Draci míří ke hvězdám 12

Komentář autora
Po delší době sem přicházím z dračí povídkou na pokračování.
Kapitola nese název Zpátky na světlo a vypráví nám o tom, co se stalo s Wolfie a Nightem po útoku Reptorů. Mají vůbec nějakou naději?

Verzi s odstavci můžeme najít u mě na blogu.
http://rwakk.blogspot.cz/2015/06/xii-zpatky-na-svetlo.html
žánr: Povídka | přidáno: 12.6.2015 (22:16) | oblíbené 1

Wolfie se probrala. Všude okolo byla tma a cítila, jak je celá omlácená. Pamatovala si, jak na Ivory naletěl ten tvor. Ten tvor?!
Rozhlédla se okolo. I přes tmu viděla poměrně dobře a naštěstí ho nikde neviděla. Ale cítila. Všude okolo sebe. Hlavou jí projela myšlenka, že se jich všude okolo skrývá mnoho a chystají se na ni vrhnout a roztrhat ji. Zděšeně se stáhla a čekala. Jenže útok nepřicházel. Proč ještě nejdou? Nemám naději. Nebo se mě bojí? Nechtějí riskovat?
Wolfie nedocházelo, že celý komplex jeskyní zapáchá stejně jako oni.
Hnízdo. Tohle je jejich hnízdo. Konečně jí to došlo.
Opatrně se vydala na průzkum, kam to vlastně spadla. Ještě předtím si prohlédla tělo. Až na pár tržných ran a pohmožděný hrudník byla v pořádku. Dokonce jí ani nevypadaly žádné šupiny. Potichu se zachechtala. I v nejhorším mysli na vzhled, jak říkala máma.
Nakoukla ven z první jeskyně. Nezaregistrovala žádný pohyb a osmělila se opustit relativně bezpečné území.
Chodba čněla hodně do výšky, ale boční stěny byly příliš blízko u sebe. Nemohla se otočit, případně jen couvat. Pro reptory to bylo ideální. Jejich úzká těla a schopnost lézt po zdech jim vůbec neznepříjemňovaly pohyb. Draci tu byli ve velké nevýhodě. Wolfie si uvědomovala, že zde nemá jedinou naději, pokud se na ni vrhnou dva nebo tři. I jeden jediný ji jednoduše zabije.
Přesto se dmula pýchou. Dokázala s nimi tam venku bojovat. A přežít. Pravda, žádného pořádně nezabila. S trochou tréninku jim příště urve křídla a nechá je spadnout do jedné z těch lávových jam. Ušklíbla se při té myšlence.
Tak holka, musíš být neustále na pozoru. Nenech se ukolébat falešným klidem.
Opatrně našlapovala chodbou a snažila se nadělat co nejméně hluku. Šlo to velice těžce. Podlaha se drolila a kamínky narážející do stěn prozrazovaly její pozici. Sykla, když se to už po několikáté opakovalo.
Došla na konec chodby a nahlédla do prostorné síně. Podobala se jejich hlavnímu sálu, ale byla o něco menší. Také do něj vedlo mnohem méně vchodů. Klika. Pokud to je podobné jako u nás, aspoň se budu vracet sem.
Zaslechla kroky z jedné z postranních jeskyní. Wolfie se stáhla zpátky do tmy a čekala.
Reptor se vyplazil z postranní chodby. Zasyčel a přešel sálem do dalšího otvoru.
Wolfie zauvažovala. Kam mám jít? Za ním asi ne. Tam, odkud šel? Vypadal, že někam spěchá. A možná by mě vyvedl i ven.
Nemohla se rozhodnout. Nakonec vyrazila do první chodby nalevo. Ani k ní nedošla, když z ní uslyšela kroky. Zastavila se a připravila k boji. Tady neměla kam utéct. Ostatní východy stály moc daleko. Zavrčela a připravila se na nejhorší. A z otvoru vylezl Night.
„Wolfie?!“ Zaradoval se. Nechal ji zaraženou a přitom uvolněnou stát a objal ji.
„Jsem rád, že jsi v pořádku. Ten reptor tě někam odtáhl a..“
Wolfie ho přerušila tím, že mu tlapou zacpala ústa: „Tady ne. Musíme jinam.“ Pokývla na jeskyni za ním. „Dá se tam dostat ven?“
Night zakýval hlavou v nesouhlas.
