Draci míří ke hvězdám 7

Komentář autora
Draci míří ke hvězdám pokračují.
Draci po řeči vůdců nemohou spát. Hlavami jim víří mnoho myšlenek a názorů. Tato noc může rozhodnout o budoucím vůdci. Nebo je už rozhodnuto?
Půlnoční rozhovory

Odkaz na web mé přítelkyně. http://aidrien-assagir.blogspot.cz/2013/08/vii-pulnocni...
žánr: Povídka | přidáno: 23.5.2014 (9:05) | oblíbené 1

VII. Půlnoční rozhovory
Mefisto seděl u severní vyhlídky. Byl to malý výstup z hory, kde se velikáni jako Ravier a Beslevan neprotáhli. Mefisto nepařil mezi ně a nevadilo mu to. Nikdy si nepřál být velkým na těle, ale někým velkým na duchu. Teď se ale velký necítil. Zibra ho zasáhla. Nevěřil, že to dokáže a věděl, že nemá právo jí odporovat.
Nikdy se vlastně vůdcem nechtěl stát. Bylo to moc náročné a on raději pomáhal, než rozkazoval. I když to také uměl. Vždy myslel jen na dobro letky, a proto udělal klidně i pár chyb. Za to, jak dnes vystartoval na Mornata, se styděl. Vždy byl háklivý, když si někdo dovoloval na jeho dračici. Vyfoukl obláček kouře.
“Nehodláš se jí omluvit, že?” pronesla Ivory, která si k němu přisedla.
“Ne. Elleně se neomluvím, ale nechám to být. Udělali jsme moc chyb a nemůžeme si dovolit udělat další.” Podíval se jí na ocas, který jí už pomalu jistě začal dorůstat. Jak teď byl rád za to, že jsou vlastně draky. Jejich zranění se rychle hojila. Zvláště ta na ocasu. Navíc Merin s Mikel tomu dost napomohly. Mikel prvně zastavila krvácení a Merin následně odehnala bolest, která nevycházela jen z rány, ale i ze srdce.
Mefisto zauvažoval o Merin, Mikel a Jabelovi. Merin se zdála být odtažitá a přece pomohla tak, jak to potřebovali. Mikel vše dělala s láskou vlastní jen drakovi, který není určen k boji, ale léčení. A Jabel.
Mefisto uvažoval. Chvíli po schůzi se k němu tenhle dráček přiblížil a řekl mu něco, co ho překvapilo. Zvláště jak to řekl. Nech vyhrát Zibru a odstup. Nemusíš se bát, že Fernero vyhraje. Teď už ne. Pak Jabel odkráčel a nechal zmateného Mefista stát ve shromažďovacím sále.
Prý Fernero nevyhraje. Mefisto tomu nechtěl věřit, ale když si neustále přehrával, co se na shromáždění stalo, musel souhlasit. Ať si Fernero vymyslí cokoli, nakonec prohraje. Většina draků určitě bude pro Zibru. Měla něco, co ostatní draci ne. Opravdu věděla, co je potřeba, a nenechala se rozházet emocemi.
“Miláčku je ti něco?” zeptala se Ivory, když se Mefisto začal temně smát.
“Odstoupím. Podpořím Zibru. Chci, abys to udělala také,” otočil se na svou družku.
Ivory v jeho očích viděla temnotu. Pradávnou moc, která v jeho žilách kolovala už od narození. Lidé si mylně mysleli, že temní draci jsou zlí. Opak byl pravdou. Byli ochránci světla. Ti, kteří se dobrovolně pustili do stínů, aby udrželi zlo tam, kde má být - nespatřeno v temnotě.
Ivory se nerozmýšlela a přikývla. Byla odhodlaná svého druha následovat až do hrobu. Ne, ještě dál - až ke hvězdám.

---

Wolfie seděla v jednom z prázdných sálů a dělala to, co uměla opravdu dobře, a byl to také její dar. Kreslila.
“Divná čmáranice, Wolfie. Ale povedla se ti.”
Vedle ní se posadil Bluepeace. Oba dva tam seděli proti její kresbě. Kresbě obrovské bouře a příšery, která svými chapadly pozdviženými k obloze chytala draky.
“Nemohla jsem si pomoci. Věřím, že to, co se stalo, má být uchováno pro ty, co po nás příjdou.”
Blue se na ni zamyšleně zadíval. “Wolfie, jsi zvláštní drak. Nevím, jak to jen říct, ale myslím si, že jsi nejméně drakem z nás všech. Drak, co maluje, je podle mnoha jiných výsměchem celého dračího rodu. Draci jsou věční! říkají, ale ve skutečnosti všichni víme, že tu nebudeme navždy. Jednou se i my staneme hvězdami, na které se zapomene.”
Wolfie se na něj zmateně podívala.
“Nedívej se tak na mě, Wolfie. Ještě jsem neskončil. Chci jen říct, že jsi úžasná. Dokážeš nás totiž uchovat i do věků, kde už nebudeme. Ostatní by řekli, že umění kresby je lidský výmysl a možná i je. Přesto je to něco, co by i draci měli mít, aby kromě příběhů také jejich podoby žili dál.” Dotkl se drápem obludy na stěně. “Aby viděli, co je to strach, a ne jenom o něm slyšeli.”
Wolfie se na něj vděčně podívala. “ Díky, Blue.”
Ti dva draci tam seděli a povídali ještě dlouho, než se na nebi objevily první paprsky slunce.

