Tvorba - Texty

„Slyšel jsi to? To už je tento měsíc třetí.“
„Jo a prý nikdo neví, jak se to mohlo stát…“ Takhle si šeptala spousta tvorů v celém údolí. A o co šlo? V nedalekém lese byl nalezen už třetí zneškodněný garvel. Garvel je velice nebezpečné a krvežíznivé zvíře. Tohle zvíře dělá problém i některým zkušeným bojovníkům. A na kraji toho lesa se objevil už třetí… V údolí bylo napětí k prasknutí. Polovina chtěla jít vzdát hold tajemnému zachránci a ta druhá ho chtěla zneškodnit. Prý jak můžeme vědět, že se nakonec neobrátí proti údolí. Tak jako tak – všichni chtěli do lesa. Problém byl v tom, že si tam moc tvorů netroufne. A navíc, ctihodná rada to zakázala. Našli se i tací jedinci, kterým to bylo úplně jedno. Jen jeden tvor se vydal do lesa – malé dráče, co šlo sbírat byliny. Vrátilo se rozzářené a s plnou náručí bylinek.
Přesuneme se tedy na zasedání rady, kde malé dráče vypráví, co se mu stalo…
„Dobře, šel jsi sbírat bylinky. Vešel jsi do lesa a nemohl nic najít… a dál?“ zeptal se velký zlatý drak malého dráčka. Malé oranžové dráče, známé svou horlivostí a ztřeštěností s úsměvem odpovědělo.
„Zašel jsem dál do lesa, doufal jsem, že tam nějaké Cuti Cuti přežili. Pak jsem konečně našel u jezírka pár rostlinek. Ale sotva jsem je utrhl, tak se kolem mě mihl stín. Víte, strašně jsem se lekl, ale on neskákal na mne. Skočil na velkou jezerní ještěrku za mnou. Víte, já ji vůbec neslyšel!“ zakroutilo hlavou dráče. Mezi radou se ozval šum. Kentaur na pravé straně něco rychle šeptal do ucha draka vedle něj. Ten kývl. A naklonil se k zlatému. Dráče si jich nevšímalo a začalo si pobrukovat.
„A ta jezerní ještěrka… co se sní stalo?“ konečně se obrátila rada na malého Mikiho.
„Co by,“ pokrčil křídly, „ten stín ji rozcupoval jako nic a pak mi řekl, kde roste daleko více Cuti Cuti a že mám dávat pozor,“ Miki se ošil, „můžu se teď jít podívat na sestru? Jestli je jí už lépe?“ Drak sebou trhl a podíval se na dráče, jak se ohlíží ke vchodu.
„Ano, ovšem jen běž,“ pobídl ho. Miki se usmál a vesele vyběhl z jeskyně. Jakmile jeho stín zmizel ze stěny jeskyně, uvnitř přímo vybuchla vlna hovoru. Jeden mluvil přes druhého. Jen zlatý seděl tiše a zamyšleně. Když na něj doráželi s otázkami, tak zvedl tlapu. Okamžitě nastalo ticho.
„Rado,“začal mluvit potichu, ale jasně, „ nastává nám otázka. Kdo, nebo co je to tam v lese? Opravdu nám pomáhá? A hlavně,“ nadechl se a narovnal, „CO JE TO ZA TVORA?“
***
Uplynul nějaký čas od doby, co se neznámý začal projevovat v lese. Čím dál tím víc bylo jasné, že jim pomáhá. Nastala mezi nimi nepsaná dohoda. On jim pomáhal a oni ho nechali na pokoji v jeho lese. Znamenalo to sice omezení příjmů z lesa a draci létali dál lovit, ale fungovalo to tak. Začali se i objevovat tvorové, co hlásili, že na kraji lesa zahlédli něco pružného a černého. Stejně jako dráče to nazývali spíš stínem. Rada sice stále řešila nespokojené jedince, ale nikdo si netroufl na nic velkého. Ubíhal čas a naše malé ztřeštěné dráče rostlo jako z vody. Stal se z něj mladý statný drak. Oranžové šupiny, černé rohy, jasná oranžovožlutá hříva. Byl to skvost údolí a moc dobře to věděl. Nejedna dračice by se pro něj přetrhla. Měl ale jeden drobný háček. Byl tak pyšný, že o svoji pýchu zakopával. A odvahy taky neměl zrovna nadbytek. Nikdy nemusel nic dokazovat, těžil na tom, že jako jediný viděl z blízka stín. Mohl si užívat života plnými doušky.
