Tvorba - Texty

Křik. Dusot kopyt. S hrůzou utíkám po prašné cestě jako splašený kůň. Strachy se mi dělá mdlo, do stehen mě chytá křeč, ale nepolevuji, naopak ještě zrychlím. Vím co by mě čekalo, kdyby mě chytili a mám jediné veliké štěstí. Ve výhledu mi sice brání stromy, přesto už vidím dravou řeku Saenol. Vede přes ni široký most, ale já nemám v úmyslu ho přejít.
Dobíhám k řece. Teprve teď si dovolím kratičké ohlédnutí. Jsou už jen kousek za mnou!
Na nic nečekám a vběhnu do prudkého toku řeky. Vody je tu sotva po pas, ale proud mi podrazí nohy, zmáčím se celá a pořádně si loknu vody. Řeka se dere pořád dál a bere mě sebou. Proud mnou tluče o kameny jako hadrovou panenkou. Krajina se kolem mě míhá příliš rychle, nevím kam zmizeli elfové ani kdy voda opustila les. Vidím zelenou šmouhou louky a obrys lidské vesničky, k níž mě Saenol táhne.
Osada má tak deset domů roztroušené po obou stranách řeky přes níž se klene uzounká lávka. Nějaký kluk na ní stojí, ječí jak pominutý a ukazuje na mě. Vedle mě dopadne první kámen. Nenávist jižanských lidí a elfů je známá a vzájemná.
Další vesničan už má lepší mušku. Drn mě trefí do ramene překvapivou silou. Bolestí málem omdlím. Řeka mě strhává do svých hlubin. Přes hladinu zahlédnu černý stín lávky. Voda ji podivně pokřivila a rozšířila.
Snad to trvá vteřinu, ale pro mě je to jako věčnost. Proud mě pustí ze svého objetí a já se vynořím nad hladinu lapajíc po dechu. Z lávky schytám další ránu, takovou že chytnu druhou o říční kámen. „Utopím se!“ zařve něco ve mně a mě je to náhle nějak jedno. Další rány už necítím.

Někdo mi buší do prsou. Zakuckám se a začnu vykašlávat špinavou vodu. Muže klečícího kousek ode mne vnímám velmi matně. Sotva přestanu prskat, znovu mě položí jemným, ale nesmlouvavým pohybem do trávy. Zadívám se na něj. Zrak se mi zostřuje.
„Kdo jsi?“ zeptám se, ale je to dost zbytečná otázka, maximálně kdybych chtěla znát nějaké hodně složité jméno. I podle vzhledu poznám že pochází z Krkavčích hor z odtažité, uzavřené rasy vysokých válečníků a bojovnic s očima nelítostných šelem. Jak se jim to říká? Horští?
Znovu si ho pozorně prohlédnu. Má černé vlasy spletené do copu, jehož roztřepené konečky ho šimrají u pasu, opálenou, větrem ošlehanou kůži a hluboké hnědé oči. Oblečený je jen v nohavicích, na zádech meč. Ani mě neudiví, že ho má na zádech, je hodně dlouhý a kdyby si ho pověsil k pasu, bude o něj zakopávat na každém kroku. Při chůzi je jistě na zádech praktičtější.

Usměje se „Astair es Raigou uh Feirain Kapfain, ale říká se mi jen Astair. Jak se jmenuješ ty? Pokud ti můžu doporučit, ještě chvíli lež, málem ses utopila,“ dodá, když si všimne, že chci opět zkusit vstát. Je mi to proti srsti, ale poslechnu ho.
„Jsem Neatha.“
Ticho.
„A dál?“ zeptá se. Nedivím se. Elfská jména sice nejsou tak dlouhá, ale je slušnost dodat alespoň jméno rodičů. Ne u mě.
Chvíli ho vážím očima a nakonec neochotně doplním: „Odsouzená.“
„Aha,“ poznamená jen a zase je několik minut ticho. Přemýšlím co říct, ale v hlavě mám prázdno.
Astair se dívá do hučícího proudu řeky. Saenol se tu lomí v ostré zatáčce a kousek od nás voda padá ve vysokém vodopádu. Kdo by si myslel že jih je rovinatý, spletl by se. Oproti severu možná, ale pláň tady? Snad jen pomateného by něco takového napadlo.
„Ty jsi na útěku, viď?“
Zarazím se, ale nakonec kývnu. Pravda je jasná jako slunce na modré obloze, slunce pod nímž zlátne listí stromů. Tak jasná, že mé kývnutí nepotřebuje.
„Zbytečná otázka. Opravdu zbytečná,“ neudržím jazyk za zuby. Jízlivost v mém hlase mu však zřejmě nevadí
„A kam máš namířeno? Tady zůstat nemůžeš, zprávy se mezi lidmi rychle roznesou. I ty elfské.“
Stisknu zuby. Vím že tu zůstat nemohu, ale smířit se s tím je těžké a mně je náhle do pláče.
„Já nevím,“ z úst se mi dere vzlykání malé holky „Asi někam, kde jsou k elfům tolerantnější.“
Jeho oči se na mě dívají se soucitem „Nechce se ti na sever?“
Překvapeně se na něj podívám a slzy na chvilku přestanou téct „A kam až? Sever je, alespoň mezi elfy, hodně obecný pojem.“
„Vím, elfové tady na jihu a vlastně lidi taky označují za sever i Tůňky a Postraví, přestože ty jsou z hlediska známého světa hodně na jihu. Ale já mám na mysli opravdový sever, děvče, Lesozem, Krkavčí pohoří a Sněžné hory. Naskatru a Valerain. Protože já jdu domů a klidně tě vezmu kus cesty sebou, i když potom už si budeš muset poradit sama.“
Zvednu k němu oči. Zřejmě svou nabídku myslí vážně. Na sever… přemýšlím jen chvilku. A potom kývnu.

„Astaire, proč jsi vlastně opustil hory? Myslela jsem, že horští nejsou zrovna cestovatelé,“ jdeme po cestičce velice řídkým listnatým lesem k severu. Musíme jít za sebou a mě už unavuje potichu koukat na Astairovy lopatky.
Nedá najevo, že mě slyšel. Naše boty s mnohokrát dotknou hlíny než odpoví „Každý jsme nějaký. Zajímal mě svět, tak jsem šel, chtěl jsem vědět kam vedou cesty ztrácející se za obzorem, poznat ta místa z písní,“ odmlčí se „Jenže svět není balada, elfinko,“ zašeptá.
Hluboké ticho rušené jen strakapoudy mě nutí přemýšlet o vlastním domově, o zeleni listů, lese plném zvěře, o elfech… ruce se sami zatnou v pěst při vzpomínkách, ale tentokrát je z hlavy nevytlačím. Vzpomínám na časná rána v nichž jsem se nenápadně vytrácela z domu, na křik když na mě přišli, na výčitky starších, horké slzy na mých tvářích a sliby, že už to nikdy neudělám. Vylhané sliby, pochopitelně. Hned další ráno jsem tam šla znovu a porušila zákaz vyškrábaný na kameni takřka krasopisnými runami. A tentokrát se to neobešlo jen s výčitkami. Soud, provaz zařezávající se do zápěstí, hořká pachuť strachu hluboko v hrdle a pak poprava v rosou krášleném svítání. A tehdy mi rozvázali na pár okamžiků ruce. Zapomněli jak se chová zvíře zahnané do kouta, neviděli myšlenky na útěk za očima plnýma strachu.

Se stmíváním už sotva šlapu, Astair chodí rychle a jeden jeho krok jsou dva mé. S umíněností dítěte se snažím nedat na sobě únavu znát, ale vyčerpaní mi ohýbá záda a rozpaluje chodidla na nesnesitelnou míru. Nakonec se za horským unaveně vleču, ale tichý společník jako by mě nevnímal, ztracen ve vlastních myšlenkách.
Zastavíme se až ve chvíli, kdy nevidím na tři kroky před sebe. Na jeho tiché oznámení konce dnešní cesty se mi podlomí kolena a padnu na zem jako mrtvá. Očima mapuji noční nebe. Hvězdy září jako malé ohně a mě roztřese noční chlad.
Muž mi vrazí něco do ruky a se slovy: „Jez,“ mě jednou rukou posadí. Chce se mi spát, ale kručící břicho mi dá jasně najevo, že se mu mé zacházení s ním vůbec nelíbí. Ztěžka zvednu pravačku k ústům a koušu cosi hořkokyselé chuti, nevědouc, co to vlastně je. Zuby sotva držím, aby mi nejektali zimou, ale jídlo koušou více než ochotně.

„Astaire, můžu rozdělat oheň?“ zadrmolím a choulím se do sebe
„Ne, nerad na sebe upozorňuji a ty nejspíš taky o pozornost nestojíš. Tobě je zima?
V odpověď mu zazní moje už neudržitelné jektající zuby
„U všech bláznů, na to jsem vůbec nepomyslel. Počkej chvilku,“ slyším jak se přehrabuje ve svém obrovském vaku „Mám ho. Je sice trochu roztrhanej, ale nic lepšího mě nenapadá. Chytej,“ na kolena mi dopadne jakási látka. Když ji ohmatám, zjistím, že je to plášť, těžký a podšitý kožešinou nějakého zvířete.
Rozpačitě se do něj zabalím a zamumlám k horskému tiché „Díky.“ Neodpoví, ulehne půl sáhu ode mne a zavře oči. Po chvilce ruší ticho noci jen jeho pravidelné oddechování. Naslouchám mu a navzdory únavě dlouho nemohu usnout. Pozoruji stříbrné lampy noci jež visí na temné obloze a myslím na jinou barvu a jiné místo.

Dlouho před svítáním otevřu oči do tmy. Astair stále spí. Chvíli poslouchám jeho dech, potom ze sebe shodím plášť a plížím se z tábořiště.
Po mnoha sázích se zvednu na nohy. Ještě později se odvážím běžet. Tráva mi pod nohama klouže, omotává se mi kolem nohou, zpomaluje mě. Námaha brání dechu. Na čele mi perlí pot.
Nakonec vyčerpaně padnu do trávy. Jsem dost daleko? Těžko říct. Snad ano. Nadzvednu se a chraptivě zakřičím jako drak. Zvuk se nese nad loukami a já se bojím, že se Astair vzbudí. O mnoho tišeji vyřknu do vzduchu: „Sallyo!“
„Tady jsem, maličká.“ Na draky drobná, ale i tak asi pět sáhů dlouhá dračice se snese vedle mne. Sallya. Saň zlatavé barvy, jež se narodila a v poutech vyrostla v elfích lesích. Můj přítel a ta pro níž mě chtěli popravit.
„Přišla jsem se rozloučit.“ Dračí řeč je složitá, ale po tolika letech už ji umím dokonale a nenutím Sallyu používat obecný jazyk, který je pro ni neskutečně namáhavý. Mnohem víc než její vrčivý jazyk pro mě
„Já vím,“ smutná dračice mimoděk změní barvu a splyne s nocí. Sallya je měňavec, stejně jako všichni zlatí draci. Pokud chce, dokáže svou barvu přizpůsobit okolí.
„A taky víš, že nechci, viď?“
Nestydím se za slzy, ani Sallya ne. Objímám její tělo, po němž tečou kapky její bolesti. Musím se vrátit, ale nedokážu jen tak říct sbohem a jít.
Musely jsme tam stát dlouho. Rychle se blížící svítání mě žene orosenou trávou k Astairovi. Ke konci znovu lehnu a plížím se. Po čtyřech se plazím na místo, kde jsem spala. Kde je Astair? Napadne mě, když tu mi kdosi dopadne na záda a srazí mě do trávy. Na krku mě zastudí chladný, ostrý kov.
„Ani se nehni.“
Ztuhnu „Astaire to jsem přece já, Neatha.“
„Poznal jsem tě. Kdes, u všech bláznů, byla tak dlouho? Neslyšelas dračí křik?“ čepel mi z krku nezmizí. Mlčím. Co mu mám říct? Pravda je tak absurdní! „No?“
Nenapadá mě žádná dobrá výmluva a tak mlčím. Ticho je nesnesitelné. Astair mě svou vahou dusí. Tohle se nemělo stát. Nechci se s ním prát, jenže taky nechci volat na pomoc Sallyu. Zabila by ho, na to ji znám příliš dlouho.
„Neatho vnímáš mě vůbec?“
„Jsem snad tvůj vězeň?“ zoufala se snažím nějak se vykroutit, ale přitlačené ostří, mě upozorní, abych přestala blbnout. A na horské elfská magie nestačí.
„Tak podívej, ty oslice, sice jsem tě vzal sebou, ale nemám rád tajemství. Takže mi to buď řekni nebo si mezi zdejšími pro mě za mě chcípni.“
Kdybych mohla, sklopím hlavu Takhle jen zavřu oči „Odpusť Astaire, ale to druhé. Pravdě bys nevěřil a lhát, lhát nedovedu.“
Chvíli se ani jeden z nás nepohne. Potom mi zmizí čepel z krku a Astair vstane. Sípavě se nadechuji a pomalu zvednu. Proti němu však stejně vypadám jako dítě. Jako malé, umíněné dítě „Vtom případě sbohem, Neatho.“
Chci taky něco říct, ale než to stihnu, je z něj jen malá postavička, mířící k severu. Tam, kam jsem měla jít s ním.
„Ať tě bohové provázejí Astaire,“ zašeptám.
Až dlouho potom se pohnu a vydám se po jeho stopách. Jsou jediným směrem, jež mi zbyl. Jedinou cestou, o níž vím kam vede.

