Tvorba - Texty

XIX. Mnoho podob lásky
Jabel snil o krásných širých pláních. V oblacích se proháněl s Merin a nikdo na světě je nemohl oddělit. Její šupiny zářily v zapadajícím slunci a Jabel nemohl odpoutat oči z jejich trnů, hrudi i ocasu. Celá byla dokonalá. Létal kolem ní a snažil se před ní uskutečnit ty nejúžasnější letecké triky a salta.
Jabel zamručel ze spaní. Zdál se být neklidný a přece šťastný.
Sen se začal kazit. Nebe se zatáhlo a z oblohy se snesl velký drak. Jabel ho neznal. Zařval a slunce zhaslo. Nebesa se řítila k zemi.
Velký drak uchvátil Merin a odnášel ji pryč. Jabel náhle neměl křídla a padal k zemi, která hořela a otevírala se. Jeho milovanou odnášeli někam a on věděl, že ji nikdy už nespatří.
Ve spánku se začínal ošívat a vydávat zvuky, jako když trpí.

Merin došla k Jabelovi tak rychle, jak jí síly stačily. Čumákem se ho dotkla, vděčná, že žije. Nářek, který vydával, jí trhal srdce, protože se až příliš podobal tomu z jejích snů. Lehla si vedle něj a přitiskla se k němu. Propletla jejich ocasy.
“Probuď se. Jsem tu u tebe. Je to jen sen,” začala mu tiše šeptat do ucha.

Jabel ji slyšel z velké dálky. Nemohl ale zastavit ten pocit, mravenčení, které jím projelo když se ho dotkla.
Pomalu otevřel oči a díval se přímo na ni. Žádný velký drak nebyl na blízku a pomalu mu docházelo, že vše byl jen sen.
Spodní čelist se mu chvěla, když promluvil.
“Merin. Merin! MERIN!”
Vrhl se na ni a začal se o ní otírat, jak nejjemněji to dokázal.
“Merin,” vzdychl.

Merin se jeho dotekům poddávala a nic jí nevadilo, že hřál. Svým způsobem byl jeho plamen to nejopojnější, co na světě mohlo existovat. V ten okamžik se přestal okolní svět točit a zůstali jen oni dva. Žádné starosti, žádný strach a bolest, jen štěstí z opětovného setkání a doteku. Přitiskla se k němu a políbila ho.

Jabel se poddával svým instinktům. Na tohle není čas, ozvalo se mu v hlavě.
Jabel se zastavil a zkoprněl. Na tohle není čas, opakoval mu hlásek v hlavě.
Začínal těžce dýchat.
“Merin. To stačí,” napomenul dračici a nepoznával se. “Někdo by nás mohl vidět. Kde je Valkas?” zadíval se do jejich nevěřícných očí.

To jméno zabolelo. Sevřelo jí srdce a ona se cítila, jako by nemohla popadnout dech. Merin měla chuť se od Jabela odvrátit, ale neudělala to. Místo toho se svému druhovi zadívala do očí.
“Je mi jedno, kde je a jak s ním Zibra naložila,” odpověděla ostřeji, než zamýšlela. Prohlížela si Jabela od hlavy až k patě. Ten tón, kterým mluvil, byl jiný, než znala a nevěděla proč. “Záleží na tom snad, kde je?”

Jabel se zarazil. Merin viděla, jakoby v jeho očích chvíli nebyl on a pak ten stín zmizel.
“Promiň, Merin. Já...” Políbil ji. Když se odtáhl, pokračoval. “Něco mi přeletělo přes nos. Měl jsem strach, že tu někde je. Já nechci, aby nás viděl. Takhle ne... Ale Merin, já...” začal jí očichávat hřbet. Stejně jako při dračích námluvách.
“Miluji tě, Merin. Promiň mi to, jak jsem teď byl hnusný.” Otřel se o ni.

Místo odpovědi mu na oplátku očichala hřbet. Instinkt jí napověděl, co už dávno věděla i bez toho - že je Jabel perfektní. Poodešla od něj pár kroků od něj a začala se mu předvádět, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Aby věděl, že si dobře vybral.
Nyní byla řada na něm, aby k ní znovu přivoněl a zjistil, zda je pro něj připravená. A byla. Celým svým tělem i duší, jinak by mezi nimi nevzniklo to pouto. Jinak by vše bylo jen prázdné spojení bez jakéhokoliv efektu. Jen druh a družka cítili, kde se ten druhý nachází.

Jabel se poddával síle okamžiku. Přistoupil k ní a nechal se unášet slastí. Podíval se jí do očí a hledal odpověď, zda může. Merin mu jemným nedočkavým zavrněním dala jasně najevo, že je připravená.
Tentokrát Jabel nenechal své tělo ovládnout pudy jako dřív. Teď věděl, co dělat a přesně věděl, jak k ní přistoupit. Pomalu, aby jí neublížil, na ni nalehl. Pocítil záchvat euforie s tím spjatý. Pomalu a jistě se jeho pohyby začaly ustalovat. Vychutnával si její steny a oddával se jí celým tělem. Podle jejich reakcí stupňoval tlak, který na ni vyvíjel. Milostný akt draků je velice choulostivá věc. Křídla, ocas i celé tělo. Vše se může pod neuváženým pohybem zlomit. Jabel se hrozil při vzpomínce na jejich poprvé. Mohl ji tehdy vážně ublížit. Naštěstí je instinkty zachránily od jakékoli nehody.

Poddávala se mu celým svým tělem a duší, dokud celý akt neskončil. Zdálo se jí, jako by všechno přestalo příliš rychle. Ale nevadilo jí to. Oddechovala a srdce jí bušilo pod náporem štěstí. Mazlivě se o něj otírala v posledních dozvucích předchozích chvil.
“Zibra by nás ráda viděla na slavnosti, co ostatní pořádají. Půjdeme se tam podívat?” zeptala se a stáhla Jabela k sobě. Přitiskla se k němu a odpočívala.

Jabel se zmateně na ni podíval. “Oslava? Jaká oslava?”
Merin v odpověď pokrčila rameny. “Nevím víc než ty. Já... Možná bys měl vědět, že po mně Mikel chtěla, abych ti domluvila a přemluvila tě, abys jim dal požehnání.”
Jábel vstekla zařval. “To nikdy nedovolím. On je špatný drak. Udělá ji jen nešťastnou. Zardousil bych ho, kdybych měl tu sílu.”
Jeho oči rudly. Myslel to vážně a přitom v nich bylo něco, co pochybovalo. Merin ale netušila, co to znamenalo.
“Neřekla jsem, abys to udělal. Jen chci, abys o tom věděl,” otřela se o něj, aby ho uklidnila. A aby uklidnila vlastní obavy. “Věřím, že na to přijde sama.”
“Víš. Merin. Já se o ni moc bojím. Vímm že ji Varius má hodně rád. Ale je něco, co miluje víc než ji. Boj a smrt. Nechá se jí unést a nakonec ji ublíží. Zabije ji nebo sebe.”
Jabel se chvěl. Vybavovaly se mu všechny boje, kterým přihlížel. Varius patřil k vrahům.
“Merin. On nezabíjel jen své sourozence. Ale také jiných draků. Neustále zabíjel jiné. Bojím se ho.”
“Nemysli na to. Ne teď,” broukla tiše. “Jsem tak ráda, že žiješ. Probudila jsem se v jeho jeskyni a myslela jsem si, že... Bála jsem se, že se vrátí a všechno dokoná. Že už tě zabil. Nemohla jsem tě vůbec najít a necítila jsem, kam bych měla jít.” Musela se vypovídat z toho všeho, co se na ni po probuzení navalilo. “Pak půjdeme spát k tobě do jeskyně. Tam se neprotáhne.”
Jabel přikývl. “Ale měli bychom se podívat i na tu oslavu. Co myslíš? Jsem hoden tě tam doprovodit?” mrkl na ni.
“Ten jediný, který toho kdy bude hoden.”

---

Neferien se jen mohl dívat, jak draci začali do sebe ládovat veškeré maso, které zde leželo. Jediný, kdo si dával pozor, byl on a Valkas, který se rozhlížel po hodovní tabuli. Uviděl Neferiena a zakroutil hlavou.
Sakra, Valkasi, já vím, že jsem udělal chybu. A teď za ni zaplatím.
Neferien na něj hodil prosebný pohled. Valkas jen zakýval hlavou v gestu. Co sis nadrobil, to si taky sněz. Načež se Valkas rozhodl stáhnout. Dračí očí se čím dál víc podobaly hvězdám a on nechtěl být v místě dopadu těchto supernov.
Prvně vše probíhalo v pořádku. Draci se mezi sebou začali bavit. Smáli se a ani nevěděli čemu. Neferien si oddechl.
A pak začaly být jejich otázky dotěrnější a důvěrnější.

