Draci míří ke hvězdám 1
Dračí hory. Pradávné místo, odkud podle legend přišel život. První drak zrozen z ohnivé jiskry a sněhové vločky se tehdy posadil na nejvyšší horu. Zařval mocně k nebesům a vyřkl slova prosby.
Tehdy se nebesa slitovala a na zem se snesla dračice, naše pramatka. První drak a jeho družka začali obývat prázdnou zemi. Dostali chuť už nebýt sami. Tehdy se poprvé spojili a dali život novým drakům, praotcům, kteří si také své družky vyprosili z nebeských výšin. To bylo v dobách, kdy se sever a jih dělily rovným dílem. Nikde nebyla zima a nikde nebyl žár.
I. Velká událost
Jabel spěchal dlouhou chodbou na velké setkání. Přímo za ním ho následovala menší dračice. Jabel byl modrobílý drak. Nebyl nějak mohutný na svůj věk. Jeho nadoční růžky už byly vyvinuté, jak se sluší u mladého draka, ale ještě neměl tu jistotu v očích, která k nim patřila.
Otočil se na dračici a s obavou v hlase se zeptal: “Opravdu nevadí, že pospícháme? Já osobně bych tam ani nechtěl jít, ale musíme.”
Dračice se na něj usmála a cupitala dál. Na jeden jeho krok musela udělat dva.
Jabel se zastavil a nechal ji doběhnout až k jeho nohám. Okolo procházeli ostatní draci a také spěchali stejným směrem. Jabel nebyl tak mohutný jako většina z nich a navíc se zdálo, že je ostatní ignorují. Jabel zavrčel na jednoho modrého draka, který mu šlápl na ocas. Naštěstí nedošlápl a nebolelo to tak moc.
Podíval se na svou sestru, mladou dračici, která právě dospěla do stádia, kdy se mohla stát matkou. Měl proto o ni strach. Nejen, aby nenarazila na někoho, kdo ji jen využije. Ano. Byla naivní a svět by si s ní mohl ošklivě pohrát, ale hlavně proto, že už byla také ve věku, kdy stařešinové mají právo vyzvat draky, aby šli bojovat za hnízdo do některé ze sedmi letek.
Dnešní den byl jeden z těch dnů, kdy se konal výběr. Jednou za rok se konal tento sraz. A tento byl ještě výjimečný tím, že nebyl předem plánovaný.
Před několika dny se něco zlého stalo. Draci z Jižní hory přestali podávat hlášení a zdálo se, že zmizeli z povrchu země. Několik výprav, které se vydaly do těch končin, se vrátilo s prázdnou. Nenašly nic, co by dokazovalo, že se něco stalo. Vypadalo to, že jeskyně a Hnízdo opustili ve spěchu a neplánovaně. Nešlo poznat, kterým směrem se vydali, a nakonec pátrání ustalo.
Stařešinové se rozhodli, že Velké hnízdo nemůže být bez ochrany, a tak se tvořila celá nová jižní letka. Proto se všichni mladí draci museli shromáždit, aby z nich bylo vybráno.
Jabel se svojí sestrou Mikel dorazil do velké jeskyně. Žádná větší na světě nebyla. Byla tak velká, že stovky draků různých velikostí se do ní naskládaly na tuto velkou událost.
Jabel se postavil co nejblíže k pódiu. I tak ale byl od něj vzdálen okolo dvou kilometrů. Draci měli velice unikátní oči.. Vzdálenost nehrála roli, když něco opravdu chtěli vidět.
Rozhlédl se okolo sebe. Byl v části pro nižší draky, draky bez nějaké spojitosti s pradávnými rody. Kdo se narodil v jednom z prvních rodů, měl velkou šanci, že jednou bude stát v přední řadě a bude sám rozhodovat o tom, kdo z mladých draků vyrazí mimo Velké hnízdo.
Teď se zde sešli všichni mladí draci, aby si poslechli verdikt stařešiny, nejstaršího draka. Stařešina byl ohromný drak. Nikdy nevylézal z jeskyně a jen jednou za rok otevřel své oči. Ve chvíli, kdy promlouval s kapkami vody, která neustále padala z krápníků nad jeho hlavou.
Tak tomu bylo i nyní. Celá jeskyně ztichla a velký stařešina otevřel prvně jedno oko. Ospale zamžoural okolo sebe. Někde v davu se ozval dětský smích. Vzápětí přišlo hlasité plácnutí a smích přestal. Nejstarší otevřel i druhé oko a zamrkal. Z jeho hrdla se vydral zvuk podobný kašlání. Všichni čekali s napětím, co bude dál.
Pak se stařešina zadíval do celého toho shromáždění a promluvil: “Zdravím vás, děti. Je krásné vás vidět po tolika dlouhých chvílích.”
Dav se projevil hlasitým zařváním. Každý drak na tuto větu začal řvát k nebesům, které nemohli přes stěny hory vidět.
Jabel i Mikel se přidali k všeobecnému řevu.
Po chvíli ale stařešina zakašlal a všichni ztichli. Bylo to jako kouzlo. “Mladí. Přišla doba, kdy se musí udělat to, co se má. Jižní letka odletěla a nikdo neví kam. Je naší povinností se o to postarat. My staří už nemůžeme ochránit tato hnízda jako dřív. A proto jste tu vy. Nová generace a nová křídla, která budou hrdě bránit čest a budoucnost našeho života.”
Draci s napětím poslouchali. Nedovolili si vydat jediného hlásku, jediného zachraptění či zavrčení.
Stařešina je všechny probodával pohledem. Každý cítil, že velký drak hledá potenciální budoucí členy letky. Nikdo nevěděl, jak to pozná ještě před obřadem. Přesto jeho výběr nebýval mylný.
Po několika dlouhých minutách konečně začal jednat. Nadechl se a zařval. Celá jeskyně se otřásala se stejnou intenzitou jako při hulákání mladých. Pak i on utichl a začal poslouchat.
“Až pronesu vaše jméno mladí, přiletíte sem a postavíte se na plošinu vedle mne.”
Stařešina pronesl první jméno. “Mornat!”
Z jednoho konce draků nižší šlechty vyletěl poměrně velký červený drak. Jabel ho znal už z dřívějška. Mornat byl bojovník, který měl ale nehoráznou smůlu. I když vyhrál, nikdy neodešel nezraněn.
“Ravier!”
Z druhé strany sálu, kde také seděli nižší draci, se vznesl ohromný drak tmavě modré barvy. Tohohle Jabel neznal. Něco se mu na tomto draku zdálo opravdu majestátní.
“Jabel!”
Jabel ztuhl. Chvíli tomu nechtěl uvěřit. To, čemu se už několik let vyhýbal, se stalo skutečností. Velice neochotně se zvedl a připlachtil na pódium. Nestihl ani nic říct své malé sestře. Doufal, že bude mít možnost se s ní potom aspoň rozloučit.
“Ellena!”
Kousek od místa, kde původně stál Jabel, se vznesla dračice cihlově červené barvy. Hned poznal, že s ní nebude lehká řeč. Přistála vedle něj. Byla o trochu větší než on. Jabel se cítil malý vedle ní a toho obra na jeho pravé straně.
Dračice se na něj otočila a sjela ho nepříjemným pohledem. Zatřepal se a stáhl ocas v obranné a ponižující pozici. Draci, co stáli blízko, se pobaveně zachechtali a na dračici povzbudivě zapískali. Když je ale sjela pohledem, i oni stáhli ocasy.
“Merin!”
Krásná stříbrná dračice se postavila vedle Elleny. Jabel se stáhl ještě víc. Cítil z ní totiž chlad. I ona se zdála nesvá. Přesto se tvářila uvolněně.
“Mefisto.”
Celým sálem zavlnilo vzrušení. Mefisto, jeden z draků temné šlechty, poslední z temných draků. Jeho rod, ač nebyl početný, vždy míval zásadní slovo v rozhodování. Vždyť i stařešina patřil k rodu temných.
Mefisto byl černofialový drak. Ladně přistál vedlo Merin a nadále se nevěnoval nikomu jinému než sobě. Začal si čistit drápy a bylo mu očividně jedno, že ho celý dav pozoruje.
“Zibra!”
Dračice azurové barvy se vznesla z obecné části a hrdě přistála vedle Mefista. Byla mohutná a svalnatá. Podívala se po všech ostatních. Usmála se na ně a nadále usmívající se sledovala dav.
“Jirea!”
Zibra se zachvěla vzrušením, když se Jirea, menší drak než ona, barvy tmavě fialové, ne tak jako Mefisto, ale stejně tak krásně, postavil vedle ní. Políbili se před celým davem. Tím projelo vzrušené šuškání.
Jabel je oba znal. Bývali přáteli, ale dlouho se s nimi neviděl. Věděl, že se spojili a stali se párem. Rozhodně jim nedělalo potíž to vyjádřit před celým světem.
“Neferien!”
Z řady obecné části se vznesl tmavě modrý drak. Velice rychle a obratně přistál s otočkou na plošinu a jeho atletický kousek si přinesl potěšené zamlaskání dračích dam.
“Celena.”
Z temnoty na konci jedné vstupní jeskyně se vznesla velice svůdná dračice. Ne vzhledem, ale stylem letu. Každý mladý drak se rád díval na dračice a jejich lety. Tenhle byl vypilovaný k dokonalosti a někteří opravdu mladí draci dokonce začali slintat. Měla barvu půlnoci. Jabel ji nikdy neviděl, ale slýchal o ní. Teď pochopil, proč o ní mnozí draci básní. Přesto vše, co dělala, bylo jen škádlení mladých.
Velký stařešina se na ní podíval s obavou. Celena nepatřila k drakům odsud. Patřila k západní větvi a Hnízdu. Byla už jednou vybrána jako členka letky a jako jedna z mála přežila zkázu Západních hor. Poté, se její letka rozpadla, byla vybrána nová. Ona k ní ale už nepatřila. Všichni si mysleli, že navždy už zůstane zde. Osud jí ale vybral jinou cestu.
“Bluepeace!”
Modročerný drak atletické postavy se vznesl z obecné části a dosedl na plošinu. Nesklidil takové ovace jako dračice před ním, ale očividně mu to nevadilo.
“Mikel!”
Jabelovi se zastavilo srdce. Z místa, kde ji opustil, opatrně a nesměle vyletěla jeho sestra. Byla velice malá oproti ostatním drakům. Doplachtila vedle Bluepeace a pozdravila ho. Ten ji přátelsky pozdravil také a náhle se otřepal. Ucítil totiž ve svém těle něco nebo někoho. Rozhlížel se okolo, ale nic důležitého nepostřehl.
Jabel se vzpamatoval. Zase použil svůj dar dřív, než se ovládl. Jistá dávka studu ho zaplavila a raději se tím směrem už nedíval.
Trpěl totiž komplexem staršího bratra. U draků se často nestávalo, že stejná dračice a drak měli dráčata víc jak jednou. Pokud se to náhodou stalo, tak se sourozenci povětšinou zabíjeli. Proto, aby přežili jen ti nejsilnější potomci. U Jabela a Mikel to bylo jiné. Ochránil ji proti jiným bratrům a všechny zabil. Ještě jako dráče si neuvědomujete, co děláte a jednáte čistě pudově. Ale Mikel nedokázal zabít.
“Varius!”
Jabel se málem svalil z plošinky. Největší rváč a nápadník Mikel je ve stejné letce jako ona a on?! Tak tak se udržel, aby nevyletěl naproti tomu tmavě zelenému drakovi. Jabel by ho nejraději připravil o veškeré chlouby dračího samce. Veškeré.
“Ivory!”
Další dračice, bělejší než ta dřívější, se vznesla do vzduchu a přistála vedle Varia. Ten k ní prohodil něco, co Jabel neslyšel. Pak se Varius stáhl zpátky před jejími pařáty. Mikel se vrhla vpřed a i když byla malá, naštvaně začala řvát na větší dračici. Ta jen něco očividně arogantně pronesla a dál si jich nevšímala.
Jabel si chvíli myslel, že se snad začnou rvát. Naštěstí se to nestalo, přesto ho jednání jeho sestry ho překvapilo. Vypadalo to, že ji na Variovi dost záleželo. O tom si s ní ale promluví později.
