Draci míří ke hvězdám 10
Ellena vstala mezi prvními. Přesněji, nemohla spát. Neustále se vracela k Mornatovi, Fernerovi, Mefistovi. Ke každému cítila něco jiného. Fernera nenáviděla. Mefista litovala a Mornata... Nevěděla, co si myslet.
„Mornat,“ pronesla jen tak do vzduchu. Vedle ní se zavrtěla Mikel a Wolfie. Tyto tři dračice se rozhodly spát pohromadě. Nevěděly proč, ale bylo jim to příjemné. Každé jinak, to si uvědomovaly. Ellena nevěděla, proč s tím souhlasily ty dvě, ale věděla, proč to chtěla ona. Nechtěla být sama.
Zvedla se od těch malých dračic a vydala se na brzkou ranní pochůzku. Toulala se jen tak chodbami a nakonec ji její kroky zavedly až do společných prostor, kde spávali draci. Tam leželi dračí samci. Aspoň někteří. I ve tmě poznala, kde Mornat leží. Zatoužila si k němu přilehnout. Opatrně se vydala síní k jeho spícímu tělu. Ani nepřemýšlela, co to dělá. Potichounku se kradla, až stanula nad ním. Neodolala a lehce ho pohladila po krku. Neprobudil se. To jí připomnělo, jaký je to idiot, a málem mu stoupla vztekle na ocas.
„Idiote,“ zašeptala mu do ucha, ale pořád spal.
„Mám tě ráda.“ Zkusila, jestli to nezabere. Něco se sice stalo, ale nečekala to. Ve spánku se natáhl a stáhl ji k sobě. Málem ho kousla, ale když zašeptal její jméno, nechala toho. Chvíli se nechala objímat a uvažovala, jak se dostat z této trapné situace. Ne že by jí vadilo ho vzbudit, ale jestli udělá povyk, tak bude horko těžko vysvětlovat, co tu dělala a navíc s ním.
Něco ji napadlo. Mohla přece použít svůj dar!
Soustředila se a prolomila zábrany jeho snů. Ocitla se v jeskyni a to, co uviděla, ji dost znechutilo. Rozhodně se jí nelíbilo, co zrovna prováděl s její snovou podobou. Možná by jí to nevadilo, kdyby v tom bylo něco víc než jen sex.
Dostala chuť mu to vrátit a přetvořila obraz jeho snu v malou noční můrku. Ležel pod ní a ona ho drásala a zneužívala. Sama sebe překvapila svou zvrácenou vynalézavosti.
Zaskočil ji. Protože i tento sen si užíval. Protřepala hlavu. On si to vážně užíval?!
Celá červená nechala jeho původní sen, aby pronikl na povrch. Chtěla, co nejrychleji z jeho hlavy, protože ji to vyděsilo. Trochu potěšilo, ale hlavně vyděsilo.
Pak se sen změnil. On stál jako dračí Císař nad hlavami velkého počtu draků. A ona k němu kráčela dlouhou ulicí a všichni se jim klaněli. A on místo toho, aby si užíval slávy, měl oči jen pro ni. Všechna ta sláva padala a stoupala s její krásou. Byla dokonalá. V jeho snech měla všechny šupiny bledší. Všechny rysy, za které se styděla, zmizely. A sny nelžou. Takto ji viděl. Takto si ji představoval. Nedokázal to říct nahlas, ale potřeboval ji. Vztek, který v sobě dusila, opravdu začínal odcházet.
Procházela jeho sny a začala ho poznávat. Nebyl takový, jak si myslela. Byl silný a přece slabý. Hledal někoho, kdo by se o něj opřel. Hledal někoho, pro koho by byl silou. Jenže si to jen namlouval. Sám totiž potřeboval podporu.
Ellena se rozhodla. Fernero je špatný a nedovolím mu, aby tě zničil. Budeš si muset vybrat. Buď půjdeš jeho cestu, nebo mojí. A já ti dokážu, že já budu lepší opora než ten zpropadený drak.
Vymanila se z jeho snů. Propletla jejich ocasy a těšila ho svou přítomností. Nikdy si asi neuvědomí, že tu s ním ležela, a přece bude podvědomě tušit, že tuto noc je pojilo něco silnějšího než druha a družku. Byla jeho princeznou a on jejím Císařem.
Lehce ho políbila na rty a pak se zase vytratila.
---
Zibra ležela u nich v jeskyni. S Jireou si obsadila jednu soukromou jeskyňku, která byla tak dobře zvukotěsná, jak jen to šlo. Díky tomu mohla vést v klidu rozhovor s kýmkoli a byla jen malá šance, že se to dostane ven. A přitom tu bylo dost místa, aby se sem vlezli tří velcí draci. A mělo to i jiné výhody.
Zakřenila se, když si vzpomněla na divokou noc, kterou s Jireou prožila po svém zvolení. Opravdu se o ni staral a dělal, co jí na očích viděl.
Když tak vzpomínala, zadýchala se vzrušením. Pak se ale oklepala. Na to teď nebyl čas. Večer si ho určitě udělají a bude to lepší než pouhé vzpomínání na minulou noc.
Teď před ní byl velký problém. Rozdělila už všechny do Křídel. A nyní čekala dva draky, které si schválně nechala zavolat, aby s nimi probrala další postup.
Do místnosti vešla Celena a Belsevan. Netvářili se moc šťastně a hned taky dračí samec řekl proč.
„Zibro. Můžeš mi u ocasu krysodlaka vysvětlit, proč jsem zrovna já v jednom Křídle s Fernerem?“
Zibra si povzdechla. Belsevan začal chrlit jednu urážku za druhou. Některé byly směřované na ni, jiné na Fernera.
„Právě pro tohle, Belsevane!“ zařvala na něj. „Protože vím, že se nenecháš zviklat jeho slovy a jsi dost velký profesionál, abys stejně i tak sloužil dobře Hnízdu.“ Popošla k němu a podívala se mu přímo do očí. „Mám o tobě velké mínění, Belsevane, a jestli myslíš, že na to nemáš, řekni to. Pak ale není nikdo jiný, kdo by se o to mohl postarat. Ostatní by nakonec padli jeho svodům. Jenže ty jsi nejlepší a nejoddanější voják hlavního Hnízda, jaký tu je.“
Belsevan se nadmul pýchou. Podvědomě totiž věděl, že je to pravda. On neznal Zibřin dar, ale kdyby uvažoval, tak by ho poznal.
