Tvorba - Texty

Hospoda u Zlatého zubu hostí všelijaké tvory. Od honosných rytířů, přes lapky, běžné obchodníky či cestovatele, až po mnohem horší existence.
“Víte samozřejmě, že ten slavný loupežník Drakobij zemřel, že ano?” ozvalo se od jednoho stolu. Více jak polovina krčmy okamžitě zpozorněla.
“No jasně jasně, rozšířilo se to rychleji, než lesní požár. Vládl celé téhle oblasti. Nebyly tady žádné jiné skupiny, že?” ozvalo se mu v odpověď.
“Přesně tak. Máš pravdu. Právě proto,” zvedl hlas, aby si byl jistý, že ho opravdu celá hospoda uslyší, “naše skupina Krvaví Kohouti přebírají tuhle oblast!”
“Nekecej! Nebojíš se, že u Draků se objeví nový vůdce a všechny vás zabije?” vyvalil oči jeho přísedící. Daný loupežník se uchechtl a zvedl se i s korbelem.
“Nikdo od nich na to nemá koule. Jsou to samí poserové, kteří stáli svému vůdci za zadkem. Svého jediného syna poslal pryč a je jisté, že ten další poseroutka někde zemřel. Drakobij byl neskonalý hlupák. Nezajistil si následnictví svého území. Celá jeho skupina se rozběhla jak králíci při výstřelu. A právě proto my - protože jsme všude nejdříve a protože si nebereme servítky - tohle území přebíráme,” chvástal se dál.
“A co když ten jeho spratek nikde nepošel a vrátí se?” namítl znovu někdo od jeho stolu.
“I kdyby - co zvládne jeden harant proti nejkrvavější loupežnické skupině široko daleko?” zasmál se chlubil.
“Abyste se nedivili,” ozval se přes celou hospodu mohutný hluboký hlas. Všichni se za tím hlasem otočili. Do hlasitého hovoru loupežníků se nikdo neodvážil míchat.
“Cos to říkal?” v očích zlostně zaplálo hlavní postavě hospodského dění a hledal mluvčího pohledem. V rohu místnosti se zvedla postava v černém dlouhém plášti. Byl dobře o hlavu a půl vyšší než loupežník. Pomalým krokem vyrazil k němu.
“Říkal jsem konkrétně: Abyste se nedivili. A než se stačíš zeptat, človíčku, myslel jsem tím, že se budete opravdu nemile divit, až zjistíte, že jste se šeredně přepočítali,” v hospodě to zašumělo. Nikdo nechápal, co si to ten cizinec dovoluje.
“A kdo ty jsi, že si tady dovoluješ takhle věštit z palce?” odfrkl si loupežník, ale trochu zkrotl.
“Jmenuji se Tarako Uliuli. Říkají mi Ul,” představil se cizinec.
“No to je tedy blbé jméno,” již dost nervózně prohlásil loupežník a zasmál se, po čemž následovalo pár ojedinělých uchechtnutí.
“Znamená to ve vaší řeči... Černý Drak,” dodal cizinec a shodil si kápi. Na záda mu spadly dlouhé černé vlasy, ale nic jiného z něj nebylo vidět, protože k místnosti stál zády. Všichni loupežníci u stolu ale ztuhli a vyděšeně na Ula zírali.
“Těšilo mě. Věřím, že se znovu potkáme,” a s tím si kápi zase nasadil a opustil krčmu. Hospodský si rychle šel zkontrolovat jeho stůl, ale když zjistil, že na stole leží ještě mince navíc, spokojeně se vrátil za pult. Loupežníci se po sobě podívali a zaraženě se zase posadili. Nikdo už toho dne nepromluvil, ani se nechvástal.

Pořádně od srdce jsem se zasmál, když mi Ul vyprávěl, co v krčmě provedl.
“Díky za informace. Ale stává se z tebe čím dál tím větší šprýmař,” chechtal jsem se ještě hodnou chvíli.
“Nemohu za to, že byli tak zábavní, Alii,” pokrčil rameny a hodil po mě okem.
“Neříkej mi Alii, víš přece, jak se jmenuji,” odfrkl jsem si.
“Samozřejmě, že to vím. Říkáš to v průměru dvacetkrát denně, ale Alii je člověk. A to ty přeci jsi,” odpověděl mi s naprostým klidem. Protočil jsem oči v sloup.
