Dračí letka
Daber Bojt – letec vyhlídkových letadel
Levé křídlo:
Saben Elor–poručík, armádní letec
Haliele Razin–kaskadérka
Zarin Baek–parašitusta
Pravé křídlo:
Gabriela Ainol–pilotka záchraného vrtulníku
Karin Oklamy–zooložka, horolezkyně
Andy Baek–parašitusta
Už to byla skoro rutina. Rovně až k lesu. Prudší klesání. Slabší povahy mu zaječely v kabině. Obrat nad jezerem a zpátky. Přistát na plošině. Rozzáření lidé vylezou z letadla a vrhnou se mezi své příbuzné. Daber Bojt se mezitím opře o své letadlo a zapálí si. Kus před ním stojí cedule “vyhlídkové lety“. Nějak si na živobytí vydělávat musí. Před tabulí se zastavila skupinka lidí. Podíval se na ně a típl cigaretu. Je čas se předvést. Naskočil do letadla a nastartoval. Pak se ladně zvedl do vzduchu. Prudké stoupání. Obrat dozadu. Chvíle plachtění. Podíval se dolů na skupinku. Zaujal je. Usmál se, tak to taky má být. Pustil se do složitějšího manévrování. Osmičky už zvládá levou zadní. Konečně se dostal ke svému hlavnímu číslu. Namířil si to rovnou k zemi. Čumákem letadla proti turistům. Pár jich vytřeštilo oči a zdrhlo. Škodolibě se ušklíbl. Napjal se a rychle páky přitáhl. Prosvištěl nad střechou hangáru. Obrátil se a znovu přistál. Lidé po chvilce začali tleskat. Několik odvážnějších se vydalo k němu. A znovu se to celé opakovalo. A tohle dělal už dobrých sedm let. Když zvednul letadlo opět k vyhlídkovému letu, tak se od hangáru odlepila postava. Byla v hnědém obleku. Za celou tu dobu, co tam stála, nespustila pohled z letce. Teď se otočila a s rukama v kapsách pomalu odcházela.
***
Zazvonil budík. Daber sebou škubl. Silou vůle se zvedl z postele. Nijak nadšeně se netvářil. Věděl, že ho čeká stejná práce jako včera. Jako minulý týden. Posledních sedm let. Zaklapl budík a došoural se do kuchyně. Postavil vodu na kafe. Vytřel si oči a došel do koupelny. Když se vracel, tak jeho oči padly na papírek pod dveřmi. Zamračil se na něj a uvažoval, jestli stojí za tu námahu tam dojít. Zalil si kafe a i s hrnkem došel ke dveřím. Zvedl ho.
„Tak copak jsi zač?“ zahučel na něj. Jen ho rychle přejel pohledem. Byl barevný a popsaný. Léták. Identifikoval ho a hodil na stůl. Sedl si ke stolu a vyhlédl z okna. Pohodil blonďatou čupřinou a povzdechl si. Z okna měl výhled na letiště. Měl pocit, že snad vidí i svoje letadlo. Tak už ho to sžíralo. Tak takhle jsem skončil? A přitom jsem měl takovou práci... Myšlenky na minulost zahnal do pozadí a vrátil se ke svému kafi. Oči mu mimovolně sjely k letáku. Zahlédl na něm svoje jméno. Že by to nebyl leták? Přitáhl si ho k sobě. Přelétl text a poklesla mu brada.
„Vážený pane Bojte, zveme vás na misi hodnou vaší kapacity. Dostavte se dne 28.8.2009 na tyto souřadnice,“ přečetl nahlas, „souřadnice?“ podivil se a zakroutil hlavou. Když si souřadnice přečetl, tak zjistil, že je to vysoko v horách.
„To je snad dokonce vládní pozemek? Co po mně můžou chtít?“ zamyšleně položil leták zase na stůl. 28... to je dneska...uvažoval a vyhlédl na letiště.
„No co, mají smůlu. Dneska mám práci,“ zabručel a oblékl se. Po zaváhání složil leták do kapsy letecké bundy. A vyrazil do práce. Došel na letiště a vešel do otevřeného hangáru. Rozhlédl se. Nikde nikdo. To ho udivilo. Přešel prázdnou halu a vešel do hlavní kanceláře.
„Šéfe?“ houknul. Oddechl si, když se k němu otočil.
„Ach Bojte... Dobré ráno,“ pozdravil ho.
„Dobrý. Šéfe, jak to, že v hangáru nikdo není?” zajímal se hned.
„Tam nikdo není? Měli by tam být...” odvětil a zvedl se. Prošel kolem něj do haly. Daber jen pokrčil rameny a šel za ním. Prošli spolu celý hangár a opravdu – nikde nikdo.
„Víš co? Vem si na dnešek volno. Než se to vyřeší,” řekl mu a otočil se, že odejde. Letec chvíli zůstal koukat. Strčil ruku do kapsy a nahmátl záhadný papír.
„Ech, šéfe?”
„Ano?” otočil se k němu.
„Můžu si na dnešek půjčit Krásku?” zeptal se a pokynul směrem k oranžovému letadlu, co stálo venku. Muž jen pokrčil rameny.
„Ale jen na dnešek. A vrať ji v celku,” napomenul ho a odešel do své kanceláře. Daber se otočil směrem k letadlu. Pozoroval ho a přemýšlel. Takže se tam přece dostavím. Nejsem já zoufalý? Ach jo... Došel ke Krásce a zkontroloval ji. Doplnil nádrž a vyhoupl se do kabiny. Všiml si malé samolepky na skle. Naklonil se k ní. Byl to malý blesk. Zabral nehtem za roh a chtěl ji sloupnout. Držela se a nepustila. Pokrčil rameny a nechal ji tam. Posadil se a nasadil si sluchátka. Doufal, že alespoň ve věži někdo zůstal. Po chvíli se mu do sluchátek opravdu ozval jeho kamarád, že může startovat. Nastartoval a rozjel se. Zvedl Krásku do vzduchu a letěl směrem k obrysu hor. Zhruba věděl, kde místo ze souřednic je. Dříve tamtudy několikrát letěl. Jednou dokonce stál na tom malinkatém letišti, co tam bylo. Pak se to stalo vládní zařízení, či co. Rozhlédl se po krajině. Jak jen je to dlouho, co si takhle volně letěl kam chtěl. Jediné, co mu vrtalo hlavou, byly podivné okolnosti, které mu umožnily tento let. Nejvíce ho udivilo, že byla Kráska venku a že mu ji šéf půjčil na celý den bez jakéhokoli ptaní. To mu vůbec není podobné. On vůbec celý tenhle den je zvláštní. Tohle ještě víc nahlodalo jeho zvědavost. Byl rád, že nakonec vypadl z tý rutiny. Letěl a užíval si pocitu volnosti. Kdyby mohl plýtvat benzínem tak by udělal radostí pořádnou osmičku, nebo cokoli jiného. Chvíli před překročením hranice na území vládního pozemku ho napadlo, jestli ho tam vůbec pustí. Připravil se na výzvu, že má odletět, nebo přistát na nejbližším letišti. Kupodivu letěl dál a ve sluchátkách se mu nic neozvalo. Vyhlédl z kabiny a podíval se pod sebe. Prolétal nad lesem a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl vstup zakázán. Dokonce ani jiné letadlo ve vzduchu neviděl. Pokrčil jen rameny a uvažoval, co teď. Nakonec si to namířil na místo, kde dříve bylo letiště. Zmocňovalo se ho obrovské očekávání. Tohle prostě nebude jen tak něco. Najednou mu ve sluchátkách zapraskalo a ozval se mechanický hlas.
„Blesku, máte povolené přistání na první dráze.” Překvapeně zamrkal. Blesku? Co to má jako být? Pod ním se z lesů vylouplo pět přistávacích drah. Na třetí stála armádní stíhačka. A i další dvě dráhy byly plné. Dokonce si všiml, že na střeše rozlehlé haly stojí vrtulník horské služby. Myšlenky se mu honily v hlavě jedna přes druhou. Skoro automaticky přistál na dráze. Seděl a čekal, co se bude dít. Po několika minutách z haly vykročil muž v hnědém obleku. Šel pomalu k němu. Daber ho pozoroval a nehnul se z místa. Muž došel až ke Krásce a podíval se na něj. Čekal. Daber si povzdychl a vylez z letadla.
„Dobrý den, pane Bojte, takže jste nakonec přišel,” řekl a pokynul mu, aby šel s ním. Letec se zamračil.
„Co se to tady...?” spustil na muže v obleku. Ten jen zvedl ruku a umlčel ho.
„Vše se dozvíte až nastane čas. Prosím, následujte mě,” řekl, a mlčky se rozešel do haly. Vešli do obyčejného rozlehlého hangáru. Daber si všiml několika dalších letadel. Muž před ním prošel halu a strčil do dvojitých dveří. Letci poklesla brada. Vešli do nádherně vybavené haly. Byly tu samé drahé věci. Naleštěné dlaždice a vůbec to tam nevypadalo, jako zvenčí. Prošli halou a sešli po schodech dolů. Tam se muž zastavil před dalšími dvojitými dveřmi. Tyhle byly z naleštěného dřeva s mosaznou klikou.
„Počkejte uvnitř,” řekl mu a odešel.
„Počkat...a co....?” křikl za ním, ale marně.
„Vláda...” odfrkl si znechuceně a otevřel dveře před sebou. Hned si všiml, že je ta místnost obrovská. Druhou věcí, které si všiml, bylo, že je v místnosti nejméně patnáct lidí. Pak přešel k nejbližší židli a sedl si na ni. Přejížděl očima dav a uvažoval, co má tohle znamenat. Vypadalo to, že jsou to převážně letci, nebo jim podobní a že jsou všichni ve svém pracovním oblečení. Odvrátil od nich oči a pohled mu sjel na sošku, co stála v jednom rohu. Byla to zlatá soška draka. Chvíli si ho prohlížel a přemýšlel, jak moc nechutně drahé věci tady jsou. Pak sebou trhnul. Zadíval se na sošku pozorněji. Nakonec usoudil, že se mu to zdálo. Ale přece... Byl si zcela jistý, že na něj ta soška mrkla. Zaklepal hlavou a radši se vrátil ke zkoumání davu. Pak zahlédl někoho a na sošku velice rychle zapomněl. Zvedl se a přešel místnost. Chytil za rameno osobu, která jako jediná v místnosti byla ve vojenské uniformě. Otočil se a bylo vidět, že mu mozek pracuje o stošest.
„Ahoj Sabene!” pozdravil ho a usmál se na něj. Muži proti němu se rozšířily jeho hnědé panenky a vesele zvolal.
„Dabere! Čoveče, vždyť já tě skoro nepoznal! Co si probůh dělal celou tu dobu?”
„Co bych dělal, létal,” odvětil a poklepal si na leteckou bundu.
„Pojď musíš mi to vyprávět,” odtáhl ho stranou od ostatních.
