Sněhové tlapky
ÚVOD
"Ale no tak, přidejte profesore!" zavolala mladá dívka dolů do svahu, kde se za ní sněhem škrábal menší muž s krosnou na zádech.
"Dělám co můžu, milá Sáro...." odfrkl si a lezl dál.
"Ale no tak, přece se nenecháte zahanbit ženou..." zasmála se průvodkyně.
"Tebou klidně..." zahučel si pro sebe. Došel k ní a dýchal jak celé fotbalové družstvo.Stáli v zasněžené stráni a hustě chumelilo. Nedaleko nich se vypínaly hory s jedním obzvlášť zvláštním štítem. Připomínaly jim, jak malí a nedůležití jsou.
"Nebylo by to po silnici přece jen rychlejší?" zeptal se po chvíli vědec.
"Nebylo. Je to samá serpentýna a navíc v tomhle počasí vypadá stejně jak tahle sráz, s tou výhodou, že tady nás určitě nepotká sněžní pluh..." dostalo se mu odpovědi.
"Dobře, už mlčim," povzdychl si.
"Už to není daleko," usmála se na něj povzbudivě a vydala se dál. Najednou se ozvaly zvláštní zvuky. Velmi tlumené bouří, ale přesto jasně slyšitelné. Muž se zarazil.
"Co to bylo?" křikl na Sáru.
"Pššt!" zasyčela na něj a zaposlouchala se, "jde to odtamtud..." kývla hlavou směr a pomalu se tam vydala.
"To nemyslíš vážně," zavrčel muž, ale vydal se za ní, "čekej na mě!" prodíral se za ní sněhem.
"Ticho!" sykla na něj a znovu se zaposlouchala. Zvuk se ozval znovu, teď ale sotva slyšitelné křupání.
"Kde to jen je?" potichu špitla a rozhlížela se. Profesor se k ní přidal, ale ani jeden přes hustou bouři nic neviděl. Najednou se to ozvalo hned za nimi. Prudce se otočili. Byli tam otisky malinkatých tlapek. Průvodkyně se k nim sehla.
"Nejsem sice expert, ale takovéhle zvíře neznám..."
"Ukaž,"sehnul se k nim profesor. Vytáhl z bundy brýle a zkoumal je. Rychle si ale sklíčka zase uklidil, když se mu zamlžily.
"Je to podobné psí... možná vlčí stopě... to nevím, rychle se smazávají. Jen to není úplně přesné, možná je to tím jak to rychle mizí ale v něčem to připomíná i stopu plaza..."
"Hadí pes?" Sára nadzvihla obočí.
"Já vím zní to absurdně..."pokrčil rameny věděc.
"Myslím, že už vážně potřebujeme dojít do chaty..." řekla a vydala se k jejich cíli. Doopravdy to netrvalo dlouho a hřáli se v teple. Na jejich malé roztodivné dobrodružství brzy zapomněli a profesorův výzkum v horách proběhl normálně, osud si už ale mnul ruce.
***
Profesor Roger Beltranz se po svém výzkumu vrátil do teplého města a Sára dál pokračovala v provádění po horách. Žili si klidný život, každý po svém, dokud... ale nebudu předbíhat. Jen si to hezky poslechněte popořádku...
KAPITOLA 1
"Rogere! Hej Rogere!" ozvalo se přes celou laboratoř.
"Psst!"zasyčel na něj muž stojící nejblíž a zamračil se na něj. Příchozí sykl omluvu a proplížil se dál.
"Rogere?" poklepal profesorovi na rameno. Ten se prudce narovnal a otočil.
"Fuj! Tohle mi nedělej Mickey, vždyť z tebe dostanu infarkt..." potřásl hlavou, když poznal svého kamaráda. Sundal si brýle a promnul si bleděmodré oči. Již trochu delší mastné zcuchané vlasy vypovídaly, že jsou nejspíše světlé. Celkově byl menší postavy a mezi velkými přístroji laboratoře se téměř ztrácel.
"Ty se tady z toho jednou zblázníš..." potřásl nevěřícně hlavou Mickey. Narozdíl od vědce byl statné postavy, vysoký a opálený.
"Bez komentáře. Tak co chceš, když už jsi mě vyrušil?" nasadil si zase brýle a podíval se na něj.
"Tohle ti přišlo..." podal mu velkou obálku.
"Mně? Ne fakultě? Fakt mně?" podivil se a převzal si ji.
"Ano tobě... třeba je to vánoční překvapení," zakřenil se na něj.
"Co...?" zabručel už trochu nepřítomně Roger.
"Neříkej mi, že nevíš, že už je prosinec...!" protočil oči v sloup.
"No...eh..."zmlknul a radši místo odpovědi otevřel obálku. Na stůl vypadlo několik fotek.Otočil je. Zamrkal a tiše, nevěřícně je pozoroval.
"Co to je?" nahnul se přes něj Mickey. Profesor mlčel a nehýbal se. Jen pozoroval velké fotky tak dlouho zapomenutých otisků tlapek. Pohnul se až když vzal fotky, prolistoval je a vrátil do obálky. Na chvíli se zamyslel, pak se otočil na patě a uháněl z laboratoře. Černovlasý muž nevěřícně zamrkal a následoval ho.
"Tak co je? Co se děje?"
"Měl jsi pravdu. Vánoční překvapení, jedu do Himalájí."
"COŽE?"
"A ty se mnou. Vybavení sám nepoberu," dodal a zastavil se, aby se na něj mohl podívat, "no neříkal jsi, že mám vypadnout na čerstvý vzduch?" dodal při jeho nechápavým výrazu. Uculil se a pokračoval v chůzi.
"Akir?"zavolala Sára na svou kamarádku, když sešla dolů. Bydlela stále v horské chatě ještě s několika průvodci. S Akirou měla pokoj a ta se teď někam vypařila uprostřed noci a vánice. Rozhlídla se po přízemí. Nikde ji neviděla ale všimla si, že její bunda je pryč.
"No to snad nemyslí vážně..." zabručela podrážděně průvodkyně. Povzdychla si a hodila přes sebe svou bundu. Vyšla před chatu a hned se musela zapřít proti silnému vichru.
***
"AKIR!" zakřičela do noci, ale téměř nebyla slyšet, jak jí vichr hned oderval slova od rtů. Obešla chatu kolem dokola, protože dál si netroufla a i tak se vrátila s prázdnou do chaty celá promáčená. Ohlídla se ještě ve dveřích a znovu si povzdychla. Zabouchla za sebou dveře. V tomhle ji nemá šanci najít, pokusí se o to ráno. Kam jen mohla jít a proč? To jí nešlo do hlavy. Ráno se naštěstí chumelenice přehnala. Pořádně se oblékla a vzala si vybavení, nikdo z kamarádů neměl čas, tak se vydala sama. Obešla jejich běžné trasy a pak pokračovala dál do hor. Téměř už to vzdávala a chtěla se vrátit, když se blízko ní ozval zvláštní šelest. Vydala se tam, kousek z cesty. Zarazila se a nevěřila vlastním očím. Před ní se ve sněhu skvěly otisky tlapek. Zamračila se. Paměťmá dobrou, hned se jí vybavila doba s tím potrhlým profesorem. Možná že by bylo lepší... dál už ani neuvažovala. Sundala batoh, nahmátla v něm foťák a tlapky si vyfotila. Rozhlédla se ještě kolem, ale nic jiného tam nenašla. Vánice dokonale všechno smazala, ty tlapky musely být čerstvé... Radši se tam dál sama nezdržovala a chvatně se vracela do chaty. Nervózně přetrpěla odpoledne, než se vrátili průvodci se svými klienty. Hned se jim svěřila, co se stalo a že Akir je pořád nezvěstná.
"Ale no tak Sáro, měla by sis najít kšeft, bez práce nám začínáš cvokatět..." mrkl na ni jeden.
"Neboj se, podíváme se po ní," kývl hlavou o něco mileji jiný, ale ani to neznělo moc přesvědčivě. Sára z nich byla tak zklamaná, že na fotky, které pořídila, úplně zapomněla.
"Nefry?" sledovala nevěřícně průvodce, který kolem ní malátně prošel, "Nefry?!" zopakovala a zvedla se od stolu. Rozběhla se za ním.
"Kam to jdeš? Co to děláš? Neblbni!"zamračila se a zahradila mu cestu. Jen jí beze slova obešel, vzal si bundu a vyšel ven.
"NEFRY!" zakřičela téměř hystericky a vyběhla za ním ven. Šel po sněhu a na rozdíl od Sáry se do něj nebořil, takže se jí brzy ztratil ve vánici. Vrátila se do domu a z pokojů vykukoval zbytek osazenstva, který probudil poslední výkřik. Řekla jim, co se stalo, ale jen trochu zneklidněli. Ráno průvodkyně narazila na ty samé otisky, ale přímo u nich na svahu pod chatou. Když následující den zmizela i Beta, na nic nečekala, odjela do města, nechala fotky vytisknout a poslala je Rogerovi. Nic lepšího ji nenapadlo a taky moc víc nemohla udělat, nikdo jiný jí to věřit nebude. A tak jí nezbylo než čekat, zda se ukáže.
***
"Opatrně na to Mickey! Je to choulostivé vybavení, ne hračky!" ozval se podrážděně veděc, když praštil s jednou bednou.
"Ale jo taky pořád. Tak kde máš tu svou kočku?" rozhlídl se a skládal další vybavení.
"Nevím, měla tady na nás čekat. Třeba je to tím, že letadlo mělo zpoždění a je už skoro tma..." pokrčil rameny Roger.
"Že by se báli tmy?" rozesmál se, ztichl, když po něm profesor hodil pobouřený pohled, "no tak jdem no..." řekl nakonec a zvedl těžké bedny s vybavením. Roger si nadhodil velkou krosnu a vzal do rukou další bedny.
"Určitě tam trefíš?" podíval se na profesora.
"Jo... určitě. Vláčela mě tam tolikrát... dokonce i v takovéhle vánici..."dodal, když je ofoukl silný vichr.
"Radši pospěš..." zamračil se Mickey a nechal ho jít první. Vláčeli se do kopce nadávajíc na prudký ledový vítr a sníh. Byli téměř u chaty, když proti nim kráčel muž. Šel lehce jako kdyby ho netrápil vítr ani zima a snad ani ten sníh pod nohama. Rozhalenou bundu a ve tváři nepřítomný výraz.
"Co to...?"zamračil se vědec.