“Tak já raději půjdu, než se tady ten hovor zvrhne v to, co obvykle,” potřásl jsem nakonec hlavou nevěřícně. Překontroloval jsem, že meč drží na svém místě a jde volně vytáhnout. Prohrábl si husté hnědé vlasy a vyrazil z kopce dolů. Ul mi popsal dost přesně, kde se chtějí ty červené slepice usídlit. Já jim dám. Nikdo tady nebude drancovat. Nikdo. Volným krokem jsem došel do lesa, který ukrýval zbytky hradu, kde se skupina rozhodla usídlit. Kolem stráží jsem prokličkoval, aniž by si mě všimli. Zrovna se chystali k jídlu, rozhodně to tak vypadalo.
“Zdravím vespolek. Měli byste se najíst pořádně. Přece jen, čeká vás dlouhá cesta,” mile jsem se na všechny ve svém okolí usmál. Dav kolem mě zašuměl a během chvíle se všude kolem mne blýskal kov. Tolik zbraní na jednom místě jsem snad ještě neviděl.
“Ale no tak klid. Mám přece jen tento meč,” pohnul jsem nohou, aby se meč zahoupal.
“Kdo jsi a co tady chceš?”
“A co si tím, kurňa, myslel?!” ozvalo se z davu. Rozhlédl jsem se po nich a můj úsměv se ještě rozšířil. Všichni na sobě měli něco červeného. Hezky svítili. Vůbec nechápu, jak takhle chtěli přepadávat lidi.
“Přišel jsem vás informovat. O té vaší cestě, z tohoto kraje. On vám totiž nepatří.” Skupinou prostoupil vůdce Kohout. Dejme tomu. Vypadá, že má poněkud drůbeží mozeček.
“To se pleteš, mladíku. Tenhle kraj teď patří Krvavým Kohoutům. Ale jestli předvedeš něco zajímavého, třeba tě necháme se k nám přidat,” zasmál se. Několik zbraní kleslo a jeho smích jejich majitelé následovali.
“Ne, to vy se pletete. Tenhle kraj patří Drakům,” řekl jsem prostě. Nicméně na to, kolik to bylo slov, vyvolalo to bouřlivou reakci. Někteří se rozesmáli. Jiní se s těmi svými vypichočkami přiblížili a šermovali jimi. Pravděpodobně k tomu něco mektali, ale jak mluvili všichni, nebylo rozumět nikomu. Nakonec na zařvání Kohouta všichni ztichli. Ten se po mně podíval poněkud zle.
“Draci neexistují. Tenhle kraj jsme přebrali my,” zavrčel na mě.
“Ale ne, to se pletete, Draci jsou živí až moc. A většinou až moc užvanění,” uchechtl jsem se. Bylo mi jedno, že vlastně jeden mluvíme o koze a druhý o voze.
“Koukej to odvolat!” okřikl mě někdo.
“Klid!” štěkl vůdce do davu, “jsi úplně blbej. Drakobij je mrtvý.”
“Tak to nepopírám. Můj otec skutečně zemřel,” odpověděl jsem mu a zhoupl se na šlapkách.
“Tak vidíš, uznáváš, že je...” dostal se až tak daleko, než mu došlo, co jsem vlastně řekl. V tu chvíli bylo ticho. Přísahal bych, že několik loupežníků na mě zíralo s otevřenou pusou.
“Drakobijův syn je mrtvý,” někdo zařval. Skoro bych se vsadil, že to byl ten, kterého potkal Ul.
“Takže ty o sobě tvrdíš, že jsi novým vůdcem Draků?” ušklíbl se po chvíli úžasu Kohout.
“Přesně tak. Jsem Drakopán, nový vůdce Draků a tohle území je mé,” kývl jsem na souhlas. Kohout se rozesmál. Šíleným způsobem se rozchechtal. Nejen já, ale i jeho družina na něj hleděla poněkud nechápavě.
“Jsi hloupější, než jsem si myslel. Přijdeš za novými vládci kraje, tvrdíš o sobě nesmysly a myslíš si, že to přežiješ? I kdyby to byla pravda, tak tě prostě zabiju a přeberu tohle území znovu,” promluvil nakonec. Chápavě jsem se usmál. Samozřejmě, to je přece loupežnické smýšlení.
“Ale ano. Nebo si snad myslíš, že jsem přišel sám?” další úsměv. Teď už znejistěl a nebyl sám.
