Tvorba - Texty

XVII. Budeme si hrát?
Zibra si povzdechla. To mi byl samotný bůh pohromy dlužen.
Před několika málo hodinami se vrátili všichni draci do hnízda. Draci žasli nad odvahou Fernera, Mefista a Celeny.Ty tři provolávali málem za spasitele hnízda. To by ani tak problém nebyl, jenže ona se je hodlala pokárat. A jak to měla udělat, aniž by ztratila respekt letky? Musela to udělat. Neuposlechli její rozkaz a místo toho se vystavili zbytečně nebezpečí. Zibra je vlastně ani potrestat nechtěla. Jenže co mohla dělat? Pokud to neudělá, nemohla by se nazývat velitelkou hnízda. Veškeré problémy se kupily na jednu hromadu.
Ano, byla ráda ze shledání Raviera s Wolfie a Nightem. Jak je objal a slíbil, že příště je v takové situaci neopustí. Blázen. Ví, že udělal správnou věc a stejně se za to omlouvá. Navíc se rozhodl, že příjme jakýkoli trest. Marně se mu snažila vysvětlit, že ho nemůže potrestat za správné rozhodnutí. Nakonec si ho vzal stranou Jirea. Doufala, že ti dva se nějak domluví.
Pak zde byla záležitost se Silithornem. Zibra ho ihned zavelela nechat vyslechnout a z informací, co zjistili, o něm poskládali příběh.
K probuzení duše u něj došlo už v reptořím hnízdě. Podle všeho si reptoři chovali draky pro potěšení své královny. Zibra uvažovala, zda se jí opravdu podařilo úspěšně spářit s drakem. Co by asi z jejich spojení vzešlo? Oklepala se a vypudila z hlavy myšlenky na krvelačné draky s reptořími přednostmi.
Každopádně Silithorn byl hlupák a blbec. Belsevan ho do hnízda doslova donesl v prackách. A první, co ten dráček udělal? Samozřejmě, že Valkasovi přičmoudil ocas. Dostal škytavku a Valkas stál na blbém místě. Tak taky zjistili Silithornův dar. Když se ho Valkas pokusil překousnout, málem si o něj přelámal zuby. Silithorn svou kůži zpevňoval do tvrdosti diamantu, když se mu to hodilo. Zibra si uvědomovala, že je to asi jediná věc, která ho vlastně drží naživu. Vždyť od doby, co tu byl, o něm od draků slyšela jen historky o jeho nehodách. Tam na něj spadl balvan, tu se skutálel z kopce. Málem se utopil.
Zibra zívla. Budu muset vybrat nějakého draka, aby se o něj postaral. Wolfie? Nevím. Nechám tomu zatím volný průběh.
Valkas. Jak Zibra nařídila, odnesl Merin a Ivory do své jeskyně. Obě dvě se tam zotavovaly z patálii, které prožily. Hlavně Merin jí dělala starosti. Její vyčerpání ji málem zabilo. Navíc Jabel na tom nebyl o moc líp. Ztratil hodně energie a nechtěl se probrat. Jen doufala, že až se oba probudí, nezačnou se navzájem hledat. I když věděla, že je to víc než pravděpodobné.
Další myšlenka, co jí napadla, se týkala úkolu, kterého se někdo musel zhostit. Potřebovala poslat někoho zpátky do velkého Hnízda, aby referoval tamnější vůdce o tom, co se v posledních dnech stalo. Od Valkasova objevení. Informace, které získali. Prostě všechno. Čím dál si uvědomovala, že je vlastně jediná, která je může kompletně předat. Jenže kdo tedy povede hnízdo za doby její nepřítomností? Mefisto se zdál nejlepší volbou, ale věděla, že dělá chyby. Pokud se stane něco nečekaného, možná se unáhlí a katastrofa nepůjde zastavit. Fernera také nemohla vyloučit. Věřila, že jen tak neudělá nic radikálního. Nemohl si to dovolit. Mefisto by zakročil. S tím si budu lámat hlavu po dnešní oslavě.
Oslava. Přišel s tím Bluepeace. Jen tak to nadhodil a všichni se toho chopili. Uděláme si parádní odpočinkovou párty. Zibra se pousmála. Myslel to dobře, ale zapomínal na jednu věc. Dračí párty nebývaly zrovna odpočinkové. Draci mezi sebou soupeřili, vyznávali si lásku a kdo ví, co ještě. Jen doufám, že se ostatní dračice uhlídají a neudělají stejnou chybu jako Merin. Opravdu ještě nemůžeme vychovávat mladé. Silithorn je toho důkazem. Nemáme učitele.
Jirea k ní přišel zezadu. Nic neřekl a jen se k ní přitulil. Zavrněla jako kočka. Jirea se na ni usmál a políbil ji. “Jsi jediná, která tohle umí, Zibro.”
“Co myslíš? Zbláznit se z problémů?”
Kousl ji jemně do spodní čelisti. “Ne. Takhle krásně vrnět.”
Zakřenila se a poddávala se jeho škádlení.

---

Ellena letěla jako o závod. V patách se jí hnal Mornat a byl patřičně naštvaný. Ne na Ellenu, ale Fernera, Mefista a Celenu. Záviděl jim tu zábavu, co zažili. Hlupák. Nedochází mu, že tam málem umřeli.
Pohlédla na plácek skály na západní straně hnízda. Přistála tam, uvelebila se a čekala.
Mornat nad ní zakroužil a přistál vedle ní.
“Elleno... Co to mělo znamenat? Proč jsi mě sem pozvala? Myslel jsem, že se mnou už nemluvíš.” Nervozně ji obcházel.
Ellena pozvala, co ho trápí. Chlapečku. To, že jsi nemohl s nimi, tak za to nemůžu. A nevybíjej si to na mně.
“Mornate, chci si promluvit v klidu, ale vidím, že tvoje ohnivá hlava to prostě nedokáže,” konstatovala s klidem a čekala, že se rozohní. A opravdu se tak stalo.
“Sakra, Elleno. O čem to zase chceš mluvit? A co z hlavou? Nemám na tebe čas.” Otočil se a chystal k odletu.
Ellena se málem kousla do jazyka, ale nemohla déle čekat. “Mornate, počkej. Budu mluvit. Prosím tě.” Do posledních slov dala vřelost, po které se zastavil a poslouchal.
“Fernero tě chce jen využít. Mám o tebe strach. Bojím se, že kvůli němu uděláš nějakou hloupost. Nemám právo tě o něco žádat. Jsme si cizí,” řekla to se zvláštním podtónem v hlase. Mornat se na ni otočil. Viděla, že je v rozpacích.
“My si nemusíme být cizí.” Ošíval se. Máchal pomalu ocasem a vyhýbal se jejím očím, které se neustále upíraly na něj.
“Budeme, pokud stále půjdeš za Fernerem. Já vím, že máš na víc. Nemusíš být císař jako ten dávný. Myslím, že musíš najít svou cestu, jak toho dosáhnout. A já ti chci pomoci. Ale nestrpím, abys promrhal život chybami. Nemám právo ti něco říkat. Opravdu nemám. Jenže já musím.”
Natáhla k němu čumák. On se k ní pomalu a neochotně přibližoval. Skoro se už mohli dotknout, když z poza keře vystrčil hlavu Bluepeace.
“Copok too to doloto?” V tlamě držel velkou rybu a pobaveně sledoval, jak se Ellena stáhla a sykla. Mornat zavrávoral a překulil se na stranu.
Blue vyplivl rybu a zopakoval otázku: “Copak to tu děláte?” Očividně mu nedocházelo, co právě viděl. Nebo to jen hrál? Ellena se v rozpacích vznesla a zamířila k hnízdu. Mornat by rád vyrazil za ní, ale nedostal se k tomu.
“Víš, milý Blue, právě jsi viděl ukázkové svádění draka,” pronesl z druhé strany Neferien, který se šklebil od ucha k uchu. Mornat zcela zmatený nevěděl co říct.
“Neboj se, Morny. Nejsem tu, abych si tě dobíral. I když možná jen trošičku,” mrkl na něj. “Spíš jsem hledal někoho, kdo by mi pomohl odnést kmeny moruše.”
Mornat se chtěl propadnout do země, ale protože to fyzicky nebylo možné, nechal se jen přesvědčit.
“Co je vlastně ta moruše?” Bluepeace pobaveně vyzvídal. Po tom, co mu Neferien takhle krásně prozradil, co se tu právě dělo, nepřestával se na Mornata šklebit. Mornatovi začaly rudnout oči.
“Víš co, Blue? Raději ho tu necháme se vyřádit a my půjdeme pro ty moruše.” Neferien si přitiskl přátelsky Blua k hrudi a zašeptal mu: “Upaluj. Myslím, že jsme to trochu přehnali. Možná nám bude hořet za patami, ale ještě si rýpnu. Máš třicet sekund, než to tu lehne popelem.”
Blue přikývl a chtěl pro rybu. Jenže Neferien mu naznačil, že to není dobrý nápad.
Mornatovy růžky jakoby zrudly. Ne rozpaky, ale náznakem agrese.
“No, my už raději půjdeme, Morne. A dej si rybu. Pomáhá prý na nervy.”
Mornat vybuchl. Z plných plic poslal na Neferiena plameny. Ten na poslední chvíli vzlétl a vydal se se smíchem za Bluem. Mornatovy plameny pohltili i tu rybu, co tam Blue nechal.
Hlupák. Ryby opravdu pomáhají uklidnit nervy. Proto vodní a ledoví draci jsou tak klidní. Je to o stravě, hlupáčku.

---

Neferien přistál vedle udýchaného Blua.
“Opravdu jsme to přehnali. Co když nám to neodpustí? Nechci, aby byl na nás naštvaný. Nebylo od nás hezké si ho dobírat.”
“Víš, Blue. Popravdě jsme ho zachránili od potupy. Ellena to možná myslí dobře a řekla, co potřebovala. Jenže tím tempem by to nezvládla a svedla ho. A nemyslím si, že zrovna to by ji těšilo. Víš, milý Blue, jsem ti ale vděčný. Dnešní noc si užijeme. Doufal jsem, že bys mi mohl pomoci s malým experimentem. Rád bych totiž tu moruši a hlavně její plody dal do jídla. Oni se po tom draci víc rozpovídají, uvolní a pobaví se víc. Víš jak. Známe se krátce a to nám pomůže k sobě najít cestu. Jenže nechci, aby všichni propadli tomu pradávnému kouzlu. Ty jsi hovorná a veselá kopa. Proto ji ani jíst nepotřebuješ, aby ses bavil. A navíc je můžeme hlídat, kdyby se to zvrtlo jako málem tady. Dobře?”
Blue přemýšlel. “Ta moruše má stejný účinek na nás jako na lidi ten....alektol?”
“Alkohol. A dá se říct, že ano.”
Blue uvažoval. “Nestane se jim nic, když jích sní hodně?”
“Nemusíš se bát. Vím, kolik jim toho dát. Navíc to nemá žádné vedlejší účinky jako zápach z úst a jiných otvorů.”
Blue a Neferien se rozesmáli.
“Dobře. A kde teda jsou ty moruše?”
“Poleť za mnou.”
Neferien vzlétl a nelitoval, že za svého spolupachatele si vybral zrovna Blua. Tohle bude bžunda.

---

Celena se připravovala na jednu malou hru. Fernero. Pousmála se. Zibra mě před tebou varovala, ale neřekla nic o tom, že si nemůžu hrát. A tobě to taky prospěje. Myslím, že by ses měl konečně zbavit předsudků ohledně dračic.
“Celeno. Můžu tě vyrušit?” Mikel opatrně přilezla k jejím nohám.
“Ano?” Trochu zmateně na ni hleděla.
“Celeno.. Vím, jakou jsi měla pověst v Hnízdě, a tak se chci zeptat. Nedala bys mi pár tipů, jak se s drakem vypařit, aniž by tě postřehli ostatní?”
Celena vyprskla smíchy. “Víš. Takhle to já zrovna nedělám. Myslím, že ses trochu popletla, Mikel. Já chci, aby mě viděli, jak s nimi odcházím. Přivádí to pak draky do rozpaků. Já si s nimi pohrávám, ale ty asi myslíš konkrétního samce, co? Varius, jestli se nemýlím.”
Mikel přikývla.
“Tvůj bratr. Slyšela jsem, že se porval s Valkasem. Je to pravda?”
Mikel znova přikývla a zamračila se.
“Tak to bych ho potom taky mohla potěšit, co říkáš?”
“To nevím, myslím, že na to má jinou,” pronesla hořce menší žlutá dračice.
Celena zavětřila ve vzduchu novinky. “Tvůj bratr si někoho našel?” ušklíbla se a přiblížila svou hlavu k její.
“Slíbila jsem, že to neřeknu,” pronesla Mikel a snažila se před jejím pohledem schovat.
“Nemusíš se bát, Mikel. Já to nikomu nepovím.”
“Ne. Jednou jsem řekla ne a tak to taky bude. Lituju, že jsem vůbec něco řekla. Musím běžet.” Mikel se urychleně vzdálila.
“Však já si zjistím, které propadl.” Usmála se a začala vymýšlet plán na malou hru. Představitelé? Ona, Fernero, Jabel a neznámá dračice.
“Snad ale neudělám nějakou chybku,” zakroutila hlavou a dál se chystala na oslavu.