---

Varius letěl po nebi a snažil se přijít na jiné myšlenky. Nedokázal si představit, že ve hnízdě bude vládnout dračice. Zatočil to k jednomu lesnímu podrostu několik dračích délek od hnízda. Bylo to tak půl hodiny letu. Pomalu doplachtil na malý kopeček, na kterém nebylo nic než několik pařezů. Kdysi zde museli být lidé. Teď to zde ale bylo zarostlé vysokou trávou a nezdálo se, že by zde pokračovali s kácením stromů. O to se musela minulá letka postarat.
Varius si odplivl na zem. Nevěděl pro koho hlasovat. Zibra měla dobrý nápad, ale jemu se nezamlouval už jen proto, že byla dračice.
“Budeš hlasovat pro mě?” ozvalo se za ním a on se polekaně otočil. Tam stál Fernero a pobaveně ho sledoval.
Varius přikývl.
“Nedělej to a podpoř Zibru,” pronesl Fernero.
Varius na něj vytřeštil oči. “Proč? Ale to pak nevyhraješ.”
“Nevyhraji to. Nemohl jsem to vyhrát už od začátku. Sice jsem si myslel, že ten, kdo hnízdo povede, bude Mefisto, ale Zibra je možná lepší volba.“ Pobaveně se smál.
Varius to nechápal. “ Proč jsi tedy kandidoval?” zeptal se opatrně.
“Protože se to čekalo a navíc...” Na chvíli se odmlčel. “ Až v hnízdě zjistí, že svět není tak hezký, jak Zibra plánuje, tak se pomalu a jistě začnou porozhlížet po jiné možnosti. Já na to budu čekat a dříve, než to nastane, budu žít tak, aby šlo znát to, čemu věřím. Že naši vůdci jsou slepí. Měli by odstranit všechny, co smýšlejí jinak, a nastolit řád hodný císaře. A císař potřebuje generály a vhodné draky, kteří ví, co je správné.”
Varius nepoznal, že se Fernero snaží jen dostat k jeho daru. “Máš pravdu. Ale co chceš, abych do té doby dělal?”
“Varie, budeš můj generál, to ti slibuji. Zažiješ, co tak miluješ. Krev, boj a smrt. Dám ti dost možností, jak se vyřádit, ale chci jedno - abys podkopával autoritu Zibry. Brzy se totiž dostaneš do problémů. S tvojí povahou neustále vyhledávat střety, budeš její noční můra. A já tě chci od toho ochránit. Budu tě chránit. Vše, co uděláš, uděláš na můj rozkaz. Zastanu se tě a vysvětlím jim, žes měl dobrý důvod zaútočit první. “
Varius mu věřil každé slovo. Fernero nepotřeboval Nighta, aby dokázal přesvědčit. Navíc Varius byl opravdu jednodušší drak ohledně intrik a politikaření.
“Dobře. Jak si přeješ, Fernero, ale pane ti říkat nebudu,” ohradil se vesele černozelený drak.
Fernero se usmíval, když odlétal od toho mladého blázna. Získal druhého a i když ztratil prvního, věřil, že se k němu vrátí, až zjistí, že ho ostatní draci nepřijmou. Jen Fernero měl být ten, kdo mu dá to, po čem touží.

---

Ellena seděla vedle Mornata a nevěděla co říct. To, co se stalo při shromáždění, je velice rozhodilo. Nejenom proto, že málem zemřela, ale také protože to, co Mornat udělal, bylo něco, co ji rozrušilo na takové úrovni, že zapomněla, kdo vlastně je. Kdyby se jí tam tehdy zeptal, jestli by se stala jeho družkou, určitě by řekla ano. Teď si tak jistá ale nebyla. Navíc, když se na něj dívala, měla strach, že nebude ten pravý. Když ho tehdy políbila na tvář, byla rozhozená po tom příběhu. Vždy, když se na něj otočila, zjistila, že se otočil taky a odvrátili od sebe pohledy. Věřila, že prožívá stejné dilema.