“Wolfie!”
Dračice, také bílé barvy, se vznesla z plošinky kousek od hlavního pódia. Když dosedala, škobrtla o svou vlastní nohu a spadla jak široká, tak dlouhá na podlahu. Mezi draky se ozval pobavený šum i znepokojení. Jabel se jim nedivil. Do letky se obvykle vybírali draci, kteří byli něčím unikátní. A tady se zatím setkali jen asi tří nebo čtyři. Ostatní nevypadali na hrdé válečníky.
Wolfie se zvedla, oklepala a hrdě, ale nesměle postavila na konec řady.
“Night Breeze!”
Dračice začaly v jednom rohu pištět a vydávat chtivé zvuky. Červený drak se zvedl z jejich houfu a vyrazil k pódiu. Než tam doletěl, ještě udělal salto. Zamával jim a přistál vedle Wolfie. Ta od něj poplašeně odskočila, když se na ni svůdně podíval.
“Fernero!”
Davem se ozvalo nesouhlasné zabučení. Jabel nevěděl, o koho se jedná. Vždyť ten černý drak, co vyletěl z hnízda vyšší šlechty, se nezdál byt špatný, než dosedl a málem převálcoval Night Breeze. Ani se mu neomluvil a když Night po něm vystartoval, tak se Fernero mistrně otočil a uhnul. Night mu spadl nohám.
Fernero si stoupl na jeho hlavu. V tu chvíli se jeskyní ozvalo nenávistné zaburácení Stařešiny. Fernero se podíval na něj svým zvláštním pohledem a přehlušil svým řevem jeho vlastní.
Všichni se vyděsili. Ten řev znamenal jen jedno. Já tě nahradím! Chvíli napětí po chvíli sám Fernero ukončil omluvným, ale arogantním gestem.
Night Breeze mezitím vstal a poněkud zmateně se rozhlédl kolem. Pak zahanben si také stoupl do řady a čekal.
Fernero byl velice nebezpečný. To poznali všichni. Varius se po něm chtivě podíval. Jabel věděl, že ti dva se někdy střetnou.
Stařešina dál pokračoval: “Belsevan!”
Mohutný, stejně jako Ravier tmavě modrý drak se vznesl z prostřední řady. Hrdě doletěl až k pódiu, kde se postavil vedle Fernera. Ten mu nevěnoval moc pozornosti. Belsevan se hrdě zadíval do publika a pak na stařešinu.
Všichni čekali, kdo bude dál. Místo toho se ale stařešina zarazil. Vydal velice nepříjemný zvuk podobný kašli a vydechl oblak kouře.
“Představuji vám novou Jižní letku. Jsou to draci a dračice vybrané kapkami tak, jak se dělo před nimi a bude dít dál.” Natočil svou ohromnou hlavu k nim. Byla větší než Jabel. “Mladí, vás čeká cesta do neznáma. Jste naší nadějí na lepší a klidný život. Prosím vás, žádám vás. Chraňte svými životy Jižní horu. Je to poslední víska proti lidské hrozbě. Lidé nás nenávidí. Byli jsme tu před nimi a stejně tak budeme i po nich. Jsou jen chvilkovým pobavením naší země. Nebojte se jich, naše děti. My jsme národ vyvolený k věčnému životu. Nevyhledávejte zbytečné střety. My nejsme ti, co útočí, ale oni. Jen braňte své domovy, své lásky a sny. “ Velký drak zachraptěl a znova zavřel své velké oko. Jedním se ale stále díval na přítomný dav. “Věřte jim, dračí děti. Oni nás ochrání.”
Pak zavřel i druhé a znova usnul pravidelným spánkem.
Jabel nevěděl, co bude dál. Nikdo je neinstruoval, a tak tam jen stáli. Až po chvíli k nim přistáli dva velcí zelení draci, dvojčata. “Poleťte. Musíme vás připravit. Zítra večer se vypravíte na jih. Zdravíme vás, nové Jižní křídlo.“
Jabel se podíval na ostatní. Skoro všichni přikývli a vyrazili za dvěma zelenými velikány, kteří vzlétli a letěli do jedné z postranních jeskyní. Doufal, že dostane možnost si promluvit se svou sestrou. Potřeboval ji a věřil, že ona potřebuje jeho. Pak také vzlétl a následoval svou novou rodinu.
