Tvorba - Texty

Na obrazovce se rozsvítilo varování o selhávajícím nadsvětelném pohonu. Aurius se k ní okamžitě přesunul a tlapu se opřel o řídící panel. V jeho pronikavě modrých očích se objevil strach, věděl totiž, že ke svému cíli to má příliš daleko na to, aby to jeho poškozená loď zvládla. Co ho však děsilo více, byla prázdnota této části galaxie, žádná civilizace, žádné planety, nic. Dokonce i černá díra by mu v tu chvíli byla milejší než prázdnota této části vesmíru.
Z další obrazovky se najednou vynořila zpráva o nalezené hvězdě, jenž byla doprovázena hlasitým zvukovým signálem. Aurius se ohlédl a jeho tělem prostoupil pocit naděje. Jednalo se sice o malou hvězdu, u níž byla pravděpodobnost výskytu obyvatelných planet relativně nízká, ale pořád lepší než nic. Aurius nečekal a změnil kurz k nově nalezené hvězdě. Ani ho neznepokojovala její absence na jakýchkoliv hvězdných mapách.

Ze strojovny se ozval tlumený výbuch a loď sebou škubla, jakoby narazila do zdi. Aurius se ani nepodíval na obrazovku oznamující ztrátu nadsvětelného pohonu, jen vypnul zvukovou výstrahu a sám pro sebe si poznamenal, že jej alespoň nemusel vypínat. Již měl v plánu spustit nízko rozsahové skenery, aby prozkoumal okolí hvězdy, ale počítač jej zastavil se správou, že se řítí do atmosféry planety. Aurius jen chvíli nevěřícně civěl. Potom spustil kamery, jelikož kokpit kvůli ochraně neměl žádná okna.
Pohled na planetu, na kterou se řítil, jej uchvátil, již z prvního pohledu tato planeta oplývala životem. Obrovské oceány se střetávaly s pevninou oplývající zelení. Uprostřed kontinentů se rozléhaly pouště a na pólech se třpytily rozsáhlé ledové plochy. Z tohoto nádherného pohledu jej však vyrušil další zběsilý alarm, tentokrát oznamující nefunkčnost antigravitačního pole.

Aurius se probudil poté, co byl omráčen při dopadu lodi. I když jsou draci schopni snést obrovské přetížení, tak tohle bylo moc i na něj. Za přežití mohl děkovat jen konstrukci jeho lodě, která byla designována pro lety v atmosféře, takže byla schopná klouzavého letu i bez antigravitačního pole.
Chvíli se vzpamatovával z pádu, poté se však přesunul k řídícímu panelu, který mu okamžitě směle oznámil, že další polovina systémů nefunguje. Naštěstí pro Auriuse zůstal analyzátor atmosféry relativně nepoškozen. Alespoň dost na to aby mu oznámil, že atmosféra není toxická a je v ní dostatečné množství kyslíku. Oddychl si, alespoň nepřistál na planetě, kde by se udusil.
Po chvíli studování atmosféry se Aurius rozhodl vyrazit na průzkum, stejně mu nic jiného nezbývalo. Vydal se tedy do zbrojnice, kde na sebe navlékl trivolové brnění, které na sobě mělo tryskové motory, jenž pomáhaly při letu snížit vynaloženou energii a mnohonásobně zvýšit rychlost. Dále si vzal kulo-plazmovou pušku, jenž byla nově zavedena do výzbroje, protože její palebná síla, kompaktnost a univerzálnost daleko převyšovala jiné zbraně. Ještě pár zásobníků, zbraň připevnit na záda a Aurius Byl připraven vydat se vstříc novému světu.
Rampa jeho lodě pomalu začala klesat a na Auriuse dýchl vnější vzduch. Ten jej nasál do svých nozder a snažil se rozpoznat veškeré pachy, které obsahoval. Ve vzduchu cítil pronikavou vůni dřevin, omamnou vůni květin a několik desítek pachů, které pro něj byly úplně neznámé. Po několika dalších vdechnutích si uvědomil, že vnější atmosféra je mnohem bohatší na kyslík než ta co je v lodi.
Jakmile se rampa dotkla země Aurius se vydal kupředu. Konečně se mu otevřel pohled na místo, kde dopadl. Byla to obrovská zelená louka, již dominoval malý lesík, ten byl však rozseknut vedví brázdou po pádu jeho lodě. Aurius náhle zahlédl nějaký pohyb uvnitř tohoto lesíku, avšak byl příliš daleko na to, aby byl schopen identifikovat zdroj tohoto pohybu, a proto se rozhodl přiblížit.
Po cestě si sundal svou zbraň ze zad a byl připraven na cokoli. Když se však dostal k lesíku pohyb v něm ustal. Aurius tikal pohledem po okraji lesa, když tu se za ním ozval zvuk. Okamžitě se otočil připraven vystřelit. Avšak to co uviděl, jej zastavilo.
Stál tam totiž drak, ne však stejného druhu jako on. Svou velikostí byl trochu větší než Aurius. Jeho sněhově bílá srst, zpod níž na některých místech vykukovaly bílé šupiny, se třpytila ve slunečním světle. Křídla, jen o maličko šedší barvy než zbytek těla, měl trochu roztažené směrem za sebe, aby byl schopen se udržet na dvou. Jeho hlavu zdobily dva rohy vyrůstající zpoza lebky. Pravý z nich se pyšnil ozdobou vytvořenou z kůže a dvou různobarevných pírek.
Jakmile si Aurius všiml ozdůbky sklopil zbraň a v naději že se jedná o inteligentního tvora se pokusil komunikovat.
„Zdravím, mé jméno je Aurius.“ Zkusil to nejprve ve své řeči. Drak však neodpověděl, jen poodstoupil dozadu a nechápavě se na něj podíval. Aurius to tedy zkusil ještě v několika galaktických řečech, avšak marně. Drak se na něj stále se zaujetím díval, dokonce se Auriusi zdálo, že se tím dokonce i baví. Nakonec bílý drak také promluvil, avšak Aurius mu nerozuměl ani slovo.
Po několika marných pokusech obou stran o komunikaci bílý drak natáhl tlapu před Čenich Auriuse a něco řekl ve své řeči. Z tlapy se mu najednou vydralo několik modrých pramínků energie a namířily si to přímo do jeho čumáku. Aniž by stihl nějak zareagovat, Auriuse rozbolela hlava, jakoby mu do ní někdo začal bušit kladivem. Bolest byla tak silná, že mu podlomila nohy. S bolestivým křikem se svalil na zem, kde ho naštěstí veškerá bolest přešla.
„Jejda, to jsem nechtěla, vážně se omlouvám, já tohle moc neumím.“ ozvalo se z bílé dračice.
„Co to?! Jak to že ti rozumím?“ zeptal se nechápavě Aurius.
„Naučila jsem tě mou řeč.“ Hrdě oznámila „teď si alespoň můžeme popovídat.“
„Jak sakra??“ zeptal se zase Aurius a začal se zvedat ze země.
„Nedělej, že nevíš,“ řekla s tónem v hlasu jako by to vysvětlovala malému dráčeti „raději mi řekni, jak se jmenuješ.“
„Aurius, jak ty?“ odpověděl a pořád přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.
„Raywille jméno mé“ řekla a se zaujetím si prohlédla celou Auriusovu výbavu kterou měl na sobě.
„Nevěděla jsem, že lesní draci nosí brnění a navíc ze zlata.“
„To není zlato, to je trivol.“ Odpověděl automaticky Aurius protože byl zvyklý na záměnu těchto dvou kovů neznalci.
„Počkat, lesní drak?“ udivil se, když si uvědomil co vlastně Raywille řekla.
„Cože, ty nejsi lesní drak? Ale vždyť podle všeho co jsem četla, mají jedině lesní draci zelené šupiny.“ Totálně se udivila a zpoza zad vytáhla knihu v koženém obalu, na němž byl vyryt znak připomínající draka, a začala v ní listovat. Aurius jen nevěřícně na knížku vykulil oči, neviděl totiž, že by Raywille měla jakýkoliv batoh, nebo cokoliv kde by ji mohla schovat.
Raywille přestala listovat a začala střídavě tikat pohledem z knížky na Auriuse.
„Vážně, ty nejsi lesní drak, jsi větší, udržíš se na dvou a vypadá to, že jsi tady sám.“ Jakmile to dořekla, zavřela knihu a strčila si ji zpět za záda.
„Odkud tedy vlastně pocházíš?“ zeptala se Raywille.
„Z vesmíru.“ Zněla krátká odpověď Auriuse.
„Aha, o téhle zemi jsem ještě neslyšela, kde se nachází?“ zeptala se ho.
Aurius nevěděl, co na to má říct, tak jen zvedl tlapu a ukázal směrem nahoru.
Raywille se zasmála: „Nedělej si srandu, andělé nevypadají jako ty.“
„Cožpak ty jsi neviděla tu padající ohnivou kouli?“ řekl jí Aurius a v mysli přemýšlel, jak vysvětlí, že to byla jeho loď.
„To bylo tvoje kouzlo?? Úžasné, to musíš být docela dobrý mág, že je umíš sesílat.“ Řekla Raywille s respektem v hlase.
