Dračí ranhojička IX.
David se vrátil do věže nad ránem, když na východním obzoru začínala blednout obloha. Venku ležící Petr na něj jen mrkl jedním okem na znamení, že o něm ví a vše je v pořádku. Vedle něj, stulená pod jeho křídlem, spala Althalarath a zhluboka oddechovala. Petrův příchod nijak nezaznamenala a občasné zaškubnutí některé z tlap svědčilo o živém snu, ve kterém nejspíš proháněla nějakou kořist. Dana ležela na polním lůžku mezi Petrovýma předníma nohama a taktéž tvrdě spala.
Když se David blížil k věži, byl na vážkách, jestli má ostatní vůbec rušit a jestli by nebylo lepší, kdyby se vrátil do lesa k Siari. Ta se totiž rozhodla strávit zbytek noci na místě, kde se objevili a po jeho odchodu se stočila do klubka a usnula. Pak si však všiml světla v okně mistrovy pracovny a pokračoval v cestě.
Vešel do věže, tiše vystoupal po schodech do kuchyně a následně až do pracovny. Mistr seděl u stolu a něco si četl. Když se David objevil na schodech, rychle vstal a vykročil mu vstříc.
„Tak co, jak jsi pochodil?“ zeptal se nedočkavě.
„Myslím, že velmi dobře. Našel jsem dopis, který jste si přál. Zde je,“ odpověděl David a vytáhl z jedné z kapes stočený dopis.
Mistr jej nedočkavě uchopil do ruky a rozvinul. Přelétl zrakem text a zastavil se na podpisu.
„Tak on? To bych opravdu nečekal. K čemu to jen mohl potřebovat,“ zabručel si překvapeně do vousů. Pak se ale obrátil zpět k Davidovi.
„Byly nějaké komplikace?“
„Ani ne, Mistře. Nic s čím bych si neporadil. Byl to snadný úkol, až jsem se divil, jak snadno se dá dostat do archívu v královském hradě.“
„Kdybys měl předtím zdolávat hradební zdi, rychle bys zjistil, že to vůbec není snadné. A ukrýt se někde přes den a vyčkat do tmy také není lehké a vyžaduje dlouhou přípravu. Naštěstí máme kouzla, která nám velice usnadňují práci. Viděl tě někdo?“
„Ke konci mě překvapila hlídka, ale podařilo se mi ji setřást tím, že jsem v chrámu ukradl zlatou sochu a hodil jsem ji do jedné z uliček. Podařilo se a zmátl jsem ji.“
„Dobře provedeno. Jsem rád, že jsi se úspěšně zhostil úkolu. Brzy tě pověřím dalším, ale nyní si jdi odpočinout. Jistě jsi unavený.“
„Děkuji Mistře. Přeji dobrou noc,“ odpověděl David, obrátil se a sešel po schodech do kuchyně a chodbou do svého pokoje. Tam se svlékl, v připraveném umyvadle si spláchl z obličeje maskování a uložil se do postele. Usnul dříve než se pořádně uložil.
David se probral jako úplně poslední, když už slunce viselo vysoko na obloze a pěkně hřálo. Pomalu se oblékl, upravil a vyšel do kuchyně. Na posteli ležel Jiří a hleděl do stropu. Pokud to mohl David posoudit, nudil se.
„Ahoj,“ pozdravil ho.
Jiří k němu obrátil hlavu. „Ahoj, jak jsi se měl na výpravě?“
„Dobře. Šlo to jako po másle,“ odpověděl David a usedl ke stolu. Nechali mu konvici ještě vlažného čaje a několik chlebů s výběrem různých pochutin k nim.
„Chceš slyšet jak to probíhalo?“
Jiří přikývl a lehl si na bok. David mu vyložil vše do podrobností, ale o Siari taktně pomlčel. Jak tak vyprávěl o výpravě, napadlo jej, jak by mohl udělat Siari radost. Sice si tím nebyl jist, ale jeho kočky měly v oblibě hru na kytaru. Vždy když začal hrát, sedly si kolem něj s ušima nastraženýma a tvářily se, že pozorně naslouchají. Siari měla v sobě dost kočičího, aby se jí hudba mohla také líbit. Navíc jsou draci mnohem inteligentnější než kočky a David si jednou někde přečetl myšlenku, že inteligenci lze poměřovat citem pro hudbu.
„Jiří, já vím, že teď bys neměl čarovat, ale byl by pro tebe velký problém vyčarovat mi kytaru?“ zeptal se David.
„Kytaru? Co to je?“ podivil se Jiří.
