Svět Myšlenek
Dávno předávno, kdy svět vlastně ještě nebyl, stála v bílé nicotě malá chaloupka (ono tedy nazývat jednu malou místnost s postelí, stolem a malými krbovými kamny chaloupkou není asi úplně přesné, ale nechme to tak…). Kromě tohoto prapodivného stavení ve světě nebylo zhola nic, co by se dalo světem nazývat. Chaloupka visela v nekonečném prázdném prostoru, protože kolem nebyla žádná země, nebe a ani živáčků žádných tu nebylo.
Tedy kromě dvou. V chaloupce totiž pobývaly dvě bytosti, které se tu scházeli každý z jiného a již úplně dostvořeného světa. Byla tu lidská dívka s tak bujnou představivostí, že jí její lidský svět už k pobývání nestačil. A pak tu byl její věrný přítel, kterému říkala Elf. Někdo by ho považoval za výplod fantazie oné dívky, moudřejší za strážného anděla a ti nejučenější by jej označili za astrální bytost z jiného světa s tím lidským se prolínajícím. A tito dva podivní obyvatelé ještě podivnějšího obydlí tu v klidu a ústraní diskutovali o životě, svých světech a krátili si dlouhé chvíle.
Jednoho dne se opět, tak jako již nesčetněkrát, v chaloupce setkali. Dívka se po náročném dni ve svém lidském světě vyčerpaně složila na postel, obličej lemovaný žuchnutím rozprostřenými dlouhými hnědými vlasy měla zabořený do peřin. Dramaticky vzdychla. Její společník, modrooký pohledný mladík s dlouhými zvlněnými blond kadeřemi, seděl na stole, pohupoval rozverně nohama a chroupal zelené jablko. Při jejím povzdechu zvedl obočí a pustil se do zpovídání ztrápeného srdce své chráněnkyně, tak jako téměř každý den. Inu puberta je pro lidské mládě těžkým obdobím.
„Copak se stalo?“, dotazoval se zaujatě. V odpověď se ozvalo nesrozumitelné mumlání do peřiny. „Cože to?“
Otráveně zvedla hlavu. „To je jedno.“ Hlava jí opět klesla, ale jelikož si vlastně postěžovat potřebovala, záhy se přetočila na záda, aby mohla artikulovat. „Někdy si hrozně přeju žít někde hluboko v lesích, daleko od všeho a všech… S nikým nemuset nic řešit a prostě jen žít a snažit se to přežít.“
Elf se pousmál a raději dál nezjišťoval, co se vlastně přihodilo, a přešel rovnou k povzbuzení. „V myšlenkách můžeš cokoliv.“
Ušklíbla se. „Jo, ale jenom v myšlenkách.“
„S tím sice tak úplně nesouhlasím, ale i kdyby bylo možné jen pouze to, k získání pozitivního přístupu k bytí postačí i ony myšlenky. Mám návrh,“ energicky seskočil ze stolu, zvolna přešel k oknu vedle postele a otevřel jej. Okno směřovalo samozřejmě do již zmíněné křídově bílé prázdnoty. Ukousl poslední sousto s kostřičky jablka a prudkým švihem zbylý ohryzek hodil…nikam. S hravým úsměvem se otočil k zaujaté dívce.
„Tam venku zatím nic není. Čistě proto, že jsme tam zatím nic myšlenkami nestvořili. Ale mohli bychom.“ V jeho pohledu tančily jiskřičky nadšení.
Zamračila se v pochybnostech. „A jak bychom to jako měli udělat, aby tam NĚCO bylo?“
Napřímil se. „Jakkoli budeme chtít.“
Zaujetí z takového nápadu se přeneslo i na ni. Posadila se a opětovala lišácký pohled.
„Zavři okno,“ zavelela smyslně hlubokým hlasem. Zavřela oči.
Zaradoval se, chvatně její přání splnil a opřen zády o parapet dychtivě sledoval, co se bude dít.