„Kouzlo?“ udivil se Aurius „však kouzla neexistují.“ Jakmile to dořekl Raywille se tak rozesmála, že spadla na zem a jen se popadala za břicho. Aurius se na ni chvíli jen nechápavě díval, poté si však vzpomněl na výcvik, kde mu říkali, že rasy s mnohonásobně nižší technologií tu jeho budou mít za kouzla.
Chvíli trvalo než se Raywille dosmála, Aurius tomu svým smíchem taky moc nepomohl.
„Vypadá to, že jsem potkala prvního kouzelníka se smyslem pro humor.“ Řekla Raywille když se konečně dostatečně uklidnila.
„To ano,“ pousmál se Aurius a rozhodl se, že si na něj zahraje „nevíš kde je nejbližší vesnice? Rád bych si po takovém kouzle trochu odpočinul.“
„Jistě, jestli ti však nevadí přítomnost nedračích tvorů.“ Řekla Raywille a aniž by čekala na odpověď, máchla několikrát křídly a vydala se směrem pryč od lodě. Aurius ji tedy následoval. Pro jistotu však dálkově aktivoval kupodivu plně funkční maskovací systémy jeho lodě.

Dosedli doprostřed náměstí malé vesnice. I když z výšky vypadalo velmi rušně tak nyní zde nebylo ani živáčka.
„Vím, že na nás draky nejsou zvyklí, ale tohle jsem nečekala.“ Řekla Raywille a zadívala se na opuštěný stánek se zeleninou. Aurius chtěl říct taky nějakou trefnou narážku, ale ještě než se stihl nadechnout, všiml si přicházející osoby z jedné z uliček. Dle oblečení Aurius usoudil, že se jedná o lidského kněze.
„Mocní draci, naše vesnice se velice omlouvá, ale nebyli jsme schopni nashromáždit veškeré zásoby, o které jste žádali.“ Řekl kněz skloněn málem až k zemi a nebýt jeho kříže, o který se opíral, jistě by na ní skončil.
„To se mi nějak nezdá, žádný známý dračí druh nijak lidi nevyužívá.“ Zašeptala Raywille a podezřívavě se podívala na Auriuse.
„Snad nemyslíš, že já?“ odpověděl ji na to Aurius.
Kněz si zatím říkal plno omluvných vět a dalších nesmyslů. Aurius si uvědomil, že jeho řeč spíše vypadala, jakoby chtěl jen získat čas. Ale proč?
Náhle se Auriusi na zádech objevil výbuch a nebýt jeho brnění taky by jej těžce zranil.
Okamžitě si sundal zbraň ze zad a otočil se. Stál tam jediný človíček a máchal s holí v ruce. Aurius neváhal a vystřelil. Projektil doletěl přesně ke svému cíli, avšak místo výbuchu se jen od človíčka rozletěly žlutomodré pramínky energie. Aurius se na to jen nechápavě díval, přece plazma při kontaktu s čímkoli pevným vybuchuje. Člověk byl však také překvapen, v jeho břiše se totiž od teď nacházela několikacentimetrová díra. Chytil se za ni a skácel se k zemi.
Jak to uviděla Raywille tak se jedním máchnutím křídly přesunula k člověku, jenž v bolestech pomalu umíral. Aurius ji následoval. Človíček naposledy zalapal po dechu a z rukou upustil dřevěnou hůl. Raywille od něj s děsem v očích odstoupila. Aurius se začal natahovat pro hůl.
„NE!“ zastavila jej Raywille. „Ta hůl je prokletá, nesmíš na ni sahat!“
„Cože?“ zarazil se Aurius. „No uvidíme tedy.“ Pousmál se a na svém náramku aktivoval skenování. Projel náramkem nad holí a čekal.
„Co to děláš?“ zeptala se Raywille.
„Nic, jen se dívám, co tahle hůl dokáže.“ Odpověděl. Z náramku se náhle ozvalo krátké zapípání. Sken hotov. Aurius jej tedy začal studovat. Jednalo se o hůl vyrobenou ze dřeva podobného lískovému, v jejíž hlavici byl zasazen topaz, avšak žádné známky o jakékoliv technologii, či energii vstupující nebo vystupující z hole.
„Neškodná tyčka.“ Směle prohlásil Aurius a vzal hůl do tlap. Raywille od něj s nejistotou odstoupila a sledovala, co se bude dít.
Aurius najednou ucítil, jak se ta hůl snaží jakoby přilepit k jeho tlapám. Kdykoli ji snažil pustit se k němu slabě přitahovala jako magnet. Aurius trochu zpanikařil a pokusil se hodit hůl zpět na zem. Jeho tlapy se jí však nezbavily. Zkusil to ještě jednou a razantněji. Konečně se hůl odporoučela na zem. Aurius byl vyděšen, bylo to poprvé, co se jeho smysly rozcházely s tím, co mu řekla technika. Přece tam žádná energie být neměla, nebo byl špatný sken? Řekl si v hlavě.
„Opravdu mocný mág.“ Řekla Raywille „nikdy v životě jsem neviděla někoho, kdo by byl schopen odolat kletbě vysávající magickou energii.“
Aurius ji však nevnímal. Položil svou zbraň vedle hole a oskenoval oba objekty najednou. Náramek se znovu ozval, když byl sken dokončen. Dopadl však úplně stejně jako ten předchozí. Aurius alespoň mohl vyloučit chybu skenu, protože zbraň měla přesně takové hodnoty, jaké měly být.
Najednou Auriuse popadla nepřekonatelná touha si hůl znovu vzít do tlap. Vzal si ji tedy, bohužel zjistil, že to byl špatný nápad, protože se jeho mysl pomalu začala hroutit.
„Vím že by to bylo složité, ale dokázal bys tu hůl zničit?“ zeptala se Raywille.
Auriuse přepadl záchvat vzteku, nedokázal se kontrolovat.
„Nač bych to dělal smrtelníku!“ Zařval a namířil na Raywille hůl z jejíž topazového konce začaly tryskat žlutomodré pramínky.
„NE!“ vykřikla bezmocně Raywille a v jejích tlapách se objevily rudé koule plamenů.
Aurius si náhle uvědomil, co vlastně dělá. Chce ji bezdůvodně zabít! Nedokázal čistě myslet. Jeho zlost mu překrývala všechny myšlenky.
Náhle mu hlavou prolétly slova Raywille. Zničit hůl! Na nic nečekal a přelomil hůl o koleno. Ze zlomu se vyřítila temná koule energie, která explodovala Auriusi u hrudníku. Exploze jej odhodila několik metrů daleko. Při dopadu Aurius ztratil vědomí.


„Jak říkám, je to největší mág kterého jsem kdy potkala, a to podotýkám, že jsem z ledových planin, tam jediní kdo neumí kouzlit, jsou dráčata.“ Uslyšel Aurius hlas Raywille hned co se probral, avšak měl tak zničené tělo že se ani nemohl pohnout. Proto zůstal se zavřenýma očima ležet na kupodivu pohodlné podlaze.
Raywille přitom pokračovala: „Jako sesílat z nebes ohnivé koule umí docela dost mágů, ale zničit mocně prokletou hůl bez obřadu, to neumí snad nikdo. I kdyby ji jen nesl tak jeho ochranná magie se bude řadit mezi ty nejsilnější.“ Když to Raywille dořekla, ozvalo se užaslé zahučení davu.
„A asi to bude i hodně bohatý mág, když si může dovolit zlaté brnění.“ Zaznělo lidským hlasem.
„To není zlato, to je trivol.“ Ozval se Aurius a otevřel oči. Překvapivě zjistil, že leží na úhledně poskládaných dekách v rohu hospody. Před ním se nacházel nižší stůl prohýbající se pod náporem různých druhů masa a jiného jídla. Za ním seděla Raywille a radostně se na něj usmívala. Za Raywille se nacházel dav lidí, který představoval skoro celé osazenstvo vesnice. Z tohoto davu se vydrala malá obtloustlejší postava se zástěrou na břiše. Nejspíše hostinský řekl si Aurius.
Hospodský se poklonil a spustil: „Vítám vás. Nevěděl jsem, co si dáte na jídlo tak jsem pro jistotu nechal připravit vše, co můžeme nabídnout. Jistě také máte po tak náročných kouzlech žízeň, proto jsem se chtěl zeptat, co si dáte. Máme vynikající Reunsel, Artinuidu, vychlazené Pivo, vroucí či studený Chemsel a dokonce i Sertovu Poinu zrající v magicky očarovaných sudech.“
„Pivo“ odpověděl Aurius. „Sakra, to ho snad čepují všude ve vesmíru.“ Dodal si pro sebe.
Raywille se najednou začala smát: „Co ty jsi to za čaroděje, máš smysl pro humor, piješ pivo, sakra čím mě ještě překvapíš?“
„Toho bude určitě víc.“ Odpověděl se šibalským úsměvem Aurius.
„A kolik jsi už vlastně zničil prokletých holí?“ zeptala se Raywille.
„Abych pravdu řekl, tak tohle byla první.“ odpověděl.
„Tak to budeš ještě mocnější, než jsem si představovala, takhle bez zkušeností zničit něco tak silného. Jak jsi to vlastně udělal?“
„Prostě jsem tu hůl zlomil.“ Odpověděl Aurius jako by to nic nebylo.