Jenže jednou se to zvrtlo…
„Garvel! Garvel! Na jižních pláních je garvel!“ křičel ještě za běhu velký vlk. Jeho hlas se rozléhal celým údolím a vyvolával čilý ruch. Vlk zabrzdil před jeskyní rady a zaběhl dovnitř. Rada si zrovna sedala na svá místa.
„Říkáš, že se objevil na jihu garvel?“ zeptal se ho velký šedý vlk. Příchozí jen kývl. Šedého vlka zpražil pohledem zlatý. Vlk jen pokrčil rameny a sedl si. Zlatý to přešel bez komentáře a otočil se na černého vlka.
„Děkujeme za upozornění, pošleme tam lovce,“ řekl mu a otočil se, že je zavolá. Vlk polkl.
„Ctihodný, to bude asi ztráta času a síly.“ Drak se na něj otočil a blýsklo mu v očích.
„Proč?“ zeptal se. Vlkovi se roztřásly tlapy. Znovu polkl.
„Já ho viděl…on…on není normální. On je nějaký jiný, divný.“
„Divný?“ zaklepal hlavou zlatý.
„Ano, je rozběsněný a… a… on je…veliký. Hodně veliký,“ začal prudce kývat hlavou vlk.
„Veliký?“ vložil se do hovoru opět šedý vlk.
„Site…“ sykl na něj výhružně zlatý.
„Jak moc?“ pokračoval sám.
„No, ctihodný… hodně. Neviděl jsem přes něj slunce a nejspíš by dosáhl na špičku Prvního,“ v místnosti se ozvalo několikero zalapání po dechu. První je socha prvního draka průzkumníka, který objevil toto údolí. Je v nadživotní velikosti, aby vzdala hold jeho památce.
„Dobrá, můžeš jít,“propustil zamračeně vlka zlatý. Ten zakolísal a dosti vrávoravě vyšel z jeskyně. Šedý hleděl za ním. Škubly mu tlapy, jako by chtěl vstát. Ale nevstal, nýbrž se podíval na zlatého.
„Co budeme dělat s garvelem, velikosti šesti vlků na zadních?“ zeptal se dosti uštěpačně.
„Zbavíme se ho, jak jinak,“ odsekl mu kentaur místo zlatého.
„Aha, hodíš po něm oštěpem a on umře smíchy, dobře to beru, ale seškrabávat tě potom nebudu,“ odvětil vlk a zívl.
„Jestli máš….!“ začal kentaur. Hlavní představený je okřikl.
„Ticho! Loksi má pravdu, musíme se ho zbavit. Ale Sit má pravdu v tom, že v údolí není jediný tvor schopný se postavit takové potvoře. Můžeme ho zastavit, ale byli bychom odříznuti od okolního světa,“ řekl a zase se zamyslel.
„Škoda, že nešel přes les,“ mňoukla velká tygřice.
„Proč? Aby ho polovinu vykácel?“ zeptal se Sit.
„Ne, vůbec by k nám nedošel, nebo jste zapomněli na našeho přítele?“ upřela zrak na vlka. Zlatý se na ni zkoumavě podíval.
„To není špatný nápad,“ řekl a podrbal se na bradě.
„Jen přesunout garvela do lesa, že?“ odsekl zase Sit.
„Nebo les ke garvelovi, ne?“ přidal se do hovoru s úsměvem druhý, modrý drak.
„Nebo jen to v něm,“ zašeptal si pro sebe zlatý. Sit, který poznámku zaslechl, to komentoval.
„Ano, zatím jsme ho ani neviděli a teď nám půjde zachránit zadky, ne? Je to přece náš hrdina.“
„Za zkoušku nic nedáme,“ pokrčil křídly modrý.
„A koho tam chcete poslat?“ zeptal se kentaur. Zlatý se usmál. Usmál se ještě víc. Pak se otočil na posla u dveří.
***
„Chtěli jste mě vidět?“ ozval se Miki od vchodu do jeskyně. Rada přerušila debatu a otočila se na něj. Váhavě se usmál.
„Určitě už víš o tom garvelovi, co pobíhá na pláních,“ začal zlatý. Oranžový drak kývl.
„Taky už jsi slyšel, že nevíme, jak ho zneškodnit,“ znovu kývl, „proto se rada rozhodla využít jediného tvora, o kterém ví, že garvela porazil a to hned několikrát.“
„Dobře pane, ale nechápu...“ začal Miki.