"Hej! Ty! Kam to jdeš?" křikl za ním Mickey. Muž nereagoval.
"Hmm, jako v nějakým transu..." poznamenal a položil bedny, vydal se za ním. Zastoupil mu cestu a chytl ho za ramena, aby mu neutekl. Podíval se mu do očí a něco mu tichým hlasem začal povídat. Muž se ho snažil přetlačit, ale proti statné postavě psychiatra neměl šanci. Když se muž probral a začal se třást zimou, vánice zesílila a vichr se obrátil proti nim, tlačil je dál od chaty.
"Začínám pochybovat o původu té bouře!" křikl na ně Roger a zamračil se. Najednou zahřmělo a ozval se děsný zvuk. Skřek, jako zlostné zařvání.
"DOVNITŘ! HONEM!" zařval Mickey a rozběhl se dovnitř.
"VYBAVENÍ!" zařval na něj vědec, když proběhl kolem beden.
"A na co ti to SAKRA BUDE?" odpověděl mu vztekle, ale zastavil se a shýbl se pro ně.
"ZACHRÁNÍ NÁM ŽIVOT!" odpověděl pobouřeně, otočil se a sám se vydal do domu. Oba muži za ním vzali zbytek beden a dali se do běhu. Postup jim ale stežovala vánice opírající se proti nim a bořící se sníh pod nohama. Ozval se další skřek a kolem nich divný šelest.
"No tak! Přidejte!" pobídl je Roger a sám už stál u dveří chaty. Ohlídl se. Průvodce byl po pás ve sněhu a nemohl se hnout. Mickey se mu snažil pomoct.
"No tak poběž!" zamračil se profesor.
"Nemůžu ho tady přece nechat!"
"A sebe taky ne! Hejbni kostrou!" zavrčel na něj a musel si zakrýt hlavu, když se ozvalo tříštění skla a na hlavu se mu sesypalo bývalé světlo před domem. Něco vztekle zavrčel a hodil dovnitř batoh a bedny, které nesl. Otočil se a doběhl zpátky k těm dvěma. Vzali muže každý pod jedním ramenem a vytáhli ho ze sněhu. Doběhli do chaty, Roger se chtěl vrátit pro vybavení, ale Mickey spěšně zabouchl dveře. Vzápětí se ozvala rána, jak na ně dopadla velká koule sněhu. Všichni hlasitě oddychovali a chvíli se věnovali jen vlastním myšlenkám.
"Teda... už se nedivím, že nečekala dole..." nakonec si odfrkl psychiatr. Profesor vytřeštil oči.
"Sáro?" vydal se prozkoumat místnosti. Zastavil se na prahu obývacího pokoje s velkým krbem. Malá hubená postavička zabalená v dece v křesle před krbem, kývající se sem a tam a mumlající si "oni přijdou... oni si přijdou pro každého... všechny... chtějí všechny..." vypovídal něco o dřívejší ženské osobě.
"Sáro?" řekl jemně, ale ani to s ní nehnulo.
"Mickey, tohle je práce pro tebe..." ten už bez bundy vešel dovnitř, přešel ke křeslu a sehnul se k dívce. Roger mezitím do obýváku natahal s průvodcem krabice a sundal si bundu. Zrovna když kontroloval, co všechno chybí něco se roztříštilo o okenice.
"Co to bylo?" trhl sebou Mickey i dívka.
"Podle zvuku nejspíš chemická souprava, nebo zesilovač... nebo to byl jen blbý zvuk a byl to centrální počítač..." zavrčel vědec nakvašeně. Na to raději psychiatr nereagoval, ví jak je v tomhle Roger hrozný.
"Chce s tebou mluvit..." zvedl se a pokynul k ní hlavou. Vědec si neodpustil ještě jeden vyčítavý pohled a sehl se k průvodkyni.
"Ty... ty... jsi to ty... ah ty jsi přijel!" oči se jí rozšířily a skočila mu kolem krku, až z ní spadla deka. Profesor jen překvapeně zamrkal.
"To víš že přijel... znáš mě přece. Já a neprozkoumané..." řekl trochu vytřeštěně a konejšivě ji pohladil po zádech.
"Ale proč ti to tak trvalo,už jsem zbyla jen..." zvedla oči a setkala se s pohledem průvodce, "já a Pavel..." dodala a podívala se zpátky na vědce.
"Co se tedy vlastně stalo?" zeptal se jí.
"Já... nejsem si jistá... ale všude se tu objevují ty stopy..."přitáhla se k němu víc, když zvenku dolehl zvuk tříštění skla.
"Má drahá souprava..." povzdechl si Roger a podíval se na ně, "tak tedy od začátku. Vyprávějte..." pokynul průvodcům. Vzhledem k tomu, že Sáře moc do řeči nebylo, ujal se slova Pavel.
"Začalo to zmizením Akir. Sára byla tu noc jako jediná s ní. Nikdo z nás jí nevěřil, že se stalo něco vážného. Víte, ona Akir byla taková...no toulavá," pousmál se. Když pokračoval, tak ale nasadil vážnou tvář, "brzy jsme ale poznali svůj omyl. Každou následující noc zmizel někdo další. Napřed se zvedne bouře, pak slyšíte jako kdyby někdo chodil kolem chaty, pak se začne jeden z chaty chovat divně. Jako v tranzu, jako kdyby ho něco volalo si prostě odkráčí..." otřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech a zmlkl.
"Jakmile dotyčný odejde, bouře ustane,"ujala se sotva slyšitelně slova Sára, "jediné co potom najdeme jsou stopy ve sněhu. I přes to, že zuřila v noci bouřka tak tam jsou. Mizí všichni... průvodci, hosté, ženy, muži... nědělají rozdíly..."
"To bude dobré.... teď tomu přijdeme na kloub. Že ano Rogere?" zvedl k němu pohled Mickey. Vědec jen zamračeně přemýšlel. Po chvíli se podíval na průvodce.
"Máte tu nějaké vybavení? Počítač? Rádio?" zeptal se nakonec.
"No jeden počítač tu máme, ale není zrovna dvakrát funční," potřásl hlavou Pavel.
"To mi stačí. Potřebuju jen součástky. A taky odteď, ať po domě nikdo nechodí sám. Nepotřebuju, aby mi odešel někdo další," řekl a rozhlídl se po nich. Sára se zvedla o mnoho živější.
"Tak pojďme zjistit, cože jsme to právě tak naštvali..." mrkl na ně Roger a šel s průvodcem pro ten počítač.
KAPITOLA 2
"Co to tu stavíte?" rozhlížela se Sára po přestavěném pokoji. Obsah beden byl součástí jakéhosi seskládaného kolosu.
"Základní výzkumnou stanici," odpověděl jí huhňavě Roger, drátující jeden z přístrojů.
"Udělali jsme vám čaj, ale nevím jestli ho můžu někam postavit..." Profesor si dráty na chvíli přesunul jen do jedné ruky a natáhl se pro šálek, když mu ho podala, tak do sebe na jeden ráz vyklopil horký čaj a vrátil jí prázdný hrneček.
"Vždyť..." zamrkala nevěřícně.
"Díky,"kývl jí a vrátil se k práci.
"To přece..."
"Tohle je naprosto normální. Stejně pije kafe a jí..." uchechtl se Mickey a vzal si svůj čaj.
"Ať si říká kdo chce co chce, vědci jsou šílení. A tenhle zcvoknul ještě dvakrát tolik, od tý doby co jsem ho viděla naposledy..." odfrkla si.
"Rád vidím, že je ti líp," usmál se na ni psychiatr. Jen pokrčila rameny.
"Jak vám to jde?"
"Netuším. To ví jen on,"zasmál se.
"Ah, to je hezký..." řekla a pozorovala Rogera, jak se téměř ztrácí v zadrátované místnosti.
"Ha! Heuréka! Funguje to. Jen ten zesilovač mi chybí..." ozval se. Propletli se k němu. Seděl u obrazovky, kde mu nabíhal nějaký program.
"Na co zesilovač?" zeptal se Mickey.
"Mohl jsem se připojit na internet. No nic, hlavně že fungují podprogramy..." pozoroval obrazovku "ou," zmlkl.
"Co?" Na obrazovce bylo několik čar a blikajících teček. Vědec se spokojeně usmál.
"No tak co je?"
"Našel jsem je. Je tu zvláštní radiace a tady" ukázal na velkou blikající tečku, " je její střed," otočil se k nim, "ale bez analytické stanice víc nezjistím, takže jdem na návštěvu," uchechtl se a začal něco lovit mezi drátky.
"Cože? Ty chceš jít k těm únoscům? To nemyslíš vážně..."
"No a proč ne? Stejně jim dochází trpělivost a za chvíli nám tuhle budovu zbourají jake domeček z karet...."
"Jsi se za tu dobu stal i jasnovidcem?" Roger se odmlčel a sešroubovával nějaký malý přístroj k sobě.
"Vím to. Nebo ty snad víš kde je Pavel?" podíval se na ni a odložil šroubovák. Sára se rozhlídla a vytřeštila oči.
"Ty zmetku! Ty jsi ho nechal jít, i když jsi o tom věděl?" zavrčela na něj vztekle.
"Klid a obleč se. Nemůže být daleko, je přece den. A venku nezuří bouřka. Mimochodem stalo se to už někdy? No to je jedno, vyrazíme, taková příležitost se nám už nenaskytne," zakončil to a sám se šel připravit. Za chvíli všichni vyrazili do sněhu, jak nechumelilo tak zůstávaly stopy po průvodci a měli o dost usnadněný postup, a tak netrvalo dlouho a měli na dohled Pavla, který kráčel po sněhu, pomalu mechanicky, ve tváři nepřítomný výraz. Roger zapnul přístoj, co si vyrobil a celou cestu nesl v ruce.
"Teď stačí když nás dovede k tomu místu a pak ho probereme," pokýval hlavou. Nevnímal ten pohled, co si ty dva vyměnili a šel dál.
***
"Za chvíli tam budeme, radiace stoupá..." řekl Roger a protrhl tak dlouhé ticho. Jen kývli a měli se na pozoru. Nad nimi se tyčil mohutný horský štít, každou chvíli museli dojít až ke stěně. Kličkovali mezi bílými hroudami, možná spadané zasněžené kamení. Už se více řídili přístrojem a možnou cestou, než Pavlem před nimi.