Raywille se na něj nechápavě zadívala, za chvíli se však rozesmála: „Jasně, ten tvůj humor, já si na něj asi nezvyknu.“
Po chvíli přišel hospodský s hrncem plným piva: „ O omlouvám se za způsob servírování, ale bohužel nemáme žádný korbel vaší velikosti.“
„To je v pořádku, znám místa kde čepují do ještě horších věcí.“ Řekl Aurius a vzpomněl si na jeden vesmírný bar, kde mu donesli pivo v jícnu geneticky upraveného brouka.
Aurius se tedy pustil do jídla a klábosení s vesničany, cíleně se však vyhýbal otázkám na jeho původ. Po několika příjemných hodinách v hospodě se dověděl nespočet zajímavých věcí o tomto světě. Vyprávěli mu také o tom, jak se vlastně ta hůl dostala do vesnice a jak je poté všechny postupně začala ovládat.
Čas příjemně ubíhal a Aurius na chvíli dokonce zapomněl, že se na tuto planetu zřítil docela náhodou. Náhle však z davu vyšli dva mladí kluci s jeho zbraní v ruce.
„Dobrý den pane drak, tady jsme vám donesli vaši magickou hůl.“
Aurius ztuhl a tlapou si zašmátral na záda, kde vždy nosil zbraň. Teď tam však nebyla.
„Pusťte to!“ Zařval na ně s děsem v očích Aurius. Dětičky však zbraň nepustily, jen jim poskočila v rukou, když se zlekli. Bohužel jeden z chlapců šáhl na kohoutek zbraně. Ta dle rozkazu vystřelila. Projektil proletěl kousek od Auriusovy hlavy a zasáhl zeď několik metrů za ním. Tam způsobil menší explozi a razil si to dále skrz několik dalších domů. Díru ve stěně poté okamžitě zachvátily plameny.
Kdyžto dětičky uviděly, pustily zbraň a vydaly se na útěk, jako zbytek osazenstva hospody.
Aurius se vzpamatoval z toho, že jej málem zabili. Ohlédl se, tam však již viděl jen hořící stěnu. Plameny se šířily neskutečnou rychlostí.
„Udělej něco!“ Zařval na něj zoufale hospodský.
„Nevím co, já hasit neumím!“ odpověděl.
„Já to umím.“ Přidala se Raywille. „Doufám“ dodala tak, že ji ani nebylo slyšet. Přistoupila tedy blíž k ohni a začala se soustředit. Mezi jejími tlapami se začala formovat runa jakoby vytvořená z ledových krystalků. Raywille zařvala a vypustila runu kupředu. Teplota v místnosti okamžitě klesla tak že se téměř všude začala vytvářet námraza. Oheň se také poklonil té síle a kdekoliv kde zuřil, se nyní jen tyčily ledové krápníky, dokonce i louče které osvětlovaly místnost, se proměnily v led. V celé vesnici náhle zavládla tma, jen měsíční světlo osvětlovalo celé dění.
„Já to dokázala.“ Špitla Raywille a skácela se k zemi. Aurius k ní okamžitě přiskočil.
„Žiješ?“ Zeptal se, nedostal sice slovní odpověď, ale zvedající se hrudník mu stačil.
„Sakra, já na ty kouzla snad vážně začnu i věřit.“ Poznamenal si nahlas Aurius, ale nikdo jej již v prázdné hospodě neslyšel.
„Tak pojď, tady tě nenechám hrdinko.“ Řekl si pro sebe, když bral Raywille na záda. I když věděl, že je Raywille větší než on, tak jej překvapila její tíha. S jeho rozlámaným tělem se mu zdála snad stokrát těžší než on sám. Dokázal ji ale vynést ven, dokonce si po cestě vzal i svou zbraň.
Jakmile vyšel ven starostliví vesničani mu Raywille snesli z ramenou. I když jich na to bylo třeba šest, rychle ji vzali k provizorně rozdělanému ohni, který plál uprostřed náměstí.
„Co jste to sakra dělali?“ Obrátil se hned potom Aurius na dva malé provinilce.
„My jsme jen chtěli pomoct.“ Ozvali se oba jednohlasně.
„Pomoct? Podívejte, co jste svou nerozvážností způsobili!“ Zařval na ně. Oba se jen přikrčili, jakoby čekali nějaký trest. Aurius však neměl v plánu jim něco udělat, jen pokračoval v proslovu, tentokrát však mluvil na celou vesnici.
„Podívejte se, co tihle dva udělali svou neznalostí, vezměte si z nich příklad a nahrajte si s věcmi, kterým nerozumíte. Pokud vůbec nevíte, s čím máte to dočinění, může vás to jednoduše zabít, jak se dnes málem stalo.“ Šlo vidět, že vesničané berou jeho slova vážně a každý začal zpytovat své svědomí.
Aurius se uklidnil a přistoupil k ohni, u kterého se ohřívali skoro všichni lidé z vesnice a omráčená Raywille. Ta se po chvíli začala probouzet.
„Co se stalo?“ Otázala se a přisunula se co nejblíže k ohni.
„Zmrazila si celou vesnici.“ Odpověděl jí Aurius „Úžasný kousek, to musím uznat.“
„Zranila jsem někoho?“ zeptala se a pokusila se vstanout, jenže její nohy ji ještě neunesly. Aurius se letmým pohledem rozhlédnul po všech lidech ve vesnici.
„Vypadá to, že ne,“ uklidnil ji „a teď lež, vypadá to, že bys měla nabrat nějaké síly.“

Raywille dosedla na menší mýtinku uprostřed hustého lesa, za ní hned přistál Aurius.
„Hezké místo na odpočinek, nemyslíš?“ Zeptala se Raywille.
„Cožpak ty potřebuješ odpočívat?“ Zeptal se ze škodolibým úsměvem Aurius.
„Jako, já nemám magicky očarované brnění, které by mě pohánělo kupředu, jako ty. Já to musím všechno odmakat křídly.“ Odpověděla trochu naštvaným tónem Raywille.
Aurius se pousmál: „Však víš, že si dělám legraci, jen odpočívej.“
Raywille se tedy pousmála a vytáhla si knížku.
„Co to vlastně pořád čteš?“ Zeptal se jí Aurius.
„Tohle? Nic pro tebe, je to knížka o základech ohnivé magie.“
„Aha“ zauvažoval Aurius „ a mohl bych si ji přečíst?“
„Na co?“ Zeptala se zvědavě Raywille.
„Já jen že jsem ji v životě nečetl.“
„Ha ha ha, další povedený vtip.“ Zasmála se Raywille ale když uviděla Auriusovu kamennou tvář zarazila se.
„Ty jsi ji vážně nečetl? Z čeho ses tedy naučil to, co umíš?“
„Mě učili ostatní draci.“ Odpověděl.
„Aha, ale i tak, proč si ji chceš přečíst, nic nového se z téhle knížky jistě nedovíš.“
„To jistě ne, jen si chci porovnat to, co mě učili jako základy s tím, co se píše v té knize.“ Zalhal Aurius.
„Jo tak proto. Tak tady ji máš.“ Řekla Raywille a podala mu knihu.
„Jako nemusíš mi ji dávat hned, klidně počkám, až si ji dočteš ty.“
„To je dobré, já ji četla už několikrát.“
Aurius si tedy vzal nabízenou knihu. Jakmile ji měl v tlapě, Raywille si z poza zad vytáhla jinou. Oba se tedy začetli do svých knih.
Ze začátku Auriusi nic co bylo psané v knize nedávalo smysl, bylo to pro něj spíše jako by si četl fantazy knihu, a ne učebnici. S přibývajícími stránkami se však jeho názor začal měnit. Náhle se mu zdálo, jakoby se spíše učil novou část fyziky. Vše do sebe dokonale zapadalo, až příliš dokonale na to aby si to někdo jen tak vymyslel.
Netrvalo dlouho a Aurius měl přečtenou celou knihu. Náhle mohl říct s velkou jistotou, že magie existuje, a dokonce jí i trochu rozumí. Díky vlastnosti jeho druhu se neskutečně rychle učit byl schopen pochopit většinu z toho, co bylo obsaženo v této knize.
„Ty už jsi to dočetl?“ Zeptala se Raywille když uviděla jak Aurius zavřel knihu.
„Ach, ano, velmi zajímavá knížka.“ Odpověděl a přitom se snažil vypadat nad věcí.
„Vsadím se, že ti ta knížka nic nového nepřinesla.“
„Nemáš pravdu“ odpověděl Aurius „z čehokoli nového jsi se schopna poučit, i když se ti to někdy zdá primitivní.“
Raywille se na něj jen s respektem podívala.
„No nevím jak ty, ale já dostávám hlad, zajdu tedy něco ulovit.“ Změnila téma Raywille a zmizela v lesích.
Aurius v tom viděl nádhernou příležitost a pokusil se replikovat nejjednodušší kouzlo, které bylo popsáno v knize. I když tomu stále plně nevěřil, pustil se do snažení. Po několika minutách obrovského snažení se mu v tlapách objevil malinký plamínek. Aurius se zlekl a plamínek zmizel, ale od teď věděl, že to dokáže, rozhodl se tedy pokračovat.
Po několika dalších minutách byl konečně schopen za obrovského soustředění udržet plamínek vzplanutý. Byl tak zabrán do své činnosti že si ani nevšiml Raywille, která se vrátila z lovu s nějakým skoleným zvířetem.
„Co to děláš?“ zeptala se zvědavě Raywille, tím však vyvedla Auriuse ze soustředění a plamínek se rozplynul.
„Kouzlím.“ Zněla odpověď.
Raywille se na něj trochu podezřívavě podívala.
„Tak jednoduché kouzlo, a ty se na něj tak soustředíš?“
„Není jednoduché.“ Řekl Aurius aniž by přemýšlel nad tím, co říká.
„Jak to?“
Auriuse náhle napadlo dokonalé vysvětlení: „Je to taková speciální cvičební metoda.“
„Vážně? A jak funguje?“ zeptala se zvědavě Raywille.
„Jednoduše, vykouzlíš nějaké jednoduché kouzlo a dáš do něj veškerou svou mysl a energii.“ Vymyslel si Aurius.
„No a nestane se z toho kouzla něco obrovsky silného, když tohle uděláš?“ Nechápavě se ptala.
„Vtom je právě ten fígl, musíš jej udržet co nejslabší a přitom do něj dát vše.“ Odpověděl Aurius a sám se divil, kde na to přišel.
„O tom jsem nikdy v životě neslyšela.“
„To bude asi tím, že jsem snad jediný, kdo tuhle metodu používá.“
„A můžu to zkusit?“ Zeptala se trochu nejistě Raywille.
„Jestli chceš.“
„A jaké kouzlo k tomu mám použít?“
„Hmm,“ zauvažoval Aurius „zkus to, které ses naučila jako první.“
Raywille jen pokývala hlavou a v tlapách se jí objevil maličký plamínek. Hned poté co se na něj začala soustředit se však proměnil v několikametrový plamen, který ji málem popálil.
„Ou, není to tak jednoduché, jak to vypadá.“ Řekla polekaně Raywille.
„Já vím, zkus to raději pomalu.“
Raywille jen znovu pokývala hlavou a začala se soustředit.
„Počkej.“ Zastavil ji Aurius.
„Co, Dělám něco špatně?“
„Ne, jen mohla bys mi půjčit ještě jednu knížku, než se do toho úplně ponoříš?“ Zeptal se Aurius.
„Jasně, tady máš.“ S těmito slovy podala zpoza zad Auriusi knihu a vrátila se ke kouzlení.

Aurius letěl nad mořem, tryskové motory na jeho brnění jej poháněly kupředu, takže k letu nepotřeboval vynakládat moc vlastní energie. Náhle ho někdo chytil ta ocas. Aurius se ohlédl. Byla to Raywille.
„Co to děláš?“ Zeptal se.
„Já už….“ Raywille zalapala po dechu „nemůžu.“ Jakmile to dořekla, přestala mávat křídly a ucítila, jak jí začal Aurius tahat. Ten se jen pousmál.
„Nevadí, ale neříkala jsi, že tohle moře v klidu přeletíš?“
„Asi jsem to…. trochu přecenila.“ Odpověděla Raywille apomalu začínala chytat dech.
„Schválně, jak rychle umíš létat?“ Zeptal se Raywille, ta se na ně jen nechápavě podívala.
„Kdybych nebyla tak vyčerpaná, tak docela rychle.“
„Vsadím se ale, že bys nebyla rychlejší než já.“
„To je možné, ale doufám, že mi to nemáš v plánu dokazovat zrovna teď.“
„A proč ne?“ Jakmile to však Aurius dořekl Raywille se naštvala.
„Na to zapomeň, já sama už neuletím ani kousek“
„A kdo říkal, že se musíš pustit?“ Zeptal se s úsměvem Aurius.
„Drž se!“ Řekl, aniž by čekal na odpověď od Raywille a sepnul trysky na maximální výkon. Ty zabraly a Aurius poskočil kupředu. Raywille, aby se ho udržela, mu zasekla drápy do ocasu. To jsem si mohl čekat, pomyslel si Aurius když zasyčel bolestí.
Raywille byla hodně překvapená, protože Aurius za chvíli letěl mnohem rychleji, než jakýkoliv drak který kdy existoval, přitom stále ještě zrychloval. Oba letěli obrovskou rychlostí kupředu, jejich křídla byly téměř přitaženy k tělu. Raywille si začala tu rychlost užívat, a kdyby nebyla tak vyčerpaná, tak by se jistě pustila Auriuse a zkusila by nějaké úžasné manévry.
Náhle Aurius začal zpomalovat.
„To bylo úžasné, to kouzlo na to brnění mě musíš naučit.“ Řekla Raywille aniž by se zajímala proč Aurius zpomalil.
„Jo, jo.“ Řekl Aurius nepřítomně. „Co je to na tom horizontu?“ zeptal se a ukázal na kouřový oblak v dálce.
Raywille se probrala z opojení, které jí dal rychlý let, a zadívala se tím směrem.
„Nevím, ale tímhle směrem by měla ležet Grahama, obrovské ostrovní město a sídlo jednoho z největších lidských mágů.“
„To vypadá jako by to město vybombardovali.“ Poznamenal Aurius.
„Vybo… co?“ nechápavě se zeptala Raywille.
„Neřeš, letíme tam.“
Cesta jim trvala ještě půl hodiny, než se jim otevřel pohled na hořící trosky Grahamy, v jejímž středu se tyčila kupodivu nepoškozená věž z rudého kamene. Dole v ulicích šel vidět chaotický pohyb a občasný výbuch.
„Jak je to možné, tohle město by mělo být pod magickou ochranou.“ Nechápavě zaskučela Raywille když její oči spatřily různé magické i nemagické tvory převážně humanoidních tvarů.
Na jednoho človíčka se snažila zaútočit nějaká ohnivá bestie. Již zvedala ruku, aby ukončila jeho život, když se před ní objevil ledový krápník. Hned poté vedle človíčka přistála Raywille s Auriusem v závěsu. Raywille nečekala a vyslala do hrudi bestie dvě ledové střely. Ta se skácela k zemi, kde se plameny rozplynuly a zanechaly zde jen ohořelou zem. Aurius se mezitím vyptával človíčka na to co se tady děje.
„Anserin, on, on zešílel, zničil magickou ochranu města a všechny své mágy s městskou stráží poslal proti nevinným lidem.“
„Cože, jak, co se stalo?“ zeptala se ho Raywille a přitom zabila několik dalších oblud. Člověk však nestihl nic říct, hlavou mu totiž proletěl šíp. Na to okamžitě zareagoval Aurius a střelce, jímž byla městská stráž, zastřelil.
„Musíme s tím něco udělat, ty to dokážeš!“ Zařvala na Auriuse Raywille a rozeběhla se k věži.
Cestu si klestili skrz desítky různých potvor. Když doběhli k hlavní bráně věže, čekalo je nepříjemné překvapení. Brána byla uzamčená a magicky zapečetěná.
„Sakra“ zavrčela Raywille a seslala na bránu několik ohnivých koulí, ty se však po dopadu jen rozplynuly.
„Zkus to ty.“ Rozkázala Auriusi Raywille. Aurius tedy namířil zbraň na dveře. Ještě předtím než stihl cokoli udělat, se začala třást země. Oba se ohlédli zpět ulicí, kde se začala mohutně zvedat zem. Za chvíli se ze země vynořil obr vysoký několik pater, stavbou těla připomínající gorilu. Obr praštil pěstmi o zem a vydal si to klusem k nim.
„Tak na to moje kouzla nestačí.“ Řekla Raywille se smrtí v očích.
„Tche, ale moje ano.“ Odpověděl Aurius, přepnul si svou zbraň na trhavě explozivní střelivo a zamířil. Zbraň se ozvala pomalu se zvyšujícím tónem.
„Dělej něco!“ zařvala Raywille když viděla, že je obr již na půl cesty k nim.
„Počkej“ řekl s ledovým klidem Aurius „skolil jsem i větší.“
Raywille už roztahovala křídla, aby mohla uletět. Obr byl již jen několik desítek metrů daleko.
Zbraň ztichla. Aurius vystřelil. Projektil vyletěl kupředu a zavrtal se do krku obra. Okamžik poté se z jeho krku stala jen změť masa, kostí a plamenů. Bezhlavé tělo padlo na zem téměř Auriusi k nohám. Hlava však pokračovala dále kupředu, kde narazila do zdi věže. Rudé kameny se rozletěly všude kolem a ve stěně se objevila obrovská díra.
„Tak, alespoň se máme jak dostat dovnitř.“ Zkonstatoval Aurius když uviděl onu díru.
Stačilo jim jen několik máchnutí křídly na to, aby se dostali dovnitř. Byl zde kupodivu hrobový klid, který jen přerušovaly zvuky teroru zvenčí. Dostali se ke schodišti.
„Rychle musíme až nahoru“ Řekla Raywille a rozběhla se nahoru.
„A proč jsme tam zrovna nezaletěli?“ Zeptal se Aurius a následoval Raywille.
„Tohle je magická věž, jediná cesta nahoru je vnitřním schodištěm.“ Odpověděla.
