Jak chladné je slunce
Šel jeskyní s loučí v ruce. Našlapoval potichu a snažil se předvídat, co je před ním. Všude byla úplná tma a louč mu odhalovala terén jen kousek před ním a nechávala ho v napětí, co se nachází za tou černou hranicí. Šel stále dál a snažil se soustředit na svůj úkol.
Okované boty lehce cinkaly o kamennou podlahu. Na ulici by si tohoto cinkání vůbec nevšiml, ale zde mu to společně s bitím jeho srdce přišlo jako tamtamy.
Před ním něco je, nebo má vidiny? Ze tmy se rýsuje oblouk, ze kterého jde slabší tma, než je tady. Odložil louč a pomalu se připlížil k tomu jevu. Byl to vchod do ohromného jeskynního sálu. Škvírou ve stropě tam dopadalo světlo a tvořilo zářící kužel, který slabě prosvěcoval jeskynní tmu. V jednom místě se podlaha jaksi leskla. Brzy mu došlo, že se jedná o jeskynní jezero, jehož nehybná hladina byla, jako zrcadlo. Strop i okolí obrůstaly krápníky všeho druhu a všech tvarů. Bylo to kouzelné místo. Kdo kdy může říct, že viděl něco takového?
Srdce se mu uklidnilo a on slyšel to hrobové, tajemné ticho nekonečného podzemí, přerušované kapáním kapek z krápníků a dunivým funěním. Bylo mu jasné, že je někde tady. Sevřel ještě pevněji svůj meč a srdce mu zase začalo bít jak zběsilé. Očima pátral ve tmě a nic by neviděl, kdyby se jeho oběť nepohnula. Ostřil svůj zrak na kus, co vypadal dokonale jako kámen, ležící u stěny. Ať dělal, co dělal, nemohl v tom poznat draka. Takový tvar drak mít nemůže. Vypadá to jak jen…když si to uvědomil, sevřely se mu útroby…jak jen hlava a ta ohromná masa kamene za ním bude tělo. Spadla mu čelist a jeho sebevědomí bylo pryč.
Jak má, pro Bůh, zabít takový kolos? Zaskřípal zubama a hněval se na příčinu toho, proč tu je. Zamiloval se do krásné princezny a když jí šel žádat o ruku, tak ona ho odmítla s tím, že si vezme jen toho, kdo jí se snubním prstenem donese dračí hlavu. Když se pak rozhlížel a ptal všude možně na draky, většinou odcházel s nepořízenou. Nakonec dojel do vesničky ve skalách. Byl štěstím bez sebe, když se dozvěděl, že tam draka mají. Prý jich tam bývalo hodně, ale protože žrali lidem stáda, tak je pobili. Tohoto nechali, protože nevylézá z jeskyně a nijak neškodí. Jen ho občas slyšívají řvát.
A také šlo na něm vidět, že nevylízá. Byl hubený, až žebra mu lezla, krk měl pokroucený a kostnatý a tlapy tenké, jak ptačí spáry. Ležel a šlo na něm vidět, že není úplně zdravý. Alespoň nějaká výhoda! Nikde neviděl ani ty poklady, které si draci schraňují. Doufal, že se tímhle lovem, kromě velkého věna, obohatí. Tak snad bude mít pěkně barevnou kůži, ať se dobře prodává. Teď její barva nešla vidět, ale to zjistí, až vynese jeho hlavu ven.
Myšlenka na princeznu a na zlato mu dodala odvahy. Nadmul hruď a vyšel ze svého úkrytu.
Kap, kap, kap, kap. Tahle melodie ho velmi uklidňovala. Bohužel, jinou neznal, aby mohl posoudit, zda se mu opravdu líbí, nebo ne.
Kap, kap, kap, cink, cink, kap, kap. Co to má být? Zamračil se a poslouchal dál, jestli to nepřestane. Kap, cink, cink, kap, cink, cink. Tohle je velmi zvláštní zvuk. Ani si nepamatuje, jak je to dlouho, co slyšel něco jiného než kap, kap, kap.
Otevřel oči, naklonil hlavu směrem ke zdroji toho zvuku. Bylo to něco opravdu zvláštního. To co viděl , viděl jen jednou v životě a nemá na to dobré vzpomínky. Byl tam člověk, ne větší než jeho dráp. Tehdy mu ti lidé přišli větší a děsivější. Ty, s nimiž se tenkrát potkal, byli jinačí. Přejel si tvorečka pohledem a uznal, že tamti byli jiní alespoň povahově.