Slunce zapadlo a draci se shromáždili v síni. Ještě nebyli všichni, ale věděli, že až zbytek dorazí, začnou prožívat chvíle, na které nikdy nikdo nezapomene... Nebo snad ano?

Moruše, moruše moje. Jak já vás milujůůů. Počkat. Nezapomněl jsem na nějaký efekt s nimi spjatý? Snad ne..



XVIII. Oslava začíná
“Merin, probuď se. Přišla jsem vás obě vyzvednout.” Ellena se skláněla k spící dračici. Ta sebou neklidně vrtěla a vypadala, že ji něco trápí. Ellena se dlouho nerozmýšlela a na kratičký okamžik pohlédla do jejich snů. Z oka ji vytekla slza. Pocity, které Merin dusila se ve snech, naplno probouzely a Ellena nemohla vydržet to zoufalství, které ji zaplavovalo. Postřehla jen několik útržků a věděla, že tahle dračice toho má hodně za sebou. Zvláště v poslední době.
“Jak jí je?” Ivory se naklonila nad Merin. “Celou dobu vydávala zvláštní zvuky. Něco mezi vzlyky a slovy. Nerozuměla jsem jí nic víc než rychleji nebo něco takového.”
“Nevím, co ji trápí, Ivory, ale tahle dračice je na tom hodně špatně. Proto by měla na dnešní oslavu dorazit taky. Neferien slíbil, že...” Ellena se zarazila a vzpomněla si na trapnou chvíli před pár hodinami.
“Co slíbil, Elleno?”
“Ale nic. Jen že to bude zábava”
Ivory si ji podezřívavě měřila. Rozhodně ji neošálila.
Merin se začala probouzet. Obě dvě dračice se nad ní naklonily.

Cítila kolem chlad. Mezi ledovými draky kolovala pověst, že je možné dokonce poznat, kterému z nich patří, pokud je ten, kdo ho vytvořil, velmi silný. Ona sama to doposud nikdy nedokázala poznat. Nepřišla do styku s tolika ledovými, aby si mohla tuhle teorii ověřit. A nyní, napůl v bezvědomí, si uvědomila, že ví. Ví, kdo tento mráz vypustil z plic.
Prudce sebou trhla a otevřela oči. Stačil jediný pohled kolem sebe, aby poznala, kde se nachází. Zpátky tam, kde začalo to utrpení a kde málem Jabela ztratila. Zachvátila ji panika, když si uvědomila, že se může vrátit, aby dílo dokonal. Aby ji zabil a pak mohl zabít i Jabela. Nebo už je mrtvý?
Nepřemýšlela. Vyškrábala se na nohy a bez ohledu na to, jestli tam Valkas byl nebo ne, zamířila k východu z jeskyně. Nohy ji sotva udržely, ale na tom nezáleželo. Musela se dostat pryč. Najít Jabela, zkontrolovat, že Valkas nedokonal své dílo, a pak se vrátit třeba k řece. Ano, půjde to pomalu, ale tam nic nehrozí. V proudu ji Valkas nenajde. Nikdy tam nechodí.

“Prrr, holka,” zastoupila ji Ivory cestu. Ellena se k ní přidala a zatarasily vchod. “Kam si myslíš, že utíkáš?” pokračovala Ivory.
“Nech ji se probrat. Musela si toho zažít určitě hodně. Že, Merin?” Ellena se na ni přátelsky usmála, jenže Merin ještě nereagovala tak, jak by měla. Něco ji pohánělo, aby rychle pustila tuhle jeskyni. A aniž by to nějak vnímala, vrazila do nich.