Točité schody se jim zdály téměř nekonečné, hlavně proto že ani jeden z draků na schody nebyl zvyklý. Konečně se dostali nahoru. Ocitli se před honosnými dveřmi vykládanými zlatem a diamanty. Raywille už šahala po klice, když tu se zastavila.
„Určitě na nás již čeká, dva takhle silní mágové mu jistě neunikli.“
„Neboj se, umím tu svou dokonale skrývat, neucítí ji.“ Odpověděl Aurius.
„Doufejme, moment překvapení by se hodil.“ Řekla s povzdechem Raywille „A ještě něco, pokud to půjde, nezabíjej ho, nevěřím, že by byl zlý.“
Aurius jen pokýval hlavou a oba otevřeli dveře.
Otevřel se jim pohled na velikou halu lemovanou sloupy z bílého mramoru, které ostře kontrastovaly se zdmi a vrhaly na ně i podlahu temné stíny. Ponurou atmosféru podporovalo světlo vycházející z jediného okna v místnosti.
„Zdravím tě, čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“ Ozval se člověk stojící u okna a vyhlížející ven. Aurius pokývl na Raywille a schoval se do stínů.
Raywille pochopila co má v plánu a pustila se do konverzace: „Nedělej, že nevíš.“
„Ach ano,“ otočil se a přehodil si topazovou hůl do druhé ruky „jistě chceš potkat největšího ledového mága a něco se od něj přiučit, že Raywille.“ Řekl a pomalým krokem se k ní vydal.
„Původně ano, ale nemám v plánu se učit od vraha.“
„To je škoda, mohl by s tebe být velmi nadaný mág. Ale když nechceš, asi mi nezbude nic jiného než tě zabít.“ Jakmile to dořekl, vyslal na Raywille tři ledové střely. Raywille okamžitě zareagovala a vtvořila před sebou ohnivý štít. Střely jím proletěly a změnily se v neškodné kapky, které pokropily Raywille.
„Tche, tvůj otec z tebe musí být zklamán, že ses uchýlila k ohni.“ Řekl s kamenným výrazem mág a stále se blížil k Raywille.
„Mého otce do toho nepleť.“ Ohranila se Raywille.
„Co sis myslela princezničko, že si sem jen tak přijdeš a zabiješ mě?“ Zeptal se Anserin a zastavil se několik kroků od Raywille. „Nemáš Šanci!“
„Já ne.“ Uznala Raywille „Ale on Ano!“
Jakmile to dořekla, ze stínů se vyřítil Aurius a skočil po mágovi. Oběma tlapami pevně sevřel hůl a pokusil se ji vytrhnout Anserinovi z rukou. Ten, i když velmi překvapen, se držel jako přilepený.
Aurius na nic nečekal a vší silou kopnul mága do hrudi. Ten se konečně pustil a odletěl několik metrů dále. Anserin se ani ještě nepostavil a už se kolem něj začalo tvořit několik run zářících obrovskou energií. Náhle se však skácel k zemi a runy se rozplynuly.
Auriuse znovu přepadl obrovský záchvat vzteku úplně stejný jako tehdy ve vesnici. Tentokrát na něj ale byl připraven. I když se jeho myšlení zaplavilo touhou po zabíjení a utrpení nezapomněl na to, co chtěl udělat. Nečekal, přelomil hůl vedví a uskočil pár metrů zpět v očekávání výbuchu. Temná koule, která vyletěla z hole však neexplodovala, nýbrž se začala formovat do humanoidních tvarů. Rychle nabývala na detailech a za chvíli před draky stál sympaticky vyhlížející člověk.
„Ou, tak ty jsi to stvoření co mi zničilo již druhou hůl, ale čekal jsem víc.“ Řekl člověk a se zaujetím si prohlížel Auriuse.
„Jo.“ Jednoduše odpověděl Aurius a pomalu si připravoval zbraň ke střelbě.
„Víš, že jsi tímhle ale ničeho nedosáhl? Jen jsi oddálil nevyhnutelné, toto město skončí stejně jako ta bezvýznamná vesnička. Nakonec tak stejně skončí celý svět. A nikdo mi v tom nezabrání.“ Človíček se poté otočil na Raywille „A ani ty ne.“
Aurius nečekal a vystřelil. Projektil však jen proletěl skrz člověka jako by tam ani nebyl a zasáhl sloup za ním, který se roztrhal na kusy.
„Hezký.“ Poznamenal človíček a s démonickým smíchem zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Oba draci se na chvíli na sebe jen udiveně dívali.
„Kdo to sakra byl?“ prolomila mlčení Raywille.
„Princezničko?“ Zeptal se Aurius když si v myšlenkách znovu prošel vše, co se stalo.
„Ehm, jen takový slovní obrat, neřeš.“ Odpověděla mu.
„A ne, nevím kdo to byl, ale taky by mě to zajímalo.“ Odpověděl.
„To byl Onizenkair.“ Ozval se roztřeseným hlasem Anserin a začal se pomalinku sbírat se země.
„Cože?“ Jednohlasně se podivili oba draci, přičemž Aurius na něj pro jistotu namířil zbraň.
„Onizenkair“ zopakoval „a díky ti za záchranu, jak se ti to sakra podařilo?“
„Těžké vysvětlit.“ Odpověděl Aurius a sundal prst ze spouště.
„Vím, že mi ještě nevěříš, ale už na mě nemusíš mířit svou holí.“ Řekl Anserin. Aurius tedy sklopil zbraň.
„Mohu znát alespoň jméno svého zachránce?“ zeptal se.
„Jistě, Aurius jméno mé.“
„Postarám se o to, aby tvé jméno v tomto městě nebylo nikdy zapomenuto.“ Řekl s úctou v hlase Anserin. Aurius odpověděl malou poklonou.
„Město!“ Zařval náhle mág a běžel se podívat k oknu. Zde se mu otevřel pohled na ruiny kdysi nádherného města.
„NE, co jsem to udělal.“ Řekl zkroušeně mág a padl na kolena.
„Není to vaše chyba.“ Pokusila se ho utěšit Raywille.
„Ale ano, je. Má pýcha mě dostala do této situace, nehledě na to že jsem kdysi měl možnost jej zabít, ale neudělal jsem to.“ Řekl posmutněle. Náhle se mu však rozzářily oči.
„Ty!“ Ukázal na Auriuse „Jestliže jsi byl schopen zlomit jeho kletbu, jsi potom jediný kdo má proti němu alespoň nějakou šanci.“
„Já?“ Udivil se Aurius.
„Ano, ty. Nemohu ti sice nějak moc pomoct, ale něco udělat mohu.“ Jakmile to Anserin dořekl, zhmotnil se před ním ledový krystal.
„Vezmi si to, dovede tě k němu.“
Aurius si tedy vzal nabízený krystal, k jeho překvapení byl docela hřejivý.
„Teď leťte, potřebuji klid na to, abych napravil všechny napáchané škody.“


„Auriusi, víš, že nás krystal vede trochu jinudy?“
„To vím, potřebuji si ale zařídit pár věcí a je to skoro po cestě.“ Odpověděl Raywille.
„Tady přistanem.“ Ukázal Aurius na místo na rozlehlé louce. Raywille jen pokývala hlavou a oba začali klesat na přistání. Jakmile dosedli na zem Raywille se zeptala Auriuse proč vlastně přistáli.
„Už jsme blízko místa, kde mám namířeno.“ Odpověděl.
„Aha, a proč jsme tam nezaletěli hned, já bych ještě tak hodinu letu zvládla.“ Zeptala se Raywille.
„Promiň, ale nemůžeš tam jít se mnou, to místo má magickou ochranu, která tam pustí jen mě.“ Vymyslel si odpověď Aurius.
„Doře, tak já budu tady a budu cvičit.“ Řekla trochu zklamaně Raywille a v tlapě se jí objevil malinký plamínek.
Aurius se tedy vydal na cestu. Netrvalo to dlouho a Aurius již viděl známý lesík rozštěpený vedví. Co jej však udivilo, byla již celkem bujně zarostlá brázda po pádu jeho lodě. Netušil, že zdejší rostliny rostou tak rychle. Měsíc přece není až tak dlouhá doba, řekl si pro sebe.
Přistál před zamaskovanou lodí, která se tvářila jako kus skály porostlý rostlinami. Aurius na svém náramku zadal příkaz k otevření rampy. Ta se pomalu spustila a Aurius vešel dovnitř. Uvnitř na něj dýchl pach domova, chemických sloučenin a spálených obvodů.
„Tohle mi chybělo.“ Řekl jen tak do vzduchu a vydal se do kokpitu. Sedl si do svého pilotního křesla a spustil úplnou kontrolu všech systémů. Za chvíli se na obrazovkách předním objevilo plno chybových hlášení
„Takže ty teď asi nepoletíš.“ Poznamenal si pro sebe „Tak to udělám jinak.“ Podíval se tedy na stav nákladu. Kupodivu ani jeden ze šesti průzkumných dronů nebyl poškozen. Uviděl v tom nádhernou příležitost, i když drony na sobě neměly žádné zbraně, po menší úpravě by na ně mohl Aurius namontovat kulo-plazmové pušky, kterých měl ve zbrojnici víc než dost.