Tehdy se nebesa slitovala a na zem se snesla dračice, naše pramatka. První drak a jeho družka začali obývat prázdnou zemi. Dostali chuť už nebýt sami. Tehdy se poprvé spojili a dali život novým drakům, praotcům, kteří si také své družky vyprosili z nebeských výšin. To bylo v dobách, kdy se sever a jih dělily rovným dílem. Nikde nebyla zima a nikde nebyl žár.
I. Velká událost
Jabel spěchal dlouhou chodbou na velké setkání. Přímo za ním ho následovala menší dračice. Jabel byl modrobílý drak. Nebyl nějak mohutný na svůj věk. Jeho nadoční růžky už byly vyvinuté, jak se sluší u mladého draka, ale ještě neměl tu jistotu v očích, která k nim patřila.
Otočil se na dračici a s obavou v hlase se zeptal: “Opravdu nevadí, že pospícháme? Já osobně bych tam ani nechtěl jít, ale musíme.”
Dračice se na něj usmála a cupitala dál. Na jeden jeho krok musela udělat dva.
Jabel se zastavil a nechal ji doběhnout až k jeho nohám. Okolo procházeli ostatní draci a také spěchali stejným směrem. Jabel nebyl tak mohutný jako většina z nich a navíc se zdálo, že je ostatní ignorují. Jabel zavrčel na jednoho modrého draka, který mu šlápl na ocas. Naštěstí nedošlápl a nebolelo to tak moc.
Podíval se na svou sestru, mladou dračici, která právě dospěla do stádia, kdy se mohla stát matkou. Měl proto o ni strach. Nejen, aby nenarazila na někoho, kdo ji jen využije. Ano. Byla naivní a svět by si s ní mohl ošklivě pohrát, ale hlavně proto, že už byla také ve věku, kdy stařešinové mají právo vyzvat draky, aby šli bojovat za hnízdo do některé ze sedmi letek.
Dnešní den byl jeden z těch dnů, kdy se konal výběr. Jednou za rok se konal tento sraz. A tento byl ještě výjimečný tím, že nebyl předem plánovaný.
Před několika dny se něco zlého stalo. Draci z Jižní hory přestali podávat hlášení a zdálo se, že zmizeli z povrchu země. Několik výprav, které se vydaly do těch končin, se vrátilo s prázdnou. Nenašly nic, co by dokazovalo, že se něco stalo. Vypadalo to, že jeskyně a Hnízdo opustili ve spěchu a neplánovaně. Nešlo poznat, kterým směrem se vydali, a nakonec pátrání ustalo.
Stařešinové se rozhodli, že Velké hnízdo nemůže být bez ochrany, a tak se tvořila celá nová jižní letka. Proto se všichni mladí draci museli shromáždit, aby z nich bylo vybráno.
Jabel se svojí sestrou Mikel dorazil do velké jeskyně. Žádná větší na světě nebyla. Byla tak velká, že stovky draků různých velikostí se do ní naskládaly na tuto velkou událost.
Jabel se postavil co nejblíže k pódiu. I tak ale byl od něj vzdálen okolo dvou kilometrů. Draci měli velice unikátní oči.. Vzdálenost nehrála roli, když něco opravdu chtěli vidět.
Rozhlédl se okolo sebe. Byl v části pro nižší draky, draky bez nějaké spojitosti s pradávnými rody. Kdo se narodil v jednom z prvních rodů, měl velkou šanci, že jednou bude stát v přední řadě a bude sám rozhodovat o tom, kdo z mladých draků vyrazí mimo Velké hnízdo.
Teď se zde sešli všichni mladí draci, aby si poslechli verdikt stařešiny, nejstaršího draka. Stařešina byl ohromný drak. Nikdy nevylézal z jeskyně a jen jednou za rok otevřel své oči. Ve chvíli, kdy promlouval s kapkami vody, která neustále padala z krápníků nad jeho hlavou.
