Tvorba - Texty

Procitla ze snu plného plamenů a žáru. Ozvěna těch vizí jako by se promítla i do reality. Každý nádech bolel. V plicích cítila oheň a bolest. Led jejího těla jako by popraskal a roztékal se. Chlad okolí to nedokázal zmírnit. V hlavě jí zněla slova, ale nerozuměla jim. Spíš vytušila, než aby hmatatelně věděla, že s ní někdo je. Přes opar ve své mysli však nedokázala rozeznat identitu svého společníka.
Instinktivně, bez jakéhokoliv úmyslu se vydala po ledu pryč. Musela… Potřebovala se dostat k řece. Proud u dna byl natolik studený, že by mohl… Myšlenku nedokončila. Přemýšlení bylo příliš složité, než aby ho zvládla.
Nevěděla jak, ale náhle její tělo objala voda. Její podstata vyšla chladu vstříc. Automaticky zadržela dech a slepě se ponořila do hlubin. Dravý proud řeky kolem ní protékal a snažil se ji stáhnout zpátky. Jen díky těm uplavaným hodinám se s ním dokázala poprat stejně jako s žhavou mlhou kolem své mysli.
Před očima se jí objevily střípky vzpomínek na předchozí události. Mornat, Mefisto. Jejich roztržka kvůli Mefistovu rozhodnutí. Vyšlehly plameny, teplota v jeskyni se radikálně zvedla a pak už nastala jen tma. Slyšela výkřiky, cítila náraz a pak už jen nezřetelná slova a vize ševelily její myslí.
Rozdrážděné plíce nevydržely dlouho. Jindy by dokázala plavat mnohem déle, ale tentokrát se musela vynořit poměrně brzy. Zadýchaně se vynořila a vyplazila se na břeh. Pro ohnivého draka smrtící chlad u dna řeky jí pomohl, ne však tak, jak doufala.
Dostala vztek a rozechvěla se. Ať dělala, co chtěla, ať se snažila sebevíc, její způsoby, jak zbytek dračího rodu zvládnout, náhle už nestačily. Ne na ně. Prudce oddechovala, aby potlačila nutkání rozeřvat se na celé hory.
Jabel přistál kousek od Merin. Viděl ji a cítil její chlad. Něco na ní bylo jiné. Nevěděl, že rozzlobený ledový drak místo horka pouští mráz. Všiml si, že tam, kde vlnky narážely na břeh, se začala tvořit tenká vrstva ledu. Dostal strach, ale nedokázal od ní odtrhnout oči. Nakonec se odhodlal a vylezl z podrostu.
„Merin? Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“
Poslední, co si pamatoval, bylo, jak ji Valkas odnáší, pak nějaký hlas v jeho hlavě a nic víc. Teď se ale tím nechtěl zabývat. Zajímala ho jen ona, a zda je vše v pořádku.
„Proč? Proč to nestačí?“ vrčela a praštila hněvivě ocasem, až roztříštila vrstvu ledu, která se za ní tvořila. „Snažím se s vámi vydržet, ale stále je to málo. Už doma jsem se pokoušela najít způsob, jak zesílit na Mefistovu a Mornatovu úroveň, ale nic neexistuje!“ vykřikla a hlas se jí zlomil do zoufalství. Oči se jí leskly neprolitými slzami.
Jedna její část jí našeptávala, aby se uklidnila, ale bolest, nejen tělesná, ale i duševní, byla příliš silná. V ten okamžik proklínala svůj dar. Ostatní tišila, sebe nikoliv. Trhla hlavou a zadívala se na Jabela.
„Já nechci být slabá,“ zašeptala. Nejraději by se k Jabelovi vrhla a skryla se u něj, ale něco jí bránilo.
Jabel nevěděl co říct. Tohle ještě nikdy necítil. Chtěl se k ní rozběhnout a obejmout ji. Ochránit ji. Zakrýt svými křídly a bojovat proti celému světu, jen aby jí nikdo další neublížil. Jenže nemohl. Byl ohnivý drak a ona ledová. Prokletí, které se s nimi táhlo generace, se v tuto chvíli naplno projevilo.
„Merin, uhas mě,“ zaúpěl. „Nedovolím ti, abys byla slabá. Využij mě k tomu. Klidně mě uhas a dělej si, co chceš.“
Jabel byl odhodlaný udělat cokoli, aby jí pomohl. Nechtěl si připustit proč. Bolelo by ho to pak ještě víc. Hlas, který mu v hlavě našeptával, že to je zbytečné, potlačil někam do pozadí svého mozku.
Udělal několik nejistých kroků k ní. Dusil svůj plamen, co nejvíce to šlo. Dělalo se mu zle od žaludku, ale ignoroval to. Později se někde vyzvrací.
„Nedělej to. Nechci ti ublížit.“
Hněv se dávno změnil v zoufalství nad vlastním osudem. Co vlastně ovlivňovalo to, kým jste se zrodili? Jak... Ne... PROČ se narodila právě takhle? Přikrčila se a stáhla se do sebe. Násilím, i přes sílící tělesné utrpení, zatlačila chlad co nejhlouběji do svého těla až někam k srdci, které jako by tlouklo ještě pomaleji.
Jabel se zastavil necelé tři metry od ní. Její chlad nebyl takový, jak čekal. Mohlo to být tím, že ztlumila svůj chlad a on svůj oheň. Věřil, že kdyby to trénoval, zmizel by i ten nepříjemný pocit, co měl. Netušil, že ona se zatlačila mimo hranice snesitelné bolesti.
„Merin, já ti chci pomoci. Protože... Já nevím, jak to říct, ale když mám volnou chvíli, myslím na tebe. Nevím, co to má znamenat. Jediné, co vím, je to, že mě potřebuješ. Nevím, co můžu udělat. Já musím něco udělat, jinak nebudu moci klidně spát. Proto, Merin, prosím tě, dej mi šanci.“
Potlačil sám svůj plamen natolik, že sotva hořel a jemně se jí čumákem otřel o tvář. Projel jím chlad, ale místo toho, aby ucukl, udělal to znova. Bylo mu to zvláštně příjemné i nepříjemné.
Vydechla a vyšla těm dotekům vstříc. Jako by žíznila a nyní se jí dostávalo chladné, křišťálově čisté vody. Jak dlouho to bylo, co se jí někdo takhle dotkl? Nevzpomínala si. Lísala se k Jabelově tváři jako kočka a přestávala vnímat skutečnost, že ji celé nitro bolí. Možná, kdyby to zkoušela častěji, bolest by ustoupila, ale racionální část její mysli tomu nevěřila.
Nedokázala už potlačovat zoufalství. Z očí jí stekly osamělé slzy, které kupodivu nezmrzly. Plazily se jí po stříbrných šupinách, až doputovaly na hranu čelisti. Spadly na zem, podobné prvním krůpějím deště.
Jabel se utápěl v opojení, jaké neznal. Cítil její slzy a otřel jí je čumákem. Nevěděl, co přesně dělá. Jen chtěl pomoci. Musel jí pomoci, protože byla to nejdůležitější, co si dokázal představit. Bylo mu jedno, co si v tu chvíli pomyslí ostatní. I kdyby je teď viděli, nedokázali by ho od ní oddělit.
Jemně ji políbil na tvář. Dal to toho polibku své pocity, svou touhu. Nechtěl, aby to opětovala. Jen chtěl, aby jeho rty aspoň na chvíli spočinuly na její překrásné šupinaté tváři. Její modré oči, které stejně jako obloha sálaly dávnou svobodou, po které draci vždycky toužili, byly zavřené. Moc si přál, aby je otevřela a on se mohl topit v té modři. Chtěl ji políbit ještě víc, ale těsně před jejími rty se zarazil. I když si to tolik přál, nedokázal to. Jeho nejistota se projevila slzou v jeho oku. I když si to tolik přál, nevěděl, jestli si to může dovolit.
Nevydržel to, a i když věděl, že toho možná bude do smrti litovat, políbil ji.
Neodtrhla se. Jen opatrně, váhavě polibek opětovala. Srdce se jí svíralo nejen vlastním chladem, ale i obavami. Že je příliš... chladná, než aby to Jabel dokázal zvládnout. Že se do toho příliš vrhá po hlavě. Že je všechno jen klam, který se vzápětí obrátí proti ní. Že... Jedna její část toužila utéct co nejdál, aby se její obavy nenaplnily, ta druhá chtěla tuhle chvíli prodloužit co nejvíc.
Nemohl přestat, i když začínal cítit její chlad na svém srdci. Byl odhodlaný to vydržet do posledního okamžiku. Místo, aby ubral, zvýšil intenzitu, se kterou ji líbal. Aby jí za ten kratičký okamžik mohl dát co nejvíc ze svých pocitů. Tušil, že ho brzy odkopne. Nemohl jí dát to, po čem toužila. I kdyby se jí dal celý, pokud se oba dva nenaučí respektovat toho druhého, pokud nedokážou potlačit to, co jsou, bude vše zbytečné.
Rozhodl se. Odtrhl se od jejich kouzelných rtů, které i přes to, že chladily, posílaly do jeho těla spalující žár a zadíval se jí do očí.
„Až přijde slunovrat, požádám tě, aby ses stala mojí družkou, Merin. Do té doby budu čekat. Pokud budeš chtít, budu ti pomáhat zvládnout ten žár. Nedovolím ti utéct, Merin. Ty sem patříš a já bez tebe nechci žít. Můžeme to dokázat,“ prosil ji. Nedokázal skrýt svou zoufalost a strach ve svém hlase. Bál se, že ji může ztratit, a zároveň se bál toho, že jeho nabídku příjme. Byl rozpolcený mezi prastarou pravdou a láskou. Už se to nebál přiznat. Zamiloval se do ledové dračice. Té nejúžasnější, co znal. Byl ochotný pro ni položit život. Udusit svůj plamen a stát se vyděděncem.
„Mám strach,“ přiznala tiše a zachvěla se. „Mám strach, že ti nakonec ublížím, i když se budu snažit sebevíc. Táhne mě to k tobě a nejradši bych vypila celou tuhle řeku, jen abych s tebou vydržela v jejich společnosti, ale... pak si uvědomím, že by ti to ublížilo.“
Udělala pár kroků a postavila se vedle něj. Bokem se o Jabela opřela a opatrně přiblížila jejich ocasy k sobě. Skrz šupiny jich obou cítila jeho plamen, byť slaboučký a sotva zřetelný. Náhle dostala strach, aby ho to nestálo život. Aby zaplašila hrůzu, propletla jejich ocasy a otřela se o Jabelův krk v mazlivém gestu. Mohla by zkusit ještě zatlačit svůj chlad, ale... Nevěděla, co by to způsobilo. Jestli to vůbec ještě jde.
„Kéž by existoval nějaký způsob…,“ vydechla a hlas se jí třásl.
„My ho spolu najdeme, Merin,“ chlácholil ji a užíval si její chlad. Nevadil mu. Možná si to namlouval, ale žár, který k ní cítil, žár, který nevycházel z plic, ale srdce, ho plnil teplem, které potřeboval. Chtěl by ještě víc udusit svůj plamen. Nemohl, protože nevěděl jak. Dostal se na hranici toho, co dokáže. Prozatím. Rozhodl se, že dokud se ho nenaučí plně ovládat, nepřestane se snažit, aby to dokázal.
Pevně ji svíral ocasem a nechtěl ji nikdy pustit. Velký kámen, který na srdci měl, když k ní přicházel, praskl a dovolil mu podívat se na nebe. Bylo krásně modré jako její oči. Jen jedno procento, že se vám to podaří, zněl mu v hlavě hlas.
Usmál se na ni. Jedno procento je víc, než si můžeme přát.
„Merin. Ať se stane cokoli, nelituj ničeho. Rozhodl jsem se. I kdyby můj žár vyhasl, byla to má volba. Jednou jedinkrát se zachovám jako pravý drak. Nebudu utíkat. Přesto tě chci požádat. Nesmíme to letce ještě říct. Nedovolili by to.“
Přikryl ji svým křídlem a poslouchal její dech. Zklidnil ten svůj na stejné tempo a s každým jejím výdechem vstřebával ten chlad.
„Merin, teď se pokusím trochu rozdmýchat oheň v mém těle. Musíme zjistit, kolik toho sneseš. Je to moc důležité. Stejně tak já se pokusím vydržet tvůj chlad,“ díval se jí vážně do očí a doufal, že ho neodmítne.
Přikývla a v obavách se k němu přitiskla.
Ve stejných intervalech, jak dýchali, začal vypouštět své teplo ven. Hned postřehl změnu v jejím postoji. Křečovitěji se chytila jeho ocasu.
V duchu si šeptala, že to není to inferno, jaké dokáže vytvořit Mefisto a Mornat. A částečně to i fungovalo. Stejně jako ho dokázala snášet, když se nekrotil, zvládala jeho podstatu i teď. To obavy z jejího vlastního chladu naplnily Merininu mysl až po okraj.
Zavřela oči a velice opatrně vracela led tam, kam patřil. Nespěchala. Modlila se, aby ji zastavil ve správnou chvíli. Prosím, zastav mě včas.
Vkradl se jí do duše. Nevěděl, jestli to směl, ale takto jí mohl přesně dát vědět, kdy to stačí. A opravdu brzy už se klepal zimou. Merin se vrátily asi dvě třetiny ledu do plic. To byla hranice, kterou teď snesl. Jak děkoval bohům, že nepatřil mezi hrdé nositele ohně. Díky tomu nepotřeboval tolik tepla co Mefisto nebo Mornat.
Políbil ji na tvář a pak zase na ústa. Mrazilo to víc, a tak to byl jen rychlý polibek.
Přestože jí beze slov napověděl, kdy je ta kritická hranice, kterou nelze překlenout, přestože se mohla odtáhnout a vrátit do plné síly, neudělala to. Věděla, že to cítí, tušila, že jí asi vynadá. Ignorovala návrat bolesti a stáhla se zase zpátky k srdci. Jsem šílená, pomyslela si. Vyčerpávám zbytky sil, co mi zůstaly. Riskuji život, ale... I kdyby to mělo být jen na chvíli, pro ty vzpomínky to stojí za to.
„Zůstaneš ještě chvíli?“ zeptala se tiše a zadívala se mu do očí. Doufala v kladnou odpověď. Nikdo je snad hledat nebude. Proč by měl? Jsou... postradatelní.
Postřehl, že se stáhla, a udělal to také.
„Nikdo nás hledat nebude.“
Pomalu se k ní přiblížil a oblízl ji provokativně ouško. Nasál její vůni a jako dovádivý drak se přikrčil. Vypadal, že si chce hrát, ale pravda byla taková, že nevěděl co dál. Nechtěl odejít a chtěl ji líbat. Jenže co když by chtěla zajít dál? Nevěděl o tom zhola nic a mohl se jen spolehnout na pradávné pudy, které mu kolovaly v žilách.
Byla jako divoká kočka, která objevila kouzlo doteku. Nechtěla se téhle chvíle vzdát, přestože ji její racionalita varovala, že je to příliš rychlé, že za to nakonec zaplatí. Ale na tom nezáleželo, teď už ne.
„Dokud mi zůstávají síly, nepustím tě,“ zašeptala. Jabel mohl v hlase slyšet okouzlení touhle chvílí, roztřesenou váhavou rozkoš a náznaky majetnictví a lásky. Nebyla to škodlivá žárlivost, ale jen... Neuměla to pojmenovat.
Jabel s ní začal tančit. Jinak se to nazvat nedalo. Jejich těla se mezi sebou různě proplétala a pro tuto chvíli bylo jedno, kdo je žár a kdo chlad. Jejich pocity se s každým novým dotekem dostávaly na novou vlnu intenzity. Nakonec se dostali do velice smyslné pozice a on jen čekal, zda může zajít ještě dál.
Nebylo cesty zpátky. Teď už ne. Nebylo už v okamžiku, kdy se tu objevil. Cítila, že dokud bude mít příležitost, nenechá ho jít. Nikdy. Věděla, že je ochotná zaplatit jakoukoliv cenu, jen aby... Jen aby takhle chvíle trvala co nejdéle, bez ohledu na názor ostatních, bez ohledu na Valkasova nevyřčená slova.
Srdce se jí chvělo dávno zapomenutým citem. Prosím, jen neodcházej, zašeptala váhavě a jen v duchu. Doufám, ne věřím, že jednou najdu způsob, jak vedle sebe existovat bez omezování a bolesti. Ale... I ta bolest za to stojí. Za tuhle chvíli intimity, kterou by nikdo jiný nenabídl. Dokud nenajdu řešení, jak vedle sebe existovat, nikdy se nesmíš dozvědět, co platím za chvíle s tebou.
Zatlačila vzpomínky na bolest z potlačení své podstaty co nejhlouběji, aby se k nim Jabel nemohl dostat. V první okamžik, kdy se jí ozval v mysli, jí bylo jasné, jaký je jeho dar. A ten dar ho nesmí ranit. Musí vynaložit veškeré své síly, aby se to nikdy nedozvěděl, protože pak mu ublíží. A to je to poslední, co by kdy chtěla dopustit.
Ze začátku byl neobratný, ale nakonec se mu podařilo se s Merin spojit. Zasténal vzrušením a nechal se unášet opojením, které to přinášelo. Cítil její každičký sval a rozkoš, kterou jí mohl dát. Bral si tu její a vracel jí svou. Jako nezkušený drak měl strach, že nedokáže být ten pravý. Jenže ve chvíli, kdy ji poznal, věděl, že jí neodolá. Tisíce let se tento příběh opakuje dokola. Jediný okamžik, který je spojí navždy. I kdyby nebesa pominula, nikdy nezapomenou na to, co se stalo u této řeky, v tento věk.
Veškeré své úsilí vložil do tohoto aktu lásky. Netrvalo to dlouho a bylo po všem. Byl mladý a nezkušený. Neuměl ještě udržet rozkoš s tím spjatou.
Byla stejně nezkušená jako on. Jabel byl prvním drakem, který se jí odvážil dotknout tímto způsobem. Nebyli spolu spojeni poutem druha a družky, přesto by to udělala znovu. Za osamělých nocí, kdy bude hlídat, bude snít o této chvíli. A nejen o ní.
Co způsobilo, že jsem... takhle šílená? Že mě to k tobě táhne tímto způsobem, že to ani nechci zastavit. Nechci říkat vyznání. Odpusť mi, když nezazní, ale bojím se, že když všechny city v sobě vyslovím, něco se zlomí a pokazí.
Aby zaplašila temné myšlenky a políbila ho. Vložila do toho veškeré své city a věděla, že ji pochopí. Možná byli oba slabí, ale v tuhle chvíli by unesli tíhu celého světa.
Díval se na ni. Slunce začalo zapadat za obzor. Nevěděl, kolik času uběhlo a bylo mu to fuk.
„O slunovratu, Merin. O slunovratu se staneš mojí družkou. Budu na tebe čekat tady. Ten den na tebe počkám zde a ty mi dáš jasnou odpověď. Jestli do té doby budeš mít jiného, jestli do té doby nenajdeme způsob, jak být spolu, nechám tě jít. Nesnesu, abys trpěla. Já... jsi to nejdůležitější, co mám.“ Důležitější než moje sestra.
„Já... Měl bych jít. Nechci ale,“ překvapil ji. Roztáhl křídla a vznesl se k obloze. Nechal ji zaraženou sedět na zemi. Doufal, že to pochopí. Musel být sám a ona také. Aspoň chvíli. Miluji tě.

---

Instinktivně, jak si každá dračice umí najít svého druha, v noci vstoupila na Jabelovo soukromé místo. Valkas měl hlídku. Nechtěla, aby ji našel. Cítila, že převzal roli jejího ochránce, a nechtěla, aby se to obrátilo proti Jabelovi. Snad mě nikdo neviděl.
I přes bolest a vyčerpání se stáhla a jemně se dotkla Jabela čumákem. Věděla, že ví, kdo navštívil jeho obydlí, pokud se tomuhle místu tak dalo říkat.
Nechal ji přitulit se k němu. Zase stáhl svůj žár na nejmenší možnou hranici. Na nic nečekal a začal ji líbat. Byla to jediné, co potřeboval. Jestli přijdou lidé, katastrofy nebo jiní draci, nevěděl. Jediná ona mohla ukojit jeho touhu po životě. Na něm bylo jen, aby ji ochránil před utrpením.
„Udělám tě šťastnou, Merin, má ledová princezno.“
Nebylo důležité, jak silná byla bolest, nebo jak dlouho to vydrží. Nespala, jen dřímala a hlídala jeho spánek s napětím dračice-ochranitelky Hnízda. Existovala jen tahle chvíle a oni dva. Oba věděli, že každý, kdo sem strčí nos, zaplatí za svou troufalost. Oba věděli, že Merin zničí každého, kdo překročí jejich práh. Pradávný instinkt a touha se probudily a nebylo možné je uhasit.
Ochráním tě i za cenu sebe sama, pronesla v duchu a otřela se o něj. Cítila, jak jí Jabel v polospánku vyšel vstříc. Náhle nepotřebovala spát. Bdění nad jeho sny bylo nade všechno. Nitro ji neskutečně bolelo, ale...
Jsi můj dech, rytmus mého srdce, má existence. Pro tebe dýchám a za každou cenu tě ochráním. I kdyby to mělo být jen na chvíli.