„Hudební nástroj. Něco jako loutna, ale trochu odlišné. Nakreslil bych ti ji, abys získal představu.“
„Proč ne. Mistr si sice myslí, že bych neměl čarovat alespoň týden, ale já se cítím docela dobře a tohle bych mohl zvládnout bez větších problémů. Ale raději mi to nakresli a něco mi o tom nástroji pověz, abychom to kouzlo nemuseli několikrát opakovat.“
David tedy nakreslil na kus papíru obrázek kytary a doplnil jej odborným výkladem o druhu dřeva, ze kterého se vyrábí, počtu strun a řemeslném zpracování. Zabralo u to asi půl hodiny, ale nakonec Jiří prohlásil, že je dostatečně v obraze, aby se o to mohl pokusit.
První pokus vynesl nástroj, který byl od kytary k nerozeznání, ale vůbec nehrál. Ať David brnkal na struny jak chtěl, nástroj nevydal ani hlásek. Druhý a třetí pokus byl úspěšnější. Ale teprve napočtvrté se Jiřímu podařilo vyčarovat kytaru, která hrála podle Davidových představ.
„Mockrát ti děkuji,“ uklonil se Jiřímu.
„Nemáš zač. Alespoň jsem se přestal nudit a trochu jsem se unavil. Půjdu si zase lehnout,“ odpověděl Jiří a znovu ulehl na lůžko.
David v pokoji zabalil kytaru do pruhu látky, který vyhrabal v truhle a neměl nejmenší představu o tom, kde se tam vzal. Pak vyšel ven a zamířil k lesu. Draci nebyli nikde v dohledu a ani Mergu s Danou nebylo vidět. Obě byly v přístřešku a Dana dostávala první lekci ve vaření lektvarů. Lamess ležel před vchodem a Petr s Althalarath někam odlétli. Když David zvedl oči k nebi, uviděl několik dračích siluet kroužit kolem věže. Byly hodně vysoko, ale stále byly snadno odlišitelné od ptačích.
Využil toho, že v okolí věže není nikdo, kdo by se ho na co vyptával a rychle zamířil k lesu. Když dorazil na místo, kde se rozloučil se Siari, našel jen slabě viditelné hnízdo, ale po čičidračici nebylo ani stopy. Sedl si tedy na zem, zády se opřel o kmen stromu, vybalil kytaru a začal na ni tiše hrát. Vždy s oblibou hrál dlouhé pomalé skladby, které se hodily k prostředí lesa a vodních toků, jako jsou potoky a bystřiny. Byl v tom opravdu dobrý a stále se v tom cvičil. Nyní měl prsty trošku ztuhlé, protože od jejich příchodu sem na kytaru nehrál a jílec meče jeho prstům také na hbitosti nepřidal. Přesto byl celkem spokojen. Některé pasáže mu sice činily menší potíže, ale po hodince cvičení chyb znatelně ubylo.
Siari se dostala na doslech kytary asi dvě hodiny po Davidově příchodu. Zastavila se a nastražila uši. Již několikrát slyšela lidi hrát na nějaké nástroje, které zněly podobně. Všichni draci jsou rytmicky založení a své písně doprovázejí minimálně bušením ocasů o zem. Několik draků dohromady pak dokázalo tímto způsobem vytvořit docela slušný doprovod. Siari nebyla výjimkou. Když ještě žila u rudého draka, zúčastnila se několika setkání s dalšími draky, kde se hrály a pěly staré písně. Draci se shodovali v tom, že má velmi příjemný hlas a vždy jí nutili, aby jim zazpívala. Dokázala však také doprovázet zpěv druhých.
Nyní stála asi třicet kroků od Davida, ale nevěděla, že to hraje on. V lese nevanul žádný vánek a výhled jí stínily husté keře. Proto zvažovala další postup. Ráda by zjistila, kdo je ten hráč a na co to vlastně hraje. Rudého draka lidské hudební nástroje nijak nezajímaly. Opovrhoval vším lidským a běda člověku, který vstoupil do jeho teritoria. Rudý drak neznal slitování. Ve válce přišel o družku a mládě a ještě stále se mstil.
Hra náhle utichla a místo toho uslyšela tiché pískání. A hned pochopila, kdo to hraje. Neznámý si pískal stejnou melodii jako David, když se zrovna nudil nebo dělal nějakou jednoduchou činnost. Slyšela ho pískat si ji už několikrát. Tichounce se proplížila křovisky, až mezi listy uviděla sedícího Davida s něčím na klíně. Protože to mělo struny, došla k závěru, že to je ten hudební nástroj, který slyšela. Zrovna ho chtěla překvapit skokem, kterým by se přenesla přímo před něj, když jí zkazil radost.
„Ahoj Siari, můžeš klidně vylézt. Vím, že jsi v tom křoví po mé pravici a pozoruješ mě.“
Siari zklamaně protáhla čenich a vylezla z křoví. „Jak jsi mě našel?“
„Jsem přece hraničář a ti jsou v lese jako doma. Už jsem se naučil rozpoznat, jaké zvuky vydáváš, takže jsem tě zaslechl, když jsi se plížila křovím.“
Siari otráveně mrskla ocasem, ale pak ji napadlo, že to tak vlastně bude mnohem zábavnější. Bude muset být mnohem opatrnější a šikovnější než-li doposud a také pak bude mít mnohem větší radost, když se jí podaří překvapit ho.
