Až do konce
Až se vás zase někdo zeptá: „Jakže to vlastně končí Dračí doupě?“ Nezbývá většinou, než si povzdychnout a pustit se do vysvětlování hry, jejíž pravidla jsou složitější a obsáhlejší než vysokoškolská skripta. A nebo se trochu zamyslet a přijít na to, že konec by mohl vypadat třeba takhle:
Dan vzal za kliku a otevřel dveře pokoje. Smutkem se mu sevřelo srdce. Mirek ležel na posteli a byl zase o něco bledší a hubenější než posledně.
„Ahoj Dany, jak se máš?“
„Ále, profesoři se zbláznili, a to ještě není ani pololetí,“ povzdechl si Dan. „A ty?“
„Je to pořád stejný.“
Byla to lež, oba to věděli. Od Mirkovy mámy se Dan dozvěděl, že se jeho nemoc zhoršuje. Paralýza mu zachvátila už půl těla a postupuje pořád výš. Až se dostane k srdci… Raději nemyslet.
„Holky chtěly přijít taky, ale nemohly. Mají dneska házenou.“
„To je dobře. Nechci, aby mně takhle viděly.“
„Jo, a pozdravuje tě ten tlustej chlap od vás z práce.“
„Jandera? Bodejť by nepozdravoval. Rok a půl sem za něj sundával materiál z horních regálů. Teď si pro něj musí lézt sám. Dovedeš si ho představit na štaflích?“ uchechtl se Mirek, ale vzápětí se rozkašlal a nakonec začal zvracet do plastové mísy, co ležela připravená u postele.
„Proboha, co je ti? Mám někoho zavolat?“ lekl se Dan.
„Nikoho nevolej,“ otřel si Mirek ústa kapesníkem, „to jen poslední dobou mám problém udržet v sobě jídlo. Dany, prosím tě, skoč to někam vylejt, nebo tu padneme smradem oba.“
Dan s velkým sebezapřením vynesl mísu do koupelny a otevřel ventilačku. „Kdyby to bylo v Etiamu, nebo v Nordmintu vylil bych to rovnou z okna,“ pokusil se přitom o nesmělý vtip.
„Pak bys ale před tím, podle městského nařízení, musel hlasitě zvolat ´pozor voda´, jinak by tě rychtář… Hart vsadil do klády,“ kontroval Mirek. „A kdyby pod tím oknem šel třeba nějaký konšel, to bys mohl dostat, třeba i třicet ran bičem.“
Dany se pousmál. Mirek byl pánem jeskyně už dlouho a tyhle vtípky byly přesně v jeho stylu. Před rokem jejich družina zlikvidovala krysodlaka a našla v jeho příbytku stohy kompromitujících lejster a dopisů. Nenapadlo je nic rozumnějšího než dokumenty odevzdat. Etiamský purkmistr je nechal za odměnu okamžitě zavřít, protože část dokumentů byla na jeho jméno. Družina pak musela pracně prchat z vězení. Jindy zas od nich chtěla hostinská koupit trochu jedu, prý na krysy. Noc na to zesnul její manžel. Hostinská samozřejmě na mučidlech vše přiznala a následoval další útěk.
„Hráli jste?“ zeptal se Mirek.
Dan zavrtěl hlavou. „Už půl roku ne. Čekáme na tebe,“ dodal malou lež.
„Musíte hrát dál, beze mne.“
Dany chtěl protestovat, ale byl umlčen. „Podívej, mně může trvat třebas dva roky, než mně z toho doktoři vyhrabou. Do té doby se vám družina rozpadne. Pána jeskyně musí převzít nějaký zkušený hráč, třeba ty nebo Klára,“ dokončil Mirek velkou lež. Velkou milosrdnou lež. Milosrdnou ne k němu, on už mohl sotva co očekávat, ale milosrdnou ke své družině.
„Klára teď asi bude mít jiné starosti,“ špitnul nesměle Dan, „oni čekají další mimino.“
Klára byla Danyho sestřenice a zároveň nejstarší člen jejich družiny. Svojí hraničářku Katrin si přinesla sebou, ještě ze své původní družiny. Vlastnila první vydání Dračího doupěte, ještě z doby než se sešity začali číslovat a byla to právě ona, kdo přivedl Danyho ke hře.
„Potom je to na tobě.“
Dany byl hrdým majitelem barbarského válečníka jménem Tormvald. Svým mečem dokázal vyřešit hodně problémů, obra lidožrouta nevyjímaje. Většinu času se i snažil chránit slabší postavy kouzelníků a alchymistů. Ale Pán jeskyně? Řídit celou hru? „Míro, na to nemám.“
„Zbývá snad někdo jiný?“
Oba teď mysleli na totéž . Kouzelnice Taranis a elfská hraničářka Lianol. Jinak holky od sousedů, dvojčata Lucka a Pavla. Právě vyšli ze základky, puberta pěkně vytvarovala jejich těla a neustále se hádaly. To by nedělalo dobrotu. A Klářin desetiletý syn Petřík? Se svým hobitím alchymistou, kterému kdoví proč říkal Šedá tlapka. Ten byl zkrátka moc malý.
„Hmm... Asi máš pravdu.“
„Podej mi prosím tě tašku.“
Dany vytáhl zpoza skříně odřenou vojenskou brašnu plnou knížek a papírů a položil ji na Mirkovu postel. Ten začal její obsah rozkládat kam až dosáhl.
„Tady jsou herní knížky. Ty už stejně znáš. Bestiáře a to nejdůležitější, mapy. Přimaloval jsem tam už i království Inram, se Zlatým městem. Je to dost na jihu, takže palmy, velbloudi, jedovatí hadi. Můžou se tam setkat třeba s beduiny nebo otrokáři. Ve Zlatém městě zase budou knihovny s novými kouzly, fanatičtí Asasini nebo nějaká hrobka plná nemrtvých. Katrin a Lianol mají kouzelné meče?“
Dan mlčky přikývl.
„To je dobře. Mohl by tam být i žlutý drak, ale s ním opatrně, ať nevybiješ celou družinu. Raději je nech utéct, kdyby…“
„Tohle snad nějak zvládnu,“ přerušil ho Dan. „Ale chybí mi tvoje znalosti středověku. Jak jsi nám líčil život v Etiamu a Nordmintu. Kdo to byl urbíř, proč nevěstky nosí žluté šlojíře a jaký oděv nosí lazebnice, aby jim nebylo vidět kdovíco. Aby to mělo atmosféru a nebyla to jen tupá pobíječka všeho co nám přijde do cesty.“
Mirek se na chvilku zamyslel. „Kdepak. Jenom o tom to není. Každá hra musí mít taky nějakou zápletku. Menší konflikty můžou být jednoduché. Třeba vesnice versus loupežníci. Můžeš to ale vylepšit nějakou nedějovou záležitostí, třeba jak jste se ujali prokletého psa.“
„Toho mi nepřipomínej,“ zaúpěl Dan a chytil se za tvář. „Mému barbarovi kvůli té potvoře vytrhli zdravý zub.“
Mirek se na chvíli odmlčel a rukou prohrábl další štos papírů: „Naproti tomu větší konflikt, může mít už svůj příběh napsaný a družina se ho jen snaží ovlivnit, nebo v něm alespoň přežít.“
„Jako třeba povstání ve východním Fríru?“
„Ano. Bylo jedno na kterou stranu se přidáte, ta vzpoura byla od samého začátku odsouzená k neúspěchu. I když musím přiznat, že jste mně dost zaskočili, když jste zničili královskou zástavu a útok se zastavil.“
„A ty jsi nám pak ani neřekl, jestli hraběte Igota skutečně popravili, nebo jestli unikl,“ vyčítavě dodal Dan
„To je tajemství,“ zazubil se Mirek a natáhl se na lůžku tak pohodlně, jak mu to situace jen dovolovala. „A někdy se stane,“ rozvíjel dál svoji teorii, „že ti postavy začnou žít pod rukama svým vlastním životem.“
„Tak proto Slavi Dvacetník zradil? Proto si nechal umřít Níma?“
Mirek jen přikývl.
„A slepá Lusy?“ zeptal se Dan na huculskou klisnu, která ho provázela už od začátku dobrodružství a stala se jeho miláčkem.
„Ta jediná je skutečná. Viděl jsem ji vystupovat na Točníku s nějakou koňskou šou.“
Oba teď vzpomínali na poslední hru. Trvala až do dvou do rána a mimořádně se vyvedla. Čarodějka Janis pátrala po skrytém údolí, jednorožci údolí chránili, oni bránili jednorožce a druid Nímo s Lusy se proplétali dějem tak, jak jim to jen jejich prokletí dovolilo. Vše nakonec dobře dopadlo. Janis skolil černý blesk, hordy trolů se rozutekly a oni za odměnu směli nakrátko spatřit skryté údolí. I s jeho vřídly čiré magie a moudrou dračicí Jess a dalšími zázraky. Malý Petřík jim ke konci usínal na stole a Klára ho musela do postele odnést. To ale bylo ještě před tím než Mirka zachvátila ta zpropadená nemoc. Teď už se to zdálo jako věčnost.
„Tady máš ještě pár námětů k dalším dobrodružstvím. Už jsem to nestihl dál zpracovat.“ Ta slova vytrhla Danyho ze zamyšlení. Mirek mu s omluvným výrazem ve tváři podával hrst papírů s naškrábanými poznámkami a ruka se mu chvěla. Dany je přelétl pohledem. Většinou tam bylo jen kdo a o co usiluje a potencionální spojenci jedné a druhé strany. Ke konci už byl jen seznam jmen. Existence bez příběhu, národnosti či rasy.
„Řekni mi alespoň, kde bereš všechna ta jména.“
„Kde? Většinou přímo za vašimi zády, četl jsem hřbety knížek a zkoušel různé přesmyčky. Proto jsem vždycky sedával čelem ke knihovně. Jména Slavi a Nýmo zase pochází z nápisu na Pavlínině tričku.“
„Tak proto jsi jí pořád koukal na prsa,“ neodpustil si poznámku.
„Jo, to taky,“ neochotně připustil Mirek. „To na mně bylo tak vidět?“
Dan jen mlčky přikývl.
„Ach jo.To sem celej já. Vždycky udělám nějakou ostudu,“ povzdechl si. Samota ho vždycky skličovala. Teď víc než kdy jindy. A Pavlína se mu ke všemu celkem líbila.
„A kam si myslíš, že jsem celý večer koukal já,“ pokusil ho ze zasmušilosti vytrhnout Dan.
Chvíli oba mlčeli. Pak se mu na tváři objevil úsměv: „Že je ale má. Co?“
Dan jen znovu přikývl. Nač by ho zatěžoval tím, že Pavlína už asi někoho má. Ať myslí alespoň chvíli na něco hezkého. Zvedl se k odchodu.
„Počkej,“ zarazil ho Mirek. Rychle posbíral rozházené sešity do brašny a podal mu jí. „Tohle budeš potřebovat. Kostky jsou tam taky a druhou desetistěnku má asi Klára. Musíte hrát dál.“
„Zkusíme to.“
„A prosím tě, nech žít slepou Lusy.“
„Neboj.“
„A pozdravuj Katrinu a Šedou tlapku. A obě holky můžeš taky.“
Dan mlčky přikývl a stiskl mu ruku na rozloučenou. Potom si přehodil brašnu přes rameno a rychle odešel. Musel, protože slzy se mu draly do očí.
Družina se už nikdy nesešla. Čtrnáct dní na to odvezli Mirka do nemocnice, kde brzy po té, tři dny před vánočními svátky zemřel. Hrdý Igot, Moudrá Jess, zbabělec Slavi, slepá Lusy a další zemřeli s ním.
To by mohl být vlastně konec celého příběhu, ale naštěstí není. Jednak proto, že příběhy by mohly končit přeci jenom trochu veseleji. A jednak proto, že fantasy bude žít tak dlouho, pokud zbude jediná mysl, která je schopna pojmout hrdé válečníky, tajemné mágy a mocné draky.
Devět let nato našel malý Petřík, nyní už velký Petr, v knihovně zastrčený sešit. Odřený sešit s červeno hnědou obálkou, na kterém byl nakreslen v kůži oděný barbar bojující s drakem. Tohle přeci znal. Kdysi to hrával a bavilo ho to. Tady je jeho hobit Šedá tlapka a ostatní. Ale těch knížek muselo být přeci víc… Vlastně - určitě jich bylo víc!
Nevadí, až zas přijede na víkend strejda Dan, musí se ho zeptat, kde skončil ten zbytek. A potom možná…
Dan vzal za kliku a otevřel dveře pokoje. Smutkem se mu sevřelo srdce. Mirek ležel na posteli a byl zase o něco bledší a hubenější než posledně.
„Ahoj Dany, jak se máš?“
„Ále, profesoři se zbláznili, a to ještě není ani pololetí,“ povzdechl si Dan. „A ty?“
„Je to pořád stejný.“
Byla to lež, oba to věděli. Od Mirkovy mámy se Dan dozvěděl, že se jeho nemoc zhoršuje. Paralýza mu zachvátila už půl těla a postupuje pořád výš. Až se dostane k srdci… Raději nemyslet.
„Holky chtěly přijít taky, ale nemohly. Mají dneska házenou.“
„To je dobře. Nechci, aby mně takhle viděly.“
„Jo, a pozdravuje tě ten tlustej chlap od vás z práce.“
„Jandera? Bodejť by nepozdravoval. Rok a půl sem za něj sundával materiál z horních regálů. Teď si pro něj musí lézt sám. Dovedeš si ho představit na štaflích?“ uchechtl se Mirek, ale vzápětí se rozkašlal a nakonec začal zvracet do plastové mísy, co ležela připravená u postele.
„Proboha, co je ti? Mám někoho zavolat?“ lekl se Dan.
„Nikoho nevolej,“ otřel si Mirek ústa kapesníkem, „to jen poslední dobou mám problém udržet v sobě jídlo. Dany, prosím tě, skoč to někam vylejt, nebo tu padneme smradem oba.“
Dan s velkým sebezapřením vynesl mísu do koupelny a otevřel ventilačku. „Kdyby to bylo v Etiamu, nebo v Nordmintu vylil bych to rovnou z okna,“ pokusil se přitom o nesmělý vtip.
„Pak bys ale před tím, podle městského nařízení, musel hlasitě zvolat ´pozor voda´, jinak by tě rychtář… Hart vsadil do klády,“ kontroval Mirek. „A kdyby pod tím oknem šel třeba nějaký konšel, to bys mohl dostat, třeba i třicet ran bičem.“
Dany se pousmál. Mirek byl pánem jeskyně už dlouho a tyhle vtípky byly přesně v jeho stylu. Před rokem jejich družina zlikvidovala krysodlaka a našla v jeho příbytku stohy kompromitujících lejster a dopisů. Nenapadlo je nic rozumnějšího než dokumenty odevzdat. Etiamský purkmistr je nechal za odměnu okamžitě zavřít, protože část dokumentů byla na jeho jméno. Družina pak musela pracně prchat z vězení. Jindy zas od nich chtěla hostinská koupit trochu jedu, prý na krysy. Noc na to zesnul její manžel. Hostinská samozřejmě na mučidlech vše přiznala a následoval další útěk.
„Hráli jste?“ zeptal se Mirek.
Dan zavrtěl hlavou. „Už půl roku ne. Čekáme na tebe,“ dodal malou lež.
„Musíte hrát dál, beze mne.“
Dany chtěl protestovat, ale byl umlčen. „Podívej, mně může trvat třebas dva roky, než mně z toho doktoři vyhrabou. Do té doby se vám družina rozpadne. Pána jeskyně musí převzít nějaký zkušený hráč, třeba ty nebo Klára,“ dokončil Mirek velkou lež. Velkou milosrdnou lež. Milosrdnou ne k němu, on už mohl sotva co očekávat, ale milosrdnou ke své družině.
„Klára teď asi bude mít jiné starosti,“ špitnul nesměle Dan, „oni čekají další mimino.“
Klára byla Danyho sestřenice a zároveň nejstarší člen jejich družiny. Svojí hraničářku Katrin si přinesla sebou, ještě ze své původní družiny. Vlastnila první vydání Dračího doupěte, ještě z doby než se sešity začali číslovat a byla to právě ona, kdo přivedl Danyho ke hře.
„Potom je to na tobě.“
Dany byl hrdým majitelem barbarského válečníka jménem Tormvald. Svým mečem dokázal vyřešit hodně problémů, obra lidožrouta nevyjímaje. Většinu času se i snažil chránit slabší postavy kouzelníků a alchymistů. Ale Pán jeskyně? Řídit celou hru? „Míro, na to nemám.“
„Zbývá snad někdo jiný?“
Oba teď mysleli na totéž . Kouzelnice Taranis a elfská hraničářka Lianol. Jinak holky od sousedů, dvojčata Lucka a Pavla. Právě vyšli ze základky, puberta pěkně vytvarovala jejich těla a neustále se hádaly. To by nedělalo dobrotu. A Klářin desetiletý syn Petřík? Se svým hobitím alchymistou, kterému kdoví proč říkal Šedá tlapka. Ten byl zkrátka moc malý.
„Hmm... Asi máš pravdu.“
„Podej mi prosím tě tašku.“
Dany vytáhl zpoza skříně odřenou vojenskou brašnu plnou knížek a papírů a položil ji na Mirkovu postel. Ten začal její obsah rozkládat kam až dosáhl.
„Tady jsou herní knížky. Ty už stejně znáš. Bestiáře a to nejdůležitější, mapy. Přimaloval jsem tam už i království Inram, se Zlatým městem. Je to dost na jihu, takže palmy, velbloudi, jedovatí hadi. Můžou se tam setkat třeba s beduiny nebo otrokáři. Ve Zlatém městě zase budou knihovny s novými kouzly, fanatičtí Asasini nebo nějaká hrobka plná nemrtvých. Katrin a Lianol mají kouzelné meče?“
Dan mlčky přikývl.
„To je dobře. Mohl by tam být i žlutý drak, ale s ním opatrně, ať nevybiješ celou družinu. Raději je nech utéct, kdyby…“
„Tohle snad nějak zvládnu,“ přerušil ho Dan. „Ale chybí mi tvoje znalosti středověku. Jak jsi nám líčil život v Etiamu a Nordmintu. Kdo to byl urbíř, proč nevěstky nosí žluté šlojíře a jaký oděv nosí lazebnice, aby jim nebylo vidět kdovíco. Aby to mělo atmosféru a nebyla to jen tupá pobíječka všeho co nám přijde do cesty.“
Mirek se na chvilku zamyslel. „Kdepak. Jenom o tom to není. Každá hra musí mít taky nějakou zápletku. Menší konflikty můžou být jednoduché. Třeba vesnice versus loupežníci. Můžeš to ale vylepšit nějakou nedějovou záležitostí, třeba jak jste se ujali prokletého psa.“
„Toho mi nepřipomínej,“ zaúpěl Dan a chytil se za tvář. „Mému barbarovi kvůli té potvoře vytrhli zdravý zub.“
Mirek se na chvíli odmlčel a rukou prohrábl další štos papírů: „Naproti tomu větší konflikt, může mít už svůj příběh napsaný a družina se ho jen snaží ovlivnit, nebo v něm alespoň přežít.“
„Jako třeba povstání ve východním Fríru?“
„Ano. Bylo jedno na kterou stranu se přidáte, ta vzpoura byla od samého začátku odsouzená k neúspěchu. I když musím přiznat, že jste mně dost zaskočili, když jste zničili královskou zástavu a útok se zastavil.“
„A ty jsi nám pak ani neřekl, jestli hraběte Igota skutečně popravili, nebo jestli unikl,“ vyčítavě dodal Dan
„To je tajemství,“ zazubil se Mirek a natáhl se na lůžku tak pohodlně, jak mu to situace jen dovolovala. „A někdy se stane,“ rozvíjel dál svoji teorii, „že ti postavy začnou žít pod rukama svým vlastním životem.“
„Tak proto Slavi Dvacetník zradil? Proto si nechal umřít Níma?“
Mirek jen přikývl.
„A slepá Lusy?“ zeptal se Dan na huculskou klisnu, která ho provázela už od začátku dobrodružství a stala se jeho miláčkem.
