Rawwwařin svět kpt.1/2
„Hej! No tak, slyšíš mě?“ halekal na mě neznámý hlas. Unaveně jsem pokývala hlavou, jako že ano a ten tvor, jehož podobu jsem neznala, jelikož jsem dosud neotevřela oči, přestal řvát. S námahou jsem rozlepila víčka a světlo mě zcela oslepilo. Malátně jsem vztáhla ruku a zaclonila si oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo a kde to jsem nebo spíš nejsem. Rozhlížela jsem se kolem sebe a přejížděla zrakem zelené plochy poseté košatými stromy, které vrhaly blahodárný stín na sluncem rozpálenou zemi bující trávou a pestrobarevnými květinami. Ty stromy byly jiné, než stromy mojí Neemské domoviny, byly menší a slabší, v drsných podmínkách tamní divočiny by brzy uschly nebo popadaly a začaly kamenět. V tom případě ale nejsem na Neemu!
„Ehm…,“ ozvalo se odněkud zpoza mě. „Jsi v pořádku?“
Neodpověděla jsem, jen jsem otočila hlavu za hlasem. To, čemu hlas patřil, bylo opravdu podivné. Stvoření mělo dvě dlouhé nohy a možná bylo podobně veliké, jako já, ale to jsem nemohla pořádně posoudit, protože momentálně klečelo na kolenou a rosa se mu pomalu vpíjela do potrhaných modrých kalhot.
„Eeee…,“ zachrčela jsem, „Kdo jsi?“
„Přeci člověk,“ prohodil ten tvor udiveně, „Pán tvorstva.“
Tak to mě dostalo. Že bych měla tu čest se samotným, jak to jen nazvat, vládcem? Najednou jsem nevěděla, jak se zachovat. V odlehlých končinách Planety Živlů žádní vládcové ani páni nebo králové nebyli, každý byl pánem sebe sama a žádná vysoká postavení či dokonce šlechta neexistovala. Pokoušela jsem si vzpomenout na pohádkové příběhy, které mi vyprávěla moje matka, když jsem bývala malá, v nichž posel poklekl před králem a přednesl mu zprávu. Po pár minutách jsem se odhodlala k činu.
Nepatrně jsem se uklonila a začala: „Aha, tak to promiňte, vaše…umm…Výsosti. Já ne-“
Ale to už mě ta bytost přerušila, kulíce oči nepochopením.
„Prosím tě, copak jsem mluvila o tom, že jsem nějaký král nebo něco takového? Copak mám na sobě hermelín a korunu?“
„Říkala jsi že…,“ načala jsem otázku a ona složila hlavu do dlaní, dávaje mi tím najevo, že neposlouchá a nechce poslouchat. Já mezitím zase přemýšlela o všech těch podivných věcech, které mi už stihla napovídat, třeba co je to ten hermelín. Co je to koruna jsem věděla, ale hermelín mi vrtal hlavou. Nebo proč si říká pán tvorstva, když žádný pán není. Také mi došlo, že ani neznám její jméno. Na Neemu bylo zvykem říci jméno jako první slovo celé konverzace. I tenhle fakt mi potvrdil, že rozhodně nejsem v rodných končinách své planety.
Vzezření té podivné dívky bylo až mimozemské. Zaprvé nebyla stejného druhu jako já – to by musela mít jako každý Anthrodrageus základní dračí rysy – protáhlý čumák, drápy, ocas a křídla, stejně tak schopnost nechat je mizet a přirozenou barvu kůže, to znamená buď jako já jasně červenou, nebo tmavě hnědou, zelenou jakéhokoli odstínu, pískovou nebo černou či stříbrnou, ale to by pro mě nebylo dobré. Zadruhé mluvila jinak. Sice ovládala stejnou, nebo alespoň podobnou řeč jako já, ale měla neznámý přízvuk, mluvila jasně a zřetelně, veškeré sykavky i drnčivé prvky byly hodně slyšet. Anthrodrageové mluvili potichu a polykali řadu slabik, nejčastěji předpony a přípony, mnohdy vyslovili slyšitelně jen kořen slova, proto řada národu říkala tomuto jazyku kořenová řeč. A zatřetí její aura. Byla silná, ale její síla spočívala ve vlastnostech, cítila jsem v ní ochotu a pokoru, sdílnost a přátelskost, avšak ani stopu po magickém náboji. Aura většiny Neemanů je z poloviny nabitá magií, ze čtvrtiny vlastnostmi pro boj a ze čtvrtiny vlastnostmi ostatními.