„To jsi hrál ty?“ zeptala se zvědavě a prohlížela si kytaru.
„Ano, hrál. Poprosil jsem Jiřího, jestli by mi nedokázal vyčarovat nástroj, na který jsem hrál doma. A jak vidíš, tak to dokázal a hraje velmi slušně. Slyšela jsi mě? Líbilo se ti to?“
„Slyšela a líbilo. Umíš ještě něco dalšího?“ přikývla a dychtivě na něj pohlédla.
„Umím. Co bys chtěla slyšet? Něco podobného jako to, co jsem hrál před chvilkou nebo něco rychlejšího?“
„Třeba něco jako jsi hrál teď. To bylo moc pěkné.“
David se usmál, zvedl kytaru a spustil skladbu, kterou normálně hrál, když si vyrazil na kole k malému vodopádu, asi deset kilometrů od jejich domu. Naučil se ji podle kazety, kterou si půjčil z knihovny a moc se mu líbila. A líbila se i Siari, protože si sedla a přivřela oči. Našpicované uši se jí mírně chvěly a špičkou ocasu si mávala do taktu. Skladba byla dlouhá. Trvala skoro dvacet minut a na jejím konci už Davida docela bolely prsty, ale Siari ho za ní hlasitě chválila a loudila další. A byla proto ochotná klidně čekat, až si David opět odpočine. Dokonce mu nabídla, jestli by si jeho prsty rychleji neodpočinuly, kdyby je měl v čičidračí hřívě. David se té nabídce usmál a hned poznal, že Siari chce podrbat. Ale aby to nevypadalo divně, alespoň chvilku se tvářil, že o tom uvažuje. Nakonec však stejně souhlasil a Siari si lehla na bok a položila si hlavu na jeho nohy.
Když probral svůj repertoár, vyrazili do lesa. Celé odpoledne pak stopovali zvěř a tak trochu blbli. Hra se sice většinou odvíjela podle pravidel Hra na kočku a na myš a netřeba dodávat, kdo hrál myš, ale nikomu se nic nestalo a oba si to užívali. Ovšem k večeru se objevily komplikace. Právě odpočívali po divoké honičce mezi stromy, když se z křoví vynořil neznámý muž divokého vzhledu, oděný do neuvěřitelně špinavého oblečený, přes které si natáhl, již notně opotřebovanou, kroužkovou košili. V ruce držel meč.
David hned vyskočil na nohy a tasil meč. Siari také vstala a oči zlobně zaplály. Zlobila se na sebe, že se nechala překvapit. A zlobila se ještě víc, když se z křovin kolem nich vynořili další muži, někteří s luky v rukách. Dohromady jich bylo deset. Nikdo je nemusel představovat. Oba hned věděli, že je to banda zlodějů a vrahů, kteří na ně náhodou narazili. Skutečně náhodou, protože jinak by Mistr Davida a ostatní hned varoval, že v místních lesích není bezpečno.
Jeden z mužů, oděný do trochu lepší zbroje, vystoupil o krok před ostatní.
„Odlož zbraň a vzdej se. Pak nám dej všechny své peníze a vůbec všechno co máš včetně zbroje.“
„A co když ne?“ zeptal se David a meč nespustil ani o palec.
„Pak zemřeš. Proti deseti nemáš šanci. A tu potvoru, co máš sebou, si vezmeme taky. Bude se hezky vyjímat v každém zvěřinci a dostaneme za ni slušnou cenu.“ Siari varovně zafuněla.
„A co je to za potvoru asi nevíte, že?“ zeptal se opět David.
„Co je mi po tom. Něco s křídly. Důležité je, kolik mi za to kdo dá. A teď sem dej peníze a zbroj.“
„Obojí mi budeš muset vzít,“ odpověděl David a vrhl se do útoku s jistotou, že mu Siari pomůže. Od muže ho dělily jen dva kroky, takže nikdo z ostatních nestihl zareagovat. Ovšem pak už na nic nečekali a vrhli se na Davida i Siari. Ta vydala hrozivý řev a ocasem smetla tři útočníky. Dalšímu utrhla ruku mávnutím tlapy a tomu, co stál vedle něj, rozpáraly ostré drápy břicho. Byl to jen důkaz toho, že když nespravujete díry ve své drátěné košili, je zbytečné ji vůbec nosit.
Náhle Siari znovu zařvala, tentokrát bolestivě, protože ji zasáhly dva šípy. Jeden projel svalem na předloktí pravého křídla a druhý se jí zabodl do levého stehna. Bolest ji rozpálila tak, že jí z tlamy vyletěl prudký plamen a kdyby ho David včas nezaregistroval a nepraštil sebou na zem, změnil by se v hromádku popela, stejně jako lučištník a další muž s mečem stojící za ním.