„Ta jediná je skutečná. Viděl jsem ji vystupovat na Točníku s nějakou koňskou šou.“
Oba teď vzpomínali na poslední hru. Trvala až do dvou do rána a mimořádně se vyvedla. Čarodějka Janis pátrala po skrytém údolí, jednorožci údolí chránili, oni bránili jednorožce a druid Nímo s Lusy se proplétali dějem tak, jak jim to jen jejich prokletí dovolilo. Vše nakonec dobře dopadlo. Janis skolil černý blesk, hordy trolů se rozutekly a oni za odměnu směli nakrátko spatřit skryté údolí. I s jeho vřídly čiré magie a moudrou dračicí Jess a dalšími zázraky. Malý Petřík jim ke konci usínal na stole a Klára ho musela do postele odnést. To ale bylo ještě před tím než Mirka zachvátila ta zpropadená nemoc. Teď už se to zdálo jako věčnost.
„Tady máš ještě pár námětů k dalším dobrodružstvím. Už jsem to nestihl dál zpracovat.“ Ta slova vytrhla Danyho ze zamyšlení. Mirek mu s omluvným výrazem ve tváři podával hrst papírů s naškrábanými poznámkami a ruka se mu chvěla. Dany je přelétl pohledem. Většinou tam bylo jen kdo a o co usiluje a potencionální spojenci jedné a druhé strany. Ke konci už byl jen seznam jmen. Existence bez příběhu, národnosti či rasy.
„Řekni mi alespoň, kde bereš všechna ta jména.“
„Kde? Většinou přímo za vašimi zády, četl jsem hřbety knížek a zkoušel různé přesmyčky. Proto jsem vždycky sedával čelem ke knihovně. Jména Slavi a Nýmo zase pochází z nápisu na Pavlínině tričku.“
„Tak proto jsi jí pořád koukal na prsa,“ neodpustil si poznámku.
„Jo, to taky,“ neochotně připustil Mirek. „To na mně bylo tak vidět?“
Dan jen mlčky přikývl.
„Ach jo.To sem celej já. Vždycky udělám nějakou ostudu,“ povzdechl si. Samota ho vždycky skličovala. Teď víc než kdy jindy. A Pavlína se mu ke všemu celkem líbila.
„A kam si myslíš, že jsem celý večer koukal já,“ pokusil ho ze zasmušilosti vytrhnout Dan.
Chvíli oba mlčeli. Pak se mu na tváři objevil úsměv: „Že je ale má. Co?“
Dan jen znovu přikývl. Nač by ho zatěžoval tím, že Pavlína už asi někoho má. Ať myslí alespoň chvíli na něco hezkého. Zvedl se k odchodu.
„Počkej,“ zarazil ho Mirek. Rychle posbíral rozházené sešity do brašny a podal mu jí. „Tohle budeš potřebovat. Kostky jsou tam taky a druhou desetistěnku má asi Klára. Musíte hrát dál.“
„Zkusíme to.“
„A prosím tě, nech žít slepou Lusy.“
„Neboj.“
„A pozdravuj Katrinu a Šedou tlapku. A obě holky můžeš taky.“
Dan mlčky přikývl a stiskl mu ruku na rozloučenou. Potom si přehodil brašnu přes rameno a rychle odešel. Musel, protože slzy se mu draly do očí.
Družina se už nikdy nesešla. Čtrnáct dní na to odvezli Mirka do nemocnice, kde brzy po té, tři dny před vánočními svátky zemřel. Hrdý Igot, Moudrá Jess, zbabělec Slavi, slepá Lusy a další zemřeli s ním.
To by mohl být vlastně konec celého příběhu, ale naštěstí není. Jednak proto, že příběhy by mohly končit přeci jenom trochu veseleji. A jednak proto, že fantasy bude žít tak dlouho, pokud zbude jediná mysl, která je schopna pojmout hrdé válečníky, tajemné mágy a mocné draky.
Devět let nato našel malý Petřík, nyní už velký Petr, v knihovně zastrčený sešit. Odřený sešit s červeno hnědou obálkou, na kterém byl nakreslen v kůži oděný barbar bojující s drakem. Tohle přeci znal. Kdysi to hrával a bavilo ho to. Tady je jeho hobit Šedá tlapka a ostatní. Ale těch knížek muselo být přeci víc… Vlastně - určitě jich bylo víc!
Nevadí, až zas přijede na víkend strejda Dan, musí se ho zeptat, kde skončil ten zbytek. A potom možná…