Tomuto bušilo srdce, div se nerozskočilo. Človíček se pomalu přibližoval k němu a nespouštěl z něj oči. Sekl ho mečem do natažené tlapy. Meč mu jen lehce odřel šupiny, ale nic necítil. Človíček sekl znovu do stejného místa a šupiny mu protnul a udělal mu nepatrný sekanec. Tohle se mu samozřejmě nelíbilo.
„Dost už!“ zařval na něj. Člověk vypadal velmi překvapeně, zahodil meč a chtěl se dát na úprk, ale on byl rychlejší. Postavil se a švihnutím ocasem o zem mu zatarasil cestu. Potom slabého tvorečka omotal a přitáhl si k sobě.
„Co tady chceš?“ zeptal se ho.
„Ň,ň, ň, nic.“ vykoktal ze sebe člověk. Odfrkl si. Taková odpověď ho neuspokojila.
„ Pochybuji, že lidé lezou do dračích slují bez důvodu.“
„Po, po, po, poklad.“
„Jak vidíš,“ tlapou se rozehnal kolem sebe, „tak tady žádný poklad nemám. ,,To jsi mohl vidět už z dálky.“
„Hl, hl, hl, hlavu.“ téměř zapískal.
„Ha! Tak mojí hlavy se ti zachtělo?“ přeměřil si človíčka. „Vždyť bys ji ani neuzvedl.“ Člověk mlčel, tak pokračoval. „Co s tebou? Mám tě nechat jít?“ Člověk horlivě kýval hlavou. „Proč bych měl?“ Horlivě kýval hlavou. „Tak mi dej důvod!“ vyprskl na vyděšeného tvorečka.
„Ja, ja nevím.“ rozbrečel se. „Jsem ještě mladej na to, abych umřel.“
„A když jsi šel pro moji hlavu, tak sis tuhle otázku o mě nekladl?“ člověk zavrtěl hlavou. „Chyba! Nemůžu tě nechat jít.“ Slané slzy mu skapávaly na šupiny na ocase. „Ale já nejsem bez srdce, jako ty a dám ti šanci. Budeš tu se mnou a budeš mě bavit a pak tě pustím. Souhlasíš?“ Člověk nejistě přikývl.
Drak si pohodlně položil hlavu na zem, stočený do klubíčka, aby viděl na ocas, ve kterém svíral vyděšeného člověka. A pak bylo ticho. Jen kap, kap, kap…
„Tak co bude?“ zeptal se. Tu kapavou melodii nechtěl už ani slyšet.
„Co?“
„Tak mě bav.“
„Jak?“
„Jakkoliv.“
„Kdybys mě pustil tak…“
„Žádný pouštění.“ zavrčel.
„Tak ti třeba zaspívám.“
„Třeba.“
Cítil, jak se človíček zhluboka nadechl a spustil:
„Strmé skály, les tajemný, jede,
jede rytíř vážený.
Lidé hold mu dávají,
příšery se skrývají.
Nese ho kůň bílý,
zlatě podkovaný.
Kouzelné to podkůvky jsou,
stejně, jako jeho zbroj.
Jede, jede k úžině,
odměna ho nemine.
Les tajemný, strmé skály,
drak na něj číhá v dáli.
Rytíř se nelekne,
zlatým kopím sejme jej.
Když bude číhat na mostu,
rytíř mu vrazí kopí do mozku.
Když bude…“
„Dost! Už nezpívej.“
„Písnička se nelíbí? Tak můžu třeba povyprávět nějaký příběh.“
„Pokud znáš nějakej, kde se nezabijí draci, tak klidně.“ Člověk chvíli přemýšlel, pak si povzdychl.
„Můžeme si také jen tak povídat.“
„Třeba.“ A nastala dlouhá chvíle ticha , kterou nakonec přerušil člověk:
„Jak se jmenuješ?“
„Razerinurkazardaxas.“
„Huh… hezké jméno.“
„A ty?“
„Já jsem Vilém XXXII.“
„Hmm... hezké jméno.“ odvětil cynicky.
