Píšťalka
Píšťalka
Na hrbolaté lesní cestě rozbrázděné koly traktorů a letním sluncem vysušené na troud, se vynořilo postarší auto. Styl jízdy, otlučený šedozelený lak, i pikové eso namalované na dveřích coby talisman pro štěstí, svědčily o tom, že jeho osádka je na takové cestování poměrně zvyklá. O kus dál se lesní cesta ještě o poznání zhoršila a řidič přeřadil na dvojku. Ozvalo se zaskřípění zubů převodovky a on tiše zaklel.
„Neboj, tenhle kus pechu se dostane všude. Je to japonec,“ ujistil vzápětí dívku na sedadle spolujezdce.
A skutečně, jako by mu staré zaprášené Leone chtělo dát za pravdu, vyhouplo se jen o pár minut později, s hlubokým bublavým zvukem typickým pro všechny motory boxer, na louce před hájovnou.
Z auta vystoupil asi pětadvacetiletý mladík střední postavy, světle hnědých vlasů a očima začal mlčky zkoumat okolí. Dvoudenní strniště, kanady, nůž na opasku, tričko v jiném maskovacím vzoru než kalhoty, zkrátka na první pohled tremp, jakých potkáte spoustu. Dívka, která ho doprovázela, byla zhruba stejně stará plavovláska v batikované haleně. Po stranách měla z vlasů spleteny drobné copánky ozdobené korálky, na ruce náramek v indiánském stylu a její hnědá vyboulená sukně jasně svědčila o tom, že již brzy čeká rodinu.
Nic se tu nezměnilo, konstatovala s úsměvem a nostalgií někoho kdo to zde dobře zná a kdo zde zažil něco příjemného. Bílé stavení hájovny s dřevem pobitým štítem vypadalo pořád stejně, jen vzadu z přístavku odpadl další kus omítky a někdo nedávno opravil plot.
Z budovy naproti co sloužila jako stáj, dílna i seník se vykolébal postarší, zavalitý hajný. S hustým obočím, prošedivělým plnovousem a vlasy vypadal opravdu tak, jak se na hajného sluší. Snad jen místo kamizoly měl v parném létě umaštěné tričko a v ruce místo pušky šroubovák a řetěz do motorové pily zabalený v kusu hadru.
„Ahoj Jani, tak jste konečně přijeli. To bude mít teta radost. A ty musíš být Radek, viď,“ halekal na ně už od dveří.
Následovalo halasné vítání, objímání a vyprávění novinek, u kterého nemohla chybět ani hajná. Ta na rozdíl od svého muže byla hubená, ve vlasech ji zbývalo o něco více barvy a i v postarších květovaných šatech se zástěrou působila spíš přísně než domácky.
„A kam že to máte vlastně namířeno?“ zeptala se Jany.
„Do srubu na Čertových kamenech, už tam na nás čekají. Budeme tam přes noc.
„Holka, ty nemáš rozum, v tomhle stavu. Kdy že to vlastně čekáš?“
„To až za tři měsíce,“ přejela si Jana rukou po kulatícím se břiše „zatím je času dost. Já nevím, proč všichni dělají, jak kdybych byla nějak postižená.“
„Nedá si to vymluvit, já jí to říkám pořád. Pane Sýkora, prosím vás řekněte jí něco,“ obrátil se na hajného Radek.
„Ále jen jí nech, ke srubu je to podle potoka procházka s bídou tři kilometry. A kdyby bylo potřeba, tak stačí mi zavolat a já pro vás dojedu. S tímhle jsem u vás za pět minut a na silnici je to jen kousek,“ ukázal hajný hrdě na nově natřený gazík. „A ty se na něj tak nemrač, Jani. Má tě rád a záleží mu na tobě.“
„Tak je tam alespoň odvez.“ Obrátila se hajná na svého muže.
„Žádný takový. My se rádi projdeme,“ trvala si na svém Jana.
Další příval námitek přerušila až rozcuchaná tmavohnědá koňská hlava s bílou lysinkou na čele, která vykoukla ze stáje a hlasitě zařehtala.
„Jé strejdo, vy ještě máte Ferdu.“
„Jo, pořád a pořád ještě svážíme dřevo. Ještě tak dva tři roky a pak půjde na odpočinek. Pamatuješ ještě, jak tě tenkrát povalil?“
Bodejť by si Jana nepamatovala. Když je vám sotva deset roků a přiběhne se k vám pomazlit devět metráků živé váhy, shodí vás dolů z ohrady, překonáte dva metry vzdušnou čarou a přistanete v blátě, tak na to jen tak nezapomenete. Dlouho se pak bála k Ferdovi přiblížit a strejda si ji musel vždycky posadit na ramena, aby si mohla koně pohladit.
Dneska se s ním mazlila dobrovolně a starý valach jí lásku oplácel. Tedy přesně řečeno Jana ho hladila po svalnatém krku a on se o ni na oplátku otíral celou tváří a poslintal jí ruku v naději že dostane něco k snědku. Když se mu nakonec podařilo vyžebrat kus mrkve, schroupal ji a očividně byl v sedmém nebi.
Oproti původním plánům se nakonec zdrželi ještě na oběd. Jídla sice měli sebou dost, ale proti tetinu pozvání se nadalo nic moc namítat. Aby se vyhnula dalšímu přesvědčování, odběhla Jana raději hned po jídle zkontrolovat svůj tajný kout pod schody, kde si jako malá ráda hrála. Ani ten se moc nezměnil a dodnes ho na trámu zdobila dětská kresba pastelkou, která nejvíc ze všeho připomínala okřídleného koně kříženého s krokodýlem.
Radek mezitím vyndal veškerou bagáž z auta. Bez ohledu na Janiny protesty nacpal většinu věcí k sobě do batohu a na ni zbyla jenom karimatka a malý batůžek přes rameno. Bylo teprve krátce po poledni, když se rozloučili s hájovnou a jejími obyvateli a oba zmizeli v lese.
Cesta podle potoka byla docela příjemná. Byl srpen, na modré obloze se nacházel jeden jediný symbolický mráček a celý les v tom horku voněl jehličím a borovou pryskyřicí. U vody naštěstí panoval docela příjemný chládek. Z jedné strany zastiňovaly cestu vzrostlé stromy a příkré skály porostlé mechem z té druhé. Potok sám se klikatil lesem jak opilá užovka, kolem kamenů, co do něj napadaly, a cesta ho doprovázela střídavě z jedné i druhé strany.
Radek s Janou nikam nespěchali. Jednak by to v jejím stavu ani moc nešlo a hlavně cíl jejich cesty byl vzdálený skutečně jen kousek. Tak se oba jen tak loudali podél vody, vedli se za ruce a Jana už se nemračila. Tiše spolu rozmlouvali a plánovali budoucnost. Vlastní byt už naštěstí měli, ale i tak bylo jasné, že je brzo čekají velké změny. Občas našli nějaké ostružiny nebo lesní jahody, jindy se zdrželi pozorováním srnek, zkrátka co může být lepšího než odpolední procházka letním lesem. Třikrát přešli po lávce potok, kterému se bůh ví proč říkalo Štěně a když se před nimi objevila lávka čtvrtá, věděli, že už jsou skoro na místě.
Za ní se už nacházela skála, spíš příkrý kopec, zvaný Čertovy kameny. A přímo na jeho úpatí, v oblouku chráněném z jedné strany skálou a z druhé potokem, stál srub. Obyčejný nizoučký srub, jakých stloukli trempové už desítky. S pryčnou kam se pohodlně vešlo šest a v nouzi třeba i osm, deset lidí. S dobře ukrytou sekerou, pilou a deníkem, kam náhodní nocležníci píší kamarádům vzkazy. S pečlivě udržovaným ohništěm a zamaskovaný tak, že byste ho z druhého břehu nenašli.
Jana tentokrát ani moc neprotestovala, když jí Radek podal ruku a pomohl jí přes lávku bez zábradlí, stlučenou ze tří nahrubo osekaných kmenů. I když by to před nikým nepřiznala, cesta jí přeci jenom dala zabrat víc, než čekala.
„Kde jsou kluci? Je tady nějaký podezřelý ticho,“ spíš konstatovala, když se rozhlédla kolem.
„Asi ještě nedorazili. Trasou z nádraží, co chodíme normálně, je to sem skoro tři hodiny cesty,“ zauvažoval nahlas Radek. Potom složil na zem svůj batoh a opřel ho o stěnu srubu. Pro jistotu nakoukl i dovnitř, ale jen zavrtěl hlavou: „Prázdno.“
„Alespoň budeme mít ještě chvilku klidu pro sebe,“ usmála se Jana a začala si protahovat záda. Radkovy zasvítily v očích zlobivé ohníčky a položil jí ruce kolem boků.
„A dostaneš se vůbec dovnitř, když jsi teď jako kulička?“
Jana ho bacila po hlavě srolovanou karimatkou a pak vyprskla smíchy.
„A kdo pak jí ze mně udělal, ty ošklivko jeden.“ Nechala se obejmout a s předstíranou výčitkou dodala. „Ty si alespoň můžeš ten batoh sundat, já ho budu nosit ještě skoro tři měsíce. Víš jak je to dlouho?“
„A to si představ, kdyby ti to zůstalo,“ neodolal a rýpl si Radek. „Byla by z tebe malá roztomilá kulička napořád...“
Bác, přistála další rána karimatkou.
Radek chvíli pobaveně uhýbal pře jejími útoky, potom si sedl obkročmo na kládu k vyhaslému ohništi, zády se opřel o tmavošedý kmen olše. Udělal si pohodlí a ruku vztáhl směrem k Janě v němém gestu pozvání. Jana neváhala dlouho. Věděla, že ji jen zlobí, tak mu ještě jednou naoko pohrozila a potom si zpola sedla zpola lehla na kládu přímo před Radka, opřela se o něj zády a hlavu mu položila o jeho hruď. Slunce hřálo, vzduch voněl a jí bylo dobře. Tak zavřela oči a chvilku jen snila. Vnímala letní žár i hlazení ve vlasech, vnímala i drobné pohyby jejich potomka ve svém břiše.
Radek byl fajn, jen s tou svojí přehnanou starostlivostí jí občas lezl na nervy. Ruce si složila na svoje velké břicho a musela se pousmát. Vlastně tak přišla i k tomuhle. V zimě totiž byla trochu nastydlá a ležela na kanapi. Když to Radek zase jednou přeháněl se svojí péčí, vyhrnula si košilku a aby ho popíchla, řekla že na ní fouká. Vzal tenkrát ovčí kůži co sloužila jako přehoz přes křeslo a přikryl ji s ní. Byla docela těžká, její tělo se bořilo do bílé srsti co krásně hřála a taky lechtala. Vyhrnula si tedy košilku ještě výš a chtěla, aby si lehl k ní, že je jí pořád zima. No a pak už se to přihodilo nějak samo.
Radkovy ruce, které ještě před chvílí něžně hladily Janino bříško, jako by jen chtěly podtrhnout její myšlenky, nenechavě sjely až do slabin. Protáhla se v kříži, lačně zavrněla a začala se dožadovat polibku. Když se nad ní sklonil a jejich rty se setkaly, zaslechla v dáli povědomý smích a hlasité: „Radku fuj, kdo ví, kde se to válelo.“ Vzápětí se k nim přiřítil pes poněkud neurčité rasy, nadšeně poskakoval kolem nich, štěkal a dožadoval se pozornosti. Jedno bylo nad slunce jasnější. Kluci jsou tady.
A opravdu, z olší za potokem už na ně mávala povedená dvojice tuláků. Ten vyšší s kytarou, blonďák, kterému i Jana záviděla jeho dlouhé vlasy, se jmenoval Lukáš a říkalo se mu Luky. Věčně usměvavý pohodář, který s oblibou vyřezával a nosil nejrůznější ozdoby z kůže, a když měl upito, dával k lepšímu neskutečné množství košilatých historek, až by jednoho napadlo, že si je vymýšlí. Druhý z nich, o něco menší a rozložitější se jmenoval Michal. Stejně jako vždycky přišel ve svém milovaném klobouku a vestě, v jejíž kapsách měl snad všechno, na co si vzpomenete. Podle vesty si také vysloužil přezdívku Kargo, ale moc nadšený z toho nebyl. Spolu pak tvořili nerozlučnou dvojici vždy připravenou pro každou špatnost, před níž si nebyl nikdo jistý, jakou lumpárnu na koho zrovna chystají. Vlastně trojici: fenka patřila Michalovi, jmenovala se Káťa a byla to typická „láska devíti vesnic“, základ nejspíš vlčák, ale pod koho že si to její matka odskočila, se dalo určit jen stěží. Snad jen že to bylo něco hodně tmavého a dlouhosrstého.
Hned jak přešli lávku, nastalo klasické přivítání stiskem ruky s obřadním zalomením palců a hlazení Janina bříška pro štěstí, jak se v poslední době stalo zvykem. Kluci ji ani neopomněli počastovat další várkou drsnějších vtipů na téma proč schovává kotlík pod sukní nebo co by se stalo, kdyby šlápla na hrábě. Jana se na ně na oplátku pro jejich předstírané hrubiánsví naoko zlobila, ale sama věděla, že to nemyslí nijak zle a že by pro ni ti dva cvoci udělali cokoliv by potřebovala. Vlastně už udělali, když jí s Radkem pomohli se stěhováním do nového bytu a i kvůli ní souhlasili s tímhle symbolickým výletem namísto pořádného čundru.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se Radek, když ho halasící trojice konečně pustila ke slovu.
„Až na tu protivnou ženskou na nádraží docela dobrá,“ zazubil se Lukáš.
„Co vám provedla?“
„Vadilo jí, že hrajeme,“ odtušil skromně a Michal si hned přisadil.
„Ale vrátili jsme jí to. Zpitoměli jsme jí tak, že málem prošvihla vlak.“
„Co jste jí provedli?“ optal se Radek a koutky mu cukaly v předtuše další obvyklé lumpárny.
„Nic, jenom jsme se jí pokusili přesvědčit, že Antonín Dvořák byl taky tremp a že kromě Novosvětský složil i Hudsonský šífy. Ta ti nevěděla čí je,“ uzavřel Luky nevinně, zatímco Michal se za jeho zády potměšile smál do hrsti.
„A pak jsme ještě kousek odtud potkali toho divočáka,“ dodal honem.
„Tys nějakého viděl?“
„Ne, ale Káťa něco větřila. Koukala do smrčí celá naježená,“ ukázal hrdě Michal na výše jmenovanou pouliční směsku. „A sledovalo nás to pěknej kousek cesty.“
„Kdo ví, co viděla, vzpomeň si, jaký poprask způsobila na jaře kvůli obyčejnému ježkovi,“ špičkoval Luky.
„Ba ne, tohohle se bála, a s divočákem nejsou žádný žerty, tak co by to bylo jiného?“
Radek ještě chvilku pobaveně sledoval jejich vzájemné kočkování, potom objal Janu kolem pasu a pošeptla jí: „Já myslím, že horší zvěř než tihle dva tady snad ani být nemůže.“
Když konečně utichl prvotní halas a když si všichni trochu odpočinuli, začali pomalu rozbíjet tábor. Spacáky a karimatky hodili rovnou do srubu. Zpod pryčny, pobité starým kobercem pro měkčí spaní, vytáhli ukrytou sekeru a vydali se na dřevo. Jana automaticky vyrazila taky, ale kluci jí v tom svorně zabránili, tak jen seděla na kládě a tvářila se naštvaně. Neměla do čeho píchnout a ještě se k ní chovali jako k nemohoucí, což jí docela štvalo.
Ze zasmušilosti jí vytrhnul až pes. Jana si s Káťou chvíli hrála a házela jí klacek. Bylo to ale dost namáhavé, protože Káťa se o něj strašně ráda přetahovala. Nakonec to musela vzdát a posadit se zpátky na kládu. To jí dopálilo ještě víc. Kluci měli pravdu, měla by se trochu šetřit. Nafouklé břicho jí navíc skutečně překáželo, a to má ještě necelé tři měsíce před sebou. Nakonec se zvedla, hodila si žebradlo přes rameno a lehce kolébavou chůzí se vydala za ostatními.
„Jdu se na chvilku projít,“ oznámila, „stejně vám tady nejsem moc platná.“
„Máš mobil? Anebo já půjdu s tebou,“ začal Radek, ale Jana už to nevydržela a dala svému hněvu průchod naplno.
„Krucinál, já neumírám! Ani nejsem žádnej invalida. Já akorát čekám naše dítě a bude to ještě za hodně, hodně dlouho. Jo, mám ten zatracenej mobil a nemusíš se o mně pořád bát. Já nejsem panenka Maria, abych rodila ve chlívě a už vůbec netoužím po tom, abych musela dávat dítě do krmelce. Takže jestli tady nemá nikdo nic proti, jdu se podívat nahoru na kopec.“
Nikdo naštěstí nic nenamítal, tak se otočila a vydala se pozvolnou chůzí směrem k čertovým kamenům. Hrobové ticho, které zavládlo, prolomil až Luky poťouchlým dotazem.
„Hele, a když by teda Jana byla Marie, tak tady Radek by musel být svatej Josef?“
„A my dva bychom byli tři králové,“ rozvíjel hned úvahu Michal.
„No jasně a Káťa bude černej vzadu.“
„Druhý vánoce, super. Hele, a není Káťa na černýho moc světlá....?“
Tyhle nápady už naštěstí Jana neslyšela. Zmizela totiž v lese a tvářila se přitom jako poněkud jiná biblická postava: Judita uřezávající hlavu Holofernovu.
Cesta, která se vinula okolo kopce, jí vedla pozvolna nahoru. Naštěstí byla narozdíl od jiných, kratších, docela pohodlná. Kluci i srub jí brzy zmizeli z dohledu, jen občas zaslechla v dálce tupé údery sekery. Ani ne za slabou čtvrthodinku byla nahoře. Na vrcholku se rozkládala malá holina, vyhřátá odpoledním sluncem, lemovaná pokroucenými borovicemi a posetá velkými omšelými balvany. Tohle byly ony čertovy kameny a díky lidové tvořivosti se k nim vázalo hned několik poněkud protichůdných historek o jejich původu.
Jana se na jeden z nich posadila a chvilku se jen tak dívala do kraje. Ten výhled znala až příliš dobře, ale byl stále stejně nádherný, jako kdyby ho viděla poprvé. Dnes tu ale byla kvůli něčemu trošku jinému. Rozhlédla se kolem sebe, zda ji někdo nesleduje, a potom vytáhla z mošny píšťalku. Obyčejnou píšťalku z vrbového proutí, starou a omšelou. Přiložila ji ke rtům a začala na ni hrát zvláštní melodii, která byla určená pro velmi zvláštní publikum.
Kupodivu nemusela hrát ani moc dlouho. Písnička ještě ani nedozněla, když se v odpoledním slunci mihl nad její hlavou tmavý stín. Vzápětí, s dvojím tichým žuchnutím, něco přistálo jen kousek za ní. Janě vzrušením zatrnulo v zádech.
„Vítej, maličká, už jsme na tebe čekali,“ ozvalo se za ní laskavé zamručení.
Nedočkavě se otočila, s vědomím že uvidí ty, jež očekávala. A skutečně. Za ní stál pár velkých okřídlených ještěrů. Oba něco kolem šesti metrů délky a vzrůstem zhruba jako menší kůň. Hnědozelená těla pokrytá šupinami jen o málo většími než dvacetikoruna, štíhlé ještěří hlavy ozdobené párem dozadu směřujících rohů, široké blanité límce za krkem a zelené oči se svislou zorničkou, ze kterých, pokud je to vůbec u takových očí možné, vyzařoval klid a přátelství.
„Jak jste věděli, že jsem tady?“
„Jsme draci a lovci, zapomnělas? Sledujeme tě už od hájovny,“ řekl větší z obou tvorů. Byl o něco tmavší, s výrazným hřbetním hřebenem, podle něhož se táhly dva pásy téměř černých šupin, které se mezi očima sbíhaly do klínu.
„Víme i, že jsi tu dole s přáteli a že se brzo staneš matkou,“ pousmál se druhý z draků, s nevýrazným hědavým proužkem na hladkém hřbetě, zato však s břichem, límcem i křídly jemně žíhanými několika odstíny pískové barvy. Tedy vlastně pousmála. Byla to totiž dračice a jmenovala se Nera. Její druh se jmenoval Rasha a Jana je oba dva znala už z dětství. K místním lesům totiž patřili už po několik století.
Jana je poprvé spatřila před dvanácti lety, když byla u tety a strýčka na prázdninách. Docela obyčejně se jí ukázali, když si hrála u Hadí studánky, s píšťalkou, kterou jí vyřezal hodný strýček. Měla z nich napoprvé docela slušné leknutí. Když ale zjistila, že jí ti dva nechtějí ublížit, že si s ní klidně povídají a není jim proti šupinám si s ní třeba i hrát, začala je navštěvovat pravidelně. Samozřejmě potají, ostatně kdo by taky věřil třináctileté holce, že v revíru žije párek draků.
Jana vstala a píšťalku, která jim už tolik let sloužila jako tajné znamení, strčila zpátky do mošny. Obejmula Neriinu hlavu a začala ji hladit za krkem. Nera vrněla a třela se o ni tváří, zatímco Rasha jí začal olizovat obličej. Jiný způsob přivítání vlastně ani nepřicházel moc v úvahu. Potřásejte si taky rukou s někým, kdo má tlapu dvakrát tak velkou než vaše paže, nadto vybavenou ostrými zahnutými drápy, delšími než váš ukazovák.
Jana se tomu přívalu dračího vítání musela smát. Když bylo konečně u konce a ona si mohla utřít kapesníkem mokré tváře, začali se jí draci jeden přes druhého vyptávat na novinky z lidského světa. Přeci jenom v lese se toho krom zatoulaných houbařů, ulovené zvěře a sem tam nějakého úrazu při kácení nic moc nestalo. Jana musela konstatovat, že Rasha i Nera jsou, co se okolního dění týče, poměrně v obraze. U táborových ohňů se zřejmě po večerech semele kde co a dvou párů uší navíc, ukrytých kdesi v povzdálí ve tmě, si nikdo nevšimne. Tak jen trpělivě odpovídala na všetečné dračí dotazy a občas se tiše bavila tím, jak ti dva chápou věci poněkud po svém. Kupříkladu vysvětlit jim, že při fotbale je úkolem ulovit míč a odnést ho do prázdné brány nebyl problém, zato vysvětlit dvěma, sice mírumilovným, nicméně pořád šelmám, proč je nutné platit pokutu za parkování, i když je strážník menší než vy a určitě by vás nepřepral, byla marná práce.
„Nic si z toho nedělej, že jste se s Radkem trochu poškorpili, to se nestává jen u lidí,“ utěšovala ji Nera, pohodlně natažená na zemi, když se jí Jana svěřila o svých neshodách s přítelem. „Občas si taky s Rashou jdeme po krku, nebo na sebe chvíli nemluvíme, a to už se známe přes tři století. Pak nás to zase přejde a nemůžeme jeden bez druhého vůbec být. Já už bych jiného draka ani nechtělaááá,“ vykvikla ke konci, protože Rasha, který až do té doby pokojně seděl za ní a tlamou ji laskal za krkem, ji z ničeho nic stiskl zuby ucho a měl potměšilou radost, když se po něm Nera ohnala ocasem.
„Já vím, ale když on to s tou svojí přepečlivostí opravdu přehání, nic mně nenechá dělat. Leze mi to na nervy, copak jsem malá?“
„Neboj, to je jen než najdete oba pravou míru a tvoje mládě alespoň bude mít otce, co se o vás oba postará, uvidíš. A krom toho nechat se občas trochu rozmazlovat může být docela příjemné. Docela ti závidím,“ mhouřila dračice svoje oči.
„Dávej si na ní pozor, Jani, aby ti ho nakonec ještě nepřebrala,“ uchechtl se Rasha. Nera na něj zato vyplázla jazyk a zašklebila se. Drak ji honem začal škrábat tlapou na hřbetě, aby si to u ní vyžehlil, ale oči mu pobaveně hrály.“
„Jste oba moc hodní,“ usmála se konečně Jana. „Chcete vidět naše fotky z výletu na Orlík?“ zeptala se, a aniž by počkala na odpověď, rovnou začala hledat v žebradle mobil.
Oba draky to docela zaujalo, i když Rashu spíš zajímal ten lidský strojek na obrázky než zamilovaný pár na nich a dívka musela vysvětlovat.
„Funguje to docela jednoduše, jenom namíříš a tady zmáčkneš,“ ukazovala mu.
„To je opravdu povedené,“ konstatovala Nera, když se na displeji objevila Rashova rohatá hlava. „Jenom prosím tě ten obrázek nikomu neukazuj. Byly bychom neradi, kdyby se o nás lidé dozvěděli.“
„Neboj, hned to zase smažu. A stejně by tomu nikdo nevěřil. Mysleli by, že je to fotka z nějakého filmu.“ Potom se zarazila. „Film, to je...“
„Řada obrázků ukazovaná rychle za sebou, takže to vypadá skoro jako by se hýbaly,“ odpověděl za ní Rasha.
„Správně. Odkud tohle víte?“ Zeptala se udiveně.
„Chodíme se na ně v noci tajně dívat do jedné vesnice, jen chvíli letu odtud tímhle směrem,“ kývla hlavou dračice kamsi na horizont, směrem k lidským obydlím.
Jana chvilku lovila v paměti, než jí došlo, o čem že to Nera vlastně mluví. „Letní kino. Tak vy se chodíte tajně koukat na letní kino.“
Dračice přikývla. „Z lesíku nad vsí je krásně vidět a nikdo nás tam neruší. Zrovna tuhle jsme viděli moc pěkný film. Bylo to o takové blondýně a zjizveném rytíři co napadal na nohu. Nejdřív se ho bála, potom se do něj zamilovala, ale oni jí ho pak nakonec upálili za čarodejnictví,“ dodala smutně. „Poslyš, jsou ty obrázkové filmy podle opravdových příběhů a nebo si je vy lidé vymýšlíte jen tak pro pobavení?“
Jana sice pořádně netušila, na čem že to ti dva neplatící diváci vlastně byli, ale začala jim pomalu vysvětlovat, jak se to má s filmovou tvorbou. Najednou ji ale něco zarazilo a obrátila se na Rashu. „ Počkej, říkal jsi, že vidíš ty obrázky SKORO jako by se hýbaly? Ty je vidíš jednotlivě?“
„Jistě, nejdou zase tak rychle po sobě a my draci máme velice dobrý zrak,“ hrdě přikývl Rasha.
„Vidíme i jiné věci, co ostatní nevidí. Pomáhá nám to lovit,“ dodala Nera a lehce šťouchla do Jany čenichem. „Kupříkladu přímo tady, kde je srdce, máš v hrudi velkou jasně rudou šmouhu, ze které přímo sálá teplo.“ Potom jí přiložila čenich na kulatící se břicho. „A tady teď máš ještě jedno. Maličké, ale bije silně. Budeš mít zdravé a silné mládě.“
Pro Janu tohle prohlášení, navíc od tvora, který by vlastně ani neměl existovat, znamenalo mnohem víc, než ujišťování všech doktorů. Objala dračici a po tváři se jí skutálela šťastná slza. Nera ji v tomhle chápala víc než kdo jiný a mazlení opětovala. Zhruba v tutéž dobu dospěl Janin potomek k názoru, že je na čase se trochu protáhnout. Samozřejmě přitom uštědřil Janě notný žďuchanec. Jana sebou škubla, dračice to ucítila taky a škubla sebou rovněž.
„To nic, to je normální,“ uklidňovala ji Jana, ale Nera jen zavrtěla hlavou. „Taky byste vy lidé mohli snášet vejce jako všichni normální tvorové.“
Jana nad jejím zlepšovákem vyprskla smíchy. Představa, že by se musela s Radkem ještě ke všemu střídat v sezení na vejcích, ji dokonale odbourala. Stát na místě, dusit se smíchem a hladit přitom oba poněkud nechápavě se tvářící draky za krkem, byla jediná odpověď, na kterou se zmohla.
„Vy máte nějaké děti?“ zeptala se nakonec, když se trošku uklidnila a setřela slzu z usměvavé tváře.
„Pět,“ hrdě prohlásil Rasha. „Z toho tři tady s Nerou.“
„To poslední se vylíhlo před šedesáti lety a už dávno od nás odletělo,“ zasnila se dračice. „A to ještě před tím stačilo krásně vyděsit mladého Sýkoru.
„Cože? Strejda Sýkora o vás ví?“
„Samozřejmě,“ přikývla dračice. „Všichni hajní, co se tu vystřídali, o nás věděli. Tahle hájovna patří Sýkorům už čtyři generace. A ani drak se nemůže schovávat donekonečna před někým, kdo tu zná každý kámen. Proto máme s hajným tichou dohodu. On nás nechává na pokoji a my jeho taky.“
„A on se mi o vás nikdy ani slůvkem nezmínil. Tak tohle strejdovi vytmavím, až ho potkám.“
„Neřekl? Vždyť to byl přeci on, kdo ti dal tu píšťalku. A on tě naučil na ni hrát tu melodii.“ Prohlásil s bohorovným klidem Rasha. „Patřila už jeho otci, a protože Sýkorovi sami děti mít nemůžou, dal ji tobě.“
„To jsem vůbec netušila,“ hlesla jen tiše Jana.
„Vždycky je někde něco co netušíš, proto bys možná neměla tak unáhleně soudit své blízké. Tvůj strýček věděl už když se brali, že teta není úplně zdravá a že nemůže mít mláďata, a přesto ji měl rád natolik, že s ní zůstal. A dost se natrápil, když ho teta kvůli tomu dlouho odmítala. Přece si prý nepověsí na krk nemocnou ženskou. Dalo mu dost práce, než ji přesvědčil.“
„Tohle já opravdu vůbec netušila. U nás doma se o tomhle nikdy vůbec nemluvilo.“
Drak jenom pokýval hlavou. Tahle nevšímavost byla pro lidi odjakživa typická. „Proto tě mají Sýkorovi tak rádi. A možná, že i ten tvůj Radek má nějaký důvod, proč se o tebe tak bojí.“
Jana se tvářila zamyšleně a hlavou se jí honily útržky rozhovorů. Neříkal Radek jednou něco o tom že se v mládí staral o nějakou postiženou sestřenici, nebo tak něco...
Nera, jako kdyby jí četla myšlenky, se naklonila a šeptla jí do ucha: „A nenapadlo tě někdy se prostě zeptat?“
„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ale napravím to co nejdřív,“ dodala rozhodně.
Oba draci se na sebe jen podívali. Oč je jednoduší být zvířetem. Žádné zbytečné hloubání nad problémy, žádné předsudky, úvahy, zlost, ani ukrývané křivdy. Zkrátka když něco potřebujete, uděláte to, když nevíte, přesvědčíte se, a když vám něco hrozí, tak ať to kouká mít větší tesáky než vy anebo vzít nohy na ramena.
Další pohyb v břiše vytrhl Janu definitivně ze zamyšlení. Nera, která se o ni otírala tváří a nechávala se zrovna drbat za ušima, se jen protáhla a zavrtěla hlavou: „Tak na tohle bych si asi nikdy nezvykla.“
„A já bych zase nechtěla v jednom kuse sedět na hnízdě,“ oplácela Jana dračí pošťuchování.
„Dámy, nerad ruším vaše ženské rozjímání, ale máme společnost,“ zavětřil Rasha.
Jana se rozhlédla kolem. „Někdo z kluků, asi už mně hledají.“ Nebylo ostatně divu, slunce už stálo nízko a stíny se pomalu začaly prodlužovat.
Drak přikývl. „Asi se budeme muset rozloučit.“
„Příští léto se nejspíš neuvidíme, asi teď budu mít trochu jiné starosti, ale přespříští si na vás čas určitě najdu. A možná že přivedu ukázat ještě někoho,“ usmála se na oba draky a rukama si přejela po oblém bříšku.
„Rádi tě zase uvidíme, maličká. A nedělej si z toho hlavu, pro nás čas zas tolik neznamená jako pro vás lidi,“ rozloučila se za oba Nera.
„Zkrátka uvidíš nás, až zase uslyšíme tvoji píšťalku,“ doplnil ji drak.
Jana je oba ještě spěšně objala kolem krku a potom vykročila vstříc člověku, který je vyrušil. Ještě naposledy se ohlédla. Oba dva draci právě mizeli v houští. Usmála se a zamávala, jeden z ještěrů opětoval pozdrav tlapou.
Neznámý, co je vyrušil, byl podle očekávání Radek. Štrachal se do kopce příkřejší cestou a tvářil se spíš smířlivě, než ustaraně.
„Tady jsem. Zrovna jdu dolů k vám,“ zahalekala na něj zvesela.
Usmál se. Změna Janiny nálady ho očividně potěšila. „Nechceš se ještě podívat na západ slunce?“ navrhl.
„Ne ne, dneska už jsem se tady vynadívala až dost. Raději bych něco snědla, mám už docela hlad.“ Zamlouvala honem Radkův návrh a pomalu ho táhla dál od draků.
„Oheň už hoří a dole se už vesele hoduje. A kluci říkali, že pro nás mají i nějaký překvapení. „
„To zas bude nějaká jejich kulišárna.“ Zavěsila se do něj a hlavu opřela o jeho rameno. „A nezlob se, že jsem na tebe tak křičela, já vím, že to myslíš dobře...“
Zbytek hovoru se už k dračím uším nedostal, zanikl v poryvu větru a šumění stromů. Oba dva ještě chvíli pozorovali mladý pár, kterak se vzdaluje a vzájemně se přitom drží rukama kolem boků.
„Vidíš, já věděla že se zas usmíří, neříkala jsem toóóó... Ty pacholku... chmm... myslíš ty taky na něco jinýho?“ Hihňala se dračice, když se jí její druh začal ocasem otírat o podbřišek.
Rasha ji na místo odpovědi přikryl hřbet křídlem a zašeptal do ouška: „Jen na to samé co ty, lásko.“
Než přišli zpátky do tábořiště, bylo už šero. Oheň vesele plápolal, jeho oranžová záře osvětlovala okolí a zvuk kytary byl slyšet už z dálky. Jen dneska hrála nějak divně. Bylo to, jako kdyby někdo zkoušel nějakou písničku, která do lesa za normálních okolností vůbec nepatří.
„Šmarjá, co jste to zase vy dva vyváděli,“ spráskla ruce Jana, když uviděla podivnou výzdobu jejich tábořiště.
Nějaký dobrák se zaměřil mladý smrček který rostl jen dva kroky od srubu a ozdobil ho vším, co měl zrovna po ruce. Vedle lžic, ešusů a nožů, visely na stromku i psí obojek, něčí klíče, Lukyho amulet pro štěstí a Michalovy vojenské známky. Do větví stromku bylo tu a tam napícháno i nějaké lesní kvítí a celou scenérii nasvětlovala malá čajová svíčka položená na kameni pod stromkem.
„Jak vy?“ zatvářil se Michal jako neviňátko. „To ty si přece říkala, že si tu připadáš jako Maria ve chlívě. Tak jsme ti tu betlémskou salaš trochu přizdobili.“
A skutečně, i nad dveře srubu někdo připevnil hvězdu, narychlo udělanou z březové kůry. A když ještě Luky začal pro dokreslení atmosféry hrát Nesem vám noviny, Jana nevěděla jestli se začít smát a nebo lovit kapesník dojetím.
„Kluci, mám vás moc ráda, ale jednou vás za tyhle vtípky všechny uškrtím. A ty jsi o tom věděl, a neříkej, že ne,“ ukázala prstem na Radka, který se jen potutelně usmíval a tiše broukal s kytarou. „V životě by mně nenapadlo, že tady budu v prostřed léta slavit s vámi druhé vánoce. Tak šťastné a veselé,“ dodala a jednoho po druhém zobjímala.
Následovalo vzájemné gratulování k vánocům, Luky dal k lepšímu další neuměle zahranou koledu, Jana si sedla na kládu vedle Radka a přidala se ke zpěvu. Byla už tma, když dozpívali a u ohně táhlo na záda. Radek si přes ně přehodil celtu a potom s ní přikryl i Janu, stejně jako vzal Rasha pod křídlo svoji Neru. Hvězdy svítily, oheň hřál a těm dvěma nic nechybělo, stejně jako dračímu páru ukrytému někde v okolí. Dokonce i nadílku si udělali. Z buřtů, sušenek a plechovky kompotu, ve které se vzápětí po jejím uprázdnění podával grog. Dva ze tří králů s ním pak neustále připíjeli na zdraví nastávající mamině a jejímu potomstvu, až si z toho při zpěvu maličko šlapali na jazyk, ale nikomu to nevadilo.
Bylo už dost pozdě, když oheň dohořel a všichni se začali ukládat do srubu ke spánku.
„Dopneš spacák anebo mám přes tebe hodit ještě celtu?“ ozval se Radek, když zhasla poslední baterka a oba se už soukali do spacáků.
„Neboj, dovnitř se vejdu, i kdybych čekala trojčata,“ odpověděla Jana a pobaveně sledovala, jak to s ním při té představě trhlo.
„Dobrou“
„Dobrou“
„Brou“
„Fuj!“
„Co je?“ zeptal se kdosi z kluků.
„Káťa. Dala jí pusu na dobrou noc.“
„Radku, alespoň to nesváděj na to nebohý zvíře, když už se neumíš ovládat,“ ozval se něčí smích.
„Michale, okamžitě si jí přivaž, nebo nám bude v noci šmatlat po srubu a nevyspíme se nikdo,“ trvala na svém Jana.
„Káťo... no tak pojď sem potvoro.“
Ještě chvilku se ve tmě ozývalo cvakání drápů a šramot uvazovaného vodítka a pak se rozhostilo ticho. Jana poslepu sáhla pod hlavu a v malém batůžku nahmatala obrys dřevené píšťalky. Potom si zasněně pohladila kulatící se bříško. No, ať už mi budoucnost přinese cokoliv, alespoň jednu věc vím jistě, pomyslila si. Já jednou budu mít komu píšťalku předat, aby těm dvěma dělal společnost.
O pár chvil později, už se srubem ozývalo několikeré tiché oddychování a jen velká boule na spacáku označovala místo, kde spí další z těch, co možná ještě budou mít to štěstí mluvit s draky.
Na hrbolaté lesní cestě rozbrázděné koly traktorů a letním sluncem vysušené na troud, se vynořilo postarší auto. Styl jízdy, otlučený šedozelený lak, i pikové eso namalované na dveřích coby talisman pro štěstí, svědčily o tom, že jeho osádka je na takové cestování poměrně zvyklá. O kus dál se lesní cesta ještě o poznání zhoršila a řidič přeřadil na dvojku. Ozvalo se zaskřípění zubů převodovky a on tiše zaklel.
„Neboj, tenhle kus pechu se dostane všude. Je to japonec,“ ujistil vzápětí dívku na sedadle spolujezdce.
A skutečně, jako by mu staré zaprášené Leone chtělo dát za pravdu, vyhouplo se jen o pár minut později, s hlubokým bublavým zvukem typickým pro všechny motory boxer, na louce před hájovnou.
Z auta vystoupil asi pětadvacetiletý mladík střední postavy, světle hnědých vlasů a očima začal mlčky zkoumat okolí. Dvoudenní strniště, kanady, nůž na opasku, tričko v jiném maskovacím vzoru než kalhoty, zkrátka na první pohled tremp, jakých potkáte spoustu. Dívka, která ho doprovázela, byla zhruba stejně stará plavovláska v batikované haleně. Po stranách měla z vlasů spleteny drobné copánky ozdobené korálky, na ruce náramek v indiánském stylu a její hnědá vyboulená sukně jasně svědčila o tom, že již brzy čeká rodinu.
Nic se tu nezměnilo, konstatovala s úsměvem a nostalgií někoho kdo to zde dobře zná a kdo zde zažil něco příjemného. Bílé stavení hájovny s dřevem pobitým štítem vypadalo pořád stejně, jen vzadu z přístavku odpadl další kus omítky a někdo nedávno opravil plot.
Z budovy naproti co sloužila jako stáj, dílna i seník se vykolébal postarší, zavalitý hajný. S hustým obočím, prošedivělým plnovousem a vlasy vypadal opravdu tak, jak se na hajného sluší. Snad jen místo kamizoly měl v parném létě umaštěné tričko a v ruce místo pušky šroubovák a řetěz do motorové pily zabalený v kusu hadru.
„Ahoj Jani, tak jste konečně přijeli. To bude mít teta radost. A ty musíš být Radek, viď,“ halekal na ně už od dveří.
Následovalo halasné vítání, objímání a vyprávění novinek, u kterého nemohla chybět ani hajná. Ta na rozdíl od svého muže byla hubená, ve vlasech ji zbývalo o něco více barvy a i v postarších květovaných šatech se zástěrou působila spíš přísně než domácky.
„A kam že to máte vlastně namířeno?“ zeptala se Jany.
„Do srubu na Čertových kamenech, už tam na nás čekají. Budeme tam přes noc.
„Holka, ty nemáš rozum, v tomhle stavu. Kdy že to vlastně čekáš?“
„To až za tři měsíce,“ přejela si Jana rukou po kulatícím se břiše „zatím je času dost. Já nevím, proč všichni dělají, jak kdybych byla nějak postižená.“
„Nedá si to vymluvit, já jí to říkám pořád. Pane Sýkora, prosím vás řekněte jí něco,“ obrátil se na hajného Radek.
„Ále jen jí nech, ke srubu je to podle potoka procházka s bídou tři kilometry. A kdyby bylo potřeba, tak stačí mi zavolat a já pro vás dojedu. S tímhle jsem u vás za pět minut a na silnici je to jen kousek,“ ukázal hajný hrdě na nově natřený gazík. „A ty se na něj tak nemrač, Jani. Má tě rád a záleží mu na tobě.“
„Tak je tam alespoň odvez.“ Obrátila se hajná na svého muže.
„Žádný takový. My se rádi projdeme,“ trvala si na svém Jana.
Další příval námitek přerušila až rozcuchaná tmavohnědá koňská hlava s bílou lysinkou na čele, která vykoukla ze stáje a hlasitě zařehtala.
„Jé strejdo, vy ještě máte Ferdu.“
„Jo, pořád a pořád ještě svážíme dřevo. Ještě tak dva tři roky a pak půjde na odpočinek. Pamatuješ ještě, jak tě tenkrát povalil?“
Bodejť by si Jana nepamatovala. Když je vám sotva deset roků a přiběhne se k vám pomazlit devět metráků živé váhy, shodí vás dolů z ohrady, překonáte dva metry vzdušnou čarou a přistanete v blátě, tak na to jen tak nezapomenete. Dlouho se pak bála k Ferdovi přiblížit a strejda si ji musel vždycky posadit na ramena, aby si mohla koně pohladit.
Dneska se s ním mazlila dobrovolně a starý valach jí lásku oplácel. Tedy přesně řečeno Jana ho hladila po svalnatém krku a on se o ni na oplátku otíral celou tváří a poslintal jí ruku v naději že dostane něco k snědku. Když se mu nakonec podařilo vyžebrat kus mrkve, schroupal ji a očividně byl v sedmém nebi.
Oproti původním plánům se nakonec zdrželi ještě na oběd. Jídla sice měli sebou dost, ale proti tetinu pozvání se nadalo nic moc namítat. Aby se vyhnula dalšímu přesvědčování, odběhla Jana raději hned po jídle zkontrolovat svůj tajný kout pod schody, kde si jako malá ráda hrála. Ani ten se moc nezměnil a dodnes ho na trámu zdobila dětská kresba pastelkou, která nejvíc ze všeho připomínala okřídleného koně kříženého s krokodýlem.
Radek mezitím vyndal veškerou bagáž z auta. Bez ohledu na Janiny protesty nacpal většinu věcí k sobě do batohu a na ni zbyla jenom karimatka a malý batůžek přes rameno. Bylo teprve krátce po poledni, když se rozloučili s hájovnou a jejími obyvateli a oba zmizeli v lese.
Cesta podle potoka byla docela příjemná. Byl srpen, na modré obloze se nacházel jeden jediný symbolický mráček a celý les v tom horku voněl jehličím a borovou pryskyřicí. U vody naštěstí panoval docela příjemný chládek. Z jedné strany zastiňovaly cestu vzrostlé stromy a příkré skály porostlé mechem z té druhé. Potok sám se klikatil lesem jak opilá užovka, kolem kamenů, co do něj napadaly, a cesta ho doprovázela střídavě z jedné i druhé strany.
Radek s Janou nikam nespěchali. Jednak by to v jejím stavu ani moc nešlo a hlavně cíl jejich cesty byl vzdálený skutečně jen kousek. Tak se oba jen tak loudali podél vody, vedli se za ruce a Jana už se nemračila. Tiše spolu rozmlouvali a plánovali budoucnost. Vlastní byt už naštěstí měli, ale i tak bylo jasné, že je brzo čekají velké změny. Občas našli nějaké ostružiny nebo lesní jahody, jindy se zdrželi pozorováním srnek, zkrátka co může být lepšího než odpolední procházka letním lesem. Třikrát přešli po lávce potok, kterému se bůh ví proč říkalo Štěně a když se před nimi objevila lávka čtvrtá, věděli, že už jsou skoro na místě.
Za ní se už nacházela skála, spíš příkrý kopec, zvaný Čertovy kameny. A přímo na jeho úpatí, v oblouku chráněném z jedné strany skálou a z druhé potokem, stál srub. Obyčejný nizoučký srub, jakých stloukli trempové už desítky. S pryčnou kam se pohodlně vešlo šest a v nouzi třeba i osm, deset lidí. S dobře ukrytou sekerou, pilou a deníkem, kam náhodní nocležníci píší kamarádům vzkazy. S pečlivě udržovaným ohništěm a zamaskovaný tak, že byste ho z druhého břehu nenašli.
Jana tentokrát ani moc neprotestovala, když jí Radek podal ruku a pomohl jí přes lávku bez zábradlí, stlučenou ze tří nahrubo osekaných kmenů. I když by to před nikým nepřiznala, cesta jí přeci jenom dala zabrat víc, než čekala.
„Kde jsou kluci? Je tady nějaký podezřelý ticho,“ spíš konstatovala, když se rozhlédla kolem.
„Asi ještě nedorazili. Trasou z nádraží, co chodíme normálně, je to sem skoro tři hodiny cesty,“ zauvažoval nahlas Radek. Potom složil na zem svůj batoh a opřel ho o stěnu srubu. Pro jistotu nakoukl i dovnitř, ale jen zavrtěl hlavou: „Prázdno.“
„Alespoň budeme mít ještě chvilku klidu pro sebe,“ usmála se Jana a začala si protahovat záda. Radkovy zasvítily v očích zlobivé ohníčky a položil jí ruce kolem boků.
„A dostaneš se vůbec dovnitř, když jsi teď jako kulička?“
Jana ho bacila po hlavě srolovanou karimatkou a pak vyprskla smíchy.
„A kdo pak jí ze mně udělal, ty ošklivko jeden.“ Nechala se obejmout a s předstíranou výčitkou dodala. „Ty si alespoň můžeš ten batoh sundat, já ho budu nosit ještě skoro tři měsíce. Víš jak je to dlouho?“
„A to si představ, kdyby ti to zůstalo,“ neodolal a rýpl si Radek. „Byla by z tebe malá roztomilá kulička napořád...“
Bác, přistála další rána karimatkou.
Radek chvíli pobaveně uhýbal pře jejími útoky, potom si sedl obkročmo na kládu k vyhaslému ohništi, zády se opřel o tmavošedý kmen olše. Udělal si pohodlí a ruku vztáhl směrem k Janě v němém gestu pozvání. Jana neváhala dlouho. Věděla, že ji jen zlobí, tak mu ještě jednou naoko pohrozila a potom si zpola sedla zpola lehla na kládu přímo před Radka, opřela se o něj zády a hlavu mu položila o jeho hruď. Slunce hřálo, vzduch voněl a jí bylo dobře. Tak zavřela oči a chvilku jen snila. Vnímala letní žár i hlazení ve vlasech, vnímala i drobné pohyby jejich potomka ve svém břiše.
Radek byl fajn, jen s tou svojí přehnanou starostlivostí jí občas lezl na nervy. Ruce si složila na svoje velké břicho a musela se pousmát. Vlastně tak přišla i k tomuhle. V zimě totiž byla trochu nastydlá a ležela na kanapi. Když to Radek zase jednou přeháněl se svojí péčí, vyhrnula si košilku a aby ho popíchla, řekla že na ní fouká. Vzal tenkrát ovčí kůži co sloužila jako přehoz přes křeslo a přikryl ji s ní. Byla docela těžká, její tělo se bořilo do bílé srsti co krásně hřála a taky lechtala. Vyhrnula si tedy košilku ještě výš a chtěla, aby si lehl k ní, že je jí pořád zima. No a pak už se to přihodilo nějak samo.
Radkovy ruce, které ještě před chvílí něžně hladily Janino bříško, jako by jen chtěly podtrhnout její myšlenky, nenechavě sjely až do slabin. Protáhla se v kříži, lačně zavrněla a začala se dožadovat polibku. Když se nad ní sklonil a jejich rty se setkaly, zaslechla v dáli povědomý smích a hlasité: „Radku fuj, kdo ví, kde se to válelo.“ Vzápětí se k nim přiřítil pes poněkud neurčité rasy, nadšeně poskakoval kolem nich, štěkal a dožadoval se pozornosti. Jedno bylo nad slunce jasnější. Kluci jsou tady.
A opravdu, z olší za potokem už na ně mávala povedená dvojice tuláků. Ten vyšší s kytarou, blonďák, kterému i Jana záviděla jeho dlouhé vlasy, se jmenoval Lukáš a říkalo se mu Luky. Věčně usměvavý pohodář, který s oblibou vyřezával a nosil nejrůznější ozdoby z kůže, a když měl upito, dával k lepšímu neskutečné množství košilatých historek, až by jednoho napadlo, že si je vymýšlí. Druhý z nich, o něco menší a rozložitější se jmenoval Michal. Stejně jako vždycky přišel ve svém milovaném klobouku a vestě, v jejíž kapsách měl snad všechno, na co si vzpomenete. Podle vesty si také vysloužil přezdívku Kargo, ale moc nadšený z toho nebyl. Spolu pak tvořili nerozlučnou dvojici vždy připravenou pro každou špatnost, před níž si nebyl nikdo jistý, jakou lumpárnu na koho zrovna chystají. Vlastně trojici: fenka patřila Michalovi, jmenovala se Káťa a byla to typická „láska devíti vesnic“, základ nejspíš vlčák, ale pod koho že si to její matka odskočila, se dalo určit jen stěží. Snad jen že to bylo něco hodně tmavého a dlouhosrstého.
Hned jak přešli lávku, nastalo klasické přivítání stiskem ruky s obřadním zalomením palců a hlazení Janina bříška pro štěstí, jak se v poslední době stalo zvykem. Kluci ji ani neopomněli počastovat další várkou drsnějších vtipů na téma proč schovává kotlík pod sukní nebo co by se stalo, kdyby šlápla na hrábě. Jana se na ně na oplátku pro jejich předstírané hrubiánsví naoko zlobila, ale sama věděla, že to nemyslí nijak zle a že by pro ni ti dva cvoci udělali cokoliv by potřebovala. Vlastně už udělali, když jí s Radkem pomohli se stěhováním do nového bytu a i kvůli ní souhlasili s tímhle symbolickým výletem namísto pořádného čundru.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se Radek, když ho halasící trojice konečně pustila ke slovu.
„Až na tu protivnou ženskou na nádraží docela dobrá,“ zazubil se Lukáš.
„Co vám provedla?“
„Vadilo jí, že hrajeme,“ odtušil skromně a Michal si hned přisadil.
„Ale vrátili jsme jí to. Zpitoměli jsme jí tak, že málem prošvihla vlak.“
„Co jste jí provedli?“ optal se Radek a koutky mu cukaly v předtuše další obvyklé lumpárny.
„Nic, jenom jsme se jí pokusili přesvědčit, že Antonín Dvořák byl taky tremp a že kromě Novosvětský složil i Hudsonský šífy. Ta ti nevěděla čí je,“ uzavřel Luky nevinně, zatímco Michal se za jeho zády potměšile smál do hrsti.
„A pak jsme ještě kousek odtud potkali toho divočáka,“ dodal honem.
„Tys nějakého viděl?“
„Ne, ale Káťa něco větřila. Koukala do smrčí celá naježená,“ ukázal hrdě Michal na výše jmenovanou pouliční směsku. „A sledovalo nás to pěknej kousek cesty.“
„Kdo ví, co viděla, vzpomeň si, jaký poprask způsobila na jaře kvůli obyčejnému ježkovi,“ špičkoval Luky.
„Ba ne, tohohle se bála, a s divočákem nejsou žádný žerty, tak co by to bylo jiného?“
Radek ještě chvilku pobaveně sledoval jejich vzájemné kočkování, potom objal Janu kolem pasu a pošeptla jí: „Já myslím, že horší zvěř než tihle dva tady snad ani být nemůže.“
Když konečně utichl prvotní halas a když si všichni trochu odpočinuli, začali pomalu rozbíjet tábor. Spacáky a karimatky hodili rovnou do srubu. Zpod pryčny, pobité starým kobercem pro měkčí spaní, vytáhli ukrytou sekeru a vydali se na dřevo. Jana automaticky vyrazila taky, ale kluci jí v tom svorně zabránili, tak jen seděla na kládě a tvářila se naštvaně. Neměla do čeho píchnout a ještě se k ní chovali jako k nemohoucí, což jí docela štvalo.
Ze zasmušilosti jí vytrhnul až pes. Jana si s Káťou chvíli hrála a házela jí klacek. Bylo to ale dost namáhavé, protože Káťa se o něj strašně ráda přetahovala. Nakonec to musela vzdát a posadit se zpátky na kládu. To jí dopálilo ještě víc. Kluci měli pravdu, měla by se trochu šetřit. Nafouklé břicho jí navíc skutečně překáželo, a to má ještě necelé tři měsíce před sebou. Nakonec se zvedla, hodila si žebradlo přes rameno a lehce kolébavou chůzí se vydala za ostatními.
„Jdu se na chvilku projít,“ oznámila, „stejně vám tady nejsem moc platná.“
„Máš mobil? Anebo já půjdu s tebou,“ začal Radek, ale Jana už to nevydržela a dala svému hněvu průchod naplno.
„Krucinál, já neumírám! Ani nejsem žádnej invalida. Já akorát čekám naše dítě a bude to ještě za hodně, hodně dlouho. Jo, mám ten zatracenej mobil a nemusíš se o mně pořád bát. Já nejsem panenka Maria, abych rodila ve chlívě a už vůbec netoužím po tom, abych musela dávat dítě do krmelce. Takže jestli tady nemá nikdo nic proti, jdu se podívat nahoru na kopec.“
Nikdo naštěstí nic nenamítal, tak se otočila a vydala se pozvolnou chůzí směrem k čertovým kamenům. Hrobové ticho, které zavládlo, prolomil až Luky poťouchlým dotazem.
„Hele, a když by teda Jana byla Marie, tak tady Radek by musel být svatej Josef?“
„A my dva bychom byli tři králové,“ rozvíjel hned úvahu Michal.
„No jasně a Káťa bude černej vzadu.“
„Druhý vánoce, super. Hele, a není Káťa na černýho moc světlá....?“
Tyhle nápady už naštěstí Jana neslyšela. Zmizela totiž v lese a tvářila se přitom jako poněkud jiná biblická postava: Judita uřezávající hlavu Holofernovu.
Cesta, která se vinula okolo kopce, jí vedla pozvolna nahoru. Naštěstí byla narozdíl od jiných, kratších, docela pohodlná. Kluci i srub jí brzy zmizeli z dohledu, jen občas zaslechla v dálce tupé údery sekery. Ani ne za slabou čtvrthodinku byla nahoře. Na vrcholku se rozkládala malá holina, vyhřátá odpoledním sluncem, lemovaná pokroucenými borovicemi a posetá velkými omšelými balvany. Tohle byly ony čertovy kameny a díky lidové tvořivosti se k nim vázalo hned několik poněkud protichůdných historek o jejich původu.
Jana se na jeden z nich posadila a chvilku se jen tak dívala do kraje. Ten výhled znala až příliš dobře, ale byl stále stejně nádherný, jako kdyby ho viděla poprvé. Dnes tu ale byla kvůli něčemu trošku jinému. Rozhlédla se kolem sebe, zda ji někdo nesleduje, a potom vytáhla z mošny píšťalku. Obyčejnou píšťalku z vrbového proutí, starou a omšelou. Přiložila ji ke rtům a začala na ni hrát zvláštní melodii, která byla určená pro velmi zvláštní publikum.
Kupodivu nemusela hrát ani moc dlouho. Písnička ještě ani nedozněla, když se v odpoledním slunci mihl nad její hlavou tmavý stín. Vzápětí, s dvojím tichým žuchnutím, něco přistálo jen kousek za ní. Janě vzrušením zatrnulo v zádech.
„Vítej, maličká, už jsme na tebe čekali,“ ozvalo se za ní laskavé zamručení.
Nedočkavě se otočila, s vědomím že uvidí ty, jež očekávala. A skutečně. Za ní stál pár velkých okřídlených ještěrů. Oba něco kolem šesti metrů délky a vzrůstem zhruba jako menší kůň. Hnědozelená těla pokrytá šupinami jen o málo většími než dvacetikoruna, štíhlé ještěří hlavy ozdobené párem dozadu směřujících rohů, široké blanité límce za krkem a zelené oči se svislou zorničkou, ze kterých, pokud je to vůbec u takových očí možné, vyzařoval klid a přátelství.
„Jak jste věděli, že jsem tady?“
„Jsme draci a lovci, zapomnělas? Sledujeme tě už od hájovny,“ řekl větší z obou tvorů. Byl o něco tmavší, s výrazným hřbetním hřebenem, podle něhož se táhly dva pásy téměř černých šupin, které se mezi očima sbíhaly do klínu.
„Víme i, že jsi tu dole s přáteli a že se brzo staneš matkou,“ pousmál se druhý z draků, s nevýrazným hědavým proužkem na hladkém hřbetě, zato však s břichem, límcem i křídly jemně žíhanými několika odstíny pískové barvy. Tedy vlastně pousmála. Byla to totiž dračice a jmenovala se Nera. Její druh se jmenoval Rasha a Jana je oba dva znala už z dětství. K místním lesům totiž patřili už po několik století.
Jana je poprvé spatřila před dvanácti lety, když byla u tety a strýčka na prázdninách. Docela obyčejně se jí ukázali, když si hrála u Hadí studánky, s píšťalkou, kterou jí vyřezal hodný strýček. Měla z nich napoprvé docela slušné leknutí. Když ale zjistila, že jí ti dva nechtějí ublížit, že si s ní klidně povídají a není jim proti šupinám si s ní třeba i hrát, začala je navštěvovat pravidelně. Samozřejmě potají, ostatně kdo by taky věřil třináctileté holce, že v revíru žije párek draků.
Jana vstala a píšťalku, která jim už tolik let sloužila jako tajné znamení, strčila zpátky do mošny. Obejmula Neriinu hlavu a začala ji hladit za krkem. Nera vrněla a třela se o ni tváří, zatímco Rasha jí začal olizovat obličej. Jiný způsob přivítání vlastně ani nepřicházel moc v úvahu. Potřásejte si taky rukou s někým, kdo má tlapu dvakrát tak velkou než vaše paže, nadto vybavenou ostrými zahnutými drápy, delšími než váš ukazovák.
Jana se tomu přívalu dračího vítání musela smát. Když bylo konečně u konce a ona si mohla utřít kapesníkem mokré tváře, začali se jí draci jeden přes druhého vyptávat na novinky z lidského světa. Přeci jenom v lese se toho krom zatoulaných houbařů, ulovené zvěře a sem tam nějakého úrazu při kácení nic moc nestalo. Jana musela konstatovat, že Rasha i Nera jsou, co se okolního dění týče, poměrně v obraze. U táborových ohňů se zřejmě po večerech semele kde co a dvou párů uší navíc, ukrytých kdesi v povzdálí ve tmě, si nikdo nevšimne. Tak jen trpělivě odpovídala na všetečné dračí dotazy a občas se tiše bavila tím, jak ti dva chápou věci poněkud po svém. Kupříkladu vysvětlit jim, že při fotbale je úkolem ulovit míč a odnést ho do prázdné brány nebyl problém, zato vysvětlit dvěma, sice mírumilovným, nicméně pořád šelmám, proč je nutné platit pokutu za parkování, i když je strážník menší než vy a určitě by vás nepřepral, byla marná práce.
„Nic si z toho nedělej, že jste se s Radkem trochu poškorpili, to se nestává jen u lidí,“ utěšovala ji Nera, pohodlně natažená na zemi, když se jí Jana svěřila o svých neshodách s přítelem. „Občas si taky s Rashou jdeme po krku, nebo na sebe chvíli nemluvíme, a to už se známe přes tři století. Pak nás to zase přejde a nemůžeme jeden bez druhého vůbec být. Já už bych jiného draka ani nechtělaááá,“ vykvikla ke konci, protože Rasha, který až do té doby pokojně seděl za ní a tlamou ji laskal za krkem, ji z ničeho nic stiskl zuby ucho a měl potměšilou radost, když se po něm Nera ohnala ocasem.
„Já vím, ale když on to s tou svojí přepečlivostí opravdu přehání, nic mně nenechá dělat. Leze mi to na nervy, copak jsem malá?“
„Neboj, to je jen než najdete oba pravou míru a tvoje mládě alespoň bude mít otce, co se o vás oba postará, uvidíš. A krom toho nechat se občas trochu rozmazlovat může být docela příjemné. Docela ti závidím,“ mhouřila dračice svoje oči.
„Dávej si na ní pozor, Jani, aby ti ho nakonec ještě nepřebrala,“ uchechtl se Rasha. Nera na něj zato vyplázla jazyk a zašklebila se. Drak ji honem začal škrábat tlapou na hřbetě, aby si to u ní vyžehlil, ale oči mu pobaveně hrály.“
„Jste oba moc hodní,“ usmála se konečně Jana. „Chcete vidět naše fotky z výletu na Orlík?“ zeptala se, a aniž by počkala na odpověď, rovnou začala hledat v žebradle mobil.
Oba draky to docela zaujalo, i když Rashu spíš zajímal ten lidský strojek na obrázky než zamilovaný pár na nich a dívka musela vysvětlovat.
„Funguje to docela jednoduše, jenom namíříš a tady zmáčkneš,“ ukazovala mu.
„To je opravdu povedené,“ konstatovala Nera, když se na displeji objevila Rashova rohatá hlava. „Jenom prosím tě ten obrázek nikomu neukazuj. Byly bychom neradi, kdyby se o nás lidé dozvěděli.“
„Neboj, hned to zase smažu. A stejně by tomu nikdo nevěřil. Mysleli by, že je to fotka z nějakého filmu.“ Potom se zarazila. „Film, to je...“
„Řada obrázků ukazovaná rychle za sebou, takže to vypadá skoro jako by se hýbaly,“ odpověděl za ní Rasha.
„Správně. Odkud tohle víte?“ Zeptala se udiveně.
„Chodíme se na ně v noci tajně dívat do jedné vesnice, jen chvíli letu odtud tímhle směrem,“ kývla hlavou dračice kamsi na horizont, směrem k lidským obydlím.
Jana chvilku lovila v paměti, než jí došlo, o čem že to Nera vlastně mluví. „Letní kino. Tak vy se chodíte tajně koukat na letní kino.“
Dračice přikývla. „Z lesíku nad vsí je krásně vidět a nikdo nás tam neruší. Zrovna tuhle jsme viděli moc pěkný film. Bylo to o takové blondýně a zjizveném rytíři co napadal na nohu. Nejdřív se ho bála, potom se do něj zamilovala, ale oni jí ho pak nakonec upálili za čarodejnictví,“ dodala smutně. „Poslyš, jsou ty obrázkové filmy podle opravdových příběhů a nebo si je vy lidé vymýšlíte jen tak pro pobavení?“
Jana sice pořádně netušila, na čem že to ti dva neplatící diváci vlastně byli, ale začala jim pomalu vysvětlovat, jak se to má s filmovou tvorbou. Najednou ji ale něco zarazilo a obrátila se na Rashu. „ Počkej, říkal jsi, že vidíš ty obrázky SKORO jako by se hýbaly? Ty je vidíš jednotlivě?“
„Jistě, nejdou zase tak rychle po sobě a my draci máme velice dobrý zrak,“ hrdě přikývl Rasha.
„Vidíme i jiné věci, co ostatní nevidí. Pomáhá nám to lovit,“ dodala Nera a lehce šťouchla do Jany čenichem. „Kupříkladu přímo tady, kde je srdce, máš v hrudi velkou jasně rudou šmouhu, ze které přímo sálá teplo.“ Potom jí přiložila čenich na kulatící se břicho. „A tady teď máš ještě jedno. Maličké, ale bije silně. Budeš mít zdravé a silné mládě.“
Pro Janu tohle prohlášení, navíc od tvora, který by vlastně ani neměl existovat, znamenalo mnohem víc, než ujišťování všech doktorů. Objala dračici a po tváři se jí skutálela šťastná slza. Nera ji v tomhle chápala víc než kdo jiný a mazlení opětovala. Zhruba v tutéž dobu dospěl Janin potomek k názoru, že je na čase se trochu protáhnout. Samozřejmě přitom uštědřil Janě notný žďuchanec. Jana sebou škubla, dračice to ucítila taky a škubla sebou rovněž.
„To nic, to je normální,“ uklidňovala ji Jana, ale Nera jen zavrtěla hlavou. „Taky byste vy lidé mohli snášet vejce jako všichni normální tvorové.“
Jana nad jejím zlepšovákem vyprskla smíchy. Představa, že by se musela s Radkem ještě ke všemu střídat v sezení na vejcích, ji dokonale odbourala. Stát na místě, dusit se smíchem a hladit přitom oba poněkud nechápavě se tvářící draky za krkem, byla jediná odpověď, na kterou se zmohla.
„Vy máte nějaké děti?“ zeptala se nakonec, když se trošku uklidnila a setřela slzu z usměvavé tváře.
„Pět,“ hrdě prohlásil Rasha. „Z toho tři tady s Nerou.“
„To poslední se vylíhlo před šedesáti lety a už dávno od nás odletělo,“ zasnila se dračice. „A to ještě před tím stačilo krásně vyděsit mladého Sýkoru.
„Cože? Strejda Sýkora o vás ví?“
„Samozřejmě,“ přikývla dračice. „Všichni hajní, co se tu vystřídali, o nás věděli. Tahle hájovna patří Sýkorům už čtyři generace. A ani drak se nemůže schovávat donekonečna před někým, kdo tu zná každý kámen. Proto máme s hajným tichou dohodu. On nás nechává na pokoji a my jeho taky.“
„A on se mi o vás nikdy ani slůvkem nezmínil. Tak tohle strejdovi vytmavím, až ho potkám.“
„Neřekl? Vždyť to byl přeci on, kdo ti dal tu píšťalku. A on tě naučil na ni hrát tu melodii.“ Prohlásil s bohorovným klidem Rasha. „Patřila už jeho otci, a protože Sýkorovi sami děti mít nemůžou, dal ji tobě.“
„To jsem vůbec netušila,“ hlesla jen tiše Jana.
„Vždycky je někde něco co netušíš, proto bys možná neměla tak unáhleně soudit své blízké. Tvůj strýček věděl už když se brali, že teta není úplně zdravá a že nemůže mít mláďata, a přesto ji měl rád natolik, že s ní zůstal. A dost se natrápil, když ho teta kvůli tomu dlouho odmítala. Přece si prý nepověsí na krk nemocnou ženskou. Dalo mu dost práce, než ji přesvědčil.“
„Tohle já opravdu vůbec netušila. U nás doma se o tomhle nikdy vůbec nemluvilo.“
Drak jenom pokýval hlavou. Tahle nevšímavost byla pro lidi odjakživa typická. „Proto tě mají Sýkorovi tak rádi. A možná, že i ten tvůj Radek má nějaký důvod, proč se o tebe tak bojí.“
Jana se tvářila zamyšleně a hlavou se jí honily útržky rozhovorů. Neříkal Radek jednou něco o tom že se v mládí staral o nějakou postiženou sestřenici, nebo tak něco...
Nera, jako kdyby jí četla myšlenky, se naklonila a šeptla jí do ucha: „A nenapadlo tě někdy se prostě zeptat?“
„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ale napravím to co nejdřív,“ dodala rozhodně.
Oba draci se na sebe jen podívali. Oč je jednoduší být zvířetem. Žádné zbytečné hloubání nad problémy, žádné předsudky, úvahy, zlost, ani ukrývané křivdy. Zkrátka když něco potřebujete, uděláte to, když nevíte, přesvědčíte se, a když vám něco hrozí, tak ať to kouká mít větší tesáky než vy anebo vzít nohy na ramena.
Další pohyb v břiše vytrhl Janu definitivně ze zamyšlení. Nera, která se o ni otírala tváří a nechávala se zrovna drbat za ušima, se jen protáhla a zavrtěla hlavou: „Tak na tohle bych si asi nikdy nezvykla.“
„A já bych zase nechtěla v jednom kuse sedět na hnízdě,“ oplácela Jana dračí pošťuchování.
„Dámy, nerad ruším vaše ženské rozjímání, ale máme společnost,“ zavětřil Rasha.
Jana se rozhlédla kolem. „Někdo z kluků, asi už mně hledají.“ Nebylo ostatně divu, slunce už stálo nízko a stíny se pomalu začaly prodlužovat.
Drak přikývl. „Asi se budeme muset rozloučit.“
„Příští léto se nejspíš neuvidíme, asi teď budu mít trochu jiné starosti, ale přespříští si na vás čas určitě najdu. A možná že přivedu ukázat ještě někoho,“ usmála se na oba draky a rukama si přejela po oblém bříšku.
„Rádi tě zase uvidíme, maličká. A nedělej si z toho hlavu, pro nás čas zas tolik neznamená jako pro vás lidi,“ rozloučila se za oba Nera.
„Zkrátka uvidíš nás, až zase uslyšíme tvoji píšťalku,“ doplnil ji drak.
Jana je oba ještě spěšně objala kolem krku a potom vykročila vstříc člověku, který je vyrušil. Ještě naposledy se ohlédla. Oba dva draci právě mizeli v houští. Usmála se a zamávala, jeden z ještěrů opětoval pozdrav tlapou.
Neznámý, co je vyrušil, byl podle očekávání Radek. Štrachal se do kopce příkřejší cestou a tvářil se spíš smířlivě, než ustaraně.
„Tady jsem. Zrovna jdu dolů k vám,“ zahalekala na něj zvesela.
Usmál se. Změna Janiny nálady ho očividně potěšila. „Nechceš se ještě podívat na západ slunce?“ navrhl.
„Ne ne, dneska už jsem se tady vynadívala až dost. Raději bych něco snědla, mám už docela hlad.“ Zamlouvala honem Radkův návrh a pomalu ho táhla dál od draků.
„Oheň už hoří a dole se už vesele hoduje. A kluci říkali, že pro nás mají i nějaký překvapení. „
„To zas bude nějaká jejich kulišárna.“ Zavěsila se do něj a hlavu opřela o jeho rameno. „A nezlob se, že jsem na tebe tak křičela, já vím, že to myslíš dobře...“
Zbytek hovoru se už k dračím uším nedostal, zanikl v poryvu větru a šumění stromů. Oba dva ještě chvíli pozorovali mladý pár, kterak se vzdaluje a vzájemně se přitom drží rukama kolem boků.
„Vidíš, já věděla že se zas usmíří, neříkala jsem toóóó... Ty pacholku... chmm... myslíš ty taky na něco jinýho?“ Hihňala se dračice, když se jí její druh začal ocasem otírat o podbřišek.
Rasha ji na místo odpovědi přikryl hřbet křídlem a zašeptal do ouška: „Jen na to samé co ty, lásko.“
Než přišli zpátky do tábořiště, bylo už šero. Oheň vesele plápolal, jeho oranžová záře osvětlovala okolí a zvuk kytary byl slyšet už z dálky. Jen dneska hrála nějak divně. Bylo to, jako kdyby někdo zkoušel nějakou písničku, která do lesa za normálních okolností vůbec nepatří.
„Šmarjá, co jste to zase vy dva vyváděli,“ spráskla ruce Jana, když uviděla podivnou výzdobu jejich tábořiště.
Nějaký dobrák se zaměřil mladý smrček který rostl jen dva kroky od srubu a ozdobil ho vším, co měl zrovna po ruce. Vedle lžic, ešusů a nožů, visely na stromku i psí obojek, něčí klíče, Lukyho amulet pro štěstí a Michalovy vojenské známky. Do větví stromku bylo tu a tam napícháno i nějaké lesní kvítí a celou scenérii nasvětlovala malá čajová svíčka položená na kameni pod stromkem.
„Jak vy?“ zatvářil se Michal jako neviňátko. „To ty si přece říkala, že si tu připadáš jako Maria ve chlívě. Tak jsme ti tu betlémskou salaš trochu přizdobili.“
A skutečně, i nad dveře srubu někdo připevnil hvězdu, narychlo udělanou z březové kůry. A když ještě Luky začal pro dokreslení atmosféry hrát Nesem vám noviny, Jana nevěděla jestli se začít smát a nebo lovit kapesník dojetím.
„Kluci, mám vás moc ráda, ale jednou vás za tyhle vtípky všechny uškrtím. A ty jsi o tom věděl, a neříkej, že ne,“ ukázala prstem na Radka, který se jen potutelně usmíval a tiše broukal s kytarou. „V životě by mně nenapadlo, že tady budu v prostřed léta slavit s vámi druhé vánoce. Tak šťastné a veselé,“ dodala a jednoho po druhém zobjímala.
Následovalo vzájemné gratulování k vánocům, Luky dal k lepšímu další neuměle zahranou koledu, Jana si sedla na kládu vedle Radka a přidala se ke zpěvu. Byla už tma, když dozpívali a u ohně táhlo na záda. Radek si přes ně přehodil celtu a potom s ní přikryl i Janu, stejně jako vzal Rasha pod křídlo svoji Neru. Hvězdy svítily, oheň hřál a těm dvěma nic nechybělo, stejně jako dračímu páru ukrytému někde v okolí. Dokonce i nadílku si udělali. Z buřtů, sušenek a plechovky kompotu, ve které se vzápětí po jejím uprázdnění podával grog. Dva ze tří králů s ním pak neustále připíjeli na zdraví nastávající mamině a jejímu potomstvu, až si z toho při zpěvu maličko šlapali na jazyk, ale nikomu to nevadilo.
Bylo už dost pozdě, když oheň dohořel a všichni se začali ukládat do srubu ke spánku.
„Dopneš spacák anebo mám přes tebe hodit ještě celtu?“ ozval se Radek, když zhasla poslední baterka a oba se už soukali do spacáků.
„Neboj, dovnitř se vejdu, i kdybych čekala trojčata,“ odpověděla Jana a pobaveně sledovala, jak to s ním při té představě trhlo.
„Dobrou“
„Dobrou“
„Brou“
„Fuj!“
„Co je?“ zeptal se kdosi z kluků.
„Káťa. Dala jí pusu na dobrou noc.“
„Radku, alespoň to nesváděj na to nebohý zvíře, když už se neumíš ovládat,“ ozval se něčí smích.
„Michale, okamžitě si jí přivaž, nebo nám bude v noci šmatlat po srubu a nevyspíme se nikdo,“ trvala na svém Jana.
„Káťo... no tak pojď sem potvoro.“
Ještě chvilku se ve tmě ozývalo cvakání drápů a šramot uvazovaného vodítka a pak se rozhostilo ticho. Jana poslepu sáhla pod hlavu a v malém batůžku nahmatala obrys dřevené píšťalky. Potom si zasněně pohladila kulatící se bříško. No, ať už mi budoucnost přinese cokoliv, alespoň jednu věc vím jistě, pomyslila si. Já jednou budu mít komu píšťalku předat, aby těm dvěma dělal společnost.
O pár chvil později, už se srubem ozývalo několikeré tiché oddychování a jen velká boule na spacáku označovala místo, kde spí další z těch, co možná ještě budou mít to štěstí mluvit s draky.