Narazila do zdi ve chvíli, kdy si myslela, že tam je východ. Valkas musel změnit uspořádání jeskyně. Musela z téhle pasti najít cestu ven. Ohlédla se ve snaze se ujistit, že tu není, a zároveň se rozhlížela, jestli někde neuvidí východ. Střípkem klidné mysli si uvědomovala, že má společnost, slyšela slova, ale věděla, že to není ani Valkas, ani Jabel.
“Pryč, za každou cenu pryč, než se vrátí,” pomyslela si a její tlama ta slova řekla nahlas. Trhla sebou při tom podivném zvuku, který jí vyšel z hrdla.

Ellena se jí chtěla chopit, ale Ivory ji to nedovolila.
“Půjdeme s ní. Vypadá to, že není při smyslech. Víš co? Zaběhni pro někoho. Nejlépe Zibru nebo Jireu. Já ji zatím budu hlídat.”
Merin na nic nečekala a klopýtavým krokem se vydala směrem k dolnímu východu z hnizda.
Ellena na nic nečekala a utíkala, co jí nohy stačily, aby našla Zibru.
Ivory si povzdechla a neochotě se vydala za Merin. Doufám, že se na tu oslavu aspoň podívám. Vzpomněla si na svého miláčka, který ji určitě nedočkavě vyhlíží a náhle chtěla Merin silně kousnout do ocasu. Udržela se prozatím.

Musela najít Jabela. Naléhavě nesnesitelná potřeba zjistit, jestli žije, ji poháněla vpřed, přestože jasně necítila, kde ho má hledat. Slepě se vydala do jeho jeskyně. Tam se přece Valkas nemůže protáhnout. Ten otvor byl tak akorát pro ně oba. To monstrum se tam nedostane. Určitě ne.

Ivory na ni neustále mluvila. “Merin, prober se. Vše bude v pořádku.”
Chodbami se k nim hnala Zibra a v patách ji byla Ellena.
“Merin, počkej,” objala jí Zibra a do ouška zašeptala: “Všechno je dobré, Merin. Je to dobré. Už vám neublíží. Pojď, odvedu tě za ním, dobře?”

Zibřin uklidňující hlas protrhl opar paniky. Dotek druhé dračice z Merin vysál tu zběsilou energii a donutil ji se pořádně podívat. Zhluboka vydechla a zamrkala. Stála nedaleko Jabelovy jeskyně a u ní stála Zibra a Ellena s Ivory.
“Kde je? Je pryč?” rozhlédla se a zoufale hledala u Zibry potvrzení, že Valkas není v dohledu. Strach už dávno přehlušil bolest a lítost nad zklamanými nadějemi.
“Co Jabel...? A ostatní...?” Merin teprve po chvíli došlo, že minimálně Ivory je v pořádku.

“Všichni jsou v pořádku. Pojď, odvedu tě za ním dobře? A o Valkase je postaráno. Už mu neublíží. Jestli ano, sama mi můžeš vyrvat srdce z těla.” Zibra ji odváděla někam dál do podzemí.
Ivory se podívala na Ellenu. “Myslím, že tady něco smrdí. Jestli Jabel bojoval s Valkasem o Merin, nedivím se, že byl tak zřízený. Moc si to nepamatuju, ale byl na tom hůř než já.” Smutek se jí ve tváři změnil v radost. “Každopádně my dvě teď musíme jít někam jinam.” Ivory vyrazila do hlavního sálu. Ellena se ještě chvíli dívala za Merin a Zibrou, než Ivory následovala. I já dneska musím udělat to, co jsem měla už od začátku.

Merin následovala Zibru a neustále se ohlížela. Prudce oddechovala, až se jí od tlamy srážely obláčky pomalu se obnovujícího se chladu. Podvědomě věděla, že nesmí zastavit, nebo se rozklepe jako vyděšené zvíře.
Minimálně bude postaráno o ten problém, co v tobě možná roste, utrousila kousavě jedna její část. Merin se hořce ušklíbla. Trhla sebou pod náporem lítosti, kdyby se to stalo, a jisté dávky nenávisti k Valkasovi. Ale i ta nenávist byla narušená jako tisíciletá skála. Byla obroušená lítostí. Zatlačila, co nejvíc to šlo, všechny ty pocity hluboko do mysli. Musela se soustředit na Jabela. Ten byl teď ten nejdůležitější.

