla. Vím, že se rytíři domluvili, že pokud Duther vyhraje, ale bude od Ruena byť jen jedinkrát kousnutý, zastřelí jej některý z rytířů stříbrným šípem hned po té, co jej Raervar vyhlásí vítězem.“
„Jak znám Raervara, bude tam většina jeho družiny, aby zajistila klid. Ale nevím, jak se zachová. Duther urazil i jeho bohy.“
~*~

Zyl s Ruenem se nejprve zastavili u Jartena. Šaman však nebyl doma a ani jeho rodina netušila, kam odešel. Vzal si však sebou rituální potřeby, takže odhadovali, že šel do Posvátného lesa.
Vlkodlačí pár tedy poděkoval a došel si domů pro trochu jídla a informovat rodinu o tom, kde a proč budou. Nemohli nevšimnout jejich soucitných pohledů, ale nedali to na sobě znát. Ostatně, i jeden před druhým se to snažili nedat nijak najevo.
Odešli do Posvátného lesa a nezastavili se až pod posvátným dubem. A k jejich překvapení tam nalezli Jartena.
Seděl na zkřížených nohou před obětním kamenem, před sebou měl několik misek s bylinkami rozmístěných do půlkruhu a maličký ohníček, z něhož stoupal vonný dým.
Zyl opatrně zakašlala, aby na ně upozornila.
„Já o vás vím,“ odvětil šaman, aniž by se nějak pohnul. „Pojďte sem a sedněte si vedle mne.“
Zachovali se podle jeho pokynů a posadili se po obou jeho stranách. Napravo seděl Ruen a vlevo Zyl.
„Myslím, že vás sem poslali, aby k Ruenovi mohli promluvit bohové, že?“
„Je to tak,“ přikývla Zyl. „Erten mluvil s Raervarem.“
Jarten se jen ušklíbl. V duchu jej napadlo, zda by v královském městě nečekali až na radu samotného panovníka.
„Bohové mi naznačili, co máte dělat,“ pokračoval nuceně klidným hlasem. Oba vlkodlaci našpicovali uši.
„Oba musíte zůstat tady. Dám vám vypít tenhle odvar a pak odejdu.“ Během řeči se předklonil a zvedl keramickou misku naplněnou jakousi tekutinou.
„A pak?“ zeptala se dychtivě Zyl.
„To už záleží na bozích,“ pokrčil Jarten rameny, ale tak, aby nerozlil ani kapku. Pak podal misku Zyl.
„Polovinu ty.“
Zyl se bez váhání napila a vrátila mu misku zpět.
Jarten ji nyní položil na zem před Ruena.
„A ty ten zbytek.“
Ruen sklonil hlavu a jeho široký jazyk se s nápojem vypořádal během několika chvil.“
Jarten si sbalil všechny rituální potřeby do tlumoku a vstal. Zyl s Ruenem si zatím sedli jeden ke druhému. Podíval se na ně a mírně se usmál. Zyl právě spadla hlava na záda svého druha, který ležel vedle ní a marně bojoval s přicházejícím spánkem.
~*~

Ruen stál na okraji kolbiště. Pod tlapami cítil piliny. Všude po obvodu se tísnily davy lidí i chlupatých. Ve středu delší hrany kolbiště směrem k městským hradbám stála tribuna. Na ní seděli nejdůležitější hosté a zcela nahoře ležel v poloze sfingy Raervar.
Pak se podíval před sebe. Tam se na koni připravoval rytíř Duther. Vlkodlačí zrak Ruenovi prozradil, že má stříbro na hrotu kopí, na meči a na plátech zbroje i na čabrace.
Ve středu kolbiště stál drakův herold a hrazením se právě protahovali Jarten a nějaký lidský kněz. Herold pak bojovníkům přikázal, aby došli ke svým duchovním vůdcům a skrze ně požádali bohy o podporu a vedení v boji.
Ruen poslušně došel k Jartenovi. Duther ke svému knězi dojel na koni, ale nesesedl.
Jarten se k němu sklonil a něco říkal. Ruen však nic neslyšel. Jarten jen němě otevíral tlamu. To nedávalo smysl, protože hlasy všech ostatních slyšel zcela zřetelně a jasně.
Herold pak poslal šamana a kněze pryč, a když se protáhli pod hrazením mimo kolbiště, dal povel soupeřům, aby se vrátili na své strany kolbiště.
Ruen se tedy otočil a vrátil se ke hrazení. Přímo za ohradou stála Zyl a upírala na něj pohled.
Obrátil se a postavil se čelem k Dutherovi. Herold se pohledem přesvědčil, že kněz se šamanem opustili kolbiště a zvedl obě ruce nad hlavu.
„Ať bohové rozhodnou, kdo je v právu!“ vykřikl a rychle vyběhl z kolbiště.
Duther si pohybem hlavy sklopil hledí. Sklonil kopí k zemi a pobídl koně. Jeho těžký, válečný oř zafrkal a rozeběhl se. Ve stejnou chvíli se rozeběhl i Ruen.
~*~