O více než tři roky později obsluhuji v jedné z mnoha krčem v Lesozemi, knížectví choulícím se u paty Krkavčího pohoří. Astairovu stopu jsem ztratila už v Tůňkách, jeho rychlá chůze, deště omývající cesty i vítr udělali své. Když jsem šla za ním měla jsem směr, nějaký cíl, ale bez něj… Sama, bez čehokoliv ztracená ve světě jež neznám.
Nakonec jsem se na cestu až tak vysoko na sever doptala. Hodně jsem bloudila, málokterý vesničan věděl cestu a po klikatých cestách se těžko řídilo sluncem.
Došla jsem sem, do divoké lesnaté krajiny nad níž se hrozivě tyčí horské štíty Naskatry. Nejdu dál. Těžko bych přežila déle než jeden měsíc. Ukradený luk by mě neuživil, slaboučká efská magie by se těžko vyrovnala moci pohoří. Snad jsem dobrý magik pro elfy, ale nejslabší mezi lidmi. Kdysi mi zapálení svíčky myslí připadalo jako největší zázrak a ohnivé koule byly jen pohádkou. Teď už vím, že elfové jsou hodně mizerní magici a ještě horší bojovníci.
Dnešní večer je jako každý jiný, dokud do lokálu nevstoupí partička rozjařených skřetů. Tady to není nic nezvyklého, po Lesozemi se potuluje všechno, od lidí po mantichory a většina spolu dobře vychází.
„Hej, ušatko, přines pivo pro všechny!“ zakřičí jeden z nich. No, jedna rasa tu přeci jen není. Elfové. Beze slova ho poslechnu a rychle skřety přepočítám. Je jich devět. Trochu moc, musím jít čepovat dvakrát, tolik korbelů najednou nepoberu.
Obvykle neposlouchám, co si hosti povídají a nechávám to splynout do jednoho šumu, ale zelení skřeti jsou nezvykle hlasití a každá druhá objednávka je pivo k jejich stolu. Něco slaví.
„Říkám vám, že to zvládnem, ani ten pitomej, legendární Astair nás nezastaví. Považte, že nás jsou tři stovky a jich sotva sto padesát, navíc je překvapíme.“ Při Astairově jméně sebou cuknu, ale snažím se ovládat a rozdám těch pět korbelů, co skřetům právě nesu. Nijak je to neruší a pokračují v hovoru.
„Možná Kagu, ale jak si můžeš být tak jistý? Uvědom si, že to není jen tak ledajaká osada horských. Nirrak střeží nejen vstup do Krkavčích hor, ty jsou horským ukradený, ale hlavně je to jediná cesta do Naskatry, rodnýho území celý tý jejich prohnilý rasy. Žijí tam jen ti nejlepší bojovníci, nejen Astair, ale i Rastha a Fistuelan, navíc pokud vím, tak tam nyní pobývá Hirast se svou ženou – Zerou, a na ty je potřeba dát si sakra pozor. To je hodně dobrá dvojka. A nedávno se tam objevila dokonce i Stajna a ta je proslulá nejen jako léčitelka, ale hlavně jedy.“
Stoupnu si kousek od nich, na první pohled zcela zaujata flekem na sukni. Místo toho natahuji uši. Skřeti mě vůbec nevnímají a ten zvaný Kag vypije jedním douškem půlku piva a pokračuje „Ani Hirast se Zerou se neubrání dvacítce skřetů. A nevěřím, že by velitel udělal takovou chybu a nedal si na ty dva pozor. A Stajna? Je to alchymistka, lučištnice a šermířka, ale v jádru je to pořád holka, ne válečnice jako Zera. Mladá a ve své nezkušenosti slabá. Dostaneme ji. Víš že docela chápu, tvou přezdívku, Špatný Zvěstovateli? Héj, další pivo!“
Čepuji jak nejrychleji umím, ale vlastně to ani není třeba. Skřeti mluví tak nahlas, že je slyším i na druhé straně hospody, která se s postupujícím večerem pomalu vyprazdňuje.
„A kolikrát se mé špatné předpovědi vyplnily, co?“ Špatný Zvěstovatel, zjevně odpověď ani nečeká a pokračuje „Nepamatuješ na bitvu pod Černou horou? Všichni předem slavili vítězství, nikdo mě neposlouchal, a většina jich pomřela. Sakra, vždyť to byla jedna z našich největších porážek!“ bouchne pěstí do stolu.
Jeden ze skřetů se zamíchá do hádky. Rozvážně praví: „Můžeš mít pravdu Zvěstovateli, ale tehdy přišly trpaslíkům nečekaně posily.“
„A jak víš, že těm zmetkům z hor nepřijdou!“ Špatný Zvěstovatel už je tak rozzlobený, že místo do stolu, praští do svého souseda, evidentně hodně mladého skřeta, který si nemůže moc vyskakovat. Jediné, co po Zvěstovateli vrhne, je naštvaný pohled a raději se dál věnuje svému korbelu.
„I kdyby přišly,“ pře se dál Kag „bude jich málo. Horští se nikdy nepohybují po Naskatře ve větším počtu.“
Ten, co kecal do jejich hovoru už předtím, se znovu ozve: „Kag má pravdu, kdysi jsem o tom slyšel. Je to nějaká stará kletba, kterou na horské uvalili draci.“
„Povídačka,“ odfrkne si Zvěstovatel, ale jeden z dosud mlčících skřetů zavrtí hlavou.
„Taky ten příběh znám, vyprávěl mi ho sám velitel. Je to prej i v Kalušské kronice. Každý děcko ví, že na většině Krkavčích hor žijou draci. Vlastně všude, jen v Naskatře ne. Co ale už každý neví, je, že z Naskatry nejsou jenom horští, je to i místo, kde žili první draci. Jenže někdy před dvě stě lety se nějak spolu horští a draci strašně porafali a začala válka. Je jasné, že draci, kteří byli proti horským ve výhodě jak počtem, tak silou, vítězili. Ale horští to nevzdali,“ skřet se odmlčí.
„A co bylo dál?“
„No to je právě ten problém. V Kalušské kronice chybí tu a tam pár stránek a tady jich chybí hned pět. Z konce příběhu vyplívá jen to, že horští drakům vzali něco strašlivě cenného a řekli, že to zničí, pokud draci Naskatru neopustí a už nikdy se do ní nevrátí. Drakům se sice nechtělo, ale slíbili to a odešli. Když však byli všichni pryč, chtěl to podle dohody na hranicích Naskatry dračí král nazpět. A horští se mu vysmáli! Tu věc už dávno odvezli někam pryč a někomu dost draze prodali, ale to mu samozřejmě na nos nevěšeli, prostě řekli, že mu to nedají, protože draci jsou lstiví a pokud to dostanou, nebudou mít důvod se do Naskatry nevrátit a to oni, horští, nebudou riskovat. Ten drak nemohl nic udělat, příliš se o to, ať už to bylo cokoliv, bál. Draci slib neporuší, říkal. Horští se smáli. Celý to končí tím, že draci horské proklejí. Počkat jak to bylo… ´Ach, proradní, vy jež jste nesplnili slib, zůstaňte tedy, nechte si Naskatru. Nechť se nad vámi váš slib uzavře jako hrob a dokud jej nesplníte, zemře krutou smrtí každý horský, který by chtěl vést dobyvačnou válku. Každá armáda jíž dáte dohromady se stane obětí hor. Každý z vás, jež by se snažil škodit jiným národům. Nemáte na svět větší právo než ostatní. Naskatra je vaše, když ji ubráníte i se svým prokletím, ale nikdy se nesnažte o jakoukoliv pomstu, prolhaní,´ a s tím odletěl. Říká se, že od té doby si horští začali zakládat na cti a pravdě.“
U stolu se rozhostilo ticho a mě už to nezajímá. Možná Astaira pořádně neznám, ale horští jsou v nebezpečí a já nejsem schopná nečinně sedět a čekat, až skřeti vyvraždí Naskatru pro nějakou prastarou kletbu.
Vyběhnu do patra a vklouznu do malinké komůrky, kde spím. Za tu trošku peněz co mi tu a tam spadla do dlaně od bohatších hostů, neboť hospodský se ženou mě pouze živili a nechali mě u sebe bydlet, jsem si koupila poměrně nedávno zimní oblečení, protože už když jsem sem došla, byla jsem napůl zmrzlá ve svém starém, potrhaném elfském oděvu. Rychle sundávám lehoučkou pracovní sukni, kterou mi dala hospodyně – tvrdila, že počestná dívka jako chlap nechodí – a navlíkám teplé kalhoty, přes halenu kazajku, pásek a ještě plášť. Ten samý, pod kterým jsem spala první noc po útěku. Astair ho tam zapomněl, nebo mi ho možná nechal, nevím. Na nohy natáhnu vysoké boty. Mrzutě pohlédnu na zlámaný luk, dílo hostinské, jíž jsem se ozbrojená nezamlouvala. Zůstane i s prázdným toulcem tam kde je
Nechci se zdržovat vysvětlováním hostinskému ani na sebe upoutat pozornost těch skřetů, takže místo běhu lokálem otevřu okno a vyskočím do hvězdnaté noci.
Dopadnu do dřepu a rovnováhu udržím jen tím, že se opřu o ruce. Zastudí mě na nich sníh. Zvednu se a schovám dlaně do rukávů. Zastavím prvního místního, který se na ulici mihne. Žiji tu už rok a stejně jsem tu za hloupou cizinku.
„Promiňte, kudy do osady Nirrak?“
„Jo děvče to se projdeš. Je to asi šest dní koňmo po téhle cestě, dvakrát tolik pěšky teď, v zimě, protože na některých místech, je v horách po pás sněhu,“ mávne k jedné z mnoha cest k horám „Být tebou, tak tam nelezu. To skřetí vojsko, co se usadilo před městem tam míří taky a mladá holka je pro ně lákavým povyražením,“ řekne muž a zmizí mezi domky.
Rychle se rozeběhnu po cestě, kterou ukázal. Nohy kloužou po sněhu a co chvíli na nepoužívané cestě zapadnu do sněhu až po kotníky. Přesto nezpomaluji a spěchám k temnému obrysu hor, nezřetelně se rýsujícímu proti nočnímu nebi.

Pravá. Levá. Pravá. Levá. Už sotva šlapu, ale stále se brodím sněhovou břečkou dál a dál. Vím, že se nesmím zastavit. Skřetí vojsko je mi v patách, musím počkat až budou odpočinek potřebovat oni. Mám před nimi slušný náskok a nesmím ho ztratit. Daleko za sebou slyším dunění mnoha nohou došlapujících do sněhu a křik válečných písní. Je poledne, ale všechno objímá hustá mlha. Normálně bych nadávala, jako špaček, ale dnes se mi mléčná skrýš hodí. Až zmizí, budu se muset před skřety schovávat sama.
Jak slunce postupuje po obloze k západu, jsem stále pomalejší a pomalejší. Nohy mi těžknou a skřetí vojsko slyším stále blíž a blíž. Nervózně vyhlížím stále nepřicházející soumrak. Možná by mi byl dobrým úkrytem, ale já vím, že déle než do tmy nevydržím.
Konečně! Velký kotouč zářícího slunce se zbarví Krkavčí Pohoří odlesky žluté a oranžové. Tady na severu se stmívá rychle. Vojsko zastaví a začne se připravovat na noc. S úlevou to po nich zopakuji, odhrabu sníh ke straně cesty, přitáhnu si plášť úžeji k tělu a uložím se ke spánku.

Nepočítám dny, jdu stále promrzlejší a promrzlejší a skřeti jsou tak blízko. Hory mě skrývají dobře, ale je také. Vše objímá sněhové ticho. A potom se přede mnou objeví Nirrak.
Nevím co jsem čekala, ale maličké kamenné město bez hradeb rozhodně ne. Snad pevnost, ale tohle? Jak s tím chtějí postavit skřetům?
Zaslechnu dusot skřetů. Z posledních zbytků sil se rozeběhnu, vyběhnu ze skrýše a přiřítím se k prvním domům Nirrak. Obrovský horský, který právě jde kolem na mě udiveně pohlédne, ale neváhá a chytne mne za ruku. Cuknu sebou. Promluví cizí, drsnou řečí.
„Pusť mě, musím mluvit s Astairem,“ vykřiknu. Přejde do obecné a prohlásí něco ve smyslu, že to může tvrdit každý. Zoufale se mu snažím vykroutit. Popadne mne i za druhou ruku. Trhnu sebou a vzápětí mě položí na lopatky. Kopu jako smyslů zbavená. Skřeti tu budou každou chvíli a já nemohu nic udělat. Copak to všechno bylo zbytečné? Vtom zpoza rohu vyjde postava s černými vlasy, spletenými do copu.
„Astaire!“ zakřičím.
Otočí se ke mně a zamračí se, nicméně se pomalu vydá k nám, odsekávajíc slova tvrdě a jasně „Co tu chceš, Neatho?“
„Sakra, Astaire, ať mě pustí. Řítí se na vás třistahlavá skřetí armáda.“
Dívá se na mě jako na prolhané děcko, jež se snaží být zajímavé a v tu chvíli se ozve skřetí pokřik jen kus odtud někde na cestě po níž jsem přiběhla. Nemusím se ohlížet. Skřeti se sem řítí a já to nestihla.
Astair něco vykřikne a odevšad začnou vybíhat horští. Přestože jsou v Nirrak úzké uličky, nesrazí se.
Muž jež leží na mně se zvedne a tasí meč, po jejich způsobu, zavěšený na zádech. Závěs však okamžitě strhne a odhodí stranou.
I Astair má meč a mně vrazí do ruky dlouhou dýku. „Je mi líto, že za nás musíš umřít, Neatho, ale prosím tě, pokus se zmizet. Tohle není tvoje věc.“
Je to moje věc, Astaire, pomyslím si trpně. Zapletla jsem se do toho vlastní blbostí. Nahlas však neřeknu nic a otočím se ke skřetí vlně. Už první útočník mě srazí na zem. Svou vahou mě tlačí do udusané hlíny a já mu instinktivně vrazím dýku do břicha. Krvavý vodopád mě zalije svým teplem. Čekala bych, že se pozvracím, ale jsem k tomu spíš lhostejná.
Vyhrabu se zpod mrtvého těla a rozhlédnu se. Jsem uprostřed bitevní vřavy. Kousek ode mne se brání ten co mne povalil s jakousi horskou obrovské přesile skřetů. Muž se ženou stojí zády k sobě. A náhle jeho probodne skřetí meč. Dívka zakřičí jediné slovo, které mi zní tak zvláštně povědomě „Hiraste!“
Jakýsi skřet se té ženě pokusí dostat na záda. Mrštím po něm dýku. Kupodivu se trefím, ale také ztratím svou jedinou obranu. Skřet, který mne napadne jako další je Kag. Poznávám ho i přes šílený svit v očích. Nemám kam uhnout. Obřím kyjem mě praští přes levou ruku. Bolestí spadnu na zem. Tváře mi smáčí slzy bolesti. Udupou mě! Z posledních sil se plazím stranou, do jakéhosi domu. Potom omdlím.