Zibra dorazila k velké jeskyni. Nakoukla dovnitř a uviděla Jabela ležet přesně uprostřed.
“Támhle je a nemusíte spěchat. V hlavním sálu je oslava. Když se ti podaří ho vzbudit, určitě se za námi stavte.” Mrkla na ni. Jenom ty ho teď můžeš probudit.

---

Celá velká jeskyně se proměnila v jeden velký taneční parket. Ač si to lidé nechtěli přiznat, to draci vynalezli tanec. A po tisíce let ho zdokonalovali až do podoby, jakou známe dnes.
Ravier se rozhodl, že o této události složí báseň. Dříve, než k tomu ale dostal příležitost, už mu na patách visel Silithorn s tím svým: “A co je tohle?”
Ravier si povzdechl. “Nechceš toho už nechat? Proč neotravuješ i ostatní?”
Neferien k nim přistoupil. “Milý Rave, protože ti ho Zibra dala na krk. Sám jsi říkal, že chceš potrestat. I když tak krutá být zase nemusela. Co, malej, jak se bavíš?” otočil se k Silithornovi.
“Moc. Strejda Ravier mi bude povídat pohádky, že jo, strejdo?”
Neferien se rozesmál, když po Ravierovi tváři přelétly obavy, že se toho prcka už nikdy nezbaví.

Mornat čekal u jedné velké mršiny jelena. Měřil si, kde začít, a pomalu odrhl jelení hlavu. Pochroupal ji a parohy vyplivl. Přitom se rozhlížel, zda okolo neuvidí Ellenu. Jenže ta ještě nedorazila. A hrozně ho to štvalo. Po tom, co se rozohnil na skalnaté plošině, vychladl a přemýšlel. Na Elleně mu záleželo. Ellena patřila k dračicím, které stály za víc než hřích, jak si uvědomoval. Jenže opravdu nechtěl, aby se z toho stalo jen to jedno. A potřeboval zjistit, jak si to teda naplánovala. Jestli mu dá ultimátum, zda bude císařem nebo jejím druhem, měl výběr jasný. Císař si vždycky nějakou najde.
Chroupal jelena. Když byl už v půlce, začínalo se mu dělat dobře. Cítil se veselejší. Velice veselý. A žádné problémy mu nepřišly tak velké. Měl chuť si povídat. A tak vyrazil za prvním drakem, co uviděl.
“Ahoj, Belsevane. Jak se daří?”
Belsevan, který neklidně stál na parketu a čekal, kdo první zahájí a začne tančit, málem nadskočil. “Jo, jde to, Mornate. Mornate, je ti dobře?” Belsevan se mu díval do očí, protože se mu zdálo, že je Mornat má jako dvě baterky.
“Jo, je mi fajn. A co ty?”
“Mornate, na to ses vlastně už ptal.” Belsevan se k němu naklonil. “Opravdu ti je dobře? Máš divný výraz v očích.”
“Ne, fakt, je mi fajn. Jen mě zajímáš, Belsevane. Tvůj dar je taky oheň?”
“Nooo, můj dar dokáže zhmotnit oheň kdekoli okolo mě a když se na něco zaměřím, tak i tam, kde chci, i když je to dál. Říkám tomu štít. Hodněkrát mi to pomohlo vyhrát souboj. A reptory...”
“Reptoří! Reptoří! O nich mi nemluv. Vždyť jsem si jich ani nemohl užít. Já ani nevím, jak vypadají. Ach jo.” Chtěl pokračovat, ale Ellena přišla právě včas.
“Já si ho převezmu dobře?” Belsevan jí byl neskonale vděčný.

Odvedla ho stranou. “Co tě to popadlo tam takhle vyřvávat?” vyjela na něj ostře.
Mornat se obořil. “Co tě to zajímá. Jsi jenom lovkyně a boji nerozumíš.”
Elleně zajiskřilo v očích a dala mu facku. Pak jen odkráčela. Mornat se za ní díval a litoval, že nedržel jazyk za zuby. I když mu to vlastně bylo jedno. Noc je dlouhá. Někde si ji odchytím a omluvím se jí. A kdo ví. Možná mi pak poví, co vlastně čeká.