"Tady někde..." začal věděc mluvit, oči upřené do přístroje, "by to mělo být... Co je?" podíval se na Sáru, když do něj strčila loktem. Zírala i s Mickeyem s otevřenou pusou někam před ně. Zvedl tedy pohled a skoro mu poklesla brada taky. Před nimi se skvěl obrovský vstup do jeskyně. Černá díra do nitra hory. Až k neuvěření, že si toho ještě nikdo nevšiml. Rogerovy vědecké oči rychle objevily na horním okraji vchodu vytesané znaky.
"Je to něčím vytvořené... není to přírodní vchod..." konstatoval ohromeně. Blízko nich se ozvalo zakníknání a Sáru něco zatahalo za nohavici. Sklonila pohled. Vyjekla a uskočila stranou. Upoutala tak pozornost mužů a všichni tři koukali na světlounce modré stvořeníčko, co znovu kníklo a naklonilo zvědavě hlavu na stranu.
"Profesore, co to je?" špitla průvodkyně a zacouvala za Mickeyho. Roger se k němu trochu přiblížil a sehnul se. Pozorně si tvorečka prohlížel a on jeho. Nakonec k němu natáhl ruku, napřed ji stvoření očichalo, jestli nemá nic dobrého, pak kníkl na protest, že nic nemá a dloubl mu do ruky čumákem.
"Je porostlý šupinami jako ještěr, stavbu těla má trochu jako vlk, ale má malý křídla..." potřásl nevěřícně hlavou a všiml si otisků všude kolem nich, "a je to původce těch sněhových tlapek... rozhlídněte se..." pokynul k otiskům.
"Ah... to něco tak roztomilého unáší lidi? Jak to jako dělá?" zamračila se průvodkyně. Vědec k ní zvedl nevěřícný pohled.
"Samozřejmě že ne... co ti tohle stvoření připomíná?" podíval se zase na něj a dovolil si ho pohladit. Tvoreček zapískal, zamával křídly a udělal salto, dopadl trochu neohrabaně na zadek zpátky do sněhu, Roger se musel usmát.
"Dítě," řekla bez přemýšlení, když ho pozorovala.
"Přesně.. tak malý tvor přece nepotřebuje tak velký vstupní vchod..." řekl a otočil se ke vstupnímu vchodu. Znovu a znovu při dalším pohledu jim stále bral dech. Drobeček do Rogera strkal čumákem a chtěl znovu pohladit, pískal při tom o stošest. Najednou se ale ozval zcela jiný zvuk, hluboké hřmění vycházející z hlubin jeskyně. Pak táhlé zařvání ozývající se jakoby ozvěnou. Hřmění se ozvalo znovu a blíž. Všichni podvědomě odcouvali od vchodu dál ke kamenům a tvoreček se schoval za vědcovy nohy a vykukoval ze strany. Po chvíli se ozvalo zadunění a ve tmě se objevily dvě ohnivé oči. Už jen ty vyrazily dech a když celý majestátní tvor vystoupil z jeskyně, tak se Sára zajíkla a schovala se za Mickeyho jak tvoreček za Rogera. Nyní nedával pochyb o svém původu, každý slýchával pohádky když byl malý, a tak každý v něm poznal draka. Dechberoucí velikost, dvě veliké oči, spousta trnů, dvě velká složená křídla, jen nebyl bílý nebo světle modrý, jak by odhadovali dle barvy mláděte, ale čistě temně černý. Zařval až se třem lidem roztřásli kolena. Dráče něco zakníkalo, vylezlo zpoza profesora a šouralo se k drakovi. Když k němu došel a kecnul si poblíž něj, blíže ke vstupu, drakův pohled se stočil k nim. Polkli a vyvolávali všechny andělíčky, na které si vzpomněli.
"Weishemé yao zúnxun de shengyn Ma?" ozval se drakův hlas, hluboký, ale nikoliv tak burácivý jako zařvání. Nastalo ticho, kdy na něj jen zírali. Když se ticho prodlužovalo, drak znovu vztekle zařval. To už Sára nevydržela a Mickey měl plné ruce práce s chytáním jí, jak omdlela. Roger k nim jen těkl pohledem a podíval se na draka, několikrát polkl a odkašlal si.
"Promiňte, ale my vám nerozumíme..." řekl jak nejhlasitěji momentálně dovedl. Drak se zarazil a upřeně ho pozoroval. Když byl zticha, odfrkl si a tak spěšně pokračoval prvním, co ho napadlo.
"Já jsem Roger Beltranz, jsem vědec, nejsem zdejší, mluvím pouze svou rodnou řečí, anglicky, a špatně pár dalšími. Šli jsme sem pouze s úmyslem..." horečně mluvil, když byl konečně milostivě vyprostěn. Drak trochu nadzvedl hlavu a znovu promluvil.
"Angličtina... to mě mohlo napadnout..." zabručel a odfrkl si, až mu z nozder vyprskl obláček. Pak sklonil hlavu a zopakoval otázku.
"Proč jste následovali Hlas?"
"Co prosím?" zamrkal nechápavě.
"Proč jste následovali Hlas?"
"Omlouvám se, ale co je to Hlas? A proč bychom ho měli následovat?"
"Vy jste nepřišli za Hlasem?"
"Co to znamená "HLAS"?" zamračil se.
"Hlas, slova, vábení, za kterým chodí všichni ti lidé a nikdo nikdy neuspěje."
"To je to proč lidé zhypnotizovaně odhází?"
"Oni nechodí z vlastní vůle?"
"Proč by někdo vlezl do dračí jeskyně dobrovolně?"
"Proč jste tady tedy vy?
"Přišli jsme za těmi lidmi, co zmizeli."
"Jste tedy tady dobrovolně."
"Ano, to ano..."
"Vidíte, takže možná právě vy uspějete..."
"V čem bychom měli uspět?"
"Vy to doopravdy nevíte?"
"Ne."
"Tak to vás tady potom vítám a odvyprávím vám to. Pojďte ale dovnitř."
"Kam zmizeli všichni ti lidé?" v tu chvíli si uvědomil, že zapomněli na Pavla.
"To se brzy dozvíte. Pojďte," řekl a odcházel s duněním do jeskyně. Dráče cupitalo vesele za ním. Mickey na Rogera nevěřícně zíral, vyměňovali si s drakem tak rychle názory, že téměř nestíhal. Mládě doběhlo k vědci, zatahalo ho za nohavici a zase dobíhalo dospělého. Profesor jen pokrčil rameny na všechno a vydal se za ním. Psychiatr vzal Sáru do náruče a šel za nimi. Šli temnou chodbou a jejich pohyb se odrážel v obrovském prostoru. Nakonec došli do soustavy síní nasvícených světle modře. Uprostřed byl velký kamený kruh, na kterém ležela dračice, krásný téměř bílý tvor. Vypada skoro jako mrtvá, ležela tam bez známek života. Okolo se občas mihl jiný drak či dráče. Dráčata bledě modrá, draci různě barevní, zelení, rudí, zlatí. Ani jeden v barvě sněhu. Drak smutně pokýval hlavou. Sklonil se a teskně zakvílel. Na kraji takových balkónků hlavní síně se objevily hlavy draků, zajímajících se, co se děje. Byli trochu zklamaní, když viděli jen další lidi. Když sešli trochu níž, všimli si, že kolem velkého kruhu uprostřed jsou krystaly ledu. Drak je zastavil a sjel k nim pohledem.
"Projevte úctu. Hledíte na Ledovou Královnu, Panovnici ledových draků," řekl a pokynul k dračici.
"Nevypadá moc královsky," špitl potichu Mickey.
"Psst," utišil ho Roger, nebyl si jistý, jestli to drak neslyšel, "co se jí stalo?"
"Odedávna jsme měli úmluvu s lidmi. Ledoví draci budou žít podle svého v horách, lidí si nevšímaje. Naopak budou je chránit před sesuvy hor a budou udržovat hory zasněžené. Lidi je naoplátku nesmí vyhledávat, nebo pronásledovat. Na důkaz platnosti smlouvy s námi vždy jeden vyslanec lidí žil. Aby mohl za lidmi jít, pokud by se smlouva porušila. Ledová Královna se rozhodla lidem důvěřovat natolik, že s vyslancem spojila svůj život, aby mohl žít stejně dlouho jako my. Bylo to hodnotné rozhodnutí, jen se na něj postupem času zapomnělo," na chvíli se odmlčel. Roger sebou trhl a podíval se na něj.
"Co se stalo?" Drak ho chvíli pozoroval. Mickey si odfrkl a protočil oči v sloup, trochu si odlehčil ženu v náruči.
"Zradil nás. Nakonec a potom co všechno jsme pro něj udělali nás zradil. Omrzel ho dlouhý život u draků a opustil nás. Odešel a vzal půlku podstaty ledových draků sebou. Královna umírá a my spolu s ní."
"Proč tedy mizeli ty lidi z chaty?" ozval se Mickey, "a v tranzu?"
"Vy opravdu Hlas neslyšíte? Královna volá o pomoc. Stále volá svou polovičku. Čím je na tom hůře, tím více intenzivněji. A to lidé slyší a přicházejí. Nebráníme jim, ale pokaždé to dopadne stejně," pokynul znechuceně hlavou ke krystalům kolem Ledové Královny.
"Počkat, tohle že jsou lidi?" vytřeštil oči psychiatr a zaostřil dovnitř jednoho z nich. Matně zahlídl obrys lidské postavy. Zamračil se.
"Rogere, jdeme pryč. Nechci skončit jako ledová sušenka,"řekl a měl se k odchodu. Ten se však ani nehnul a díval se na Královnu. Černý drak zase upřeně hleděl na něj.
"Poslední věc, co mi vrtá hlavou... proč byli všude ty tlapky? Ty sněhové tlapky mláďat? A ta bouřka při každém objevení?" řekl trochu nepřítomně. Mickey se na něj nevěřícně podíval.
"Naši mladí... vědí, že všechno bylo v pořádku, dokud měla královna svého člověka. A nějak cítí, že někoho takového potřebujeme. Vždycky doprovázeli ty co slyšeli Hlas, aby jim nic neublížilo a doprovodili je až sem. Nemůžeme jim v tom zabránit, s člověkem odešli i naše ledové barvy, takhle nesmíme ven. A bouří nad mladými udržuje Královna ochranou tlapu. Alespoň to ještě může," vysvětlil pomalu drak a pozoroval ho. Připletl se jim pod nohy ten malý dráček zeshora. Zatahal zoubky vědce za rukáv a upřel na něj pohled těch velkých očí.