Celena se nějak moc uvolňovala. Cítila se povznešeně. Fernero se jí věnoval, ale byl pro ni moc nudný.
“Celeno a kde jsi vyrůstala?” Fernero se ptal a oči mu jen svítily.
Celena cítila, že se ptá spíš proto, aby nestála řeč. Navíc se příšerně řídil podle dračí etikety. Nechal jí vždy prostor pro odpověď, ale pak mlel dál, aniž by nad odpovědí přemýšlel. Ostatní draci se bavili také a ona, když zjistila, v jaké notě bude její rozhovor s Fernerem pokračovat, začala poslouchat rozhovory jiných.
Bluepeace se vášnivě bavil s Wolfie na téma lovu ryb. Opravdu zajímavé, pomyslela si sarkasticky. Mefisto se s Ivory naproti tomu jen laskal a vyprávěli si sladká slovíčka. Že vás to ještě baví.
Obrátila svou mysl zpátky na Fernera a zmateně zamrkala. Díval se na ní s posvátnou úctou. Vzpomínala, na co odpovídala před chvíli. Pokud si podvědomě pamatovala, tak se vedla řeč o politice hnízda. A nejspíše mu na vše přikyvovala.
Neupřímně se něj usmála a litovala, že si s ním chtěla hrát. Chjo. Já se tu nastavuju tak, aby mě mohl očumovat a slintat. A místo toho si jen žvaní jako šlechtic. Počkat? On je šlechtic. Nudaaa.
“Celeno, máš krásné oči. Jen jsou plné smutku.”
Zarazila se. “Proč myslíš?” Tahle jeho věta ji náhle vykolejila. Něco takového od něj nečekala.
“Nevím. Doufal jsem, že mi to řekneš,” sledoval ji náhle s větším zájmem.
Tady něco nehraje. Že bych se v něm přece jen mýlila a stojí za to, abych ho škádlila?
“To víš. Dlouho jsem neměla pořádného draka. Myslím, že bych se po nějakém měla podívat. Co myslíš? Nevíš o někom?”
Fernero vypadal, že se propadne do země. Náhle se začal ošívat a špitl něco ve smyslu: “Známe se jen krátce.”
“Ale dal by sis říct, co?” vybalila to na něj bez obalu.
Fernero nevěděl co dělat a jen těžce dýchal. Dračice pro něj byly neprozkoumané území. Celena si to uvědomovala a konečně se bavila.
“Tak co, neviňátko. Nemáš odvahu se mi tu vyznat? A neboj. Stejně bych tě nechtěla. Nestojím o draka, který by se mi pro potěchu válel u nohou. Raději mám samce, jak se patří. Kteří ví, co chtějí. Myslím, že se po nějakém porozhlédnu. Škoda, že tu není Jabel. Vypadal k nakousnutí. U něj by mi možná ani nevadilo, že je nezkušený.”
Celena sledovala po každém svém slově jeho reakce. Rovnaly se velké neznámé. U některých měla pocit, že po ní snad skočí, aby ji zabil, a u druhých zas, aby si s ní užil. Bavilo ji takhle riskovat s jeho mentalitou. A možná si taky přála, aby jí konečně někdo ublížil.
Fernero scvakl čelisti. Vyplázl jazyk a nasál vzduch.
“Fernero, nemusíš se mi tu složit z toho, že jsi neschopný se vymáčknout. Jestli to chceš, řekni to.” Fernero se chystal promluvit, ale přerušila ho ocasem. Zakryla mu jím ústa. “Víš, já vím, co chceš říct a zklamal jsi mě. Poprvé mě pozveš a hned bys chtěl muchehe? Ale, ale, tady si někdo jen hraje na nezkušeného. Ve skutečnosti jsi ale někde jinde, co?”
Fernero začal rudnout vzteky.
Celena se náhle odvrátila a s přehnanou a dobře nacvičenou grimasou pláče začala. “Promiň mi to. Nechtěla jsem tě urazit. Já jen někdy nevím co říct a začnu rýpat.”
Fernero se zarazil a vypadal teď jako ten největší hlupák na světě.
“Celeno, já..”
“Nemusíš se omlouvat. To já bych se měla omluvit. Tohle se nikdy nestalo, dobře?”
On přikývl jako zhypnotizovaný. A pak mu Celena vlepila lehký polibek na tvář.
Fernero náhle nevěděl co s ocasem.
“Promiň mi to, Fernero. Nechci, aby sis z toho něco vyvozoval. Bylo to jen gesto dobré vůle. No nic. Půjdu se pobavit. Nejsi jediný samec v tomhle sále. Některý mě možná i zaujme natolik, že si dnešní noc užiji.”
Celena se zvedla a nechala zpola zmateného a rozzlobeného Fernera u stolu.
Fernero zavrčel a zakousl se do dalšího masa.

A jeje. Neferien je sledoval.