Siari zasáhl další šíp, tentokrát do pravé přední tlapy a David pocítil ostrou bolest v levém lýtku, kam ho zasáhla dýka jednoho z muž, kteří ještě stáli nezraněni na nohách. Rychle odrazil další výpad a vytáhl od pasu svou dýku. Obrátil se, odrazil čepel, která mu směřovala na krk a další otočkou se mu podařilo dostat se po bok vůdce padouchů. Ten se právě věnoval odrážení čičidračího ocasu, který mu hrozil rozbitím hlavy plochým kormidlem na svém konci. Díky tomu přehlédl Davidovu dýku, která si tak snadno našla cestu k jeho srdci.
V zápětí David vytáhl dýku z umírajícího muže a hodil ji po posledním lučištníkovi, který se snažil zamířit šíp na Siařin krk. Dýka se mu zabodla do ramene a donutila předčasně vypustil šíp, který zmizel někde mezi stromy. Siari znovu zlostně zařvala a podařilo se jí srazit jednoho muže k zemi. Její drápy s ním udělaly krátký proces a mrtvolou pak čičidračice mrskla po dalším útočníkovi, který si myslel, že se dostane k jejímu nekrytému boku. Letící tělo smetlo útočníka a přirazilo ho na strom, kde ho dočasně znehybnilo.
Nyní už začali útočníci povolovat v útoku. Již šest jich padlo a všichni ostatní byli zraněni. Z toho jeden se snažil vyprostit z pod mrtvého těla svého spolubojovníka a dva z těch tří se hned na začátku souboje seznámili s dračím ocasem a nebylo to seznámení příjemné. Ten poslední, relativně nejméně zraněný lučištník, držící si rameno probodené Davidovou dýkou, se rozhodl zachránit si kůži, protože byl Siari nejblíže a ta něj upřela veškerou svoji pozornost a mírně pootevřela tlamu.
Rychle se obrátil a zmizel v lese. Ostatní už na nic nečekali, ale jeden to stejně nestihl, protože ho zasáhla dýka, kterou David sebral jedné mrtvole. Poslední zůstal na bojišti muž přimáčknutý tělem svého kolegy. Než však stačil začít prosit o milost nebo vůbec cokoli říct, mihla se vzduchem tlapa s tasenými drápy. Zraněná a rozzlobená Siari neměla slitování.
David k ní kulhavě přistoupil a začal prohlížet její zranění. Šípy byly hluboko. Byly vystřeleny jen z několika kroků a minuly ty nejpevnější šupiny, které měla Siari na čelních stranách nohou a křídel. Šupiny, které kryly tělo pod srstí, nebyly dostatečně silné, aby je zadržely.
„Tohle sám nevytáhnu. Musíme k věži. Myslíš, že tam dojdeš?“
„Asi nic jiného nezbývá,“ zabručela Siari. Z nepříliš velké vzdálenosti se ozval výkřik a dračí řev. Hned na to druhý výkřik a další dračí řev, který však evidentně patřil jinému drakovi.
„Pomoc je na cestě,“ usmál se David, zvedl zázrakem nepoškozenou kytaru a vykročil směrem k věži.
„Trochu pozdě,“ zabručela otráveně Siari a loudala se za ním. Draci vydrží hodně, takže sice při chůzi pociťovala značnou bolest, ale byla si jista, že k věži dojde po svých. Po několika krocích se před nimi ozvalo hlasité praskaní větví a jasně viděli, jak se kmínky mladých stromků před nimi otřásají jako při zemětřesení.
Siari varovně zařvala a hotovila se k obraně. David jí však položil ruku na krk a začal ji uklidňovat.
„Jen klid. Vsadím se, že to je Petr s Althalarth.“ A nemýlil se. Za několik vteřin se z mladého porostu vynořili dva draci a prudce zabrzdili, když uviděli Davida a Siari.
„To je dost, že jste tady,“ přivítal je David.
„Ten boj byl kvůli vám?“ zeptal se Petr. „A kdo je tohle?“ kývl hlavou k Siari.
„Ano, ten boj byl kvůli nám. Napadli nás a ubránili jsme se, ale jsme oba zranění a potřebujeme ošetřit. Ve věži vám pak řeknu zbytek,“ odpověděl David a opět vykročil na cestu.
Petr se tedy už na nic neptal, obrátil se a razil jim cestu lesem. Althalarath naopak počkala, až projdou kolem ní a pak šla jako poslední, aby zajistila, že jim nikdo nevpadne do zad.
Když vylezli z lesa, zjistil David, že na prostranství kolem věže stojí devět draků a hlídají věž. Danu nikde neviděl, ale to bylo tím, že když po prvním Siařině zařvání vyrazili Petr s Althalarath tryskem lesu, chtěla běžet za nimi. Ale Lemoss ji chytil do zubů, strčil do věže a tělem zatarasil východ. Pustil ji ven až ve chvíli, kdy průvod vyšel z lesa a dostal se do poloviny vzdálenosti k věži. Po celou dobu věznění mu Dana nadávala a sliboval strašné věci, pokud ji okamžitě nepustí ven. Když kolem něj procházela, tak po něm loupla tak zlým pohledem, že by jím obrátila na ústup celou armádu.