“Nikoho tu nevidím. Co jsi provedl hlídce?!”
“Hlídce? Myslíš těm spáčům? Nic,” pokrčil jsem rameny.
“Lžeš,” utrhl se na mě a teď tasil i Kohout. Sjel jsem rukou k pasu a ukročil, když po mě švihl mečem. Nesahal jsem ale ke své zbrani. Vzal jsem roh a než se někdo vzpamatoval, tak jsem na něj zatroubil. Zvuk, který vydal, rozhodně neměl patřit k tak nenápadnému rohu. Několik dlouhých okamžiků se nic nedělo. Zrovna se Kohout ušklíbl, když na celou skupinu padl stín. A pak druhý. A třetí. Část družiny se začala ohlížet po obloze. Než ale stačili někoho zahlédnout, stromy kolem nich zapraskaly pod silným ještěřím tělem. Před nimi stál černý drak jako noc a mával ocasem ze strany na stranu. Druhý přistál na kameny bývalého hradu za nimi. Tento měl indigovou barvu. Třetí dopadl přímo do největšího chumlu lidí. Barvou odkazoval na temně krvavý západ slunce. Nějak neřešil, že při svém přistání pravděpodobně několik loupežníků zašlápl. Absolutní chaos, který se strhl, se snad ani nedá popsat.
“Stvůry!” ozvalo se z davu a v tu chvíli začali maličcí tvorečkové utíkat do lesa.
“Nechte nějaké utéct,” křikl jsem na draky a tasil jsem. S tím drzounem si to chci vyřídit po svém. Vydal jsem se po jeho stopě.

Upíjela jsem pivo a zamračeně se rozhlížela po hospodě. Doufala jsem, že se tady dozvím něco zajímavého. Zatím to byly samé bláboly a jeden očividně velmi praštěný bard. Mluvil v básničkách a vypadal, jak když ho utrhli od výhně. Dveře vrzly a dovnitř se vpotácel nějaký mrzák. Opíral se o hůl a vypadal velmi odrbaně. Nicméně si přišel ke stolu nějakých lapků a ti mu okamžitě objednali pití.
“Ti draci jsou děs,” prohlásil, když si připili a tím získal okamžitě celou mou pozornost. Snažila jsem se ale mírnit, aby hned nepoznali, že hltám každé jejich slovo.
“No vyprávěj. Nikdo z nás si teď pořádně neškrtne. Zjistil jsi něco nového?” zeptal se ho jeden z přísedících.
“Prý sídlí ve staré tvrzi. Kohokoliv načapají, že někoho okrádá, nebo někde drancuje, tak bez milosti zavraždí. A když se seskupí víc lidí, přiletí jedna z těch oblud,” povzdychne si příchozí, “všechno si nechávají pro sebe!” Přimhouřila jsem oči. Další. Ti se nikdy nepoučí. Loupežníci a to jejich prokleté ovládání draků! Skoro mi prasknul džbán v ruce. Více jsem nepotřebovala slyšet. Sebrala jsem svůj meč, který byl opřený vedle mne, zaplatila jsem a vyšla ven. Čeká mě cesta ke staré tvrzi. Vyhoupla jsem se do sedla své věrné bílé klisny a pobídla ji vpřed. Hlavou mi běžely pochmurné myšlenky. Slunce proputovalo oblohou až skoro ke svému cíli, když se přede mnou konečně vyhoupla silueta zříceniny staré tvrze. Již nějakou dobu jsem měla špatný pocit a poklepávala prsty na jílec velkého meče, který jsem měla u sedla. Zničehonic můj věrný oř začal vyhazovat a plašit se. Snažila jsem se ji ze všech sil uklidnit. To by mi ještě scházelo, kdyby mi utekla i se všemi mými věcmi.
“Ta svačina má více rozumu než ty,” ozval se za mnou zničehonic hlas. Prudce jsem trhla hlavou, abych se ohlédla. Panenky se mi rozšířily úžasem. Vůbec nechápu, jak se za mne taková ohromná masa dostala. To ale teď šlo do pozadí. Bylo to poprvé, co jsem viděla živého draka takto zblízka. Mohutné černé tělo, žhavé rudé oči se svislými zorničkami, dlouhé ebenové rohy... Hodnou dobu jsem na něj zírala, než mi došlo, že se chovám vlastně strašně nevychovaně, zvlášť pokud se snažím zapůsobit. Odkašlala jsem si.