Neotálel a pustil se do práce. Přestože drony byly jen asi poloviční velikosti jak Aurius sám, měl velké problémy s nimi manipulovat. Jejich trivolová konstrukce je dělala značně těžké, ale zato téměř nezničené.
Po několika hodinách úmorné práce a programování se Auriusi povedlo přestavět všech šest průzkumných dronů na leteckou kavalerii. Už se chystal vrátit k Raywille, když dostal ještě jeden nápad. Palubní děla. Okamžitě se tedy vrátil do kokpitu a zkontroloval jejich funkčnost. Bohužel jediná funkční byla těžká protipancéřová děla. Tyto zbraně měly sice obrovský devastující účinek a velikostně by se taktak vlezly na drony, ale jejich energetická náročnost byla tak velká, že jediný výstřel by okamžitě vybil dronovy baterie, nehledě na to že by jej jejich velikost dělala velmi neobratným. Aurius se tedy rozhodl nainstalovat toto dělo jen na jediného drona. Po další hodině práce se Aurius konečně mohl vydat zpět za Raywille.
Když přistál vedle planoucího ohně, již byla tma. Raywille zde seděla a soustředila se na malinký plamínek, který jí hořel v tlapách. Chvíli ji Aurius pozoroval, než si jej konečně Raywille všimla.
„Oh, promiň, jsi tady dlouho?“
„Ne, teď jsem v podstatě přiletěl.“ Odpověděl.
„Podívej se, já to dokázala! Ten plamínek měl veškerou mou magickou energii a přitom zůstal malinkatý.“ Chlubila se horlivě Raywille.
„Hezký.“ Řekl Aurius a přitom se divil, že jeho výmysl vážně fungoval.
„Neznáš ještě nějaké netradiční cvičení?“ Zeptala se ho Raywille jako dráče žadonící o pochutinu.
„No, teď můžeš zkusit tu energii plamínku prudce vypustit.“ Odpověděl jí Aurius a sám byl zvědav, co se stane, když to udělá.
„To by mohlo být zajímavé, hned to zkusím.“ Řekla Raywille, zavřela oči a začala se znovu soustředit. Aurius ji přitom se zaujetím pozoroval.
Prvních pár minut se plamínek v tlapách Raywille nepravidelně zvětšoval a zmenšoval. Postupně však jeho velikost byla stále konstantnější. Trvalo to ještě několik dalších desítek minut než se Raywille za obrovského soustředění podařilo plamínek dokonale ustálit.
Náhle však Raywille roztáhla tlapy. Ty okamžitě poté vzplanuly. Plamínek zmizel. Aurius se zlekl a už byl připraven vyvést Raywille ze svého soustředění. Ale ještě než to stihl udělat se kolem nich objevil kruh plamenů, který rychle nabíral na síle. Raywille otevřela oči a podívala se na Auriuse. Ten v nich uviděl obrovský žár ničící cokoliv, čeho by se jen dotkl, ale také kontrolu, kterou nad ním Raywille má. I když kolem zuřilo inferno tak uvnitř kruhu se teplota nezvýšila ani o píď. Raywille toto kouzlo udržela ještě několik dalších vteřin. Poté se plameny vytratily stejně rychle, jako se objevily.
Raywille padla vyčerpaná k zemi, ale tentokrát zůstala při vědomí.
„Tak tohle jsem fakt nečekal.“ Řekl překvapený Aurius a rozhlížel se po okolí. Několik set metrů kolem nich se kdysi bujná tráva proměnila jen v popel.
„A to se všude píše, že runová kouzla jsou nejsilnější.“ Řekla překvapeně Raywille a lehla si do pohodlnější polohy.
„Taková kontrola. Taková síla. Už se nedivím, proč jsi tak silný mág.“
Aurius na to jen pokýval hlavou.
„Nevadí, že si teď odpočinu?“ Zeptala se Raywille.
„Jen si odpočiň, potřebuješ to.“ Odpověděl. Avšak Raywille na odpověď nečekala, protože už spala jako zabitá. Aurius se jen pousmál a lehnul si taky.
Auriuse probudily první sluneční paprsky. Zvedl se a rozhlédl se kolem. Uvítal ho pohled na obrovský lán spálené trávy.
„No, takže se mi to vážně nezdálo.“ Poznamenal si pro sebe. Raywille se taky pomalinku začala probouzet.
„Ah, to jsem rád, že už jsi vzhůru, včera jsi předvedla úžasný kousek.“ Pochválil ji Aurius.
„To ano, ale ty určitě dovedeš větší kouzla.“ Odpověděla mu Raywille.
„To záleží na úhlu pohledu.“
Raywille se zasmála: „Tak to by musel být zajímavý úhel, aby to vypadalo, že umím víc než ty.“
„To ano.“ Odpověděl Aurius „Víš, teď jsem si na něco vzpomněl, chtěl jsem ti to dát sice už včera, ale vzhledem k okolnostem jsem to přesunul na dnešek.“
„A co to je?“ Zeptala se zvědavě Raywille.
„Jeden takový dárek.“
„A kde ho máš?“ Nedočkavě se vyptávala Raywille.
„Musíš chvíli počkat, až mi ho donese.“ Odpověděl a na svém náramku něco naťukal.
„Donese? Kdo?“ Nechápala Raywille.
„Uvidíš.“ Pousmál se šibalsky Aurius.
Za chvíli se za Raywille ozval zvláštní hučivý zvuk. Otočila se a za sebou uviděla vznášejícího se drona. Zlekla se a v tlapách se jí objevily ohnivé koule.
„Počkej!“ Zastavil ji Aurius. „Neboj se, to je moje věcička.“ Raywille se uklidnila a plameny v jejích tlapách se rozplynuly.
„Aha, a co to vlastně je?“ zeptala se.
„Tomu se říká dron, je to taková polomagická věc.“ Vysvětlil.
„Aha, takže něco jako třeba kamenný obr?“
„Ne tak úplně, ale něco na ten způsob.“
„To je teda ten dárek?“ zeptala se udiveně Raywille.
„Ne.“ Řekl Aurius a přivolal drona k sobě. „Víš, jak jsi říkala, že to kouzlo na to brnění tě musím naučit?“ Raywille na to jen překvapeně pokývala hlavou.
„No, tak na to abych tě ho naučil, nemáme dost času, tak jsem ti alespoň jedno donesl.“ Když to dořekl, sundal z drona stejné tryskové motory jaké měl na zádech a podobný náramek tomu jeho.
Raywille se na ně podívala a se smíšenými pocity řekla: „Ale to moc jako brnění nevypadá.“
„No bohužel jsem neměl žádné tvé velikosti, tak jsem alespoň vzal to nejdůležitější a trochu upravil, abys to mohla nosit.“ Odpověděl jí Aurius a zatahal za kožené popruhy, které byly přimontovány k tryskám.
„Aha, a můžu si to tedy zkusit?“ Zeptala se trochu nedočkavě Raywille.
„Ještě ne, nejdříve si musíš nasadit tohle.“ Řekl a podal jí náramek.
„Proč.“ Zeptala se nechápavě.
„Tímhle se to ovládá, pak ti to vysvětlím přesněji.“ Raywille si tedy nasadila náramek na předloktí, ten jí však byl docela velký.
„Neměl bys tam nějaký menší, s takovou ho za chvíli ztratím.“ Jakmile to však dořekla náramek se jí pevně sevřel kolem ruky. Aurius se začal smát.
„Ty tvoje vtípky.“ Pokárala ho Raywille.
„Teď bohužel přijde horší část. Asi tě to trochu zabolí.“ Zvážněl Aurius.
„Co?“ To bylo to jediné, co stihla Raywille říct než jí začalo neskutečně bolet místo pod náramkem. Raywille zařvala bolestí, zdálo se, jí jakoby jí řezali tlapu. Bolest naštěstí za chvíli ustala.
„Co to bylo?“ Naštvaně zařvala Raywille na Auriuse.
„To, to byl ten náramek. Od teď to brnění můžeš ovládat svou myslí, a alespoň jsem ti oplatil to, jak jsi mě učila svou řeč.“ Řekl s jemným úsměvem Aurius.
„To jsi mi jako ten náramek dával jen kvůli tomu brnění?“ Zeptala se již o trochu klidněji Raywille.
„Nejen to, ta věc umí mnohem víc, ale to tě naučím později.“ Řekl Aurius a hodil Raywille do tlap tryskové motory. „Letíme tedy?“


Cestovali až do večera, pod nimi se pomalu měnila zem. Z nádherných luk a lesů se přetvářela ve stále zpustošenější krajinu. Krystal je vedl stále hlouběji do tohoto území. Na oba postupně začala doléhat temná energie vyzařovaná z celého okolí. Ta se jen stupňovala jejich postupem vpřed. I když se oba snažili, za chvíli ani jeden z draků nemohl pokračovat dále, alespoň ne letem.
Dosedli na černým popelem pokrytou zem. Zde byla temná energie o něco snesitelnější. Vydali se tedy kupředu pěšky. Slunce již nejspíše zapadlo, přes husté mračna se to stejně nedalo poznat. Přesto zde ale bylo dostatek světla, které se zjevovalo jakoby odnikud a celou krajinu ponuře osvětlovalo.