„Není co,” odvětil Daber. Poručík se nadechoval k hlasitému protestu, když se dveře otevřely. Vešly dvě dívky. No dívky, dámy to byly. Jedna měla dlouhé hnědé vlasy, prolínané zelenými pruhy a na sobě měla žlutohnědý oblek. Druhá měla nakrátko ostříhané vlasy, fialovočervené a na sobě modročerný oblek. Jinak si byly k nerozeznání podobné. Přejely dav pohledem a podívaly se po sobě. Pak promluvila ta s krátkými vlasy.
„Hej! Poslouchejte! Nikdo z vás neví proč tady je...” ozval se souhlasný šepot, „...a proto vám to řeknu. V horách se ztratila nanejvýš důležitá soška. Potřebujeme, aby jste se jí vydali hledat. Našli ji a přinesli zpátky. Toť vše,” řekla a otočila se k odchodu.
„A na to nás potřebujete tolik?” ozval se někdo z davu. Dívka se otočila a blýskla pohledem mezi přítomné.
„Více lidí, více možností, že se dostane zpátky....” řekla a falešně se usmála.
„Takže kde je háček?” zeptal se Daber a přistoupil k ní.
„Háček? Nikde, prostě to proveďte,” řekla pro změnu dívka v zeleném. Pak jim ukázala mapu.
„Tady jste,” zapíchla prst do mapy a počkala až se všichni podívali, „ a tady někde se ztratila,” zase počkala, „zapamatujte si to a vyražte pro ni. Jo, a vyrazíte pěšky, letadla jsou tam k ničemu. Dostanete od nás některé věci, co budete potřebovat,” vysvětlila a mapu stočila.
„Tak šup, jděte,” pobídla je ta v modročerném. Dav se vyhrnul ven. Za dveřmi každý dostal batoh s věcmi a pak je jeden muž v hnědém dovedl k východu a ukázal jim zhruba směr. A pak jim popřál hodně štěstí.
***
„Tak a kam teď?” zeptal se Saben Dabera. Potom, co je vypustili tak si každý šel po svém. Rozdělili se na několik skupinek. Saben se rozhodl zůstat s Bojtem. Ten prohrabal batoh a zjistil, že je v něm mapa, kompas, horolezecká výbava, baterka a něco, co by jim mělo ukázat, kde soška asi je. Teď se podle toho přístroje škrábali do jedný kolmý stěny. Zrovna se dostali na nějakou skalní plošinu.
„Podle tohohle máme jít někam dovnitř do jeskyně,” odpověděl mu letec a ťukal prstem do přístroje.
„Bezva, túra, lezení, jeskyně, soška, no to snad ne. A teď musíme najít ještě nějaký vchod na holým útesu!” brblal poručík a rozhlížel se po nějakém vchodu.
„Asi jsem ho našel,” ozval se najednou Daber. Saben sebou cuknul.
„Kde?”
„Až u stěny je díra,” houknul nahoru z díry letec. Saben přešel k díře a kouknul se dolů.
„Jsi v pořádku?” křikl dolů. Nahoru blikla baterka.
„Jo, polez dovnitř.” Poručík tedy opatrně slezl dolů. Vytáhl vlastní baterku a posvítil si kolem něj.
„To je teda pěkná díra,” řekl a posvítil si na zaprášeného letce. Ten si sundal težkou bundu a dál pokračoval jen v triku. Prolezli nějakou chodbou a dostali se do dalšího sálu. Najednou zaslechly rachot. Ztuhli. Posvítili si na stěny a zjistili, že z různých směrů sem vede ještě několik chodeb. Počkali a zjistili, že jsou tam skoro všichni. Všechny jejich přístroje ukazovali, že by to mělo být někde tam. Začali tedy prohledávat místnost. Daber projířžděl rukou stěny a hledal nějaký tajný vchod. Asi za deset minut se ozvalo volání. Bratři Baekovi našli další chodbu. Postupně jí všichni prošli. Vešli do velkého sálu. Svítilo tam sluníčko dírou ve stropě. Na místě kam dopadaly sluneční paprsky stála truhla. Andy Baek se k ní vrhnul a otevřel ji. Vytáhl onu sošku a přesunul ji na sluneční paprsky. Daber se zamračil.
„Co je?“ chtěl vědět Saben, který si všiml změny v jeho chování.
„Tuhle sošku jsem viděl na základně. Stála tam přesně tahle dračí soška,“ řekl letec a mračil se dál na sošku.
„A jsi si jistý, že to nebyla kopie?“ zapochyboval o jeho slovech poručík. Daber se na něj podíval a přešel k Andymu. Sošku si od něj vzal a nevšímal si protestních pohledů všech ostatních. Sošku natočil tak jak stála v místnosti a studoval jeho hřbet.
„Je to ona. Vidíš? Tady má rýhu,“ řekl směrem k Sabenovi a přejel po rýze prstem. Cukl sebou, když se ozval tichý smích. Otočil se a všiml si, že na něj všichni koukají.
„Musíme se domluvit, kdo ji ponese zpátky na základnu,“ řekl a postavil zlatého dráčka na truhlu.
„Mám spíš pocit, že je lepší se zeptat kdo je ochoten toho dráčka nést,“ řekl Saben.
„Dobrá, kdo ho chce nést?“ zeptal se Daber skupinky. Nikdo se nepřihlásil. Bojt si povzdechl vytáhl z kapsy sirky a spočítal kolik jich tam je. Pak jedné ulomil hlavičku a sirky za hlavičky chytil.
„Tak vybírejte,“ vybídl všechny přítomné. Po zaváhání se přece jen pohnuli a vzali si od něj sirky. Dali ruce k sobě a otevřeli dlaně.
„Ccc, jsme se s tím nemuseli namáhat,“ odfrkl si Daber, když na jeho dlani ležela zlomená sirka. Vzal sošku a nevraživě se na ní podíval.
„Má u sebe někdo lano?“ zeptala se znenadání jedna dívka.
„Jo, já u sebe mám lano,“ odpověděla jí rezavá dívka vedle ní.
„Díky Karin,“ poděkovala a vzala si jeden konec, „vysadíte mě?“zeptala se chlapů kolem sebe.
„Mám dotaz, proč?“ podivil se Zarin Baek.
„No, nahoře ho uvážu a nemusíme se škrábat zpátky na tu skálu,“ pokrčila rameny.
„Dobrá, jsem k službám,“ protáhl se kolem Zarina Saben, „já tamtudy zpátky nechci.“ Nakonec se přidal ještě Zarin a Andy. Vysadili černovlasou dívku nahoru. Ta tam uvázala lano a houkla dolů, že můžou lézl. Skupinka se vysoukala po laně až nakonce dole zbyl jen Daber a soška. Letec uvázal sošku na konec lana.
„Hej, teď to opatrně vytáhněte,“ křikl nahoru. Soška zmizela v díře nahoře. Čekal na lano, ale místo toho se nahoře ozval jekot.
„Co se děje?“ křičel nahoru, ale nikdo mu neodpověděl. Zaklel a rozhlídl se po místnosti. Nakonec mu nezbylo nic jiného než v místnosti posbíral kameny a na ně postavil truhlu. Pak se vyškrábal na ně a vyskočil nahoru. Zachytil se okraje díry a namáhavě se přehoupl přes okraj. Když nabral dech tak se rozhlédl. Kolem bylo boží dopuštění. Teda spíše dračí, protože nad lesíkem, v kterém díra ústila, létal drak. Co ho viděl Daber tak byl pořádně velký a zelený. Členové skupinky se rozprchli do všech směrů. Letec si uchoval chladnou hlavu a začal se rozhlížet po okolí. Nakonec z díry vytáhl lano. Rozběhl se k nejbližší skupince, která se krčila pod obrovskými balvany. Ukázalo se, že je tam Saben, ta černovlasá dívka, bráchové Baekovi a ještě nějaké dívky.
„Hodláte se tu jen tak krčit?“ houkl na ně a začal lano přivazovat k jednomu kameni.
„Dabere,“ vyvalil na něj oči Saben.
„No co?“ zamračil se na něj letec.
„Ale nic, co máme dělat?“
„Máte ještě nějaká lana?“
„Já ano, a vypadá to že máme ještě dvě.“
„Dobrá to bude stačit,“ kývl Daber hlavou a začal jim ukazovat jak mají lana uvazovat. Po úmorné práci byli konečně hotoví. Drak stále honil ztřeštěnce z jejich skupiny. Daber najednou vyběhl na planinu a hlasitě hvízdal. Drak se s řevem obrátil na něj a nalétával na něj. Saben se schovával za kamenem a jen se modlil, aby se Daberovi nic nestalo. Daber se rozběhl a proskočil mezerou mezi uvázanými lany. Drak letěl u země za ním a lanům se nestačil vyhnout. Zamotal se do nich a cukal sebou. Při tom řval do všech stran. Saben vylezl a stoupl si vedle udýchaného letce.
„Tedy, netušil jsem že takové potvory doopravdy existují.“
„Ale je to úžasný objev, nemyslíte?“ vyskočila za nima jedna z dívek, prošla kolem nich a zblízka zkoumala draka.
„Ženská, co to děláš?“ odtáhl ji tam odtud Saben.
„Nejsem ženská, jmenuji se Karin Oklamy a jsem zooložka,“ odsekla mu.
„Jste ženská a zahráváte si se životem,“ vložil se do toho Daber. Drak sebou najednou začal škubat. Tím jak sebou trhal tak na něj spadl jeden z kamenů. Zařval ještě víc a vytrhal se z lan. Pak už jen rychle uletěl.
„Uf, tak to bysme měli z krku, co teď?“ zeptal se Andy.
„Doneseme sošku na základnu,“ řekl Daber a otočil se na šest lidí za ním. Oni po sobě hodili rozpačité pohledy.
„Co je?“ vyštěkl na ně.
„No, ta soška... my jsme ji nějak ztratili...“
„COŽE? TÍM CHCETE ŘÍCT, ŽE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČÁST NAŠÍ MISE JSTE JEN TAK ZAHODILI KVŮLI DRAKOVI?“ vztekal se na ně.
„No on to byl veliký drak...“
„TO je MI jedno,“ prskal na ně. Saben se ho pokoušel uklidnit. Nakonec se všichni rozešli sošku hledat. Bohužel ani po úmorném a zdlouhavém prohledávání okolí ji nenašli. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se s prázdnou vracet zpátky.
***
„Takže jste se někteří vrátili,“ komentovala návrat dvou skupinek, jedný o sedmi lidech druhou o třech, krátkovlasá dívka.
„Bohužel, misi jsme nesplnili,“ řekl Daber a hodil na svojí skupinku rozezlený pohled.
„Dobře, vy můžete jít, vemte svoje dopravní prostředky a jděte domů,“ řekla dívka tříčlenný skupince, která s úlevou prchla ven do hangáru. Pak se dívka otočila na sedmičlennou skupinu.
„Nevadí, že jste nesplnili misi...“
„Cože? A proč jsme se tam škrábali?“protestovali sborově všichni přítomní.