„A odkud pocházíš?“ stále se snažil navodit plnohodnotnou konverzaci.
„Odtud. A ty?“
„Ze Severovýchodního království, ze Slunečního města.“
„Neznám. Proč se to město jmenuje Sluneční?“
„Protože je tak krásné, že každého oslní, stejně, jako slunce.“
„Já myslel, že se tak jmenuje, protože je na Slunci.“
„Ne to ne, to by se rozpustilo.“
„Cože? Proč by se rozpustilo?“
„Protože Slunce je tak žhavé. Ještě víc, než tvůj oheň. Však když stojíš chvíli na sluníčku, tak cítíš, že hřeje.“
„Aha, já neumím chrlit oheň a ani nevím, že slunce hřeje.“
„Jakto?“
„Protože mě to nikdo nenaučil.“
„Ne, to nemyslím. Jakto že nevíš, že slunce hřeje.“
„Nepamatuji si to. Já byl na slunci, jako malé dráče, pak už jen zde v jeskyni.“
„A..“ člověk se zdál být dost zaražený. „To jako celej život? Proč?“
„Protože se neprotáhnu ven.“
„Ale nějak ses sem dostat musel.“
„Ano, zalezl jsem sem, jako mládě, abych se skryl před nebezpečím a čekal tu na matku tak dlouho, až jsem vyrostl a pak se nedostal ven.“ řekl naštvaně.
„Aha.“ těžko hledal slova. „Ale je tady celkem pěkně.“
„Pěkně?! Pořád tma a kdyby nebylo tam té díry,“ pohoupl hlavou směrem ke kuželu světla. „tak nevím ani, kdy je noc a kdy je den. Jediná moje společnost je můj odraz ve vodě.“ natáhl se k vodní hladině a zíral do ní. „A ten toho moc nenamluví a nenadělá. Mojí jedinou potravou jsou mladí pstruzi, co sem připlavou a netopýři, ale toho je tak málo, že mi nestačí. Je tady pořád zima. Všechno je zde chladné. Jediné, co zde hřeje jsem já a moje teplo mi bere kámen podemnou.“ Člověk zaúpěl. „Mám křídla a nemůžu se zde ani pořádně proletět.“ Člověk zaúpěl hlasitěji. „A ze všeho nejhorší je to kapání. Pořád jen ten jeden a samej zvuk a pořád dokola s naprostou pravidelností. Ten mě občas připravuje o rozum a nepotrvá dlouho a připraví mě o něj úplně.“ už cenil zuby. Podíval se zpět na svoji novou společnost a zarazil se.
Člověk měl vykulené oči a zíral do prázdna. Vyfoukl z nozder na něj vzduch, aby se probral, ale on ani nemrkl. Tak tedy povolil sevření. Bezvládné tělo propadlo, spadlo na zem a nehýbalo se. Byl k tomu jaksi divně pokroucený a jemu už došlo, co se stalo. Nechal ho ležet tam, kam spadl a přešel k vodě. Podíval se na vodní hladinu, na svůj odraz a řekl mu:
„Tak jsem si rozmačkal společnost. Zůstali jsme tu zas jen my dva.“ Smutně se díval na svůj odraz a nevěděl o čem se má s ním bavit. Vždyť on mu nikdy neodpoví.
Kap, kap, kap, kap… Tyhle zvuky se mu zarývaly do hlavy, jako střepy. Zavrčel a ocasem smetl první krápník, na kterém byla kapka vody, připravena spadnout. Kap, kap, kap… ozývalo se dál. Tak tedy smetl další krápníky a ty s hlasitým řinčením dopadaly na zem, následovány ozvěnou. Kap, kap, kap, kap… Už řval vzteky a devastoval svoji jeskyň. Jeden velký krápník mu spadl přímo na hlavu a probral ho z toho záchvatu.
Přešel k mrtvole, opatrně ji nabral do tlapy a sedl si do kužele světla.
„Tak teď jsi tu ztvrdl se mnou, Viléme XXXII.. Věř, že je mi to opravdu líto. Tohle bych nikomu nepřál. Popiš mi, jak vypadá to Sluneční město, věřím, že je skutečně nádherné.“ Ticho a jen kap, kap, kap… Podíval na vrch na malý otvor, kudy pronikalo světlo. Zrovna tam spadl list a rotačními pohyby klesal dolů. Spadl přímo Vilémovi na tuniku.