Zibra viděla věci, jak jsou, a Belsevan byl jediný, kdo nepodlehne svodům Fernera, i kdyby nebe padalo na zem.
Celena celou dobu mlčela. Zibra s toho byla nesvá. Nevěděla, jak jí zrovna vysvětlit, že se nejvíce hodí jako druhý partner Fernerovi. Rozhodla se to říct na rovinu.
„Celeno, nebudu ti lhát. Fernero tě možná dostane na svou stranu. Ale je tu velká šance, že se to nestane. Už sis zažila svoje. Nevím, co to bylo, ale vím, že jsi musela v minulé Letce prožít muka. Proto si dáš pozor.“
Celena přikývla, ale těžce se jí dýchalo. Bylo to zvláštní, ale Fernero jí ani nevadil. Nebyl o nic horší než draci, které znala ze západu. Oproti nim ale aspoň vypadal k světu. Něco se mu muselo nechat. Dokázal by být okouzlující, kdyby chtěl. To ona poznala.
Zibra si je chvíli prohlížela, než jim dovolila se vzdálit.
Jirea nakoukl do jeskyně na Zibru. Usmál se na ni.
Zibra se zase uvolnila. Ano. On byl jediný, který ji dokázal zklidnit. Proklínala tuhle zoufalou situaci. Kdyby Stařešina nevybral Fernera, bylo by vše v pořádku. Zmateně vzpomínala na ten den, kdy ho potkala poprvé. Tehdy bez sebemenších výčitek zabil dva draky, kteří mu stáli v cestě. Pochopila, proč to tehdy udělal. Její dar jí ukázal jednu věc. Fernero nebyl zlý. Byl jen jiný. To, co ostatní nechápali, pro něj mělo zcela jiný význam. Život se s ním proto nikdy nemazlil. Proto je tím, čím má být. Aspoň to jí říkala logika. Určitě měl neocenitelné vlastnosti, které Hnízdu prospějí. Jen ještě nevěděla jaké.
Jirea se k ní přikradl, když byla zabraná v myšlenkách, a lehce ji políbil na krk. Zajiskřilo jí v očích. Máme chvíli čas.
---
Spala jen napůl, když do Jabelova hnízda vnikl někdo další. Napřímila se a výhružně zavrčela. Chránila Jabela za každou cenu, bez ohledu na to, kdo vstoupil. Napřímila se a výhružně zavrčela, zatímco její milý snil.
Mikel se o svého bratra strachovala. Vypadal unavený, když se vrátil, a ona neměla možnost si s ním promluvit. Chtěla mu domluvit, aby nechal Varia se jí dvořit. Když vešla k němu do jeskyňky, čekalo ji mile nemilé překvapení. Mikel nevěděla, co se stalo.
Merin se napřímila a jako dračice hodná svého Hnízda bránila Jabela před každým, kdo se k nim přiblížil. Přestože věděla, kdo přichází, a přestože by Mikel neublížila, prvotní probuzení v ní nastartovalo ochranné smysly a nedalo se na tom nic změnit.
Mikel se vyděšeně zarazila. Tohle nečekala. Jabel, její velký bratr, ležel vedle dračice a poklidně pospával. Málem vykřikla úžasem, ale pohled Merin jí to nedovolil. Merin měla oči zkušené dračice, co chrání své Hnízdo, svůj majetek.
Zmohla se na jediné.
„Tak tohle jsem nečekala.“
„Nenechám tě ho probudit, když není jeho čas, ať tě posílá kdokoliv. Nenechám tě, abys narušila jeho spánek.“ Merin se odtrhla od Jabela a pomalu, výhružně kráčela směrem k Mikel, přestože podvědomě znala Mikelin cíl.
Mikel, i když byla menší než Merin, se nenechala zastrašit.
„Chci si s ním promluvit, ale nechám toho... Spíš mě zajímá, co tu chceš ty. Jak jsi dostala mého bratra, ledová?“
V jejím hlase znělo nepřátelství. Ne protože byla ledová. Mikel, i když by to nikdy neřekla, ho milovala. Jako sestra. A nedovolí nějaké dračici, aby jí ho jen tak odvedla. Teď sama pocítila, co musel Jabel cítit ve chvíli, kdy jí Varius začal nadbíhat.
„Půjdeme stranou, dobře?“ pronesla chladně. Stejně jako ledový drak.
Merin se naposledy mazlivě a v příslibu otřela o Jabela. „Dostala jsem se sem proto, že jsem chtěla,“ zavrčela na Mikel tónem ochranářky, která neustoupí. „Na Jabelovi mi záleží a ty mi v tom nezabráníš. Bojuj, jestli máš potřebu, ale vysvětlovat mu to budeš ty.“
Mikel se rozhodla ignorovat, co jí řekla. Nebyla bojovník, ale podpora.
„Dohodneme se, Merin. Já to nikde nepovím a ty mi pomůžeš ho přesvědčit, aby mi dal požehnání. Nebylo by to skvělé? Už by se o mě nemusel starat a měla bys ho jen pro sebe.“
Mikel doufala, že na tu dohodu přistoupí. Jako slabá se snažila vyhrát jakýmikoli prostředky.
Na pár úderů srdce se Merin zarazila. Mikel byla pro Jabela důležitá a ona sama by na tom nikdy nic nezměnila. Nezbývalo, než to přijmout, přestože jí ta druhá, takřka stejně stará dračice, neseděla. Pro tebe to udělám, milovaný, přestože mi nitro velí ji roztrhat na kousíčky, pomyslela si.
Mikel se pohybovala na tenkém ledě. Jestli Jabel zjistí, že to zkoušela na jeho družku. Družku? Zadívala se pozorně.
„Jak dlouho to s mým bratrem táhneš?“ Mikel si náhle nebyla ničím jistá. Byla tu možnost, že ji bratr celou dobu podváděl a měl někde jinou dračici. Zase z ní byla ta malá bezbranná dračí slečna, která se bála toho, co muselo přijít.