„...a jestli mě nenecháte domluvit tak na vás toho draka pošlu doopravdy.“
„COŽE?“
„Tahle “mise“ měla jen roztřídit zrno od prachu,“ řekla dívka v zeleném, která vyšla zpoza krátkovlasé dívky. Všem sedmi poklesla brada, protože na rameni měla sošku, pro kterou měli jít. Ale ta soška se pohnula a usmála se na ně.
„Já říkal, že jsem ji viděl i dole!“ sykl Daber na Sabena.
„Co je teda vaším pravým cílem?“nzeptala se k věci Karin.
„Potřebujeme letce,“ řekla dlouhovlasá dívka.
„Letce? Ale já jsem kaskadérka,“ řekla jedna žena.
„Ano, letce. A zacvičení bude velice jednoduché,“ přisvědčila.
„Tak počkat, ale já nemůžu jen tak skončit se svou prací,“ ozvala se Karin.
„Vláda se o vše podstatné postará. Karin Oklamy – už nejste pracovník vědecké fakulty. Nepočítají s vámi. Bratři Baekovi – vaše lekce byli zrušeny a našla se náhrada. Haliele Razin – u vás nebylo, co řešit. Momentálně jste na volné noze. Gabriela Ainol – vaše místo bylo nahrazeno a vrtulník už je zase u horské služby. Saben Elor – byl jste přeložen na tuto základnu a vaše letadlo je v hangárech armády. Daber Bojt – Kráska byla vrácena majiteli a vaše lety byli zrušeny. Ještě nějaké problémy, které potřebují vyřešit?“ vyjmenovala jim krátkovlasá dívka.
„Ne...“ brebtla Karin a jen třeštila oči.
„Tak co je tak důležitého, že se o to vláda tak hezky stará?“ zeptal se Daber.
„Uvidíte. Já jsem Lusie a tohle je Denny, budeme vaše instruktorky,“ řekla Lusie.
„A teď se dozvíte, proč vás potřebujeme, pojďte za námi,“ přidala se Denny a obě se otočily a odešly. Sedmičlenná skupina se na sebe vyjeveně podívala a následovala je. Prošli několika chodbami a vyšli ven na planinu. Ale nikde nic nebylo.
„Každou chvíli by tu měli být,“ řekla Denny a podívala se na oblohu. Sedm pohledů ji následovalo v neblahém očekávání. A opravdu, po chvilce se na obloze začali objevovat tečky. Ani se nenadáli a přímo před nima s duněním přistálo sedm draků. Karin nadšeně vypískla a obdivně si je prohlížela.
„Tak na TOHLE nevylezu ani náhodou. Prostě mě na to nedostanete,“ prohlásil Daber. Saben se otočil na Denny.
„A to nám budou nějak přiděleny?“zeptal se.
„Ne, je to jak si padnete do oka, prostě jděte a s nějakým se dejte do řeči.“
„Můžu? Opravdu se můžu dotknout takové legendy?“ byla z toho na větvi Karin.
„Jen jdi,“ usmála se Denny. Karin se rozběhla k nejbližšímu draku. Byl to černý drak se zelenou blánou a žíhaním. Karin k němu přišla. Drak sklonil hlavu a dali se do řeči. Daber si sedl na kámen, co stál poblíž a odmítl se hnout. Saben zůstával u něj a snažil se ho přesvědčit, že tohle už nazažije. Nakonec mu položila Lusie ruku na rameno a poslala ho k drakům. Saben hodil na Dabera poslední pohled a rozešel se k červenému draku. Daber na ně jen upíral zrak a myšlenky měl u svých letadel.
„To se ti tam nechce jít, nebo co?“ ozvalo se najednou vedle něj. Trhnul sebou a rychle vyskočil, když zjistil, že kouká do zlatooranžových očí dračice.
„Ne, já nehodlám spolupracovat s něčím, co by mě mohlo kdykoli slupnout jako malinu,“ odsekl jí a znechuceně si ji prohlížel. Dračice byla temně fialová. Pod očima měla žluté znaky a na čumáku dva červené pruhy. Víc z ní zatím neviděl, protože si vedle něj lehla.
„A hele, to bych mohla hned,“ řekla a strčila do něj čumákem.
„Jestli jsem se kvůli tomuhle škrábal nahoru, tak nevím jestli mi to stálo za to,“ řekl a otočil se k odchodu. Udělal sotva dva kroky, když ho dračice chňapla do tlap a zvedla se s ním do vzduchu. Začal na ni křičet, ať ho pustí a okamžitě vrátí na zem, ale dračice se jen smála a letěla s ním výš. Daber se podíval na zem a udělalo se mu mírně nevolno, když si uvědomil, že ho ve vzduchu drží jen hromada svalů. Po chvíli zjistil, že se mu to vlastně docela líbí.
„Hej! Jak dlouho mě tu chceš ještě vláčet?“ křikl na dračici. Ta se usmála a vrátila se na skálu. Tam ho složila na zem a sama složila velká křídla s oranžovou blánou. Daber seděl mírně otřeseně na zemi a koukal se na dračici. Měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Na hlavě měla ještě červené rohy. Břišní pláty měla zlaté a na každém byli dva červené proužky. Mezi křídly se po celých zádech táhly červené trny. Teď se po něm pobaveně koukal. Zaklepal hlavou a pomalu se zvedl. Mezitím k němu přiběhl Saben.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, asi jo,“ odvětil mu a opřel se o něj jak se mu zamotala hlava. Saben se podíval na dračici za ním.
„Ta na tvůj pohled na draky asi měla jiný názor, že?“
„Blbej vtip,“ odsekl mu a přešel k dračici.
„Můžu znát alespoň jméno mého skoro-vraha?“
„Fluctorissia. Jmenuji se Fluctorissia. Ale můžeš mi říkat Blue. Jestli si ovšem změnil názor.“
„Já jsem Daber Bojt. Mám pocit, že nemám na vybranou,“ odpověděl jí a znovu si ji prohlédl.
„Fakt tohle musí být zlý sen,“ zahučel si pro sebe a zase si sedl.
***
„No tak, tomuhle chceš říkat stabilita? Koukej se držet pořádně! No tak!“ křičela Lusia na Dabera. Ten balancoval na břiše Fluctorissie a snažil se odšroubovat kryt na nějakém přístroji pod ním. Dračice ale mávala křídly. Takže Daber už třikrát sbíral šroubovák na zemi. Teď se naklonil.
„A jak to mám asi udělat, co? Když tady lítam jak prádlo v pračce?“ zařval na instruktorku.
„Máš vyrovnávat pohyby! Všem ostatním se to už povedlo!“ Daber vyklouzl z postroje a seskočil na zem.
„Hele, já říkal, že to nemá smysl.“
„Máš maximálně pět minut přestávku,“ řekla Lusia a odešla zkontrolovat další páry. Vedle Dabera přistála Blue.
„No tak si to tak neber.“
„Já si to neberu! Já si jenom myslim, že je to kravina!“ prskal a koukal na modročerná záda instruktorky.
„No jo, asi se to bude hodit, jinak by jsme to nedělali,“ pokrčila křídly dračice.
„A hele, jak to, že nejseš někde v dračí říši nebo tak něco? Ale snažíš se mi zničit život?“ zeptal se Blue a došel si pro pití.
„Já jsem dobrovolnice, stejně jako ostatní draci. Dobrovolně jsme šli spolupracovat s lidmi. Až naše spolupráce skončí, tak se zase vrátím.“
„A nemůže skončit brzo?“ zadoufal Daber.
„Ne, dokud nebudeme nějak prospěšní,“ odpověděla a drcla do něj čumákem.
„Tak pojď, budeme pokračovat.“
„Stejně je to kravina,“ zabručel a vysoukal se do postroje.
***
O dva měsíce později
***
„Cože jsme ztratili?“ zeptal se pro jistotu znovu prezident.
„Ano, už dvacetšest stíhaček,“ odpověděl mu jeho zástupce.
„Jak?“ zeptal se a opřel se do svého křesla.
„Prostě přestali odpovídat a pak je viděli letět bez pilotů.“
„Bez pilotů?“ jenom zopakoval.
„Ano, naši vědci si myslí, že je někdo řídí na dálku.“
„A kdo?“
„To nevíme.“
„A co s tím hodlají dělat?“
„Neví proč je možné řídit je na dálku, ale usilovně na tom pracují.“ Najednou zazvonil telefon. Zástupce se podíval na prezidenta a ten mu pokkynul. Takže telefon zvednul. Po tváři mu přelétl úděs s překvapením a pak poděkoval a telefon zaklapl.
„Tak?“
„Přišli jsme o všechno ve vzduchu.“
„Prosím?“ zeptal se ledově prezident a zavřel oči.
„Všechny základny hlásí, že se všechny stroje prostě nastartovaly a odletěly.“
„Aha, prostě odletěly. Aha.“
„Pane?“
„Ano?“
„Co budeme dělat? Co když naše stroje pošle proti nějakému spojenci?“
„Neboj se, taky už mě to napadlo. Nemáme nic jiného? Něco co by zastavilo naše stíhačky?“
„No vlastně...“
„Ano?“ zeptal se se zájmem prezident.
„Vlastně by jsme něco měli...“
***
„Ne! V žádném případě! Trénují jen dva měsíce! To prostě nemůže stačit!“ vztekle protestovala Lusia muži v obleku, co seděl proti ní. Denny stála za ní a jen se na muže dívala.
„Co budete dělat, když přijdete i o ně?“ ozvala se náhle.
„Je to přímý rozkaz od prezidenta. Mají zjistit, co za to může a zneškodnit to dřív, než se rozpoutá třetí světová válka.“
„Ale tohle nejsou stroje. Jsou to živé bytosti!“ protestovala Lusia.
„Je to přímý...“
„Chcete vidět jak na tom jsou? Prosím, pojďte za mnou!“ řekla najednou instruktorka a zvedla se. Přešla z místnosti a vyšla na planinu, kde trénovali. Zrovna tam zkoušeli obrat ve vzduchu a míření na cíl. Jezdci měli místo pravých broků paintbalové střely. Nejblíž byla Fluctorissia a Daber. Blue vylétla, obrátila se a Daber vystřelil. Minul terč o dobrých dvacet stop. Před tím než dopadli, tak seskočil.
„Ale už jsem skoro trefil terč...“ řekl a zkoumal barevnou skvrnu na stromě za terčem. Dračice si odkašala a letec se otočil.
„Dobrej,“ kývl na muže v obleku. Směrem k instruktorkám dodal.
„Viděli jste to? Už jsem se skoro trefil!“ A vrátil se do hovoru s Blue.
„Vidíte? A takhle je chcete poslat do skutečného boje?“ řekla Lusia. Muž jen zavřel oči a řekl.
„Nedá se nic dělat. Řekněte jim to. Pozítří se mají hlásit na vojenské základně v Ankalu.“ A odešel ke dvému autu. Lusia si povzdechla a hvízdla. Za chvíli k ní přišlo všech sedm dvojic.