Ruen zvedl hlavu a zamrkal. Byla noc. Ležel u spící Zyl pod posvátným dubem. Žádné kolbiště, žádné davy okolo, žádný rytíř ženoucí se proti němu se skloněným kopím.
Znovu zamrkal a zmateně se rozhlížel kolem. Pak se ozvala jeho vlkodlačí část. Včera nelovil a dnes také ne. A když na to pomyslel, měl vlastně jen snídani. Jídlo, které dostali doma, leželo netknuté na zemi vedle nich. Měl hrozný hlad. Vlkodlak v jeho hlavě řval hlady a přikazoval mu, aby se vydal na lov, jinak že bude zle. Ale Ruen věděl, že nikam odejít nesmí. Vzepřel se, přestože ho to stálo mnoho sil a zaplatil za to krutou bolestí hlavy.
„Smiř se!“ ozvalo se mu v hlavě.
Škubl sebou a přestal potlačovat svou vlkodlačí stránku. Ta toho okamžitě využila a přešla do útoku.
Ruen si povzdechl a natáhl hlavu k jídlu na zemi. Otevřel tlamu a narazil na stejnou bariéru, která jim minulou noc znemožnila odejít.
„Smiř se!“ ozvalo se mu znovu v hlavě.
„Ale s kým?“ zakňučel otázku. „S kým se mám smířit?“
„Smiř se s ním!“ odpověděl hlas.
„Ale s kým?“ zakňučel Ruen naléhavěji.
„S Ruenem!“
Otevřel oči dokořán a zadíval se na posvátný dub.
„Ale já jsem sám se sebou spokojený?“ kňučel zmateně. „Nic jsem si neudělal.“
Nyní už nedostal žádnou odpověď. Vlkodlak v jeho hlavě řval hladem a vzteky. Podíval se na maso a znovu se ho pokusil uchopit do tlamy, ale nedostal se k němu.
Pokusil se ignorovat hlas pobízející jej k lovu a znovu položil hlavu na přední nohy. Zavřel oči a pokusil se usnout.
~*~

Stál na kolbišti. Vlastně nestál. Brzdil na opačné straně kolbiště. Davy kolem hrazení něco křičely, ale přes hlas nabádající jej k usmíření a přes řev vlkodlaka ve své hlavě je pořádně neslyšel. Vlkodlak šílel hlady a všude kolem byli lidé. Piliny pod jeho nohama čpěly prolitou lidskou i koňskou krví. Ta vůně se mu zavrtávala do nozder a působila, že navzdory černobílému vidění mu svět zahalila rudá mlha.
Zastavil se nedaleko hrazení.
„Smiř se!“ ozval se znovu ten hlas a jeho ozvěna mu duněla hlavou.
Sklonil hlavu a tak si všiml, že má na nohou a trupu něco koženého. Neměl však čas prohlížet si to.
Vlkodlak mu našeptával, aby nechal rytíře být a skočil mezi lidi stojící jen několik kroků od něj.
„Smiř se nebo zemři!“ přikázal mu znovu ten hlas.
Zvedl hlavu. Duther byl téměř u něj. Už nestihl udělat nic na svou obranu. Nevýslovná bolest se mu rozlila hrudí, když jím projel hrot kopí. Síla rozeběhnutého koně s rytířem na hřbetě se koncentrovala do nepatrné plochy hrotu kopí. Vlkodlak byl zvednut ze země, ratiště kopí se zlomilo a Ruenovo tělo tvrdě narazilo na hrazení. Než zavřel oči, viděl svou družku na opačné straně kolbiště, jak padá k zemi a sklání se k ní její rodiče. Pak mu vše zčernalo.

Komentáře


reagovat Tulačka - 2017-10-09 18:38:53
Tvoje příběhy mě naprosto pohltily. Nemáš někde tvé povídky uveřejněny, kde by se daly přečíst? Vždycky to zde zhltnu jak malinu a netrpělivě čekám na další část

Reakce:


Akor - 2017-10-09 20:08:39
Doufám, že se Therihar neurazí, ale musím mu udělat reklamu
Zde jsou ony stránky http://bez-hranic.cz/series/pribehy-rychtare-ertena-a-j...
Přeji pěkné počtení


Tulačka - 2017-10-09 23:39:33
Děkuji, Akore


Akor - 2017-10-10 01:05:11
Není zač Rád pomáhám z šířením tak úžasného díla


Therihar - 2017-10-10 06:24:37
Neurazím. Naopak, díky, ušetřil jsi mi práci
Tulačka: Příjemné počtení


reagovat Olafsonn - 2017-10-09 13:39:26
S rozsahem není problém, ale stát se klasikem je to nejhorší, co se může spisovateli stát. Představ si, že by Erten byl povinnou školní četbou? Jak se něco dá befelem, tak to bude vopruz!

Reakce:


Akor - 2017-10-09 17:23:07
Ale i tak, knihovna se musí vyplnit kvalitní literaturou


Therihar - 2017-10-10 06:25:24
Olafsson: Představovat si to mohu, ale takové nebezpečí fakt nehrozí


reagovat Akor - 2017-10-08 14:53:36
I když už jsem to četl, rád si to přečtu znovu
Doufám, že to jednou vydáš souhrně jako knížku

Reakce:


Therihar - 2017-10-08 20:03:17
Jsem rád, že se ti to tak líbí
Jestli to někdy vyjde? Pochybuju, leda bych si to vydal sám


Akor - 2017-10-08 22:21:45
Tak co třeba to třeba pak dát do jednoho pdf, klidně bych za to i zaplatil
Vytiskl a svázal bych si to za svoje


Therihar - 2017-10-09 06:48:09
No, některé díly jsou poměrně krátké, ale jiné, jako třeba tento, mají cca 160 stran A4 písmem 11 pt velkým. Jinak řečeno, kdybych ti poslal všechny díly Ertena v jednom pdf, vytiskl by sis je a nechal svázat, budeš mít na polici cosi zvící velikosti a objemu Jiráskova Temna



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven