Tvorba - Texty

Kapitola druhá.
Jako voda

Jess se probudila, sotva první paprsky vycházejícího slunce dopadly na postel. Vstala a podívala se z okna. Městská zástavba, protkaná sítí ulic, se táhla kam až oko dohlédlo. Lidé se probouzeli navzdory časné ranní hodině a pospíchali za prací. Někteří vytahovali svá auta z garáží, ti méně šťastliví vyráželi pěšky.
Jak v tomhle můžou ti lidé žít. Povzdechla si. A proč tu vůbec jsem já, když v lese by mi bylo mnohem líp. Jess tenhle lidský zmatek nenáviděla a sama nechápala jak to v něm mohla vydržet půl roku. Dva měsíce v nemocnici a čtyři tady u Petra. Vlastně to věděla, jenom si to nechtěla připustit. Bylo to kvůli němu.
Tenkrát po té srážce ležela v lese tři dny. Její zranění se ukázala vážnější, než zprvu myslela a když ji tam našel potlučenou, nemněla už sílu se před ním schovat. Veškerou svoji energii co jí zbývala vložila do jediného kouzla. Získat a udržet si lidskou podobu. Tehdy ještě netušila že v ní zůstane šest měsíců.
Petr byl tremp a našel ji vlastně náhodou. Postaral se o ni a sehnal auto které ji odvezlo do nemocnice. Jí draka! Do lidské nemocnice. Kdyby jí nebylo tak zle, asi by rovnou utekla, utajení neutajení. Tím to ale neskončilo. Denně se chodil ptát jak se jí daří, i když ho k ní zprvu nechtěli ani pustit. Snad mněl o ní strach, snad za ní cítil odpovědnost a nebo byl už dlouho sám a Jess se mu líbila?
Jess odešla od okna a na chvíli zapózovala před zrcadlem. Tohle tělo si vyčarovala spíš po paměti, ale řekla by, že se jí celkem povedlo. Dlouhé havraní vlasy, hnědé oči, středně velká pevná ňadra. Možná jsem si mohla přičarovat oblejší boky, nebo plošší bříško zauvažovala, ale teď už je stejně pozdě něco měnit. Ba ne, jsem jistá, určitě jsem se mu líbila.
Vlastně i ona k němu cítila zvláštní směs vděku a sympatií. To kvůli němu se do všeho tak nějak zamotala a nyní tu trčela v cizím těle, ve světě, do kterého nepatří. Rovněž ale cítila, že to všechno už nebude mít dlouhého trvání. Nechtěla Petrovi nijak ublížit, ale lidskou podobu už dlouho neudrží a pak se budou muset rozloučit.
Jess si sedla na postel a začala se oblékat. Chvíli zápasila s podprsenkou a pak ji vztekle hodila do kouta. Jak můžou lidské ženy tuhle hovadinu nosit! Vyplížila se z pokoje a z hromady čistého prádla šlohla Petrovi jeden nátělník. Zase.
Když šla kolem Petrova pokoje, neodolala a nakoukla dovnitř. Ležel tam ve své posteli, tak nádherně bezbranný, jako spící srnec. Jess až zatrnulo při představě, co by s ním její ostré tesáky dovedly, kdyby chtěla. Cukla sebou a nohou při tom zavadila o kytaru, co napůl ležela a napůl stála opřená o židli. Kytara se s patřičným rámusem skácela a Jess raději utekla.
Když se Petr vyštrachal z pokoje, už připravovala snídani.
„Ahoj Jess. Pořád ranní ptáče?“
„Zato ty koukáš jako krtek.“
„Možná, ale vidím tebe, takže být krtkem zase nebude tak špatný.“ Odvětil a vyndal si z ledničky krabici s mlékem.
„Být krtkem neviděl bys vůbec nic.“
Petr odložil krabici na stůl a obejmul Jess kolem pasu: „Potom bych si tě musel najít po hmatu.“
Jess odstrčila mléko co nejdál od sebe. Téhle divné bílé věci opravdu na chuť nepřišla. Jo kdyby tak byl alespoň kousek syrového masa.
Petr si sedl naproti a zamyslel se. I po půl roce pro něj byla pořád záhadou. Když jí tenkrát přivezl do nemocnice, nikdo nevěděl, kdo je, ani co se jí stalo. Popravdě, ani dnes nebyl o mnoho moudřejší, spíš naopak.
Jako jméno tehdy řekla jenom Jess, ale jestli to znamená Jessika, Jezabel, nebo něco úplně jiného, to neřekla. Odkud je? Neřekla. Co se jí stalo? Neřekla. Jenom krčila rameny. S některými běžnými úkony z počátku zoufale zápasila. Uměla číst, ale psala hůř než prvňáci a jenom tiskace. Zkoumali, zda není mentálně retardovaná, ale zjistili pravý opak. Nakonec se shodli, že utrpěla šok a ztrátu paměti a že to snad časem přejde. A divné věci se kolem ní děly dál. Nejprve jí v boku našli zahojenou střelnou ránu. Pak jí anesteziolog skoro nedokázal uspat. A když střelu vyndali, zjistili, že tahle munice se už přes šedesát let nepoužívá. Možná běženka, ale nikdo ji nepostrádal. Jako by nikdy neexistovala. Nakonec všichni přijali s ulehčením, když se Petr nabídl, že se Jess může k němu na čas nastěhovat. A tak z obrovské papírové války s úřady vyvázl jen s podmínkou, že musí s Jess chodit na pravidelné kontroly a nechat jí vystavit provizorní doklady. O tom, co k ní Petr cítil, se raději nikomu nezmínil.
„Petře. No tak Petře!“
„Co se děje?“ vytrhl se ze zamyšlení.
„Pojedeme?“
„Vždyť víš, že jo. Ale napřed se musíme stavit v sanatoriu. Víš, že jsem to slíbil! A pak, chci se taky podívat za mámou.“ Dodal smutně.
Jess se na jejich společné výlety vždycky moc těšila. Vypadnout na pár dní z města, do lesa, tam ona byla doma. Nepotřebovala by k tomu ani spacák a karimatku. Napřed ale musela přetrpět nekonečně dlouhé dopoledne s doktory, kteří kontrolovali, jaké dělá v domácím ošetřování pokroky.
Jess naštěstí nebyla hloupá. Spoustu věcí okoukala ještě v nemocnici. Jak funguje vypínač, nebo vodovod, jak se drží lžíce a tužka, zkrátka věci lidem tak důvěrně známé, ale naprosto nezvyklé pro dračí tlapy. Pravda, některé věci se musela opravdu naučit od základu, jako třeba psací abecedu. Tu v lese nenajdete ani na turistických ukazatelích, ale hodně jí pomohl Petr. Dnes už si s doktory spíš jen hrála. Hrála s nimi poťouchlou a zlomyslnou hru na ztrátu paměti.
„Tady jsi, Petře.“ Vytrhla ho z rozhovoru s jakýmsi lékařem.
„Dnes jste skončili nějak brzo.“
Přikývla a zatvářila se přitom navýsost spokojeně. Primáře Podolského se jí dnes opravdu podařilo rozhodit velmi rychle. Jess prostě vytáhla z jeho knihovny svazek psaný středověkou latinou a začala z něj plynule předčítat. Tohle písmo důvěrně znala a četlo se jí mnohem lépe, než ty moderní klikyháky. Když navíc ukázala, že čteným pasážím i rozumí, nebohý primář raději sezení ukončil a šel se napít něčeho ostřejšího.
„Prosím pojď na chvíli se mnou, představím tě,“ řekl jí Petr a aniž by čekal na odpověď, vedl ji do pokoje.
„Jess, tohle je moje máma. Mami tohle je Jess, vyprávěl jsem ti o ní.“
I Jess už o Petrově matce slyšela. Věděla, že když před třemi lety její muž, Petrův otec, zemřel, zhroutila se a už se nevzpamatovala. Možná i proto se o ni Petr tak staral. Nechtěl, aby se něco podobného stalo podruhé.
Nyní stanuly obě ženy proti sobě tváří v tvář. Jess plná síly a Petrova matka pohublá a se strhanými rysy. I přes všechny prožité útrapy se v její tváři dala rozpoznat Petrova podoba. Jess rovněž překvapilo, že navzdory tomu, co slyšela, ji Petrova matka vnímá. Co víc, dokonce si ji zkoumavě prohlíží.
„Kdo jsi a proč se zajímáš o mého syna?“ zeptala se tiše. „Ty přeci nejsi člověk?“
Jess si přiložila prst ke rtům: „Nebojte se. Petr mi zachránil život. Nemohla bych mu ublížit.“
Zřejmě ji to upokojilo, protože se na její tváři znovu objevil prázdný výraz a odšourala se k oknu. Jess se opatrně rozhlédla, jestli je někdo neslyšel. Petr však byl zabrán do hovoru s lékařem.
„Je mi líto, ale její stav se nikterak nemění. Na okolí nereaguje, jenom občas rozmlouvá se svým zemřelým manželem…“
Kdyby tak věděli. Ta žena na první pohled poznala to, co ostatním unikalo. A ji prosím nazývají bláznem.

Oprýskaná škodovka, které Petrův kamarád láskyplně přezdíval Prašivka, se zastavila u okraje lesa.
„Dál už se nedostanu. Zbytek budete muset dojít pěšky.“
„To nevadí, my se rádi projdeme,“ odvětil Petr a začal z auta vyndávat bagáž.
„Jestli vás nesežerou medvědi, tak se tu pro vás v neděli zastavím.“
„Tady žádní medvědi nejsou, to bych o nich musela vědět. A kdyby, tak už bych si s nimi poradila,“ dodala zcela vážně Jess, přehodila si batoh přes záda a vyrazila k lesu.
Petr popadl vlastní batoh, rozloučil se s kamarádem a pospíšil si za ní. Nevěděl přesně proč, ale tomu, co říkala, věřil.
Rozhlédl se okolo sebe. Podzim už byl v plném proudu a listí na stromech hrálo všemi barvami. Ale v Brdských lesích bylo pěkně v jakémkoliv ročním období. S kytarou a bandou kamarádů se tu dalo zašívat třebas celý týden. A s Jess? S ní by tu klidně zůstal napořád. Cítil to jak nikdy před tím. Tušil, že se jí ve městě nelíbí a že v něm zůstává jen kvůli němu. A taky tušil, že před ním něco tají. A takhle to bylo u Jess se vším. Když jí sem poprvé vzal, sliboval si od toho, že jí to pomůže vzpomenout si. Brzy ale zjistil, že tyhle lesy zná mnohem lépe než on. Znala tu každý kámen, cestám se vyhýbala a chodila zkratkami, o jejichž existenci nikdo ani netušil. Dokonce se vyznala i ve vojenském pásmu. Jednou si Petr povzdechl, že by rád viděl opuštěný vojenský bunkr Na Jordánu. Beze slova námitek ho protáhla zakázaným prostorem tam i zpátky a on z ní byl u vytržení.
Jess opustila cestu a namířila si to do hustého smrčí.
„Prosím tě kudy mně to zase táhneš? Ke srubu je to na druhou stranu.“
„Uvidíš.“
„Tam ale nic není.“
„Nech se překvapit.“
Ještě chvíli se brodili mlázím, než vyšli na malou mýtinu. Ze tří stran ji lemovaly mladé stromky a ze čtvrté skála, tedy spíš příkřejší stráň. Zřejmě tu býval kdysi kemp, protože ve stráni se ještě daly rozpoznat pozůstatky po nějaké chatrči. Kousek od ní leželo na zemi ohniště a omšelá kláda. Doprostřed ohniště někdo obřadně položil kámen a na něj smrkovou větévku.
„Tak jak se ti tu líbí Petře?“
„Tohle je pěkný místo, Jess. Zřejmě sem už nikdo moc nechodí, protože ta větvička už stačila uschnout.“
„Alespoň tady budeme mít trochu soukromí.“
Petr ji objal kolem pasu a ona se k němu přitiskla, aby jí mohl políbit. Když jí tohle udělal poprvé, pořádně se lekla a málem se vrátila do původní podoby. Pak ale přišla na to, že jí Petrovo objetí vůbec není tak nepříjemné. Dnes jim bohužel nebylo dopřáno spočinout jeden druhému v náručí.
„Co se děje, Jess?“ zeptal se, když sebou trhla, až mu málem vyrazila zuby.
„Někdo sem jde.“
„K sakru.“ Zaklel Petr. Vidina další společnosti mu dnes nepřišla nikterak lákavá.
„Kdes koho viděla?“
„Dva lidi se psem, nahoře nad strání.“
Podíval se tím směrem, ale nikoho neobjevil. Když se dobu nic nedělo, nelitoval námahy a na stráň vyběhl. V dálce uviděl dvě postavy s dovádějícím zvířetem, vzdalující se zřejmě za vidinou nějakého vlastního cíle. Petr opatrně slezl zpět a mlčky se posadil na kládu.
„Co se děje? Jdou sem?“ zeptala se a přisedla k němu.
„Ne,“ odsekl a dál koukal do zemně.
„No tak stalo se něco?“
„Jess jak jsi o nich věděla?“
Pokrčila rameny.
„Jess, ti dva šli po cestě, která je až někde vzadu v půli kopce. Stěží jsem je viděl a to ani nemluvím o tom, že jsi je přes tu stráň vidět nemohla. Můžeš mi prosím říct, jak jsi se o nich dozvěděla?“
„Petře, prosím, neptej se.“
„Jess, já tě mám rád a už jsem si zvykl na to, že vidíš i ve tmě a že se tě bojí sousedovic dobrman. Nevadí mi, když ujídáš syrové jídlo z ledničky. A je mi jedno, že nevím, kdo jsi, ani odkud jsi přišla. Ale můžeš mi prosím říct, proč se okolo tebe pořád dějí ty divné věci?“
„Já… já nevím.“
„Proboha Jess, můžeš mi to alespoň zkusit nějak vysvětlit? Ale hlavně mi zase netvrď, že si nic nepamatuješ, protože já vím že to není pravda.“
„Petře, já … Nemůžu ti to zkrátka vysvětlit, stejně bys mi nevěřil.“
Petrova hlava se rezignovaně svezla na její rameno. Jess ucítila na prsou hřejivé krůpěje v místech, kam dopadly Petrovy slzy. Tohle ne, tohle přeci ne… Nechtěla mu nijak ublížit a ji samotnou to bolelo snad ještě víc, než když se v letu zamotala do drátů elektrického vedení.
Jess se náhle rozhodla: Tuhle podobu už stejně dlouho neudržím. Pravděpodobně je tohle náš poslední společný víkend. Petr si zaslouží, aby jeho láska došla alespoň na malou chvíli naplnění.
Shodila si svetr z ramen a začala mu rozepínat košili.
„Jess, co to…?“
Umlčela ho polibkem, jak to tak často vídala u jiných. Neprotestoval, naopak objal ji kolem pasu a jeho ruce zabloudily pod její tričko. Shodili ze sebe zbytek šatů a pak se svezli do trávy.

Vždyť je to už víc jak dvě století, co jsem se naposledy milovala blesklo jí hlavou. A právě tak je to dlouho, co jsem naposledy viděla někoho svého druhu. Bylo to v Ardenském lese, krajem táhla Napoleonská vojska a on byl nádherný Rudý drak. Milovali jsme se divoce a vášnivě, zpustošili jsme přitom pěkný kus lesa a z našeho spojení vzešlo vejce, které se nakonec stejně nevylíhlo.
Au, vytrhla se ze vzpomínek, když loktem zavadila o nějaký kámen. Pořád si nemůžu zvyknout, že mám jiné tělo, povzdechla si a o to víc se k Petrovi přitiskla.

Leželi v trávě vedle sebe a oddychovali. Jess cítila, že ji milování vzalo poslední sílu. Teď už svoji podobu neudrží. Vstala a vykročila do středu mýtiny.
„Jess, kam jdeš?“
„Musíme se rozloučit, Petře.“
„Probůh, kam chceš takhle chodit,“ zaúpěl a začal si rychle oblékat kalhoty. Spěchal při tom tak, až se do nich zamotal a upadl.
„Jess, neopouštěj mě.“
„Musím, Petře.“
„Ale proč?“
„Asi bys měl vědět Petře, že tohle není moje skutečná podoba. Tohle není mé skutečné tělo.“
„Proboha, já ti nerozumím.“
„Uvidíš sám,“ řekla a zrušila kouzlo. Její tělo se začalo měnit. Hlava se protáhla, ruce a nohy mohutněly, její dříve hladkou kůži teď pokrývaly šupiny. Začala rychle růst, odkudsi se objevil ocas, rohy a obrovské špičáky. Když byla proměna dokončena, stál na pasece dvacet metrů dlouhý černozelený drak. Vlastně dračice.
„Ááách,“ vzdychla blahem a začala roztahovat svoje obrovská netopýru podobná křída, která musela mít posledních šest měsíců ukrytá. Lidská podoba je tak nepohodlná.
Petr stál jako sloup, neschopen sebemenšího pohybu.
„Jess? Já…Ty…“
„Ano Petře jsem to já. Tohle je má pravá podoba. A pořád jsem ti vděčná že ses mě tenkrát ujal, když jsem byla zraněná.“
Bylo to naprosto šílené, ale všechno to do sebe najednou zapadlo.
„Tak proto se pořád děly všechny ty divné věci? Proto to staré zranění a všechno ostatní kolem tebe?“
„Ano. Právě proto. A proto se teď také musíme rozloučit.“
„Ale Jess, já tě stejně miluju, ať už jsi kdo jsi.“ Pokusil se jí obejmout kolem krku, ale rychle ucukl. Její tělo teď vydávalo jen málo tepla a pokrývaly jej tvrdé šupiny. Tep jejího srdce byl pomalý a přes silný krunýř ho stěží cítil.
„Vidíš Petře, proto se musíme rozejít. Ty jsi člověk a já drak. Tebe čeká tvůj vlastní život a mě můj.“
„Uvidíme se ještě někdy? Nepřežil bych to, už tě nikdy víc nespatřit.“
Chvíli přemýšlela: „Dobrá tedy, uvidíme se na tomto místě, sedmý úplněk po novém roce, za třicet let.“
„Za třicet let?“ Zaúpěl. „Proboha vždyť to mi bude pětapadesát.“
„Čas plyne jinak, když jsi drak.“
„A proč zrovna sedmý úplněk? Proč ne první?“
„Protože draci obvykle nemívají kalendář. A krom toho v červnu je už v teplo i v noci.“
„Proboha Jess.“ Petr ji znovu objal. Tentokrát neucukl. „Jak se vlastně jmenuješ doopravdy?“
„Jesseniavalomonte…………“ Vychrlila na něj dlouhou řadu slov, kterým nerozuměl a kdo ví, snad ani rozumět nemohl.
„Tohle celé je tvoje jméno?“
„Jméno, životopis a rodokmen v jednom. I ty jsi do něj přispěl.“
„Já? Jak prosím tě?“
„Ve vaší řeči by to znělo asi jako ¨Člověkem zachráněna, člověkem milována.¨.“
Pustil ji z objetí a jeho oči se leskly.
Jess ustoupila dál na volné prostranství a znovu roztáhla svá křídla. „Nashledanou, Petře.“
Poté se otočila a bez jediného ohlédnutí odletěla pryč.

Stromy už dávno shodily listí a Jess se ve svém pelechu na skále protáhla. Potom se nadzdvihla a čenichem obrátila kropenaté vejce pod sebou. Zřetelně přitom cítila, jak se uvnitř něco pohnulo.
Tohle je přeci šílenost! Slyšela už pověsti o dračích dětech, ale tam to bylo vždycky naopak. Petr mě musel milovat víc, než jsem si vůbec kdy byla ochotná připustit, prolétlo jí hlavou. Znovu si opatrně lehla na vejce, aby nezastydlo. Něco takového se snad ještě žádné dračici nepoštěstilo. Už se těším, až o tom Petrovi řeknu, usmála se potom svým dračím způsobem. Konec konců, třicet let uteče jako voda…