„Záleží na tom? Probudím ho a pošlu za tebou,“ pronesla Merin, protože cítila celonoční bdění a vyčerpání. Jinak by to skutečně udělala, aniž by se ohlížela na to, koho zabíjí.
Mikel přikývla, i když poměrně neochotně. Dostala strach z toho, že její bratr už nebude stejný. Věděla jedno – její bratr a Merin určitě neskončili u laškování. Děsilo jí to. Doteď ho brala jako nesmělého draka, který bude navždy jejím opatrovníkem. Pravda ale byla jiná. Jabel už nebyl dračí kluk. Byl drakem, který miloval, nenáviděl a bojoval o to, co měl rád.
„Merin, pomiň mi, jak jsem se chovala.“ Mikel poznala, že těm dvěma nezabrání v tom, aby byli spolu, a bylo by sprosté toho využít.
„Merin, opatruj ho dobře. Je nezkušený. Slabý.“ Mikel nechtěla pokračovat. Měla ho ráda, ale musela vyklidit pole někomu, kdo mu může dát víc než jen sesterskou lásku.
„Oba jsme slabí, ale budu ho bránit, co mi bude led stačit. Možná, že se mě Valkas snaží chránit,“ přiřadila náhle ten hlas ze snů ke konkrétnímu drakovi, „ale já nechci. Můj život za Jabelův. Mocnější magii neznám a neváhám ji použít. S vaším souhlasem i bez.“
Mikel by jim ráda vyklidila cestu. Pak ji ale napadla jedna důležitá věc.
„Merin. On je ohnivý drak a ty ledový. Opravdu věříš, že může vydržet jeho žár a on tvůj chlad? Letka měla a má pravidla, Merin. Pokud ho to bude zpomalovat v práci nebo tebe, Zibra to neodsouhlasí. Zibra je náš nový velitel. Pochybuji, že to víš. Já to na vás ale neřeknu.“
Mikel se zadívala do chodby za sebou. Chvíli se jí zdálo, že odtamtud slyšela nějaký podezřelý zvuk. Když se nic nedělo, nechala to být. Merin si očividně ničeho nevšimla, a proto se jí to zdálo. Nenapadlo ji, že Merin už několik hodin nespala.
„Běž. Pošlu ho za tebou, jen co procitne.“ Můj spánek není důležitý.
Mikel neochotně přikývla a vyrazila pryč. Prohnala se chodbou a nevšimla si draka, který se schovával v postranní chodbě. Ten, když si všiml, že Mikel odešla, se pomalu vydal chodbou k hnízdečku, které si ti dva dráčci udělali.
Merin nespala, jen napůl bděla. Náhle, s instinktem ochranitelky, věděla, že je někdo poblíž. S divokostí smrti se tam rozeběhla.
Cestu jí zastoupil Fernero. Jeho škodolibý výraz byl opravdu děsivý. Chvíli nic neříkal a jen se na ni díval. Pak rozkázal: „Vzbuď ho, ledová. Potřebuji s ním mluvit. Takhle to bude ještě jednodušší, než jsem myslel.“
Fernero čekal, že poslechne. Přece jen byla ledový drak a ti neradi bojovali. Byli na to moc klidní.
Nepočítal s dravostí citu.
„Vypadni,“ syčela a cítila se silnější než on. Její agresivita částečně plynula z neutuchající bolesti u srdce. Napadlo ji, jak dlouho to její tělo vydrží, a rozhodla se. Uvolnila celou svou sílu a vrátila ji do plic. Bylo to tak rychlé, až ji to samotnou překvapilo. Všechno doprovázelo všudypřítomné tělesné utrpení, ale na něj by si dokázala zvyknout. Nic jiného jí nezbude, jestli má vedle Jabela vydržet.
Zavrčela na Fernera. „Zmiz!“
Fernero ani nebyl překvapený.
„Ztichni, ženská. Uhni mi, jestli ho nechceš probudit sama,“ zavrčel a začal se sunout kupředu.
Merin se nenechala zastrašit. Byla menší než Fernero, slabší než on. Věděla, že proti němu nemá moc šancí, ale... Musela, potřebovala vybít ta muka ve svém nitru. Proto se na něj bez přemýšlení vrhla. Vychrlila na něj led, ten nejchladnější, jaký takhle oslabená dokázala.
Fernera ovanul ledový dech. Zatím nejsilnější, který zažil. Nebojoval však s ledovým drakem poprvé. Cele se obalil svým ohněm a vystartoval. Merin neměla šanci. Nečekaně dostala ránu jeho tlapou a svalila se na podlahu.
Jabel se probudil a první, co uviděl, ho málem zabilo. Fernero držel krk Merin v zubech a chystal se skousnout. Jabel na něj chtěl hned vystartovat, ale uslyšel jeho myšlenky.
Ani se nehni chlapečku a nic se jí nestane.
Jabel se zastavil, ale dál nepříjemně vrčel. Takový strach, jaký ho teď zaplavoval, ještě nezažil. Jen několik málo centimetrů drželo Merin naživu. Byla při vědomí, ale neschopná pohybu. Dusila se. Fernerovy čelisti byly smrtící pastí, která každým okamžikem mohla sklapnout.
„Co chceš?“ zazoufal Jabel.
To ti to nedošlo? Jsi moc nebezpečný, Jabele. Tvůj dar je nebezpečný. Ale znám způsob, jak ti neublížit, ani jí. Stačí přísahat a nechám ji být. Jinak...! Čelisti se víc sevřely a Merin přidušeně zaúpěla.
Jabel nevěděl co dělat.
„Jak ti mám přísahat, Fernero?“ Rezignoval.
Na svá křídla. Přísahou našemu rodu nejsvatější. Neexistuje drak, který by ji porušil. Pak ji nechám na pokoji. Pokud tedy nenapadne ona mě. Pak bych ji prostě musel zabít. To doufám chápeš.
Jabel se nadechl. Jestli jednou přísahá věrnost, nikdy se z ní už nevykoupí. Neznal Fernera dlouho, ale tento drak ho nikdy nenechá jít. Ale jestli ublíží Merin, tak vše bylo stejně zbytečné. Neodpustil by si to. Nikdy.