„Je jich tam plno. Nepodařilo se mi je všechny setřást. I teď mi jsou neustále v patách. Máš pravdu. Musíme se prvně odsud dostat.“
Dlouho se nerozmýšleli a vyrazili do následující chodby nalevo. Dračice a drak hned za ní. Tato chodba měla též stejné proporce jako ta, ze níž původně Wolfie dorazila.
Night si nemohl nevšimnout, že pozadí Wolfie rozhodně nepatří k nejhorším. Dostal nutkání ji jen tak škádlivě zatahat za ocas. Vydržel ten pocit, ale začal se červenat.
„Nemohli bychom se na další křižovatce nějak vyměnit?“ zaprosil.
„Proč?“ zeptala se ho zmateně.
„No víš...“ Ztišil hlas a trapně dodal: „Tvůj ocas.“
Wolfie pochopila a stáhla se do sebe. „Ty... ty... Prasáku!“
„Ne-nemyslel jsem to zle. Já jen, že mě rozptyluje, víš?“
Night se snažil zahrát vše do autu. Wolfie opravdu se zase trochu uvolnila.
„Promiň. Nenapadlo mě to. Neboj, na další zastávce, když to bude možné, se vyměníme. A děkuju ti, že mi hlídáš záda,“ pokusila se ho povzbudit.
„Jo... Děkuju. Rád jsem ti hlídal ocas... Teda záda!“
Ozvala se rána a Night dostal po hlavě jejím ocasem. Pak jen vypustila z tlamy tss a hrdě vyrazila dál. Srdce jí rychle bušilo. Neměla ráda komplimenty. Nevěřila samcům. Rozhodně ne tímto způsobem.
Night se oklepal. Poznal, že mu mohla uvalit větší ránu. Pousmál se. Promiň, holka. Prostě máš hezkou zadní část a každý drak si toho jednou všimne. Buď ráda, že já jsem byl ten první. Se mnou to aspoň tolik neudělá.
Pak přidal do kroku, aby ji dohnal. V myšlenkách se vracel ke všem dračicím, které zatím měl. Wolfie byla jiná a nehodlal na ni nic zkoušet. Vycítil, že Wolfie by mohla být jeho první opravdová kamarádka. A možná jednou... Zahnal myšlenky dozadu do hlavy. Teď museli najít cestu ven a přežít.
Wolfie vešla, přesněji se skutálela do místnosti plné shnilého masa a Night hned vzápětí za ní. Zašklebila se. Maso patřilo všemu možnému.
„Blbej šutr. Kdo ho tam dal?“ zastěžoval si Night zbytečně.
„Pss,“ sykla na něj a znova mu zakryla tlamu tlapou. Přikývl a rozhlíželi se okolo. Pomalými kroky se vydali dál chodbou. Wolfie zakručelo v žaludku.
„Nedáme si tu něco?“ pronesla.
„Nemyslím si, že by tu bylo něco vhodné pro nás. Všechno je tu poněkud... nahnilé.“
Wolfie si povzdechla a sklonila se k mršině jelena.
„Jez, dokud můžeš, Nighte,“ zabořila zuby do jelení šíje a urvala mu hlavu. Vyplivla ji a dala se do jídla.
„Proč jsi mu urvala hlavu?“ zeptal se jen tak Night, který také, i když neochotně, žral. Snad medvěda. Bylo to velké a huňaté.
„Nemám ráda, když se na mě jídlo dívá,“ pronesla jakoby nic a nechala ho stát v němém úžasu. Pak se rozesmál na celé kolo. Wolfie se na něj polekaně podívala. On se ale nedokázal přestat smát. Rozléhalo se to jeskyněmi a rezonovalo ozvěnou.
„Přestaň,“ skočila po něm a povalila ho. Nevěděla, co udělat, a tak mu narvala medvědí tlapu do tlamy. Málem se jí udusil, ale to ji teď netrápilo. „Jestli máme přežít, musíme být potichu, pamatuješ?“
Nepřítomně přikývl. Žužlal tlapu, a když ji spolkl, málem řekl něco, co by ji rozzlobilo. Asi bych ji neměl škádlit tím, že až mě příště takhle rozesměje, aby mě umlčela polibkem. Místo toho řekl: „Neboj, už se to nebude opakovat. Příště mě varuj, než něco takového řekneš, jo?“
Wolfie se pousmála. „Dobře. Příště žádná moudra u hodování.“
Raději přidali do kroku. Nehodlali reptorům dávat více možností je najít. Stejně se divili, že na žádného už dlouho nenarazili. Zakřikli to.
