Tvorba - Texty

Panovalo toho roku, kdy královna královen ze severní hvězdy vyrazila na hryzavou výpravu, horké léto.

Mocná dračí letka, která za ní stála, porážela mnohé ze svých bývalých přátel. Generálka Císařova Falei si nechávala říkat, ač Císař ji za vyvolenou neuznal.
A tak se zlatá dračice rozhodla přimět jej uznat za vládkyni severu. Vždyť i mraziví obři z pustin se třásli před jejím hněvem. Proč by tedy Císař, pán draků, neuznal ji za sobě rovnou a nepojal ji za družku? Vždyť několik dcer prvorozených mu už za samice sloužilo. Císařův rod se rozrůstal a ona nebyla jeho součástí.

Svolala to teplé léto věrné, a když ledovce pukly, skrz tajnou průrvu razila si cestu na jih k Velkému hnízdišti. Cestou spalovala lesy a pláně mnohé. Dračí obyvatelé říše se třásli před jejím tažením. Vždyť i dva dračí generálové padli jejím spárem. Nikdo se neodvážil bojovat s ní a její hordou.

A Císař ve svém loži spal. Zakryt za větrný vír, který nikdo neproletí.
Tehdy se Golfrok se svou družkou Ravaliel rozhodli, že počnou dráče. Jak si usmysleli, tak se i stalo. A mladý Galavrie rostl do krásy a zdraví. Ve svém patnáctém roce života procitl a do letky obranné se dostal. To však už Mocná Falei na kraji Velkého hnízda stála a Císař stále spal. Nepronikly k němu nářky věrných.
Mladý Galavrie do bitvy o ochranu hory se pustil, však kdo mohl temné hordě vzdorovat? Spolu se sestrami a bratry zhynul i on.

Srdcem rodičů se nářky nesly. Plakali a spílali samotnému Císaři za nespravedlnost na dětech, které mohl jejich syn mít. Přispěchali k víru mocnému a narážet do něj začali.

Tu Golfrok pravil trpce: „Křídla, křídla jedna nestačí. Však ještě jedny mít, tak Císař náš uslyší.“
„Náš syn na poli smrti leží, přinesu jej jako blesk. Jeho křídla půjčíme si, ať Císaře pozře vztek.“

Otec chrabrý vydal se vstříc nebezpečí a syna svého o křídla připravil. Ale nešťastně se domů dopravil. Vždyť spatřila jej Královna seveřanka, zloby plná se vrhla vpřed, a tak otec stejně jako syn padl za oběť.
Matka čeká, matka pláče, hnízdo strachem třese se. Když tu náhle nápad zachvátí její mysl.

Skočí k louži, kde bahno leží, vklouzne do něj bez řečí. Převalí se a kde tu nikde místo draka kámen.
Potichounku, bez okolků protáhla se jeskyní, a když spatří druha svého, jak pod tlapami nepřátel leží, samice se rozběsní. Přikrade se tajně k Seveřance, aniž ta má potuchy. Hryzne ji do zadnice a uskočí.
Seveřanka otočí se, spatří jenom druha svého a hned druh je bez hlavy.
Tu zase Ravaliel z druhé strany kroky své zamíří k té ohyzdné a znova kousne ďáblici do zadnice.

Seveřanka otočí se v tu stranu a zase jen druha svého uvidí. A i on je bez hlavy.
Seveřanka dále žere, nevšímá si okolí, tu se Ravaliel potřetí přikrade k té bestii a zakousne se potřetí.
Seveřanka zaúpí a rozhlíží se. Nikdo žádného druha nevidí. Tak zvolá hlasem zlovolným.

„Kdo jsi? Co jsi, hnusné zvíře? Co jsi? Kdo jsi, uličníku? Nemáš úctu ke své paní? Vylez ven a bez váhání tvou hlavu schramstnu.“
„Tak já bych vylezla, má ctěná paní, ale jak já mohu, když tu nejsem?“
Seveřanka běsní vzteky. „A kde jsi, když ne tady přeci?“
„Podívej se na sever, má paní, tam, kde tvá říše leží, a pověz. Není tam už zima?“
„Ano, zima řádí v mojí říši, ale koho to zajímá?“
„Tak věz, má paní, že jsem dráče, kterés snesla, v mrazu chřadnu a zmírám. Prosím vzlétni a pohlédni mým směrem, protože už dlouho živé nebudu. Aspoň jednou matku svojí, ale plnou s krásou uzřu. Prosím vzlétni, paní.“
A Seveřanka obměkčená vzlétla k nebesům, tu Ravaliel jedno křídlo svého muže a syna uchvátila, dříve než se bestie vrátila, aby pozřela, co z nich zbylo.

Proklínala všechny tady, když samice svého druha a dítě ztratila, však připoutala k sobě jejich křídla, aby se s nimi navždy spojila.
Proletěla vichry země a u Císaře v loži se zjevila.
Nečekala, nelenila, přiskočila a zakousla se do ocasu Císařova. Vždyť nic jiného si syčák nezasloužil. A dříve, než se pomsty nabažila, Císař se ze sna probudil.
„Co chceš, dítě? Co pohledáváš u mě v loži? Má družka nejsi, snad syna mého?“
„Ne, můj Císaři, ale proklít jsem tě chtěla, za to, co jsi přehlížel.“
Císař smuten pohladil ji po hlavě. „Víš, čekal jsem zde na tebe. Ravalion, ty jsi spása, pobočníkem mým se staň, vím, co jsi dala jako daň. Osud nás dva měl zde spojit, abys ukázala svou statečnost a vychytralost. Věř, že díky tobě přeci nakonec zvítězíme, protože jsi mě vzbudila.“

Tak Císař ven z doupěte táhnul a zlou bestii severu zahubil. Nikdo však na jejich kostech nehodoval, protože ji dračí rod zapudil.
Ravailon se dvěma křídly za šlechtu se od těch dob počítá. A matka naše vaše její rod proklíná. To je však už jiný příběh, tem vám dnes už nepovím. Ale kdo chce, může přijít a možná zítra jej vypovím.