„Přísahám na svá křídla, že-“
„Tak to by stačilo, Fero. Nemusíš si tu hrát s tímhle mladým párkem.“ Neferien vesele vyšel z poza rohu. Tvářil se, jako by situace, která tu nastala, nebyla ničím výjimečná. Ba naopak – jako by to viděl na každém rohu.
Fernero jen vykulil oči. Jabel taktéž a Merin zasípala. Tím na sebe zase upoutala pozornost.
„Fero, to není zrovna fér.“ Zachichotal se sám svému vtipu. „Fero a fér. To by bylo nefér.“
Fernero skrz její krk a zuby vrčel nenávistí.
„Oba víme, že to neuděláš. Ještě před minutou bys to udělal, ale pokud jsem jako svědek, bylo by to hloupé. Zvlášť, když víš, že je mi jedno, jestli ji zabiješ. Jen by ses tím potopil.“
Fernero vyplivl Merin na podlahu. Ta to nečekala a rozplácla se. Jabel byl hned u ní a zakryl ji svým tělem. I když byla hrdá dračice, stejně se v jejích očích zrcadlil strach. Vždyť teď opravdu mohla umřít. Fernero se nad nimi jako by tyčil. Oba dva byli proti němu tak slabí.
Jabel přesto byl odhodlaný na něj skočit, pokud by si to ten drak rozmyslel. Místo toho Fernero odplivl na podlahu. Nenávistný pohled, který na všechny tři hodil, mluvil za vše. Příště tu nebude nikdo, kdo by vás zachránil. Pak odkráčel někam do hlubin jeskyně.
Neferien přišel k dvěma milencům, kteří se navzájem začali konejšit, a vzdychl.
„To bylo o fous. Chvíli jsem myslel, že to udělá. A opravdu můžete být rádi, že jsem se objevil teď a ne až za čtvrt hodiny.“
Jabel, který přestal lízat Merin krk, se na něj podíval.
„Proč jsi sem přišel?“
„Chtěl jsem si zajít na procházku a náhodou jsem šel tudy. Byl to chvilkový rozmar a teď jsem rád, že někdy poslouchám i tyhle iracionální nápady. Popravdě jsem už deset minut měl mít hlídku. Zibra nás už začala rozdělovat do trojic. Taky byste měli zjistit, s kým jste.“
Jabel i Merin se na sebe podívali.
„Promiňte, ale pochybuju, že jste ve stejném Křídle,“ konstatoval Neferien. „Měl bych vás prásknout Zibře. Myslím, že by ráda věděla, kdo s kým randí, ale je to vaše věc. Jen nezapomeňte na povinnosti. Jinak si užívejte do sytosti, když to dokážete.“
Otočil se a chtěl odejít.
„Děkuji,“ pronesla Merin tiše.
Jabel ji objal křídly a také poděkoval, i když neslyšně.
Neferien je sledoval s pootočenou hlavou. Měl smutný výraz ve tváři. Nevěřil, že jim to může vyjít.
Jabel se za chvíli oklepal a Merin automaticky snížila svůj chlad. Zavřela oči, aby před Jabelem skryla bolest, kterou jí to způsobovalo. Zadívala se na něj teprve v okamžiku, kdy si byla jistá, že nic nepozná.
„Měli bychom jít za Zibrou zjistit, kam nás přiřadila. Myslím, že už nás oba postrádají,“ otřela se tváří o Jabela a beze spěchu, s láskou ho políbila. „Uvidíme se,“ dodala tiše, když se od něj odtrhla. Naposledy se ocasem lehce dotkla toho Jabelova a vyrazila pryč.
---
Ve stejnou chvíli, kdy Fernero napadl Merin, se čtveřice draků chystala k odletu. Wolfie, Night, Ravier a Ivory byli Zibrou vybráni, aby zkontrolovali východ. Valkas jim prozradil, že se na jih žádní draci neodvažovali. Prý se tam někomu něco stalo a pak se tam přestalo létat.
Ravier se pousmál, když si vzpomněl, jak Zibra zuřila. Valkas byl totiž velice „užitečný“ zdroj informací. I když tu byl několik let, tak nikdy nevystrčil paty dál než pár kilometrů od hnízda. Jako noční strážce to nepotřeboval.
Podle toho, co Ravier věděl, tak tuto operaci dostal na starost on. A jediný cíl byl opatrný průzkum zakázané oblasti. Měl tam letět jen s Ivory, ale Mefisto trval na tom, aby se k nim přidali i Wolfie a Night. Potřebovali si zalétat.
Ravier to věděl také, ale měl strach, že se jim něco stane. Zibra ho nakonec ubezpečila, že to je dobrý nápad. Ti dva draci potřebovali létat. Night byl dobrý letec, ale neuměl se zapojit do dění letky. Zibra nikomu neřekla, co tehdy udělal, i když mohla. Kromě ní, Jabela a Fernera to nevěděl nikdo.
Wolfie zase patřila k horším letcům. Raději by byla podporou, ale Mefisto trval na tom, aby každý drak měl základní letové schopnosti.
Ivory si stoupla před Raviera.
„Opravdu. Co myslíš? Na jihu jsou lidé, a proto tam nelétáme. Na západě jsou velké lesy a pláně. Tam lovíme. Na severu jsou Hnízda a velké jezero, kde žije ten běs, ale co je na východě?“
„Nevím, Ivory. A proto se toho děsím. Nevím, proč Zibra vybrala zrovna mě jako vůdce tohoto letu. Necítím se na to.“
„Zibra moc dobře ví, proč to udělala. Jsi nejlepší letec na dlouhé vzdálenosti, co máme. A dokážeš si nechat klidnou hlavu, i když se schyluje k nejhoršímu. A to teď budeme potřebovat. Vůdce, který bude jako skála.“
Ravier o sobě pochyboval. Nikdy nevedl. Jen se nechal vést. Nadechl se a zavelel: „Připravit k odletu.“
Draci se seřadili u hlavního vchodu a v přesných intervalech vzlétli. Ravier je vedl směrem na sever a v potřebné vzdálenosti stočil na východ. Ať tam na ně čekalo cokoli, museli se tomu postavit. Ravier měl brzy dokázat, že vůdcem letu se může stát jen ten, kdo opravdu zachová chladnou hlavu v jakkoli těžké situaci.
„Mornat,“ pronesla jen tak do vzduchu. Vedle ní se zavrtěla Mikel a Wolfie. Tyto tři dračice se rozhodly spát pohromadě. Nevěděly proč, ale bylo jim to příjemné. Každé jinak, to si uvědomovaly. Ellena nevěděla, proč s tím souhlasily ty dvě, ale věděla, proč to chtěla ona. Nechtěla být sama.
Zvedla se od těch malých dračic a vydala se na brzkou ranní pochůzku. Toulala se jen tak chodbami a nakonec ji její kroky zavedly až do společných prostor, kde spávali draci. Tam leželi dračí samci. Aspoň někteří. I ve tmě poznala, kde Mornat leží. Zatoužila si k němu přilehnout. Opatrně se vydala síní k jeho spícímu tělu. Ani nepřemýšlela, co to dělá. Potichounku se kradla, až stanula nad ním. Neodolala a lehce ho pohladila po krku. Neprobudil se. To jí připomnělo, jaký je to idiot, a málem mu stoupla vztekle na ocas.
„Idiote,“ zašeptala mu do ucha, ale pořád spal.
„Mám tě ráda.“ Zkusila, jestli to nezabere. Něco se sice stalo, ale nečekala to. Ve spánku se natáhl a stáhl ji k sobě. Málem ho kousla, ale když zašeptal její jméno, nechala toho. Chvíli se nechala objímat a uvažovala, jak se dostat z této trapné situace. Ne že by jí vadilo ho vzbudit, ale jestli udělá povyk, tak bude horko těžko vysvětlovat, co tu dělala a navíc s ním.
Něco ji napadlo. Mohla přece použít svůj dar!
Soustředila se a prolomila zábrany jeho snů. Ocitla se v jeskyni a to, co uviděla, ji dost znechutilo. Rozhodně se jí nelíbilo, co zrovna prováděl s její snovou podobou. Možná by jí to nevadilo, kdyby v tom bylo něco víc než jen sex.
Dostala chuť mu to vrátit a přetvořila obraz jeho snu v malou noční můrku. Ležel pod ní a ona ho drásala a zneužívala. Sama sebe překvapila svou zvrácenou vynalézavosti.
Zaskočil ji. Protože i tento sen si užíval. Protřepala hlavu. On si to vážně užíval?!
Celá červená nechala jeho původní sen, aby pronikl na povrch. Chtěla, co nejrychleji z jeho hlavy, protože ji to vyděsilo. Trochu potěšilo, ale hlavně vyděsilo.
Pak se sen změnil. On stál jako dračí Císař nad hlavami velkého počtu draků. A ona k němu kráčela dlouhou ulicí a všichni se jim klaněli. A on místo toho, aby si užíval slávy, měl oči jen pro ni. Všechna ta sláva padala a stoupala s její krásou. Byla dokonalá. V jeho snech měla všechny šupiny bledší. Všechny rysy, za které se styděla, zmizely. A sny nelžou. Takto ji viděl. Takto si ji představoval. Nedokázal to říct nahlas, ale potřeboval ji. Vztek, který v sobě dusila, opravdu začínal odcházet.
Procházela jeho sny a začala ho poznávat. Nebyl takový, jak si myslela. Byl silný a přece slabý. Hledal někoho, kdo by se o něj opřel. Hledal někoho, pro koho by byl silou. Jenže si to jen namlouval. Sám totiž potřeboval podporu.
Ellena se rozhodla. Fernero je špatný a nedovolím mu, aby tě zničil. Budeš si muset vybrat. Buď půjdeš jeho cestu, nebo mojí. A já ti dokážu, že já budu lepší opora než ten zpropadený drak.
Vymanila se z jeho snů. Propletla jejich ocasy a těšila ho svou přítomností. Nikdy si asi neuvědomí, že tu s ním ležela, a přece bude podvědomě tušit, že tuto noc je pojilo něco silnějšího než druha a družku. Byla jeho princeznou a on jejím Císařem.
Lehce ho políbila na rty a pak se zase vytratila.
---
Zibra ležela u nich v jeskyni. S Jireou si obsadila jednu soukromou jeskyňku, která byla tak dobře zvukotěsná, jak jen to šlo. Díky tomu mohla vést v klidu rozhovor s kýmkoli a byla jen malá šance, že se to dostane ven. A přitom tu bylo dost místa, aby se sem vlezli tří velcí draci. A mělo to i jiné výhody.
Zakřenila se, když si vzpomněla na divokou noc, kterou s Jireou prožila po svém zvolení. Opravdu se o ni staral a dělal, co jí na očích viděl.
Když tak vzpomínala, zadýchala se vzrušením. Pak se ale oklepala. Na to teď nebyl čas. Večer si ho určitě udělají a bude to lepší než pouhé vzpomínání na minulou noc.
Teď před ní byl velký problém. Rozdělila už všechny do Křídel. A nyní čekala dva draky, které si schválně nechala zavolat, aby s nimi probrala další postup.
Do místnosti vešla Celena a Belsevan. Netvářili se moc šťastně a hned taky dračí samec řekl proč.
„Zibro. Můžeš mi u ocasu krysodlaka vysvětlit, proč jsem zrovna já v jednom Křídle s Fernerem?“
Zibra si povzdechla. Belsevan začal chrlit jednu urážku za druhou. Některé byly směřované na ni, jiné na Fernera.
„Právě pro tohle, Belsevane!“ zařvala na něj. „Protože vím, že se nenecháš zviklat jeho slovy a jsi dost velký profesionál, abys stejně i tak sloužil dobře Hnízdu.“ Popošla k němu a podívala se mu přímo do očí. „Mám o tobě velké mínění, Belsevane, a jestli myslíš, že na to nemáš, řekni to. Pak ale není nikdo jiný, kdo by se o to mohl postarat. Ostatní by nakonec padli jeho svodům. Jenže ty jsi nejlepší a nejoddanější voják hlavního Hnízda, jaký tu je.“
Belsevan se nadmul pýchou. Podvědomě totiž věděl, že je to pravda. On neznal Zibřin dar, ale kdyby uvažoval, tak by ho poznal.
Zibra viděla věci, jak jsou, a Belsevan byl jediný, kdo nepodlehne svodům Fernera, i kdyby nebe padalo na zem.
Celena celou dobu mlčela. Zibra s toho byla nesvá. Nevěděla, jak jí zrovna vysvětlit, že se nejvíce hodí jako druhý partner Fernerovi. Rozhodla se to říct na rovinu.
„Celeno, nebudu ti lhát. Fernero tě možná dostane na svou stranu. Ale je tu velká šance, že se to nestane. Už sis zažila svoje. Nevím, co to bylo, ale vím, že jsi musela v minulé Letce prožít muka. Proto si dáš pozor.“
Celena přikývla, ale těžce se jí dýchalo. Bylo to zvláštní, ale Fernero jí ani nevadil. Nebyl o nic horší než draci, které znala ze západu. Oproti nim ale aspoň vypadal k světu. Něco se mu muselo nechat. Dokázal by být okouzlující, kdyby chtěl. To ona poznala.
Zibra si je chvíli prohlížela, než jim dovolila se vzdálit.
Jirea nakoukl do jeskyně na Zibru. Usmál se na ni.
Zibra se zase uvolnila. Ano. On byl jediný, který ji dokázal zklidnit. Proklínala tuhle zoufalou situaci. Kdyby Stařešina nevybral Fernera, bylo by vše v pořádku. Zmateně vzpomínala na ten den, kdy ho potkala poprvé. Tehdy bez sebemenších výčitek zabil dva draky, kteří mu stáli v cestě. Pochopila, proč to tehdy udělal. Její dar jí ukázal jednu věc. Fernero nebyl zlý. Byl jen jiný. To, co ostatní nechápali, pro něj mělo zcela jiný význam. Život se s ním proto nikdy nemazlil. Proto je tím, čím má být. Aspoň to jí říkala logika. Určitě měl neocenitelné vlastnosti, které Hnízdu prospějí. Jen ještě nevěděla jaké.
Jirea se k ní přikradl, když byla zabraná v myšlenkách, a lehce ji políbil na krk. Zajiskřilo jí v očích. Máme chvíli čas.
---
Spala jen napůl, když do Jabelova hnízda vnikl někdo další. Napřímila se a výhružně zavrčela. Chránila Jabela za každou cenu, bez ohledu na to, kdo vstoupil. Napřímila se a výhružně zavrčela, zatímco její milý snil.
Mikel se o svého bratra strachovala. Vypadal unavený, když se vrátil, a ona neměla možnost si s ním promluvit. Chtěla mu domluvit, aby nechal Varia se jí dvořit. Když vešla k němu do jeskyňky, čekalo ji mile nemilé překvapení. Mikel nevěděla, co se stalo.
Merin se napřímila a jako dračice hodná svého Hnízda bránila Jabela před každým, kdo se k nim přiblížil. Přestože věděla, kdo přichází, a přestože by Mikel neublížila, prvotní probuzení v ní nastartovalo ochranné smysly a nedalo se na tom nic změnit.
Mikel se vyděšeně zarazila. Tohle nečekala. Jabel, její velký bratr, ležel vedle dračice a poklidně pospával. Málem vykřikla úžasem, ale pohled Merin jí to nedovolil. Merin měla oči zkušené dračice, co chrání své Hnízdo, svůj majetek.
Zmohla se na jediné.
„Tak tohle jsem nečekala.“
„Nenechám tě ho probudit, když není jeho čas, ať tě posílá kdokoliv. Nenechám tě, abys narušila jeho spánek.“ Merin se odtrhla od Jabela a pomalu, výhružně kráčela směrem k Mikel, přestože podvědomě znala Mikelin cíl.
Mikel, i když byla menší než Merin, se nenechala zastrašit.
„Chci si s ním promluvit, ale nechám toho... Spíš mě zajímá, co tu chceš ty. Jak jsi dostala mého bratra, ledová?“
V jejím hlase znělo nepřátelství. Ne protože byla ledová. Mikel, i když by to nikdy neřekla, ho milovala. Jako sestra. A nedovolí nějaké dračici, aby jí ho jen tak odvedla. Teď sama pocítila, co musel Jabel cítit ve chvíli, kdy jí Varius začal nadbíhat.
„Půjdeme stranou, dobře?“ pronesla chladně. Stejně jako ledový drak.
Merin se naposledy mazlivě a v příslibu otřela o Jabela. „Dostala jsem se sem proto, že jsem chtěla,“ zavrčela na Mikel tónem ochranářky, která neustoupí. „Na Jabelovi mi záleží a ty mi v tom nezabráníš. Bojuj, jestli máš potřebu, ale vysvětlovat mu to budeš ty.“
Mikel se rozhodla ignorovat, co jí řekla. Nebyla bojovník, ale podpora.
„Dohodneme se, Merin. Já to nikde nepovím a ty mi pomůžeš ho přesvědčit, aby mi dal požehnání. Nebylo by to skvělé? Už by se o mě nemusel starat a měla bys ho jen pro sebe.“
Mikel doufala, že na tu dohodu přistoupí. Jako slabá se snažila vyhrát jakýmikoli prostředky.
Na pár úderů srdce se Merin zarazila. Mikel byla pro Jabela důležitá a ona sama by na tom nikdy nic nezměnila. Nezbývalo, než to přijmout, přestože jí ta druhá, takřka stejně stará dračice, neseděla. Pro tebe to udělám, milovaný, přestože mi nitro velí ji roztrhat na kousíčky, pomyslela si.
Mikel se pohybovala na tenkém ledě. Jestli Jabel zjistí, že to zkoušela na jeho družku. Družku? Zadívala se pozorně.
„Jak dlouho to s mým bratrem táhneš?“ Mikel si náhle nebyla ničím jistá. Byla tu možnost, že ji bratr celou dobu podváděl a měl někde jinou dračici. Zase z ní byla ta malá bezbranná dračí slečna, která se bála toho, co muselo přijít.
„Záleží na tom? Probudím ho a pošlu za tebou,“ pronesla Merin, protože cítila celonoční bdění a vyčerpání. Jinak by to skutečně udělala, aniž by se ohlížela na to, koho zabíjí.