Když jsem si v hlavě srovnala veškeré nově nabyté informace, vzepřela jsem se na rukou a pokusila jsem se vstát. Trochu to bolelo, zvlášť ta narychlo vyspravená noha. Opatrně jsem se posadila a dokončovala léčbu, když si mě všimla ta dívka. Vyjekla a zakoktala: „T-ty umíš k-kouzlit?“
Její vyděšený pohled mě překvapil. „Copak tady nejsou kouzla běžná?“ zeptala jsem se udiveně. Bezradně zavrtěla hlavou a očima mi dala znamení, ať toho nechám. Poslechla jsem ji a tázavě jsem se ni podívala.
„Odkud jsi přišla?“ vypadlo z ní nakonec. „A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Anthrodrageus z planety Neema, Planety sedmi Živlů života a smrti a něčeho mezi tím. Jmenuji se Rawwware, ale můžeš mi říkat Rawww.“ Spiklenecky jsem na ni mrkla.
„Mohla bys to prosím zopakovat?“ Rozesmála jsem se.
Za necelou půlhodinu jsem se dozvěděla, že ona je člověk (zdá se mi to, nebo mi to už doopravdy jednou řekla?), jmenuje se Zoe, je jí dvacet pět a také, že jsem na planetě Zemi.
Na oplátku jsem jí pověděla o třiadvaceti dimenzích vesmíru a Mystické Galaxii, o roji planet zvaném Ostrovy, jejž tvoří planety Neemo, Ahal´lad, Qwertz, J. A. S., Eliath, Cyto, Hogk, Bom-Bom, Raii, Gorp, Swist, I~o, Fuy a Čamgal, o Neemských národech hor a vod a také jsem jí chtěla povyprávět pár příběhů z historie Anthrodrageů, ale ona mě přerušila: „Rawww, všechno je to moc zajímavé, ale začíná se stmívat. Půjdeme domů.“ Já pouze přikývla na souhlas a odešla za ní, pryč z té rozkvetlé planiny, do stínu těch zakrslých stromů.
Zelená tráva přešla v pěšinu dlážděnou podivnými kamennými kostkami a později v širokou cestu pokrytou rovnou vrstvou něčeho tvrdého, černého a drsného. Zoe tomu říkala asfalt. Po oné cestě se proháněly pestrobarevné plechové stroje na kolečkách, vypadající jako blešky proti ohromným kosmickým korábům na Neemu. Ty Zoe nazývala auta.
Proplétaly jsme se opuštěnými tmavými uličkami, nejspíš, aby nikdo nezahlédl mou tvář, na Anthrodrageuse tu prý nebyli zvyklí. Několikrát jsem vzhlédla k rudnoucí obloze, ze které se mi k pohledu naskýtal pouze nepatrný kousek, zbytek nebes zakrývaly vysoké šedé budovy, oprýskané a počmárané nejrůznějšími nápisy, v jednom z nich jsem dokonce zahlédla náhodně použité písmeno "a" Defessu – řady znaků používané mezi Anthrodragejskými kmeny.
Po několika věčnost trvajících minutách jsme vyšly ze stínu těch obludných domů zpět k oné rušné cestě. Na jejím okraji byla do pevného povrchu zasazená dlouhá tyč, na jejímž konci byla připevněna modrá deska s prapodivným klikyhákem, Zoe mi vysvětlila, že je to dopravní značka upozorňující, že se tu smí parkovat. Slova „dopravní“ a „parkovat“ mi doopravdy nic neříkala, ale nedožadovala jsem se dalšího objasnění.