„Hned se k tomu dostanu. Bohužel, za celou dobu, co s ním jsme v kontaktu, se s ním nikdo přímo nesetkal. Až na tebe,“ usmál se zlatý. Miki začal couvat k východu.
„Ale, já si nejsem jistý... zda... zda si mě pamatuje...a...“ koktal a stále couval.
„Je to čest a povinnost vůči údolí,“ řekl představený a přísně na něj pohlédl, „měl bys vyrazit co nejdříve.“
„Ve vší úctě, nemyslím si, že by to byl dobrý...“ začal Miki. To už byl u vchodu, otočil se a upaloval pryč. Sit se za ním podíval.
„A je v trapu,“ konstatoval jen.
„Ne na dlouho,“ řekl záhadně modrý. A opravdu. Za chvilku ho stráž hodila do místnosti. Oranžový drak přistál na čumáku. Tiše nadával a na radu se ani nepodíval.
„Takže. Toto není žádost, ale oznámení. Vysvětli našemu neznámému situaci a požádej ho o pomoc. Je to čest, jsi první, kdo zjistí co je to vlastně za tvora. Stráže tě laskavě doprovodí až na okraj lesa. Aby se ti náhodou něco nestalo,“ řekl zlatý ironicky a pokynul strážím. Ti vzali Mikiho mezi sebe. Oranžový hodil na radu zlostný pohled a odhodil si hřívu z očí.
„Smím se zeptat alespoň na poslední zprávy o jeho vidění?“ zeptal se kousavě.
„Ale jistě. Zatím o něm víme, že nám pomáhá, nechce se ukázat, je o něco menší postavy než drak a je mrštný a rychlý. Naposled byl zahlédnut na západnějším konci lesa. Určitě se dozvíš více. Doufáme v jeho pomoc. Je to na tobě,“ řekl modrý drak. Zlatý znovu pokynul strážím a ty ho odvedly.
„Je to správné rozhodnutí?“ zeptal se kentaur pochybovačně.
„To je pravda, možná hned na kraji omdlí strachy,“ uchechtl se Sit.
„Jen ho nepodceňujte, možná nás i zachrání,“ řekl modrý a zvedl se, „já jdu,“ dodal a vyšel z místnosti.
„Každopádně dostane lekci,“usmála se tygřice a sklouzla z křesla. Ladně odešla za modrým.
***
„Jen si jděte! Nechte mě tu! Proč ne! Jděte ke všem rozbitejm skořápkám!“ nadával oranžový a oklepával se. Potom, co ho sem hodili, se stráže otočili a upalovali pryč. Přemýšlel, jestli by nemohl utéct z lesa, ale nakonec vyhrála jeho uražená pýcha. Miki se vydal do lesa. Míjel stromy a hledal jezírko, kde našel byliny. Po uvážení mu to přišlo jako nejrozumnější, co může udělat. Prodíral se podrostem a mumlal si něco o cvoklých představených, tajemných příšerách a nepředstavitelné nespravedlnosti. Najednou zakopl a skutálel se z kopce dolů. Dopadl ztěžka na zem.
„Pro všechny draky! Au, to bolí,“ zaskučel a prohmátl si žebra. Jeho pohled sjel na jezírko vedle jeho hlavy.
„No, alespoň jsem našel to jezírko,“ zahuhlal a zvedl se na tlapy. Rozhlídl se.
„Tak, co teď?“ zeptal se sám sebe. Došel k vodě a zahlédl Cuti Cuti na břehu. Usmál se. Tak ještě pořád tady roste. Pomyslel si a znovu se rozhlédl. Pohodil hřívou a zarazil se. Něco zaslechl. Otočil se po zvuku. Pak se to ozvalo za ním. Jak se to prodraka pohybuje? Tohle je nějaký až moc rychlý! Zanadával si potichu a zase se otočil. Konečně to zahlédl. Jen stín se mihl nad hladinou.
„Co tady pohledáváš? Mám tu mít klid. Tak proč ho narušuješ?“ ozvalo se pokaždé z jiného místa. Miki natáčel hlavu a ztuhl strachy. Musel se hodně přemáhat, aby ze sebe něco dostal.
„Údolí je v nebezpečí. Rada mě poslala, abych vás požádal o pomoc.“
„Proč nepřišel někdo z rady? Proč mám jednat přes prostředníka? To se mě tak bojí?“
„Rada řeší důležité aktuální otázky ohledně toho nebezpečí. Mysleli si, že když už jste mně jednou zachránil, tak že....“
„Já? Tebe? Nevím, proč jsem to dělala. Taková trasořitka. Neměla jsem důvod. Napravím to.“
„Prosím. Údolí potřebuje pomoc, jeden velký garvel je na jihu a nikdo si s ním neví rady...“ Bylo to ale jako z bláta do louže.