Night tentokrát kráčel vpředu. Wolfie šla hned za ním. Tato jeskyně měla větší rozměry, a tak se v ní netísnili. Výška zůstala stejná. Jen krajní stěny se od sebe oddálily.
Wolfie uvažovala. Proč jsme na nikoho nenarazili? Tohle je jejich přirozené prostředí. Musí tu někde mít hnízdo nebo tak.
Night se zarazil a ona do něj vrazila. Chtěla zavrčet, ale jeho napětí ji umlčelo.
„Wolfie... Promiň. Tohle není dobrá cesta,“ pronesl smutně a něco ho vtáhlo dovnitř. Wolfie zavřeštěla. Něco okolo třiceti párů očí sledovalo ústí jeskyně a Nighta, který byl doslova vhozen doprostřed dalšího velkého sálu. Wolfie se chtěla dát na útěk, ale nedokázala udělat ani krok. Nighta neviděla, ale slyšela jeho bolestivé steny. A pak bylo ticho.
Vyděšeně udělala krok zpátky. Jenže už stáli za ní. Neútočili. Jen jí bránili odejít. Začali se přibližovat a Wolfie nuceně vešla do toho sálu. Kolem ní se objevilo něco okolo stovky reptorů. Všichni na ni upírali oči a čekali. Night ležel dole na malém stupínku. Měl potrhaný bok a křídla. Nijak moc, ale nehýbal se.
Wolfie sklouzla po strmější stěně dolů k jeho mrtvolnému tělu.
„Prosím ne,“ zašeptala.
K jejímu oddechnutí se na ni pomalu otočil. Přes celý čumák měl hluboký šrám a viděl jen na jedno oko. Z druhého mu vytékala krev a měl ho zavřené. Wolfie by nejraději začala křičet, ale instinkt jí říkal, že by to bylo to poslední, co by teď mohla udělat.
„Nighte,“ zašeptala a snažila se mu jazykem slízat krev z obličeje. Kdyby ji viděla matka, styděla by se za ni. Dračice si tohle nikdy nesmí dovolit. Jenže tady nebylo zbytí. Díky tomu mohl Night otevřít druhé oko a k její velké úlevě bylo zdravé. Jen mu tam natekla krev z rány na čumáku. Ta naštěstí už tolik nekrvácela.
„Nighte, proč se na nás jen dívají?“ breptala poplašeně.
„Nevím, Wolfie. Jen vím, že mě sem hodili a cestou mě pořádně zřídili.“
„Protože chtějí, abyste se pářili,“ pronesl nějaký nesmělý hlásek za nimi.
Oba dva se polekali a připravili k boji. Zadívali se do kouta, kde k jejich překvapení ležel velice mladý drak. Nebylo mu ani tolik, aby se mohl přidat k Letce. Mládě, které před nedávnem získalo rozum.
„Kdo seš?“ sykl Night a postavil se před Wolfie pro případ, že by dráček bojoval.
Ten dráček měl bílou barvu. Jeho nadoční růžky mu ani pořádně nezačaly růst. Opravdové pískle.
„Silithorn mi tu říkají. Tihle tvorečkové mě tu drží asi třetí týden. Krmí mě dobře. Je to zvláštní, ale myslím si, že se mě snaží vykrmit, abych pak líp chutnal.“
„Oni ti nějak říkají?“ měřil si ho podezřívavě červený samec.
„No... Silithorn je jediné, co umějí říkat a ještě, když ukazují na mě.“
Wolfie a Night se na sebe zmateně podívali. Uvažovali o stejné věci. Co je to za idiota?
„Každopádně se nebojte. Jen si nás chtějí rozmnožit. Aspoň to si myslím. Jinak co by s námi dělali ne?“
Nighta napadlo hodně věci, co by s nimi mohli dělat, a žádná z nich se mu nelíbila. Zvláště teď, když začínal mít jistou obavu o Wolfie. Ta dračice byla jiná. Příjemnější a rozhodně, jestli se odsud dostanou, jí neřekne nic o svém daru. Konečně bude přirozený.
„Musíme se odsud dostat. Silithorne, jak to tu chodí?“
Night přebral iniciativu a ucítil, že se Wolfie přestala třást. Když se ale o ni chtěl opřít, nedovolila mu to.