Mikel přikývla, i když poměrně neochotně. Dostala strach z toho, že její bratr už nebude stejný. Věděla jedno – její bratr a Merin určitě neskončili u laškování. Děsilo jí to. Doteď ho brala jako nesmělého draka, který bude navždy jejím opatrovníkem. Pravda ale byla jiná. Jabel už nebyl dračí kluk. Byl drakem, který miloval, nenáviděl a bojoval o to, co měl rád.
„Merin, pomiň mi, jak jsem se chovala.“ Mikel poznala, že těm dvěma nezabrání v tom, aby byli spolu, a bylo by sprosté toho využít.
„Merin, opatruj ho dobře. Je nezkušený. Slabý.“ Mikel nechtěla pokračovat. Měla ho ráda, ale musela vyklidit pole někomu, kdo mu může dát víc než jen sesterskou lásku.
„Oba jsme slabí, ale budu ho bránit, co mi bude led stačit. Možná, že se mě Valkas snaží chránit,“ přiřadila náhle ten hlas ze snů ke konkrétnímu drakovi, „ale já nechci. Můj život za Jabelův. Mocnější magii neznám a neváhám ji použít. S vaším souhlasem i bez.“
Mikel by jim ráda vyklidila cestu. Pak ji ale napadla jedna důležitá věc.
„Merin. On je ohnivý drak a ty ledový. Opravdu věříš, že může vydržet jeho žár a on tvůj chlad? Letka měla a má pravidla, Merin. Pokud ho to bude zpomalovat v práci nebo tebe, Zibra to neodsouhlasí. Zibra je náš nový velitel. Pochybuji, že to víš. Já to na vás ale neřeknu.“
Mikel se zadívala do chodby za sebou. Chvíli se jí zdálo, že odtamtud slyšela nějaký podezřelý zvuk. Když se nic nedělo, nechala to být. Merin si očividně ničeho nevšimla, a proto se jí to zdálo. Nenapadlo ji, že Merin už několik hodin nespala.
„Běž. Pošlu ho za tebou, jen co procitne.“ Můj spánek není důležitý.
Mikel neochotně přikývla a vyrazila pryč. Prohnala se chodbou a nevšimla si draka, který se schovával v postranní chodbě. Ten, když si všiml, že Mikel odešla, se pomalu vydal chodbou k hnízdečku, které si ti dva dráčci udělali.
Merin nespala, jen napůl bděla. Náhle, s instinktem ochranitelky, věděla, že je někdo poblíž. S divokostí smrti se tam rozeběhla.
Cestu jí zastoupil Fernero. Jeho škodolibý výraz byl opravdu děsivý. Chvíli nic neříkal a jen se na ni díval. Pak rozkázal: „Vzbuď ho, ledová. Potřebuji s ním mluvit. Takhle to bude ještě jednodušší, než jsem myslel.“
Fernero čekal, že poslechne. Přece jen byla ledový drak a ti neradi bojovali. Byli na to moc klidní.
Nepočítal s dravostí citu.
„Vypadni,“ syčela a cítila se silnější než on. Její agresivita částečně plynula z neutuchající bolesti u srdce. Napadlo ji, jak dlouho to její tělo vydrží, a rozhodla se. Uvolnila celou svou sílu a vrátila ji do plic. Bylo to tak rychlé, až ji to samotnou překvapilo. Všechno doprovázelo všudypřítomné tělesné utrpení, ale na něj by si dokázala zvyknout. Nic jiného jí nezbude, jestli má vedle Jabela vydržet.
Zavrčela na Fernera. „Zmiz!“
Fernero ani nebyl překvapený.
„Ztichni, ženská. Uhni mi, jestli ho nechceš probudit sama,“ zavrčel a začal se sunout kupředu.
Merin se nenechala zastrašit. Byla menší než Fernero, slabší než on. Věděla, že proti němu nemá moc šancí, ale... Musela, potřebovala vybít ta muka ve svém nitru. Proto se na něj bez přemýšlení vrhla. Vychrlila na něj led, ten nejchladnější, jaký takhle oslabená dokázala.
Fernera ovanul ledový dech. Zatím nejsilnější, který zažil. Nebojoval však s ledovým drakem poprvé. Cele se obalil svým ohněm a vystartoval. Merin neměla šanci. Nečekaně dostala ránu jeho tlapou a svalila se na podlahu.
Jabel se probudil a první, co uviděl, ho málem zabilo. Fernero držel krk Merin v zubech a chystal se skousnout. Jabel na něj chtěl hned vystartovat, ale uslyšel jeho myšlenky.
Ani se nehni chlapečku a nic se jí nestane.
Jabel se zastavil, ale dál nepříjemně vrčel. Takový strach, jaký ho teď zaplavoval, ještě nezažil. Jen několik málo centimetrů drželo Merin naživu. Byla při vědomí, ale neschopná pohybu. Dusila se. Fernerovy čelisti byly smrtící pastí, která každým okamžikem mohla sklapnout.
„Co chceš?“ zazoufal Jabel.
To ti to nedošlo? Jsi moc nebezpečný, Jabele. Tvůj dar je nebezpečný. Ale znám způsob, jak ti neublížit, ani jí. Stačí přísahat a nechám ji být. Jinak...! Čelisti se víc sevřely a Merin přidušeně zaúpěla.
Jabel nevěděl co dělat.
„Jak ti mám přísahat, Fernero?“ Rezignoval.
Na svá křídla. Přísahou našemu rodu nejsvatější. Neexistuje drak, který by ji porušil. Pak ji nechám na pokoji. Pokud tedy nenapadne ona mě. Pak bych ji prostě musel zabít. To doufám chápeš.
Jabel se nadechl. Jestli jednou přísahá věrnost, nikdy se z ní už nevykoupí. Neznal Fernera dlouho, ale tento drak ho nikdy nenechá jít. Ale jestli ublíží Merin, tak vše bylo stejně zbytečné. Neodpustil by si to. Nikdy.