Celena si vybrala draka, o kterém věděla, že si s ní bude povídat a když to dobře zaonačí, tak Fernera vyprovokuje i k nějakému činu. Neovládala se jako obvykle. Netušila, že je zdrogovaná moruší a opravdu toužila si trochu užít. A s někým, kdo za to stojí.
Přistoupila k velkému ledovému drakovi.
“Valkasi, jak se daří, příteli?”
“Nejsem zrovna tvůj přítel, Celeno. Dlužíš mi jen život.”
Celena se na něj zamračila a přisedla si k němu blíž.
“To je pravda, ale neznamená to, že se s tebou chci bavit jen kvůli tomu. Myslím si totiž, že jsi fajn,” sledovala jeho reakci.
“Na mě to nezkoušej, blesková. Prokoukl jsem tě ve chvíli, kdy jsi sem přišla. Jsi jen další z těch, co hledají rozkoš, co?”
“To od tebe není moc milé,” zadívala se na něj. Pak se otočila na Fernera a poslala mu tak vzduchem Zprávu. Tohle je fakt samec.
Fernero se uraženě rozežral a těžce dýchal. “Valkasi. Mýlíš se. Já jen chci, aby si ti mladí uvědomili, že za každou rozkoš se něco platí. Fernero je hlupák, ale roztomilý. Nemyslím to s ním zle. Jen chci, aby se rozhoupal a nezalezl do ulity jako někteří,” podívala se na něj přísně.
“Celeno. Víš, že já za to nemůžu. Nejsem ani člen letky. Jen něco jako příživník. “
“Požádej Zibru a určitě se to dá nějak zařídit.” Chvíli mlčela. “Políbíš mě prosím? Chci mu pomoct, ale sama to nedokážu. A navíc mě to strašně baví,” zazubila se.
Valkas si povzdechl. “Blesková, nestojím o problémy a on se na mě vrhne.”
“Nevrhne. Přece to není zuřivá bestie.”
Valkas se podíval do Fernerových zářících očí. “Tím bych si nebyl tak jistý.”
Celena na nic nečekala a skočila po něm. Vlepila mu vášnivý polibek. Valkas si jen pomyslel: A jeje.
Fernero zařval a všichni se na něj zaměřili.
Valkas se napřímil a čekal útok, jenže místo toho se Fernero vrhl na Celenu. Celena se rozeběhla se smíchem k nejbližšímu východu z jeskyně. I z ní sálaly primitivní choutky dračího druhu. Opravdu se bavila a Fernero svým způsobem též. Neferien se za nimi pomalu vydal, ale Valkas ho zastavil.
“Nechtěl jsem ti pomoci, ale udělám to, jasné? Pohlídám je a ty to tu zatím zklidni.”
Zibra totiž začala vyřvávat nějaké podezřele znějící příkazy. “Zabíjejte se a množte se!” Neferien se zoufale zadíval na Valkase, který zmizel v chodbě za Fernerem. Nechal jsi mě tu.

Dračí páry se pomalu začínaly vytrácet. Další byli na řadě Ellena a Mornat. Ti dva se po celé žranici rozhodli, že si promluví. Neferien je sledoval s obavou. Jestli někdo udělá chybu, tak oni dva.
Vydal se je hledat. Našel je poměrně záhy. Ucítil jejich pach vycházet z jedné z jeskyní. Když tam nakoukl, ale nebyli tam. Chvíli byl zmatený, než si uvědomil, že je tam malá skrytá cesta dál. Naštěstí se jen malá zdála. Prolezl otvorem a zjistil, že se nachází venku. V jedné z otevřených jeskyní. Slyšel jejich hlasy.

“Morne. To, co děláš, je špatné. Fernero tě zabije, jestli zjistí, že ho chceš jen využít,” vrčela Ellena zlostně na červeného draka.
“Seš jen dračice, Elleno. Nemůžeš pochopit, co se mi honí hlavou.”
“To máš sakra pravdu. Všechny dračice poznaly, že Fernero je špatný.”
“A co má být. Draci jsou dravci. Jsme draci a budeme draci. Jednou ho zabiju. Budeš pak spokojená? Nebo to mám udělat už teď?”
“Morne! Krysodračí mozku!”
Ellena se na něj vrhla. Zahryzla se mu do pravého ramene. Mornat zařval bolestí. A zakousl se jí zezadu do krku. Ellena sebou trhla. Vyrvala mu kus masa a zakousla se místo do ramene také do krku. Nebezpečně blízko tepny. Oba dva draci se začínali dusit a bolest, kterou cítili, nepopsatelně narůstala. Ellena přestala kousat, povolila sevření a začala vzlykat. Mornat ještě víc stlačil.

Neferien se chystal vyrazit. Nedokázal se však pohnout. Jen se díval, jak Mornat pustil nehybnou Ellenu na zem. Ta se svalila a nevydávala žádné známky toho, že by žila. Neferien vzlykl. Co jsem to udělal!
Ellena sebou zaškubala. Neferien vše sledoval s napětím. Neodvážil se ani hlesnout. Mornat se na ni díval, jak opatrně, ale jistě vstala.
“Mornate!!” zavřeštěla a vrhla se na něj. Krev z jejich ran stříkala okolo. Vrazila do rudého draka a sápala se po jeho krční tepně. Mornat se ušklíbl a zakousl se jí znova do krku. Ellena ale tentokrát začala párat jeho břicho. To ho dost vykolejilo a ona povalila tělo rudého draka do trávy. Celé okolí se barvilo jejich krví.

Neferien nevěděl, co dělat. Oni se zabijí a mě taky, když se k nim vrhnu! Zalezl jako zbabělec a třásl se před jejich hněvem.
Červená dračice i drak na sebe doráželi. Dračice používala své ostré drápy, drak zase zuby. Moc dlouho to nemohli vydržet. V posledním útoku se do sebe zakleštili a... políbili se. Těžce sípali a líbali se. Zvráceným způsobem. Krev z ran vytékala. Rudí draci, rudá krev a rudá láska.

Neferien se odhodlal konečně ukázat.
“Ví..”

Z kopce se dolů kutálel Silithorn. Mornat a Ellena se od sebe odtrhli a sledovali, jak se prohnal kolem nich.
“Po-po-po-po-mo-mo-c-c!” Kutálel se dál.
Dračice a drak se na sebe usmáli a odpadli ve stejný moment na studenou zem.

“A co já teď s vámi mám jako dělat?” zadíval se na ně Neferien.
Silithornův sešup dolů šel ještě krásně slyšet. Neferien se zadíval na nebe. Tohle je fakt šílený.



XX. Když se lámou srdce
Night, Bluepeace a Wolfie tančili. Všichni společně a nenechali si to zkazit výstupem Celeny a Fernera. Ani Mornatem a Ellenou. Jediné, co potřebovali - tanec - je provázel celou noc. Nebo měl provázet. Nestalo se tak.
“Nighte, máš krásný styl tance,” smála se Wolfie. Propadla tanečnímu běsnění. Moruše v ní vyvolala prazvláštní reakci.
Night se zakabonil a přidal, co se rychlosti týče. Blueapeace pomalu začínal odpadat.
A když se zdálo, že už to nevydrží, síní se rozlehl ohromný řev. Ravier a Belsevan do sebe vráželi a zuřivě vyzývali jeden druhého k ještě větší agresi.
“Já jsem ten nejsilnější z téhle letky!” Belsevan napínal šlachovité tělo a tlačil do Raviera.
“Tak to ani náhodou, ty kupo hnoje. Jsi sto let za mnou, prcku!”
Belsevan mocně zařval a plameny zakryly jeho tělo. “Prcku!? A co jsi potom ty? Pouhé pískle. Nedonošenec!”
Ravier zrudnul vzteky. I na jeho tmavě modré barvě to šlo krásně vidět.
“Za tohle zaplatíš!”
“Tak se ukaž!”
Oba dva velikáni se váleli jeden přes druhého. Nekousali se, ani nedrápali. Jen pomocí své síly udolávali jeden druhého. Házeli se sebou tak, jak corbo metá kameny na svou oběť.
Tisíciletá skála sténala pod jejich vztekem.
Wolfie se vyděšeně dívala na oba obry. Chtěla by je zastavit, ale nedokázala by to. Night oproti tomu oba dva povzbuzoval s čím dál větším zápalem.
Pak se oba dva zápasníci dostali nebezpečně blízko k malým drakům. Blue na poslední chvíli uletěl, než na místo, kde stál, dopadl Revier. Wolfie se zděšeně dívala, jak Belsevan padá na ni. Night ale včas zareagoval a strhl ji stranou. Sice jí trochu natrhl křídlo, jak ji za něj chytil, ale nic, co by jí bránilo v letu. Dokonce jí to pomohlo vystřízlivět.
“Myslím, že je na čase se vzdálit,” špitla a oba dračí samci ji následovali. Nenápadně na sebe vrčeli, když kráčeli za ní. Wolfie si myslela, že to je jen následek z boje velikánů. Netušila, jak se mýlila. Ať to chtěla nebo ne, tihle draci se rozhodli, že se stane jejich družkou. Jen jednoho z nich.

Vylezli nahoru severním vstupem. Wolfie se nadechla nočního vzduchu a vzdychla: “Co takhle si dát jeden noční přelet před spaním? Mám docela chuť se hýbat.” Zachichotala se a vzlétla.
Night se zlostně podíval na Bluepaeceho a vzlétli za ní.
Wolfie jen dováděla. Nenechávala ty dva ani chvíli v klidu a neustále měnila směr. Tito dva samci by s ní za normálních okolností drželi krok, ale nemohli se přestat měřit pohledy. Ač oba patřili k menším drakům, teď uvažovali jako ti velcí - jako smrtící zbraně.
“Blue. Nějak zaostáváš!” křikla na něj Wolfie.
Blue opravdu letěl kousek vzadu, za Nightem, a uvažoval, kde zaútočit. Zcela pozbýval svou racionální stránku a zaměřil se na jediný cíl - odstranit případného soka.
V nestřeženou chvíli se vrhl na Nighta. Ten to však čekal a jen uhnul. Z Wofiina pohledu to vypadalo jako neškodná hra. Vždyť také ti draci spíš, než vrčeli, vydávali zvláštní štěkavé zvuky. Wolfie netušila, že tyto zvuky vydávali jejich otcové v první válce mezi draky. V jediné válce, kde Letka bojovala s jinou Letkou.
Jen se smála a volala na ně, že vypadají směšně.
Night toho využil a zezadu se vrhl na Blua. Ten také patřil k výborným letcům, jak následně Night zjistil. Blue začal padat a Night se prohnal tam, kde měl letět. Blue zatím vyrovnal let. Začal znova stíhat Nighta.
Wolfie zavřískla.
Night se totiž otočil v přesném obratu a plivl na Blua plamen.
“Nighte. To trochu přeháníš ne?” kárala ho. Night se místo toho, aby přestal, otočil na ni.
“Nighte?” zeptala se třesoucím se hlasem a vznášela se ve vzduchu. Podívala se na Blua a zalapala po dechu. To, co činilo tyhle dva draky jedinečnými, zmizelo v jediném okamžiku. Točila se jí hlava, ale poznala, že se dívá na draka v té nejdivočejší podobě. Brutálního, zlého a krutého.
Oba dva samci zavřeštěli, než po sobě začali metat plameny. Nebe ozařovala zlověstná zář jejich souboje. Ani jeden z nich neměl převahu. Night byl menší, ale mířil plameny přesněji. Blue pak díky své schopnosti letu a hlavně velikosti dokázal uhýbat a naráz dorážet na menšího draka. Vypadalo to jako karikatura honu kočky a myši. Jediný rozdíl byl ten, že myš uměla taky pěkně kousnout.
Blue zavřeštěl bolestí. Nightovi se podařilo mu ocasem dát ránu do žaludku. Tímto přesným a záludným útokem získal převahu a přichytil se Blua.
Wolfie neustále vřeštěla, prosila i plakala.
“Nechte toho oba dva?! Co to do vás vjelo? Co se to děje? Nighte? Blue?!” Nedokázala pochopit, jak se z těchto fajn draků, draků, kteří pro ni byli důležití, mohly stát tyhle krvežíznivé potvory.
Blue se v železném sevření Nightových zubů pomalu, ale jistě vzdával, aby s novou silou vyplivl oheň přímo do Nightova obličeje. Night se s vřeštěním podobnému reptořímu volání odtrhl. Přitom vzal velký kus masa z Bluovy hrudi. Ten také řval jako zvíře a vrhl se vpřed. Vrazil hlavou do Nightova hrudníku. Night začal zvracet.
Wolfie se k nim vrhla. Zavěsila se na Blua a snažila se ho odrhnout od Nighta. Night, který se zakousl Bluovi do přední pracky, byl zpola v bezvědomí.
“Nech ho být!” zakusla se Bluovi do hlavy. Trhla a podařilo se jí tak dát dost času Nightovi, aby se mu podařilo vyvléknout ze smrtícího sevření.

Než si to uvědomili, spatřili se přibližovat zem. Pak zaduněla rána.

Wolfie se pomateně zvedla. “Jste v pořádku?” zaskuhrala a hned na to se rozplakala.
Oba dva draci stáli proti sobě a jen čekali, kdo udělá první krok.
“Prosím... Nechte toho!” Wolfie nedokázala vyjádřit jinak svoji touhu, aby to už skončilo. Náhle, stejně jako se přiblížila zem, jí došlo, co je příčinou tohohle boje.
“Já nechci ani jednoho z vás. Právě proto!”

Z nebe dopadl velký ledový drak. Na rameni měl krvavý šrám. Mocně zařval a oba dva dračí samci svou pozornost obrátili na něj.
Valkasovi žhnuly oči zlobou. Udělal několik rychlík kroků vpřed a porazil oba dračí samce na zem. Na prvního se postavil předními tlapami a na druhého zadními. Znemožnil jim oběma pohyb.
Valkas bolestně sykl. Wolfie viděla, jak Night a Blue doslova žhnuli vztekem a on musel snášet všechen ten žár.
“Sakram holka. Vypadni odsud. Dokud tu budeš, nepřestanou. Chápeš to?!” zaskuhral Valkas. Přes steny Wolfie jen těžce rozeznávala slova. Přikývla a odletěla.
Proč zrovna já?!

---

Zibra měla opravdu náladu. Neustále vrčela a dožadovala se, aby ji Jirea uspokojil. Ten jen zmateně její pobízení neochotně přijal.
“Zlatíčko?” zeptal se uprostřed jejich milostné hry.
“Ano?” zasténala a nadále si užívala jejich lásky.
“Opravdu to musíme.. no... podnikat tady?”
Zibra se protáhla, když o chvíli později skončili.
“Co ti na tom vadí?” zeptala se jen tak, i když znala odpověď.
“No, nemyslíš, že je to naštve? Já jen... Tohle je hodovní stůl.” Rozhlédl se po všem tom jídle a dvou bojujících dracích. “Víš, Zibro, tohle je trochu moc veřejné, ne?”
“Jireo, miláčku. Vidíš tu snad někoho jiného než nás a ta dvě hovada?”
On zakroutil hlavou.
“Tak vidíš. Nemáme se čeho bát. Dáme si další kolo?”