Po chvíli běhu se jim konečně na obzoru ukázal jejich cíl cesty. Tyčil se tam obři hrad. Jeho obsidiánové stěny odrážely to málo světla, které na ně dopadalo a spolu z hrobovým tichem vytvářely děsivou scenérii. Ticho se náhle přerušilo. Z poza nedaleké ruiny se vyřítila změť různých démonických stvoření a vydali se směrem k drakům. Aurius si sundal zbraň ze zad a podíval se na Raywille.
„Tak, jdeme na to.“ Raywille jen přikývla a oba se vydali proti hordě potvor.
Aurius se zabýval hlavně těmi většími nestvůrami, zatímco Raywille sesílala s neuvěřitelnou kadencí magické střely na ty menší. Šípy létaly kolem obou draků jako zběsilé. Naštěstí jejich šupiny byly dostatečně silné na to, aby jimi žádný z nich nepronikl. Jakýkoliv tvor, který se i přes jejich snažení dostal příliš blízko k nim, byl nelítostně roztrhán jejich drápy.
Aurius zastřelil posledního Kyklopa, který se k nim blížil. Znovu nastalo hrobové ticho.
„Hm, myslíš si, že to bylo všechno?“ Prohodil Aurius.
„Ne, to určitě ne.“ Odpověděla mu a tlapou ukázala směrem k hradu. Tam se zpoza hory řítila další vlna nepřátel, tentokrát však početnější.
„Já věděl, proč jsem dělal tu plechovou kavalerii.“ Poznamenal si s lehkým úsměvem Aurius.
„Co?“ nechápavě zahrčela Raywille. V tom kolem nich proletělo všech šest dronů.
„Tohle. Tak pojďme natrhnout tomu hajzlovi zadek!“ Téměř zařval Aurius a rozeběhl se kupředu. Raywille jej následovala.
Již z dálky stříleli do vřavy nepřátel. Drony se také činily a z výšky bombardovaly nepřátele smrtonosnou palbou. Oba si postupně prosekávali cestu kupředu. Nepřátel však neubývalo, i když jich padlo neskutečné množství.
Zem pod nohama Auriuse se náhle rozevřela. Nestihl ani zareagovat a ocitl se mezi zuby nějakého velikého stvoření. Ucítil, jak se stisk mohutných čelistí zastavil o jeho brnění. Nebýt jeho, byl by už rozkousnut na dvě části. Několik sekund poté se sevření z nenadání povolilo a Aurius vypadl z tlamy na zem. Před ním stála Raywille a sesílala na bestii za ním kouzla, která ji trhaly na kusy.
„Takhle to nepůjde, kryj mě, něco zkusím.“ Zařvala Raywille a v tlapách se jí objevil maličkatý plamínek. Tentokrát se však uvnitř něj zjevil i ledový krystal. Aurius se oklepal a zadal dronům prioritu ochraňovat Raywille.
Nepřátele se pomalu přibližovali, bez její pomoci se Auriusi nedařilo je dostatečně rychle zabíjet. Raywille z jejího soustředění nic nevyvedlo, dokonce ani nevnímala malého skřeta, který se ji marně snažil pokousat. Aurius měl čím dál tím větší problémy. Ze všech stran se hrnuli nepřátelé. Když už ztrácel naději Raywille Začala konat. Otevřela oči a z jejího těla začaly tryskat rudé a azurové pramínky energie. Kolem obou se okamžitě poté objevila obrovská ohnivá stěna. Ta se bleskově rozšířila do celého okolí. V ohni se náhle objevily ledové krystaly. Síla, která je obklopovala, byla nepopsatelná. Led s ohněm si tančily ve smrtelném tanci a přitom ničily cokoliv, čeho se dotkly. I když Aurius ještě neuměl detekovat magii, tak cítil jak z Raywille tryská. Cítil neskutečný žár, nesrovnatelný ani se srdcem hvězdy, a přitom chlad, který se pohyboval hluboko pod bodem absolutní nuly.
Raywille přestala. Peklo, které kolem nich bylo jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo a Raywille se sesypala na zem.
„Jsi v pořádku?“ přiskočil k ní Aurius. Ta se však ani nepohnula. Aurius ji skenoval pohledem. Najednou si všiml krvavé skvrny, která se objevila na jejím sněhově bílém břiše.
„Co? Jak? Ne! Ty přece nesmíš umřít!“ zařval Aurius. Krvavé skvrny se náhle objevily i na jiných částech jejího těla, dokonce i na zemi. Najednou si Aurius uvědomil, že to není její, ale jeho krev. Ta kapala z roztržené blány jeho křídla. Aurius si oddechl že Raywille nekrvácí, že je to jen jeho lehké zranění. Raywille se za chvíli začala pomalu probírat.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se znovu.
„Jo, jen jsem trochu unavená.“ Odpověděla mu slabým hlasem.
„To se nedivím, když jsi vykouzlila něco, co zničilo všechno v okolí.“
„Ne všechno, ty tvoje drony jsem ani neškrábla.“ Jakmile to ale dořekla, začala se třást země a hora, která stála mezi nimi a hradem, se dala do pohybu.
„A tohle taky ne.“ Zoufale špitla Raywille když se před nimi postavilo to, co ještě před chvílí brali jako menší horu. Bylo to gigantické stvoření tvořené z kamenů a živé hmoty. Svou stavbou připomínalo neokřídleného draka.
„Co to je za čertovinu.“ Vykulil na to Aurius oči.
„To je titán,“ řekla se strachem Raywille „doufám, že jak jsi v Grahamně říkal, že jsi skolil větší, myslel jsi tím tohle.“
„Jak rád bych ti odpověděl ano.“ Řekl Aurius. „Ale zkusit to můžu.“ Když to dořekl, přepnul zbraně na dronech na nejsilnější střelivo a poslal je kupředu. I když drony v porovnání s titánem připomínaly spíše komáry, způsobovaly na něm působivé výbuchy. Avšak kromě upoutání pozornosti nic jiného nedokázaly.
Titán se naštval a tlapou se mu podařilo chytit jednoho z dronů. Auriusi se na náramku objevila zpráva o jeho kritickém poškození. Nečekal a spustil autodestrukci. Mohutný výbuch otevřel titánovi tlapu, ale i tak mu nic neudělal.
„Pojď, já už bych trochu letět mohla. Proti tomu nemáme šanci.“ Zařvala na Auriuse Raywille. Ten však jen zamával roztrženým křídlem.
„Nemůžu, a ty mě ve svém stavu neutáhneš.“ Titán mezitím ničil další drony které se dostaly příliš blízko k němu.
„Tak co chceš dělat. Je to jako by ses snažil zničit celé město.“
Město, vesmírná města, křižníky, lodě. Problesklo Auriusi hlavou.
„To je ono, Raywille ty jsi génius. Šestka má přece protipancéřové dělo. Když to sestřelí těžký křižník z oblohy, tak by to mohlo fungovat i na tohle.“
„Co?“ Nezmohla se na nic jiného Raywille.
„To ti vysvětlím potom, teď mi řekni, kde má slabé místo.“
„Jak jako slabé místo?“ Zeptala se nechápavě.
„Jako kde mám zasadit ránu, abych ho zabil.“
„Nevím přesně, zkus srdce.“ Nejistě odpověděla.
„Tak to doufej, že máš pravdu.“ Řekl Aurius a začal na svém náramku zadávat rozkazy. Bohužel si titán pod břicho žádného z dronů nepustil. Auriusi již zbyly jen dva, Šestka a dvojka. Rozhodl se tedy změnit strategii. Dvojku vyslal vysoko do vzduchu a Šestce zakázal střílet. Fungovalo to, titán se postavil na zadní a tlapami rozdrtil dvojku. Tím však odhalil své břicho, a přesně na to Aurius čekal. Šestka vystřelila. Střela dopadla na hruď titána. Následoval masivní výbuch. Titán zařval tak, až to trhalo uši a za obrovského rachotu se vydal k zemi.
Když se rozplynul prach, otevřel se jim pohled na tělo mrtvého titána, a volná cesta ke hradu.
„Tak co, pořád chceme utéct?“ Zeptal se Aurius.
„Ne, doufejme, že už nemusíme.“ Odpověděla mu s úsměvem Raywille. Oba se tedy znovu vydali na cestu. Netrvalo to dlouho a stáli před otevřenými branami hradu.
„Myslím, že jsme vítáni.“ Okomentoval Aurius otevřenou bánu. Raywille mu na to neodpověděla a vydala se dovnitř. Aurius jí následoval. Jakmile vešli dovnitř, brána se za nimi zavřela, ale ani jednoho z draků to moc nepřekvapilo.
„Jak jej tady najdeme? Tohle místo je obrovské.“ Zapřemýšlela nahlas Raywille když uviděla plno chodeb, dveří a zákoutí.
„Já nikam nespěchám.“ Odpověděl jí na to Aurius.
„Rozdělíme se, projdeme to tak rychleji.“ Navrhla.
„Ne.“ Rázně odmítl Aurius. „bude lepší, když zůstaneme spolu, dohromady jsme silnější než každý sám, nehledě na to že zde můžou být nějaké pasti či jiné zrádnosti.“ Raywille jen pokývala hlavou a pustili se do hledání.
Několik hodin se plahočili skrz hrad který jim čím dá tím více připomínal spíše bludiště. Prohledávali každou místnost, avšak kromě prázdnoty nenašli nic, až dosud. Došli do velké haly, která se lišila od zbytku hradu hlavně svou velkolepostí, a prvním náznakem obyvatelnosti tohoto místa.
„Tam.“ Ukázala Raywille na masivní dveře. „Za těmi dveřmi je Onizenkair, cítím to.“ Aurius jen pokýval hlavou a oba se vydali před dveře.
Raywille se v jedné tlapě objevila ohnivá koule a v druhé ledová šipka.
„Připravena.“ Oznámila Auriusi. Ten si přebil zbraň a namířil na dveře.
„Můžeme.“ Řekl a oba prudce rozrazili dveře. Vtrhli dovnitř, kde na kamenném trůnu seděl Onizenkair. Draci již chtěli zaútočit, avšak se oba náhle zastavili. Jejich těla přestala reagovat na rozkazy a oba cítili, jak se jejich tlapy vzdalují od země.
„Zdravím vás, už jsem na vás čekal.“ Řekl a stanul ze svého trůnu. „Mé jméno je Onizenkair, a jak říkají tobě draku ve zlatém brnění?“
„Aurius, a to není zlato, to je trivol.“ Řekl a udivil se, že ho poslouchá alespoň tlama.
„Zvláštní jméno, zní tak magicky a přitom jeho nositel není.“ Řekl s lehkým úsměvem a odvrátil svou pozornost na dračici.
„Na tvé jméno se ptát nemusím, kdo by neznal Raywille princeznu ledových plání.“ Řekl Onizenkair a trochu to vypadalo, jakoby se uklonil.
„Princezna?“ Udivil se nahlas Aurius.
Onizenkair se začal hlasitě smát: „Vy dva jste dobří, jdete do boje proti nejmocnějšímu čaroději a přitom o sobě nic nevíte. Vsadím se, že ani neví, že neumíš kouzlit, že Auriusi?“
„To není pravda!“ Vložila se do toho Raywille.
„On umí kouzlit, a dobře.“ Náhle se však pozastavila „Že mám pravdu?“ Zeptala se se zoufalým hlasem Auriuse. Ten však jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Bohužel má pravdu on. Neumím kouzlit, zato ale ovládám jiné věci.“ Přiznal se Aurius
„To mi chceš říct, že jsem se vydala do jícnu pekla s nějakým budižkničemou?“ Zařvala na něj Raywille a v jejím hlase byl cítit strach a zlomené srdce.
„Ale no tak, no tak.“ Přerušil je Onizenkair. „Ne že se mi tady začnete hádat, to se na návštěvě nedělá. I když taky by mě zajímalo, jak jsi ji dokázal přesvědčit.“ Řekl a natáhl ruku směrem k Auriusi. Tomu z tlap vylétla zbraň a zastavila se kousek před Onizenkairem.
„Tche, já si myslel, že to bude alespoň magická hůl, a on je to jen kus šrotu.“ Poznamenal, když si pořádně prohlédl kulo-plazmovou pušku.
„To není šrot, je to věc přesahující tvoje chápání.“ Odpověděl naštvaně Aurius.
„Vážně?“ Řekl Onizenkair, vzal do rukou zbraň a namířil s ní na Auriuse.
„Tak schválně, jak jsi to dělal v té věži.“ S těmito slovy stiskl spoušť. Zbraň však nijak nezareagovala.
„Tche, kde máš tu věc přesahující mé chápání, vždyť ani nefunguje.“ Posměšně pronesl Onizenkair a hodil zbraň zpět k Auriusi. Ten jen naštvaně zavrčel.
„Kdybych nebyl mág schopný dokonalé manipulace, tak bych si tě nechal, takhle dokonale umí lhát jen málokdo.“ Zasmál se a spustil Auriuse na zem, ale stále mu nedovolil ovládat jeho tělo.
„Ale abys neřekl, že jsem zlý, zabiju tě bezbolestně. Chceš říct nějaká poslední slova?“
„Zabiju tě!“ Řekl Aurius.
„Ha ha, ale první jsem na tahu já.“ Jakmile to dořekl, tak se z jeho rukou uvolnil maličký pramínek černé energie a namířil si to Auriusi do srdce. Setmělo se mu před očima a skácel se k zemi, kde jeho srdce odbilo poslední tep.
„Tak, to bychom měli.“ Poznamenal bezcitně Onizenkair. „A co teď s tebou princezno? Mága, který ovládá tak dobře a silně protikladné živly jako ty ve své armádě ještě nemám.“
„Mě nikdy nedostaneš.“ Odpověděla Raywille a vší magickou i fyzickou silou se pokoušela dostat z jeho moci, avšak byla příliš zesláblá na to, aby něco zmohla.
„Popravdě musím říct, že jsem rád, že jsi tak vyčerpaná, jinak bych tě neudržel. Ale dostal jsem tvého otce, dostanu i tebe.“ Řekl a v jeho rukách se objevila temná koule. Již se ji chystal vypustit, když se Auriusovo tělo propnulo v křečích. Onizenkair ztratil veškerou koncentraci a nechápavě se díval na Auriuse, který se znovu a znovu napínal jako luk. Náhle přestal a na jeho náramku se objevil nápis: Defibrilace úspěšná.
Aurius se začal probírat. Raywille i Onizenkair se na něj dívali jako na zjevení. Aurius se pomalu zvedal a přitom si vzal svou zbraň, ta se ozvala zapípáním.
„Co? Jak? Jak je to možné, vždyť ty magii neovládáš!“ zařval na něj vyděšeně Onizenkair.
„Tomu se říká technika, vole.“ Řekl Aurius a vystřelil.


Aurius se vracel z lovu, v tlapách nesl zvíře podobné srně. Pod ním se na louce objevil menší dům, ke kterému se začal snášet. Dosedl na balkón, na kterém ležela Raywille a něco psala do knihy.
„Ahoj, co to píšeš?“ Zeptal se Aurius a odložil úlovek.
„Já, už nic.“ Odpověděla a brkem udělala rázně tečku.
„Aha, tak co jsi to tedy dopsala?“ Zkusil to jinak.
„Jen jednu takovou legendu o mocném dračím kouzelníkovi, který zachránil svět, a přitom neuměl vůbec kouzlit.“ Odpověděla mu se šibalským úsměvem.
„Aha, doufám, že jsi tam nezapomněla na všechny postavy, Raywille princezno ledových plání.“
„Ale no tak, vždyť víš, že jsem se toho titulu už dávno vzdala.“ Odpověděla mu.
„Tak promiň princezno.“ Rýpnul si znovu Aurius.
„Tu princeznu odvoláš.“ Řekla Raywille a Připravila se ke skoku.
„Ne“ Odpověděl Aurius. Jakmile to dořekl Raywille na něj vrhla a začala se s ním prát. I když jejich drápy a zuby byly smrtící zbraně ani jeden tomu druhému neublížil, ani to neměli v plánu. Po chvíli spíše hry než rvačky Raywille položila Auriuse na záda a zablokovala mu jakoukoli možnost pohybu.
„Tak co, odvoláš tu princeznu?“ Zeptala se ho s úsměvem Raywille.
„Ne.“ Trval na svém. Raywille se tedy pustila do kousání Auriuse. Ten ještě chvíli vzdoroval, ale nakonec se vzdal.
„Dobře, dobře, odvolávám to“ řekl bezmocně Aurius a přitom se smál.
„No proto.“ Spokojeně prohlásila Raywille a seskočila z Auriuse. Ten se s úsměvem oklepal.
„Jo a mimochodem, tady jsem donesl něco k snědku.“
„Všimla jsem si, ale řekni mi, co ti to tak dlouho vždycky trvá. Jako chápala jsem, že jsi byl tři hodiny na lovu, když jsi měl roztrhnuté křídlo, ale teď?“
„No co, hraju si.“ Zněla jednoduchá odpověď.
„Jak už je to vlastně dlouho od doby, co jsem tady ztroskotal?“ Zeptal se Aurius aby změnil téma.
„Už to bude tak šest let.“ Odpověděla Raywille.
„Ach, jak ten čas letí.“ Poznamenal.
„To ano. Kdy už jsi to vytáhl, prosím tě, vyprávěj mi znovu o místech ve vesmíru, kde jsi kdy byl.“ Zažadonila Raywille.
„Se podívej sama, vždyť přece víš, že ten náramek má uložené fotky.“ Odpověděl a ukázal na náramek, který jí kdysi dal.
„Já vím, ale mám raději, když mi to vyprávíš.“
„Ne, tentokrát už ne.“ Odpověděl Aurius a snažil se skrýt úsměv na své tváři.
„Jak to?“ Zlekla se Raywille že jej nějak urazila.
„Řeknu ti to takhle.“ Konečně povolil zadržovaný úsměv a ve své tlapě vyčaroval malinký plamínek, jediné kouzlo, které uměl.
„Ty jsi mi ukázala svůj svět, tak jestli chceš“ Aurius zmáčkl tlačítko na svém náramku a nad nimi se objevila jeho vznášející se loď.
„Tak já ti ukážu ten svůj.“