„Přísahám na svá křídla, že-“
„Tak to by stačilo, Fero. Nemusíš si tu hrát s tímhle mladým párkem.“ Neferien vesele vyšel z poza rohu. Tvářil se, jako by situace, která tu nastala, nebyla ničím výjimečná. Ba naopak – jako by to viděl na každém rohu.
Fernero jen vykulil oči. Jabel taktéž a Merin zasípala. Tím na sebe zase upoutala pozornost.
„Fero, to není zrovna fér.“ Zachichotal se sám svému vtipu. „Fero a fér. To by bylo nefér.“
Fernero skrz její krk a zuby vrčel nenávistí.
„Oba víme, že to neuděláš. Ještě před minutou bys to udělal, ale pokud jsem jako svědek, bylo by to hloupé. Zvlášť, když víš, že je mi jedno, jestli ji zabiješ. Jen by ses tím potopil.“
Fernero vyplivl Merin na podlahu. Ta to nečekala a rozplácla se. Jabel byl hned u ní a zakryl ji svým tělem. I když byla hrdá dračice, stejně se v jejích očích zrcadlil strach. Vždyť teď opravdu mohla umřít. Fernero se nad nimi jako by tyčil. Oba dva byli proti němu tak slabí.
Jabel přesto byl odhodlaný na něj skočit, pokud by si to ten drak rozmyslel. Místo toho Fernero odplivl na podlahu. Nenávistný pohled, který na všechny tři hodil, mluvil za vše. Příště tu nebude nikdo, kdo by vás zachránil. Pak odkráčel někam do hlubin jeskyně.
Neferien přišel k dvěma milencům, kteří se navzájem začali konejšit, a vzdychl.
„To bylo o fous. Chvíli jsem myslel, že to udělá. A opravdu můžete být rádi, že jsem se objevil teď a ne až za čtvrt hodiny.“
Jabel, který přestal lízat Merin krk, se na něj podíval.
„Proč jsi sem přišel?“
„Chtěl jsem si zajít na procházku a náhodou jsem šel tudy. Byl to chvilkový rozmar a teď jsem rád, že někdy poslouchám i tyhle iracionální nápady. Popravdě jsem už deset minut měl mít hlídku. Zibra nás už začala rozdělovat do trojic. Taky byste měli zjistit, s kým jste.“
Jabel i Merin se na sebe podívali.
„Promiňte, ale pochybuju, že jste ve stejném Křídle,“ konstatoval Neferien. „Měl bych vás prásknout Zibře. Myslím, že by ráda věděla, kdo s kým randí, ale je to vaše věc. Jen nezapomeňte na povinnosti. Jinak si užívejte do sytosti, když to dokážete.“
Otočil se a chtěl odejít.
„Děkuji,“ pronesla Merin tiše.
Jabel ji objal křídly a také poděkoval, i když neslyšně.
Neferien je sledoval s pootočenou hlavou. Měl smutný výraz ve tváři. Nevěřil, že jim to může vyjít.
Jabel se za chvíli oklepal a Merin automaticky snížila svůj chlad. Zavřela oči, aby před Jabelem skryla bolest, kterou jí to způsobovalo. Zadívala se na něj teprve v okamžiku, kdy si byla jistá, že nic nepozná.
„Měli bychom jít za Zibrou zjistit, kam nás přiřadila. Myslím, že už nás oba postrádají,“ otřela se tváří o Jabela a beze spěchu, s láskou ho políbila. „Uvidíme se,“ dodala tiše, když se od něj odtrhla. Naposledy se ocasem lehce dotkla toho Jabelova a vyrazila pryč.
---
Ve stejnou chvíli, kdy Fernero napadl Merin, se čtveřice draků chystala k odletu. Wolfie, Night, Ravier a Ivory byli Zibrou vybráni, aby zkontrolovali východ. Valkas jim prozradil, že se na jih žádní draci neodvažovali. Prý se tam někomu něco stalo a pak se tam přestalo létat.
Ravier se pousmál, když si vzpomněl, jak Zibra zuřila. Valkas byl totiž velice „užitečný“ zdroj informací. I když tu byl několik let, tak nikdy nevystrčil paty dál než pár kilometrů od hnízda. Jako noční strážce to nepotřeboval.
Podle toho, co Ravier věděl, tak tuto operaci dostal na starost on. A jediný cíl byl opatrný průzkum zakázané oblasti. Měl tam letět jen s Ivory, ale Mefisto trval na tom, aby se k nim přidali i Wolfie a Night. Potřebovali si zalétat.
Ravier to věděl také, ale měl strach, že se jim něco stane. Zibra ho nakonec ubezpečila, že to je dobrý nápad. Ti dva draci potřebovali létat. Night byl dobrý letec, ale neuměl se zapojit do dění letky. Zibra nikomu neřekla, co tehdy udělal, i když mohla. Kromě ní, Jabela a Fernera to nevěděl nikdo.
Wolfie zase patřila k horším letcům. Raději by byla podporou, ale Mefisto trval na tom, aby každý drak měl základní letové schopnosti.
Ivory si stoupla před Raviera.
„Opravdu. Co myslíš? Na jihu jsou lidé, a proto tam nelétáme. Na západě jsou velké lesy a pláně. Tam lovíme. Na severu jsou Hnízda a velké jezero, kde žije ten běs, ale co je na východě?“
„Nevím, Ivory. A proto se toho děsím. Nevím, proč Zibra vybrala zrovna mě jako vůdce tohoto letu. Necítím se na to.“
„Zibra moc dobře ví, proč to udělala. Jsi nejlepší letec na dlouhé vzdálenosti, co máme. A dokážeš si nechat klidnou hlavu, i když se schyluje k nejhoršímu. A to teď budeme potřebovat. Vůdce, který bude jako skála.“
Ravier o sobě pochyboval. Nikdy nevedl. Jen se nechal vést. Nadechl se a zavelel: „Připravit k odletu.“
Draci se seřadili u hlavního vchodu a v přesných intervalech vzlétli. Ravier je vedl směrem na sever a v potřebné vzdálenosti stočil na východ. Ať tam na ně čekalo cokoli, museli se tomu postavit. Ravier měl brzy dokázat, že vůdcem letu se může stát jen ten, kdo opravdu zachová chladnou hlavu v jakkoli těžké situaci.