„No... Povětšinou mi sem házejí jednou denně jídlo. Někdy dokonce i svoje druhy. A jinak vlastně mě nehlídají. Proč by měli? Je jich tu tolik, že když se o něco pokusím, stejně mě chytí. Tady jsem relativně v bezpečí.“
Night si zlostně promnul oči.
„To ti nevadí, že nejsi svobodný a že tě jednou sežerou?“
Silithorn se zamyslel. „Nemám kam jít. Nevím, kde jsem doma. Tady jsem se probudil. Tady jsem získal duši.“
Wolfie pochopila. „Ty jsi čerstvé mládě s duší, že?“
Silithorn přikývl. Teď jim dávalo smysl, proč tenhle dráček je jen o něco málo větší než kůň.
„Sile... Můžu ti tak říkat? Co kdybys s námi utekl k nám do Hnízda?“
Silithorn se zamyslel. „Sice nevím, co to hnízdo je, ale proč ne?“
Ti tři se dvě hodiny radili a nic kloudného nevymysleli. Silithorn byl prosťáček, na kterého teprve svět čekal. Moc velkou pomocí jim nebyl. Co znal, byly jen útržky ze vzpomínek, když byl bezduchý.
Night se neustále snažil na Wolfie zapůsobit, ale nic platné to nebylo. Ta se spíš zajímala o plán útěku než o možný vztah, který s ní, jak si Night uvědomoval, chtěl navázat čím dál víc. Možná to bylo jen poblouznění, ale už dlouho se nedokázal s dračicí bavit tak nenuceně.
Jen náhoda jim hrála do karet. Reptoři si moc věřili a naši tři draci nemohli nic ztratit. Věděli, že pokud nic nepodniknou, tak dříve či později je zabijí.
Na tři se rozletěli k jednomu z tunelů. Reptoři je sledovali, neschopní ničeho. Až ve chvíli, kdy Wolfie zabíhala do jeskyně, začali mocně řvát. Vyrazili za nimi.
Night je vedl vpřed. Nevěděl, kam běží, ale musel je zachránit. Nikdy nebyl hrdina. Přesto ve chvíli, kdy se před ním objevil první reptor, po něm skočil a prokousl mu krk. Začal řvát a trhat jeho maso. Woflie ho napodobila a natáhla se po dalším reptorovi. Jak byli rádi, že tato chodba byla prostorná! Dávalo jim to slušné šance na rovný boj. Reptoři panikařili. Takový útok a zápal nečekali a utíkali do postranních chodeb. Silithorn se do bojů ani nezapojil a jen spěchal, aby těm dvěma stačil.
Doběhli k rozcestí. Night se dlouho nerozmýšlel a zahnul doleva. Wolfie se zastavila a prackou vyryla na zeď nějaký symbol.
„Wolfie, nezdržuj se sakra a pojď!“ V jeho hlase se zrcadlil strach. I když se choval jako hrdina, tak to bylo jen kvůli ní.
„Ne. Silithorn je pomalý. Nemůžeme ho tu nechat.“
„Wolfie... Tady nejde o něj. Musíme přežít jasný. Jsme jedno křídlo,“ zavřískl.
Wolfie se podívala na Silithorna, který ji doběhl.
„Ne! Nenechám ho tady, Nighte. Promiň.“
Night se málem rozplakal. Sakra... Každá dračice je stejná. Sobecká mrcha, která si jde za svým. Nenávidím to.
Night ji oběhl. „Jděte. Pokusím se je zdržovat, jak jen to půjde.“
„Ne, Nighte.“ Chtěla začít odporovat.
„Na to teď není čas, krásko,“ řekl s agresí, kterou u něj nikdy dřív neslyšela. „Padejte!“
Wolfie ho nechtěla opustit, jenže musela. Uvědomovala si to. „Doběhneš nás, že ano?!“ zaprosila zoufale.
„Zabít se tu nenechám. Tak už běžte!“
První z reptorů se objevil v jeho zorném poli. Wolfie vzlykla a utíkala se Silithornem dál.
Night se zadíval na svůj zakrvácený bok a tlamu. Takhle dlouho nevydržím, ale když ta... ta... ženská si nedá pokoj. Co mám sakra dělat?
Vrhl se proti reptorovi.