Na opačném konci cesty se objevilo pár postav. Zoe mi rychle podala nějaký kus oblečení a přetáhla mi přes hlavu kapuci. Potom mě popadla za ruku a spěšně mě táhla k jedné z těch směšných jezdících věcí.
Otevřela tmavě modré lakované dveře a pobídla mě, abych vlezla dovnitř. Ocitla jsem se na pohodlné sedačce, odněkud tlumeně hrála hudba a ozývalo se tiché vrnění. Místo vedle mě zaujala Zoe a zabouchla za sebou, až se celý stroj otřásl. Zatvářila jsem se trochu vyděšeně a opatrně zavřela na své straně. Okolo jejího sedadla byly samé páčky a tlačítka a před ní z palubní desky, tedy takhle bych to nazvala, kdybych seděla v jedné z monstrózních lodí mé domoviny, trčelo velké kolo s jakýmsi znáčkem vyrytým do největší plošky na jeho povrchu. K čemu je jsem mohla sotva vědět. Kosmické lodě jsou jiné než…jak že se to jen jmenuje…auta.
Zoe z kapsy kalhot vytáhla malý stříbrný klíček a zboku jej vsunula kamsi pod ten kotouč a auto se rozburácelo. Kam se jen hrabe na neslyšné trysky Qwertzkých Křídel… Pak dupla nohou kamsi pod celou desku s kotoučem, snad motor, či co, zavyl a vozidlo vyrazilo vpřed. Koukala jsem se skrze průhlednou hmotu v okenních otvorech na krajinu ubíhající kamsi za nás, upadající do šera soumraku a tajemství zdejší noci. Kéž by tu bylo cokoli, co bych znala. Na Neemu jsem byla neohroženým elitním zabijákem, ale tady jsem si připadala zranitelně, slabě, jako křehký dráček ve vichřici. A stromy, domy a oslňující světla, připomínající zářivé lasery planety Cyto, se měnily v duhové šmouhy a já se uzavírala do sebe. Mé unavené oči vypovídaly službu a obraz se mi mlžil. Naposledy jsem věnovala pohled jediné zapadající hvězdě na obzoru a potom upadla do hlubokého spánku plného temna, krve, boje a…Scrapa.
.::.
Proti žhnoucímu slunečnímu oblouku se rýsovala osamocená postava. Obrysy jejího těla byly nejasné a potrhané v místech, kde se na těle té bytosti otevíralo pár hlubokých ran a chyběly kusy masa. Přestože onen tvor kulhal, kráčel pevně a odhodlaně, jdouce si zaujatě pro pomstu. Prameny dlouhých vlasů černých jako havraní křídla mu splývaly po zádech jako rozervaný plášť a jazyk napolo visel z pootevřené dá se říci tlamy. Divoká rudá záře v jeho očích skomírala a jeho vzezření už jej nepředstavovalo jako mocného bojovníka a nelítostného vůdce, ale spíš jako zuboženého poraženého. Však i přesto se ve Scraperovi zračila nesmírná síla.
Po neplánovaném a nechtěném skoku časoprostorovou branou z jeho rodné devatenácté dimenze do krajiny několik desítek světelných let vzdálené se cítil, jako by mu vyrvali cosi z útrob. Snad část jeho života a duše, nevěděl. Podobně jako jeho soupeřka obdivoval místní krajinu a zároveň se jak jí, tak skutečnosti, že není doma, děsil.
Se syknutím plným bolesti klesl na kolena do prachu cesty a pravou (snad také jedinou funkční) ruku si přitiskl na rozdrásanou hruď, jako by si myslel, že tím zastaví mohutné proudy krve řinoucí se z ran. Vždy, když přemítal o vlastním konci, představoval si, že si jej Zubatá vezme buď při boji nebo při Velké zkoušce, ale na tom ani tak nesešlo, jen aby mohl odejít mezi Hvězdné doma. Jeho tvář pomalu pohlcovalo šero, zatlačující teplou záři slunce a on vzhlédl a uzřel dlouhé stíny všude kolem. Zaťal zuby a přinutil se jít dál. A tak, klopýtnutí za klopýtnutím, se pomalu blížil svému jistému konci.
O několik desítek metrů dál postávala partička sotva dorostlých pozemských mladíků, pár z nich pokuřovalo cigaretu a jejich smích se nesl tichem usínajícího okolí. Jeden zrovna vykládal zbytku nějakou veselou historku týkající se jeho a nějaké mladé slečny, když se k jejich uším donesl zvuk kroků, takových kroků, jako když někdo táhne nohy pískem. Na okamžik zbystřili a natahovali krky, pokoušíce se zjistit, odkud přicházejí. Po chvíli ve stínu hloučku keřů spatřili postavu ploužící se se svěšenou hlavou po cestě.
Obezřetně neznámého pozorovali, možná měli i trochu nahnáno, jelikož již zmíněný neznámý byl skoro dva metry vysoký a lesknoucí se krev na jeho těle v nich také moc dobré pocity nevyvolávala. Sem tam nějaký z nich cosi tiše utrousil a dával pozor, aby ho tajemný neuslyšel. Skupinka už se chystala posunout se o kus dál, když se z hrdla tajemného vydralo sotva slyšitelné zasténání a on se zhroutil k zemi.
„Ty vole, von je mrtvej,“ prohodil vysoký kluk s kapucou na hlavě ke svým přátelům, kteří se všichni naráz otočili a vyděšeně zírali na bezvládné tělo. Zhruba o minutu později vystoupil z hloučku jediný odvážlivec a s obavami se došoural k ležícímu tvorovi. Se strachem v očích si kleknul vedle něj, vzal ho za rameno a zatřásl s ním. Žádná odezva. Přesto pořád dýchal. Mladík ho s námahou obrátil na záda a podíval se mu do tváře. Vyjekl zděšením, když spatřil zakrvácený obličej pod modrou maskou, rámovaný černými vlasy a poznamenaný jizvami z nesčetných bitek.
„Co to sakra je?“ vydechl a zakroutil nad stvořením hlavou.
Jemu v odpověď skrze vlasy zablikalo rudé světlo a rty onoho stvoření se pohnuly, jak mezi nimi proklouzlo jediné slovo: „Scraper…“
„Ehm…,“ ozvalo se odněkud zpoza mě. „Jsi v pořádku?“
Neodpověděla jsem, jen jsem otočila hlavu za hlasem. To, čemu hlas patřil, bylo opravdu podivné. Stvoření mělo dvě dlouhé nohy a možná bylo podobně veliké, jako já, ale to jsem nemohla pořádně posoudit, protože momentálně klečelo na kolenou a rosa se mu pomalu vpíjela do potrhaných modrých kalhot.
„Eeee…,“ zachrčela jsem, „Kdo jsi?“
„Přeci člověk,“ prohodil ten tvor udiveně, „Pán tvorstva.“
Tak to mě dostalo. Že bych měla tu čest se samotným, jak to jen nazvat, vládcem? Najednou jsem nevěděla, jak se zachovat. V odlehlých končinách Planety Živlů žádní vládcové ani páni nebo králové nebyli, každý byl pánem sebe sama a žádná vysoká postavení či dokonce šlechta neexistovala. Pokoušela jsem si vzpomenout na pohádkové příběhy, které mi vyprávěla moje matka, když jsem bývala malá, v nichž posel poklekl před králem a přednesl mu zprávu. Po pár minutách jsem se odhodlala k činu.
Nepatrně jsem se uklonila a začala: „Aha, tak to promiňte, vaše…umm…Výsosti. Já ne-“
Ale to už mě ta bytost přerušila, kulíce oči nepochopením.