„Do konce dneška budete trénovat hromadnou formaci. Zítra vyrazíte na ostrou misi. A neobracejte se s protesty na mne. Já za to nemůžu,“ řekla jim a odešla do budovy. Denny se za ní podívala a pak začala vysvětlovat, jak se létá v sedmičlenné formaci.
***
„Co to je?“ zeptal se Daber a koukal na hromádku oblečení, která ležela na jeho židli. Saben se vynořil z koupelny.
„Když si se sprchoval, tak tu byla Denny. Máme speciální kombinézy v barvách svého draka. Je to docela logické,“ řekl a dopínal si jeho červenou uniformu. Letec na něj chvilku koukal a pak se začal smát. Poručík se na něj překvapeně podíval. Pak se ušklíbl.
„Ty budeš vypadat hůř,“ řekl škodolibě a podal mu tmavě fialovou kombinézu s žlutočervenými pruhy.
„Mně sluší všechno,“ uchechtl se a prohrábl si vlasy. Za deset minut se všichni sešli v hlavní hale. Hráli všemi barvami.
„Takže, neměli jste čas na pořádný trénink, ale i tak toho umíte docela dost. Budete mít výhodu – nepřítel s vámi nebude počítat. A hlavně,“ její pohled trochu změkl, „nenechte se zabít!“ řekla Lusia a vypustila je ven k drakům. Spolu s Denny si stouply do dveří a pozorovali, jak nasedají na draky.
„Tak co, nenecháme se zabít?“ zeptal se Daber Blue.
„Nevím jak ty, ale já nehodlám umřít,“ odpověděla dračice a v čele sedmičlenné formace vyrazila na oblohu. V šipce, jako vlašťovky takhle putovali skoro bez přestávky až na základnu. Tam z nich byli jak u vytržení. Nejeden voják si zašel, jen aby je viděl. On to byl monstrózní pohled, jak dračí letka přistává na dráhách po letadlech. Jezdci seskákali a šli se nahlásit veliteli. Ani ho nemuseli hledat. Sám vyšel před budovu.
„Dračí letka se hlásí do aktivní služby,“ nahlásil je Daber a usmál se na velitele. Ten mu odpověděl pokývnutím hlavy, ale zrak měl upřený za ně na draky.
„Jaké máme úkoly?“ dotíral na něj a snažil se získat si jeho pozornost. Velitel se konečně probral a podíval se na něj.
„Na sever odtud viděli vracet se naše stíhačky bez pilotů. Máte nějaké najít, sledovat je a překazit nepříteli, aby ovládal naše letadla,“ řekl mu a popřál hodně štěstí.
„Můžeme si odpočinout?“
„A nebude to plýtvání časem?“
„Jeden bude na hlídce vyhlížet letadla,“ odpověděl mu Daber.
„Dobrá, naše zásoby jsou vám k dispozici, i když nevím jestli...“ a pohledem zajel k drakům.
„Nebojte se, ti se o sebe dokáží postarat,“ řekl mu a otočil se na letku.
„Vezmu si první hlídku, odpočiňte si. Když nějaké letadlo zahlédnu tak dám vědět,“ poklepal na vysílačku, kterou měl u pasu. Pak se vrátil k Blue.
„Nejsi moc unavená?“
„Ani ne, hlídku rozhodně zvládnu,“ řekla a skrčila se, aby mohl vylézt do upraveného sedla mezi trny.
„Koukám, že mají draci dobrý sluch.“
„A nejenom to,“ usmála se a vyrazila na hlídku. Doletěli do míst, kde naposled zahlédli letadla. Kroužili stále ve větších půlkruzích asi hodinu. Už se Daber koukal na hodinky, že je čas na výměnu. Chtěl to říct Blue, ale ta na něj sykla a vyletěla do mraků.
„Jsou tam,“ řekla mu. Daber vyndal vysílačku a zavolal letce. Věděl, že tady budou až za půl hodiny.
„Můžeme je sledovat, aniž bysme se prozradili?“
„Může člověk jíst? Samozřejmě, že ano,“ odpověděla mu dračice a trochu klesla. Tentokrát jezdec zahlédl dvě stíhačky.
„Opravdu nás nemohou radarama zaznamenat?“
„Nejsme letadlo, jestli nás vůbec zachytí, tak si budou myslet, že jsme jen velký pták.“
„To doufám, nechtělo by se mi bojovat proti těm stíhačkám.“
„Hmmm,“ zahučela Blue a vznesla se od mraků. Takhle je sledovali dvacet minut. Pak mu zapraskala vysílačka.
„Ano?“
„Máme se k vám připojit?“ Daber tázavě syknul na Blue.
„Ať netvoří šipku, to by mohlo být nápadné.“
„Rozprostřete se kolem nás.“
„Dobrá.“
„A teď jen jestli letí na základnu.“
„Minimálně se tam musí vrátil pro palivo.“
„To je fakt.“ A opravdu, stíhačky najednou udělali oblouk a letěli přímočaře někam pryč. Takhle je sledovaly až do jednoho údolí. Nad údolím draci přistáli a jezdci nakukovali přes okraj dolů. Byla tam spousta budov a letadlo na letadle. Stíhačky, které sledovaly, tak přistály na posledním volném místě. Naopak dvě další se zvedly do vzduchu.
„Zajímalo by mě, co má za lubem,“ řekla Gabriela a vytáhla dalekohled.
„Nadvládu světa, obrovské zisky nebo tak něco. Znáš to,“ zahučel Saben.
„A co teď?“ zeptala se k věci Haliel.
„Můžeme tam seběhnout rozbít, co zvládnem a tak ho vylákat,“ navrhl jeden horlivý hnědý drak. Dostal po čumáku od červeného.
„Naše mise je hlavně průzkumná,“ připomněl mu.
„No jo,“ zahuhňal a držel se za čumák.
„Stejně je pozdě,“ řekl černozelený a ukázal tlapou na oblohu. Kroužila nad nimi jedna ze stíhaček. Jezdci rychle vklouzli do sedel.
„Pravé křídlo tady zůstane a zdrží je. Levé jde co nejvíce zjistit do tábora. Já se porozhlédnu v hlavní budově,“ vydal rychle rozkazy Daber a Blue ho vzala střemhlavým letem do údolí. Levé křídlo ho následovalo. Nad táborem se rozdělili. Daber letěl k něčemu, co vypadalo jako hlavní stan. Dračice zalítla do hangáru. Letec sklouzl ze sedla a šel vedle ní. Došli ke dveřím do vnitřní budovy.
„Počkáš tady?“
„Budu muset,“ kývla hlavou Blue. Bojt dál opatrně pokračoval. Dostal se dlouhou chodbou až ke kanceláři. Otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Vypadalo to, že měl štěstí. Rychle prohrabával složky a hledal, co by mu mohlo pomoct. Konečně něco našel.
„Operace Sisi? Na co ti zločinci myslí?“ zahučel a otevřel složku. Dočetl se, že řízení letadel napadli nějakým virem...
„A to mi pomáhá řídit letadla, ano. A teď, co tady děláte?“ ozval se ostrý hlas někde od dveří.
***
Gabriela, Karin a Andy se rozmístili po obloze. Už jen čekali, kdy budou muset čelit letadlům. Z údolí se vzneslo pět letadel. Takže na každou dvojici tu byla dvě letadla. Jakmile se letadla seřadila, tak začala útok. První salvě střel se vyhnuli prostě tak, že se vznesli o něco výš. Pak je letadla začala pronásledovat. Stíhačky byli ozbrojeny a byly o dost rychlejší. Za to draci byli a hodně mrštnější. Gabriela a ledový drak několikrát uhnuly oběma stíhačkám. Po jedný máchl tlapou a udělal jí široké škrápance na boku. Pak letěl kus rovně. Jak očekával, stíhačky ho následovaly. Po několika metrech se otočil a vychrlil na ně ledový oheň. Stíhačky zamrzly a spadly dolů do údolí. Karin a černý drak to měli složitější. Karin se pokoušela z jeho hřebetu zamířit puškou, ale moc jí to nešlo. I když ze sedmičlenné skupiny střílela nejlíp. Kroužili kolem stíhaček a uhýbaly střelám. Nakonec se černému povedlo na jednoho naletět ze vzduchu a rozlomil ho vejpůl. V tu chvíli se konečně povedlo Karin zamířit a vzápětí vystřelila díru do palivového článku druhého letadla. Andy a žlutá dračice na tom byli podobně. Létali mezi stíhačkami a nemohli se dostat k ničemu jinému než obraně. Obrat půlobrat. Střela – uhnout. Klička dolů, obrat. Pak se žlutá rozletěla plnou rychlostí proti stíhačce a chňapla ji do tlap. Plnou silou ji mrštila proti druhé stíhačce, která to nečekala a tak bouchly obě. Po úspěšném boji se připojili ke třem hlídkujícím dole.
***
„Já? Momentálně se snažím zjistit, proč se armádní letadla zbláznila,“ odvětil Daber a zašilhal do hlavně pistole, kterou držel neznámý v ruce. Byl v sametově béžovém obleku. Držel si hůl a nevraživě se díval na jezdce ve své kanceláři.
„Tak to se asi rozluč se životem.“
„Jedna otázka. Proč tohle děláte? To chcete zruinovat stát?“ zarazil ho letec. Chlap se zasmál.
„Ani ne. Moje firma vyrábí armádě zbraně. Když není válka, je malá poptávka. Když bude dlouhá a velká válka, půjdou zisky nahoru. Chápeš? Nebo to ta tvoje makovička nepobrala?“ posmíval se mu.
„Ale i pobrala. Jen nechápu lidi, kteří pro peníze rozpoutají válku.“
„Tebe už nebude mrzet nic,“ sdělil mu a zmáčkl spoušť. V tu chvíli se zadní stěna zhroutila a dovnitř strčila hlavu Blue. V tom samém okamžiku skočil jezdec po chlapovi a strhl ho na zem a do třetice zazněl výstřel. Hodnou chvíli se nic nedělo, ani se nic nepohnulo. Pak se pomalu s námahou zvedl Daber na kolena. Dračice se na něj podívala.
„Příště bych byla opatrnější.“
„Jistě,“ sykl a chytil se za ruku. Kulka ho jenom škrábla. Podíval se na muže na podlaze, který byl v bezvědomí. Nakonec ho svázal lepenkou, která ležela na stole. Vzal si spisy, které ho hravě usvědčí a prošel dírou po dračici. V hangáru se oprášil.
„Našla jsi něco, co by mohlo ovládat ty letadla?“ zeptal se jí.
„Jo, takovou krabičku, vzadu v hangáru. Rošlápla jsem ji. Snad to přesvědčí ty skořápky, aby oblohu nechali drakům.“
„No to nevím, ale určitě je to zastaví v létání bez lidí,“ usmál se na ni. Vyhoupl se jí do sedla a spisy dal do sedlových brašen. Blue vyšla z hangáru a vyletěla k ostatním z letky. Ani jedno letadlo se už nepohnulo. Mise byla s úspěchem dokončena. A takových jich ještě čeká. To ale zatím nemohou vědět. Teď se spokojeně vrací na základnu.