Dívka se trochu mračila a oči jí za zavřenými víčky kmitaly, jak se snažila připravit tu nejlepší vizualizaci toho, co chtěla myšlenkami stvořit. Náhle se její tvář projasnila a slabě zašeptala: „Volám tě, Ekhertis…“
Cosi venku zapraskalo, jako když dojde k náhlému elektrickému výboji a bílé nic za oknem se rázem změnilo v nic černočerné. Jako když zhasnete světlo a všude je ničím nenarušovaná tma. V temnotě za oknem se z onoho nového temného nic objevilo malé zářivě bílé světélko. Světélko se rychle zvětšovalo a nabývalo tvaru oslnivě bílé dračice. Její štíhlé tělo pokrývaly zářící šupiny, jako by byly z měsíčního svitu. Křídla měla zvláštně tvarovaná tak, že blány mezi jednotlivými prsty křídel byly hluboko zakrojené a konce jednotlivých prstů tak čněly jako paprsky světla probleskující temnotou. Hlavu měla ověnčenou několika trny tvořící jakousi širokou korunu, jakou by se nejspíš pyšnili lidští císařové. Zastavila svůj rychlý let před chaloupkou stále trčící v prázdném prostoru a upřela na ni pohled svých stříbrných očí.
Elf stál u okna s otevřenou pusou a zíral na to překrásné stvoření. Dívka, která dračici přivolala, vyskočila z postele a s výkřikem „Máme se schovat a za žádnou cenu neotvírat oči!“, ho srazila k zemi. Stačil jen zvolat „Proč?!“ a ve chvíli, kdy mu dlaněmi zakryla oči, prostor zasáhla oslnivá záře doprovázená jakýmsi lupnutím, až se domek zatřásl, a následně se ozval zvuk podobný prskání ohňostroje tříštícího se na nebi.
Když oslňující světlo pohaslo a vše venku utichlo, oba tvůrci se posbírali z podlahy a zvědavě se podívali z okna. K jejich radosti se už venku nerozprostíralo bílé nic ani černočerná temnota, lébrž noc posetá zářícími mihotavými hvězdami s překrásnou stříbřitou lunou v úplňku. Jen hvězdy nezvykle zdobily temné okolí ve všech směrech, takže hvězdné nebe bylo nad chaloupkou, kolem ní a dokonce i pod ní, a chaloupka tak připomínala jakýsi vesmírný koráb v nekonečném meziplanetárním prostoru.
„Páni,“ pronesl Elf, „když jsme mluvili o tvoření světa, nečekal jsem, že se nejprve pustíš do výzdoby.“ Dívka pokrčila rameny
„Tak to stojí v Silmarillionu. Elfové jako první ze všeho spatřili hvězdy, tak jsem se tím trochu nechala inspirovat.“ Nevinně se zazubila.
„Aha,“ vzdychl. Teď bychom ale mohli přeci jen vytvořit něco materiálnějšího. A jelikož jsi vybrala hru, já s radostí přistoupím na její pravidla,“usmál se a zavřel oči.
Zvědavě studovala jeho výraz ve snaze odhalit, na co právě myslí. Koutky jeho úst povyjeli vzhůru a lehce pootevřel oči s šibalským výrazem.
„Myslím, že teď bude nejbezpečnější místo pro nás oba pod peřinami.“
Zamračila se v mylné domněnce, co jí tím vlastně navrhuje.
„Myslím to vážně, Eresiel!“ zavelel důrazně, popadl ji a zastlal do postele.
Chvíli bylo ticho. Náhle to venku ale zadunělo a chaloupka se otřásla tak silně, až jablka seskákala ze stolu a kovová dvířka kamen zlověstně zadrnčela. Dívka se nemusela ptát, co to bylo. Jen vydechla: „Sithak!“.
Venku se ozval dunivý řev druhého draka, který se vynořil z mezihvězdné temnoty a začal ji trhat a přetvářet do nového díla. Jeho šupiny pokrývající hřbet byly smaragdově zelené, kdežto jeho pancíř pokrývající břicho měl barvu šedohnědou, takže svrchu byl zelený jak olistěné koruny stromů a zespodu připomínal půdu pod jejich kořeny. Hlavu mu zdobil vysoký hřeben stočený dozadu, který v menší velikosti lemoval i celý jeho hřbet a ocas. Z čumáku mu dolů splývaly dva úzké vousy, takže trochu připomínal staré čínské mistry.