Ivory se od Elleny oddělila a přistoupila k vybraným lahůdkám. Vzala jednu velkou rybu a žvýkala. Po chvíli se k ní dostavil i Mefisto. Každá jeho šupina zářila. Dál si záležet, aby vypadal co nejlépe. Přisedl k ní a také začal požírat ryby a jinou vodní havěť. S každým novým kousnutím jim bylo fajn. Hlava se jim sice trochu motala, ale co z toho, když měli oči jen pro sebe. A po zvyku dračí šlechty se Mefisto napřímil nad Ivory. Nechal jí, aby si prohlédla jeho tělo, aby pak následně dorazili na parket. A Ravier začal zpívat, jak se sluší na vypravěče letky.
Draci nemají totiž hudbu jako lidé. Místo toho vždy vypravěč zpíval balady. A tak tomu bylo i dnešní noc. Silithorn poslouchal melodii a začal klimbat.
Mefisto a Ivory proplétali svá těla uprostřed sálu. Překrásný pohled. Jejich sólo nenarušil nikdo. Ani omámený Mornat. Ten se sunul blíže k prostřené tabuli. Hlad a nic než hlad.
Ellena se také rozhodla něco zakousnout. A tak se tito dva draci zase setkali. Dříve, než Ellena chtěla. Když se ohnul pro kus nějakého kopytníka před ní, ohnala se po něm a zařvala. Ravier na to přestal zpívat a i Mefisto s Ivory sledovali dění u stolu. Mornat se připravil k útoku stejně jako Ellena. Pud zvířat se projevil náhle. Málem na sebe skočili, ale Jirea odtáhl Mornata z Ellenina dosahu. Oběma podezřele svítily oči.

Bluepeace se přikradl k Neferienovi.
“Opravdu jim to neublíží? Tohle nevypadalo, že si budou jen povídat.”
“Milý Blue. To je normální. Viděl jsi, jak se před tím málem na sebe vrhli? To je jen předehra k páření. Uvidíš.”
“Ale tomu my musíme zabránit, ne?”
Neferien přikývl. “Nemůžeme si tu dovolit mít mladé. Aspoň po dobu jednoho roku ne. Tyhle jeskyně ještě nenasály naši přítomnost. Jsme tu stále cizinci. A mláďata, která se řídí pudy, by zde nemusela přežít. Silithorn má štěstí, že už má duši. Ale nevím, kdo ho bude učit našim tradicím. Nemáme ještě učitele. Další důvod, proč mláďata do začínající letky nepatří.”
Blue přikývl. “A víš, kdo s kým nakonec bude?” Řekl to nějak zvláštně a Neferien se zamyslel.
“Tobě se některá líbí?”
Blue se ošíval.
“To jsem si mohl myslet. Tak která to je? Celena?”
“Wolfie.”
Neferien málem vyplivl oheň. “Wolfie? Tak to nevím, kamaráde. Nejsi jediný, kdo si na ni myslí.”
“Night, že?” pronesl chladně Blue. Takhle se nikdy dřív nechoval.
Neferien se oklepal. Tohle nevypadá dobře. “Nechceš raději něco na zub, Blue? Co tady ten kousek jelena?” Podal mu jeden obzvlášť velký kus.
“Nejsou v tom ty bobulky?” Podezřívavě si ho měřil.
“Samozřejmě, že ne. Jsme přece parťáci, pamatuješ?”
Blue se nenechal pobízet a zakousl se do pořádného kusu.
Neferien si oddechl. Pár bobulek tam je, ale nic velkého

Night si přisedl k Wolfie. “Nezatančíš si taky?”
Wolfie přikývla a dodala: “Ale nechci, aby sis něco sliboval, nebo myslel.”
On přikývl.

Ravier mezitím přešel na druhou baladu. Vyprávěla o draku, který nechtěl křídla, ale ploutve. Veselá písnička v rytmu dračích skokanů.

Přidali se k Mefistovi a Ivory. A skákali do rytmu písně. Mefisto se čím dál víc nechával unést a kdyby si malí draci nedávali pozor, tak by je smetli.
Wolfie nešťastně oddechovala na kraji parketu.
A Night se naštval. “Chvíli počkej a hned nám udělají místo.”
Přikradl se k nim a zamířil svou mysl. Vypustil svůj dar na Ivory. Ta se náhle zastavila a přitulila k Mefistovi. Těžce dýchala a vyzývala ho očima. Mefisto to nevydržel a začal ji líbat.
Ravier viděl, že situace žádá jinou melodii a změnil celou baladu na pomalou melodii plnou kudrlinek a hrků.
“Můžeme Wolfie?” mrkl na ni.
“Jistě, velice ráda, Nighte.”
A dali se do kola.