„Prosím tě, copak jsem mluvila o tom, že jsem nějaký král nebo něco takového? Copak mám na sobě hermelín a korunu?“
„Říkala jsi že…,“ načala jsem otázku a ona složila hlavu do dlaní, dávaje mi tím najevo, že neposlouchá a nechce poslouchat. Já mezitím zase přemýšlela o všech těch podivných věcech, které mi už stihla napovídat, třeba co je to ten hermelín. Co je to koruna jsem věděla, ale hermelín mi vrtal hlavou. Nebo proč si říká pán tvorstva, když žádný pán není. Také mi došlo, že ani neznám její jméno. Na Neemu bylo zvykem říci jméno jako první slovo celé konverzace. I tenhle fakt mi potvrdil, že rozhodně nejsem v rodných končinách své planety.
Vzezření té podivné dívky bylo až mimozemské. Zaprvé nebyla stejného druhu jako já – to by musela mít jako každý Anthrodrageus základní dračí rysy – protáhlý čumák, drápy, ocas a křídla, stejně tak schopnost nechat je mizet a přirozenou barvu kůže, to znamená buď jako já jasně červenou, nebo tmavě hnědou, zelenou jakéhokoli odstínu, pískovou nebo černou či stříbrnou, ale to by pro mě nebylo dobré. Zadruhé mluvila jinak. Sice ovládala stejnou, nebo alespoň podobnou řeč jako já, ale měla neznámý přízvuk, mluvila jasně a zřetelně, veškeré sykavky i drnčivé prvky byly hodně slyšet. Anthrodrageové mluvili potichu a polykali řadu slabik, nejčastěji předpony a přípony, mnohdy vyslovili slyšitelně jen kořen slova, proto řada národu říkala tomuto jazyku kořenová řeč. A zatřetí její aura. Byla silná, ale její síla spočívala ve vlastnostech, cítila jsem v ní ochotu a pokoru, sdílnost a přátelskost, avšak ani stopu po magickém náboji. Aura většiny Neemanů je z poloviny nabitá magií, ze čtvrtiny vlastnostmi pro boj a ze čtvrtiny vlastnostmi ostatními.
Když jsem si v hlavě srovnala veškeré nově nabyté informace, vzepřela jsem se na rukou a pokusila jsem se vstát. Trochu to bolelo, zvlášť ta narychlo vyspravená noha. Opatrně jsem se posadila a dokončovala léčbu, když si mě všimla ta dívka. Vyjekla a zakoktala: „T-ty umíš k-kouzlit?“
Její vyděšený pohled mě překvapil. „Copak tady nejsou kouzla běžná?“ zeptala jsem se udiveně. Bezradně zavrtěla hlavou a očima mi dala znamení, ať toho nechám. Poslechla jsem ji a tázavě jsem se ni podívala.
„Odkud jsi přišla?“ vypadlo z ní nakonec. „A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Anthrodrageus z planety Neema, Planety sedmi Živlů života a smrti a něčeho mezi tím. Jmenuji se Rawwware, ale můžeš mi říkat Rawww.“ Spiklenecky jsem na ni mrkla.
„Mohla bys to prosím zopakovat?“ Rozesmála jsem se.
Za necelou půlhodinu jsem se dozvěděla, že ona je člověk (zdá se mi to, nebo mi to už doopravdy jednou řekla?), jmenuje se Zoe, je jí dvacet pět a také, že jsem na planetě Zemi.
Na oplátku jsem jí pověděla o třiadvaceti dimenzích vesmíru a Mystické Galaxii, o roji planet zvaném Ostrovy, jejž tvoří planety Neemo, Ahal´lad, Qwertz, J. A. S., Eliath, Cyto, Hogk, Bom-Bom, Raii, Gorp, Swist, I~o, Fuy a Čamgal, o Neemských národech hor a vod a také jsem jí chtěla povyprávět pár příběhů z historie Anthrodrageů, ale ona mě přerušila: „Rawww, všechno je to moc zajímavé, ale začíná se stmívat. Půjdeme domů.“ Já pouze přikývla na souhlas a odešla za ní, pryč z té rozkvetlé planiny, do stínu těch zakrslých stromů.