Tak tomu bylo i nyní. Celá jeskyně ztichla a velký stařešina otevřel prvně jedno oko. Ospale zamžoural okolo sebe. Někde v davu se ozval dětský smích. Vzápětí přišlo hlasité plácnutí a smích přestal. Nejstarší otevřel i druhé oko a zamrkal. Z jeho hrdla se vydral zvuk podobný kašlání. Všichni čekali s napětím, co bude dál.
Pak se stařešina zadíval do celého toho shromáždění a promluvil: “Zdravím vás, děti. Je krásné vás vidět po tolika dlouhých chvílích.”
Dav se projevil hlasitým zařváním. Každý drak na tuto větu začal řvát k nebesům, které nemohli přes stěny hory vidět.
Jabel i Mikel se přidali k všeobecnému řevu.
Po chvíli ale stařešina zakašlal a všichni ztichli. Bylo to jako kouzlo. “Mladí. Přišla doba, kdy se musí udělat to, co se má. Jižní letka odletěla a nikdo neví kam. Je naší povinností se o to postarat. My staří už nemůžeme ochránit tato hnízda jako dřív. A proto jste tu vy. Nová generace a nová křídla, která budou hrdě bránit čest a budoucnost našeho života.”
Draci s napětím poslouchali. Nedovolili si vydat jediného hlásku, jediného zachraptění či zavrčení.
Stařešina je všechny probodával pohledem. Každý cítil, že velký drak hledá potenciální budoucí členy letky. Nikdo nevěděl, jak to pozná ještě před obřadem. Přesto jeho výběr nebýval mylný.
Po několika dlouhých minutách konečně začal jednat. Nadechl se a zařval. Celá jeskyně se otřásala se stejnou intenzitou jako při hulákání mladých. Pak i on utichl a začal poslouchat.
“Až pronesu vaše jméno mladí, přiletíte sem a postavíte se na plošinu vedle mne.”
Stařešina pronesl první jméno. “Mornat!”
Z jednoho konce draků nižší šlechty vyletěl poměrně velký červený drak. Jabel ho znal už z dřívějška. Mornat byl bojovník, který měl ale nehoráznou smůlu. I když vyhrál, nikdy neodešel nezraněn.
“Ravier!”
Z druhé strany sálu, kde také seděli nižší draci, se vznesl ohromný drak tmavě modré barvy. Tohohle Jabel neznal. Něco se mu na tomto draku zdálo opravdu majestátní.
“Jabel!”
Jabel ztuhl. Chvíli tomu nechtěl uvěřit. To, čemu se už několik let vyhýbal, se stalo skutečností. Velice neochotně se zvedl a připlachtil na pódium. Nestihl ani nic říct své malé sestře. Doufal, že bude mít možnost se s ní potom aspoň rozloučit.
“Ellena!”
Kousek od místa, kde původně stál Jabel, se vznesla dračice cihlově červené barvy. Hned poznal, že s ní nebude lehká řeč. Přistála vedle něj. Byla o trochu větší než on. Jabel se cítil malý vedle ní a toho obra na jeho pravé straně.
Dračice se na něj otočila a sjela ho nepříjemným pohledem. Zatřepal se a stáhl ocas v obranné a ponižující pozici. Draci, co stáli blízko, se pobaveně zachechtali a na dračici povzbudivě zapískali. Když je ale sjela pohledem, i oni stáhli ocasy.
“Merin!”
Krásná stříbrná dračice se postavila vedle Elleny. Jabel se stáhl ještě víc. Cítil z ní totiž chlad. I ona se zdála nesvá. Přesto se tvářila uvolněně.
“Mefisto.”
Celým sálem zavlnilo vzrušení. Mefisto, jeden z draků temné šlechty, poslední z temných draků. Jeho rod, ač nebyl početný, vždy míval zásadní slovo v rozhodování. Vždyť i stařešina patřil k rodu temných.
Mefisto byl černofialový drak. Ladně přistál vedlo Merin a nadále se nevěnoval nikomu jinému než sobě. Začal si čistit drápy a bylo mu očividně jedno, že ho celý dav pozoruje.
“Zibra!”
Dračice azurové barvy se vznesla z obecné části a hrdě přistála vedle Mefista. Byla mohutná a svalnatá. Podívala se po všech ostatních. Usmála se na ně a nadále usmívající se sledovala dav.
“Jirea!”
Zibra se zachvěla vzrušením, když se Jirea, menší drak než ona, barvy tmavě fialové, ne tak jako Mefisto, ale stejně tak krásně, postavil vedle ní. Políbili se před celým davem. Tím projelo vzrušené šuškání.
Jabel je oba znal. Bývali přáteli, ale dlouho se s nimi neviděl. Věděl, že se spojili a stali se párem. Rozhodně jim nedělalo potíž to vyjádřit před celým světem.
“Neferien!”
Z řady obecné části se vznesl tmavě modrý drak. Velice rychle a obratně přistál s otočkou na plošinu a jeho atletický kousek si přinesl potěšené zamlaskání dračích dam.
“Celena.”
Z temnoty na konci jedné vstupní jeskyně se vznesla velice svůdná dračice. Ne vzhledem, ale stylem letu. Každý mladý drak se rád díval na dračice a jejich lety. Tenhle byl vypilovaný k dokonalosti a někteří opravdu mladí draci dokonce začali slintat. Měla barvu půlnoci. Jabel ji nikdy neviděl, ale slýchal o ní. Teď pochopil, proč o ní mnozí draci básní. Přesto vše, co dělala, bylo jen škádlení mladých.
Velký stařešina se na ní podíval s obavou. Celena nepatřila k drakům odsud. Patřila k západní větvi a Hnízdu. Byla už jednou vybrána jako členka letky a jako jedna z mála přežila zkázu Západních hor. Poté, se její letka rozpadla, byla vybrána nová. Ona k ní ale už nepatřila. Všichni si mysleli, že navždy už zůstane zde. Osud jí ale vybral jinou cestu.
“Bluepeace!”
Modročerný drak atletické postavy se vznesl z obecné části a dosedl na plošinu. Nesklidil takové ovace jako dračice před ním, ale očividně mu to nevadilo.
“Mikel!”
Jabelovi se zastavilo srdce. Z místa, kde ji opustil, opatrně a nesměle vyletěla jeho sestra. Byla velice malá oproti ostatním drakům. Doplachtila vedle Bluepeace a pozdravila ho. Ten ji přátelsky pozdravil také a náhle se otřepal. Ucítil totiž ve svém těle něco nebo někoho. Rozhlížel se okolo, ale nic důležitého nepostřehl.
Jabel se vzpamatoval. Zase použil svůj dar dřív, než se ovládl. Jistá dávka studu ho zaplavila a raději se tím směrem už nedíval.
Trpěl totiž komplexem staršího bratra. U draků se často nestávalo, že stejná dračice a drak měli dráčata víc jak jednou. Pokud se to náhodou stalo, tak se sourozenci povětšinou zabíjeli. Proto, aby přežili jen ti nejsilnější potomci. U Jabela a Mikel to bylo jiné. Ochránil ji proti jiným bratrům a všechny zabil. Ještě jako dráče si neuvědomujete, co děláte a jednáte čistě pudově. Ale Mikel nedokázal zabít.
“Varius!”
Jabel se málem svalil z plošinky. Největší rváč a nápadník Mikel je ve stejné letce jako ona a on?! Tak tak se udržel, aby nevyletěl naproti tomu tmavě zelenému drakovi. Jabel by ho nejraději připravil o veškeré chlouby dračího samce. Veškeré.
“Ivory!”
Další dračice, bělejší než ta dřívější, se vznesla do vzduchu a přistála vedle Varia. Ten k ní prohodil něco, co Jabel neslyšel. Pak se Varius stáhl zpátky před jejími pařáty. Mikel se vrhla vpřed a i když byla malá, naštvaně začala řvát na větší dračici. Ta jen něco očividně arogantně pronesla a dál si jich nevšímala.
Jabel si chvíli myslel, že se snad začnou rvát. Naštěstí se to nestalo, přesto ho jednání jeho sestry ho překvapilo. Vypadalo to, že ji na Variovi dost záleželo. O tom si s ní ale promluví později.
“Wolfie!”
Dračice, také bílé barvy, se vznesla z plošinky kousek od hlavního pódia. Když dosedala, škobrtla o svou vlastní nohu a spadla jak široká, tak dlouhá na podlahu. Mezi draky se ozval pobavený šum i znepokojení. Jabel se jim nedivil. Do letky se obvykle vybírali draci, kteří byli něčím unikátní. A tady se zatím setkali jen asi tří nebo čtyři. Ostatní nevypadali na hrdé válečníky.
Wolfie se zvedla, oklepala a hrdě, ale nesměle postavila na konec řady.
“Night Breeze!”
Dračice začaly v jednom rohu pištět a vydávat chtivé zvuky. Červený drak se zvedl z jejich houfu a vyrazil k pódiu. Než tam doletěl, ještě udělal salto. Zamával jim a přistál vedle Wolfie. Ta od něj poplašeně odskočila, když se na ni svůdně podíval.
“Fernero!”
Davem se ozvalo nesouhlasné zabučení. Jabel nevěděl, o koho se jedná. Vždyť ten černý drak, co vyletěl z hnízda vyšší šlechty, se nezdál byt špatný, než dosedl a málem převálcoval Night Breeze. Ani se mu neomluvil a když Night po něm vystartoval, tak se Fernero mistrně otočil a uhnul. Night mu spadl nohám.
Fernero si stoupl na jeho hlavu. V tu chvíli se jeskyní ozvalo nenávistné zaburácení Stařešiny. Fernero se podíval na něj svým zvláštním pohledem a přehlušil svým řevem jeho vlastní.
Všichni se vyděsili. Ten řev znamenal jen jedno. Já tě nahradím! Chvíli napětí po chvíli sám Fernero ukončil omluvným, ale arogantním gestem.
Night Breeze mezitím vstal a poněkud zmateně se rozhlédl kolem. Pak zahanben si také stoupl do řady a čekal.
Fernero byl velice nebezpečný. To poznali všichni. Varius se po něm chtivě podíval. Jabel věděl, že ti dva se někdy střetnou.
Stařešina dál pokračoval: “Belsevan!”
Mohutný, stejně jako Ravier tmavě modrý drak se vznesl z prostřední řady. Hrdě doletěl až k pódiu, kde se postavil vedle Fernera. Ten mu nevěnoval moc pozornosti. Belsevan se hrdě zadíval do publika a pak na stařešinu.
Všichni čekali, kdo bude dál. Místo toho se ale stařešina zarazil. Vydal velice nepříjemný zvuk podobný kašli a vydechl oblak kouře.
“Představuji vám novou Jižní letku. Jsou to draci a dračice vybrané kapkami tak, jak se dělo před nimi a bude dít dál.” Natočil svou ohromnou hlavu k nim. Byla větší než Jabel. “Mladí, vás čeká cesta do neznáma. Jste naší nadějí na lepší a klidný život. Prosím vás, žádám vás. Chraňte svými životy Jižní horu. Je to poslední víska proti lidské hrozbě. Lidé nás nenávidí. Byli jsme tu před nimi a stejně tak budeme i po nich. Jsou jen chvilkovým pobavením naší země. Nebojte se jich, naše děti. My jsme národ vyvolený k věčnému životu. Nevyhledávejte zbytečné střety. My nejsme ti, co útočí, ale oni. Jen braňte své domovy, své lásky a sny. “ Velký drak zachraptěl a znova zavřel své velké oko. Jedním se ale stále díval na přítomný dav. “Věřte jim, dračí děti. Oni nás ochrání.”
Pak zavřel i druhé a znova usnul pravidelným spánkem.
Jabel nevěděl, co bude dál. Nikdo je neinstruoval, a tak tam jen stáli. Až po chvíli k nim přistáli dva velcí zelení draci, dvojčata. “Poleťte. Musíme vás připravit. Zítra večer se vypravíte na jih. Zdravíme vás, nové Jižní křídlo.“
Jabel se podíval na ostatní. Skoro všichni přikývli a vyrazili za dvěma zelenými velikány, kteří vzlétli a letěli do jedné z postranních jeskyní. Doufal, že dostane možnost si promluvit se svou sestrou. Potřeboval ji a věřil, že ona potřebuje jeho. Pak také vzlétl a následoval svou novou rodinu.