„Garvel? To mě najmete jen jako vraha? Moje pomoc už vám nestačí?“
„Stačí, ale tohle je...“ začínal být Miki mírně hysterický.
„Z lesa neodejdu! Poraďte si jednou sami!“
„Ale údolí vyhyne a vy nebudete mít v lese klid!“ namítl aspoň něco oranžový.
„Ten mi teď narušujete! Nebudu více pomáhat!“
„Prosím!!“ choulil se do sebe strachy Miki.
„Co? Mám se přetrhnout pro nic? Mám ctít někoho, kdo nedodržuje pravidla?“
„Rada vás jen žádá o pomoc...“
„Jen žádá? Ví vůbec, CO žádá?“ S Mikim to trhlo a ta trocha odvahy se poskládala dohromady. Vystrčil hlavu a odpověděl.
„Ne, neví co žádá. Protože Vás ještě neviděli. Vrátím se a řeknu jim, že dohoda padá,“ řekl a otočil se. Přímo naproti němu, v lese, se blýskly zelené oči.
„Ty nikam nejdeš.“ Oranžovému se skoro podlomily tlapy.
„Žiješ ve stínu, jak máme vědět, co chceš?“
„Ano, žiju ve stínu, mé jméno je Shadow, já JSEM stínem,“ řekla a Miki zaregistroval, že se přestala míhat kolem něj a je slyšet jen z jednoho místa. Pak se u očí ze stínu vynořil čumák, kočičí hlava, uši. Krk a přední tlapy dopadly na trávu loučky u jezírka. Havraní křídla ladně složila k svalnatému kočičímu tělu. Nakonec ze stínu švihla ocasem. Před rozklepaným oranžovým drakem stála ladná kočka.
„A do stínu se zase vrátím,“ dodala a upřela jasný pohled na draka. Kdyby se mu neklepaly tlapy tak by vzal do zaječích. Jen čekal, co mu udělá, protože se mu ukázala. Vyšla ze stínu a to přímo před ním. Došla k němu.
„Dobrá pomůžu vám, ale tentokrát budu něco chtít.“
„A to?“ vyvalil na ni Miki oči. Usmála se a posadila se na kámen u jezírka.
„Tak poslouchej, rozhodně se nehodlám opakovat.“
***
„Pane, blíží se k údolí!“
„Dobře, vrať se na místo,“ kývl hlavou modrý.
„Roxte, tohle nevypadá dobře,“ řekl zlatý, který stál vedle něj u vchodu do jeskyně rady.
„Já vím, Akole, Miki se ještě nevrátil?“ Zlatý jen zavrtěl hlavou.
„Nechci rýpat, ale nedá mi to. Neříkal jsem to náhodou?“ přiskákal k nim nahoru Sit.
„Nech toho, ještě má pořád šanci to stihnout,“ odvětil představený.
„Ano, jestli teda neleží někde v lese polomrtvý strachy,“ zachechtal se vlk.
„Jak je blízko?“ zeptala se tygřice, která vyskočila vedle vlka na stupínek před jeskyni.
„Je jen deset minut daleko od jižního vchodu do údolí,“ odpověděl Roxt a neklidně pohodil hlavou.
„To je zlé,“ přikývla tygřice a protáhla se, „budeme bojovat všichni?“
„Jestli to nestihne, tak budeme muset,“ přisvědčil Akol.
„Dobrá, já se jdu připravit, nebudu tady čekat, až mě někdo zabije,“ zavrčel Sit a skočil dolů z římsy.
„My bychom taky měli,“ řekl zlatý a sám se odrazil od římsy a roztáhl křídla. Zamířil do své jeskyně. Ostatní se na sebe podívali a odešli se připravit.
***
„Co teď?“ zeptal se udýchaný Miki kočky. Ta jen mávla tlapou a zaposlouchala se.
„Je skoro u údolí,“ odpověděla.
„A?“ netrpělivě přešlápl oranžový.
„Strpení, ty jeden hrdino,“ zpražila pohledem draka. Jeho šupiny po několika hodinách ztratily lesk, hříva byla jen několik chuchvalců chlupů a jeho oči se už neblýskaly při každém jeho slově. Kdyby ho viděl někdo z údolí, určitě by ho nepoznal. Říci, že si ho vzala do parády, aby jí byl alespoň nějak schopen pomoci, je asi docela slabé přirovnání.