Když se David blížil k věži, byl na vážkách, jestli má ostatní vůbec rušit a jestli by nebylo lepší, kdyby se vrátil do lesa k Siari. Ta se totiž rozhodla strávit zbytek noci na místě, kde se objevili a po jeho odchodu se stočila do klubka a usnula. Pak si však všiml světla v okně mistrovy pracovny a pokračoval v cestě.
Vešel do věže, tiše vystoupal po schodech do kuchyně a následně až do pracovny. Mistr seděl u stolu a něco si četl. Když se David objevil na schodech, rychle vstal a vykročil mu vstříc.
„Tak co, jak jsi pochodil?“ zeptal se nedočkavě.
„Myslím, že velmi dobře. Našel jsem dopis, který jste si přál. Zde je,“ odpověděl David a vytáhl z jedné z kapes stočený dopis.
Mistr jej nedočkavě uchopil do ruky a rozvinul. Přelétl zrakem text a zastavil se na podpisu.
„Tak on? To bych opravdu nečekal. K čemu to jen mohl potřebovat,“ zabručel si překvapeně do vousů. Pak se ale obrátil zpět k Davidovi.
„Byly nějaké komplikace?“
„Ani ne, Mistře. Nic s čím bych si neporadil. Byl to snadný úkol, až jsem se divil, jak snadno se dá dostat do archívu v královském hradě.“
„Kdybys měl předtím zdolávat hradební zdi, rychle bys zjistil, že to vůbec není snadné. A ukrýt se někde přes den a vyčkat do tmy také není lehké a vyžaduje dlouhou přípravu. Naštěstí máme kouzla, která nám velice usnadňují práci. Viděl tě někdo?“
„Ke konci mě překvapila hlídka, ale podařilo se mi ji setřást tím, že jsem v chrámu ukradl zlatou sochu a hodil jsem ji do jedné z uliček. Podařilo se a zmátl jsem ji.“
„Dobře provedeno. Jsem rád, že jsi se úspěšně zhostil úkolu. Brzy tě pověřím dalším, ale nyní si jdi odpočinout. Jistě jsi unavený.“
„Děkuji Mistře. Přeji dobrou noc,“ odpověděl David, obrátil se a sešel po schodech do kuchyně a chodbou do svého pokoje. Tam se svlékl, v připraveném umyvadle si spláchl z obličeje maskování a uložil se do postele. Usnul dříve než se pořádně uložil.
David se probral jako úplně poslední, když už slunce viselo vysoko na obloze a pěkně hřálo. Pomalu se oblékl, upravil a vyšel do kuchyně. Na posteli ležel Jiří a hleděl do stropu. Pokud to mohl David posoudit, nudil se.
„Ahoj,“ pozdravil ho.
Jiří k němu obrátil hlavu. „Ahoj, jak jsi se měl na výpravě?“
„Dobře. Šlo to jako po másle,“ odpověděl David a usedl ke stolu. Nechali mu konvici ještě vlažného čaje a několik chlebů s výběrem různých pochutin k nim.
„Chceš slyšet jak to probíhalo?“
Jiří přikývl a lehl si na bok. David mu vyložil vše do podrobností, ale o Siari taktně pomlčel. Jak tak vyprávěl o výpravě, napadlo jej, jak by mohl udělat Siari radost. Sice si tím nebyl jist, ale jeho kočky měly v oblibě hru na kytaru. Vždy když začal hrát, sedly si kolem něj s ušima nastraženýma a tvářily se, že pozorně naslouchají. Siari měla v sobě dost kočičího, aby se jí hudba mohla také líbit. Navíc jsou draci mnohem inteligentnější než kočky a David si jednou někde přečetl myšlenku, že inteligenci lze poměřovat citem pro hudbu.
„Jiří, já vím, že teď bys neměl čarovat, ale byl by pro tebe velký problém vyčarovat mi kytaru?“ zeptal se David.
„Kytaru? Co to je?“ podivil se Jiří.
„Hudební nástroj. Něco jako loutna, ale trochu odlišné. Nakreslil bych ti ji, abys získal představu.“
„Proč ne. Mistr si sice myslí, že bych neměl čarovat alespoň týden, ale já se cítím docela dobře a tohle bych mohl zvládnout bez větších problémů. Ale raději mi to nakresli a něco mi o tom nástroji pověz, abychom to kouzlo nemuseli několikrát opakovat.“
David tedy nakreslil na kus papíru obrázek kytary a doplnil jej odborným výkladem o druhu dřeva, ze kterého se vyrábí, počtu strun a řemeslném zpracování. Zabralo u to asi půl hodiny, ale nakonec Jiří prohlásil, že je dostatečně v obraze, aby se o to mohl pokusit.
První pokus vynesl nástroj, který byl od kytary k nerozeznání, ale vůbec nehrál. Ať David brnkal na struny jak chtěl, nástroj nevydal ani hlásek. Druhý a třetí pokus byl úspěšnější. Ale teprve napočtvrté se Jiřímu podařilo vyčarovat kytaru, která hrála podle Davidových představ.
„Mockrát ti děkuji,“ uklonil se Jiřímu.
„Nemáš zač. Alespoň jsem se přestal nudit a trochu jsem se unavil. Půjdu si zase lehnout,“ odpověděl Jiří a znovu ulehl na lůžko.
David v pokoji zabalil kytaru do pruhu látky, který vyhrabal v truhle a neměl nejmenší představu o tom, kde se tam vzal. Pak vyšel ven a zamířil k lesu. Draci nebyli nikde v dohledu a ani Mergu s Danou nebylo vidět. Obě byly v přístřešku a Dana dostávala první lekci ve vaření lektvarů. Lamess ležel před vchodem a Petr s Althalarath někam odlétli. Když David zvedl oči k nebi, uviděl několik dračích siluet kroužit kolem věže. Byly hodně vysoko, ale stále byly snadno odlišitelné od ptačích.
Využil toho, že v okolí věže není nikdo, kdo by se ho na co vyptával a rychle zamířil k lesu. Když dorazil na místo, kde se rozloučil se Siari, našel jen slabě viditelné hnízdo, ale po čičidračici nebylo ani stopy. Sedl si tedy na zem, zády se opřel o kmen stromu, vybalil kytaru a začal na ni tiše hrát. Vždy s oblibou hrál dlouhé pomalé skladby, které se hodily k prostředí lesa a vodních toků, jako jsou potoky a bystřiny. Byl v tom opravdu dobrý a stále se v tom cvičil. Nyní měl prsty trošku ztuhlé, protože od jejich příchodu sem na kytaru nehrál a jílec meče jeho prstům také na hbitosti nepřidal. Přesto byl celkem spokojen. Některé pasáže mu sice činily menší potíže, ale po hodince cvičení chyb znatelně ubylo.
Siari se dostala na doslech kytary asi dvě hodiny po Davidově příchodu. Zastavila se a nastražila uši. Již několikrát slyšela lidi hrát na nějaké nástroje, které zněly podobně. Všichni draci jsou rytmicky založení a své písně doprovázejí minimálně bušením ocasů o zem. Několik draků dohromady pak dokázalo tímto způsobem vytvořit docela slušný doprovod. Siari nebyla výjimkou. Když ještě žila u rudého draka, zúčastnila se několika setkání s dalšími draky, kde se hrály a pěly staré písně. Draci se shodovali v tom, že má velmi příjemný hlas a vždy jí nutili, aby jim zazpívala. Dokázala však také doprovázet zpěv druhých.
Nyní stála asi třicet kroků od Davida, ale nevěděla, že to hraje on. V lese nevanul žádný vánek a výhled jí stínily husté keře. Proto zvažovala další postup. Ráda by zjistila, kdo je ten hráč a na co to vlastně hraje. Rudého draka lidské hudební nástroje nijak nezajímaly. Opovrhoval vším lidským a běda člověku, který vstoupil do jeho teritoria. Rudý drak neznal slitování. Ve válce přišel o družku a mládě a ještě stále se mstil.
Hra náhle utichla a místo toho uslyšela tiché pískání. A hned pochopila, kdo to hraje. Neznámý si pískal stejnou melodii jako David, když se zrovna nudil nebo dělal nějakou jednoduchou činnost. Slyšela ho pískat si ji už několikrát. Tichounce se proplížila křovisky, až mezi listy uviděla sedícího Davida s něčím na klíně. Protože to mělo struny, došla k závěru, že to je ten hudební nástroj, který slyšela. Zrovna ho chtěla překvapit skokem, kterým by se přenesla přímo před něj, když jí zkazil radost.
„Ahoj Siari, můžeš klidně vylézt. Vím, že jsi v tom křoví po mé pravici a pozoruješ mě.“
Siari zklamaně protáhla čenich a vylezla z křoví. „Jak jsi mě našel?“
„Jsem přece hraničář a ti jsou v lese jako doma. Už jsem se naučil rozpoznat, jaké zvuky vydáváš, takže jsem tě zaslechl, když jsi se plížila křovím.“
Siari otráveně mrskla ocasem, ale pak ji napadlo, že to tak vlastně bude mnohem zábavnější. Bude muset být mnohem opatrnější a šikovnější než-li doposud a také pak bude mít mnohem větší radost, když se jí podaří překvapit ho.
„To jsi hrál ty?“ zeptala se zvědavě a prohlížela si kytaru.