„Ale další návštěvník. Vítej. Budeme si zde hnít nadosmrti spolu a po smrti taky.“
Okované boty lehce cinkaly o kamennou podlahu. Na ulici by si tohoto cinkání vůbec nevšiml, ale zde mu to společně s bitím jeho srdce přišlo jako tamtamy.
Před ním něco je, nebo má vidiny? Ze tmy se rýsuje oblouk, ze kterého jde slabší tma, než je tady. Odložil louč a pomalu se připlížil k tomu jevu. Byl to vchod do ohromného jeskynního sálu. Škvírou ve stropě tam dopadalo světlo a tvořilo zářící kužel, který slabě prosvěcoval jeskynní tmu. V jednom místě se podlaha jaksi leskla. Brzy mu došlo, že se jedná o jeskynní jezero, jehož nehybná hladina byla, jako zrcadlo. Strop i okolí obrůstaly krápníky všeho druhu a všech tvarů. Bylo to kouzelné místo. Kdo kdy může říct, že viděl něco takového?
Srdce se mu uklidnilo a on slyšel to hrobové, tajemné ticho nekonečného podzemí, přerušované kapáním kapek z krápníků a dunivým funěním. Bylo mu jasné, že je někde tady. Sevřel ještě pevněji svůj meč a srdce mu zase začalo bít jak zběsilé. Očima pátral ve tmě a nic by neviděl, kdyby se jeho oběť nepohnula. Ostřil svůj zrak na kus, co vypadal dokonale jako kámen, ležící u stěny. Ať dělal, co dělal, nemohl v tom poznat draka. Takový tvar drak mít nemůže. Vypadá to jak jen…když si to uvědomil, sevřely se mu útroby…jak jen hlava a ta ohromná masa kamene za ním bude tělo. Spadla mu čelist a jeho sebevědomí bylo pryč.
Jak má, pro Bůh, zabít takový kolos? Zaskřípal zubama a hněval se na příčinu toho, proč tu je. Zamiloval se do krásné princezny a když jí šel žádat o ruku, tak ona ho odmítla s tím, že si vezme jen toho, kdo jí se snubním prstenem donese dračí hlavu. Když se pak rozhlížel a ptal všude možně na draky, většinou odcházel s nepořízenou. Nakonec dojel do vesničky ve skalách. Byl štěstím bez sebe, když se dozvěděl, že tam draka mají. Prý jich tam bývalo hodně, ale protože žrali lidem stáda, tak je pobili. Tohoto nechali, protože nevylézá z jeskyně a nijak neškodí. Jen ho občas slyšívají řvát.
A také šlo na něm vidět, že nevylízá. Byl hubený, až žebra mu lezla, krk měl pokroucený a kostnatý a tlapy tenké, jak ptačí spáry. Ležel a šlo na něm vidět, že není úplně zdravý. Alespoň nějaká výhoda! Nikde neviděl ani ty poklady, které si draci schraňují. Doufal, že se tímhle lovem, kromě velkého věna, obohatí. Tak snad bude mít pěkně barevnou kůži, ať se dobře prodává. Teď její barva nešla vidět, ale to zjistí, až vynese jeho hlavu ven.
Myšlenka na princeznu a na zlato mu dodala odvahy. Nadmul hruď a vyšel ze svého úkrytu.
Kap, kap, kap, kap. Tahle melodie ho velmi uklidňovala. Bohužel, jinou neznal, aby mohl posoudit, zda se mu opravdu líbí, nebo ne.
Kap, kap, kap, cink, cink, kap, kap. Co to má být? Zamračil se a poslouchal dál, jestli to nepřestane. Kap, cink, cink, kap, cink, cink. Tohle je velmi zvláštní zvuk. Ani si nepamatuje, jak je to dlouho, co slyšel něco jiného než kap, kap, kap.
Otevřel oči, naklonil hlavu směrem ke zdroji toho zvuku. Bylo to něco opravdu zvláštního. To co viděl , viděl jen jednou v životě a nemá na to dobré vzpomínky. Byl tam člověk, ne větší než jeho dráp. Tehdy mu ti lidé přišli větší a děsivější. Ty, s nimiž se tenkrát potkal, byli jinačí. Přejel si tvorečka pohledem a uznal, že tamti byli jiní alespoň povahově.
Tomuto bušilo srdce, div se nerozskočilo. Človíček se pomalu přibližoval k němu a nespouštěl z něj oči. Sekl ho mečem do natažené tlapy. Meč mu jen lehce odřel šupiny, ale nic necítil. Človíček sekl znovu do stejného místa a šupiny mu protnul a udělal mu nepatrný sekanec. Tohle se mu samozřejmě nelíbilo.
„Dost už!“ zařval na něj. Člověk vypadal velmi překvapeně, zahodil meč a chtěl se dát na úprk, ale on byl rychlejší. Postavil se a švihnutím ocasem o zem mu zatarasil cestu. Potom slabého tvorečka omotal a přitáhl si k sobě.
„Co tady chceš?“ zeptal se ho.
„Ň,ň, ň, nic.“ vykoktal ze sebe člověk. Odfrkl si. Taková odpověď ho neuspokojila.
„ Pochybuji, že lidé lezou do dračích slují bez důvodu.“
„Po, po, po, poklad.“
„Jak vidíš,“ tlapou se rozehnal kolem sebe, „tak tady žádný poklad nemám. ,,To jsi mohl vidět už z dálky.“
„Hl, hl, hl, hlavu.“ téměř zapískal.
„Ha! Tak mojí hlavy se ti zachtělo?“ přeměřil si človíčka. „Vždyť bys ji ani neuzvedl.“ Člověk mlčel, tak pokračoval. „Co s tebou? Mám tě nechat jít?“ Člověk horlivě kýval hlavou. „Proč bych měl?“ Horlivě kýval hlavou. „Tak mi dej důvod!“ vyprskl na vyděšeného tvorečka.
„Ja, ja nevím.“ rozbrečel se. „Jsem ještě mladej na to, abych umřel.“
„A když jsi šel pro moji hlavu, tak sis tuhle otázku o mě nekladl?“ člověk zavrtěl hlavou. „Chyba! Nemůžu tě nechat jít.“ Slané slzy mu skapávaly na šupiny na ocase. „Ale já nejsem bez srdce, jako ty a dám ti šanci. Budeš tu se mnou a budeš mě bavit a pak tě pustím. Souhlasíš?“ Člověk nejistě přikývl.
Drak si pohodlně položil hlavu na zem, stočený do klubíčka, aby viděl na ocas, ve kterém svíral vyděšeného člověka. A pak bylo ticho. Jen kap, kap, kap…
„Tak co bude?“ zeptal se. Tu kapavou melodii nechtěl už ani slyšet.
„Co?“
„Tak mě bav.“
„Jak?“
„Jakkoliv.“
„Kdybys mě pustil tak…“
„Žádný pouštění.“ zavrčel.
„Tak ti třeba zaspívám.“
„Třeba.“
Cítil, jak se človíček zhluboka nadechl a spustil:
„Strmé skály, les tajemný, jede,
jede rytíř vážený.
Lidé hold mu dávají,
příšery se skrývají.
Nese ho kůň bílý,
zlatě podkovaný.
Kouzelné to podkůvky jsou,
stejně, jako jeho zbroj.
Jede, jede k úžině,
odměna ho nemine.
Les tajemný, strmé skály,
drak na něj číhá v dáli.
Rytíř se nelekne,
zlatým kopím sejme jej.
Když bude číhat na mostu,
rytíř mu vrazí kopí do mozku.
Když bude…“
„Dost! Už nezpívej.“
„Písnička se nelíbí? Tak můžu třeba povyprávět nějaký příběh.“
„Pokud znáš nějakej, kde se nezabijí draci, tak klidně.“ Člověk chvíli přemýšlel, pak si povzdychl.
„Můžeme si také jen tak povídat.“
„Třeba.“ A nastala dlouhá chvíle ticha , kterou nakonec přerušil člověk:
„Jak se jmenuješ?“
„Razerinurkazardaxas.“
„Huh… hezké jméno.“
„A ty?“
„Já jsem Vilém XXXII.“
„Hmm... hezké jméno.“ odvětil cynicky.
„A odkud pocházíš?“ stále se snažil navodit plnohodnotnou konverzaci.
„Odtud. A ty?“
„Ze Severovýchodního království, ze Slunečního města.“
„Neznám. Proč se to město jmenuje Sluneční?“
„Protože je tak krásné, že každého oslní, stejně, jako slunce.“
„Já myslel, že se tak jmenuje, protože je na Slunci.“
„Ne to ne, to by se rozpustilo.“
„Cože? Proč by se rozpustilo?“
„Protože Slunce je tak žhavé. Ještě víc, než tvůj oheň. Však když stojíš chvíli na sluníčku, tak cítíš, že hřeje.“
„Aha, já neumím chrlit oheň a ani nevím, že slunce hřeje.“
„Jakto?“
„Protože mě to nikdo nenaučil.“
„Ne, to nemyslím. Jakto že nevíš, že slunce hřeje.“
„Nepamatuji si to. Já byl na slunci, jako malé dráče, pak už jen zde v jeskyni.“
„A..“ člověk se zdál být dost zaražený. „To jako celej život? Proč?“
„Protože se neprotáhnu ven.“
„Ale nějak ses sem dostat musel.“
„Ano, zalezl jsem sem, jako mládě, abych se skryl před nebezpečím a čekal tu na matku tak dlouho, až jsem vyrostl a pak se nedostal ven.“ řekl naštvaně.
„Aha.“ těžko hledal slova. „Ale je tady celkem pěkně.“
„Pěkně?! Pořád tma a kdyby nebylo tam té díry,“ pohoupl hlavou směrem ke kuželu světla. „tak nevím ani, kdy je noc a kdy je den. Jediná moje společnost je můj odraz ve vodě.“ natáhl se k vodní hladině a zíral do ní. „A ten toho moc nenamluví a nenadělá. Mojí jedinou potravou jsou mladí pstruzi, co sem připlavou a netopýři, ale toho je tak málo, že mi nestačí. Je tady pořád zima. Všechno je zde chladné. Jediné, co zde hřeje jsem já a moje teplo mi bere kámen podemnou.“ Člověk zaúpěl. „Mám křídla a nemůžu se zde ani pořádně proletět.“ Člověk zaúpěl hlasitěji. „A ze všeho nejhorší je to kapání. Pořád jen ten jeden a samej zvuk a pořád dokola s naprostou pravidelností. Ten mě občas připravuje o rozum a nepotrvá dlouho a připraví mě o něj úplně.“ už cenil zuby. Podíval se zpět na svoji novou společnost a zarazil se.
Člověk měl vykulené oči a zíral do prázdna. Vyfoukl z nozder na něj vzduch, aby se probral, ale on ani nemrkl. Tak tedy povolil sevření. Bezvládné tělo propadlo, spadlo na zem a nehýbalo se. Byl k tomu jaksi divně pokroucený a jemu už došlo, co se stalo. Nechal ho ležet tam, kam spadl a přešel k vodě. Podíval se na vodní hladinu, na svůj odraz a řekl mu:
„Tak jsem si rozmačkal společnost. Zůstali jsme tu zas jen my dva.“ Smutně se díval na svůj odraz a nevěděl o čem se má s ním bavit. Vždyť on mu nikdy neodpoví.
Kap, kap, kap, kap… Tyhle zvuky se mu zarývaly do hlavy, jako střepy. Zavrčel a ocasem smetl první krápník, na kterém byla kapka vody, připravena spadnout. Kap, kap, kap… ozývalo se dál. Tak tedy smetl další krápníky a ty s hlasitým řinčením dopadaly na zem, následovány ozvěnou. Kap, kap, kap, kap… Už řval vzteky a devastoval svoji jeskyň. Jeden velký krápník mu spadl přímo na hlavu a probral ho z toho záchvatu.
Přešel k mrtvole, opatrně ji nabral do tlapy a sedl si do kužele světla.
„Tak teď jsi tu ztvrdl se mnou, Viléme XXXII.. Věř, že je mi to opravdu líto. Tohle bych nikomu nepřál. Popiš mi, jak vypadá to Sluneční město, věřím, že je skutečně nádherné.“ Ticho a jen kap, kap, kap… Podíval na vrch na malý otvor, kudy pronikalo světlo. Zrovna tam spadl list a rotačními pohyby klesal dolů. Spadl přímo Vilémovi na tuniku.
„Ale další návštěvník. Vítej. Budeme si zde hnít nadosmrti spolu a po smrti taky.“