"To je sice pěkné, ale mi odcházíme..." řekl Mickey, "že ano Rogere? Rogere?!" ozval se vyjeveně, když najednou profesor zaťal pěst a vkročil mezi první krystaly. V síni najednou bylo dokonalé ticho. Nic se nestalo a vědec odhodlaně pokračoval dál. Kličkoval mezi krystaly až téměř klusal. Napětí mezi draky stoupalo a přitáhl pozornost všech očí. Stál před stupni u kamenného kruhu s Ledovou Královnou. Zpomalil a pomalu vystoupal nahoru. Stál přímo u Ledové Královny. Už se jí téměř mohl dotknout. Natáhl ruku... když tu zachroptěl, chytl se na hrudi a nazad se zhroutil na kamenné stupně.
KAPITOLA 3
V místnosti se stalo naráz několik věcí. Mickey vykřikl varování, které přišlo moc pozdě, plný sál draků se rozeřval vzteky. Rogere krvácel na kamenných stupních a na kruhu u Královny stál postarší muž. V ruce měl stále zakrvácený krátký meč.
"Omlouvám se, ale myslím, že čas draků už dávno pominul. Nebo se mnou milí barevní draci nesouhlasíte?" ozval se jeho skřípavý uštěpačný nepříjemný hlas. Ryk draků nabral větší grády.
"Jen si řvěte, moc dobře víte, že mi nemůžete ublížit," uchechtl se a otočil se k Ledové Královně.
"Ou má milá, nevypadáš dobře. To jsem ti tak scházel?" pohladil ji po šupinách. Draci zmateně zmlkli.
"Co se děje?" sykl Mickey na Černýho. Ten taky ustával v řevu a zmateně na něj koukal.
"Vyslanec se vrátil ke Královně... ale té se neudělalo lépe..."
"Samozřejmě. Trauma ze ztráty, zrady a takové věci. To jste se nikdy nenaučili?" podíval se na něj a potřásl hlavou.
"Co tedy ale budeme dělat?" posmutněl drak.
"Roger se tak snadno nevzdává..." poznamenal psychiatr a uchechtl se, když si všiml, že za zády muže se vědec nadzvedl na loktech a posunul se nahoru na kruh. Dál to však nezvládl a zhroutil se už bezvládně na zem. Velvyslanec si toho nevšiml, ani že krvácí na kruh. A dál něco odporného špital Královně. Blížil se s mečem k hlavě. Došel tam a zavolal na ostatní draky.
"Taková mocná stvoření že prý jste... závislá na jedné Královně. Na tak špatném člověku. Teď uvidíte, proč jste se nikdy neměli vázat..." uchechtl se a napřáhl ruku. Všichni v síni zaduněli teskným zakvílením, jako jeden sbor. Muž se na ně nechápavě podíval a zaváhal. Další pohyb už neudělal, byl přišpendlený k zemi tlapou Královny. Pomalu majestátně se zvedala do lehu na břicho. Držela ho pod tlapou a zvedla k němu čumák. Draci ani nedutali, tak rychle se tam měnily výhody. Zafuněla mu do obličeje. Neřekla nic, jen ho dál nechala přišpendleného k zemi. Naklonila hlavu dál. Tam kde umíral profesor. Krev se vlévala do vzorce na kruhu a už stružky dotekly i pod Ledovou Královnu. Jemně se k němu sklonila a zubem si ho přenesla mezi tlapy. Pak na něj jemně dýchla. Omrzl a přestal dýchal.
"Co to sakra dělá?" mžoural tam Mickey.
"Ticho," zasyčel na něj Černý drak a pozorně a pokorně sledoval dění. Královna zvedla hlavu . zavřela oči a zazpívala.
"Ty, komu mé srdce patří
zradil jsi důvěru, zklamal,
již tedy nový úsvit nespatří
aby srdce znovu nezlámal.
Důvěrníku zcela nový,
věříš ani nevíš komu,
příchozí zcela neznámý
jdeš vstříc ani nevíš čemu.
Neznáš pravou hodnotu,
nevíš co je v sázce,
přesto krvácíš tu,
všanc Královnině lásce.
Tak povězte mi děti,
máme důvěru vkládat,
mám věřit a oživovati,
budeme bedra nakládat?"
její hlas byl jak pohlazení, jak zazvonění rampouchů o sebe. Ozvěna byla přesně dle očekávání souhlasný šum a nadšený ryk. Velvyslanec blednul a snažil se vykroutit z drápů, což bylo nemožné.
"Dobrá tedy děti moje, přidejte se ke mě:
Pro spásu, lásku, spravedlnost, mír, spojenectví a konečný klid, vkládám do tebe svou důvěru, dávám ti své srdce, daruji ti tajemství, vědění. Ledový drak! Ledový drak!"
Sálem to dunělo, jak se k Panovnici připojil celý zástup a nejen hlasem. Kruh se rozzářil a Ledová Královna rozpřáhla křídla, aby světlo utlumila. Ozval se příšerný nelidský ryk a pak světlo pomalu dohasínalo. Všichni natahovali zrak, aby viděli jak to proběhlo. Královna byla nyní jasně bílá. Mezi předními tlapami jí stál, ne vznášel se ve světle, muž. Světlo bylo modré a také už pomalu dohasínalo. Dotkl se nohama kruhu a otevřel oči. Byl v modrém oblečení a hlavně byl živý a zdravý. Podíval se na Královnu a pak se rozhlédl. Pohladil ji po šupinách a síň naplnil barevný kouř, jak z draků slezly barvy. Byli tam nyní jen draci v barvách sněhu, ledu, prostě zimy. Černý vedle Mickeyho nabral šedavomodrou barvu. Ten to pozoroval s rozpolcenými pocity. Nějak nevěděl, co si o tom má myslet. Natáhl krk a uchechtl se.
"No jo, vždycky něco extra, ten náš Roger..." rozhlídl se, "co se stalo s tím druhým maníkem?"
"Dostihl ho čas. Bez spojení s Královnou z něj zbyl jen prach..." řekl drak vedle něj a dal tónem jasně najevo, že má lepší věci na přemýšlení. Dál se tedy nevyptával. Po chvíli vzal Sáru, stále v bezvědomí a vytratil se ven. Draci a Roger měli očividně jiné věci na práci, než se starat o ně. Donesl ji zpátky do chaty a uložil do postele. Sám měl dost o čem přemýšlet. Přepadala ho až téměř deprese. Přišel o nejlepšího přítele. Narazil na hordu draků a nic moc zveřejnitelného taky nezjistili... jednu dobrou věc na tom ale viděl. Podíval se na spící Sáru a usmál se.
EPILOG
"Venku zase zuří bouřka... neutečeš mi nikam, že ne?" uchechtla se Sára a zezadu obejmula Mickeyho.
"Jsem rád, že už je ti dobře..." nahnul se do strany a podíval se na ni.
"To jo, jen je tu tak prázdno..." pokrčila rameny. Uběhlo několik dní od doby, co se vrátili. Ještě ani nepromysleli, co řeknou na veřejnosti, neměli se zrovna k sestupování do města. Jídla tam měli dost. Zarazili se, když se ozvalo tlapkání kolem chaty.
"Co tady asi chtějí?" vytřeštila oči průvodkyně. Mickey pokrčil rameny. Hodili na sebe bundy a vyšli před chatu. Napřed nic neviděli, ale po chvíli v temné bouři zahlédli světle modrý flíček. Vyřídil se proti nim dráček a tahal je za nohavice, rukávy a kníkal. Sára se uchechtla ale moc valnou radost z něj neměla. Mickey se rozhlédl zda je tam sám.
"Drobečku dej pokoj, vždyť jim to oblečení roztrháš..." ozval se káravý hlas a dráče sebou omluvně švihlo do sněhu. Oba se prudce otočili za hlasem.
"Rogere! Už jsem si myslel, že tě neuvidím..." Stál tam za nimi, v modrém oblečení, přes sebe hozený šedý plášť.
"Neměl bys být na cestě zpátky?" uchechtl se a mrkl na něj. Psychiatr zrudl a pokrčil rameny.
"A co ty tady?" podíval se na něj.
"Přivedl jsem vám, zpátky pár zmatených lidí..." řekl a v tu ránu stál před nimi.
"Hele jak tohle děláš?" zamračil se, ale na víc se neptal, když z bouře začal vycházet lidé.
"Tihle byli zmrzlí v síni. Věřím vám, že se o ně postaráte. Když už jsme u toho. Smlouva mezi draky a lidmi není zrovna dvoustraná, když o ní ví jen draci, nebylo by od věci, kdyby o ní věděla tahle chata a starala se o klid Ledové Hory..."
"No... uvažoval jsem, že zůstanu..."
"Výborně. Skvělý, díky... Drobečku pojď, vrátíme se..." pokynul dráčeti, které hned nadšeně vyskočilo.
"Počkej..." hmátl po něm Mickey ale ruka mu jím prošla skrz.
"Co to..."vytřeštil oči.
"Nejsem živý, ale nejsem mrtvý. Jsem strážce a vyslanec v Ledové Hoře. Když bude něco potřeba, přijdu. Můžete mě zavolat. Slyším vás všude na sněhu. Ještě něco?" otočil se na něj. V očích měl něco zvláštního, trochu chladného, ale vyvolávalo to vůči němu respekt.
"Objevíš se tu i někdy jindy? Jen zajít si popovídat s kamarádem?" rozhodil rukama trochu nešťastně.
"To bych mohl," usmál se na něj, "postarejte se o ty lidi!" zasmál se a otočil se zase k odchodu. Drobeček mávl křídly a usadil se mu na rameni.
"Hele a jak on to dělá?" křikl za ním do bouřky.
"To by bylo na dlouho! Tak se tu mějte!" zasmál se a zamával jim. Brzy jim zmizel z dohledu v bouřce a po chvíli ustala i bouřka. Před chatou stála kupa vyjevených lidí. Mickey se po sobě se Sárou podívali, pokrčili rameny a začali zjišťovat kdo odkud je a tak. Chata od té doby stráží tajemství Ledové Hory. Když se něco přihodí, hned je velvyslanec po ruce. Nikdy chatu nezasáhla lavina a jejich výpravy byly vždy úspěšné, bez jediné potíže. Občas se tam profesor objevil jen tak, podívat se, jak se jim daří, většinou ve společnosti Drobečka, který postupem času nabral na velikosti a sytě modré barvy, takže se nakonec nenosil na rameni, ale naopak vědce nosil on. Vždy je doprovázela ochraná ruka Ledové Královny ve formě sněhové bouře. A tak to tam chodí dodnes, aniž by Roger zestárl o jediný den.
"Ale no tak, přidejte profesore!" zavolala mladá dívka dolů do svahu, kde se za ní sněhem škrábal menší muž s krosnou na zádech.
"Dělám co můžu, milá Sáro...." odfrkl si a lezl dál.
"Ale no tak, přece se nenecháte zahanbit ženou..." zasmála se průvodkyně.
"Tebou klidně..." zahučel si pro sebe. Došel k ní a dýchal jak celé fotbalové družstvo.Stáli v zasněžené stráni a hustě chumelilo. Nedaleko nich se vypínaly hory s jedním obzvlášť zvláštním štítem. Připomínaly jim, jak malí a nedůležití jsou.
"Nebylo by to po silnici přece jen rychlejší?" zeptal se po chvíli vědec.
"Nebylo. Je to samá serpentýna a navíc v tomhle počasí vypadá stejně jak tahle sráz, s tou výhodou, že tady nás určitě nepotká sněžní pluh..." dostalo se mu odpovědi.
"Dobře, už mlčim," povzdychl si.
"Už to není daleko," usmála se na něj povzbudivě a vydala se dál. Najednou se ozvaly zvláštní zvuky. Velmi tlumené bouří, ale přesto jasně slyšitelné. Muž se zarazil.
"Co to bylo?" křikl na Sáru.
"Pššt!" zasyčela na něj a zaposlouchala se, "jde to odtamtud..." kývla hlavou směr a pomalu se tam vydala.
"To nemyslíš vážně," zavrčel muž, ale vydal se za ní, "čekej na mě!" prodíral se za ní sněhem.
"Ticho!" sykla na něj a znovu se zaposlouchala. Zvuk se ozval znovu, teď ale sotva slyšitelné křupání.
"Kde to jen je?" potichu špitla a rozhlížela se. Profesor se k ní přidal, ale ani jeden přes hustou bouři nic neviděl. Najednou se to ozvalo hned za nimi. Prudce se otočili. Byli tam otisky malinkatých tlapek. Průvodkyně se k nim sehla.
"Nejsem sice expert, ale takovéhle zvíře neznám..."
"Ukaž,"sehnul se k nim profesor. Vytáhl z bundy brýle a zkoumal je. Rychle si ale sklíčka zase uklidil, když se mu zamlžily.
"Je to podobné psí... možná vlčí stopě... to nevím, rychle se smazávají. Jen to není úplně přesné, možná je to tím jak to rychle mizí ale v něčem to připomíná i stopu plaza..."
"Hadí pes?" Sára nadzvihla obočí.
"Já vím zní to absurdně..."pokrčil rameny věděc.
"Myslím, že už vážně potřebujeme dojít do chaty..." řekla a vydala se k jejich cíli. Doopravdy to netrvalo dlouho a hřáli se v teple. Na jejich malé roztodivné dobrodružství brzy zapomněli a profesorův výzkum v horách proběhl normálně, osud si už ale mnul ruce.
***
Profesor Roger Beltranz se po svém výzkumu vrátil do teplého města a Sára dál pokračovala v provádění po horách. Žili si klidný život, každý po svém, dokud... ale nebudu předbíhat. Jen si to hezky poslechněte popořádku...
KAPITOLA 1
"Rogere! Hej Rogere!" ozvalo se přes celou laboratoř.
"Psst!"zasyčel na něj muž stojící nejblíž a zamračil se na něj. Příchozí sykl omluvu a proplížil se dál.
"Rogere?" poklepal profesorovi na rameno. Ten se prudce narovnal a otočil.
"Fuj! Tohle mi nedělej Mickey, vždyť z tebe dostanu infarkt..." potřásl hlavou, když poznal svého kamaráda. Sundal si brýle a promnul si bleděmodré oči. Již trochu delší mastné zcuchané vlasy vypovídaly, že jsou nejspíše světlé. Celkově byl menší postavy a mezi velkými přístroji laboratoře se téměř ztrácel.
"Ty se tady z toho jednou zblázníš..." potřásl nevěřícně hlavou Mickey. Narozdíl od vědce byl statné postavy, vysoký a opálený.
"Bez komentáře. Tak co chceš, když už jsi mě vyrušil?" nasadil si zase brýle a podíval se na něj.
"Tohle ti přišlo..." podal mu velkou obálku.
"Mně? Ne fakultě? Fakt mně?" podivil se a převzal si ji.
"Ano tobě... třeba je to vánoční překvapení," zakřenil se na něj.
"Co...?" zabručel už trochu nepřítomně Roger.
"Neříkej mi, že nevíš, že už je prosinec...!" protočil oči v sloup.
"No...eh..."zmlknul a radši místo odpovědi otevřel obálku. Na stůl vypadlo několik fotek.Otočil je. Zamrkal a tiše, nevěřícně je pozoroval.
"Co to je?" nahnul se přes něj Mickey. Profesor mlčel a nehýbal se. Jen pozoroval velké fotky tak dlouho zapomenutých otisků tlapek. Pohnul se až když vzal fotky, prolistoval je a vrátil do obálky. Na chvíli se zamyslel, pak se otočil na patě a uháněl z laboratoře. Černovlasý muž nevěřícně zamrkal a následoval ho.
"Tak co je? Co se děje?"
"Měl jsi pravdu. Vánoční překvapení, jedu do Himalájí."
"COŽE?"
"A ty se mnou. Vybavení sám nepoberu," dodal a zastavil se, aby se na něj mohl podívat, "no neříkal jsi, že mám vypadnout na čerstvý vzduch?" dodal při jeho nechápavým výrazu. Uculil se a pokračoval v chůzi.
"Akir?"zavolala Sára na svou kamarádku, když sešla dolů. Bydlela stále v horské chatě ještě s několika průvodci. S Akirou měla pokoj a ta se teď někam vypařila uprostřed noci a vánice. Rozhlídla se po přízemí. Nikde ji neviděla ale všimla si, že její bunda je pryč.
"No to snad nemyslí vážně..." zabručela podrážděně průvodkyně. Povzdychla si a hodila přes sebe svou bundu. Vyšla před chatu a hned se musela zapřít proti silnému vichru.
***
"AKIR!" zakřičela do noci, ale téměř nebyla slyšet, jak jí vichr hned oderval slova od rtů. Obešla chatu kolem dokola, protože dál si netroufla a i tak se vrátila s prázdnou do chaty celá promáčená. Ohlídla se ještě ve dveřích a znovu si povzdychla. Zabouchla za sebou dveře. V tomhle ji nemá šanci najít, pokusí se o to ráno. Kam jen mohla jít a proč? To jí nešlo do hlavy. Ráno se naštěstí chumelenice přehnala. Pořádně se oblékla a vzala si vybavení, nikdo z kamarádů neměl čas, tak se vydala sama. Obešla jejich běžné trasy a pak pokračovala dál do hor. Téměř už to vzdávala a chtěla se vrátit, když se blízko ní ozval zvláštní šelest. Vydala se tam, kousek z cesty. Zarazila se a nevěřila vlastním očím. Před ní se ve sněhu skvěly otisky tlapek. Zamračila se. Paměťmá dobrou, hned se jí vybavila doba s tím potrhlým profesorem. Možná že by bylo lepší... dál už ani neuvažovala. Sundala batoh, nahmátla v něm foťák a tlapky si vyfotila. Rozhlédla se ještě kolem, ale nic jiného tam nenašla. Vánice dokonale všechno smazala, ty tlapky musely být čerstvé... Radši se tam dál sama nezdržovala a chvatně se vracela do chaty. Nervózně přetrpěla odpoledne, než se vrátili průvodci se svými klienty. Hned se jim svěřila, co se stalo a že Akir je pořád nezvěstná.
"Ale no tak Sáro, měla by sis najít kšeft, bez práce nám začínáš cvokatět..." mrkl na ni jeden.
"Neboj se, podíváme se po ní," kývl hlavou o něco mileji jiný, ale ani to neznělo moc přesvědčivě. Sára z nich byla tak zklamaná, že na fotky, které pořídila, úplně zapomněla.
"Nefry?" sledovala nevěřícně průvodce, který kolem ní malátně prošel, "Nefry?!" zopakovala a zvedla se od stolu. Rozběhla se za ním.
"Kam to jdeš? Co to děláš? Neblbni!"zamračila se a zahradila mu cestu. Jen jí beze slova obešel, vzal si bundu a vyšel ven.
"NEFRY!" zakřičela téměř hystericky a vyběhla za ním ven. Šel po sněhu a na rozdíl od Sáry se do něj nebořil, takže se jí brzy ztratil ve vánici. Vrátila se do domu a z pokojů vykukoval zbytek osazenstva, který probudil poslední výkřik. Řekla jim, co se stalo, ale jen trochu zneklidněli. Ráno průvodkyně narazila na ty samé otisky, ale přímo u nich na svahu pod chatou. Když následující den zmizela i Beta, na nic nečekala, odjela do města, nechala fotky vytisknout a poslala je Rogerovi. Nic lepšího ji nenapadlo a taky moc víc nemohla udělat, nikdo jiný jí to věřit nebude. A tak jí nezbylo než čekat, zda se ukáže.
***
"Opatrně na to Mickey! Je to choulostivé vybavení, ne hračky!" ozval se podrážděně veděc, když praštil s jednou bednou.
"Ale jo taky pořád. Tak kde máš tu svou kočku?" rozhlídl se a skládal další vybavení.
"Nevím, měla tady na nás čekat. Třeba je to tím, že letadlo mělo zpoždění a je už skoro tma..." pokrčil rameny Roger.
"Že by se báli tmy?" rozesmál se, ztichl, když po něm profesor hodil pobouřený pohled, "no tak jdem no..." řekl nakonec a zvedl těžké bedny s vybavením. Roger si nadhodil velkou krosnu a vzal do rukou další bedny.
"Určitě tam trefíš?" podíval se na profesora.
"Jo... určitě. Vláčela mě tam tolikrát... dokonce i v takovéhle vánici..."dodal, když je ofoukl silný vichr.
"Radši pospěš..." zamračil se Mickey a nechal ho jít první. Vláčeli se do kopce nadávajíc na prudký ledový vítr a sníh. Byli téměř u chaty, když proti nim kráčel muž. Šel lehce jako kdyby ho netrápil vítr ani zima a snad ani ten sníh pod nohama. Rozhalenou bundu a ve tváři nepřítomný výraz.
"Co to...?"zamračil se vědec.
"Hej! Ty! Kam to jdeš?" křikl za ním Mickey. Muž nereagoval.
"Hmm, jako v nějakým transu..." poznamenal a položil bedny, vydal se za ním. Zastoupil mu cestu a chytl ho za ramena, aby mu neutekl. Podíval se mu do očí a něco mu tichým hlasem začal povídat. Muž se ho snažil přetlačit, ale proti statné postavě psychiatra neměl šanci. Když se muž probral a začal se třást zimou, vánice zesílila a vichr se obrátil proti nim, tlačil je dál od chaty.
"Začínám pochybovat o původu té bouře!" křikl na ně Roger a zamračil se. Najednou zahřmělo a ozval se děsný zvuk. Skřek, jako zlostné zařvání.
"DOVNITŘ! HONEM!" zařval Mickey a rozběhl se dovnitř.
"VYBAVENÍ!" zařval na něj vědec, když proběhl kolem beden.
"A na co ti to SAKRA BUDE?" odpověděl mu vztekle, ale zastavil se a shýbl se pro ně.
"ZACHRÁNÍ NÁM ŽIVOT!" odpověděl pobouřeně, otočil se a sám se vydal do domu. Oba muži za ním vzali zbytek beden a dali se do běhu. Postup jim ale stežovala vánice opírající se proti nim a bořící se sníh pod nohama. Ozval se další skřek a kolem nich divný šelest.
"No tak! Přidejte!" pobídl je Roger a sám už stál u dveří chaty. Ohlídl se. Průvodce byl po pás ve sněhu a nemohl se hnout. Mickey se mu snažil pomoct.
"No tak poběž!" zamračil se profesor.
"Nemůžu ho tady přece nechat!"
"A sebe taky ne! Hejbni kostrou!" zavrčel na něj a musel si zakrýt hlavu, když se ozvalo tříštění skla a na hlavu se mu sesypalo bývalé světlo před domem. Něco vztekle zavrčel a hodil dovnitř batoh a bedny, které nesl. Otočil se a doběhl zpátky k těm dvěma. Vzali muže každý pod jedním ramenem a vytáhli ho ze sněhu. Doběhli do chaty, Roger se chtěl vrátit pro vybavení, ale Mickey spěšně zabouchl dveře. Vzápětí se ozvala rána, jak na ně dopadla velká koule sněhu. Všichni hlasitě oddychovali a chvíli se věnovali jen vlastním myšlenkám.
"Teda... už se nedivím, že nečekala dole..." nakonec si odfrkl psychiatr. Profesor vytřeštil oči.
"Sáro?" vydal se prozkoumat místnosti. Zastavil se na prahu obývacího pokoje s velkým krbem. Malá hubená postavička zabalená v dece v křesle před krbem, kývající se sem a tam a mumlající si "oni přijdou... oni si přijdou pro každého... všechny... chtějí všechny..." vypovídal něco o dřívejší ženské osobě.
"Sáro?" řekl jemně, ale ani to s ní nehnulo.
"Mickey, tohle je práce pro tebe..." ten už bez bundy vešel dovnitř, přešel ke křeslu a sehnul se k dívce. Roger mezitím do obýváku natahal s průvodcem krabice a sundal si bundu. Zrovna když kontroloval, co všechno chybí něco se roztříštilo o okenice.
"Co to bylo?" trhl sebou Mickey i dívka.
"Podle zvuku nejspíš chemická souprava, nebo zesilovač... nebo to byl jen blbý zvuk a byl to centrální počítač..." zavrčel vědec nakvašeně. Na to raději psychiatr nereagoval, ví jak je v tomhle Roger hrozný.
"Chce s tebou mluvit..." zvedl se a pokynul k ní hlavou. Vědec si neodpustil ještě jeden vyčítavý pohled a sehl se k průvodkyni.
"Ty... ty... jsi to ty... ah ty jsi přijel!" oči se jí rozšířily a skočila mu kolem krku, až z ní spadla deka. Profesor jen překvapeně zamrkal.
"To víš že přijel... znáš mě přece. Já a neprozkoumané..." řekl trochu vytřeštěně a konejšivě ji pohladil po zádech.
"Ale proč ti to tak trvalo,už jsem zbyla jen..." zvedla oči a setkala se s pohledem průvodce, "já a Pavel..." dodala a podívala se zpátky na vědce.
"Co se tedy vlastně stalo?" zeptal se jí.
"Já... nejsem si jistá... ale všude se tu objevují ty stopy..."přitáhla se k němu víc, když zvenku dolehl zvuk tříštění skla.
"Má drahá souprava..." povzdechl si Roger a podíval se na ně, "tak tedy od začátku. Vyprávějte..." pokynul průvodcům. Vzhledem k tomu, že Sáře moc do řeči nebylo, ujal se slova Pavel.
"Začalo to zmizením Akir. Sára byla tu noc jako jediná s ní. Nikdo z nás jí nevěřil, že se stalo něco vážného. Víte, ona Akir byla taková...no toulavá," pousmál se. Když pokračoval, tak ale nasadil vážnou tvář, "brzy jsme ale poznali svůj omyl. Každou následující noc zmizel někdo další. Napřed se zvedne bouře, pak slyšíte jako kdyby někdo chodil kolem chaty, pak se začne jeden z chaty chovat divně. Jako v tranzu, jako kdyby ho něco volalo si prostě odkráčí..." otřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech a zmlkl.
"Jakmile dotyčný odejde, bouře ustane,"ujala se sotva slyšitelně slova Sára, "jediné co potom najdeme jsou stopy ve sněhu. I přes to, že zuřila v noci bouřka tak tam jsou. Mizí všichni... průvodci, hosté, ženy, muži... nědělají rozdíly..."
"To bude dobré.... teď tomu přijdeme na kloub. Že ano Rogere?" zvedl k němu pohled Mickey. Vědec jen zamračeně přemýšlel. Po chvíli se podíval na průvodce.
"Máte tu nějaké vybavení? Počítač? Rádio?" zeptal se nakonec.
"No jeden počítač tu máme, ale není zrovna dvakrát funční," potřásl hlavou Pavel.
"To mi stačí. Potřebuju jen součástky. A taky odteď, ať po domě nikdo nechodí sám. Nepotřebuju, aby mi odešel někdo další," řekl a rozhlídl se po nich. Sára se zvedla o mnoho živější.
"Tak pojďme zjistit, cože jsme to právě tak naštvali..." mrkl na ně Roger a šel s průvodcem pro ten počítač.
KAPITOLA 2
"Co to tu stavíte?" rozhlížela se Sára po přestavěném pokoji. Obsah beden byl součástí jakéhosi seskládaného kolosu.
"Základní výzkumnou stanici," odpověděl jí huhňavě Roger, drátující jeden z přístrojů.
"Udělali jsme vám čaj, ale nevím jestli ho můžu někam postavit..." Profesor si dráty na chvíli přesunul jen do jedné ruky a natáhl se pro šálek, když mu ho podala, tak do sebe na jeden ráz vyklopil horký čaj a vrátil jí prázdný hrneček.
"Vždyť..." zamrkala nevěřícně.
"Díky,"kývl jí a vrátil se k práci.
"To přece..."
"Tohle je naprosto normální. Stejně pije kafe a jí..." uchechtl se Mickey a vzal si svůj čaj.
"Ať si říká kdo chce co chce, vědci jsou šílení. A tenhle zcvoknul ještě dvakrát tolik, od tý doby co jsem ho viděla naposledy..." odfrkla si.
"Rád vidím, že je ti líp," usmál se na ni psychiatr. Jen pokrčila rameny.
"Jak vám to jde?"
"Netuším. To ví jen on,"zasmál se.
"Ah, to je hezký..." řekla a pozorovala Rogera, jak se téměř ztrácí v zadrátované místnosti.
"Ha! Heuréka! Funguje to. Jen ten zesilovač mi chybí..." ozval se. Propletli se k němu. Seděl u obrazovky, kde mu nabíhal nějaký program.
"Na co zesilovač?" zeptal se Mickey.
"Mohl jsem se připojit na internet. No nic, hlavně že fungují podprogramy..." pozoroval obrazovku "ou," zmlkl.
"Co?" Na obrazovce bylo několik čar a blikajících teček. Vědec se spokojeně usmál.
"No tak co je?"
"Našel jsem je. Je tu zvláštní radiace a tady" ukázal na velkou blikající tečku, " je její střed," otočil se k nim, "ale bez analytické stanice víc nezjistím, takže jdem na návštěvu," uchechtl se a začal něco lovit mezi drátky.
"Cože? Ty chceš jít k těm únoscům? To nemyslíš vážně..."
"No a proč ne? Stejně jim dochází trpělivost a za chvíli nám tuhle budovu zbourají jake domeček z karet...."
"Jsi se za tu dobu stal i jasnovidcem?" Roger se odmlčel a sešroubovával nějaký malý přístroj k sobě.
"Vím to. Nebo ty snad víš kde je Pavel?" podíval se na ni a odložil šroubovák. Sára se rozhlídla a vytřeštila oči.
"Ty zmetku! Ty jsi ho nechal jít, i když jsi o tom věděl?" zavrčela na něj vztekle.
"Klid a obleč se. Nemůže být daleko, je přece den. A venku nezuří bouřka. Mimochodem stalo se to už někdy? No to je jedno, vyrazíme, taková příležitost se nám už nenaskytne," zakončil to a sám se šel připravit. Za chvíli všichni vyrazili do sněhu, jak nechumelilo tak zůstávaly stopy po průvodci a měli o dost usnadněný postup, a tak netrvalo dlouho a měli na dohled Pavla, který kráčel po sněhu, pomalu mechanicky, ve tváři nepřítomný výraz. Roger zapnul přístoj, co si vyrobil a celou cestu nesl v ruce.
"Teď stačí když nás dovede k tomu místu a pak ho probereme," pokýval hlavou. Nevnímal ten pohled, co si ty dva vyměnili a šel dál.
***
"Za chvíli tam budeme, radiace stoupá..." řekl Roger a protrhl tak dlouhé ticho. Jen kývli a měli se na pozoru. Nad nimi se tyčil mohutný horský štít, každou chvíli museli dojít až ke stěně. Kličkovali mezi bílými hroudami, možná spadané zasněžené kamení. Už se více řídili přístrojem a možnou cestou, než Pavlem před nimi.
"Tady někde..." začal věděc mluvit, oči upřené do přístroje, "by to mělo být... Co je?" podíval se na Sáru, když do něj strčila loktem. Zírala i s Mickeyem s otevřenou pusou někam před ně. Zvedl tedy pohled a skoro mu poklesla brada taky. Před nimi se skvěl obrovský vstup do jeskyně. Černá díra do nitra hory. Až k neuvěření, že si toho ještě nikdo nevšiml. Rogerovy vědecké oči rychle objevily na horním okraji vchodu vytesané znaky.
"Je to něčím vytvořené... není to přírodní vchod..." konstatoval ohromeně. Blízko nich se ozvalo zakníknání a Sáru něco zatahalo za nohavici. Sklonila pohled. Vyjekla a uskočila stranou. Upoutala tak pozornost mužů a všichni tři koukali na světlounce modré stvořeníčko, co znovu kníklo a naklonilo zvědavě hlavu na stranu.
"Profesore, co to je?" špitla průvodkyně a zacouvala za Mickeyho. Roger se k němu trochu přiblížil a sehnul se. Pozorně si tvorečka prohlížel a on jeho. Nakonec k němu natáhl ruku, napřed ji stvoření očichalo, jestli nemá nic dobrého, pak kníkl na protest, že nic nemá a dloubl mu do ruky čumákem.
"Je porostlý šupinami jako ještěr, stavbu těla má trochu jako vlk, ale má malý křídla..." potřásl nevěřícně hlavou a všiml si otisků všude kolem nich, "a je to původce těch sněhových tlapek... rozhlídněte se..." pokynul k otiskům.
"Ah... to něco tak roztomilého unáší lidi? Jak to jako dělá?" zamračila se průvodkyně. Vědec k ní zvedl nevěřícný pohled.
"Samozřejmě že ne... co ti tohle stvoření připomíná?" podíval se zase na něj a dovolil si ho pohladit. Tvoreček zapískal, zamával křídly a udělal salto, dopadl trochu neohrabaně na zadek zpátky do sněhu, Roger se musel usmát.
"Dítě," řekla bez přemýšlení, když ho pozorovala.
"Přesně.. tak malý tvor přece nepotřebuje tak velký vstupní vchod..." řekl a otočil se ke vstupnímu vchodu. Znovu a znovu při dalším pohledu jim stále bral dech. Drobeček do Rogera strkal čumákem a chtěl znovu pohladit, pískal při tom o stošest. Najednou se ale ozval zcela jiný zvuk, hluboké hřmění vycházející z hlubin jeskyně. Pak táhlé zařvání ozývající se jakoby ozvěnou. Hřmění se ozvalo znovu a blíž. Všichni podvědomě odcouvali od vchodu dál ke kamenům a tvoreček se schoval za vědcovy nohy a vykukoval ze strany. Po chvíli se ozvalo zadunění a ve tmě se objevily dvě ohnivé oči. Už jen ty vyrazily dech a když celý majestátní tvor vystoupil z jeskyně, tak se Sára zajíkla a schovala se za Mickeyho jak tvoreček za Rogera. Nyní nedával pochyb o svém původu, každý slýchával pohádky když byl malý, a tak každý v něm poznal draka. Dechberoucí velikost, dvě veliké oči, spousta trnů, dvě velká složená křídla, jen nebyl bílý nebo světle modrý, jak by odhadovali dle barvy mláděte, ale čistě temně černý. Zařval až se třem lidem roztřásli kolena. Dráče něco zakníkalo, vylezlo zpoza profesora a šouralo se k drakovi. Když k němu došel a kecnul si poblíž něj, blíže ke vstupu, drakův pohled se stočil k nim. Polkli a vyvolávali všechny andělíčky, na které si vzpomněli.
"Weishemé yao zúnxun de shengyn Ma?" ozval se drakův hlas, hluboký, ale nikoliv tak burácivý jako zařvání. Nastalo ticho, kdy na něj jen zírali. Když se ticho prodlužovalo, drak znovu vztekle zařval. To už Sára nevydržela a Mickey měl plné ruce práce s chytáním jí, jak omdlela. Roger k nim jen těkl pohledem a podíval se na draka, několikrát polkl a odkašlal si.
"Promiňte, ale my vám nerozumíme..." řekl jak nejhlasitěji momentálně dovedl. Drak se zarazil a upřeně ho pozoroval. Když byl zticha, odfrkl si a tak spěšně pokračoval prvním, co ho napadlo.
"Já jsem Roger Beltranz, jsem vědec, nejsem zdejší, mluvím pouze svou rodnou řečí, anglicky, a špatně pár dalšími. Šli jsme sem pouze s úmyslem..." horečně mluvil, když byl konečně milostivě vyprostěn. Drak trochu nadzvedl hlavu a znovu promluvil.
"Angličtina... to mě mohlo napadnout..." zabručel a odfrkl si, až mu z nozder vyprskl obláček. Pak sklonil hlavu a zopakoval otázku.
"Proč jste následovali Hlas?"
"Co prosím?" zamrkal nechápavě.
"Proč jste následovali Hlas?"
"Omlouvám se, ale co je to Hlas? A proč bychom ho měli následovat?"
"Vy jste nepřišli za Hlasem?"
"Co to znamená "HLAS"?" zamračil se.
"Hlas, slova, vábení, za kterým chodí všichni ti lidé a nikdo nikdy neuspěje."
"To je to proč lidé zhypnotizovaně odhází?"
"Oni nechodí z vlastní vůle?"
"Proč by někdo vlezl do dračí jeskyně dobrovolně?"
"Proč jste tady tedy vy?
"Přišli jsme za těmi lidmi, co zmizeli."
"Jste tedy tady dobrovolně."
"Ano, to ano..."
"Vidíte, takže možná právě vy uspějete..."
"V čem bychom měli uspět?"
"Vy to doopravdy nevíte?"
"Ne."
"Tak to vás tady potom vítám a odvyprávím vám to. Pojďte ale dovnitř."
"Kam zmizeli všichni ti lidé?" v tu chvíli si uvědomil, že zapomněli na Pavla.
"To se brzy dozvíte. Pojďte," řekl a odcházel s duněním do jeskyně. Dráče cupitalo vesele za ním. Mickey na Rogera nevěřícně zíral, vyměňovali si s drakem tak rychle názory, že téměř nestíhal. Mládě doběhlo k vědci, zatahalo ho za nohavici a zase dobíhalo dospělého. Profesor jen pokrčil rameny na všechno a vydal se za ním. Psychiatr vzal Sáru do náruče a šel za nimi. Šli temnou chodbou a jejich pohyb se odrážel v obrovském prostoru. Nakonec došli do soustavy síní nasvícených světle modře. Uprostřed byl velký kamený kruh, na kterém ležela dračice, krásný téměř bílý tvor. Vypada skoro jako mrtvá, ležela tam bez známek života. Okolo se občas mihl jiný drak či dráče. Dráčata bledě modrá, draci různě barevní, zelení, rudí, zlatí. Ani jeden v barvě sněhu. Drak smutně pokýval hlavou. Sklonil se a teskně zakvílel. Na kraji takových balkónků hlavní síně se objevily hlavy draků, zajímajících se, co se děje. Byli trochu zklamaní, když viděli jen další lidi. Když sešli trochu níž, všimli si, že kolem velkého kruhu uprostřed jsou krystaly ledu. Drak je zastavil a sjel k nim pohledem.
"Projevte úctu. Hledíte na Ledovou Královnu, Panovnici ledových draků," řekl a pokynul k dračici.
"Nevypadá moc královsky," špitl potichu Mickey.
"Psst," utišil ho Roger, nebyl si jistý, jestli to drak neslyšel, "co se jí stalo?"
"Odedávna jsme měli úmluvu s lidmi. Ledoví draci budou žít podle svého v horách, lidí si nevšímaje. Naopak budou je chránit před sesuvy hor a budou udržovat hory zasněžené. Lidi je naoplátku nesmí vyhledávat, nebo pronásledovat. Na důkaz platnosti smlouvy s námi vždy jeden vyslanec lidí žil. Aby mohl za lidmi jít, pokud by se smlouva porušila. Ledová Královna se rozhodla lidem důvěřovat natolik, že s vyslancem spojila svůj život, aby mohl žít stejně dlouho jako my. Bylo to hodnotné rozhodnutí, jen se na něj postupem času zapomnělo," na chvíli se odmlčel. Roger sebou trhl a podíval se na něj.
"Co se stalo?" Drak ho chvíli pozoroval. Mickey si odfrkl a protočil oči v sloup, trochu si odlehčil ženu v náruči.
"Zradil nás. Nakonec a potom co všechno jsme pro něj udělali nás zradil. Omrzel ho dlouhý život u draků a opustil nás. Odešel a vzal půlku podstaty ledových draků sebou. Královna umírá a my spolu s ní."
"Proč tedy mizeli ty lidi z chaty?" ozval se Mickey, "a v tranzu?"
"Vy opravdu Hlas neslyšíte? Královna volá o pomoc. Stále volá svou polovičku. Čím je na tom hůře, tím více intenzivněji. A to lidé slyší a přicházejí. Nebráníme jim, ale pokaždé to dopadne stejně," pokynul znechuceně hlavou ke krystalům kolem Ledové Královny.
"Počkat, tohle že jsou lidi?" vytřeštil oči psychiatr a zaostřil dovnitř jednoho z nich. Matně zahlídl obrys lidské postavy. Zamračil se.
"Rogere, jdeme pryč. Nechci skončit jako ledová sušenka,"řekl a měl se k odchodu. Ten se však ani nehnul a díval se na Královnu. Černý drak zase upřeně hleděl na něj.
"Poslední věc, co mi vrtá hlavou... proč byli všude ty tlapky? Ty sněhové tlapky mláďat? A ta bouřka při každém objevení?" řekl trochu nepřítomně. Mickey se na něj nevěřícně podíval.
"Naši mladí... vědí, že všechno bylo v pořádku, dokud měla královna svého člověka. A nějak cítí, že někoho takového potřebujeme. Vždycky doprovázeli ty co slyšeli Hlas, aby jim nic neublížilo a doprovodili je až sem. Nemůžeme jim v tom zabránit, s člověkem odešli i naše ledové barvy, takhle nesmíme ven. A bouří nad mladými udržuje Královna ochranou tlapu. Alespoň to ještě může," vysvětlil pomalu drak a pozoroval ho. Připletl se jim pod nohy ten malý dráček zeshora. Zatahal zoubky vědce za rukáv a upřel na něj pohled těch velkých očí.