---

Mikel a Varius si našli tichý koutek.
Mikel těžce dýchala a očichávala jeho boky. Pocítila vzrušení. Moruše, kterou oba pozřeli, v nich vyvolala jedinou touhu - pářit se.
Nasála jeho pach a poznala, že je připravený. On ji také očichával. Bez jediné známky dračí elegance při obřadu družení. Jako pradávná zvířata, z kterých se zrodil první drak.
Ochotně se mu natočila a čekala, kdy do ní poprvé pronikne. Ani nepřemýšlela nad možnými následky.
Varius zcela potěšen její povolností se připravil. Opravdu po ní toužil. Jenže ne jako drak, ale jako samec. Teď na nic jiného pořádně myslet nemohl.

“MIKEL!!” zařval Jabel, sotva ji spatřil přidřeplou a chtivou. Rozběhl se a dříve, než mohl Varius zareagovat, shodil ho z ní. Pak se otočil a svou sestru a zjistil, že ještě není poskvrněná. Oddechl si a zlostně se otočil na svého protivníka.
Varius už stál na nohou a čekal. Zaútočil rychle a přesně. Jabel se svalil s rozpáraným bokem na zem a těžce dýchal. Zadíval se na čerstvou ránu a vztekle zasyčel.

Mikel se mezitím chtěla vrhnout na svého bratra, ale Merin ji zastoupila cestu a zabránila jí v tom.
“Tohle si musí vyřídit sami,” pronesla a s obavami v očích, láskou a starostí o svého druha sledovala jejich souboj.

Varius neměl slitování. Jabel padal a stále se zvedal pod jeho nárazy a údery. S každým dalším Jabelovým zoufalým útokem také rostla jeho touha nepřestat útočit.
“Je to moje sestra. Moje a já ti ji nedám!” řval a plival krev.
Jeho zranění se pomalu zase začínala otevírat. Po tom, co ho Valkas málem zabil, ještě nestihl nabrat veškeré své síly a neměl jedinou šanci, jak přežít tento nerovný souboj. Jenže byl drak a nehodlal se vzdát, i když neexistovala šance na vítězství.
Varius těžce dýchal nad jeho tělem. Jabel se znova postavil. Krev se z něj řinula na všechny strany. A stejně stál a vyzýval svého soka k dalšímu útoku.
Varius se napřáhl a chytil se za hlavu.
Jabelovo tělo celé napjaté vystartovalo a zakouslo se Variovi do čumáku.
Varius se svalil na zem a sténal. Držel se za hlavu a řval. Jabel na něj upíral zrak a hryzal, co se dalo. Neměl už moc sil a přece bojoval.
Varius vzlykal, neschopen jediného slova, na zemi. A pak Jabel odpadl. Ztratil vědomí a odpadl vedle Varia.
Ten se opatrně zvedl. Přistoupil k Jabelovu tělu a chvíli stál. Pak položil svou tlapu na jeho hlavu. Vypadalo to, že se rozhoduje. Nakonec jí ale sundal a pronesl: “Vyhrál jsem a ty na tom nic nezměníš. Není to tvoje sestra. Je to moje družka. Bude moje družka a zabiju tě, jestli se nás pokusíš rozdělit. Zabiju tě, slyšíš!” Kopl do něj.
Pak se zadíval na Mikel. Ta jen vše sledovala s mlčením. Varius jí pokynul a ona se vydala volným krokem za ním. Ani se na svého bratra nepodívala. Jen slzy skrápěly podlahu. Pak odešla se svou budoucností.

Merin si lehla k Jabelovi a přitiskla se k němu. Zatímco plnou silou svého daru tišila jeho bolest, olizovala mu utržené rány, aby zastavila krvácení. Tlamu jí zaplavovala krev jejího druha, ale železitou pachuť nevnímala. Jabelovo utrpení, nejen tělesné, ale i duševní, jí procházelo a ona doufala, že se mu uleví. Snažila se potlačit slzy, které se jí draly do očí.
Uplynuly dlouhé minuty.
Jabel po chvíli pronesl: “Já ho nenávidím. Já ho tak strašně nenávidím! A ji taky.” Zavzlykal a zadíval se na svou družku. “Proč jsem ji nedokázal ochránit?! Proč nedokážu zastavit svou sestru, aby nedělala chyby?” Zavřel oči a ve vzpomínkách si prošel celý svůj život. Jak jako malý drak poznal svou sestru. Jak pro ni zabil svého bratra. Jak se o ni staral a střežil ji před vším tím zlým. Mnohokrát trpěl a ona se mu stejně neodvděčila. Nepoděkovala a stála si jen za svým.
“Nenávidím ji,” pronesl a pak mlčel.
Merin se dál tiskla k Jabelovu žáru, vděčná, že přežil. Přestala ho na chvíli olizovat a otřela se o něj tváří v konejšivém mlčenlivém gestu. Tady byla slova zbytečná. Cokoliv by řekla, nezmírnilo by, co se stalo. Mikel si vybrala a oba to věděli. Merin věděla, že v tomhle, co cítil k Mikel, mu nikdy nebude dostatečnou náhradou. Srdce se jí proti její vůli sevřelo bolestí, ale snažila se ji utajit za přivřenými víčky.
Zamrkala a znovu se sklonila k Jabelovým ranám. Zastavující se krev se jí nahrnula do tlamy. Jedné její části připomínala hlad, který by měla cítit, ale nezdálo se to důležité. Polykala ji, dokud rudá tekutina nepřestala téct úplně.
Ještě dlouho tam tak spolu leželi. Jabel byl ztracený a ona jediná mu ukazovala svou přítomností naději, kterou ztratil.
“Miluji tě. Neopouštěj mě nikdy, Merin. Nesnesu to. Už to nechci znova zažít. Nechci ztratit nic, co je mé. Slibuješ mi to?” zadíval se do jejich očí a doufal, žádal si ujištění, že je nic nikdy nerozdělí. Ani věky a po nich další věky. Navždy pro sebe býti.
“Přísahám na svá křídla.”
Jabel se k ní přitulil a vzlykal, dokud už neměly slzy možnost téct. Pak se na ní podíval.
“Přísahám na svá křídla, že to také splním.”

Mikel stála na vrcholku hory. Dívala se na východ slunce. Vzpomínala. Její bratr ji chránil. Její bratr ji ochraňoval. Její bratr ji miloval. Je mi líto, že se to stalo... Ale nepostřehl jsi to nejdůležitější. Stal ses na mně závislý a já na tobě. Jenže já chci žít. Chci milovat a hřešit. Už nejsem tvá sestra. Jsem Mikel, družka Varia a hrdá dračice Jižní letky. Minulost už není důležitá. Ale naše budoucnost. Drž se, bratře. Teď máš jinou, která u tebe bude stát.
Otočila se na svého druha, který pospával na vrcholku hory. Když sem přišli, na nic se nezmohl. Ten souboj ho nakonec vyčerpal víc, než si chtěl přiznat.
Přitiskla svůj čumák k jeho a otřela se o něj. “Tak si ještě chvíli počkáš.”

Moruše se vyplavovala s těla ven. Noc, která přinesla dobré i bolestivé chvíle, skončila. Slavnost, která vejde jednou do dějin.

---

Král se pochechtával. Přišla mu zpráva z tábora Dragula. Přečetl jsi ji třikrát, než jí uvěřil.
“Zdá se, že se vám to povedlo, Kleriku,” zadíval se ze svého trůnu na osobu v dlouhém plášti. Celý byl pokrytý černým peřím havranů. Ten muž byl vysoký a statný. Jenže nikdo neznal jeho tvář. Stále nosil masku havrana. Říkal jsi Klerik a dovedl krále a jeho vojáky k mnohým vítěstvím.
“Je mi ctí, že mohu sloužit tak ctěnému králi jako jste vy, můj pane,” poklonil se až k zemi.
“Nemohu si stěžovat na tvé služby. Zvláště za ty ohledně draků. Je opravdu pravda, že poslední tři vzdorují?”
Klerik přikývl.
“To je báječné. A kdy budou schopni služby?”
Klerik se zamyslel. “Týden dva a budou všichni v naší moci. Ti tři poslední jsou opravdu silní. Není jisté, zda je vůbec podrobíme své vůli. U zbytku to bylo snadné. Jen musíte vědět, jak umět hrát.”
Ze zvuků, které vydával, ptačích skřeků, král poznal, že se směje. A začal se smát také.
“Jsi zvrácený. Ale co už. Ty bestie si nezaslouží žádné slitování. Už brzy profesor dokončí svou zbraň a pak je smetu všechny z povrchu zemského. Ale teď k věci. Vydávám ti nový rozkaz. Najdi a zbav nás těch nových draků. Chci jejich hlavy. Vykonej to a odměna tě nemine, Kleriku. Už teď se peníze sypou do tvých kapes. A vím, že ty už nechceš. Co si vlastně slibuješ, že dostaneš?” Král se bavil.
Klerik se poklonil. “Nic, než váš vděk, nepotřebuji. Již teď je jasné, že ti noví draci budou nic proti těm minulým. Silva mi neustále podává hlášení. Zvláštní. Ti minulí si aspoň všimli, že tam je. Ale to je jen důkaz, jak nezkušení musí být.”
Král mu pokynul. Klerik přistoupil, políbil mu prsten a odešel.

Za dveřmi trůnního sálu chvíli tiše stál, než se začal smát.
Králi, jsi hlupák, když myslíš, že se ti to může povést. Ty neznáš pravou podstatu draků. To jediné, po čem toužím, je srdce. Srdce draka, který mi dá to, co potřebuji.
Klerik vydal syčivý zvuk a rozběhl se pryč.
V umývárně si sundal masku. Mladý muž vykoukl na svět. Byl překrásný, ale děsivý. To, co by vás nejvíce vyděsilo, byly jeho oči. Oči, které nepatřily člověku, ale drakovi. Uchechtl se a nasadil si masku.
Ještě chvíli a vše bude připraveno. A pak se vrátíš, Dračí císaři.