Jeho tělo se vlnilo pod údery poměrně malých křídel, a kudy prolétl, začala temnota vířit, zahušťovat se a přetvářet na pevnou zem rozmanitých tvarů. Pracoval velmi rychle, ale dvojici v chaloupce se zdálo zemětřesení, které drakovu tvůrčí činnost doprovázelo, nekonečné. V pevném objetí a zakrytí peřinou aspoň z části tlumící ten rámus, mohli jen doufat, že venku jde vše podle plánu.
Nastalo ticho. Zelený drak se usadil na svém novém panství, spokojeně přeběhl hnědýma očima své dílo a zmizel v jedné z jeskyní, které vytvořil.
Oba ukrytí myšlenkáři se vyklubali z peřin a spěchali k oknu, aby se podívali, co se změnilo tentokrát. Hvězdné nebe se už rozprostíralo pouze v horní části výhledu. Pod ním byla tmavá, křivolaká, pustá a nehostinná země, která sice zjevně byla pevnou zemí, ale jaksi bez života.
Dívka se podrbala na hlavě.
„Chtělo by to nějak oživit.“ Rázem se rozzářila v novém nápadu „A co je nositelem života?“ Elf se na ni nechápavě díval a zkusil štěstí: „Bůh?“
„Ale no tak! Neděláme snad teď přednášku o katechismu!“ obrátila oči v sloup. „Voda přece!“ Chvatně zavřela oči, ale vymýšlet tentokrát nemusela příliš dlouho. Elf se pomalu vydal směrem do zákopu v posteli, ale dívka ho zadržela.
„Myslím, že teď se nemáme, čeho obávat,“ usmála se a láskyplně vyslovila další dračí jméno. „Thiris, pomoz nám.“
Z lůna země vykráčela ladným krokem modrá dračice s dlouhým labutím krkem. Hlavu měla zdobenou menší „korunkou“ z pěti trnů, které byly pospojovány blanou a její něžné levandulové oči posmutněle prohlížely pustý kraj kolem. Sklonila hlavu a s očima zavřenýma políbila zemi. V místě, kterého se její ústa dotkla země, se na povrch začal drát vodní pramínek třpytící se pod hvězdami. Pramínek si razil cestu terénem, kličkoval mezi výmoly a nakonec se skokem ztratil za okrajem jedné z roklí. Dračice se postavila na zadní nohy, rozpřáhla křídla, pomalými pohyby se vznesla nad zem a zvolna odlétla tvořit další prameny, které začaly přetvářet dílo zeleného draka.
Dívka opřená lokty o okenní parapet vzdychla: „No není úchvatná?“ Odkašlala si a vrátila se k plánu stvoření světa.
„Tak, romanticky vodou provoněný vzduch pod hvězdami bychom měli. Ale pořád tu nic neroste.“
„Inu,“ zahučel Elf, „jestli to nebude tím, že tam venku vlastně ještě vzduch v pravém slova smyslu není.“ Zatleskal a myšlenkami přivolal novou posilu do jejich tvůrčího týmu.
Byla to Visthilis – zlatá dračice a strážkyně elementu vzduchu. Proletěla se smíchem nad chaloupkou a s ní přišel do kraje svěží vítr. Měla skutečně veliká křídla, kterými téměř nemusela hýbat, protože ji nadnášely vzdušné proudy, které ovládala. Hlavu měla pokrytou mnoha pokroucenými růžky točícími se na všechny strany, jako když do čerstvé trvalé vlétne hejno vrabců. Oči měla oříškové a často zavřené, když si za letu prozpěvovala veselé písně.
Když si všimla říčky pod sebou, zaujatě k ní slétla, nabrala vodu do dlaní a nadšeně sledovala, jak se tříští na tisíce drobných kapek, když do ní foukla svým silným dechem. Napila se doušku, zaklonila hlavu a výdechem vypustila na nebe první mrak. A další a další, až mračna pokrývala téměř celou hvězdnou oblohu. Dračice se pak vznesla a zmizela kdesi nad mraky. Náhle se jak na povel spustil z mraků déšť a začal smáčet suchou mrtvou zem, v které se probudily první známky života.
Když déšť ustal a země se teď zdála jako stvořená pro expanzi zeleně. Rostliny ale potřebovaly ještě něco ke svému životu a tím byl sluneční svit. Dívka příliš nechtěla přivolat pátého draka, protože byl mnohdy nevypočitatelný a divoký. Věděla ale, že bez jeho pomoci slunce nestvoří a v nekonečné noci se život tvoří jen těžko. V hlavě si ho představila v té nejrozumnější a nejklidnější náladě, jaké jen dokázala a vyslovila jeho jméno: „Ngorod.“
Země kolem chaloupky vzplanula rudými plameny.
„To ne!“ vykřikla dívka a i přes protesty přítele otevřela okno a zvolala: „Proč to děláš?! Proč jsi to vše musel zničit?“
Z plamenů ke stavení vykročil dračí samec temného vzezření. Jeho břicho i vnitřní strany křídel byly rudé a hřbetní strana černá jak obsidián. Stejně temné barvy měl i jakousi masku na tváři a dva páry rohů. Jeden pár trčel jako zlověstné kleště nad jeho hlavou a druhý pár se pak stáčel dolů a kupředu, jako rohy balrogů. Křídla měla okraje potrhané a mnohými děrami procházely plameny, které ale drakovi nepůsobily žádnou újmu. Jeho šupiny zlověstně trčely do prostoru jak trny.
Namířil na dívku hypnotizující pohled ohnivých očí a promluvil k ní.
„Aby vznikl nový život, musí staré zemřít. Neničím. Přetvářím.“ S úšklebkem se uklonil a otočil se tak, že viděla pouze jeho temný stín zakrývající oheň. Ještě po ní blesknul pohledem a dodal: „Možná byste se teď měli schovat.“
Raději jeho doporučení uposlechli, zavřeli okno a ukryli se pod peřinou v tušení, že rudý drak se jim právě chystá vedle chaloupky tvořit slunce, na což by byl dozajista zajímavý pohled, ale dost možná by byl také tím posledním, co by jejich posléze vypálené čočky viděly.
Ngorod venku mezitím pomocí víření svými ostny pokrytýma rukama smísil plameny s několika zkrocenými vzdušnými proudy a vytvářel zářící kouli. Koule se postupně zvětšovala, jak přidával stále další vrstvy, až dorostla požadované velikosti. Drak ji poté uchopil, vznesl se nad plameny a letěl s ní vzhůru k nebi. Jak stoupal, horizont zvolna měnil barvu a stejně tak i koule v jeho drápech. Zatímco původně rudé slunce jeho stoupáním bledlo, nebe kolem nejprve zoranžovělo, pak přibralo odstíny růžové, fialové a modré, která nakonec pohltila celou nebeskou klenbu a zakryla hvězdy.
Rudý drak usadil slunce na nebesa, snesl se zpět na zem a mohutným výdechem sfoukl plameny stravující zemi. Pak se připojil k ostatním čtyřem Velkým drakům, kteří právě přilétli vylákáni novým úkazem na nebi. Začali spolu rokovat a spolupracovat při tvoření nově vznikajícího světa. Sithak se pustil do zúrodňování půdy obohacené popelem. Thiris s Visthilis probírali počasí a společně zalévali ohněm vyprahlou půdu pod nimi. Ngorod s Ekhertis si smlouvali pravidla o střídání se vlád slunečného dne a hvězdné noci.
Nakonec všech pět draků vzlétlo k nebesům, čtyři elementární draci utvořili vířící kruh, v jehož středu se vznášela Ekhertis, která svými dlaněmi hnětla střádající se energii do podoby nové hvězdy. Byla zářivá, mísily se v ní všechny barvy a pulsovala jako oslnivé srdce nějaké božské bytosti. Náhle se draci ve svém víření zastavili a Ekhertis hvězdu stiskla v dlaních. Hvězda rázem explodovala jak supernova a její střípky se jako zářící déšť rozstříkly po širém kraji. V zemi se probudil život. Z půdy se začalo na světlo drát rostlinstvo rozmanitých druhů, z jeskyní a děr vykročila plachá zvěř, z mraků vylétla hejna ptáků a voda se čeřila pod tancem lesklých ryb.
Dívka se šťastně rozesmála a políbila stejně veselého Elfa stojícího vedle ní.
„Tak to bychom měli jedno stvoření světa! Teď se můžeme pustit do vymýšlení, co v tom světě všechno můžeme dělat.“ Souhlasně přikývl.
O pár minut později už leželi na posteli a spali hlubokým tvůrčím spánkem.
Tedy kromě dvou. V chaloupce totiž pobývaly dvě bytosti, které se tu scházeli každý z jiného a již úplně dostvořeného světa. Byla tu lidská dívka s tak bujnou představivostí, že jí její lidský svět už k pobývání nestačil. A pak tu byl její věrný přítel, kterému říkala Elf. Někdo by ho považoval za výplod fantazie oné dívky, moudřejší za strážného anděla a ti nejučenější by jej označili za astrální bytost z jiného světa s tím lidským se prolínajícím. A tito dva podivní obyvatelé ještě podivnějšího obydlí tu v klidu a ústraní diskutovali o životě, svých světech a krátili si dlouhé chvíle.
Jednoho dne se opět, tak jako již nesčetněkrát, v chaloupce setkali. Dívka se po náročném dni ve svém lidském světě vyčerpaně složila na postel, obličej lemovaný žuchnutím rozprostřenými dlouhými hnědými vlasy měla zabořený do peřin. Dramaticky vzdychla. Její společník, modrooký pohledný mladík s dlouhými zvlněnými blond kadeřemi, seděl na stole, pohupoval rozverně nohama a chroupal zelené jablko. Při jejím povzdechu zvedl obočí a pustil se do zpovídání ztrápeného srdce své chráněnkyně, tak jako téměř každý den. Inu puberta je pro lidské mládě těžkým obdobím.
„Copak se stalo?“, dotazoval se zaujatě. V odpověď se ozvalo nesrozumitelné mumlání do peřiny. „Cože to?“
Otráveně zvedla hlavu. „To je jedno.“ Hlava jí opět klesla, ale jelikož si vlastně postěžovat potřebovala, záhy se přetočila na záda, aby mohla artikulovat. „Někdy si hrozně přeju žít někde hluboko v lesích, daleko od všeho a všech… S nikým nemuset nic řešit a prostě jen žít a snažit se to přežít.“
Elf se pousmál a raději dál nezjišťoval, co se vlastně přihodilo, a přešel rovnou k povzbuzení. „V myšlenkách můžeš cokoliv.“
Ušklíbla se. „Jo, ale jenom v myšlenkách.“
„S tím sice tak úplně nesouhlasím, ale i kdyby bylo možné jen pouze to, k získání pozitivního přístupu k bytí postačí i ony myšlenky. Mám návrh,“ energicky seskočil ze stolu, zvolna přešel k oknu vedle postele a otevřel jej. Okno směřovalo samozřejmě do již zmíněné křídově bílé prázdnoty. Ukousl poslední sousto s kostřičky jablka a prudkým švihem zbylý ohryzek hodil…nikam. S hravým úsměvem se otočil k zaujaté dívce.
„Tam venku zatím nic není. Čistě proto, že jsme tam zatím nic myšlenkami nestvořili. Ale mohli bychom.“ V jeho pohledu tančily jiskřičky nadšení.
Zamračila se v pochybnostech. „A jak bychom to jako měli udělat, aby tam NĚCO bylo?“
Napřímil se. „Jakkoli budeme chtít.“
Zaujetí z takového nápadu se přeneslo i na ni. Posadila se a opětovala lišácký pohled.
„Zavři okno,“ zavelela smyslně hlubokým hlasem. Zavřela oči.
Zaradoval se, chvatně její přání splnil a opřen zády o parapet dychtivě sledoval, co se bude dít.
Dívka se trochu mračila a oči jí za zavřenými víčky kmitaly, jak se snažila připravit tu nejlepší vizualizaci toho, co chtěla myšlenkami stvořit. Náhle se její tvář projasnila a slabě zašeptala: „Volám tě, Ekhertis…“
Cosi venku zapraskalo, jako když dojde k náhlému elektrickému výboji a bílé nic za oknem se rázem změnilo v nic černočerné. Jako když zhasnete světlo a všude je ničím nenarušovaná tma. V temnotě za oknem se z onoho nového temného nic objevilo malé zářivě bílé světélko. Světélko se rychle zvětšovalo a nabývalo tvaru oslnivě bílé dračice. Její štíhlé tělo pokrývaly zářící šupiny, jako by byly z měsíčního svitu. Křídla měla zvláštně tvarovaná tak, že blány mezi jednotlivými prsty křídel byly hluboko zakrojené a konce jednotlivých prstů tak čněly jako paprsky světla probleskující temnotou. Hlavu měla ověnčenou několika trny tvořící jakousi širokou korunu, jakou by se nejspíš pyšnili lidští císařové. Zastavila svůj rychlý let před chaloupkou stále trčící v prázdném prostoru a upřela na ni pohled svých stříbrných očí.
Elf stál u okna s otevřenou pusou a zíral na to překrásné stvoření. Dívka, která dračici přivolala, vyskočila z postele a s výkřikem „Máme se schovat a za žádnou cenu neotvírat oči!“, ho srazila k zemi. Stačil jen zvolat „Proč?!“ a ve chvíli, kdy mu dlaněmi zakryla oči, prostor zasáhla oslnivá záře doprovázená jakýmsi lupnutím, až se domek zatřásl, a následně se ozval zvuk podobný prskání ohňostroje tříštícího se na nebi.
Když oslňující světlo pohaslo a vše venku utichlo, oba tvůrci se posbírali z podlahy a zvědavě se podívali z okna. K jejich radosti se už venku nerozprostíralo bílé nic ani černočerná temnota, lébrž noc posetá zářícími mihotavými hvězdami s překrásnou stříbřitou lunou v úplňku. Jen hvězdy nezvykle zdobily temné okolí ve všech směrech, takže hvězdné nebe bylo nad chaloupkou, kolem ní a dokonce i pod ní, a chaloupka tak připomínala jakýsi vesmírný koráb v nekonečném meziplanetárním prostoru.
„Páni,“ pronesl Elf, „když jsme mluvili o tvoření světa, nečekal jsem, že se nejprve pustíš do výzdoby.“ Dívka pokrčila rameny
„Tak to stojí v Silmarillionu. Elfové jako první ze všeho spatřili hvězdy, tak jsem se tím trochu nechala inspirovat.“ Nevinně se zazubila.
„Aha,“ vzdychl. Teď bychom ale mohli přeci jen vytvořit něco materiálnějšího. A jelikož jsi vybrala hru, já s radostí přistoupím na její pravidla,“usmál se a zavřel oči.
Zvědavě studovala jeho výraz ve snaze odhalit, na co právě myslí. Koutky jeho úst povyjeli vzhůru a lehce pootevřel oči s šibalským výrazem.
„Myslím, že teď bude nejbezpečnější místo pro nás oba pod peřinami.“
Zamračila se v mylné domněnce, co jí tím vlastně navrhuje.
„Myslím to vážně, Eresiel!“ zavelel důrazně, popadl ji a zastlal do postele.
Chvíli bylo ticho. Náhle to venku ale zadunělo a chaloupka se otřásla tak silně, až jablka seskákala ze stolu a kovová dvířka kamen zlověstně zadrnčela. Dívka se nemusela ptát, co to bylo. Jen vydechla: „Sithak!“.
Venku se ozval dunivý řev druhého draka, který se vynořil z mezihvězdné temnoty a začal ji trhat a přetvářet do nového díla. Jeho šupiny pokrývající hřbet byly smaragdově zelené, kdežto jeho pancíř pokrývající břicho měl barvu šedohnědou, takže svrchu byl zelený jak olistěné koruny stromů a zespodu připomínal půdu pod jejich kořeny. Hlavu mu zdobil vysoký hřeben stočený dozadu, který v menší velikosti lemoval i celý jeho hřbet a ocas. Z čumáku mu dolů splývaly dva úzké vousy, takže trochu připomínal staré čínské mistry.
Jeho tělo se vlnilo pod údery poměrně malých křídel, a kudy prolétl, začala temnota vířit, zahušťovat se a přetvářet na pevnou zem rozmanitých tvarů. Pracoval velmi rychle, ale dvojici v chaloupce se zdálo zemětřesení, které drakovu tvůrčí činnost doprovázelo, nekonečné. V pevném objetí a zakrytí peřinou aspoň z části tlumící ten rámus, mohli jen doufat, že venku jde vše podle plánu.
Nastalo ticho. Zelený drak se usadil na svém novém panství, spokojeně přeběhl hnědýma očima své dílo a zmizel v jedné z jeskyní, které vytvořil.
Oba ukrytí myšlenkáři se vyklubali z peřin a spěchali k oknu, aby se podívali, co se změnilo tentokrát. Hvězdné nebe se už rozprostíralo pouze v horní části výhledu. Pod ním byla tmavá, křivolaká, pustá a nehostinná země, která sice zjevně byla pevnou zemí, ale jaksi bez života.
Dívka se podrbala na hlavě.
„Chtělo by to nějak oživit.“ Rázem se rozzářila v novém nápadu „A co je nositelem života?“ Elf se na ni nechápavě díval a zkusil štěstí: „Bůh?“
„Ale no tak! Neděláme snad teď přednášku o katechismu!“ obrátila oči v sloup. „Voda přece!“ Chvatně zavřela oči, ale vymýšlet tentokrát nemusela příliš dlouho. Elf se pomalu vydal směrem do zákopu v posteli, ale dívka ho zadržela.
„Myslím, že teď se nemáme, čeho obávat,“ usmála se a láskyplně vyslovila další dračí jméno. „Thiris, pomoz nám.“
Z lůna země vykráčela ladným krokem modrá dračice s dlouhým labutím krkem. Hlavu měla zdobenou menší „korunkou“ z pěti trnů, které byly pospojovány blanou a její něžné levandulové oči posmutněle prohlížely pustý kraj kolem. Sklonila hlavu a s očima zavřenýma políbila zemi. V místě, kterého se její ústa dotkla země, se na povrch začal drát vodní pramínek třpytící se pod hvězdami. Pramínek si razil cestu terénem, kličkoval mezi výmoly a nakonec se skokem ztratil za okrajem jedné z roklí. Dračice se postavila na zadní nohy, rozpřáhla křídla, pomalými pohyby se vznesla nad zem a zvolna odlétla tvořit další prameny, které začaly přetvářet dílo zeleného draka.
Dívka opřená lokty o okenní parapet vzdychla: „No není úchvatná?“ Odkašlala si a vrátila se k plánu stvoření světa.
„Tak, romanticky vodou provoněný vzduch pod hvězdami bychom měli. Ale pořád tu nic neroste.“
„Inu,“ zahučel Elf, „jestli to nebude tím, že tam venku vlastně ještě vzduch v pravém slova smyslu není.“ Zatleskal a myšlenkami přivolal novou posilu do jejich tvůrčího týmu.
Byla to Visthilis – zlatá dračice a strážkyně elementu vzduchu. Proletěla se smíchem nad chaloupkou a s ní přišel do kraje svěží vítr. Měla skutečně veliká křídla, kterými téměř nemusela hýbat, protože ji nadnášely vzdušné proudy, které ovládala. Hlavu měla pokrytou mnoha pokroucenými růžky točícími se na všechny strany, jako když do čerstvé trvalé vlétne hejno vrabců. Oči měla oříškové a často zavřené, když si za letu prozpěvovala veselé písně.
Když si všimla říčky pod sebou, zaujatě k ní slétla, nabrala vodu do dlaní a nadšeně sledovala, jak se tříští na tisíce drobných kapek, když do ní foukla svým silným dechem. Napila se doušku, zaklonila hlavu a výdechem vypustila na nebe první mrak. A další a další, až mračna pokrývala téměř celou hvězdnou oblohu. Dračice se pak vznesla a zmizela kdesi nad mraky. Náhle se jak na povel spustil z mraků déšť a začal smáčet suchou mrtvou zem, v které se probudily první známky života.
Když déšť ustal a země se teď zdála jako stvořená pro expanzi zeleně. Rostliny ale potřebovaly ještě něco ke svému životu a tím byl sluneční svit. Dívka příliš nechtěla přivolat pátého draka, protože byl mnohdy nevypočitatelný a divoký. Věděla ale, že bez jeho pomoci slunce nestvoří a v nekonečné noci se život tvoří jen těžko. V hlavě si ho představila v té nejrozumnější a nejklidnější náladě, jaké jen dokázala a vyslovila jeho jméno: „Ngorod.“
Země kolem chaloupky vzplanula rudými plameny.
„To ne!“ vykřikla dívka a i přes protesty přítele otevřela okno a zvolala: „Proč to děláš?! Proč jsi to vše musel zničit?“
Z plamenů ke stavení vykročil dračí samec temného vzezření. Jeho břicho i vnitřní strany křídel byly rudé a hřbetní strana černá jak obsidián. Stejně temné barvy měl i jakousi masku na tváři a dva páry rohů. Jeden pár trčel jako zlověstné kleště nad jeho hlavou a druhý pár se pak stáčel dolů a kupředu, jako rohy balrogů. Křídla měla okraje potrhané a mnohými děrami procházely plameny, které ale drakovi nepůsobily žádnou újmu. Jeho šupiny zlověstně trčely do prostoru jak trny.
Namířil na dívku hypnotizující pohled ohnivých očí a promluvil k ní.
„Aby vznikl nový život, musí staré zemřít. Neničím. Přetvářím.“ S úšklebkem se uklonil a otočil se tak, že viděla pouze jeho temný stín zakrývající oheň. Ještě po ní blesknul pohledem a dodal: „Možná byste se teď měli schovat.“
Raději jeho doporučení uposlechli, zavřeli okno a ukryli se pod peřinou v tušení, že rudý drak se jim právě chystá vedle chaloupky tvořit slunce, na což by byl dozajista zajímavý pohled, ale dost možná by byl také tím posledním, co by jejich posléze vypálené čočky viděly.
Ngorod venku mezitím pomocí víření svými ostny pokrytýma rukama smísil plameny s několika zkrocenými vzdušnými proudy a vytvářel zářící kouli. Koule se postupně zvětšovala, jak přidával stále další vrstvy, až dorostla požadované velikosti. Drak ji poté uchopil, vznesl se nad plameny a letěl s ní vzhůru k nebi. Jak stoupal, horizont zvolna měnil barvu a stejně tak i koule v jeho drápech. Zatímco původně rudé slunce jeho stoupáním bledlo, nebe kolem nejprve zoranžovělo, pak přibralo odstíny růžové, fialové a modré, která nakonec pohltila celou nebeskou klenbu a zakryla hvězdy.
Rudý drak usadil slunce na nebesa, snesl se zpět na zem a mohutným výdechem sfoukl plameny stravující zemi. Pak se připojil k ostatním čtyřem Velkým drakům, kteří právě přilétli vylákáni novým úkazem na nebi. Začali spolu rokovat a spolupracovat při tvoření nově vznikajícího světa. Sithak se pustil do zúrodňování půdy obohacené popelem. Thiris s Visthilis probírali počasí a společně zalévali ohněm vyprahlou půdu pod nimi. Ngorod s Ekhertis si smlouvali pravidla o střídání se vlád slunečného dne a hvězdné noci.
Nakonec všech pět draků vzlétlo k nebesům, čtyři elementární draci utvořili vířící kruh, v jehož středu se vznášela Ekhertis, která svými dlaněmi hnětla střádající se energii do podoby nové hvězdy. Byla zářivá, mísily se v ní všechny barvy a pulsovala jako oslnivé srdce nějaké božské bytosti. Náhle se draci ve svém víření zastavili a Ekhertis hvězdu stiskla v dlaních. Hvězda rázem explodovala jak supernova a její střípky se jako zářící déšť rozstříkly po širém kraji. V zemi se probudil život. Z půdy se začalo na světlo drát rostlinstvo rozmanitých druhů, z jeskyní a děr vykročila plachá zvěř, z mraků vylétla hejna ptáků a voda se čeřila pod tancem lesklých ryb.
Dívka se šťastně rozesmála a políbila stejně veselého Elfa stojícího vedle ní.
„Tak to bychom měli jedno stvoření světa! Teď se můžeme pustit do vymýšlení, co v tom světě všechno můžeme dělat.“ Souhlasně přikývl.
O pár minut později už leželi na posteli a spali hlubokým tvůrčím spánkem.