„Ano, hrál. Poprosil jsem Jiřího, jestli by mi nedokázal vyčarovat nástroj, na který jsem hrál doma. A jak vidíš, tak to dokázal a hraje velmi slušně. Slyšela jsi mě? Líbilo se ti to?“
„Slyšela a líbilo. Umíš ještě něco dalšího?“ přikývla a dychtivě na něj pohlédla.
„Umím. Co bys chtěla slyšet? Něco podobného jako to, co jsem hrál před chvilkou nebo něco rychlejšího?“
„Třeba něco jako jsi hrál teď. To bylo moc pěkné.“
David se usmál, zvedl kytaru a spustil skladbu, kterou normálně hrál, když si vyrazil na kole k malému vodopádu, asi deset kilometrů od jejich domu. Naučil se ji podle kazety, kterou si půjčil z knihovny a moc se mu líbila. A líbila se i Siari, protože si sedla a přivřela oči. Našpicované uši se jí mírně chvěly a špičkou ocasu si mávala do taktu. Skladba byla dlouhá. Trvala skoro dvacet minut a na jejím konci už Davida docela bolely prsty, ale Siari ho za ní hlasitě chválila a loudila další. A byla proto ochotná klidně čekat, až si David opět odpočine. Dokonce mu nabídla, jestli by si jeho prsty rychleji neodpočinuly, kdyby je měl v čičidračí hřívě. David se té nabídce usmál a hned poznal, že Siari chce podrbat. Ale aby to nevypadalo divně, alespoň chvilku se tvářil, že o tom uvažuje. Nakonec však stejně souhlasil a Siari si lehla na bok a položila si hlavu na jeho nohy.
Když probral svůj repertoár, vyrazili do lesa. Celé odpoledne pak stopovali zvěř a tak trochu blbli. Hra se sice většinou odvíjela podle pravidel Hra na kočku a na myš a netřeba dodávat, kdo hrál myš, ale nikomu se nic nestalo a oba si to užívali. Ovšem k večeru se objevily komplikace. Právě odpočívali po divoké honičce mezi stromy, když se z křoví vynořil neznámý muž divokého vzhledu, oděný do neuvěřitelně špinavého oblečený, přes které si natáhl, již notně opotřebovanou, kroužkovou košili. V ruce držel meč.
David hned vyskočil na nohy a tasil meč. Siari také vstala a oči zlobně zaplály. Zlobila se na sebe, že se nechala překvapit. A zlobila se ještě víc, když se z křovin kolem nich vynořili další muži, někteří s luky v rukách. Dohromady jich bylo deset. Nikdo je nemusel představovat. Oba hned věděli, že je to banda zlodějů a vrahů, kteří na ně náhodou narazili. Skutečně náhodou, protože jinak by Mistr Davida a ostatní hned varoval, že v místních lesích není bezpečno.
Jeden z mužů, oděný do trochu lepší zbroje, vystoupil o krok před ostatní.
„Odlož zbraň a vzdej se. Pak nám dej všechny své peníze a vůbec všechno co máš včetně zbroje.“
„A co když ne?“ zeptal se David a meč nespustil ani o palec.
„Pak zemřeš. Proti deseti nemáš šanci. A tu potvoru, co máš sebou, si vezmeme taky. Bude se hezky vyjímat v každém zvěřinci a dostaneme za ni slušnou cenu.“ Siari varovně zafuněla.
„A co je to za potvoru asi nevíte, že?“ zeptal se opět David.
„Co je mi po tom. Něco s křídly. Důležité je, kolik mi za to kdo dá. A teď sem dej peníze a zbroj.“
„Obojí mi budeš muset vzít,“ odpověděl David a vrhl se do útoku s jistotou, že mu Siari pomůže. Od muže ho dělily jen dva kroky, takže nikdo z ostatních nestihl zareagovat. Ovšem pak už na nic nečekali a vrhli se na Davida i Siari. Ta vydala hrozivý řev a ocasem smetla tři útočníky. Dalšímu utrhla ruku mávnutím tlapy a tomu, co stál vedle něj, rozpáraly ostré drápy břicho. Byl to jen důkaz toho, že když nespravujete díry ve své drátěné košili, je zbytečné ji vůbec nosit.
Náhle Siari znovu zařvala, tentokrát bolestivě, protože ji zasáhly dva šípy. Jeden projel svalem na předloktí pravého křídla a druhý se jí zabodl do levého stehna. Bolest ji rozpálila tak, že jí z tlamy vyletěl prudký plamen a kdyby ho David včas nezaregistroval a nepraštil sebou na zem, změnil by se v hromádku popela, stejně jako lučištník a další muž s mečem stojící za ním.