"To je sice pěkné, ale mi odcházíme..." řekl Mickey, "že ano Rogere? Rogere?!" ozval se vyjeveně, když najednou profesor zaťal pěst a vkročil mezi první krystaly. V síni najednou bylo dokonalé ticho. Nic se nestalo a vědec odhodlaně pokračoval dál. Kličkoval mezi krystaly až téměř klusal. Napětí mezi draky stoupalo a přitáhl pozornost všech očí. Stál před stupni u kamenného kruhu s Ledovou Královnou. Zpomalil a pomalu vystoupal nahoru. Stál přímo u Ledové Královny. Už se jí téměř mohl dotknout. Natáhl ruku... když tu zachroptěl, chytl se na hrudi a nazad se zhroutil na kamenné stupně.
KAPITOLA 3
V místnosti se stalo naráz několik věcí. Mickey vykřikl varování, které přišlo moc pozdě, plný sál draků se rozeřval vzteky. Rogere krvácel na kamenných stupních a na kruhu u Královny stál postarší muž. V ruce měl stále zakrvácený krátký meč.
"Omlouvám se, ale myslím, že čas draků už dávno pominul. Nebo se mnou milí barevní draci nesouhlasíte?" ozval se jeho skřípavý uštěpačný nepříjemný hlas. Ryk draků nabral větší grády.
"Jen si řvěte, moc dobře víte, že mi nemůžete ublížit," uchechtl se a otočil se k Ledové Královně.
"Ou má milá, nevypadáš dobře. To jsem ti tak scházel?" pohladil ji po šupinách. Draci zmateně zmlkli.
"Co se děje?" sykl Mickey na Černýho. Ten taky ustával v řevu a zmateně na něj koukal.
"Vyslanec se vrátil ke Královně... ale té se neudělalo lépe..."
"Samozřejmě. Trauma ze ztráty, zrady a takové věci. To jste se nikdy nenaučili?" podíval se na něj a potřásl hlavou.
"Co tedy ale budeme dělat?" posmutněl drak.
"Roger se tak snadno nevzdává..." poznamenal psychiatr a uchechtl se, když si všiml, že za zády muže se vědec nadzvedl na loktech a posunul se nahoru na kruh. Dál to však nezvládl a zhroutil se už bezvládně na zem. Velvyslanec si toho nevšiml, ani že krvácí na kruh. A dál něco odporného špital Královně. Blížil se s mečem k hlavě. Došel tam a zavolal na ostatní draky.
"Taková mocná stvoření že prý jste... závislá na jedné Královně. Na tak špatném člověku. Teď uvidíte, proč jste se nikdy neměli vázat..." uchechtl se a napřáhl ruku. Všichni v síni zaduněli teskným zakvílením, jako jeden sbor. Muž se na ně nechápavě podíval a zaváhal. Další pohyb už neudělal, byl přišpendlený k zemi tlapou Královny. Pomalu majestátně se zvedala do lehu na břicho. Držela ho pod tlapou a zvedla k němu čumák. Draci ani nedutali, tak rychle se tam měnily výhody. Zafuněla mu do obličeje. Neřekla nic, jen ho dál nechala přišpendleného k zemi. Naklonila hlavu dál. Tam kde umíral profesor. Krev se vlévala do vzorce na kruhu a už stružky dotekly i pod Ledovou Královnu. Jemně se k němu sklonila a zubem si ho přenesla mezi tlapy. Pak na něj jemně dýchla. Omrzl a přestal dýchal.
"Co to sakra dělá?" mžoural tam Mickey.
"Ticho," zasyčel na něj Černý drak a pozorně a pokorně sledoval dění. Královna zvedla hlavu . zavřela oči a zazpívala.
"Ty, komu mé srdce patří
zradil jsi důvěru, zklamal,
již tedy nový úsvit nespatří
aby srdce znovu nezlámal.
Důvěrníku zcela nový,
věříš ani nevíš komu,
příchozí zcela neznámý
jdeš vstříc ani nevíš čemu.
Neznáš pravou hodnotu,
nevíš co je v sázce,
přesto krvácíš tu,
všanc Královnině lásce.
Tak povězte mi děti,
máme důvěru vkládat,
mám věřit a oživovati,
budeme bedra nakládat?"
její hlas byl jak pohlazení, jak zazvonění rampouchů o sebe. Ozvěna byla přesně dle očekávání souhlasný šum a nadšený ryk. Velvyslanec blednul a snažil se vykroutit z drápů, což bylo nemožné.
"Dobrá tedy děti moje, přidejte se ke mě:
Pro spásu, lásku, spravedlnost, mír, spojenectví a konečný klid, vkládám do tebe svou důvěru, dávám ti své srdce, daruji ti tajemství, vědění. Ledový drak! Ledový drak!"
Sálem to dunělo, jak se k Panovnici připojil celý zástup a nejen hlasem. Kruh se rozzářil a Ledová Královna rozpřáhla křídla, aby světlo utlumila. Ozval se příšerný nelidský ryk a pak světlo pomalu dohasínalo. Všichni natahovali zrak, aby viděli jak to proběhlo. Královna byla nyní jasně bílá. Mezi předními tlapami jí stál, ne vznášel se ve světle, muž. Světlo bylo modré a také už pomalu dohasínalo. Dotkl se nohama kruhu a otevřel oči. Byl v modrém oblečení a hlavně byl živý a zdravý. Podíval se na Královnu a pak se rozhlédl. Pohladil ji po šupinách a síň naplnil barevný kouř, jak z draků slezly barvy. Byli tam nyní jen draci v barvách sněhu, ledu, prostě zimy. Černý vedle Mickeyho nabral šedavomodrou barvu. Ten to pozoroval s rozpolcenými pocity. Nějak nevěděl, co si o tom má myslet. Natáhl krk a uchechtl se.
"No jo, vždycky něco extra, ten náš Roger..." rozhlídl se, "co se stalo s tím druhým maníkem?"
"Dostihl ho čas. Bez spojení s Královnou z něj zbyl jen prach..." řekl drak vedle něj a dal tónem jasně najevo, že má lepší věci na přemýšlení. Dál se tedy nevyptával. Po chvíli vzal Sáru, stále v bezvědomí a vytratil se ven. Draci a Roger měli očividně jiné věci na práci, než se starat o ně. Donesl ji zpátky do chaty a uložil do postele. Sám měl dost o čem přemýšlet. Přepadala ho až téměř deprese. Přišel o nejlepšího přítele. Narazil na hordu draků a nic moc zveřejnitelného taky nezjistili... jednu dobrou věc na tom ale viděl. Podíval se na spící Sáru a usmál se.
EPILOG
"Venku zase zuří bouřka... neutečeš mi nikam, že ne?" uchechtla se Sára a zezadu obejmula Mickeyho.
"Jsem rád, že už je ti dobře..." nahnul se do strany a podíval se na ni.
"To jo, jen je tu tak prázdno..." pokrčila rameny. Uběhlo několik dní od doby, co se vrátili. Ještě ani nepromysleli, co řeknou na veřejnosti, neměli se zrovna k sestupování do města. Jídla tam měli dost. Zarazili se, když se ozvalo tlapkání kolem chaty.
"Co tady asi chtějí?" vytřeštila oči průvodkyně. Mickey pokrčil rameny. Hodili na sebe bundy a vyšli před chatu. Napřed nic neviděli, ale po chvíli v temné bouři zahlédli světle modrý flíček. Vyřídil se proti nim dráček a tahal je za nohavice, rukávy a kníkal. Sára se uchechtla ale moc valnou radost z něj neměla. Mickey se rozhlédl zda je tam sám.
"Drobečku dej pokoj, vždyť jim to oblečení roztrháš..." ozval se káravý hlas a dráče sebou omluvně švihlo do sněhu. Oba se prudce otočili za hlasem.
"Rogere! Už jsem si myslel, že tě neuvidím..." Stál tam za nimi, v modrém oblečení, přes sebe hozený šedý plášť.
"Neměl bys být na cestě zpátky?" uchechtl se a mrkl na něj. Psychiatr zrudl a pokrčil rameny.
"A co ty tady?" podíval se na něj.
"Přivedl jsem vám, zpátky pár zmatených lidí..." řekl a v tu ránu stál před nimi.
"Hele jak tohle děláš?" zamračil se, ale na víc se neptal, když z bouře začal vycházet lidé.
"Tihle byli zmrzlí v síni. Věřím vám, že se o ně postaráte. Když už jsme u toho. Smlouva mezi draky a lidmi není zrovna dvoustraná, když o ní ví jen draci, nebylo by od věci, kdyby o ní věděla tahle chata a starala se o klid Ledové Hory..."
"No... uvažoval jsem, že zůstanu..."
"Výborně. Skvělý, díky... Drobečku pojď, vrátíme se..." pokynul dráčeti, které hned nadšeně vyskočilo.
"Počkej..." hmátl po něm Mickey ale ruka mu jím prošla skrz.
"Co to..."vytřeštil oči.
"Nejsem živý, ale nejsem mrtvý. Jsem strážce a vyslanec v Ledové Hoře. Když bude něco potřeba, přijdu. Můžete mě zavolat. Slyším vás všude na sněhu. Ještě něco?" otočil se na něj. V očích měl něco zvláštního, trochu chladného, ale vyvolávalo to vůči němu respekt.
"Objevíš se tu i někdy jindy? Jen zajít si popovídat s kamarádem?" rozhodil rukama trochu nešťastně.
"To bych mohl," usmál se na něj, "postarejte se o ty lidi!" zasmál se a otočil se zase k odchodu. Drobeček mávl křídly a usadil se mu na rameni.
"Hele a jak on to dělá?" křikl za ním do bouřky.
"To by bylo na dlouho! Tak se tu mějte!" zasmál se a zamával jim. Brzy jim zmizel z dohledu v bouřce a po chvíli ustala i bouřka. Před chatou stála kupa vyjevených lidí. Mickey se po sobě se Sárou podívali, pokrčili rameny a začali zjišťovat kdo odkud je a tak. Chata od té doby stráží tajemství Ledové Hory. Když se něco přihodí, hned je velvyslanec po ruce. Nikdy chatu nezasáhla lavina a jejich výpravy byly vždy úspěšné, bez jediné potíže. Občas se tam profesor objevil jen tak, podívat se, jak se jim daří, většinou ve společnosti Drobečka, který postupem času nabral na velikosti a sytě modré barvy, takže se nakonec nenosil na rameni, ale naopak vědce nosil on. Vždy je doprovázela ochraná ruka Ledové Královny ve formě sněhové bouře. A tak to tam chodí dodnes, aniž by Roger zestárl o jediný den.