Levé křídlo:
Saben Elor–poručík, armádní letec
Haliele Razin–kaskadérka
Zarin Baek–parašitusta
Pravé křídlo:
Gabriela Ainol–pilotka záchraného vrtulníku
Karin Oklamy–zooložka, horolezkyně
Andy Baek–parašitusta
Už to byla skoro rutina. Rovně až k lesu. Prudší klesání. Slabší povahy mu zaječely v kabině. Obrat nad jezerem a zpátky. Přistát na plošině. Rozzáření lidé vylezou z letadla a vrhnou se mezi své příbuzné. Daber Bojt se mezitím opře o své letadlo a zapálí si. Kus před ním stojí cedule “vyhlídkové lety“. Nějak si na živobytí vydělávat musí. Před tabulí se zastavila skupinka lidí. Podíval se na ně a típl cigaretu. Je čas se předvést. Naskočil do letadla a nastartoval. Pak se ladně zvedl do vzduchu. Prudké stoupání. Obrat dozadu. Chvíle plachtění. Podíval se dolů na skupinku. Zaujal je. Usmál se, tak to taky má být. Pustil se do složitějšího manévrování. Osmičky už zvládá levou zadní. Konečně se dostal ke svému hlavnímu číslu. Namířil si to rovnou k zemi. Čumákem letadla proti turistům. Pár jich vytřeštilo oči a zdrhlo. Škodolibě se ušklíbl. Napjal se a rychle páky přitáhl. Prosvištěl nad střechou hangáru. Obrátil se a znovu přistál. Lidé po chvilce začali tleskat. Několik odvážnějších se vydalo k němu. A znovu se to celé opakovalo. A tohle dělal už dobrých sedm let. Když zvednul letadlo opět k vyhlídkovému letu, tak se od hangáru odlepila postava. Byla v hnědém obleku. Za celou tu dobu, co tam stála, nespustila pohled z letce. Teď se otočila a s rukama v kapsách pomalu odcházela.
***
Zazvonil budík. Daber sebou škubl. Silou vůle se zvedl z postele. Nijak nadšeně se netvářil. Věděl, že ho čeká stejná práce jako včera. Jako minulý týden. Posledních sedm let. Zaklapl budík a došoural se do kuchyně. Postavil vodu na kafe. Vytřel si oči a došel do koupelny. Když se vracel, tak jeho oči padly na papírek pod dveřmi. Zamračil se na něj a uvažoval, jestli stojí za tu námahu tam dojít. Zalil si kafe a i s hrnkem došel ke dveřím. Zvedl ho.
„Tak copak jsi zač?“ zahučel na něj. Jen ho rychle přejel pohledem. Byl barevný a popsaný. Léták. Identifikoval ho a hodil na stůl. Sedl si ke stolu a vyhlédl z okna. Pohodil blonďatou čupřinou a povzdechl si. Z okna měl výhled na letiště. Měl pocit, že snad vidí i svoje letadlo. Tak už ho to sžíralo. Tak takhle jsem skončil? A přitom jsem měl takovou práci... Myšlenky na minulost zahnal do pozadí a vrátil se ke svému kafi. Oči mu mimovolně sjely k letáku. Zahlédl na něm svoje jméno. Že by to nebyl leták? Přitáhl si ho k sobě. Přelétl text a poklesla mu brada.
„Vážený pane Bojte, zveme vás na misi hodnou vaší kapacity. Dostavte se dne 28.8.2009 na tyto souřadnice,“ přečetl nahlas, „souřadnice?“ podivil se a zakroutil hlavou. Když si souřadnice přečetl, tak zjistil, že je to vysoko v horách.
„To je snad dokonce vládní pozemek? Co po mně můžou chtít?“ zamyšleně položil leták zase na stůl. 28... to je dneska...uvažoval a vyhlédl na letiště.
„No co, mají smůlu. Dneska mám práci,“ zabručel a oblékl se. Po zaváhání složil leták do kapsy letecké bundy. A vyrazil do práce. Došel na letiště a vešel do otevřeného hangáru. Rozhlédl se. Nikde nikdo. To ho udivilo. Přešel prázdnou halu a vešel do hlavní kanceláře.
„Šéfe?“ houknul. Oddechl si, když se k němu otočil.
„Ach Bojte... Dobré ráno,“ pozdravil ho.
„Dobrý. Šéfe, jak to, že v hangáru nikdo není?” zajímal se hned.
„Tam nikdo není? Měli by tam být...” odvětil a zvedl se. Prošel kolem něj do haly. Daber jen pokrčil rameny a šel za ním. Prošli spolu celý hangár a opravdu – nikde nikdo.
„Víš co? Vem si na dnešek volno. Než se to vyřeší,” řekl mu a otočil se, že odejde. Letec chvíli zůstal koukat. Strčil ruku do kapsy a nahmátl záhadný papír.
„Ech, šéfe?”
„Ano?” otočil se k němu.
„Můžu si na dnešek půjčit Krásku?” zeptal se a pokynul směrem k oranžovému letadlu, co stálo venku. Muž jen pokrčil rameny.
„Ale jen na dnešek. A vrať ji v celku,” napomenul ho a odešel do své kanceláře. Daber se otočil směrem k letadlu. Pozoroval ho a přemýšlel. Takže se tam přece dostavím. Nejsem já zoufalý? Ach jo... Došel ke Krásce a zkontroloval ji. Doplnil nádrž a vyhoupl se do kabiny. Všiml si malé samolepky na skle. Naklonil se k ní. Byl to malý blesk. Zabral nehtem za roh a chtěl ji sloupnout. Držela se a nepustila. Pokrčil rameny a nechal ji tam. Posadil se a nasadil si sluchátka. Doufal, že alespoň ve věži někdo zůstal. Po chvíli se mu do sluchátek opravdu ozval jeho kamarád, že může startovat. Nastartoval a rozjel se. Zvedl Krásku do vzduchu a letěl směrem k obrysu hor. Zhruba věděl, kde místo ze souřednic je. Dříve tamtudy několikrát letěl. Jednou dokonce stál na tom malinkatém letišti, co tam bylo. Pak se to stalo vládní zařízení, či co. Rozhlédl se po krajině. Jak jen je to dlouho, co si takhle volně letěl kam chtěl. Jediné, co mu vrtalo hlavou, byly podivné okolnosti, které mu umožnily tento let. Nejvíce ho udivilo, že byla Kráska venku a že mu ji šéf půjčil na celý den bez jakéhokoli ptaní. To mu vůbec není podobné. On vůbec celý tenhle den je zvláštní. Tohle ještě víc nahlodalo jeho zvědavost. Byl rád, že nakonec vypadl z tý rutiny. Letěl a užíval si pocitu volnosti. Kdyby mohl plýtvat benzínem tak by udělal radostí pořádnou osmičku, nebo cokoli jiného. Chvíli před překročením hranice na území vládního pozemku ho napadlo, jestli ho tam vůbec pustí. Připravil se na výzvu, že má odletět, nebo přistát na nejbližším letišti. Kupodivu letěl dál a ve sluchátkách se mu nic neozvalo. Vyhlédl z kabiny a podíval se pod sebe. Prolétal nad lesem a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl vstup zakázán. Dokonce ani jiné letadlo ve vzduchu neviděl. Pokrčil jen rameny a uvažoval, co teď. Nakonec si to namířil na místo, kde dříve bylo letiště. Zmocňovalo se ho obrovské očekávání. Tohle prostě nebude jen tak něco. Najednou mu ve sluchátkách zapraskalo a ozval se mechanický hlas.
„Blesku, máte povolené přistání na první dráze.” Překvapeně zamrkal. Blesku? Co to má jako být? Pod ním se z lesů vylouplo pět přistávacích drah. Na třetí stála armádní stíhačka. A i další dvě dráhy byly plné. Dokonce si všiml, že na střeše rozlehlé haly stojí vrtulník horské služby. Myšlenky se mu honily v hlavě jedna přes druhou. Skoro automaticky přistál na dráze. Seděl a čekal, co se bude dít. Po několika minutách z haly vykročil muž v hnědém obleku. Šel pomalu k němu. Daber ho pozoroval a nehnul se z místa. Muž došel až ke Krásce a podíval se na něj. Čekal. Daber si povzdychl a vylez z letadla.
„Dobrý den, pane Bojte, takže jste nakonec přišel,” řekl a pokynul mu, aby šel s ním. Letec se zamračil.
„Co se to tady...?” spustil na muže v obleku. Ten jen zvedl ruku a umlčel ho.
„Vše se dozvíte až nastane čas. Prosím, následujte mě,” řekl, a mlčky se rozešel do haly. Vešli do obyčejného rozlehlého hangáru. Daber si všiml několika dalších letadel. Muž před ním prošel halu a strčil do dvojitých dveří. Letci poklesla brada. Vešli do nádherně vybavené haly. Byly tu samé drahé věci. Naleštěné dlaždice a vůbec to tam nevypadalo, jako zvenčí. Prošli halou a sešli po schodech dolů. Tam se muž zastavil před dalšími dvojitými dveřmi. Tyhle byly z naleštěného dřeva s mosaznou klikou.
„Počkejte uvnitř,” řekl mu a odešel.
„Počkat...a co....?” křikl za ním, ale marně.
„Vláda...” odfrkl si znechuceně a otevřel dveře před sebou. Hned si všiml, že je ta místnost obrovská. Druhou věcí, které si všiml, bylo, že je v místnosti nejméně patnáct lidí. Pak přešel k nejbližší židli a sedl si na ni. Přejížděl očima dav a uvažoval, co má tohle znamenat. Vypadalo to, že jsou to převážně letci, nebo jim podobní a že jsou všichni ve svém pracovním oblečení. Odvrátil od nich oči a pohled mu sjel na sošku, co stála v jednom rohu. Byla to zlatá soška draka. Chvíli si ho prohlížel a přemýšlel, jak moc nechutně drahé věci tady jsou. Pak sebou trhnul. Zadíval se na sošku pozorněji. Nakonec usoudil, že se mu to zdálo. Ale přece... Byl si zcela jistý, že na něj ta soška mrkla. Zaklepal hlavou a radši se vrátil ke zkoumání davu. Pak zahlédl někoho a na sošku velice rychle zapomněl. Zvedl se a přešel místnost. Chytil za rameno osobu, která jako jediná v místnosti byla ve vojenské uniformě. Otočil se a bylo vidět, že mu mozek pracuje o stošest.
„Ahoj Sabene!” pozdravil ho a usmál se na něj. Muži proti němu se rozšířily jeho hnědé panenky a vesele zvolal.
„Dabere! Čoveče, vždyť já tě skoro nepoznal! Co si probůh dělal celou tu dobu?”
„Co bych dělal, létal,” odvětil a poklepal si na leteckou bundu.
„Pojď musíš mi to vyprávět,” odtáhl ho stranou od ostatních.