Fernero čekal, až Celena dorazí. Nechápal, proč zrovna on musel tančit s ní. Mefisto mu vzkázal, že je to její dar za záchranu života. Kdybych to tam neudělal, umřeli bychom všichni.

Celena nakráčela a převálcovala vzhledem ostatní dračice. I Mefisto, do té doby zcela zaměstnaný líbáním Ivory, vzhlédl a nemohl se vynadívat na tu krásu.
Celena ladnou chůzí dračí šlechtičny přišla k Fernerovi a poklonila se mu jako výše postavenému. Fernerovi vypadla z tlamy celý kýta. Když si uvědomil, co se stalo, zakašlal a sklapl. Nohou odkopl kýtu, jako by tam ani nebyla, a uklonil se podle způsobu též. Pak se napřímil a i když ji nepřevyšoval, alespoň se o to pokusil.
Celena si prohlédla jeho šlachovité tělo. Zkoumala jakoukoli možnou závadu na jeho šupinách. Po minutě ticha konečně přikývla, ale také konstatovala: “Tady.” Dloubla ho pařátem do břicha. “Tady, tady a tady máš špatné upravené šupiny. Mám dobrou náladu a jsi můj zachránce, a proto ti to odpustím. Jinému bych to ale vyčetla a veřejně ho zostudila.”
Fernero polkl. Tohle nečekal. Celou hodinu věnoval svému vzhledu a ona ho jen tak rozkope.
“Můžeme, nebo mě tu necháš stát?”
Fernero se vzpamatoval a přistoupil k ní. Pak započal Ravier znova zpívat a na parketě už byli páry tři.

Mikel čekala na svého bratra. U vstupní síně. Věřila, že dorazí, ale místo toho přišel někdo příjemnější.
“Varie, ráda tě vidím.”
Varius jí pokynul na pozdrav.
“Nechceš si zatančit?” pípla.
Usmál se na ni. “Nechceš to udělat raději podle tradic?” Napřímil se, ale místo toho, aby si ho začala prohlížet, se k němu přitulila.
“Jediné, co chci, je ta chvíle tance. Nic víc, Varie.”
Varius ji políbil na zátylek.
Mikel projelo příjemné mrazení a zadívala se mu do očí.
“Dneska si nenecháme tuhle noc zkazit tvým bratrem. Ani nikým jiným. Dobře?”
Přikývla a vešli do sálu.

Zibra dorazila o necelou půlhodinu později a Valkas ji neochotně doprovázel. Ledový obr se štítil těchto akcí, ale Zibra trvala na tom, že se tam musí podívat, když už nic jiného.
“Opravdu to musí být? Stejně tam nikoho nezajímám.”
“Jen aby ses nedivil,” pronesla a čekala, až si jí Jirea, který stál u vchodu, všimne. A opravdu se tak stalo. Postavil se vedle ní po jejím boku a vešli do hlavního sálu.
“Nemusíš dělat nic jiného než jíst, Valkasi. Dobře?”
Valkas přikývl a přistoupil k tabuli. Ale než se do něčeho stačil zakousnout, postřehl očí Mornata a většiny jiných draků. Pak se zadíval na jídlo a vzdychl. “Takže dneska se nenajím. Zajímalo by mě, čí nápad byl do toho narvat moruši.”

Oslava pokračovala nevázaně. Draci se bavili. I Valkas nakonec našel své místo mezi velikány. S Belsevanem si výtečně rozuměli. Pomalu, ale jistě se stávali přáteli, o kterých se Valkasovi ani nesnilo. Zadíval se na Zibru a jeho pohled říkal: “Děkuji.”
Ona mu ho opětovala a říkala: “Já ti to říkala.”
A pak Zibra zavelela, aby všichni usedli k společné žranici.

Neferien vzpomínal. Pořád mu něco nesedělo. Moruše, moruše. Droga, která ti dovolí se rozpovídat a..? A co ještě...? Zadíval se do Bluových zvířecích očí a vzpomněl si. A probudí v tobě zvíře.
“A sakra!” pronesl nahlas a všichni se na něj otočili. “Mě si nevšímejte prosím.”
A jak se z toho dostat teď? Tohle byl blbej nápad.