Cítím bolest v ruce a vzápětí chlad, který ji tiší. Nedokážu však říct, jak dlouhé je to „vzápětí“. Otevřu oči. Chvíli zírám na strop, potom otočím hlavu doleva. Astair klečí vedle mne. Nedívá se však na mou tvář, jeho oči se soustředí na mé levé rameno. Pokusím se pohnout rukou. Tou jež je blíže k němu. Nejde to.
„Moje ruka… moje…“
„Klid, nepřijdeš o ni. Stajna už ti to ošetřila, kosti srovnala a přivázala ti ji k tělu, protože do dlahy to dát nemůže, nemá z čeho ji udělat. Říkala, že máš štěstí, že minul prsty.“
„Jak to dopadlo?“
Smutně se mi podívá do očí „Prohráli jsme, ale ve většině jsme živí. A za všechny díky, Neatho. I tak pozdní varování je dobré a alespoň jsme hodně těch zmetků poslali pod zem.“
„Proč nás nezabili, Astaire?“
„Kdoví, Neatho. Říká se cosi o otroctví.“
„Naskatra padne, že?“
„To máš o horských tak špatné mínění?“
„Neubráníte se. Jste přece prokletí, nesmíte dát dohromady armádu.“
Škubne sebou „Jak tohle víš?“
„Myslel sis, že jste to před světem utajili?“
„Snažili jsme se.“
„Nedokázali jste to. Nejsem jediná kdo zná příběh o válce mezi draky a horskými. Vím že jste drakům lhali a proto jste prokletí.“
„Takže ti došlo, že nemáme šanci. Náš slib splnit nelze, ne po tolika letech,“ skloní hlavu.
„Opravdu ne?“
„Kde chceš po světě honit draka, jež se vylíhl z ukradeného vejce skoro před dvěmi sty lety?“
„Vejce?“ vytřeštím na něj oči. „Vy jste ukradli dračí vejce?“
„Říkalas, že to víš.“
„Znám příběh, ale nevěděla jsem, co jste vzali. Oni tolik lpěli na vejci?“
„Draci jsou hodně jiní. Netvrdím, že drakům rozumím, nemáme se s nimi zrovna v lásce, to je ti asi jasné, ale draci… no zkrátka, když zemře drak je to pro ně hodně velká tragédie. Ale čím mladší je, tím je to větší katastrofa. Oni si váží starých draků, ne že ne, ale draků stále ubývá. Mladí jsou budoucnost.“
„Ale jak draci věděli, že jste to vejce nezničili?“
„Nemám ponětí, asi nám věřili. Nejsme blázni, vejce drželo draky od nás. Prodali jsme ho co nejdál to šlo.“
„Kdo by platil za vejce?“
Pokrčí rameny „Jsou i takoví, jež věří, že drak je zvíře stejné jako divoký kůň. Zkrotitelné.“
Chvilku je ticho a já se rozhlédnu. Ležím na kožešině v nějaké malé, pusté místnosti. Než se stačím Astaira zeptat, odpoví.
„Jsme v mém domě, Naneštěstí ho prohledali tak důkladně, že tu skutečně nic použitelného nezbylo. Pozavírali nás, abychom se nemohli domlouvat. Teď mám zas otázku já, Neatho, a tentokrát chci pravdivou odpověď. Hodně jsem přemýšlel, o tom co se stalo na jihu. Co máš s draky, Neatho? Co se tam tehdy stalo?“
Tiše se mu podívám do očí a chci říct že nic, ale potom mi slova uvíznou v hrdle. Má právo na pravdu. Má, po tom všem ano.
„Ty víš, že jsem Odsouzená Astaire, ale co už nevíš, je proč. Nikoho jsem nezabila, udělala jsem z hlediska starších něco mnohem horšího. Pustila jsem na svobodu dračici, jíž drželi kouzla i okovy ve středu lesa.“
„Co?“
„Je v hloubi lesů spoutána, ke svému lidu volána písní němou. Přísaha splněnou se stane, až do hor se navrátí dračice zlatá. Kouzla stará rozplete a vlastní smrti uteče elfka, jíž nazvou Odsouzená. V Naskatře opět vzplanou a hořet jen tak nepřestanou ohně války. Teď to dává smysl!“ do místnosti napůl spadne, napůl vejde mladá plavovlasá horská.
„Jughen? Kde ses tu zjevila?“
„Poslouchala jsem vás“ říká to bez špetku studu „ Astaire, těsně potom co jsi před lety odešel jsem měla podivný sen v němž ze tmy kdosi odříkával verše, tyhle verše! Je to kousek věštby Němého Poutníka. Nechápala jsem, ale teď už rozumím. Ta elfka,“ mávne směrem ke mně „je Odsouzená že?“
Jsem zmatená a cizí žena mě rozčiluje „Jmenuji se Neatha Odsouzená. Kdo jsi ty?“
„Jughen es Kugharim uh Mi Sla. Jsem šamanka Nirrak, ta jež se klaní bohům a mluví s duchy. Ta dračice, kde je?“
„Jughen, co to, u všech bláznů, má znamenat? Chceš říct, že ses připlížila za MOJE dveře, poslouchala NÁŠ rozhovor?“ Astair se zvedl a rozzlobeně se dívá na Jughen.
„No ano, ale je to důležité,“ plavovláska pokrčí rameny, zřejmě jí to připadá jako dostatečná omluva „Neatho, co je s tím drakem?“
Jenom na ně oněměle zírám, než ze sebe po chvíli vypravím „Dračicí. Já nevím. Viděla jsem ji naposledy tehdy ráno… Astaire, to já tehdy křičela víš? Já, ne žádný drak. Na ni, na Sallyu. Chtěla jsem se rozloučit. Navždycky rozloučit. Už jsou to víc jak tři roky.“
„Tak moment. O jaké dračici se bavíte?“
„O té vylíhlé z vejce které jste ukradli drakům, že Jughen? Prodali jste ho jak nejdál to šlo, k elfům na jihu.“
„Znáš naši historii. Ano, ty a ona jste součástí věštby jejíž část mi vyjevili duchové. Neatho, musíš ji zavolat. Věštba se musí vyplnit!“ Jughenin pohled se do mě zabodne jako dýka.
„Jak by mohla? Jughen, jsme tu věznění. Sice se můžeme pohybovat poměrně volně, ale to je tak všechno.“
„Telepaticky pochopitelně.“
„To nepůjde,“ skláním hlavu „Nikdy jsem se telepatii pořádně nenaučila, zavolat někoho, o kom ani nevím kde je…“
„Pomohu ti. Astaire, pomoz jí se posadit,“ Astair mě zvedá a opírá o zeď. Ramenem tepe ostrá bolest vystřelující až do mozku. Jako přes mlhu vidím Jughen, jež přede mnou poklekla. „Tak a teď mi podej zdravou ruku a chytíme se malíčky,“ šamanka mi zachytí zdravou ruku.
„A teď mysli na tu dračici. Vzpomeň si jak vypadá, jaké má oči, uši, všechno od tvaru těla po nejdrobnější detaily,“ její hlas mi vázne v hlavě v ozvěnách. Jughen nemluví nahlas, jen já ji slyším v hlavě.
Poslechnu a vybavím si zlatou dračici. Šupinku po šupince mi roste v mysli. Vybavuji si vůni jejího dechu, svit v očích.
„Výborně. Stále se na ni soustřeď a bez míření zakřič v mysli jak nejvíc dokážeš její jméno.“
„Sallyo!!“
Nic. Jen ticho „Zkus to ještě jednou a víc křič. Musí tě být slyšet všude.“
„SALLYO!!!“
„Co je, maličká?“ ztuhnu jak solný sloup když se mi v hlavě ozve známý dračí hlas.
„Sallyo, kde jsi?“
„Ve Valerainu, proč, co se děje?“
„Jsem uvězněná na okraji Naskatry, v osadě Nirrak, kterou vítězně přepadli skřeti. Víš kde to je?“
„Vím, nedávno jsem nad Naskatrou letěla a tu osadu viděla. Jenže já tě odtamtud asi nedokážu vytáhnout, maličká.“
„Tak… tak… Sallyo, najdi draky, ano? Vím, že se s horskými nemají v lásce, ale zkus je přesvědčit, třeba to překousnou. Zaplatím jim potom cokoliv, slib jim co chceš, hlavně si pospěš. Prosím.“
„Zkusím to. Dej na sebe pozor.“
Sallya mi z hlavy zmizí stejně rychle jako se objevila. Pustím se Jughen a pomalu otevřu oči.
První poruší ticho Astair „Tak co?“
Kývnu „Mluvila jsem s ní. Snad nám přiletí na pomoc draci. Jughen jak je to možné? Jak to, že mě slyšela, je ve Valerainu? “
Jughen se na mne podívá, jako na malé dítě „Co víš o dracích?“
„No můžu popsat celou dračí anatomii,“ poctivě se zamyslím „ale jinak asi nic. Co ti může říct dračice, kterou odmala vězní?“
„Umíš dračí řeč, ne?“
„Ano, Sallya mě ji naučila.“
„A kdo učil ji?“
Zarazím se „To nevím.“
„Nechápu to úplně přesně, ale když se někdo stane pro draka důležitým, nevědomky se k sobě magicky připoutají. Přes pouto se dá nejen telepaticky mluvit, ale i předávat druhému vlastní magickou energii, tak jsi jí mimochodem, asi osvobodila, sama bys na to nikdy neměla sílu. Takové pouto se upevňuje v životě dlouhodobým vztahem, například mezi druhy, velmi blízkými přáteli a tak. S dětmi jsou rodiče spoutání od porození vejce, ale pouto je trochu jiné. Dráčata po nich zdědí některé schopnosti a drobně vědomosti, třeba umění dračí řeči, ale nedokážou s rodiči komunikovat, dokud si k nim sami nevytvoří ono citové pouto. Tvá dračice ho k rodičům pochopitelně nemá, vždyť je nikdy neviděla. Nejspíš ho má jen k tobě.“
„Myslíš, že jsem se s ní připoutala?“
„Je to logické a vypadá to tak“
„Takže jsem s ní mluvila přes pouto.“
„Ano. Sallya o poutu díky paměti svých rodičů nejspíše ví,jen pro tebe to bylo překvapení.“
„A…“
„Na otázky bude ještě spousta času. Nemyslím, že nám draci budou na pomoc spěchat. Prospi se, přinesu ti od Stajny nějaké bylinky na bolest,“ Jughen se zvedne a zmizí. Astair mi pomůže si lehnout a také odchází. Nijak mi to nevadí. Opravdu se mi chce spát.

Někdo mi třese ramenem. S povzdechem otevřu oči a setkám se s hlubokým hnědým pohledem těch Astairových.
„Měla by ses najíst, už spíš hodně dlouho. Dovolili mi, ať ti to přinesu sem,“ jeho hlas se zabarví tichou zlobou. Nedivím se mu. Dovolovat se, jestli může přinést jídlo tomu jež nemůže vstát „A tady jsou ty bylinky.“ Vše mi podá a se smutně skloněnou hlavou se odvrátí. Zpozorním.
„Co se stalo?“
„Popravili jednoho z našich, Rasthu. Pokusil se s několika dalšími o vzpouru, tak pro výstrahu.“
„Já… je mi to líto.“
„Nikdy mě nenapadlo že zemřu takhle hloupě, rukama skřetů a vezmu s sebou skoro všechny co znám.“
„Ještě žijeme Astaire.“
„Dlouho už nebudeme a jestli jo, tak jako otroci a to není život.“
„Nemůžeš to jen tak vzdát!“
„A co můžu dělat Neatho? Tys nebyla venku, nevíš co se tam děje. Právě tam bičují ty, co byli do vzpoury zapletení. A vidělas někdy skřetí biče? Ze zad ti udělají cáry, rvou dolů kůži i maso! Dokáží se dostat až ke kostím.“
Nevím co mám říct a tak mlčím. Astair jen zdrceně kývne na pozdrav a zmizí.

První dny jsem si zkoušela udržet svěží mysl, ale prostě to nešlo. Potom jsem propadla stejnému zoufalství jako Astair, teď už jen odevzdaně čekám, co se stane. Část skřetů tu zůstala, ostatní, alespoň co jsem zaslechla, zaťaly nenasytně drápy hluboko do útrob Naskatry. A teď zase čekají na posily. Už je to skoro dva měsíce, od mého rozhovoru se Sallyou, ale draci na pomoc nepřichází a nepřichází.
Špinaví a zasmušilí, jeden horský vedle druhého a já mezi nimi vypadám nepatřičně. Sedíme na dlažbě, hlídáni skřety a jíme řídkou polévku, spíš vodu než co jiného. Pokusů o vzpouru bylo více a tím více nás omezují.
Nikdo už nenadává, nepadají zlé pohledy směrem ke strážím i když před měsícem se ještě odvážlivci našli. Jenže tohle už není o odvaze. Proč se nechat zbytečně potrestat? Skřetí biče jsou opravdu zlé a většina Nirrak už je poznala na vlastních zádech. A šlehají, šlehají i pro míň.
Ticho ruší jen občasné klapnutí dřevěné lžíce o okraj misky a šplouchání polévky. Jím ji lhostejně, nevnímám její prapodivnou příchuť, jen strnule strkám lžíci do pusy a zírám před sebe, aniž bych vnímala, co vidím.
A potom se ozve povědomý zvuk. Křik. Chvíli mi trvá, než pochopím co slyším. To není křik horských ani krákorání skřetů. Je to dračí křik. Nad hlavou se mi mihne několik stínů, a když zvednu hlavu, spatřím pětičlennou dračí letku. Skřeti zmatkují a ani si nevšimnou, když se přidám k dračímu křiku.
Draci nemohou v úzkých uličkách přistát a nemůžou ani použít plamenný dech, kvůli nám. Jenže horští na nic nečekají a já se k nim přidám. Jednomu skřetovi vytrhnu tesák. Vzápětí mu tělem projede čepel meče. Nemám čas zjišťovat, kdo my pomohl, protože musím opět čelit Kagovi. Na jeho kyj už si dávám pozor, byť se mě usilovně snaží zmrzačit. Levá ruka mě stále bolí.
Právě uskočím před jedním z mnoha jeho zuřivých útoků, když najednou promluví „Já tě odněkud znám. Kdo jsi?“
Neodpovím, mlčky dál skáču do všech stran zběsilý tanec úhybů a jen čekám, kdy mě přetáhne po hlavě. Má nade mnou jasnou převahu.
„Tak mluv sakra. Kde jsem tě už viděl?“
„Už jsme spolu jednou bojovali, když jste sem vpadli.“
„Už tehdy jsi mi připadala známá.“
Ani nevím jak, ale najednou mu můj tesák zajede hluboko mezi žebra. Upustí kyj a spadne na zem s děsivým chroptěním. Přece jen ze sebe nakonec vypraví pár slov „Já… už vím. Ty jsi ta čubka… z tý… z tý hospody pod horama, že jo? Tam jsem tě viděl, nosila si nám pivo. Mám pravdu… mám, viď?“
Jen kývnu a odvrátím se. Kag se naposledy chrčivě nadechne a zemře.
Rozhlédnu se, ale už není s kým bojovat. Spojené síly horských a draků udělaly své. Horští vyhnali skřety ven z osady a tam už si s nimi poradili draci. Nirrak je opět svobodná.

Draků přiletělo dvacet, mezi nimi i Sallya a nejvyšší, ze všech draků Blanh. Byla jsem přizvána k uzavírání dohody a tak spolu se Sallyou, Blanhem a náčelníkem Nirrak, kterým se po Rasthovi stal jeho bratr Qilf sedím na vyvýšenině za osadou. Rozhovor je dlouhý, ale nakonec se Qilf domluví s Blanhem na podmínkách spolupráce až do osvobození Naskatry a vyhnání skřetů z hor. Potom však nadhodí tu nejchoulostivější otázku.
„A jaká bude cena za vaši pomoc?“
„Ona nám ji zaplatí,“ podívá se mi do očí Blanh „podle slibu, který dala Sallye a která ho dala nám. Až přijde čas, dá nám to, o co si řekneme.“
Kývnu a stále se mu dívám do očí. Jsou modré jako letní nebe. Stejně jako jeho šupiny. Mimoděk se oklepu a v břiše se mi zatřepe nepříjemná předtucha.

Balím si svých pár věcí když do domu vstoupí Astair. Bydlím u něj aniž by se nad tím kdokoliv pozastavil. Podezřívavě se na mě podívá.
„Ty někam jdeš?“
„Ano, s draky. Sallya přemluvila Blanha, aby mě mohla vzít sebou a nést mě. Na zemi nejsem k ničemu. Když se se Sallyou spojím, můžeme pomoct kouzly.“
„Znovu ti opakuji, tohle není tvoje věc. Málem jsi přišla o ruku když jsi mě neposlechla minule a do teď ji nemáš v pořádku. Co se stane tentokrát? Zůstaň tady, Neatho. Prosím.“
„Nemůžu Astaire a ty sám přece víš, že nemáš pravdu. Zapletla jsem se do toho víc než ty. Já budu platit tak ať je alespoň za co, každá kapka pomoci je dobrá. Zítra ráno odlétám spolu s draky.“
„Půjdu s tebou.“
„Víš, že to není možné, musíš s ostatními střežit Nirrak. Až osvobodíme první osadu, přidají se k nám horští odtamtud, ale tady musí někdo zbýt.“
„Nevrátíš se.“
„Vrátím,“ řeknu s větší jistotou, než jakou doopravdy cítím.

Blížíme se k prvnímu městu. Je též kamenné,ale proti Nirrak velké a má také o hodně širší ulice. Stejně jako Nirrak nemá hradby. Tohle nevypadá na město určené k hájení. Skřeti ho museli dostat ještě rychleji než Nirrak, i přes jeho velikost.
Blanh zakřičí a draci se rozdělí do letek. Sedím Sallye na zlatavém krku. Teď není třeba, aby se maskovala, ostatní draci to stejně nedokáží, ani jeden není jejího druhu.
Letíme se čtyřmi dalšími draky a já poberu magii, načež vyslovím verše prvního kouzla. Je spousta zaklínadel, která se dají velice různě použít a tohle patří mezi ně. Vyslovím pár nesrozumitelných slov a v hlavě si představím velkou, těžkou síť tvořenou do ruda rozpálenými řetězy. Chvilku to trvá, ale nakonec se opravdu zhmotní kousek od nás. Neudržím ji ve vzduchu dlouho, sotva ji stihnu nasměrovat a už padá na skřety na zemi pod námi. Opravdu jich asi deset srazí k zemi a já se jí mermomocí snažím udržet hmotnou. Zelení bojovníci se pod ní svíjí v bolestech. Ve chvíli kdy je spálí první dračí plameny kouzlo zruším a chvilku jen dýchám.
Kolem ruky se mi mihne šíp. Lučištníků není moc, ale mají dobrou mušku a těžké válečné kuše. Kdyby se některému drakovi trefili do blány na křídlech…
Vyslovím druhé kouzlo, tentokrát plamen a pošlu ho k lučištníkům. Nemám však čas kontrolovat výsledek. Kousek za námi se ozve zoufalý dračí řev, plný bolesti. Ohlédnu se.
Jeden drak z naší letky právě padá k zemi jako kámen. Jeho křídla už tam leží. To co mu je ukouslo je noční můra. Dračí kostra černá jako noc a místo blan mezi prsty křídel peří krkavčí barvy. Tam kde by měly být oči jsou dva jantary a drápy se zuby se lesknou září diamantů. Ty zuby cení v hrozivém šklebu, který jen vzdáleně připomíná úsměv.
„Sallyo, co to je?“
„Já nevím!“
„Stáhněte se. Všichni draci zpátky!“ Blanh je se svojí letkou za městem směrem k Nirrak a Sallya zamíří rychlostí, která mě z dračího krku skoro strhne, k němu. Přilehnu břichem k zlatavým šupinám a pevně se držím nohama i rukama. Pohled mi padne na umírajícího draka. Skřeti do něj buší holemi. Nemůže se bránit. Nemůže už nic, jen umřít v bolestech.
„Flanvius,“ zašeptám. Drak zemře a jeho tělo vzplane jasným plamenem. Naše již jen čtyřčlenná letka se připojí ke zbytku a všech devatenáct draků, kteří přežili zamíří rychlým letem obloukem k Nirrak. Naposledy se ohlédnu. Černá nestvůra nás nepronásleduje, právě hoduje na mrtvém drakovi nijak nerušena tím že hoří. Obrátím se zpátky a zhroutím se zpět na Sallyin krk. Po zlatavých šupinách tečou slzy, moje slzy. Objímám zlatý krk a pláču prožitou hrůzou.

Teprve v Nirrak se nám dostane vysvětlení, co to vlastně bylo. Je pozdní večer a na Krkavčí pohoří se snesla tma, ale přece se shromáždili všichni Nirrakští horští a všichni přítomní draci. Blanh nejprve vypověděl horským celý souboj a teď vypráví starou dračí legendu.
„To co jsme viděli byla Černá Smrt, prastará bytost, kterou se straší dráčata a jen málo draků v ní věří. Kdysi to byla obyčejná dračice, která se zamilovala do člověka, muže jménem Cherain. Jenže většina draků dodnes není nakloněna přátelství s lidmi a platí to i opačně. Ostatně, právě lidé nás vyvražďují, jak asi víte. Ale abych nezamluvil pověst. Její rodina svou nezvedenou dceru vyhnala a opuštěná dračice se vydala za Cherainem, žijícím na jakémsi statku. Jeho rodina o jeho lásce do té chvíle nevěděla a když chtěla dračice s Cherainem odejít, pokusili se ji zabít. Cherain zemřel sám, aby ji ochránil. Dračice ho odnesla pryč a seděla u něj kus odtamtud až zemřela snad žalem, snad žízní, to už nikdo neví. O mnoho let později našel jakýsi černý mág vypovězený ze zemí za mořem její kostru a udělal z ní to co je. Chtěl, aby bojovala v jeho vojsku, které mělo ovládnout svět, což se mu mimochodem nepovedlo a to vojsko bylo rozprášeno. Vzepřela se mu a pokusila se ho zabít. Tvrdí se, že zničil její mysl, všechny city i rozum a ona ho jen slepě poslouchá. Navíc se prý živí krví. A ještě jedna věc: ona se nedá zabít, už mrtvá je. Necítí bolest, nezná únavu, oheň jí nevadí a velice rychle se regeneruje.“
„Ale to nám hází jednu otázku: Co dělá tady?“ Astair sedí z mé levé strany – z pravé je Sallya – a pozoruje Blanha ostražitým pohledem.
„Ta legenda nemusí být úplně přesná. Je docela možné, že ten mág je dávno mrtev a ona jen loví a o rozum vůbec nepřišla.“
Astair se však dál tváří pochybovačně „Možná, ale podle mě je to moc náhod najednou. Nejprve se pokusí Naskatru celkem úspěšně ovládnout skřeti a když pomůžete vy, objeví se legendární bytost, která se vám – neurazte se – může směle postavit a celkem dost vás zabít. Podle mě je za tím něco víc, někdo stojí v pozadí a celé to vede.“

Netrvá to moc dlouho a stojíme v bitvě. Tady nahoře letí devatenáct draků a já na Sllye proti nám Černé Smrti, dole pod námi stojí horští proti skřetí armádě, zbraně napuštěné jedem který vyrobila Stajna.
Jsme přes deset mil za Nirrak a lije jako z konve. Kousek od nás se rozvodnil horský potok a vypadá to, že pršet hned tak nepřestane. Jen to utvrzuje můj strach.
První se na sebe vrhnou skřeti a horští. Nemám čas to sledovat o pár sekund později, obkličují draci Černou Smrt. První se po ní vrhne mladý Sikha a taktak se stáhne zpátky. Kroužíme kolem ní a já se ji snažím magií spoutat. Ani se Sallyinou magií, na ní nestačím a přetrhne má pouta, jako by byla z pavučin, načež se na nás vrhne. Sallya není moc zkušená v boji, Černá Smrt jí protrhne křídlo a Sallya sotva zvládne přistát těsně vedle bitvy. Nahoře se rozpoutá tvrdý boj. Slezu Sallye ze hřbetu a pokusím se jí pomoct. Blána mezi tělem a nejbližším prstem na levém křídle je v cárech a krvácí. Nevím jak jí pomoct.
„Sallyo já…“
„To je v pořádku maličká, na to neumřu, jen to dost krvácí,“ a hodně bolí, domyslím si „Pokus se raději pomoct horským, nahoru tě nevynesu.“
Kývnu a rozeběhnu se k bitvě. Kus kůže stahující mi vlasy jsem ztratila, takže za mnou divoce vlají. Vtom ztuhnu v očekávání nevyhnutelného.
Astair právě šermuje u břehu s jedním skřetem a kousíček za ním je křídlo, blížícího se draka, který prchá před Černou Smrtí.
„Astaire, pozor!“ zaječím. Pozdě. Zmizí v šedé vodě, do které buší velké kapky deště.

„Astaire!!! Astairééééé!!!!!“ ječím a moje slzy se mísí s vodou padající z nebe. Nemohu nic víc dělat, náhle nezaměstnaný skřet který ztratil svého protivníka ve vodě se na mě okamžitě vrhne. Tasím zahnutý tesák, který mi dali v Nirrak, zavěšený po způsobu horských na zádech, a vykryji první zuřivý útok směrem na rameno.
Nemám čas přejít do protiútoku, jsem s pro mě nepříliš známou zbraní příliš pomalá, sotva stihnu odrazit sek, směřující mi na hruď. Třetí ránu skřet vede tak, aby mi rozsekla hlavu na dvě poloviny. Nepovedeným krytem se mi pouze podaří stočit meč na plocho. Před očima se mi zatmí a dopadnu na promáčenou hlínu.

„To znamená že máme sice vítězství, ale za cenu smrti více než poloviny vojáků, přišli jsme o Černou Smrt protože ji chytli draci, což znamená že mě Vektriosa roztrhne vejpůl a navíc se díky nějakému ukecanému skřetovi roznesly mezi horskými zprávy o vzpouře a taky o tom, že jim pomáhají draci! Vy jste ti nejneschopnější… šmarjá co zas?“
„Hlášení o zajatcích, pane.“
„Ach ano, zajatci. Tak mluvte.“
„Z bitvy jsme jich přivedli celkem pět, čtyři horské a jednu elfku. A před chvíli jsme kus odtud našli ještě jednoho zmáčeného horského, nejspíš ho vyplivl potok. Takže je jich celkem šest.“
„Šest… to není mnoho… no nic děkuji za hlášení, můžete jít. A VY TAKY PADEJTE A NELEZTE MI NA OČI!!!!“ zařve kdosi. Mám chuť na něj taky tak zařvat, v hlavě mi nějaký zlomyslný skřítek buší kladivem. Pokusím se pohnout a do rukou i do kotníků se mi zaříznou pouta. V tu chvíli mi dojde význam všech slov, která padla, když jsem se probírala, a přestanu se snažit dělat cokoliv, beztak je to zbytečné. Prohráli jsme to a já jsem dost možná jedna z posledních, co tu bitvu vůbec přežili. Takže to všechno bylo… zbytečné? Spousta horských i draků na tom poli nepochybně pomřela, nejspíš i Sallya, byla přece zraněná. Určitě tam zařvala, neměla šanci. Takhle to přece nemůže skončit…
První se mi chce křičet, ale zdusí to roubík. V otevření očí mi brání šátek uvázaný přes ně. V bezedné jámě zoufalství ležím a pláču bez slz pro všechny horské a draky, co zemřeli v bitvě. Nemůžu se ani pohnout.

Svázaní se zavázanýma očima a čas od času namočenými hadry v ústech jsme vezeni neznámo kam. Nepočítám dny a noci, nepočítám přestávky, ale je to dlouho. Alespoň pro mě.

Někdo mi odvazuje roubík. Lačně se nadechnu ledového vzduchu. Vzápětí mě do odkrytých očí udeří bodavé světlo slunce. Rozhlédnu se a zalapám po dechu.
Jsme v nějaké nepoužívané zátoce. Skřet za mnou mě postrčí směrem k jakési velké lodi. Vzdáleně připomíná obrázky z elfských knih, jež jsem doma četla jako dítě.
Až po chvíli si uvědomím, že stojím s rozvázanýma nohama a jediné co mě poutá, jsou provazy na rukou. Do ztuhlých nohou se pomalu vrací cit, přesto však srazím na zem na horské drobnou palavovlásku. Vzpomínám si na ní z Nirrak, vždyť je to Jughen..
„Zvedejte se, honem! No tak dělejte, už tak máme zpoždění.“ Skřet mě vyhodí na nohy jako bych byla z peří. Jughen se postaví sama dřív než jí stačí rovněž zvednout.
Když jsme na lodi spoutání místo provazy řetězem napadne mě, že by možná bylo lepší v té bitvě padnout.

Nepočítala jsem dny. Zapomněla jsem jak víská vítr ve vlasech, protože nám všem oholili hlavy. A kde je vlastně vítr? Už dávno nevzpomínám na chuť svobody. Nevím, jak chutná čerstvý vzduch. Může to být týden a zároveň tři měsíce. Dovezli nás do jakéhosi města daleko od pobřeží a zavřeli do kobky. Všechny společně. Ale teď jsem tu já a jedna horská, shodou okolností Jughen.
Astaira odvedli jako prvního. Po něm hnědovlasou ženu, ale ta se na rozdíl od něj vrátila, zbičovaná, popálená, mučená. Nedokázali jsme jí pomoci, zemřela Jughen v náruči. Ostatní se nevrátili, stejně jako Astair, až na Jughen. Včera jí sem hodili stráže, ale je na tom o mnoho lépe než ta jediná která se před ní vrátila. Na zádech má pár ran po biči, naštěstí ne skřetím, jinak jí není nic. Ale i na to může v téhle špinavé kobce umřít.
Zaskřípají dveře. Zvednu hlavu a moje ruka jezdící po Jugheniných zádech, snažící se spojit roztřepenou kůži na okrajích rány a uzavřít ji mými chabými magickými silami ustane v pohybu.
„Jo, a kterou mám vlastně vzít?“ Hromotluk, který se sotva vejde do dveří, mě přímo probodává očima.
„To elfí mrně, koho jinýho?“
Neperu se s ním, když mi svazuje ruce. Stejně bych neměla šanci.

„Takhle maličká, a tak zlobí. Pročpak jsi nám tou svojí magií nerozmlátilo celý hrad, děvčátko?“ sukně která kolem mě šustí musí být z nějakého velice drahého materiálu. Její majitelkou je ta nejsvůdnější žena jakou jsem kdy viděla. Dlouhé černé vlasy jí zcela volně spadají až ke kříži, černé šaty s hlubokým výstřihem zdůrazňují bělost pleti a úzký pas. Jen ty oči, do těch nechci pohlédnout. Jako bych přímo v nich viděla válku, požár, krutě mučené lidi, křik umírajících. Ledové oči které se zabodnou do srdce jako ledové střípky, jež nikdy neroztají. To je Vektriosa, místní vládkyně. „Co ty, spasitelko horských? Vážně sis myslela, že je zachráníš za pomoci draků s magickou energií, kterou jsi beze studu brala zlaté dračici, protože sama nedokážeš ani vyléčit tu šamanku?“ Její hlas se lepí jako med. Jak to všechno sakra může vědět? Bílá ruka, studená jako podlaha pod kameny na kterých klečím mi zvedne bradu a donutí mě dívat se do její tváře „Budeš zpívat, ty v kleci zavřený ptáčku? Řekni, co máš tak cenného, že na tvoji žádost letěli draci horským na pomoc, přestože je nesnášejí? Jak to že horští nezemřeli, i když dali dohromady armádu? Čím je tak zvláštní zlatavá dračice, která tě k sobě připoutala? Kdes na ní vůbec narazila? Zpívej ptáčku, než ti oškubu peří. Já totiž k smrti ráda ničím takové jako jsi ty.“
V srdci mě zabolí. Bojím se, že Sallya padla téhle ženě do rukou živá.
„Mlčíš? Smůla, děvčátko, já už to všechno vím. Zavolejte Astaira!“ Houkne na stráž u dveří. Holohlavý horský vstoupí tak rychle, že snad poslouchal za zdí. Na sobě má o několik tříd lepší oděv než strážní „Vidíš? Mohla sis ušetřit trápení, protože on věděl skoro všechno co jsem chtěla. A to poslední mi řekneš ty. Já z tebe vytáhnu, co po tobě draci chtějí. Slibuji ti, že budeš umírat pomalu, pomaličku. Bude z tebe troska prosící o smrt a až k tobě Hel přijde, padneš ji do náruče a budeš ji prosit ať běží co ji nohy stačí tam, kam za tebou už nebudu moct.“
Někdo zaklepe a bez vyzvání vejde. Žena ode mě rozezleně odtrhne oči „Co je? Aha, to jsi ty… teď na tebe nemám čas, elfko, ale o to víc se můžeš těšit na zítřek. Odveďte ji zpět a zavřete ji!“
Bolestivě dopadnu na tvrdou zem v kobce. Je mi to jedno. Po tvářích mi tečou slzy a nechávají za sebou čisté cestičky na ušmudlaných tvářích. V hlavě mi do rytmu srdce buší jediná myšlenka: „Zrádce, zrádce, zrádce!“ skoro nevnímám ani svůj vlastní hlas.
Kousek ode mne se něco pohne. Přes závoj slz vidím, jak se ke mně plazí Jughen „Co se stalo?“
„On… zradil nás, Jughen. Prodal nás těm barbarům, řekl…“
„Tiše, jen klid. Mluv Neatho. Kdo nás zradil?“
„Astair!“ zvednu hlavu k jejímu obličeji a slzy mi náhle přestanou téct. Na pohled do jejích očí nikdy nezapomenu. Točí se, točí, točí a s nimi celý svět.

Probudí mě otevření dveří. Už pro mě jdou. Nehýbu se, proč se namáhat?
„Neatho, vzbuď se,“ co po mě sakra ještě chce zrovna on? Otočím k němu hlavu s dost ostrou nadávkou na jazyku. Přiloží mi prst ke rtům „Teď není čas. Jak je na tom Jughen? Dokáže jít?“
„Astaire, co se děje?“ Jughen uchoslyšně nespí.
„Vysvětlím vám to později, jak jsi na tom?“
„Moc dobře ne, nejspíš se mi tam dostala špína. Teče z toho hnis“
„Vezmu tě. Neatho vstaň, půjdeš přede mnou, řeknu ti kudy.“
Neprotestuji, zvednu se a zamířím ke dveřím cely, jejichž obrys je ve světle louče kdesi za nimi sotva viditelný. V hlavě mi víří zmatené myšlenky, narážejí jedna do druhé a já nechápu, co se to tu sakra děje.
Stráž musela zemřít rychle. Jeden má podřezaný krk, druhý nejspíš schytal dýku do zad. Překročím je a zamířím spoře osvětlenou chodbou dál.
„Jdi vlevo, jsou tam schody nahoru. Vyjdeš po nich a zamíříš chodbou rovně až na konec, kde se dělí. Tam se dáš doprava a stále rovně až se cesta kolmě napojí na širokou hlavní chodbu. Tam se dáš znovu doprava a za třetí odbočkou vlevo jsou sotva viditelná dvířka. Jimi projdeš a dostaneme se do zahrad. Tam na nás bude čekat jeden chlapec, přes ně už nás povede on. Dávej pozor, můžeme na někoho narazit,“ ozve se mi za zády šeptem.
Navzdory jeho varování chodby jsou pusté jako ulice měst těsně po epidemii moru. Na zahradu se prosmýkneme bez problémů. Přestože vím, že na nás má někdo čekat, drobná postava v černém plášti s kápí přes hlavu mě zarazí. Ať je to kdokoliv, je zhruba stejně vysoký jako já, což je na lidi a zvlášť na ty vysoké barbary, co žijí zde, dost málo.
Pokyne mi gestem rukou, ať ho následuji. To gesto je tak… povědomé. Ohlédnu se po Astairovi. Stojí těsně za mnou. Jen lehce pokývne.
Oči mi mimoděk sklouznou k Jughen. Nehýbá se, drží se Astaira, který jí nese na zádech, kolem krku a nejspíš nemá daleko k mdlobám.
Ostrým krokem se vydám za zahaleným cizincem. Ve svém obleku splývá s tmou takřka dokonale, sotva ho vidím.
Cesta zahradami je dlouhá, musejí být velmi rozlehlé. Nakonec však dorazíme k malé staré brance, zarostlé břečťanem. Je vidět, že ji nikdo dlouho nepoužil.
„Musíme to přelézt,“ zašeptá postava v kápi. Já ho přece znám! Bleskne mi hlavou, ale nemám čas o tom přemýšlet.
První leze on, po něm já. Astair pomůže sotva se plazící Jughen a přehoupne se rychle za ní. Postava v kápi se chvíli rozhlíží.
„Kudy dál?“
„Myslel jsem, že se pokusíme zmizet směrem k pohoří Taratu a schováme se v Zelených kopcích ještě před svítáním. Nepočítal jsem s tím, že na tom bude tak zle,“ mávne černě oděná ruka k Jughen „Takhle to nestihneme a za nedlouho slunce vyjde. Musíme se někam skrýt na den a v noci jít dál.“
„Ale kam? Vektriosa bude ráno zuřit, pošle za námi vojáky a ti nás budou hledat všude,“ Astair klečí u Jughen, která bezvládně leží na travou zarostlé pěšině.
„Moc nevím, ona nám plány trochy komplikuje. Možná... Když půjdeme podél zdi až tam, kde končí zahrady a začíná zeď samotného hradu, najdeme malá dvířka. Vedou do starého podzemí, které podle hradních plánu není spojeno se samotnou pevností. Tam nás nikdo hledat nebude.“
„Proč?“
„Koluje o něm spousta zvěstí a strašidelných historek. Prý tam žijí duchové starých vládců. Znáte to lidi jsou obecně velice pověrčiví… Nemyslím že bychom se tam museli bát.“

„Jak dlouho už tu jsme?“ můj hlas se rozléhá podzemními chodbami, přestože mluvím tiše a vrací se zkreslen ozvěnou.
Odpoví mi náš černý průvodce: „Myslím že už brzo bude poledne,“ ten hlas je tak známý, tak strašně povědomý… už se nevydržím nezeptat.
„Kdo vlastně jsi? Proč nám pomáháš?“
„Vážně to chceš vědět?“
Tahle otázka mě zarazí. Ale jen na pár vteřin „Ano chci. Odněkud tě znám, ale nemohu si vzpomenout…“
„Už je to dávno co jsi odešla, Neatho. Už je to dávno… sestřičko. Hodně se toho za tu dobu stalo.“
Ztuhnu jako politá ledovou vodou. Najednou přesně vím, kdo je ten jež přede mnou sedí, jsem si jista čí obličej skrývá černá kápě. Mladší bráška Šimidhar, elf jež byl sotva odrostlým dítětem, když jsem musela odejít z rodných lesů. Šimi, to odvážné, nebojácné štěně, které nic nebralo vážně. V úžasu na něj zírám a on začne pomalu vyprávět.
„Po tom co jsi utekla, na tebe všichni zapomněli. Jako bys nikdy neexistovala – ostatně vždyť sama víš jak to chodí.“
„To ano – uděláš něco mimo pravidla a všichni na tebe zapomenou než aby pošpinili čest rodu a elfů. Beztak si o nás všichni myslí to nejhorší,“ zavrčím.
„Pozor, Neatho – neházej všechny do jednoho pytle. Ne všichni na tebe zapomněli, bylo více těch, kteří si mysleli, že jsi měla pravdu a že není správné věznit jiného živého tvora, který nic neprovedl.“
„Vážně, Šimi? Tak proč mi nikdo nepomohl? Proč se mi nikdo nepostavil po bok? Kdyby nás bylo víc…“
„Báli jsme se, Neo.“ Stará, skoro zapomenutá zdrobnělina mi bolestně připomene o tolik jednodušší život v Elfských lesích. Kde teď jsou ty dětské hry a tajná rána strávená se Sallyou, kde je slunce opírající se do zeleného listí? Všechno se teď zdá tak vzdálené… Z nějakého důvodu, ve mně najednou vypění vztek. O všechno jsem přišla, jenom proto, že jsou zbabělci – o rodinu, o klid, o světem nezkaženou radost ze života?
„Aha, takže na hrdiny jste si hráli až dodatečně, že? Nechali byste mě zabít, jenom proto, že jste se báli Starších! Kdybych neutekla, je ze mě mrtvola rozervaná šípy!“
„Nebáli jsme se Starších. Báli jsme se změny.“
Tohle mě dorazí. Hystericky se rozesměji a než stačí kdokoliv cokoliv udělat, zvednu se a utíkám do hlubin temných chodeb aniž bych věděla, kam vlastně běžím. Všude kolem mě je tma a moje kroky se rozléhají temnotou jako údery bubnu.
Náhle šlápnu do prázdna. Leknutím vykřiknu a než si pořádně uvědomím co se děje, letím v kotrmelcích přes kamenné schody.
Tupý náraz na podlahu je to jediné, podle čeho poznám, že už jsem dole.

„Podívej, teče jí krev…“
“Nemůžeme jí přeci ošetřovat, přijdou na nás a máme po úkrytu. Musíme ji tu nechat, ať si ji sami najdou.“
„Vypadá jako ta dívka, kterou popsala Mauth ve vizi.“
„Mauth je stará bláznivá babka.“
„To si vyprošuji, mladíku.“
„Mauth… Promiňte já… nevěděl jsem že tu jste.“
„A kdybych tu nebyla? Nechal bys tu to děvče jen tak, ať si zemře, že? Ukažte…“
Chvíli je ticho. Chce se mi zvracet.
„To… to je neuvěřitelné. Ta podoba. Lukasi, Oren, vezmeme ji sebou.“
„Mauth, to přece nemůžeme! Nevíme kdo to je.“
„Je to zraněné dítě Lukasi. A dost, už nechci slyšet ani popel! Vezmi ji za nohy, Oren, ty za ruce a já ponesu světlo a budu ukazovat cestu. Jdeme!“
„Ale…“
„Bez protestů Lukasi, řekla jsem. Pojďte, ať stihneme večeři.“
Cítím jak mě zvedají dva páry rukou. Nepřirozených rukou, takové přece nikdo nemá. Možná je to jen sen. Je mi zle. Už ani nevím, kterým směrem je podlaha.

Pozvolna otevírám oči. Velice pozvolna. Vzápětí zvracím, i když vlastně nemám co. Někdo mi podává jakýsi hrneček. Zhluboka se napiji ignorujíc hnusnou bylinkovou pachuť.
„Tak, vypij to všechno, udělá se ti lépe,“ říká jakási žena. Pokusím se na ni alespoň zamžourat a vzápětí oči zase zavřu. Tak tohle je určitě sen. Přece jen mi to nedá a podívám se znovu. Vidím stále to samé a pokud mě nešálí oči, tak přede mnou sedí krysodlačice, o hlavu menší než já a celá světla šedá. Hřívu bílých vlasů jí poutá jakási látková čelenka, zdobená mně neznámými runami.
„Kde… kde to jsem?“ vypravím ze sebe slabě.
„Tiše, teď nemluv, všechno si řekneme potom.“
Poslechnu ji. Stejně se mi chce hrozně spát.

„Jsi připravená na svou první procházku?“ tentokrát pro mě přišla Oren, krysodlačice s prakticky černou srstí a nádhernou, kudrnatou hřívou kaštanové barvy. Za těch pár dní jsem tu poznala všechny krysodlaky, jež obývají tohle staré podzemí. Ostatně není jich mnoho. Vůdce Garth, jeho sestra Mauth, jež mluví s posvátnými duchy, kteří jí sesílají vize a ví mnoho o umění léčení, její učednice Oren, Garthova žena Feanor, jejich tři děti Lukas, Migli a malá Cestmí a Orenin otec Rauny. Osmičlenná skupina se tu schovává již od dob, kdy na trůn nastoupila Vektriosa. Právě ona nechala ve své zemi chytat a upalovat všechny vědmy, čaroděje a nelidi vyjma elfů, ze kterých se pro jejich pramalou nebezpečnost stávali otroci a vyjma obrovské skřetí armády, která je jí zcela oddána. Oren si evidentně nemá mnoho s kým povídat a o to víc mi toho vypráví jak se sem dostali i o životě v podzemí. Čím déle tu však jsem, tím více si dělám starosti o Šimiho, Astaira a Jughen. Až doteď jsem na ně nechtěla krysodlaky upozorňovat, ale nyní už to nevydržím „Oren, co se stalo s těmi co přišli se mnou?“
„Ti? Dva dny pobíhali po podzemí jako králíci a křičeli tvoje jméno, nás naštěstí neobjevili, ale druhou noc odešli a už se nevrátili. Co se s nimi stalo dál, to už nevím. Sama víš…“
Smutně skloním hlavu „…že podzemí neopouštíte,“ Oren přiklekne k provizornímu lůžku z nějakých starých hadrů, na němž ležím.
„Nezlob se na ně, Neo,“ I Oren mi říká zdrobnělinou, která tolik připomíná „Je tu spousta chodeb, kde se propadla podlaha až do nejspodnějších pater, to jsou i třeba desítky metrů. Nejspíš si mysleli, že ležíš někde tam dole se zlámaným vazem.“
„Proč… proč jste mě někde nepoložili jako bych tam zrovna spadla a sami se neskryli?“
„V tomhle stavu? Vím, že utíkáte před Vektriosou, křičelas ze spánku, a jim bys nestačila. Vím že jsi nešťastná, ale takhle jsi alespoň přežila a pokud budou mít štěstí, přežijí i oni. No tak, vstávej, musíš se zase začít hýbat a navíc s tebou chce mluvit Mauth.“
Přejít těch pár kroků do jeskyně, kterou obývá stará světle šedá krysodlačice, jíž věk vybělil vlasy na padlý sníh, je těžší než by se zdálo. Hlava se mi točí a Oren mě musí přidržovat, abych vůbec došla. Sotva mě usadí na zem ve věštkynině jeskyni, vytratí se.
Mauth si právě uvazuje čelenku. Jako jediná si na znamení svého postavení poutá hřívu, zbytek skupiny nosí vlasy volně rozpuštěné.
„Ať duchové požehnají tvé kroky, elfko Neatho.“
„Nechť duchové vedou tvé srdce cestami přímými, nikdy tě nezavedou na scestí, ukazují ti pravdu a naplňují skrze tebe osud, Mauth,“ nevím proč mají krysodlaci oficiální pozdrav s věštkyní, ale nejspíše je v něm hluboká symbolika, protože Oren trvala na tom, že jej musím umět už od chvíle, kdy jsem byla schopná souvisle mluvit.
„Říkáš, že skrze mě se má naplňovat osud, ale pravdu máš jen z části. Ještě předtím, než jsi přišla, seslali mi duchové vizi. Vizi, v níž jsem viděla tebe,“ ztuhnu a ona se mi podívá zpříma do očí „Ano zřela jsem ve snu tebe, Oren a taky sebe a celý náš podzemní kmen. A ty jsi v jedné ruce držela popravčí meč a v druhé Vektriosinu hlavu, náš kmen vyšel na slunce a z blankytného nebe náhle byli dvě oči a vynořili se z něj dva spáry, které si vzali tebe a odnesli tě pryč.“
Zírám na Mauth neschopna slova. Až po chvíli ze sebe vypravím „Ne, tomu nevěřím.“
„Vize nelžou, Neatho. A ta podoba… nikdy jsem tě předtím neviděla a přece jsi byla v mé vizi. Nikdy nebyl můj sen tak reálný, jako ten poslední. Vektriosa musí zemřít a ty ji musíš zabít.“
„Ne! To není pravda,“ pozpátku klopýtám z jeskyně. „Nevěřím vám, Mauth. Byl to jen váš sen a ta dívka mi třeba ani tak podobná nebyla, jen vy jste si bláznivě spojila mě s ni! Já…“ náhle klopýtnu o kámen a padnu na záda.

„Neo! Neo, spíš?“ otevírám oči. Oren se nade mnou sklání a podává mi nápoj, o němž už dávno vím, že ho dělají z podzemních rostlin, jež se uchytily v těchhle vlhkých sklepech. Ležím zpět na lůžku z hadrů a krysodlačka se na mě dívá s očima rozšířenými strachem a údivem „Proč jsi křičela na Mauth? Byla z tvé reakce dost vyděšená.“
„Ona… tvrdila že mě viděla ve vizi s popravčím mečem a Vektriosinou hlavou v rukou. Ale já přece nemohu zabít Vektriosu, Oren! To je přece hloupost. Ani stovka elfů by se k ní neprobila. Ne každý sen je přece vizí.“
Chviličku mlčí a potom začne potichu mluvit a náhle vůbec nepůsobí jako mladá dívka sotva mého věku „Jeden malý člověk mnohdy dokáže víc než tisícihlavá armáda. Když jsi sama, jsi nenápadná, pohyblivá, nikdo nemá pořádně přehled, kde jsi. Armáda to nezvládne, zastaví ji vojáci, ale tebe si nejspíš ani nevšimnou. Nejsi hrozbou, nejsi jim ani rovnocenným soupeřem. Navíc, já Mauth věřím a jestli to viděla, nějaký význam to má.“
„Ne, já nevěřím! Nevěřím rozumíš? Jsem obyčejná elfka a Mauth je stará bláznivka a…“ dál se nedostanu. Oren mi vrazí takoví políček, že se mi před očima zatmí a jen nechápavě zamrkám. Dívka se nade mnou tyčí jako bohyně pomsty a v očích má plameny zloby.
„Už nikdy neřekneš o Mauth, že je bláznivá, rozumíš? Nikdy! Tohle si nedovoluj Neatho! Mauth je vědma, jejíž vize zachránily našemu kmeni život. A tobě konec konců také. Byla to Mauth, kdo rozkázala Lukasovi, aby tě sem pomohl donést. Byla to ona, kdo přemluvil kmen, aby tě přijal. Vděčíš té bláznivce za život a máš povinnost jí to oplatit!“
„Tak proto jste mě tu nechali, že? Abych naplnila hloupé sny, nesplnitelnou vizi, abych za vás padla! Jste hyeny, Oren! Měli jste mě nechat zemřít. Já už se za nikoho obětovávat nebudu. Nehodlám udělat stejnou blbost, jako tehdy, když jsem běžela varovat horské. Zamotala jsem se do toho vlastní vinou, ale druhou takovou hloupost neudělám! Stačí, že se plácám v jedné pavučině, nechci spadnout do další!“
„Víš co, Neatho? Tak si běž! Běž, jestli jsme hyeny! Běž si a třeba zemři někde tady v podzemí! Nebo v hradní mučírně, chceš-li! Máš pravdu, jsi tu kvůli té vizi, jinak by tě kmen nikdy nepřijal, ale my ti tvůj osud nenapsali. Jen se mu snažíme pomoci. Vektriosa zemře a ty ji zabiješ, protože jinak zemřou horští i draci do posledního. Ty ji nezabiješ kvůli nám, ale protože i pro tebe je důležitá její smrt! Chce ovládnout země za mořem, já to vím a tobě to pozvolna taky dochází. Jenže lidská a trpasličí království se brání příliš urputně. Sevře je do kleští, jih už ovládla a teď už má i sever. Zatím tam jsou sice velké vzpoury, ale armáda je potlačí. Ani draci nejsou nesmrtelní.“
Rozklepou se mi ruce, při představě světa ovládaného tou ženou, světa jemuž vládne Vektriosa „Jak to všechno víš?“ hlas se mi klepe jako stařeně nad hrobem.
„V tomhle podzemí se v jednom sále schází místní Svobodníci – ti, kteří tajně bojují proti Vektriose. Co vím, existuje tohle hnutí utajeně po všech územích, jimž naše krutá královna vládne. Sem do podzemí vede několik tajných chodbiček z hradu, není zase takový problém se sem dostat, když víš kde jsou. A všechny ústí právě do toho sálu. Svobodníci si to místo zařídili podle svého, ale dál do podzemí nejdou, proč také, je to nebezpečné a nic k nalezení tu není. Chodíme tam poslouchat jejich rozhovory, je dobré vědět, co se děje venku.“
„Vědí o vás?“
„Ne, neukazujeme se nikomu.“
Zavřu oči a z pod víček mi tečou proudem slzy. Až bolestně si najednou uvědomuji sled událostí a co všechno se za tak krátký čas stalo „Tak proto se tu Šimi objevil. Přivezli elfí otroky z jihu, že?“
„Ano, pár otroků, jež žijí tady na hradě, patří k hnutí. Ale těch je jen málo, Svobodníci jim příliš nevěří.“
„Kde je ten sál v němž se scházejí?“
Oren je chvilku potichu a potom vysloví moje myšlenky „Chceš jít ke Svobodníkům? Chceš se k Vektriose dostat přes ně?“
„Není jiné cesty, Oren. Nikdo jiný mi pomoci nemůže. A ty i já víme, přestože tvrdíš opak, že sama se k Vektriose se zbraní ani nepřiblížím“

„Tak, tady to je, když půjdeš touhle chodbou a nebudeš odbočovat, tak tam tak za deset minut dojdeš. Dál už s tebou nepůjdu, musíš to zvládnout sama,“ stojíme v šedivé chodbě jen velice spoře osvětlené jakýmsi podivným modře zářícím světýlkem, jenž drží Oren.
„Je tam teď někdo?“
„Pořád tam někdo je. Žiji tu nejen utajení zrádci z hradu, ale schovávají se tu i psanci a odsouzenci. Často ti, které Svobodníci na poslední chvíli odvedli z kobek a zachránili před šibenicí.“
„Na co jim to je, když odsud nemohou odejít, aby se neprozradili?“
„Cvičí se v boji. Až jednou Svobodníci povstanou, a k tomu není daleko, budou to oni, kdo půjde vpředu. Mají mnohem více času naučit se se zbraněmi, jež postupem let tihle rebelové nakradli. A snaží se tak učit i ty, co tráví většinu času v hradě, ať už jako služebné či vojenští velitelé.“
„Mezi nimi jsou i tak vysoce postavení?“
„Ano, ale ani ti nejsou dost vysoko, aby se ke královně dostali tak blízko, že by ji zabili. Vektriosa nevěří nikomu. I své osobní strážce si hlídá.“
Stojíme pár vteřin v tichu. Náhle mě Oren prudce obejme „Dej na sebe pozor, Neo. Vektriosu sice do hrobu dostaneš, ale nikdo neřekl, že přitom sama nezařveš. Modrý spár může být smrt to nikdo neví. A vezmi si tohle,“ vrazí mi do ruky modré světélko „Síla celého kmene je teď s tebou,“ přehodí mi koženou šňůrku přes krk a zastrčí mi jej pod halenu. Chodba se ponoří do tmy. Krysodlačka mi naposledy popřeje hodně štěstí a poté se ztratí ve temnotě. S povzdechem se vydám chodbou, na jejímž konci by měli být Svobodníci.
Jsem, odhadem, v půlce chodby když zaslechnu třeskot zbraní. Co nejtišeji jdu dál. Někde přede mnou září světlo louče. Mimoděk skloním hlavu, ale modré světélko přes halenu neprosvítá. Naštěstí.
Pozvolna dojdu až na hranici mezi světlem a tmou. Zatím si mě nikdo nevšiml a tak si prohlédnu tu část sálu, na níž vidím.
Ve světle louče cvičí mladý chlapec s ramenatým hromotlukem. Třesk, jež slyším, vydávají jejich meče. Přestože bych čekala opak, mrštný kluk má nad obrem očividnou převahu a tlačí ho do kouta.
Kus od bojující dvojice sedí na dřevěné bedně jakási žena s notně prokvetlými vlasy, která brousí nože a tam vedle ní… a sakra, to je přeci Lanagon, nejvyšší ze Starších v elfských lesích! Ten, který mě soudil! Zatraceně! Co ten tady dělá?
Tiše se třikrát nadechnu a roztáhnu ruce, aby bylo vidět, že jsem přišla beze zbraně. Potom vystoupím ze stínů do světla louče.
Nestačím ani otevřít pusu, když si mě všimne žena brousící nože a v mžiku je na nohou
„Do psí řiti! Kdo jsi? Kde ses tu vzala?“ Všichni vypadají značně překvapeni mým vpádem. I dvojice přestala bojovat a nechápavě na mě hledí.
„Odpusťte, já…“
Lanagon vytřeští oči „Kde ty se tady bereš?

Svobodníků v sále momentálně není mnoho z čehož usuzuji, že nahoře je právě den a tohle jsou ti, kteří nad zem nemohou či ti jež pracují v noci. Seběhli se ze všech stran sálu a brusičce nožů chvíli trvalo, než se jí je podařilo poslat zpět k jejich práci. I tak zvědavě pokukují po koutě do nějž mě odvedla, tedy poté co se v ostré hádce dokázala zbavit i Lanagona.
„Tak spusť: Kdo jsi a co chceš, děvče?“
„Jmenuji se Neatha a…“ na chvilku se zarazím a potom se rozhodnu vyložit karty na stůl „… a jdu zabít Vektriosu.“
Žena na mě chvíli zírá, neschopna slova. Potom se rozesměje „Tomu říkám otevřenost. Holka, zabít Vektriosu tu chceme všichni, ale to není tak jednoduché. Já se jmenuji Erion, ale říkají mi Nožířka. Mám na starosti výcvik v boji místních Svobodníků. Vzhledem k tomu, jak jsi sem vešla a co jsi řekla, předpokládám že víš, kdo jsme.“
Jen němě kývnu.
„V tom případě bychom se měli my dozvědět více o tobě. Kde ses tu vzala a kdo vlastně jsi?“
Polknu a potom začnu vyprávět „Jsem elfka pocházející ze stejných lesů jako Lanagon, které jsem však opustila ještě před válkou,“ mávnu rukou k elfovi. Dál povídám o cestě na sever, o tom jak jsem se zapletla do války, o dracích, o prohrané bitvě, o Astairově zradě nezradě, znovu nalezeném bráškovi i o tom proč jsme šli do podzemí, o hádce s Šimim a o bezhlavém útěku do hlubin podzemí. Tady si však pravdu upravím „Sletěla jsem z nějakého schodiště a chvíli jsem musela být v bezvědomí. Když jsem se probrala tekla mi krev z ramene a třeštila mi hlava, tak jsem se ošetřila jak jsem dovedla a zase usnula. A když jsem opět otevřela oči, bloudila jsem podzemím, až jsem došla sem.“
„Lžeš holka, ale nemám ti to za zlé. Nikdy bys tak dlouho nepřežila bez vody a co vím od ostatních, zmizeli jste z vězení už před týdnem. Pokud tě to však uklidní, nebudu pátrat, kdo v tomhle podzemí žije, přestože už dávno vím, že tu nejsme jediní a předpokládám, že se o tebe postarali oni, ať jsou to kdokoliv. Tvé důvody k zabití Vektriosy chápu, i když nevím kde bereš tu odvahu a jistotu, že to zvládneš. Nebudu se ptát. Každý máme právo na tajemství a každý to své máme. Co však chceš od nás?“ Pozorně si mě prohlíží.
Přinutím překvapený jazyk k poslušnosti a znovu se nadechnu „Pomoc. Sama to nikdy nezvládnu, nevyznám se v hradě, ani se k ní nedostanu. Ale zabít ji musím.“
Nožířka se na mě přemýšlivě dívá. Potom však zavrtí hlavou „Až Vektriosa zemře, vzniknou tahanice o trůn. Víš, holka, Vektriosa nepochází z rodu králů, je z rodu Lageronců, nejmocnějších šlechticů, jež v zemi kdy byli. Poté co panovník zemřel na podivnou chorobu, které podlehla i jeho žena a jejich tehdy desetiletý syn beze stopy zmizel, nastaly v zemi hádky, kdo má vlastně vládnout. Šlechtici se tehdy mezi sebou porvali o trůn, jen Lageronci se drželi stranou a když se svou válkou ostatní unavili, dostali Vektriosu na trůn dříve, než si někdo uvědomil, co se vlastně děje. Zlé jazyky, které poté tvrdily, že král s královnou byli otráveni a syn tajně zavražděn brzy nová vládkyně umlčela. Skřetí armáda, o níž se nikdy nezjistilo, kde ji vzala, nicméně nejspíš jsou to původně skřetí žoldáci ze Zelených kopců, naháněla ve svém počtu takovou hrůzu, že se lid raději podrobil. Královna se poté rychle zbavila všech, kdo ji mohli ohrozit, tedy mágů, nechala si jen jednoho prastarého, jež ovládal Černou Smrt“ jen kývnu, že vím o kom mluví „výše postavených osob a všech šlechtických rodů včetně toho svého. Ona je poslední šlechtičnou. Když se jí to povedlo, začala decimovat většinu nelidí. Snad proto, že by se z nich mohli stát nespokojenci či ti jež by otevřeně bojovali proti její vládě. Ovládla všechny ty malé zemičky, jež zde kdysi byly, a teď jsme jednou obrovskou zemí. Když objevila země za mořem, rozhodla se, že jí budou patřit i ty. Její krutovláda trvá už bezmála patnáct let a z toho děvčátka, jež usedlo na trůn sotva odrostlé hrám s panenkami se vyklubala nejkrutější žena v této zemi.“
„A proč mi to všechno…“
„Proč ti to povídám? Protože děvče, když zabiješ Vektriosu budou tu další tahanice o trůn, války a navíc budeme mít na krku ze řetězu utržené skřety. Tahle země nepotřebuje ještě víc zdecimovat a s válkou přijdou zbojníci, lapkové číhající na cestách, vrahové, marodéři, vypálené domy a opuštěná děcka.“
„A jak to tedy chcete udělat? Dokud Vektriosu nesvrhnete, bude tu dál vládnout.“
„Musíme být schopni…“ co musejí být schopni se už nedozvím. Do podzemí vtrhne ani nepostřehnu kudy, vyděšený voják a zařve na celé podzemí.
„Rychle, poberte zbraně a nahoru! Mauren byl špeh, Vektriosa chytá po hradě našince a hned poté vtrhne sem! Musíme jít bojovat, buď to dokážeme teď nebo nikdy!“
„Nejspíš tvému šílenství žehnají bohové Neatho. Tak pojď, tady máš zbraň, půjdu s tebou k Vektriose. A vy ostatní, snažte se rozptýlit co nejvíce po hradě, zachránit ty co ještě nenašla a pamatujte, že čím víc zmatku naděláte, tím lépe. Když budete v nejrůznějších místech nebudou vědět kam dřív!“ zařve Nožířka, vrazí mi zbraň, sama popadne druhou a za ruku mě táhne za sebou pryč z podzemí.
Klopýtám chodbou za běžící ženou. Kolem nás běží ostatní Svobodníci. Koutkem oka zahlédnu Lanagona, který se prožene okolo. Zdá se mi to, nebo má v očích nadšení?
Konečně! Vstup do tajné chodby byl zřejmě kryt velkým gobelínem, který se komusi podařilo strhnout.
V hradě panuje nehorázný zmatek. Nožířka si ho příliš nevšímá a dál mě táhne chodbami. Spolu s námi jde ještě kolem desítky ozbrojených Svobodníků, zbytek se oddělil a rozptýlil po hradě.
Proklestit si cestu k Vektriose je zdlouhavé a namáhavé. Semknuti všichni k sobě se však nakonec dostaneme až na konec chodbičky napojující se někde v půlce na dlouhou chodbu vedoucí k vládkyniným dveřím. Zbylo nás jen pět. Já, Nožířka a tři další.
„Vektriosa by měla být uvnitř. Má tu své osobní strážce a musí vědět že jí jde o krk. Vše nechala na ostatních a sama se schovává,“ špitne jeden ze Svobodníků. Schováváme se za rohem, stráže nás zatím nepostřehli.
„Nejspíš to tak je. Neatho, od začátku tvrdíš, že Vektriosu musíš zabít ty. Nevím proč jsi si tím tak jistá, ale už je jen nás pět a ty jsi jediná, koho nepotřebujeme při boji s těmi strážci. To znamená že my je odlákáme a ty se dostaneš k ní. Pravděpodobně jdeme všichni na smrt, ale jiná cesta už není. Tak jdem. Holka, sbohem, doufám že to přežiješ alespoň ty. Připrav se a až bude správná chvíle, běž! A tohle je náhradní klíč od těch dveří.“ Nožířka se mi smutně dívá do očí, potom se odvrátí. Než se stačím zeptat, kde vzala ten klíč, naznačí nám ať jsme potichu a z každé boty vytáhne po jednom noži.
„Je jich hodně, kolik jich dostaneš?“ hlas muže vedle mě je sotva slyšitelný
„Čtyři. První dva teď a než se vzpamatují druhou dvojici. Pak už to bude jen na našich mečích. A vidíš, elfko, vezmi si ještě tohle,“ vytáhne další nůž odkudsi ze záhybů svého oděvu. Tenhle očividně není vrhací „A nepořež se. Má čepel natřenou velmi prudkým jedem.“
Velmi opatrně nůž převezmu a schovám tak aby mě nemohl ohrozit. Nožířka se odvrátí a přikrčí. Nože letí. Svistot vzduchu na hranicích slyšitelnosti stráže neupozorní. Nevidím za roh, jen slyším pád dvou těl a překvapené výkřiky. Další dva nože. A znovu se ozvou jen tupé údery o zem. Vzápětí dusot nohou stráží.
„A jdem!“ Nožířka vytáhne dlouhé nože do boje na blízko z pouzder na opasku. Svobodníci se vyřítí za roh. Křik. Třesk zbraní. Vykouknu.
Svobodníci se stráží šermují a Nožířka se mezi nimi pohybuje v děsivém tanci. Dlouhé vlasy jí víří kolem hlavy. Jeden strážný ji za ně zachytí a strhne ženu k sobě. Jako by to čekala, jen mu prudce přejede jedním z nožů přes hrdlo, nevyvedena z rovnováhy prudkým trhnutím. Muž chroptí.
Boj se posouvá dál a dál ode dveří. Skrčím se v temnotě chodby. Svobodníci ustupují až projdou se zbylými strážemi kolem odbočky. Vyběhnu ven. Nohy mi bubnují do podlahy. Dveře se blíží.
A klíč do zámku kupodivu pasuje. Otočím jím a vpadnu do místnosti.
Stojí přede mnou a dívá se na mě těma očima. Tentokrát pohledem neuhnu a jen zběžně si ji prohlédnu. Na sobě má jednoduchou, ale dobrou zbroj, vlasy poutá kus hédvábí a v ruce svírá meč. Usmívá se. Není to hezký úsměv.
„Tak se zase setkáváme, ptáčku? Jsi si jistá, že na to máš? Že mě dokážeš porazit, děvčátko?“
„Umučila jsi několik horských, zabila spoustu lidí!“ kroužíme kolem sebe, ale zatím žádná neútočí.
„Jenom jsem si tak hrála,“ náhle přiskočí. Sekne, sotva uhnu a seknu s otočkou, ale už je pryč. Stáhla se stejně rychle jako přiskočila.
A znovu kroužky „Musím uznat, že ty jsi zajímavá figurka. Máš výdrž, ale jsi až zoufale naivní. Vážně věříš, že mě dokážeš porazit?“ zase se přiblíží. Klamný sek kamsi ke krku, ve skutečnosti se mi pokusí podkopnout přední nohu. V zápalu boje jsem na ní přenesla všechnu váhu.
„V boji musíš mít váhu vždy rozloženou na obou nohou,“ říkával Astair, když mě učil v Nirrak. Kolikrát mě tehdy srazil jako teď Vektriosa?
Odkulím se a vyskočím na nohy. „Přikrč se když máš potíže s rovnováhou. Víc do kolen,“ Astairovi rady náhle začínají dostávat smysl. Snížím střeh nepřestávajíc sledovat Vektriosu.
„A co se vlastně stalo s Astairem, dítě? Zaslouží si trest za zradu stejně jako tví přátelé, kteří dnes neumřou venku. A za to se tu, ptáčku, naráží na tupý kůl.“
Další přiblížení. Třesk zbraní. Žena mě tlačí ke zdi. Ztrácím prostor „Když máš málo místa, musíš si ho dokázat udělat,“ natlačím naše zbraně do kříže a odhodím Vektriosu sáh přes místnost.
Kroužení trvá jen chvilku. Náhle je Vektriosa zase u mě. Sek kolmo na obličej. Uskakuji pozdě. Rána je mělká, ale rozsekla mi tvář od pravé strany čela přes nos až k levé sanici. Tak tak minula oči.
S odcházející krví a bolestí odchází i energie. A s energií jde z těla i postřeh a rychlost. Vektriosin sek míří na stehna, náhle se však lesklý meč stočí. Plochá rána do spánku. Zbraň mi vyklouzne z prstů. Padám na kolena. Všechno je jakoby zpomalené. Před očima mi tančí barevná kola. Z pod haleny vytáhnu přívěsek a místnost se zalije modrým světlem.
„Nač je ti světlo? Nemělas šanci elfinko. Jsi bezmocná jako ptáček v kleci.“
„Oren, Mauth, jestli mě slyšíte, prosím, dejte mi svou sílu. Jinak to nedokážu,“ šeptám. Vektriosa zaujatě pozoruje jak se hroutím na podlahu. Z posledních sil k ní natáhnu ruku
„Atrebion Sarea!“ zakřičí náhle mými ústy Mauth. Z prstů mi vyšlehne blesk. V očích vládkyně se mihne překvapení. Nechápe ani ve chvíli, kdy naposledy vydechne.
Chvíli jen ležím na zemi a oddechuji. Zvuk boje venku už utichl, jen z dálky z jiných končin hradu se dlouhými chodbami nese křik a zvonivá srážení kovu a kovem.
Pomalu vyjdu na chodbu. Jsou tam všichni. Lež v louži smíchané krve všech na místě svého posledního bojiště. Stráže i Svobodníci. Padlí v jednom chumlu.
Nožířčiny vlasy lepí krví. Žena ještě chrčivě dýchá. Pokleknu k ní. Mezi žebry má hluboko zaseknutý meč. Je zázrak že ještě dýchá.
„Holka, tak přece žiješ. Zabilas… zabilas ji?“
„Je mrtvá.“
„Dobře. Vektriosini lidé se musí vzdát. Nedovol ať se to tu povraždí jako dvě smečky hladových vlků. Usekni jí hlavu a jdi s ní po hradě, rozhlaš její smrt. Oni se vzdají.“
Nožířko zavolám pomoc…“ vím že je to zbytečné a ví to i ona. Umírá.
„Nikoho nevolej, holka. Nemá to smysl. Sbohem. A řekni jim, ať… ať moje tělo spálí a můj popel ať nese vítr.“
„Ne. Nožířko, neumírej.“
„Já chci zemřít, holka. Všichni na nichž mi záleželo padli v Rudé pevnosti. Byla jsem pohraničnice. Hlídali jsme hranice i před Vektriosou a až do konce. Jen já ten masakr přežila a bohové ví, že už nemám proč žít,“ na rty se jí vydere krvavá pěna. Zavře oči. Další nádech už nepřijde.
„Ne! Nožířko! Néééé!“ vzlykám, pláču a objímám mrtvé tělo.
„Tak to ne! Jestli tu mám zhebnout, půjdeš se mnou!“ Otočím se. Nade mnou se sklání strážný, jehož jsem dosud považovala za mrtvého. Krvácí z mnoha ran, ale ještě dýchá. Ruka mi mimoděk zavadí o rukojeť jedovatého nože. Vymrštím se a seknu. Z břicha mu teče další rudá krev. Odkulím se. Strážný dopadne vedle Nožířky.
Vrátím se do Vektriosiny komnaty a useknu mrtvé vládkyni hlavu jejím vlastním mečem. Za vlasy ji pak zvednu a rozejdu se na obchůzku hradem. Kamenné chodby nesou můj křik o smrti lépe než udrbané ženské.

Nožířčina hranice hoří. S pláčem sleduji oheň, jež pálí její mrtvé tělo. Horké slzy mi máčí tváře a kanou na zem. Čísi ruka mi sevře rameno. Neohlédnu se.
„Zemřela dobrou smrtí, Neatho. Netrap se. Ona nebyla ten typ, který by měl zemřít v posteli. Vždycky říkala, že zemře v boji, že pro ni stáří není.“
Jak vzdálená jsou teď elfská pravidla. Lanagon by mě teď správně měl popravit, místo toho mě utěšuje v cizí zemi a dívá se se mnou na pohřeb někoho, koho jsem sotva znala, a přece mi tolik přirostl k srdci.
„Co se stalo s tou dračicí?“ zeptá se náhle mimo téma a já vím přesně koho myslí.
„Asi je mrtvá. Když jsem jí naposledy viděla, měla křídlo na cáry.“
„A jsi si tím jistá?“
Zavrtím hlavou. Otočí mě k sobě a dlouze se mi dívá do očí. „Neplač pro ty, jejichž smrt není jistá. Plač, až budeš vědět, že je mrtvá, dříve ne. Nikdy nikoho neodepisuj předčasně.“ S tím mě pustí a couvne kousek za mě. Kolem Nožířčiny hranice se shromáždili všichni přeživší Svobodníci. Všichni ji znali.
Hranice dohořela, poslední plamínek zhasl. Jakoby do toho zasáhla nějaká vyšší moc, náhle začne z absolutního bezvětří vát vítr, zvedne popel a nese jej pryč.
Všichni už se rozešli, jen já stále stojím venku. Po dlouhém přemýšlení zavřu oči a zařvu myslí po dračím do všech stran „Sallyo!!!“
„Maličká?“
„Sallyo, ty žiješ?“
„Právě jsem se chtěla zeptat na to samé. U všech draků, Neatho, kde jsi?“
„Daleko, až za mořem. Sallyo, jak to vypadá… tam u vás?“
„Neboj se, už je po všem, skřeti jsou mrtví. A moře není tak veliké, Kyath, Blanh a několik dalších draků pochází ze zemí za mořem. Vrátíš se, neboj. Kde přesně jsi?“
„Sall, já nevím. Je to sídlo bývalé vládkyně, ale kde… Někde dál od pobřeží. Je to velký kamenný hrad se zahradami, ale co jsem se dozvěděla, žádné město jej neobklopuje. A někde poblíž by měli být jakési Zelené kopce.“
„Nevadí maličká, to je dobrý popis. Najdeme tě. Zatím se drž.“
Pozvolna otevřu oči a potom se vydám zpět do hradu a tajnou chodbou do podzemí. Dnes na mě čeká ještě jedna povinnost.

Procházím temnými chodbami podzemí a v ruce svírám louč. Její plamen vrhá jen matné světlo a já doufám že nezabloudím. Nakonec však v uličkách přece jen narazím na Oren. Chvíli na mě zírá a potom mě pevně obejme. Když mě pustí, lapám po dechu a než stačím cokoliv říci, táhne mě chodbami „Pojď, musíme hned za Mauth.“

„Ať duchové požehnají vaše kroky, Neatho a Oren .“
„Nechť duchové vedou tvé srdce cestami přímými, nikdy tě nezavedou na scestí, vedou tě k pravdě a naplňují skrze tebe osud, Mauth,“ slova mi ze rtů splývají takřka sami.
„Ráda tě vidím elfko. Jsem šťastná, že jsi to dokázala. Je dobře, že ti Oren dala Poutníkův amulet. Oren, mohu tě porosit, abys nás na chvilku opustila?“ dívka už se nadechuje k protestu, ale potom jen kývne a vzdálí se.„Něco tě trápí, že?“
„Mauth, to zaklínadlo, co zabilo Vektriosu... Byla jste to vy, ne já?“
Kývne, a já pomalu pokračuji „Když máte takové schopnosti, proč jste ji už dávno nezabila sama? Proč já?“
„To nevím, Neatho. Byla to vůle duchů, aby se to stalo takhle. Já pouze naplňuji to co oni chtějí. Tak zněla má přísaha a já ji dodržuji. Snad to tak bylo nejlepší.“
„Takže Nožířka měla pravdu. Kdyby se to stalo moc náhle, vzniknou tahanice o trůn. I takhle to mají Svobodníci problém zvládnout, a kdo se stane vládcem, to netuší nikdo,“ zašeptám a po tváři mi steče slza. Setřu ji hřbetem ruky a vyslovím to poslední, co od Mauth chci vědět „Mauth, dokázala byste najít ty tři, jež se mnou tehdy vstoupili do podzemí?“
Zavrtí hlavou. Chvíli přemýšlí a potom teprve promluví „Ne, to nedovedu. Ale dokázala bych k nim otevřít teleport. Sice to není vůle duchů, ale nevěřím, že by v tomhle případě měli nějaké námitky.“
Prosebně se na ní zadívám. Vysloví několik slov a náhle jsme někde úplně jinde.

Uznávám, že takhle jsem si přistání nepředstavovala. Objevím se u stropu jakési polorozpadlé chajdy a dopadnu přímo na Astairova záda. Překvapeně hekne a spadne na zem. To už na mých zádech přistává i krysodlačice.
„Ech, omlouvám se, už jsou to dobré dvě desítky let, co jsem to dělala naposledy. V pořádku?“ Mauth mi překvapivě rychle sleze ze zad a já se skulím z Astaira. Šimi a Jughen, které už je viditelně, lépe, na nás zírají, jako bychom spadli z nebe. Ostatně ona je to napůl pravda.
„Sice nevím jak ses tu objevila, Neatho, ale ještě nikdy jsem neměl větší radost, že tě vidím,“ protrhne Astair dlouhé ticho. Zvedne se a pomůže mi na nohy. Náhle mě obejme a ve stejnou chvíli se k objetí přidá i Šimi.
„Nerada vás ruším, ale měli bychom se vrátit, Neatho,“ krysodlačice stojí stranou vedle nic nechápající Jughen „Ať nás nehledají.“
„A komu přistaneme na zádech tentokrát?“ Mauth se jen pobaveně směje.

Tentokrát už se to povede lépe, neobjevíme se Oren, na níž Mauth kouzlo zaměřila, na zádech, ale přistaneme těsně před ní. Malá krysodlačice i tak málem upadne leknutím. Chvíli trvá než se vzpamatuje „Mauth, chce s vámi mluvit Garth.“
Věštkyně se s námi rychle rozloučí a vydá se za vůdcem krysodlaků. Já, Astair, Jughen, Šimi a Oren, si sedneme v jedné vlhké místnosti
„Neo, kdo je to a kde to jsme?“ zeptá se Šimi, držící se od Oren dál. A já vyprávím. Když domluvím, otočím se k Astairovi „Pořád to nějak nechápu. V jednu chvíli jsem myslela, že jsi nás zradil a pak…“
Jemně se usměje „Nikdy bych nezradil Neatho. Tvářil jsem se jako věrný služebník Vektriosy, řekl jí některé informace, které jí stejně k ničemu nebyly a potom vás osvobodil. Věříš mi?“ opětuji pohled hnědých očí a po dlouhé době se usměji. A potom kývnu.
Mauth se vrátí po hodné chvíli. „Chtěla bych se rozloučit. Není pravděpodobné, že bychom se ještě někdy viděli.“
„Já vím. Sbohem, Mauth. Pevně věřím, že už se nikdy nebudete muset skrývat ani vy ani kmen. Oren…“ nemusím nic říkat. Drobná krysodlačka mi padne do obětí až mě skoro porazí. Beze zloby ji k sobě přitisknu. Naposledy.
„Sbohem, Neo. Budeš mi chybět.“
„Ty mně taky, Oren, ty mně taky,“ připadám si, jako bych opouštěla starého přítele. Náhle mi Oren do ruky něco vtiskne a pustí mě. Rozevřu dlaň a kolem se rozlije modravá záře.
„Moc Poutníkova amuletu provází ty jež ztratili domov. My už si najdeme cestu zpět domů, do Zelených kopců“ Mauth kývne k přívěsku „Nech si ho.“
„Mauth já…“
„Ne, neděkuj. Ten přívěsek je málo za to, co jsi pro nás udělala. Sbohem.“
„Sbohem, Mauth. Sbohem Oren.“

„Neatho kdo je to?“ Lanagon nás zastavil už uvnitř hradu. „A kde se tu vzali?“
„To jsou… Jsou to moji přátelé a Šimi. Schovávali se před Vektriosou ve stejném podzemí jako Svobodníci, jen v jiném koutě.“
„Šimi? Ale to přece…“ bráška se posměšně ukloní směrem k Lanagonovi. Nikdy ho neměl rád. Ostatně ani já ne. Než se náš starší zmůže na odpověď, ozve se kus od nás dusot nohou a křik.
„Chyťte ho!“
Z ohybu chodby se vynoří šlachovitý muž „Ne! Nedostanete mě, radši se zabiju! Nedostanete mě!“
„Maurene, stůj! Nemáš šanci.“
„Nenechám se umučit!“ v očích muže se mihne strach. A mě se náhle zvedne žaludek. To jsou Svobodníci stejná prasata jako Vektriosa?
Nůž jež mi dala Nožířka mám stále u sebe. Mauren běží přímo ke mně. Nadechnu se a bodnu.
„Spi, zrádče. I tvá role už končí.“ Zašeptám a vyprostím nůž.
„Neatho zmizte a rychle. Pokusím se udržet Svobodníky, ale ztraťte se. Tohle ti neodpustí, byť jsi zabila Vektriosu. Pomohla jsi zrádci.“
„Lanagone, vrátíte se domů?
„Nejdřív musím najít všechny elfy, jež sem Vektriosa odtáhla. Zmizte už.“

„Neatho, podívej! Draci!“ Šimi mává k obloze. Hrad nám zůstal za zády už před několika dny. Zatím nás nikdo nepronásleduje.
Dva obrysy na obloze míří k hradu. Jeden splývá s letní oblohou, druhý se leskne jako zlato.
„Nevidí nás,“ i Astair zvednul hlavu „Neatho, musíš na ně zavolat jako tehdy s Jughen.“
Zavřu oči „Sallyo!“
„Maličká, co je? Už jsme skoro u vás.“
„Nejsme v hradu, právě jste nám přeletěli nad hlavou.“
„A co…“
„Je to složité, prostě se otočte.“
Zvednu hlavu k obloze a otevřu oči. Draci se skutečně otáčí. Jejich obrysy se zvětšují jak klesají níže a níže až svými drápy rozryjí zem
Rozeběhnu se ke zlatavé dračici a obejmu ji tak, jak jen elf draka dokáže.
„Ani nevíš jak ráda tě vidím, maličká.“
„Ach Sallyo, myslela jsem, že jsi mrtvá. Hrozně jsi mi chyběla,“ tisknu se ke zlatavým šupinám objímajíc velkou hlavu, jež ke mně dračice sklonila.

Sedím na návrší u Nirrak. Už je to více než osm měsíců od chvíle, kdy Blanh se Sallyou přistáli před hradbami osady a po dlouhém rozhovoru a vyprávění odletěli tam kam patří. I po tak dlouhé době si to však stále přemílám v hlavě.
V bitvě se nakonec početný zbytek horských a draků stáhl a draci sebou dokázali pomocí své magie nakonec vzít i Černou smrt, přestože předtím nečekali, že na ni budou dračí kouzla účinkovat. Nakonec ji uspanou roztrhali na více kusů a ty roznesli co nejdál od sebe po celých horách. Nenapadla je jiná cesta, jak se jí zbavit, přestože mnoha drakům se to zdálo kruté, ale sami museli uznat, že žádná dračice si nezaslouží být stvůrou proti své vůli. A kde hledat mága jež z ní udělal to co je?
Když vzali draci skřetům tuhle výhodu, nebylo těžké shromáždit dostatek horských a draků k osvobození Naskatry a vyhnání skřetů z celého Krkavčího pohoří. Ale na jihu skřeti stále jsou a podle neurčitých zpráv si to tam zdivočelé kmeny rozdělili a zuřivě spolu bojují. O elfech jsem zatím neslyšela naprosto nic.
Ztracena v myšlenkách si nepřítomně položím jednu ruku na břicho. Je pod halenou notně vyboulené spí v něm moje a Astairovo dítě. Spí a roste.

Nad hlavou mi náhle šumí křídla. Překvapeně zvednu oči k nebi a v následujícím okamžiku nadšeně zařvu. Jako drak.
Když Sallya přistane běžím, jak jen mi tělo dovolí, k ní. Ve chvilce ji objímám. Zdá se to tak dlouho co jsem ji neviděla.
„Ach Sall, kde se tu bereš? Myslela jsem…“
„Raději nemysli Neatho,“ oslovení i smutná barva jejího hlasu mě zarazí „posílá mě Blanh.“
„Co se děje?“ poodstoupí o pár kroků.
Sallyiny oči si mě prohlížejí od hlavy až k patě „Mám…“ zadrhne se „Letím kvůli tvému slibu.“
„Ano?“ v břiše se stále třepe má nepříjemná předtucha.
Dlouho se mi dívá do očí a potom jí pohled sklouzne na mé břicho. Z tváře mi zmizí všechna barva.
„Sallyo ne! To po mně přece nemůžete chtít!“
„A tys po nás mohla chtít naše životy?“ její slova se mi zavrtají do srdce jako šipka z kuše. Jistě, vím že umírali draci v bitvách za horské. Ale proč draci chtějí naše dítě, bezvýznamné dítě které do té války vůbec nepatří?
Neuvědomila jsem si že mluvím nahlas „Také jsem se na to Blanha ptala. Řekl že nejde o to dostat náhradu, že když jsme platili my i ty musíš platit. Dát to co má cenu pro tebe ač pro nás to nebude mít žádnou.“
„Ne! Je to moje dítě, nedám vám je! Sall, vždyť je to nesmysl! To přece…“
„Chce ho jako… záruku. Klíč jež zamkne bránu před další válkou. Postarám se o ně, Neatho, zůstane navždy u mě.“
„Sallyo, nemůžete věznit člověka jen kvůli…“ její oči švihnou jako skřetí biče a v nich dvě stě let života v poutech.
„Nespoutám ji, Neatho. Bude žít mezi námi ne jako vězeň, odříznutý od světa pouty.“
„Ale…“
„Za tři roky maličká. Za tři roky si pro ně Blanh přiletí. A věř, že pokud mu to dítě nedáš, on se pomstí. Nezachovej se jako horští. Sliby se plní a kdo ty dračí nesplnil vždycky litoval. Já jsem byla jen obětí slibu, ale ty jsi sama slíbila! To ty jsi na sebe vzala tu cenu, to pouto a dlužíš nám hodně krve těch jež umírali pro tebe, tvou prosbu a tvá slova! Zaplatím jim potom cokoliv, to ti nic neříká, zaznělo to z tvých úst! A to dítě má mnohem menší cenu než smrt našich druhů a sténání těch zmrzačených. Přemýšlej o tom, máš ještě čas,“ Sallya se zvedne do vzduchu a odlétá. Zhroutím se na zem. Prach a hlínu smáčí slzy bezmocného zoufalství. Nevím jak dlouho tam ležím. Snad je to vteřina snad věčnost. Náhle uslyším kroky a kdosi poklekne vedle mě.
„Neatho, co se stalo?“
„Draci…“ zvednu k Jughen uslzený obličej „chtějí moje a Astairovo dítě. Řekli že musím dát to co má cenu pro mě ne pro ně. Ale to přece nemůžou já…“ nezadržitelně vzlykám.
„Tiše, Neaho, tiše. Vím že tě to bolí, ale dej jim je. Věštba Němého Poutníka není jen ten kousek o tobě a Sallye, jež mi ve snu zjevili duchové.“
„Ne! Nedám! Ne! Ne!“
„Posaď se,“ váhavě se posadím vedle ní „ a podívej se k nebi. Vidíš? Vycházejí hvězdy. Říká se, že každý máme svou hvězdu, jež vede náš život. I ta tvého dítěte
tam už září Jsou silnější než my, Neatho. Nezastavíš je. Nikdo nezastaví hvězdy.“
Zvedám hlavu. Na nebi se rozprostírá zář tisíců světel. Zář tisíců životů. A tisíců osudů jež se musí naplnit.