„Není co,” odvětil Daber. Poručík se nadechoval k hlasitému protestu, když se dveře otevřely. Vešly dvě dívky. No dívky, dámy to byly. Jedna měla dlouhé hnědé vlasy, prolínané zelenými pruhy a na sobě měla žlutohnědý oblek. Druhá měla nakrátko ostříhané vlasy, fialovočervené a na sobě modročerný oblek. Jinak si byly k nerozeznání podobné. Přejely dav pohledem a podívaly se po sobě. Pak promluvila ta s krátkými vlasy.
„Hej! Poslouchejte! Nikdo z vás neví proč tady je...” ozval se souhlasný šepot, „...a proto vám to řeknu. V horách se ztratila nanejvýš důležitá soška. Potřebujeme, aby jste se jí vydali hledat. Našli ji a přinesli zpátky. Toť vše,” řekla a otočila se k odchodu.
„A na to nás potřebujete tolik?” ozval se někdo z davu. Dívka se otočila a blýskla pohledem mezi přítomné.
„Více lidí, více možností, že se dostane zpátky....” řekla a falešně se usmála.
„Takže kde je háček?” zeptal se Daber a přistoupil k ní.
„Háček? Nikde, prostě to proveďte,” řekla pro změnu dívka v zeleném. Pak jim ukázala mapu.
„Tady jste,” zapíchla prst do mapy a počkala až se všichni podívali, „ a tady někde se ztratila,” zase počkala, „zapamatujte si to a vyražte pro ni. Jo, a vyrazíte pěšky, letadla jsou tam k ničemu. Dostanete od nás některé věci, co budete potřebovat,” vysvětlila a mapu stočila.
„Tak šup, jděte,” pobídla je ta v modročerném. Dav se vyhrnul ven. Za dveřmi každý dostal batoh s věcmi a pak je jeden muž v hnědém dovedl k východu a ukázal jim zhruba směr. A pak jim popřál hodně štěstí.
***
„Tak a kam teď?” zeptal se Saben Dabera. Potom, co je vypustili tak si každý šel po svém. Rozdělili se na několik skupinek. Saben se rozhodl zůstat s Bojtem. Ten prohrabal batoh a zjistil, že je v něm mapa, kompas, horolezecká výbava, baterka a něco, co by jim mělo ukázat, kde soška asi je. Teď se podle toho přístroje škrábali do jedný kolmý stěny. Zrovna se dostali na nějakou skalní plošinu.
„Podle tohohle máme jít někam dovnitř do jeskyně,” odpověděl mu letec a ťukal prstem do přístroje.
„Bezva, túra, lezení, jeskyně, soška, no to snad ne. A teď musíme najít ještě nějaký vchod na holým útesu!” brblal poručík a rozhlížel se po nějakém vchodu.
„Asi jsem ho našel,” ozval se najednou Daber. Saben sebou cuknul.
„Kde?”
„Až u stěny je díra,” houknul nahoru z díry letec. Saben přešel k díře a kouknul se dolů.
„Jsi v pořádku?” křikl dolů. Nahoru blikla baterka.
„Jo, polez dovnitř.” Poručík tedy opatrně slezl dolů. Vytáhl vlastní baterku a posvítil si kolem něj.
„To je teda pěkná díra,” řekl a posvítil si na zaprášeného letce. Ten si sundal težkou bundu a dál pokračoval jen v triku. Prolezli nějakou chodbou a dostali se do dalšího sálu. Najednou zaslechly rachot. Ztuhli. Posvítili si na stěny a zjistili, že z různých směrů sem vede ještě několik chodeb. Počkali a zjistili, že jsou tam skoro všichni. Všechny jejich přístroje ukazovali, že by to mělo být někde tam. Začali tedy prohledávat místnost. Daber projířžděl rukou stěny a hledal nějaký tajný vchod. Asi za deset minut se ozvalo volání. Bratři Baekovi našli další chodbu. Postupně jí všichni prošli. Vešli do velkého sálu. Svítilo tam sluníčko dírou ve stropě. Na místě kam dopadaly sluneční paprsky stála truhla. Andy Baek se k ní vrhnul a otevřel ji. Vytáhl onu sošku a přesunul ji na sluneční paprsky. Daber se zamračil.
„Co je?“ chtěl vědět Saben, který si všiml změny v jeho chování.
„Tuhle sošku jsem viděl na základně. Stála tam přesně tahle dračí soška,“ řekl letec a mračil se dál na sošku.
„A jsi si jistý, že to nebyla kopie?“ zapochyboval o jeho slovech poručík. Daber se na něj podíval a přešel k Andymu. Sošku si od něj vzal a nevšímal si protestních pohledů všech ostatních. Sošku natočil tak jak stála v místnosti a studoval jeho hřbet.
„Je to ona. Vidíš? Tady má rýhu,“ řekl směrem k Sabenovi a přejel po rýze prstem. Cukl sebou, když se ozval tichý smích. Otočil se a všiml si, že na něj všichni koukají.
„Musíme se domluvit, kdo ji ponese zpátky na základnu,“ řekl a postavil zlatého dráčka na truhlu.
„Mám spíš pocit, že je lepší se zeptat kdo je ochoten toho dráčka nést,“ řekl Saben.
„Dobrá, kdo ho chce nést?“ zeptal se Daber skupinky. Nikdo se nepřihlásil. Bojt si povzdechl vytáhl z kapsy sirky a spočítal kolik jich tam je. Pak jedné ulomil hlavičku a sirky za hlavičky chytil.
„Tak vybírejte,“ vybídl všechny přítomné. Po zaváhání se přece jen pohnuli a vzali si od něj sirky. Dali ruce k sobě a otevřeli dlaně.
„Ccc, jsme se s tím nemuseli namáhat,“ odfrkl si Daber, když na jeho dlani ležela zlomená sirka. Vzal sošku a nevraživě se na ní podíval.
„Má u sebe někdo lano?“ zeptala se znenadání jedna dívka.
„Jo, já u sebe mám lano,“ odpověděla jí rezavá dívka vedle ní.
„Díky Karin,“ poděkovala a vzala si jeden konec, „vysadíte mě?“zeptala se chlapů kolem sebe.
„Mám dotaz, proč?“ podivil se Zarin Baek.
„No, nahoře ho uvážu a nemusíme se škrábat zpátky na tu skálu,“ pokrčila rameny.
„Dobrá, jsem k službám,“ protáhl se kolem Zarina Saben, „já tamtudy zpátky nechci.“ Nakonec se přidal ještě Zarin a Andy. Vysadili černovlasou dívku nahoru. Ta tam uvázala lano a houkla dolů, že můžou lézl. Skupinka se vysoukala po laně až nakonce dole zbyl jen Daber a soška. Letec uvázal sošku na konec lana.
„Hej, teď to opatrně vytáhněte,“ křikl nahoru. Soška zmizela v díře nahoře. Čekal na lano, ale místo toho se nahoře ozval jekot.
„Co se děje?“ křičel nahoru, ale nikdo mu neodpověděl. Zaklel a rozhlídl se po místnosti. Nakonec mu nezbylo nic jiného než v místnosti posbíral kameny a na ně postavil truhlu. Pak se vyškrábal na ně a vyskočil nahoru. Zachytil se okraje díry a namáhavě se přehoupl přes okraj. Když nabral dech tak se rozhlédl. Kolem bylo boží dopuštění. Teda spíše dračí, protože nad lesíkem, v kterém díra ústila, létal drak. Co ho viděl Daber tak byl pořádně velký a zelený. Členové skupinky se rozprchli do všech směrů. Letec si uchoval chladnou hlavu a začal se rozhlížet po okolí. Nakonec z díry vytáhl lano. Rozběhl se k nejbližší skupince, která se krčila pod obrovskými balvany. Ukázalo se, že je tam Saben, ta černovlasá dívka, bráchové Baekovi a ještě nějaké dívky.
„Hodláte se tu jen tak krčit?“ houkl na ně a začal lano přivazovat k jednomu kameni.
„Dabere,“ vyvalil na něj oči Saben.
„No co?“ zamračil se na něj letec.
„Ale nic, co máme dělat?“
„Máte ještě nějaká lana?“
„Já ano, a vypadá to že máme ještě dvě.“
„Dobrá to bude stačit,“ kývl Daber hlavou a začal jim ukazovat jak mají lana uvazovat. Po úmorné práci byli konečně hotoví. Drak stále honil ztřeštěnce z jejich skupiny. Daber najednou vyběhl na planinu a hlasitě hvízdal. Drak se s řevem obrátil na něj a nalétával na něj. Saben se schovával za kamenem a jen se modlil, aby se Daberovi nic nestalo. Daber se rozběhl a proskočil mezerou mezi uvázanými lany. Drak letěl u země za ním a lanům se nestačil vyhnout. Zamotal se do nich a cukal sebou. Při tom řval do všech stran. Saben vylezl a stoupl si vedle udýchaného letce.
„Tedy, netušil jsem že takové potvory doopravdy existují.“
„Ale je to úžasný objev, nemyslíte?“ vyskočila za nima jedna z dívek, prošla kolem nich a zblízka zkoumala draka.
„Ženská, co to děláš?“ odtáhl ji tam odtud Saben.
„Nejsem ženská, jmenuji se Karin Oklamy a jsem zooložka,“ odsekla mu.
„Jste ženská a zahráváte si se životem,“ vložil se do toho Daber. Drak sebou najednou začal škubat. Tím jak sebou trhal tak na něj spadl jeden z kamenů. Zařval ještě víc a vytrhal se z lan. Pak už jen rychle uletěl.
„Uf, tak to bysme měli z krku, co teď?“ zeptal se Andy.
„Doneseme sošku na základnu,“ řekl Daber a otočil se na šest lidí za ním. Oni po sobě hodili rozpačité pohledy.
„Co je?“ vyštěkl na ně.
„No, ta soška... my jsme ji nějak ztratili...“
„COŽE? TÍM CHCETE ŘÍCT, ŽE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČÁST NAŠÍ MISE JSTE JEN TAK ZAHODILI KVŮLI DRAKOVI?“ vztekal se na ně.
„No on to byl veliký drak...“
„TO je MI jedno,“ prskal na ně. Saben se ho pokoušel uklidnit. Nakonec se všichni rozešli sošku hledat. Bohužel ani po úmorném a zdlouhavém prohledávání okolí ji nenašli. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se s prázdnou vracet zpátky.
***
„Takže jste se někteří vrátili,“ komentovala návrat dvou skupinek, jedný o sedmi lidech druhou o třech, krátkovlasá dívka.
„Bohužel, misi jsme nesplnili,“ řekl Daber a hodil na svojí skupinku rozezlený pohled.
„Dobře, vy můžete jít, vemte svoje dopravní prostředky a jděte domů,“ řekla dívka tříčlenný skupince, která s úlevou prchla ven do hangáru. Pak se dívka otočila na sedmičlennou skupinu.
„Nevadí, že jste nesplnili misi...“
„Cože? A proč jsme se tam škrábali?“protestovali sborově všichni přítomní.
„...a jestli mě nenecháte domluvit tak na vás toho draka pošlu doopravdy.“
„COŽE?“
„Tahle “mise“ měla jen roztřídit zrno od prachu,“ řekla dívka v zeleném, která vyšla zpoza krátkovlasé dívky. Všem sedmi poklesla brada, protože na rameni měla sošku, pro kterou měli jít. Ale ta soška se pohnula a usmála se na ně.
„Já říkal, že jsem ji viděl i dole!“ sykl Daber na Sabena.
„Co je teda vaším pravým cílem?“nzeptala se k věci Karin.
„Potřebujeme letce,“ řekla dlouhovlasá dívka.
„Letce? Ale já jsem kaskadérka,“ řekla jedna žena.
„Ano, letce. A zacvičení bude velice jednoduché,“ přisvědčila.
„Tak počkat, ale já nemůžu jen tak skončit se svou prací,“ ozvala se Karin.
„Vláda se o vše podstatné postará. Karin Oklamy – už nejste pracovník vědecké fakulty. Nepočítají s vámi. Bratři Baekovi – vaše lekce byli zrušeny a našla se náhrada. Haliele Razin – u vás nebylo, co řešit. Momentálně jste na volné noze. Gabriela Ainol – vaše místo bylo nahrazeno a vrtulník už je zase u horské služby. Saben Elor – byl jste přeložen na tuto základnu a vaše letadlo je v hangárech armády. Daber Bojt – Kráska byla vrácena majiteli a vaše lety byli zrušeny. Ještě nějaké problémy, které potřebují vyřešit?“ vyjmenovala jim krátkovlasá dívka.
„Ne...“ brebtla Karin a jen třeštila oči.
„Tak co je tak důležitého, že se o to vláda tak hezky stará?“ zeptal se Daber.
„Uvidíte. Já jsem Lusie a tohle je Denny, budeme vaše instruktorky,“ řekla Lusie.
„A teď se dozvíte, proč vás potřebujeme, pojďte za námi,“ přidala se Denny a obě se otočily a odešly. Sedmičlenná skupina se na sebe vyjeveně podívala a následovala je. Prošli několika chodbami a vyšli ven na planinu. Ale nikde nic nebylo.
„Každou chvíli by tu měli být,“ řekla Denny a podívala se na oblohu. Sedm pohledů ji následovalo v neblahém očekávání. A opravdu, po chvilce se na obloze začali objevovat tečky. Ani se nenadáli a přímo před nima s duněním přistálo sedm draků. Karin nadšeně vypískla a obdivně si je prohlížela.
„Tak na TOHLE nevylezu ani náhodou. Prostě mě na to nedostanete,“ prohlásil Daber. Saben se otočil na Denny.
„A to nám budou nějak přiděleny?“zeptal se.
„Ne, je to jak si padnete do oka, prostě jděte a s nějakým se dejte do řeči.“
„Můžu? Opravdu se můžu dotknout takové legendy?“ byla z toho na větvi Karin.
„Jen jdi,“ usmála se Denny. Karin se rozběhla k nejbližšímu draku. Byl to černý drak se zelenou blánou a žíhaním. Karin k němu přišla. Drak sklonil hlavu a dali se do řeči. Daber si sedl na kámen, co stál poblíž a odmítl se hnout. Saben zůstával u něj a snažil se ho přesvědčit, že tohle už nazažije. Nakonec mu položila Lusie ruku na rameno a poslala ho k drakům. Saben hodil na Dabera poslední pohled a rozešel se k červenému draku. Daber na ně jen upíral zrak a myšlenky měl u svých letadel.
„To se ti tam nechce jít, nebo co?“ ozvalo se najednou vedle něj. Trhnul sebou a rychle vyskočil, když zjistil, že kouká do zlatooranžových očí dračice.
„Ne, já nehodlám spolupracovat s něčím, co by mě mohlo kdykoli slupnout jako malinu,“ odsekl jí a znechuceně si ji prohlížel. Dračice byla temně fialová. Pod očima měla žluté znaky a na čumáku dva červené pruhy. Víc z ní zatím neviděl, protože si vedle něj lehla.
„A hele, to bych mohla hned,“ řekla a strčila do něj čumákem.
„Jestli jsem se kvůli tomuhle škrábal nahoru, tak nevím jestli mi to stálo za to,“ řekl a otočil se k odchodu. Udělal sotva dva kroky, když ho dračice chňapla do tlap a zvedla se s ním do vzduchu. Začal na ni křičet, ať ho pustí a okamžitě vrátí na zem, ale dračice se jen smála a letěla s ním výš. Daber se podíval na zem a udělalo se mu mírně nevolno, když si uvědomil, že ho ve vzduchu drží jen hromada svalů. Po chvíli zjistil, že se mu to vlastně docela líbí.
„Hej! Jak dlouho mě tu chceš ještě vláčet?“ křikl na dračici. Ta se usmála a vrátila se na skálu. Tam ho složila na zem a sama složila velká křídla s oranžovou blánou. Daber seděl mírně otřeseně na zemi a koukal se na dračici. Měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Na hlavě měla ještě červené rohy. Břišní pláty měla zlaté a na každém byli dva červené proužky. Mezi křídly se po celých zádech táhly červené trny. Teď se po něm pobaveně koukal. Zaklepal hlavou a pomalu se zvedl. Mezitím k němu přiběhl Saben.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, asi jo,“ odvětil mu a opřel se o něj jak se mu zamotala hlava. Saben se podíval na dračici za ním.
„Ta na tvůj pohled na draky asi měla jiný názor, že?“
„Blbej vtip,“ odsekl mu a přešel k dračici.
„Můžu znát alespoň jméno mého skoro-vraha?“
„Fluctorissia. Jmenuji se Fluctorissia. Ale můžeš mi říkat Blue. Jestli si ovšem změnil názor.“
„Já jsem Daber Bojt. Mám pocit, že nemám na vybranou,“ odpověděl jí a znovu si ji prohlédl.
„Fakt tohle musí být zlý sen,“ zahučel si pro sebe a zase si sedl.
***
„No tak, tomuhle chceš říkat stabilita? Koukej se držet pořádně! No tak!“ křičela Lusia na Dabera. Ten balancoval na břiše Fluctorissie a snažil se odšroubovat kryt na nějakém přístroji pod ním. Dračice ale mávala křídly. Takže Daber už třikrát sbíral šroubovák na zemi. Teď se naklonil.
„A jak to mám asi udělat, co? Když tady lítam jak prádlo v pračce?“ zařval na instruktorku.
„Máš vyrovnávat pohyby! Všem ostatním se to už povedlo!“ Daber vyklouzl z postroje a seskočil na zem.
„Hele, já říkal, že to nemá smysl.“
„Máš maximálně pět minut přestávku,“ řekla Lusia a odešla zkontrolovat další páry. Vedle Dabera přistála Blue.
„No tak si to tak neber.“
„Já si to neberu! Já si jenom myslim, že je to kravina!“ prskal a koukal na modročerná záda instruktorky.
„No jo, asi se to bude hodit, jinak by jsme to nedělali,“ pokrčila křídly dračice.
„A hele, jak to, že nejseš někde v dračí říši nebo tak něco? Ale snažíš se mi zničit život?“ zeptal se Blue a došel si pro pití.
„Já jsem dobrovolnice, stejně jako ostatní draci. Dobrovolně jsme šli spolupracovat s lidmi. Až naše spolupráce skončí, tak se zase vrátím.“
„A nemůže skončit brzo?“ zadoufal Daber.
„Ne, dokud nebudeme nějak prospěšní,“ odpověděla a drcla do něj čumákem.
„Tak pojď, budeme pokračovat.“
„Stejně je to kravina,“ zabručel a vysoukal se do postroje.
***
O dva měsíce později
***
„Cože jsme ztratili?“ zeptal se pro jistotu znovu prezident.
„Ano, už dvacetšest stíhaček,“ odpověděl mu jeho zástupce.
„Jak?“ zeptal se a opřel se do svého křesla.
„Prostě přestali odpovídat a pak je viděli letět bez pilotů.“
„Bez pilotů?“ jenom zopakoval.
„Ano, naši vědci si myslí, že je někdo řídí na dálku.“
„A kdo?“
„To nevíme.“
„A co s tím hodlají dělat?“
„Neví proč je možné řídit je na dálku, ale usilovně na tom pracují.“ Najednou zazvonil telefon. Zástupce se podíval na prezidenta a ten mu pokkynul. Takže telefon zvednul. Po tváři mu přelétl úděs s překvapením a pak poděkoval a telefon zaklapl.
„Tak?“
„Přišli jsme o všechno ve vzduchu.“
„Prosím?“ zeptal se ledově prezident a zavřel oči.
„Všechny základny hlásí, že se všechny stroje prostě nastartovaly a odletěly.“
„Aha, prostě odletěly. Aha.“
„Pane?“
„Ano?“
„Co budeme dělat? Co když naše stroje pošle proti nějakému spojenci?“
„Neboj se, taky už mě to napadlo. Nemáme nic jiného? Něco co by zastavilo naše stíhačky?“
„No vlastně...“
„Ano?“ zeptal se se zájmem prezident.
„Vlastně by jsme něco měli...“
***
„Ne! V žádném případě! Trénují jen dva měsíce! To prostě nemůže stačit!“ vztekle protestovala Lusia muži v obleku, co seděl proti ní. Denny stála za ní a jen se na muže dívala.
„Co budete dělat, když přijdete i o ně?“ ozvala se náhle.
„Je to přímý rozkaz od prezidenta. Mají zjistit, co za to může a zneškodnit to dřív, než se rozpoutá třetí světová válka.“
„Ale tohle nejsou stroje. Jsou to živé bytosti!“ protestovala Lusia.
„Je to přímý...“
„Chcete vidět jak na tom jsou? Prosím, pojďte za mnou!“ řekla najednou instruktorka a zvedla se. Přešla z místnosti a vyšla na planinu, kde trénovali. Zrovna tam zkoušeli obrat ve vzduchu a míření na cíl. Jezdci měli místo pravých broků paintbalové střely. Nejblíž byla Fluctorissia a Daber. Blue vylétla, obrátila se a Daber vystřelil. Minul terč o dobrých dvacet stop. Před tím než dopadli, tak seskočil.
„Ale už jsem skoro trefil terč...“ řekl a zkoumal barevnou skvrnu na stromě za terčem. Dračice si odkašala a letec se otočil.
„Dobrej,“ kývl na muže v obleku. Směrem k instruktorkám dodal.
„Viděli jste to? Už jsem se skoro trefil!“ A vrátil se do hovoru s Blue.
„Vidíte? A takhle je chcete poslat do skutečného boje?“ řekla Lusia. Muž jen zavřel oči a řekl.
„Nedá se nic dělat. Řekněte jim to. Pozítří se mají hlásit na vojenské základně v Ankalu.“ A odešel ke dvému autu. Lusia si povzdechla a hvízdla. Za chvíli k ní přišlo všech sedm dvojic.
„Do konce dneška budete trénovat hromadnou formaci. Zítra vyrazíte na ostrou misi. A neobracejte se s protesty na mne. Já za to nemůžu,“ řekla jim a odešla do budovy. Denny se za ní podívala a pak začala vysvětlovat, jak se létá v sedmičlenné formaci.
***
„Co to je?“ zeptal se Daber a koukal na hromádku oblečení, která ležela na jeho židli. Saben se vynořil z koupelny.
„Když si se sprchoval, tak tu byla Denny. Máme speciální kombinézy v barvách svého draka. Je to docela logické,“ řekl a dopínal si jeho červenou uniformu. Letec na něj chvilku koukal a pak se začal smát. Poručík se na něj překvapeně podíval. Pak se ušklíbl.
„Ty budeš vypadat hůř,“ řekl škodolibě a podal mu tmavě fialovou kombinézu s žlutočervenými pruhy.
„Mně sluší všechno,“ uchechtl se a prohrábl si vlasy. Za deset minut se všichni sešli v hlavní hale. Hráli všemi barvami.
„Takže, neměli jste čas na pořádný trénink, ale i tak toho umíte docela dost. Budete mít výhodu – nepřítel s vámi nebude počítat. A hlavně,“ její pohled trochu změkl, „nenechte se zabít!“ řekla Lusia a vypustila je ven k drakům. Spolu s Denny si stouply do dveří a pozorovali, jak nasedají na draky.
„Tak co, nenecháme se zabít?“ zeptal se Daber Blue.
„Nevím jak ty, ale já nehodlám umřít,“ odpověděla dračice a v čele sedmičlenné formace vyrazila na oblohu. V šipce, jako vlašťovky takhle putovali skoro bez přestávky až na základnu. Tam z nich byli jak u vytržení. Nejeden voják si zašel, jen aby je viděl. On to byl monstrózní pohled, jak dračí letka přistává na dráhách po letadlech. Jezdci seskákali a šli se nahlásit veliteli. Ani ho nemuseli hledat. Sám vyšel před budovu.
„Dračí letka se hlásí do aktivní služby,“ nahlásil je Daber a usmál se na velitele. Ten mu odpověděl pokývnutím hlavy, ale zrak měl upřený za ně na draky.
„Jaké máme úkoly?“ dotíral na něj a snažil se získat si jeho pozornost. Velitel se konečně probral a podíval se na něj.
„Na sever odtud viděli vracet se naše stíhačky bez pilotů. Máte nějaké najít, sledovat je a překazit nepříteli, aby ovládal naše letadla,“ řekl mu a popřál hodně štěstí.
„Můžeme si odpočinout?“
„A nebude to plýtvání časem?“
„Jeden bude na hlídce vyhlížet letadla,“ odpověděl mu Daber.
„Dobrá, naše zásoby jsou vám k dispozici, i když nevím jestli...“ a pohledem zajel k drakům.
„Nebojte se, ti se o sebe dokáží postarat,“ řekl mu a otočil se na letku.
„Vezmu si první hlídku, odpočiňte si. Když nějaké letadlo zahlédnu tak dám vědět,“ poklepal na vysílačku, kterou měl u pasu. Pak se vrátil k Blue.
„Nejsi moc unavená?“
„Ani ne, hlídku rozhodně zvládnu,“ řekla a skrčila se, aby mohl vylézt do upraveného sedla mezi trny.
„Koukám, že mají draci dobrý sluch.“
„A nejenom to,“ usmála se a vyrazila na hlídku. Doletěli do míst, kde naposled zahlédli letadla. Kroužili stále ve větších půlkruzích asi hodinu. Už se Daber koukal na hodinky, že je čas na výměnu. Chtěl to říct Blue, ale ta na něj sykla a vyletěla do mraků.
„Jsou tam,“ řekla mu. Daber vyndal vysílačku a zavolal letce. Věděl, že tady budou až za půl hodiny.
„Můžeme je sledovat, aniž bysme se prozradili?“
„Může člověk jíst? Samozřejmě, že ano,“ odpověděla mu dračice a trochu klesla. Tentokrát jezdec zahlédl dvě stíhačky.
„Opravdu nás nemohou radarama zaznamenat?“
„Nejsme letadlo, jestli nás vůbec zachytí, tak si budou myslet, že jsme jen velký pták.“
„To doufám, nechtělo by se mi bojovat proti těm stíhačkám.“
„Hmmm,“ zahučela Blue a vznesla se od mraků. Takhle je sledovali dvacet minut. Pak mu zapraskala vysílačka.
„Ano?“
„Máme se k vám připojit?“ Daber tázavě syknul na Blue.
„Ať netvoří šipku, to by mohlo být nápadné.“
„Rozprostřete se kolem nás.“
„Dobrá.“
„A teď jen jestli letí na základnu.“
„Minimálně se tam musí vrátil pro palivo.“
„To je fakt.“ A opravdu, stíhačky najednou udělali oblouk a letěli přímočaře někam pryč. Takhle je sledovaly až do jednoho údolí. Nad údolím draci přistáli a jezdci nakukovali přes okraj dolů. Byla tam spousta budov a letadlo na letadle. Stíhačky, které sledovaly, tak přistály na posledním volném místě. Naopak dvě další se zvedly do vzduchu.
„Zajímalo by mě, co má za lubem,“ řekla Gabriela a vytáhla dalekohled.
„Nadvládu světa, obrovské zisky nebo tak něco. Znáš to,“ zahučel Saben.
„A co teď?“ zeptala se k věci Haliel.
„Můžeme tam seběhnout rozbít, co zvládnem a tak ho vylákat,“ navrhl jeden horlivý hnědý drak. Dostal po čumáku od červeného.
„Naše mise je hlavně průzkumná,“ připomněl mu.
„No jo,“ zahuhňal a držel se za čumák.
„Stejně je pozdě,“ řekl černozelený a ukázal tlapou na oblohu. Kroužila nad nimi jedna ze stíhaček. Jezdci rychle vklouzli do sedel.
„Pravé křídlo tady zůstane a zdrží je. Levé jde co nejvíce zjistit do tábora. Já se porozhlédnu v hlavní budově,“ vydal rychle rozkazy Daber a Blue ho vzala střemhlavým letem do údolí. Levé křídlo ho následovalo. Nad táborem se rozdělili. Daber letěl k něčemu, co vypadalo jako hlavní stan. Dračice zalítla do hangáru. Letec sklouzl ze sedla a šel vedle ní. Došli ke dveřím do vnitřní budovy.
„Počkáš tady?“
„Budu muset,“ kývla hlavou Blue. Bojt dál opatrně pokračoval. Dostal se dlouhou chodbou až ke kanceláři. Otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Vypadalo to, že měl štěstí. Rychle prohrabával složky a hledal, co by mu mohlo pomoct. Konečně něco našel.
„Operace Sisi? Na co ti zločinci myslí?“ zahučel a otevřel složku. Dočetl se, že řízení letadel napadli nějakým virem...
„A to mi pomáhá řídit letadla, ano. A teď, co tady děláte?“ ozval se ostrý hlas někde od dveří.
***
Gabriela, Karin a Andy se rozmístili po obloze. Už jen čekali, kdy budou muset čelit letadlům. Z údolí se vzneslo pět letadel. Takže na každou dvojici tu byla dvě letadla. Jakmile se letadla seřadila, tak začala útok. První salvě střel se vyhnuli prostě tak, že se vznesli o něco výš. Pak je letadla začala pronásledovat. Stíhačky byli ozbrojeny a byly o dost rychlejší. Za to draci byli a hodně mrštnější. Gabriela a ledový drak několikrát uhnuly oběma stíhačkám. Po jedný máchl tlapou a udělal jí široké škrápance na boku. Pak letěl kus rovně. Jak očekával, stíhačky ho následovaly. Po několika metrech se otočil a vychrlil na ně ledový oheň. Stíhačky zamrzly a spadly dolů do údolí. Karin a černý drak to měli složitější. Karin se pokoušela z jeho hřebetu zamířit puškou, ale moc jí to nešlo. I když ze sedmičlenné skupiny střílela nejlíp. Kroužili kolem stíhaček a uhýbaly střelám. Nakonec se černému povedlo na jednoho naletět ze vzduchu a rozlomil ho vejpůl. V tu chvíli se konečně povedlo Karin zamířit a vzápětí vystřelila díru do palivového článku druhého letadla. Andy a žlutá dračice na tom byli podobně. Létali mezi stíhačkami a nemohli se dostat k ničemu jinému než obraně. Obrat půlobrat. Střela – uhnout. Klička dolů, obrat. Pak se žlutá rozletěla plnou rychlostí proti stíhačce a chňapla ji do tlap. Plnou silou ji mrštila proti druhé stíhačce, která to nečekala a tak bouchly obě. Po úspěšném boji se připojili ke třem hlídkujícím dole.
***
„Já? Momentálně se snažím zjistit, proč se armádní letadla zbláznila,“ odvětil Daber a zašilhal do hlavně pistole, kterou držel neznámý v ruce. Byl v sametově béžovém obleku. Držel si hůl a nevraživě se díval na jezdce ve své kanceláři.
„Tak to se asi rozluč se životem.“
„Jedna otázka. Proč tohle děláte? To chcete zruinovat stát?“ zarazil ho letec. Chlap se zasmál.
„Ani ne. Moje firma vyrábí armádě zbraně. Když není válka, je malá poptávka. Když bude dlouhá a velká válka, půjdou zisky nahoru. Chápeš? Nebo to ta tvoje makovička nepobrala?“ posmíval se mu.
„Ale i pobrala. Jen nechápu lidi, kteří pro peníze rozpoutají válku.“
„Tebe už nebude mrzet nic,“ sdělil mu a zmáčkl spoušť. V tu chvíli se zadní stěna zhroutila a dovnitř strčila hlavu Blue. V tom samém okamžiku skočil jezdec po chlapovi a strhl ho na zem a do třetice zazněl výstřel. Hodnou chvíli se nic nedělo, ani se nic nepohnulo. Pak se pomalu s námahou zvedl Daber na kolena. Dračice se na něj podívala.
„Příště bych byla opatrnější.“
„Jistě,“ sykl a chytil se za ruku. Kulka ho jenom škrábla. Podíval se na muže na podlaze, který byl v bezvědomí. Nakonec ho svázal lepenkou, která ležela na stole. Vzal si spisy, které ho hravě usvědčí a prošel dírou po dračici. V hangáru se oprášil.
„Našla jsi něco, co by mohlo ovládat ty letadla?“ zeptal se jí.
„Jo, takovou krabičku, vzadu v hangáru. Rošlápla jsem ji. Snad to přesvědčí ty skořápky, aby oblohu nechali drakům.“
„No to nevím, ale určitě je to zastaví v létání bez lidí,“ usmál se na ni. Vyhoupl se jí do sedla a spisy dal do sedlových brašen. Blue vyšla z hangáru a vyletěla k ostatním z letky. Ani jedno letadlo se už nepohnulo. Mise byla s úspěchem dokončena. A takových jich ještě čeká. To ale zatím nemohou vědět. Teď se spokojeně vrací na základnu.