Tvorba - Texty

Měkké paprsky ranního slunce dopadly na čerstvě zoraná pole Kalakas, přes které teď pochodovala Nebuldekova obrovská armáda. Armádu tvořilo deset sevřených oddílů nazývaných Nemais. Každou Nemais tvořilo 300 mužů ze smíšených druhů armády. Vnější řadu tvořili těžkooděnci s meči a štíty, za nimi byli tři řady kopiníků. Ve středu čtverce stálo pojízdné pódium na kterém byl umístěn oddíl lučištníků, A velení Nemais. Sir Nebuldek byl na svou armádu pyšný ani jednou s ní neprohrál a bez přehnané skromnosti hlavně jeho zásluhou. To on vymyslel Nemais, to jeho peníze šly na její vytvoření, To on se páral s tou lůzou aby z nich vycvičil vojáky. A vskutku měl na co být pyšný Nemais podporované těžkým jezdectvem byla Opravdu věc nadmíru impozantní. Sledovat jak se k vám přes pole blíží Lidská pevnost ježící se píkami jak hodně nasraný ježek není zrovna nejlepší způsob jak zakončit život. Jestli je něco pravdy na rčení: Pokud voják připustí porážku před bitvou už je poražen. Tak už nyní je určitě polovina kalakaské armády po smrti. Sir Nebuldek cítil vzrušení jeho armáda se hnala do kopce ze severu a Kalakaská zase z jihu. Rozhostil se mezi nimi závod o to kdo obsadí strategický bod na vrcholu kopce, ne že by to na výsledku bitvy něco měnilo ale Nebuldek si nebyl schopen ani připustit že by ho mohlo to stádo neandrtálců v něčem porazit. Obě armády dorazili na vrchol prakticky současně a začala líta a nelítostná bitva. Ačkoliv měli Kalakasané téměř desetinásobnou převahu byla to právě jejich krev která v kopci ryla strouhy a odkrývala tak původní složení kopce. Každý sadista pozorující z dálky bitvu by v tu chvíli určitě litoval že si sebou nevzal kožený popruhy, bičík a popkorn. Bylo to opravdu krvavé ráno Kalakaské končetiny získávali autonomii tak snadno jako by se už celé desetiletí bouřily, a náš sir, Náš sir se nudil. Doufal že tahle bitva bude jiná, ale zatím se dočkal jen toho co vyděl už stokrát předtím. Krev, křik, hromadné dezerce a vše co se odehrává na straně právě masakrované armády. Když už se blížilo poledne a bitva trvala příliš dlouho. Když už na poli zůstali jen ti nejzuřivější a nejkrvelačnější vojáci a krve nahromaděné pod kopcem bylo na malé jezírko. Tehdy se ozvalo temné hřmění a zem se roztřásla. Kopec se s vojáky zakýval a oni už jen viděli kopec pod sebou a zem nad sebou.
Dneska si už jen ptáci vyprávějí o bitvě kde proti sobě stáli lidé jenž by pro měďák bodli příteli nůž do zad. O bitvě co porušila klid kopce. Klid prastarého draka co zde před mnoha lety usnul a dodnes se neprobudil.