“Zdravím tě, mocný draku. Jsem Magdaléna, rytířka dračího řádu. Kde je váš...” zaskřípala jsem zuby, ”vůdce?” Drak vypadal chvíli snad dokonce překvapeně. Ale těžko říct, na dračí mordě se výrazy čtou strašně špatně.
“Říkají mi Ul. Dračí řád jsi říkala, plechovko? A co to má být?” zeptal se po chvíli.
“Dračí řád. Osvobozujeme draky od jejich utlačovatelů a jsme zastánci veškeré spravedlnosti. A neuhýbej od mé otázky. Kde je?” zeptala jsem se znovu. Drak mrknul a nasadil výraz, který se mi už rozluštit nepodařilo.
“Jo tohle. Jaký vůdce? Žijeme tak nějak pospolu, nepotřebujeme vůdce,” odpověděl nakonec. Nadechla jsem se, že mu to tedy vysvětlím, když mě něco zarazilo. Neviděla jsem nikde na drakovi naproti mně nějaký ornament. Nebo šperk. Nebo cokoliv, co by naznačovalo, že je ovládán. A navíc ta jeho odpověď. Každý z ovládaných by přece měl na otázku vůdce bez přemýšlení odpovědět. Jménem.
“Co se děje? Spolkla sis jazyk?” ozval se po delší době ticha. Zamyslela jsem se. Třeba je to drak, co je tu jen náhodou.
“Říká ti něco jméno Drakopán? Ten, co by měl utlačovat tento kraj?” zeptala jsem se tedy jinak.
“Myslíš Aliiho? Ten se potuluje někde v tvrzi,” sklonil ke mně trochu hlavu drak. Poněkud mě vyvedl z míry. Ví o kom mluvím? A má pro něj přezdívku nebo co? A proč mu trpí, že se tu všude tvrdí, že jim vládne? Zmatení na mě muselo být vidět, protože se drak narovnal a řekl:
“A ostatně, proč se nejdeš zeptat jeho?” a s tím odletěl. Trochu zmateně jsem hleděla za jeho vzdalující se siluetou, která mizela směrem k tvrzi. Nakonec jsem ale pobídla klisnu dál. Musím zjistit, jak to je. Třeba to byl jenom trik, jak mě odradit. Třeba se o mně něco doslechl. Nechala jsem ji se pást dole těsně pod zříceninou. Nechci, aby se stresovala více, než je nutné. Ze sedla jsem sundala meč a připnula si ho na záda. Mám ošklivé tušení, že ten budu potřebovat. Vykročila jsem ke kamenné zřícenině. Sotva jsem vkročila mezi první kameny, za mnou se objevili dva loupežníci. Pochechtávali se a následovali mě, ale překvapivě mě nenapadli. Snažila jsem se je hlídat, ale za chvíli kolem mě byla tak velká skupina, že prostě nešlo sledovat všechny. Soustředila jsem se tedy především před sebe. Budu se muset spolehnout na mé brnění. Zanedlouho jsem zahlédla postavu před sebou, která jistě bude zdejším vůdcem. Oblečený byl o něco honosněji, než ti pobudové okolo mne. Stál na jednom ze zbytků zachovalého patra a na polozřícené zdi za ním trůnil ten černý drak Ul.
“Ty jsi Drakopán?” zavolala jsem na něj a zastavila se před schody nahoru. Tasila jsem meč, což k mému překvapení vyvolalo silné pobavení u družiny kolem.
“Ano, já jsem Drakopán. Jsem vůdce Draků,” ozval se mi v odpověď zvučný hlas. Něco mi na něm ale nesedělo. A když se otočil a přešel na kraj patra, došlo mi, co. V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Vždyť je to ještě malej kluk! Řvalo na mě celé mé svědomí. Přede mnou se jako nepřítel označil sotva patnáctiletý chlapec. Jsem zcela určitě starší než on. Zamračila jsem se a zatvrdila svou víru. Ale ani malý kluk nebude zneužívat draků a drancovat kraj. V jeho věku by měl začínat chodit ven s děvčaty a učit se, ne vraždit lidi a otročit.
“Vyzývám tě čestně jménem Dračího řádu! Propusť všechny draky a vzdej se vlády nad krajem!” zavolala jsem tedy na něj. Řekni ano. Prosím tě, řekni ano a jdi domů. Místo toho se rozesmál. Ten hoch není normální. Zamrkala jsem. Nejenom, že ho následovala celá družina, ale i drak za ním se začal otřásat, takže předpokládám, že se začal také smát. Poté zařval, až opadal z nejbližších zdí prach. Na zbytky hradu začali usedat další různě velcí a barevní draci. Tolik draků...! Když se hemžení uklidnilo, zvedl hlavu a po dracích se podíval.
“Máte dojem, že jsme zotročeni? Máte dojem, že tady Alii nám dělá nějaká příkoří? A že sužuje zdejší kraj, který je nám domovem po dlouhá léta a který nám byl navrácen?” zahromoval. Draci buď vrtěli hlavami, přidali se ke smíchu a odněkud se ozvalo:
“Kdo to tvrdí? Svačinku jsem dneska ještě neměl!” Nervózně jsem sevřela v ruce meč. Většinou jsem zvyklá na loupežníka, co se jen planě chvástá a draka ovládá proti jeho vůli. Tohle ale vypadá úplně jinak.
“Milá rytířko Dračího řádu... Rád s Tebou zkřížím meč, pokud na tom trváš. Kraj ale nepatří nikomu, kromě snad draků, kteří jsou tu nejdéle,” ozval se do toho Drakopán, “a bohužel, Tvé žádosti na propuštění draků nemůžu vyhovět,” HA! Já to věděla, že je nějak ovládá!, “neb nejsou nijak zotročeni,” pokračoval dál a můj vítězoslavný úsměv zase pohasl. Během řeči si sundal plášť a začal pomalu scházet dolů. Místo pod schody se vylidnilo, takže kolem mě vznikl dostatečný prostor.
“Proč drancujete kraj? Draci přece takový nikdy nebyli a nejsou!” namítla jsem a připravila se do bojové pozice. Pohled mi sklouzl na jeho meč. Podivně se leskl a měl velmi pečlivě a složitě zdobený jílec. Cestou dolů ho vytáhl, takže když stanul přede mnou, rovnou se připravil k boji. Byl celkem vysoký, ale nevypadal nijak zvlášť vypracovaný. Silou si věřím, že ho přetlačím.
“Nedrancujeme kraj,” odvětil prostě.
“Mnoho svědků tvrdí opak. A vypálené vesnice jsou toho důkazem!”
“Viděla jsi někde v tomhle kraji vypálenou vesnici od draka na vlastní oči?” zeptal se mě a usmál se. Zaváhala jsem. Viděla jsem následky činů ovládaných draků. Ale v tomto kraji jsem na vypálenou vesnici nenarazila, ne na žádnou, která by byla zuhelnatělá do základů.
“Vidíš. A svědků, kteří budou přísahat, jaká jsme hrozná skupina, tady také vidíš dost,” rozmáchl se rukou po davu. Dovolila jsem si na chvíli stočit pohled a rozhlédnout se. Spousta z nich na mě dělala prapodivné grimasy a spínala ruce. Zamračila jsem se.
“Vy lžete celému kraji?” vyrazila jsem tedy ze sebe nakonec.
“Je to menší zlo,” pokrčil rameny. Zakabonila jsem se ještě více a zaútočila. Vykryl mě.
“Neuvědomujete si, že všichni v tomto kraji žijí ve strachu z draků, ve strachu, že kdykoliv můžou přijít o všechno, co mají, o své drahé, o své životy? Co je to za život?” zavrčela jsem mu do obličeje. Mile se na mě usmál, uskočil do strany, a když jsem se po něm ohnala mečem, ukročil, máchl mečem kolmo a... Vyvalila jsem oči. Jeho zbraň ten můj proťala jak nůž máslo. Naprosto šokovaně jsem zírala na zbytek toho, co mi zbylo v ruce.
“Mluvila jsi někdy s někým v tomto kraji? Se starousedlíky? Viděla jsi, jak si tu lidé žijí? Vypadají snad místní lidé jako ti, co žijí v neustálém strachu ze smrti?” Promluvil na mě. Zamrkala jsem, a když jsem si uvědomila, na co se mě ptá, sklopila jsem pohled. Šla jsem přímo po nich, nevnímala jsem kraj a nevšímala si detailů. Chovala jsem se namyšleně. Můj provinilý výraz mu byl dostatečnou odpovědí.
“Ztratila jsi sama sebe v honbě za spravedlností, která není nic jiného než společností přijímané hodnoty, kterou řídí šlechta,” dodal k tomu a schoval meč. Pustila jsem zbytek meče z rukou a klesla na kolena. Zbroj zařinčela, jako zvuk naprosté zoufalosti. Chlapec se vrátil přede mne, na tváři měl tentokrát vážný výraz.
“My kraj ochraňujeme. Vrátili jsme domov drakům, kterým tato země patřila, než přišli lidé. Abychom nemuseli zbytečně plýtvat životy, rozšiřujeme historky o loupežnické skupině, která si říká Draci a spolupracuje s draky. Vlastně jsme to jen převzali po skupině, která tady již byla. Jejich vůdce raději s draky bojoval a získával na jejich smrtích slávu. Když je někdo hodně neodbytný, nebo se snaží i přesto o něco, co ubližuje místním... Zasáhneme. Toť vše. Svět drancují a ničí ti, kteří jsou slepí k tomu, co se ve světě samotném děje. Lidská rasa je pyšná a zanedlouho přivodí smrt všem a všemu, co nejsou oni... A pak se povraždí navzájem.” Zírala jsem na něj poněkud nevěřícně. Takový mladý chlapec... Natáhl ke mně ruku a znovu se usmál.
“Přidej se k nám... Staň se Drakopaní a ochraňuj spravedlnost tohoto kraje...”

Kapitola III - Drakopán a Drakopaní

“Proč vlastně Drakopáni?” zeptala se Magdaléna, když seděli společně na kraji zdi tvrze a hleděli na noční oblohu.
“Potřeboval jsem něco libozvučného a něco podobného bývalému vládci. On draky zabíjel a říkal si Drakobij. Já byl draky vychován, tak proč ne Drakopán,” odpověděl jí a pokrčil rameny. Překvapeně se na něj podívala.
“Tebe vychovali draci?”
“Můj otec mě poslal pryč, protože se bál, že mu budu konkurovat, až vyrostu. Doufal, že mě v jeskyni v lese něco sežere. Ale našel mě Ul. Ujal se mě a zasvětil mě do toho, jak to v kraji bývalo a tak jsme se rozhodli, že budeme hrát tyhle šarády a kraj drakům vrátíme. Jediné, co stálo v cestě, byl Drakobij - můj otec. Ten ale zemřel, takže tomu již nic nebránilo,” vysvětloval dál. Sklopila zrak a uvažovala, zda mu to má říct.
“Za to... za to vlastně můžu já...” začala váhavě. Nemohla se do toho jeho tázavého pohledu ani podívat.
“Zabila jsem tvého otce. Zabíjel a ovládal draky, když je náhodou úplně nedobil. Dračí řád musel zasáhnout,” řekla nakonec rychle a potichu. Drakopán se k ní natáhl a zvedl jí bradu.
“Vyzvala jsi ho na souboj, jako mne?”
“Ano.”
“Porazila jsi ho čestně?”
“Ano.”
“Pak to byla až příliš dobrá smrt pro někoho, jako byl on,” odvrátil tvář a pustil ji.
“Neměl bys takhle mluvit o svém rodiči, ať byl jakýkoliv...” namítla.
“Zabil mou matku. Zabíjel draky. Drancoval kraj. Dostatečný důvod aby ho nenáviděli všichni,” odvětil,” a ty jsi ho potrestala...” usmál se a naklonil se k ní, “chceš prozradit tajemství?” špitnul jí do ucha. Odtáhla se a tázavě se na něj podívala, poté lehce kývla. Znovu se přiblížil.
“Miluju Tě,” špitnul k ní ještě tišeji. Začervenala se a přiblížila se k němu. Lehce se k sobě nahýbali...
“TO JE TAK SLADKÉ!!! ALII A ALLIA SE MILUJÍ!” ozval se mohutný hlas, který otřásl každým v tvrzi. Oba dva sebou škubli a podívali se k černému draku, který ležel na zdech poblíž.
“ULE! Ty zmetku jeden černej!” zařval na něj, vyskočil na nohy a zrudnul až za ušima, protože z prostoru zříceniny se začal ozývat pískot, blahopřání, ale i oplzlé poznámky. Raději Magdu chytil za ruku a odtáhl ji z dohledu a doslechu té vřavy.