„Chytneme ho před vchodem,“ řekla nakonec.
„Máš nějaký plán?“ zeptal se nervózně Miki. Podívala se na něj.
„Najdeme ho, zabijeme ho a já dostanu to, co chci.“ Oranžový pokrčil křídly.
„Taky plán,“ a vydal se za kočkou, protože ta už se mezitím rozběhla.
***
„Všichni na místech? Víte, co máte dělat?“ řval modrý a udržoval pořádek v obranné linii údolí.
„Zatím vše, jak má být,“ nahlásil potom zlatému, který přišel.
„To je dobře, budeme potřebovat každého a každou špetičku síly,“ řekl a zahleděl se ven z údolí. Valila se tam směrem k nim hromada masa. Byl to velký démon, trochu připomínal opici. Opíral se totiž o přední tlapy. Ruce měl o hodně delší než nohy. Hlavu měl oproti tělu malou, po celé páteři mu trčely trny a byl celý chlupatý. Představený se trochu otřásl.
„Takhle to ani nevypadá, že je rychlý a chytrý,“ poznamenal spíš pro sebe.
„To rozhodně ne, ale je to velice nepříjemná kopa negativní energie,“ uchechtl se Sit. Měl na sobě brnění. Tělo mu zakrývaly pláty a měl i helmici. Modrý zvedl něco jako obočí v němém úžasu. Vlk si jeho pohledu všiml. Zaklepal do plátů tlapou.
„No co, já šupiny nemám.“
„Dobrá, alespoň někdo myslí na bezpečí. Podívejte se na ně. Někteří vypadají, že se na boj dokonce TĚŠÍ,“ řekl znechuceně kentaur. Sit se sklonil až k zemi výstupku, na kterém stáli a naklonil se za něj. Podíval se dolů na kentaura. Měl zvednutou hlavu nahoru.
„Divíš se jim? Někteří si totiž nezabojovali už HODNOU dobu,“ řekl mu vlk. Kentaur mu chtěl něco odpovědět, ale to už byl slyšet Roxt.
„Je to tady! Připravte se na dálkový útok!“ Kentauři zvedli luky. Měli na nich hořící šípy. S trochou štěstí garvel vzplane. Modrý ho bedlivě sledoval a zvedl tlapu. Trochu se mu třásla. Taky to byla nějaká ta doba, co tohle dělal naposled. Potvora se přiblížila dostatečně. Z jeho tlapy vystřelily modré jiskry. Kentauři, co stáli nahoře na skále tak naráz vystřelily šípy. Jako hořící vlna se snesly na garvela. Tomu velice rychle vzplanula srst. Ozval se strašný křik. Lehnul si na zem a válel se sem a tam. Oheň uhasil a s výhružným vrčením se rozběhl směrem k údolí.
„A jé! Ať nad námi stojí všichni draci!“ zaklel Roxt.
„Co se děje?“ chtěl vědět zlatý.
„Asi jsme ho naštvali,“ odpověděl modrý a polkl. Garvel se zuřivým vytím skákal směrem k nim. Všichni čekali na pokyny modrého.
„Druhý ná...!“ chtěl křiknout, ale nejen jeho oči si všimly, jak se kolem garvela mihly oranžové šmouhy. O hlavu mu něco bouchlo a do půlky ho zakrylo v barevné mlze. A pak se garvel skácel k zemi. Všichni viděli jen stín, jak do něj naráží.