Mornat ho opravdu prožíval a nejen to. Navíc měl v hlavě jako správný drak i několik nemravných myšlenek, když na ni pomyslel. Je to zvláštní, ale samci jakéhokoli druhu je mají a Mornat se za ně styděl. Byl rád, že mu nevidí do hlavy. Jinak by jím mohla začít opovrhovat a... Co vlastně chtěl? Nedokázal si to ujasnit. Měl ji rád, ale nevěděl nakolik. Teď ho ničilo to ticho, co mezi nimi nastalo. A přišlo tak z nenadání. Po tom, co se jí zeptal, co budou dělat dál. Bylo to ještě v sále, kde se sešli všichni. Odvedla ho sem na jižní stranu hory a teď jen nepříjemně mlčela. Měl snad převzít iniciativu? Jako drak by měl, ale když ho sem odvedla ona, nevěděl, jestli něco neplánovala ona. Byl zmatený. Takto se ještě necítil. Myslel na ni, ale opovrhoval svými myšlenkami pro to, co v nich viděl. Měl strach, že ji chce jen na to jedno.
“Já...” chtěl začít, ale začali oba naráz. Jejich čelisti sklaply a zase trapně mlčeli. Nakonec to nevydržel a spustil znova.
“Elleno, nevím, co bychom měli dělat dál. Nevím, co to je, ale nechci ti ublížit nebo tě ztratit. Myslím, že bychom mohli být opravdu dobrými příteli.” Sakra, co to říkám?
“No, asi máš pravdu Morne. Můžu ti tak říkat?” Zdálo se mu, že je trochu zklamaná, ale jen chvíli. Pak se zase smála.
“Jo. Jsem rád, že mi tak budeš říkat,” řekl.

Ellena byla zmatená. Chvíli čekala, že se jí tady vyzná, ale nestalo se tak. Místo toho chce být jen kamarád. Trochu ji to ranilo, ale věděla, že je to dobré. Vždyť ani netušila, co k němu cítí. Přátelství to nebylo, ale takto si mohla urovnat, jestli to je něco víc. Má hezké oči.
Málem se rozesmála. Na co to sakra myslím?

Fernero ty dva sledoval ze stínu. Normálně by si všimli, že tam je, ale teď ti dva měli oči jen pro sebe. Odkašlal si a ti dva od sebe provinile odskočili. To je opravdu nenápadné, pomyslel si a přistoupil k těm dvěma. Láska neexistuje, jen chtíč. Ti dva to jednou pochopí.

“Co tu chceš?” vyjela na něj Ellena. Mornat ale mlčel a přemýšlel. Fernero hned poznal, že Mornat už je přesvědčený, koho bude volit. A Fernero ho při tom nechá. Mohl se totiž hodit.
“Elleno, chci ti navrhnout nabídku, stejnou jako ti dala Zibra. Vím, že se tě pokusila přetáhnout na svou stranu. A já bych rád udělal to samé, ale naléhat nebudu. Jen ti chci říct, že patříš k těm, kteří mohou změnit tento svět k lepšímu. Ty také, Mornate.” Podíval se na i na červeného samce. “Vy dva totiž můžete dojít daleko, když se spojíte se mnou. Teď tyto volby nevyhraji, ale přijde čas, kdy vás s otevřenou náručí přivítám. A přivítám každého, kdo půjde proti starým tradicím, aby dobro a spravedlnost zvítězila.”
“Nech si své rady, Fernero. My o to nestojíme, že?” otočila se na Mornata. Zhrozila se.
Mornat totiž přikyvoval a dokonce řekl: “Máš pravdu, Fernero. Jen silní mohou něco změnit a ochránit slabé. Pokud se odstraní všichni, kteří odporují, bude moci znovu nastat doba císaře. Jednou se jím stanu, Fernero, a proto tě podpořím. Hledám moc a ty mi ji můžeš dát.”
Ellena nevěděla, co se to stalo. Její srdce otřásla rána. Proč? Proč? PROČ? “ Proč, ty hlupáku!?” kousla Mornata do obličeje a odběhla. Slzy měla na krajíčku. Mornat stál jako opařený. Fernero se musel smát. Poznal jsi to brzo, příteli. Dračicím nikdy nevěř!
“Neboj se, Morne. Ona si to rozmyslí. Časem,” poklepal mu tlamou na rameno a vyrazil pryč. Mornat se pomalu vydal někam do útrob jeskyně.
Když byl Fernero venku a letěl, začal se smát. Tak tohle mě fakt dostalo.

---

Merin se opatrně přiblížila k jeskyni. Vycházel z ní neuvěřitelně příjemný chlad a navíc tam byl drak, se kterým se chtěla poznat. Valkas.
“Valkasi? Jsi uvnitř?”
Z jeskyně se ozvala odpověď: “Ano, ledová. Cítím tě a vím, že nepatříš k těm ohniváčům. Pojď blíž.”
Merin opatrně přistoupila k ústí a spatřila úžasnou podívanou. Celá jeskyně byla jako ledové království. Valkas ležel na zamrzlém jezírku a zíval. Vypadal dost ospale.
“Co potřebuješ, mladičká?” otázal se jí.
“Jdu tě seznámit s tím, co říkají kandidáti na vůdce, pokud o to tedy máš zájem.”
Valkas znova zazíval a pronesl: “Ne, není to nutné. Stejně to nic nezmění. Jako ledový drak budu stát na okraji společnosti a i tebe to čeká. Teď aspoň budeme dva a ne jeden. Držet noční stráž sám je veliká nuda.”
“I já budu stát na okraji, ale nenechám se zlikvidovat, pokud by Fernero dosáhl svého. Jak to řekl?” hořce se ušklíbla. “Nepohodlní budou odstraněni a jejich místo bude dáno věrným.”
Valkas se zamračil. “Další blázen, který chce změnit svět? Pověděl ti někdo, čí kosti leží na podlaze v jeskyni? A proč se nevynáší ven?” Z jejího pohledu vytušil, že ne. Sotva ale začal, její pohled se rozjasnil pochopením. “Ty kosti patří stejným jako on. Vlastní letka je zabila a nechala ležet. Zatratila je. Žádný drak ty kosti nikdy neodklidí, protože to jsou kosti těch, co se postavili proti dračím pravidlům. Neříkám, že pravidla jsou dobrá nebo špatná. Ale existují z dobrého důvodu. Aby nás chránila. Pravidla se mění. To ano, ale nejdou proti proudu.”
“Viděla jsem draka s ambicemi, jako má Fernero. Roztrhali ho před mýma očima,” pronesla tiše a v hlase se jí chvěla bolest. Zmizela však stejně rychle, jak se objevila. “Možná jsem v tvých očích hlupák, ale... ” nedopověděla. Zavrtěla hlavou a odvrátila se. Co jsem tu vlastně pohledávala? Vysvětlovat vlastní strach někomu, komu je všechno v podstatě jedno? Oba, Mefisto i Fernero, slabé obětují, pokud to uznají za vhodné. Možná pro... “Uvidíme se na noční hlídce,” rozloučila se a odešla k řece mapovat její proud.
Valkas se za ní díval. Ty jedna hloupá. Neudělej stejnou chybu jako já. Staneš se jen vodou, která se nakonec vypaří, když se budeš míchat do záležitostí ohnivých. Nedej bože, aby ses s nimi spřáhla. I když se budeš snažit, nikdy mezi ně nezapadneš. Stejně jako já.
Valkas se utápěl ve vzpomínkách na své první dny jako člena letky. Byl jsem stejně naivní jako ty. A nedopustím, aby se to znova stalo. Takže, koho budu volit? Sakra, měl jsem se zeptat, kdo vlastně kandiduje. Nedopustím, abys zažila to stejné. Nemůžu to dovolit.
Valkas se rozhodl opustit své ledové sídlo a udělat správnou věc.

---

Král Mortimar seděl na trůnu a konečně relaxoval. Byl to člověk těch nejlepších kvalit. Inteligentní, bohatý a silný. Měl skvělou ženu, kterou mu záviděl každý, a oplýval vším, co si člověk mohl přát. Ale měl jednu jizvu, kterou nemohl smazat nikdo. Nenáviděl draky. Draci ho připravili o jeho jedinou dceru.
Do trůnního sálu vběhl posel. Nesl mu dopis s pečetí vrchního inkvizičního úřadu. Král se málem sesul k zemi, když viděl tu pečeť. Vždycky to znamenalo problémy. Čarodějnice, kacíře nebo něco horšího.
“Pane. Zde je...” Posel nedokončil řeč.
Král mu vytrhl dopis z rukou. Sestoupil z trůnu a jak se procházel, četl. Poprvé se místo toho, aby se po přečtení inkvizičního dopisu rozplakal, začal smát. Takže jich je opravdu víc. A pokud se nemýlím, budou nezkušení. Toho musím využít, dokud je čas. Myslím, že zase přišel čas na malou ukolébavku.
Podíval se na posla a křikl: “Přiveď sem profesora Groveka, generála Mortiho, čaroděje Absalóna a lovkyní Heriké!”
Posel jen přikývl a vydal se splnit rozkaz.
Tak dráčci, budeme si zase hrát!

Komentáře



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven