Rawwwařin svět kpt.1/1
Vzal mě za krk a odhodil, jako bych nic nevážila. Tvrdě jsem narazila do stromu a před očima se mi roztančily duhové mžitky. Chvíli jsem je omámeně sledovala, vypadaly jako roj křehkých jarních motýlů, jako barevné konfety nebo zářící jiskry ohňostroje. Jako nebe, po němž povedou schody do mého ráje, až se mnou Scrap skoncuje.
Pomalu, neohrabaně jako čerstvě narozené mládě, jsem se vyškrábala na všechny čtyři a opírajíce se o onen strom jsem se s vypjetím všech sil postavila. Pokoušela jsem se z něj odčerpat trochu energie, ale po všech těch staletích, co na tom místě stál a odolával větru už v něm nezbyla ani kapka života. Den za dnem kameněl, aby zde po své smrti mohl stát jako socha, nehnutý a chladný, s kmenem popraskaným v místě, kde jsem do něj vrazila. Bude tu jako nějaký obr střežit to, co ze mě zbude.
Povzdechla jsem si a zvřela oči. Tlumeně, jako z velké dálky, ke mně doléhalo Scraperovo vrčení. Chtěl mou krev, napít se jí, až bude prýštit z mého rozedraného hrdla. Celou svou bytostí prahnul po boji a smrti. Má ji tedy mít.
S hrdelním zavrčením jsem nechala svou dravost převládnout nad vším ostatním, ve své rozpolcené duši jsem probudila draka, který po celých osmnáct let spal, a vrhla jsem se svému soupeři po krku. Scraper pohotově uhnul a ohnal se po mě znetvořenou rukou, která v lokti přecházela v zubaté ostří, nádhernou zbraň, jejíž krásu však poskvrnila má krev. Já v odpověď rozpřáhla ruce a odhalila ramena a předloktí posetá železnými ostny. Už se to se mnou vezlo.
Jako stroj jsem obratně odrážela jeho útoky a drápy drásala jeho tělo na kusy. Místo levé ruky už mu k pasu splývalo pár cárů kůže a rozcupovaného masa, vzduch naplnil pach naší krve. Avšak veškerá moje ostatní snaha byla zbytečná. Ano, připravila jsem ho sice o ruku, ale od té doby se zdálo, že je nezranitelný. Když jsem měla dojem, že jsem ho zasáhla, neměl na sobě ani škrábanec, zato když jsem si myslela, že jsem se jeho ráně vyhnula, bolest mi po chvíli dala najevo opak. Docházely mi síly, bestie ve mně skomírala a já ztrácela koncentraci. Nemotorně jsem uhýbala, zakopávala o vlastní nohy i ocas a zraňovala spíš sebe, než jeho.
Poslední ránu jsem schytala přímo do čelisti. Vyplivla jsem chuchvalec krve, ale než jsem stihla zareagovat a začít se bránit, srazil mě Scraper na zem.
Zahrabala jsem nohama ve vzduchu ve snaze udržet si ho od těla, ale marně. Jednou jedinkrát se mi ho podařilo chabě zasáhnout do boku, ale on vzápětí moji nohu zachytil a bez většího úsilí ji zlomil. Z hrdla se mi vydralo zoufalé zavytí plné bolesti. Scrap se na mě bezmyšlenkovitě díval a nelidsky dlouhým jazykem olizoval krev z ostří jeho zbraně. Chvíli se mi zdálo, že se rozmýšlí, jestli mě zabije nebo ne. Potom zase zpozorněl a přivřel oči. Znovu slízl krev z ocelové čepele a vykročil ke mně.
Hlavou mi blesklo, že už se asi rozhodl, a také, že přece nemůžu jen tak zahodit svůj život. Zvedla jsem hlavu a vzepřela se na lokty. Čekala jsem, co udělá. A on se ke mně pořád pomalu, s ledovým klidem a smrtí v očích blížil, nakláněl hlavu a pořád se olizoval. Začínalo mě to štvát. Krok za krokem se sunul blíž, už nás dělilo jen necelých pět metrů…čtyři, tři, dva… Scraper konečně provedl výpad. Já na to byla připravená. Věděla jsem, že po mně jako obvykle skočí, a když dopadal, namířila jsem na něj ostny na svých předloktích. Kov projel tkání a zanechal v ní hluboké, rudou krví se plnící díry. Scraper zalapal po dechu a svalil se na zem. Zarýval zubožené prsty poraněné ruky do hlíny a kňučel jako raněné zvíře.
Já toho využila, vydrápala jsem se na nohy a vytáhla své eso. Na mých zádech se v mžiku objevila dvě mohutná membránová křídla. Opatrně jsem je roztáhla, každým zlehka zamávala a pak se odrazila. Když už v sobě budím draka, proč bych nemohla létat?
Shůry jsem shlížela na svého protivníka, jak se zvedá ze země se sotva poloviční silou, než kterou vládl předtím. Bylo vyrovnáno a já si dovoluji tvrdit, že jsem měla i trochu navrch. Mnoho bytostí by si pomyslelo, že se Scrapem je konec, ale on byl silný bojovník a rány, které by obyčejné tvory vyřídily, vnímal jako škrábance. Netrpělivě jsem mrskla ocasem a za pomoci energie okolí, kterou se mi konečně podařilo vysát, jsem si začala léčit přeraženou nohu. Scraper mě naštvaně sledoval a byl natolik rozrušený, že už dokonce nelízal krev z čepele nože, což mě dost udivilo. Já pořád čekala, co udělá. Avšak to, co vzápětí udělal, bylo to poslední, co mě mohlo napadnout.
Scraper roztáhl svá modrobílá křídla podobná křídlům anděla a vznesl se do vzduchu naproti mně. Takže peklo ještě neskončilo...
Přimhouřenýma očima jsem si Scrapa měřila a přemýšlela, co udělám. Stál přede mnou takřka neporazitelný tvor, nad kterým jsem musela vyhrát. V hlavě jsem měla naprostý chaos. A tak jsem se znovu poddala pudům šelmy a přepnula na mód zvířete. Jedinými úkony pro mě byly uhni, útoč a zabij. Jen ten třetí ne a ne se povést.
Zaměřila jsem se na jeho už notně poničenou ruku a při každé příležitosti jsem se do ní zakousla ostrými zuby nebo jsem do ní zaryla drápy. V jednom okamžiku se mi podařilo ruku chytit a zkroutit, až to v ní zapraskalo. Scraper vykulil oči, asi ho to bolelo. Bod pro mě, pomyslela jsem si a podrazila mu ocasem nohy. Jemu už zjevně docházely síly, jakmile byl totiž na zemi, nedokázal zareagovat tak rychle, jak jsem na to v jeho případě byla zvyklá, nevyskočil zpět na nohy, jen po mně chňapal stejně chabě, jako já před chvílí po něm. A já v hloubi duše pocítila tu skutečnost, že ho nedokážu zabít. Nedokážu sprovodit ze světa netvora se zkaženým srdcem, bezcitnou stvůru, démona a… svého bratra.
Věděla jsem, že dělám špatnou věc, ale místo toho, abych ho dorazila, jsem se k němu snesla a chytila ho za ruku. Vrčel na mě a pokoušel se mi vykroutit, ale marně.
„Scrape,“ podívala jsem se mu do rudých očí, které kdysi bývaly modré, jako ty moje. „Nemusíme bojovat.“
Scraper vypadal, jako by nic z toho, co jsem mu právě řekla, neslyšel a čišela z něj čirá nenávist, ale já věděla, že to dlouho nevydrží. Opravdu se mu po chvíli z tváře vytratilo zlo, přestal sebou házet.
„Rawww…,“ vydechl. V koutcích očí se mu zaleskly slzy. Pořád vypadal, jako by mi chtěl něco říct, ale nevydal už ani hlásku. Pustila jsem ho a smutně se na něj podívala. „Scrape…“
Položila jsem hlavu na kolena a sklíčeně jsem civěla do prázdna. Stále mi na tom všem něco nehrálo. Všechno bylo divné a nepřirozené, Scrap se choval divně, já jsem se chovala divně a okolní krajina byla přímo prapodivná. Proč se mi zdálo, že to všechno je jedna velká léčka? Studené ostří na mých zádech mi mé zdání okamžitě potvrdilo. Scraper už se zase olizoval a s úsměvem ve tváři do mě zarýval tu příšernou zbraň. Vyjeveně jsem se na něj podívala, neschopna slova ani pohybu, cítíce, jak se do mě ocel boří, projíždí mnou jako rozžhavený nůž máslem.
Vteřinu za vteřinou se hrot té věci blížil k mému zběsile tlukoucímu srdci. Byl to podraz, ohavný a sprostý podvod. A také má slabost. Měla jsem ho zabít, když jsem k tomu měla příležitost. Ale teď už mi bylo všechno jedno, za okamžik budu mrtvá a nic už nevyřeším. Jenže… já nechtěla umřít.
Vzedmula se ve mně energie a síla, jako žádná jiná, rostla ve mně a já měla pocit, že brzy vybuchnu. Zaťala jsem zuby a ruce v pěst a se strašlivým řevem jsem roztáhla křídla, vstala ze země a jediným pohybem vytáhla vražednou čepel ze svých zad. Vzlétla jsem a nechala vroucí moc ve mně vystoupit na povrch. Celá jsem se v tu ránu rozzářila oslňujícím světlem.
Svět kolem mě se roztočil, až z něj nezbylo nic, než pestrobarevné šmouhy, stejně vybarvené, jako mžitky vířící před mýma očima na začátku boje. A pak nebylo nic. Žádný Scraper, žádná známá krajina, žádná krev a boj. Jen rozmazaná zeleň všude, kam jen oko dohlédlo, vír té svěží barvy stáčící se okolo mě, jak se mé mysli zmocňovaly mrákoty.
Pomalu, neohrabaně jako čerstvě narozené mládě, jsem se vyškrábala na všechny čtyři a opírajíce se o onen strom jsem se s vypjetím všech sil postavila. Pokoušela jsem se z něj odčerpat trochu energie, ale po všech těch staletích, co na tom místě stál a odolával větru už v něm nezbyla ani kapka života. Den za dnem kameněl, aby zde po své smrti mohl stát jako socha, nehnutý a chladný, s kmenem popraskaným v místě, kde jsem do něj vrazila. Bude tu jako nějaký obr střežit to, co ze mě zbude.
Povzdechla jsem si a zvřela oči. Tlumeně, jako z velké dálky, ke mně doléhalo Scraperovo vrčení. Chtěl mou krev, napít se jí, až bude prýštit z mého rozedraného hrdla. Celou svou bytostí prahnul po boji a smrti. Má ji tedy mít.
S hrdelním zavrčením jsem nechala svou dravost převládnout nad vším ostatním, ve své rozpolcené duši jsem probudila draka, který po celých osmnáct let spal, a vrhla jsem se svému soupeři po krku. Scraper pohotově uhnul a ohnal se po mě znetvořenou rukou, která v lokti přecházela v zubaté ostří, nádhernou zbraň, jejíž krásu však poskvrnila má krev. Já v odpověď rozpřáhla ruce a odhalila ramena a předloktí posetá železnými ostny. Už se to se mnou vezlo.
Jako stroj jsem obratně odrážela jeho útoky a drápy drásala jeho tělo na kusy. Místo levé ruky už mu k pasu splývalo pár cárů kůže a rozcupovaného masa, vzduch naplnil pach naší krve. Avšak veškerá moje ostatní snaha byla zbytečná. Ano, připravila jsem ho sice o ruku, ale od té doby se zdálo, že je nezranitelný. Když jsem měla dojem, že jsem ho zasáhla, neměl na sobě ani škrábanec, zato když jsem si myslela, že jsem se jeho ráně vyhnula, bolest mi po chvíli dala najevo opak. Docházely mi síly, bestie ve mně skomírala a já ztrácela koncentraci. Nemotorně jsem uhýbala, zakopávala o vlastní nohy i ocas a zraňovala spíš sebe, než jeho.
Poslední ránu jsem schytala přímo do čelisti. Vyplivla jsem chuchvalec krve, ale než jsem stihla zareagovat a začít se bránit, srazil mě Scraper na zem.
Zahrabala jsem nohama ve vzduchu ve snaze udržet si ho od těla, ale marně. Jednou jedinkrát se mi ho podařilo chabě zasáhnout do boku, ale on vzápětí moji nohu zachytil a bez většího úsilí ji zlomil. Z hrdla se mi vydralo zoufalé zavytí plné bolesti. Scrap se na mě bezmyšlenkovitě díval a nelidsky dlouhým jazykem olizoval krev z ostří jeho zbraně. Chvíli se mi zdálo, že se rozmýšlí, jestli mě zabije nebo ne. Potom zase zpozorněl a přivřel oči. Znovu slízl krev z ocelové čepele a vykročil ke mně.
Hlavou mi blesklo, že už se asi rozhodl, a také, že přece nemůžu jen tak zahodit svůj život. Zvedla jsem hlavu a vzepřela se na lokty. Čekala jsem, co udělá. A on se ke mně pořád pomalu, s ledovým klidem a smrtí v očích blížil, nakláněl hlavu a pořád se olizoval. Začínalo mě to štvát. Krok za krokem se sunul blíž, už nás dělilo jen necelých pět metrů…čtyři, tři, dva… Scraper konečně provedl výpad. Já na to byla připravená. Věděla jsem, že po mně jako obvykle skočí, a když dopadal, namířila jsem na něj ostny na svých předloktích. Kov projel tkání a zanechal v ní hluboké, rudou krví se plnící díry. Scraper zalapal po dechu a svalil se na zem. Zarýval zubožené prsty poraněné ruky do hlíny a kňučel jako raněné zvíře.
Já toho využila, vydrápala jsem se na nohy a vytáhla své eso. Na mých zádech se v mžiku objevila dvě mohutná membránová křídla. Opatrně jsem je roztáhla, každým zlehka zamávala a pak se odrazila. Když už v sobě budím draka, proč bych nemohla létat?
Shůry jsem shlížela na svého protivníka, jak se zvedá ze země se sotva poloviční silou, než kterou vládl předtím. Bylo vyrovnáno a já si dovoluji tvrdit, že jsem měla i trochu navrch. Mnoho bytostí by si pomyslelo, že se Scrapem je konec, ale on byl silný bojovník a rány, které by obyčejné tvory vyřídily, vnímal jako škrábance. Netrpělivě jsem mrskla ocasem a za pomoci energie okolí, kterou se mi konečně podařilo vysát, jsem si začala léčit přeraženou nohu. Scraper mě naštvaně sledoval a byl natolik rozrušený, že už dokonce nelízal krev z čepele nože, což mě dost udivilo. Já pořád čekala, co udělá. Avšak to, co vzápětí udělal, bylo to poslední, co mě mohlo napadnout.
Scraper roztáhl svá modrobílá křídla podobná křídlům anděla a vznesl se do vzduchu naproti mně. Takže peklo ještě neskončilo...
Přimhouřenýma očima jsem si Scrapa měřila a přemýšlela, co udělám. Stál přede mnou takřka neporazitelný tvor, nad kterým jsem musela vyhrát. V hlavě jsem měla naprostý chaos. A tak jsem se znovu poddala pudům šelmy a přepnula na mód zvířete. Jedinými úkony pro mě byly uhni, útoč a zabij. Jen ten třetí ne a ne se povést.
Zaměřila jsem se na jeho už notně poničenou ruku a při každé příležitosti jsem se do ní zakousla ostrými zuby nebo jsem do ní zaryla drápy. V jednom okamžiku se mi podařilo ruku chytit a zkroutit, až to v ní zapraskalo. Scraper vykulil oči, asi ho to bolelo. Bod pro mě, pomyslela jsem si a podrazila mu ocasem nohy. Jemu už zjevně docházely síly, jakmile byl totiž na zemi, nedokázal zareagovat tak rychle, jak jsem na to v jeho případě byla zvyklá, nevyskočil zpět na nohy, jen po mně chňapal stejně chabě, jako já před chvílí po něm. A já v hloubi duše pocítila tu skutečnost, že ho nedokážu zabít. Nedokážu sprovodit ze světa netvora se zkaženým srdcem, bezcitnou stvůru, démona a… svého bratra.
Věděla jsem, že dělám špatnou věc, ale místo toho, abych ho dorazila, jsem se k němu snesla a chytila ho za ruku. Vrčel na mě a pokoušel se mi vykroutit, ale marně.
„Scrape,“ podívala jsem se mu do rudých očí, které kdysi bývaly modré, jako ty moje. „Nemusíme bojovat.“
Scraper vypadal, jako by nic z toho, co jsem mu právě řekla, neslyšel a čišela z něj čirá nenávist, ale já věděla, že to dlouho nevydrží. Opravdu se mu po chvíli z tváře vytratilo zlo, přestal sebou házet.
„Rawww…,“ vydechl. V koutcích očí se mu zaleskly slzy. Pořád vypadal, jako by mi chtěl něco říct, ale nevydal už ani hlásku. Pustila jsem ho a smutně se na něj podívala. „Scrape…“
Položila jsem hlavu na kolena a sklíčeně jsem civěla do prázdna. Stále mi na tom všem něco nehrálo. Všechno bylo divné a nepřirozené, Scrap se choval divně, já jsem se chovala divně a okolní krajina byla přímo prapodivná. Proč se mi zdálo, že to všechno je jedna velká léčka? Studené ostří na mých zádech mi mé zdání okamžitě potvrdilo. Scraper už se zase olizoval a s úsměvem ve tváři do mě zarýval tu příšernou zbraň. Vyjeveně jsem se na něj podívala, neschopna slova ani pohybu, cítíce, jak se do mě ocel boří, projíždí mnou jako rozžhavený nůž máslem.
Vteřinu za vteřinou se hrot té věci blížil k mému zběsile tlukoucímu srdci. Byl to podraz, ohavný a sprostý podvod. A také má slabost. Měla jsem ho zabít, když jsem k tomu měla příležitost. Ale teď už mi bylo všechno jedno, za okamžik budu mrtvá a nic už nevyřeším. Jenže… já nechtěla umřít.
Vzedmula se ve mně energie a síla, jako žádná jiná, rostla ve mně a já měla pocit, že brzy vybuchnu. Zaťala jsem zuby a ruce v pěst a se strašlivým řevem jsem roztáhla křídla, vstala ze země a jediným pohybem vytáhla vražednou čepel ze svých zad. Vzlétla jsem a nechala vroucí moc ve mně vystoupit na povrch. Celá jsem se v tu ránu rozzářila oslňujícím světlem.
Svět kolem mě se roztočil, až z něj nezbylo nic, než pestrobarevné šmouhy, stejně vybarvené, jako mžitky vířící před mýma očima na začátku boje. A pak nebylo nic. Žádný Scraper, žádná známá krajina, žádná krev a boj. Jen rozmazaná zeleň všude, kam jen oko dohlédlo, vír té svěží barvy stáčící se okolo mě, jak se mé mysli zmocňovaly mrákoty.