***
Kočka stála na chlupatých zádech a Miki létal kolem ní. Sice se ještě trochu klepal strachy, ale aspoň nevzal do zaječích. Neslyšeli se, protože garvel neustále řval. Oranžový se rychle naučil chápat jednoduché pokyny, které mu dávala Shadow. Odletěl nyní na nedaleké místo a přistál. Musí teď počkat, co bude. Potvoře se konečně povedlo setřást černou kočku ze zad. Uskočila od garvela a sledovala ho. Ten se postavil a malýma očkama ji hledal. Když ji zahlédl, tak po ní skočil tak rychle, až to mnohé zaskočilo. Shadowcat to ale ani v nejmenším nepřekvapilo a mihla se mu za zády. Doskočila za něj a jak se garvel otočil, začala mu krvácet rána na rameni. Takhle to nějakou dobu pokračovalo. Kočka okolo potvory doslova tancovala. Až jednou se za ní garvel neotočil, ale zapřel se o zem a řval. Dlouze a strašlivě. Rychle se setmělo. Nad ním se udělala mlha a celého ho zahalila. V mlze se blýskalo a řev nepřestával. Miki si tiskl tlapy na uši a netoužil po ničem jiném, než odtamtud utéct. Když se k tomu odhodlal a otočil se, tak se mlha rozplynula. Obloha dostala opět svojí modrou bezmráčkovou barvu. Oranžový se zvědavě otočil. Garvel se zmenšil, narostly mu dlouhé drápy a z ostnů na hřbetě mu odkapávala nějaká tekutina. Nedalo se pochybovat o tom, že je to jed. Opičák rychle našel kočku a skočil po ní. Jen taktak uhnula. Uskočila za něj a zasmála se. Miki nechápavě zakroutil hlavou. Hlavou mu opět probleskla myšlenka, co je to vlastně za tvora. Kočka uskákala z dosahu potvory a otočila se na něj. To už se na ni vrhal. Zablokovala ho mávnutím tlapou a znovu uskočila.
„Víš ty co? Já to umím taky!“ křikla na něj výsměšně a ztuhla na místě. Kolem ní se soustředila moc. Nebyla vidět, ale jasně cítit. Rozpoznat šla ještě tak, že se kolem ní tetelil vzduch. Pak se jakoby odnikud objevila bílá hmota. Kroužila kolem ní a pak se jí soustředila u páteře, na ocase a taky na čele. Dál tam stála a oranžový vytřeštěně sledoval, jak se jí vytvořila na čele havraní maska, kolem páteře pásové chránění a na ocase se vytvořila pera se znakem oka. Pak otevřela oči a vzduch se od ní odrazil v jedné silné tlakové vlně. Miki skočil za kámen a tak se před ní chránil. Garvel to nečekal a kus ho to odhodilo. Vzápětí byla kočka u něj a sekla ho na hrudi. Opičák se po ní ohnal a skočil na ní zády. Shadow uhnula otráveným ostnům a vyskočila do vzduchu. Roztáhla havraní křídla a zaryla drápy garvelovi do krku. Oba dva přistáli na zemi. Garvel byl už mrtvý. Kočka z něj seskočila a rozešla se směrem k Mikimu. Za chůze se maska a brnění vytratily do vzduchu. Došla k vytřeštěnému drakovi.
„Nakonec byl o něco těžší, než jsem předpokládala, byl trochu jiný než ty ostatní.“
„O...o něco těžší? Vždyť si se s ním vypořádala jako nic!“ namítl Miki.
„Ale...“ Vyrušil je hlasitý jásot z údolí. Oba se tam otočili. Tvorové z údolí se hlasitě radovali.
„Pojďme. Teda jestli...“ tázavě se podíval na Shadow.
„Ano, teď už se tam ukážu. A dodržíš slovo?“ zeptala se draka. Ten kývl.
„Budu muset. I kdyby mě to mělo stát místo ve společenství,“ odpověděl jí. Spokojeně se usmála a rozešla se k údolí.
***
„Takže to je všechno?“ zeptal se Sit potom, co Shadow odešla z jeskyně.
„Ano,“ kývl Miki hlavou.
„Stále očekávám hlášení,“ ozval se Akol. Miki se na něj otočil.
„Podle rozkazu jsem vyhledal pomoc v lese,“ začal ledově drak, „a poté, co jsem ji našel, nebyla svolná nám pomoci...“
„Ale vždyť...“ namítl Sit. Zlatý a Miki ho zpražili pohledem.
„Už mlčím,“ zavrčel. Pak se na ně podíval.
„Nejste vy příbuzný?“ Po dalším vražedném pohledu se odvrátil a uchechtl.
„Potom, co jsem jí vysvětlil náš problém, tak nám nebyla ochotná pomoci. Nevím přesně proč, ale pak se rozhodla pomoci nám pod podmínkou. Že bude oficiálně les její a bude tam zákaz vstupu. To jste teď splnili. A pak ještě jedna. A tu jsem si zatím nechal pro sebe.“
„A to?“ zeptal se zvědavě modrý. Oranžový se usmál.
„Že ji budu navštěvovat a nechám se cvičit. Aby už nemusela vyjít ze stínů, které má tak ráda,“ řekl a dál se potutelně usmíval.
„Ale, to je...“ protestoval a nechápal Sit. Akol zvedl tlapu a umlčel ho.
„Je to její volba. A proto nám vyvstává stejná otázka. COPAK JE TO ZA TVORA?“