Siari zasáhl další šíp, tentokrát do pravé přední tlapy a David pocítil ostrou bolest v levém lýtku, kam ho zasáhla dýka jednoho z muž, kteří ještě stáli nezraněni na nohách. Rychle odrazil další výpad a vytáhl od pasu svou dýku. Obrátil se, odrazil čepel, která mu směřovala na krk a další otočkou se mu podařilo dostat se po bok vůdce padouchů. Ten se právě věnoval odrážení čičidračího ocasu, který mu hrozil rozbitím hlavy plochým kormidlem na svém konci. Díky tomu přehlédl Davidovu dýku, která si tak snadno našla cestu k jeho srdci.
V zápětí David vytáhl dýku z umírajícího muže a hodil ji po posledním lučištníkovi, který se snažil zamířit šíp na Siařin krk. Dýka se mu zabodla do ramene a donutila předčasně vypustil šíp, který zmizel někde mezi stromy. Siari znovu zlostně zařvala a podařilo se jí srazit jednoho muže k zemi. Její drápy s ním udělaly krátký proces a mrtvolou pak čičidračice mrskla po dalším útočníkovi, který si myslel, že se dostane k jejímu nekrytému boku. Letící tělo smetlo útočníka a přirazilo ho na strom, kde ho dočasně znehybnilo.
Nyní už začali útočníci povolovat v útoku. Již šest jich padlo a všichni ostatní byli zraněni. Z toho jeden se snažil vyprostit z pod mrtvého těla svého spolubojovníka a dva z těch tří se hned na začátku souboje seznámili s dračím ocasem a nebylo to seznámení příjemné. Ten poslední, relativně nejméně zraněný lučištník, držící si rameno probodené Davidovou dýkou, se rozhodl zachránit si kůži, protože byl Siari nejblíže a ta něj upřela veškerou svoji pozornost a mírně pootevřela tlamu.
Rychle se obrátil a zmizel v lese. Ostatní už na nic nečekali, ale jeden to stejně nestihl, protože ho zasáhla dýka, kterou David sebral jedné mrtvole. Poslední zůstal na bojišti muž přimáčknutý tělem svého kolegy. Než však stačil začít prosit o milost nebo vůbec cokoli říct, mihla se vzduchem tlapa s tasenými drápy. Zraněná a rozzlobená Siari neměla slitování.
David k ní kulhavě přistoupil a začal prohlížet její zranění. Šípy byly hluboko. Byly vystřeleny jen z několika kroků a minuly ty nejpevnější šupiny, které měla Siari na čelních stranách nohou a křídel. Šupiny, které kryly tělo pod srstí, nebyly dostatečně silné, aby je zadržely.
„Tohle sám nevytáhnu. Musíme k věži. Myslíš, že tam dojdeš?“
„Asi nic jiného nezbývá,“ zabručela Siari. Z nepříliš velké vzdálenosti se ozval výkřik a dračí řev. Hned na to druhý výkřik a další dračí řev, který však evidentně patřil jinému drakovi.
„Pomoc je na cestě,“ usmál se David, zvedl zázrakem nepoškozenou kytaru a vykročil směrem k věži.
„Trochu pozdě,“ zabručela otráveně Siari a loudala se za ním. Draci vydrží hodně, takže sice při chůzi pociťovala značnou bolest, ale byla si jista, že k věži dojde po svých. Po několika krocích se před nimi ozvalo hlasité praskaní větví a jasně viděli, jak se kmínky mladých stromků před nimi otřásají jako při zemětřesení.
Siari varovně zařvala a hotovila se k obraně. David jí však položil ruku na krk a začal ji uklidňovat.
„Jen klid. Vsadím se, že to je Petr s Althalarth.“ A nemýlil se. Za několik vteřin se z mladého porostu vynořili dva draci a prudce zabrzdili, když uviděli Davida a Siari.
„To je dost, že jste tady,“ přivítal je David.
„Ten boj byl kvůli vám?“ zeptal se Petr. „A kdo je tohle?“ kývl hlavou k Siari.
„Ano, ten boj byl kvůli nám. Napadli nás a ubránili jsme se, ale jsme oba zranění a potřebujeme ošetřit. Ve věži vám pak řeknu zbytek,“ odpověděl David a opět vykročil na cestu.
Petr se tedy už na nic neptal, obrátil se a razil jim cestu lesem. Althalarath naopak počkala, až projdou kolem ní a pak šla jako poslední, aby zajistila, že jim nikdo nevpadne do zad.
Když vylezli z lesa, zjistil David, že na prostranství kolem věže stojí devět draků a hlídají věž. Danu nikde neviděl, ale to bylo tím, že když po prvním Siařině zařvání vyrazili Petr s Althalarath tryskem lesu, chtěla běžet za nimi. Ale Lemoss ji chytil do zubů, strčil do věže a tělem zatarasil východ. Pustil ji ven až ve chvíli, kdy průvod vyšel z lesa a dostal se do poloviny vzdálenosti k věži. Po celou dobu věznění mu Dana nadávala a sliboval strašné věci, pokud ji okamžitě nepustí ven. Když kolem něj procházela, tak po něm loupla tak zlým pohledem, že by jím obrátila na ústup celou armádu.