Zelená tráva přešla v pěšinu dlážděnou podivnými kamennými kostkami a později v širokou cestu pokrytou rovnou vrstvou něčeho tvrdého, černého a drsného. Zoe tomu říkala asfalt. Po oné cestě se proháněly pestrobarevné plechové stroje na kolečkách, vypadající jako blešky proti ohromným kosmickým korábům na Neemu. Ty Zoe nazývala auta.
Proplétaly jsme se opuštěnými tmavými uličkami, nejspíš, aby nikdo nezahlédl mou tvář, na Anthrodrageuse tu prý nebyli zvyklí. Několikrát jsem vzhlédla k rudnoucí obloze, ze které se mi k pohledu naskýtal pouze nepatrný kousek, zbytek nebes zakrývaly vysoké šedé budovy, oprýskané a počmárané nejrůznějšími nápisy, v jednom z nich jsem dokonce zahlédla náhodně použité písmeno "a" Defessu – řady znaků používané mezi Anthrodragejskými kmeny.
Po několika věčnost trvajících minutách jsme vyšly ze stínu těch obludných domů zpět k oné rušné cestě. Na jejím okraji byla do pevného povrchu zasazená dlouhá tyč, na jejímž konci byla připevněna modrá deska s prapodivným klikyhákem, Zoe mi vysvětlila, že je to dopravní značka upozorňující, že se tu smí parkovat. Slova „dopravní“ a „parkovat“ mi doopravdy nic neříkala, ale nedožadovala jsem se dalšího objasnění.
Na opačném konci cesty se objevilo pár postav. Zoe mi rychle podala nějaký kus oblečení a přetáhla mi přes hlavu kapuci. Potom mě popadla za ruku a spěšně mě táhla k jedné z těch směšných jezdících věcí.
Otevřela tmavě modré lakované dveře a pobídla mě, abych vlezla dovnitř. Ocitla jsem se na pohodlné sedačce, odněkud tlumeně hrála hudba a ozývalo se tiché vrnění. Místo vedle mě zaujala Zoe a zabouchla za sebou, až se celý stroj otřásl. Zatvářila jsem se trochu vyděšeně a opatrně zavřela na své straně. Okolo jejího sedadla byly samé páčky a tlačítka a před ní z palubní desky, tedy takhle bych to nazvala, kdybych seděla v jedné z monstrózních lodí mé domoviny, trčelo velké kolo s jakýmsi znáčkem vyrytým do největší plošky na jeho povrchu. K čemu je jsem mohla sotva vědět. Kosmické lodě jsou jiné než…jak že se to jen jmenuje…auta.
Zoe z kapsy kalhot vytáhla malý stříbrný klíček a zboku jej vsunula kamsi pod ten kotouč a auto se rozburácelo. Kam se jen hrabe na neslyšné trysky Qwertzkých Křídel… Pak dupla nohou kamsi pod celou desku s kotoučem, snad motor, či co, zavyl a vozidlo vyrazilo vpřed. Koukala jsem se skrze průhlednou hmotu v okenních otvorech na krajinu ubíhající kamsi za nás, upadající do šera soumraku a tajemství zdejší noci. Kéž by tu bylo cokoli, co bych znala. Na Neemu jsem byla neohroženým elitním zabijákem, ale tady jsem si připadala zranitelně, slabě, jako křehký dráček ve vichřici. A stromy, domy a oslňující světla, připomínající zářivé lasery planety Cyto, se měnily v duhové šmouhy a já se uzavírala do sebe. Mé unavené oči vypovídaly službu a obraz se mi mlžil. Naposledy jsem věnovala pohled jediné zapadající hvězdě na obzoru a potom upadla do hlubokého spánku plného temna, krve, boje a…Scrapa.
.::.
Proti žhnoucímu slunečnímu oblouku se rýsovala osamocená postava. Obrysy jejího těla byly nejasné a potrhané v místech, kde se na těle té bytosti otevíralo pár hlubokých ran a chyběly kusy masa. Přestože onen tvor kulhal, kráčel pevně a odhodlaně, jdouce si zaujatě pro pomstu. Prameny dlouhých vlasů černých jako havraní křídla mu splývaly po zádech jako rozervaný plášť a jazyk napolo visel z pootevřené dá se říci tlamy. Divoká rudá záře v jeho očích skomírala a jeho vzezření už jej nepředstavovalo jako mocného bojovníka a nelítostného vůdce, ale spíš jako zuboženého poraženého. Však i přesto se ve Scraperovi zračila nesmírná síla.
Po neplánovaném a nechtěném skoku časoprostorovou branou z jeho rodné devatenácté dimenze do krajiny několik desítek světelných let vzdálené se cítil, jako by mu vyrvali cosi z útrob. Snad část jeho života a duše, nevěděl. Podobně jako jeho soupeřka obdivoval místní krajinu a zároveň se jak jí, tak skutečnosti, že není doma, děsil.
Se syknutím plným bolesti klesl na kolena do prachu cesty a pravou (snad také jedinou funkční) ruku si přitiskl na rozdrásanou hruď, jako by si myslel, že tím zastaví mohutné proudy krve řinoucí se z ran. Vždy, když přemítal o vlastním konci, představoval si, že si jej Zubatá vezme buď při boji nebo při Velké zkoušce, ale na tom ani tak nesešlo, jen aby mohl odejít mezi Hvězdné doma. Jeho tvář pomalu pohlcovalo šero, zatlačující teplou záři slunce a on vzhlédl a uzřel dlouhé stíny všude kolem. Zaťal zuby a přinutil se jít dál. A tak, klopýtnutí za klopýtnutím, se pomalu blížil svému jistému konci.
O několik desítek metrů dál postávala partička sotva dorostlých pozemských mladíků, pár z nich pokuřovalo cigaretu a jejich smích se nesl tichem usínajícího okolí. Jeden zrovna vykládal zbytku nějakou veselou historku týkající se jeho a nějaké mladé slečny, když se k jejich uším donesl zvuk kroků, takových kroků, jako když někdo táhne nohy pískem. Na okamžik zbystřili a natahovali krky, pokoušíce se zjistit, odkud přicházejí. Po chvíli ve stínu hloučku keřů spatřili postavu ploužící se se svěšenou hlavou po cestě.
Obezřetně neznámého pozorovali, možná měli i trochu nahnáno, jelikož již zmíněný neznámý byl skoro dva metry vysoký a lesknoucí se krev na jeho těle v nich také moc dobré pocity nevyvolávala. Sem tam nějaký z nich cosi tiše utrousil a dával pozor, aby ho tajemný neuslyšel. Skupinka už se chystala posunout se o kus dál, když se z hrdla tajemného vydralo sotva slyšitelné zasténání a on se zhroutil k zemi.
„Ty vole, von je mrtvej,“ prohodil vysoký kluk s kapucou na hlavě ke svým přátelům, kteří se všichni naráz otočili a vyděšeně zírali na bezvládné tělo. Zhruba o minutu později vystoupil z hloučku jediný odvážlivec a s obavami se došoural k ležícímu tvorovi. Se strachem v očích si kleknul vedle něj, vzal ho za rameno a zatřásl s ním. Žádná odezva. Přesto pořád dýchal. Mladík ho s námahou obrátil na záda a podíval se mu do tváře. Vyjekl zděšením, když spatřil zakrvácený obličej pod modrou maskou, rámovaný černými vlasy a poznamenaný jizvami z nesčetných bitek.
„Co to sakra je?“ vydechl a zakroutil nad stvořením hlavou.
Jemu v odpověď skrze vlasy zablikalo rudé světlo a rty onoho stvoření se pohnuly, jak mezi nimi proklouzlo jediné slovo: „Scraper…“