Wolfie utíkala a utíkala. Měla slzy na krajíčku. Rozhodla se zachránit mládě a obětovat člena své Letky! Pozdě si uvědomila, že to bylo hloupé rozhodnutí. Jenže ona chtěla, aby utekli všichni. Nebylo to možné. Někdo tu zůstat musel. Night se chtěl chovat rozumně a ona místo toho dala přednost chvilkovému okamžiku. Neumírej, prosím!
Na konci dlouhé chodby se prudce zastavila. Silithorn udělal totéž. Stáli na kraji vulkánu a dole se vařila láva. Když se naklonila, aby zkontrolovala cestu dál, vyšlehla nahoru erupce a málem jí opařila hlavu. Takový žár nevydával ani Mefisto a Mornat při svém souboji. A už tehdy jí to nebylo příjemné. Navíc poznala podle nárůstu teploty, že tento vulkán brzy zaplaví svou lávou chodby, ze kterých přišli. Reptoři si to neuvědomovali, ale i jejich konec se možná blížil.
Výstřiky lávy nedovolily Wolfie přesně načasovat, kdy má přeletět. Jejich interval se neustále měnil. Zpoza jeskyně slyšela řev. Night ještě bojoval a získával jim čas. Zadívala se na Silithorna.
„Dokážeš to přeletět?“
Dráček se zadíval dolů a řekl: „I se zavázanýma očima.“
„To po tobě zrovna nechci, ale potřebujeme se dostat na druhou stranu, rozumíš?“
Dráček přikývl a odrazil se dřív, než ho mohla zastavit. Se zatajeným dechem sledovala, jak proplachtil propast a přistál na druhé straně. A o okamžik později ji ožehly plameny z hlubin hory. Měl nehorázné štěstí.
Uviděla, jak Silithorn náhle začal jančit a pobíhat s připáleným ocasem. Zamračila se pobaveně. Sice má štěstí, ale zas tak rychlý nebyl.
Wolfie se nadechla a pomodlila k bohům. Pak se vznesla. Přistála na druhé straně a těžce dýchala. Měla štěstí. Jenže teď, když se otočila, plameny skoro neustále zaplňovaly průletovou zónu, kudy by se Night mohl dostat k nim. Ještě chvíli a sopka vybuchne.
Night pospíchal chodbou za Wolfie. Řídil se spíš čichem než zrakem. Zase mu začal krvácet čenich a špatně viděl. Dokonce i špatně cítil, ale Wolfie by poznal kdekoli a kdokoli.
Dorazil do sopečného dómu těsně za minutu dvanáct. Na nic nečekal a skočil. Cítil ten žár a doufal, že přežije, i když už mu na tom ani nezáleželo. Bolest ho zaplavovala. Přibylo mu několik tržných, povrchových ran na hrudníku. Reptoři byli zákeřní a nikdy neutočili dvakrát stejně. Před ním se objevil sloup ohně. V plné rychlosti, kterou dokázal vyvinout, jím proletěl. Už ani nemohl řvát bolestí. S hlasitým žuchnutím dopadl na druhou stranu. Nemohl se skoro hýbat. Jediné, co postřehl, byl pach Wolfie a pocit, že se pohybuje.
Když Night proletěl ohnivou stěnou, sopka se plně probudila. Nighta naštěstí neovanul její plný žár. Když dopadl vedle Wolfie a ztratil zpola vědomí, Wolfie zavřeštěla obavami o jeho život a objala ho. Přežije. On to přežije, přesvědčovala se. Je tvrdý a hrdý drak. Něco takového ho nezabije.
Podařilo se jí dostat pod něj, a i když byl těžší, s veškerým úsilím ho táhla ven. Opravdu se po několika minutách, kdy se jim pomalu, ale jistě v zádech valila láva, dostali ven, na denní světlo.
Ještě nemáme vyhráno, ale teď už to zvládneme.

Usmála se na Silithorna, cítila Nightovo teplé srdce a přísahala, že jestli se z toho dostanou, nikdy ho neopustí. Nebudu tvá družka, jen kamarádka, tak mi to promiň. Nadhodila si ho a začala se škrábat do kopce.

Komentáře


reagovat Olafsonn - 2015-06-22 09:36:09
Dlouho, moc dlouho byla tato sluj prázdná. Další díl Tvého seriálu je jako doušek chladné vody.
Nicméně bych uvítal, kdys vysvětlil, například proč je raptoři nechali zprvu jen tak pobíhat po svém sídlišti, nebo trochu podrobněji popsal to, co bezprostředně předcházelo útěku.
Ale i tak to bylo dobré.



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven