Tvorba - Texty

Kapitola dračího života/část první/potomci

1. Povím vám pohádku…

Co by si většina lidí pomyslela, kdyby mohla sledovat narození draka, jeho vylíhnutí? Když se klube a snaží se dostat ze své skořápky, ve které byl uvězněn? Jestliže se dostane ven, na světlo, kde ho jeho matka poprvé v jeho vlastním životě olízne a tím uvítá v životě? Když by toto člověk mohl pozorovat, tak by si určitě řekl, že je to jeho nejkrásnější moment v životě. Hned nato by ho dračice zavětřila a sežrala, to je ovšem nepodstatné. Podstatné je…

„Hej, nestrkej do mě!“ ozval se mírně rozrušený, ale vlídný hlas.
„Nestrkala bych, kdybys tu neplácal kraviny,“ řekl druhý, rozpustilý hlásek.
„Kraviny jo?!“ první hlas teď už zněl mírně nabroušeně.
Světle zelená dračice zvedla tlapu, objala pařáty s bílými drápy tlamu o něco menšího jedince a jeho hlavu si nastavila tak, aby jeho oči byli naproti těm jejím. Černý drak, který ležel v tmavém stínu jeskyně, takže nešli rozeznat jeho obrysy, se ani nepohnul, pouze polknul a nespokojeně zašustěl křídli.
„Dobře, máš pravdu, byli to blbosti,“ přisvědčil a ona ho na oplátku políbila, ať už se mu to líbilo nebo ne, a zase jeho tlamu ne moc něžně pustila.
„Jsem ráda, že máme stejný názor,“ s rozjařeným úšklebkem se spokojeně oblízla a opřela se o jeho bok. „Tak můžeš pokračovat.“
Drak přikývl, otevřel tlamu a chtěl dál mluvit, jenomže hned nato se zvedl a vyběhl bez jakéhokoliv varování z jeskyně rychlostí vyšlehnutého ohně. Dračice se, díky tomu, že jí teď zmizela opora, převážila a dopadla na bok, kterým se o svého druha opírala. Zvedla se a chvíli vypadala, že zlostně zaryčí, ale rozmyslela si to a trpělivě vyčkávala až se vrátí, aby si ho mohla podat.
Objevil se po pár desítkách minut. Sama neví proč tuhle lidskou jednotku času používá. Lidi jí lezli na nervy a i všechno s čím měli co dočinění, ale tady udělala výjimku, prostě jí to zalezlo pod šupiny, možná i pod kůži a už v ničem jiném čas neměřila.
Vlezl do jeskyně, už se setmělo, a ona se na něj pobouřeně podívala a už chtěla něco namítat, jenomže si všimla něčeho v jeho tlamě. Úlovku, kterým ji chtěl zaopatřit, předtím, než se pustí do samotného vyprávění. Možná proto, aby ho pořád nepřerušovala a byla zticha? No to je jedno, hlavně, že tu nebude muset sedět a poslouchat s prázdným žaludkem.
„Už jsem se do tebe chtěla pustit, protože si odsud zmizel a ani jsi mi nedal vědět, kam jdeš, ale teď je vidět, jak si pozorný,“ usmála se a nepouštěla úlovek z očí, mlsně si ho přeměřovala.
Drak přinesl jelena nebo laň. Utrhl hlavu a i celé tělo bylo podstatně rozdrásané, takže to nešlo moc dobře poznat a vlastně to také bylo jedno. Flákota masa, je flákota masa. Položil ho nebo jí před ní, ona si přičichla a zavrněním mu dala najevo, že je teď opravdu spokojená.
„Takže teď, abych už začal, jestli jsi tedy v náladě.“
„Jo, teď už jsem,“ přisvědčila bezmyšlenkovitě a sama se dala do lákavého masa před sebou.
„Doufám, že budeš poslouchat a pokud možno nepřerušovat mě.“
„Samozřejmě, proto jsem přeci tady.“
Drak se na svou družku pochybovačně podíval a sledoval, jak z kořisti před sebou strhává kůži a pouští se do samotného masa.
„Tak dobře tedy,“ nadechnul se a přehodil přes ni své křídlo. Nevěnovala tomu pozornost, ale on jí rozuměl a věděl, že ho má ráda, i když se někdy chovala, jako by jí byl ukradený.
„Vylíhl jsem se před devatenácti oběhy…

<^>

V jeskyni byla tma, světlo sem zanášel pouze Měsíc, který ho stejně moc nedával a otvor byl ještě ke všemu zarostlý četným porostem. Stěny jeskyně byli matné, světlo skoro neodráželi a tak všechno vevnitř vypadalo stejně, avšak na zemi, na mechovitém povrchu, se nacházeli tři předměty, úplně odlišné ode všech, které by zde mohl někdo najít.
Malá vejce, osamocená, bez jakékoliv opory a ochrany. Vevnitř byl slyšet pouze vítr, jenž se opíral do porostu a tak vznikal zvuk, ne nepodobný obrovským křídlům. Díky tomu se dalo snadno přeslechnout pravá dračí křídla, která by měla být slyšet teď, kdy se před jeskyní objevila jakoby z ničeho ohromná postava tmavě zeleného ještěra, který se přibližoval k ústí jeskyně. Prošel skrz, na matných šupinách mu zůstali lístky z rostlin, které při průchodu křižoval. Došel na místo s vejci, pod jeho kroky se zem mírně třásla, ale vejce se ani nehnuli.
Smutně se shlédl na jedno, které se od ostatních lišilo pouze barvou. Bylo celé šedé, zato ostatní byla světle hnědá, místy až zlatá. Drak ho chytnul do mocné tlapy, chvíli na něj láskyplně koukal a hned na to ho s těžkým srdcem rozmáčknul, z rozbité skořápky se vyvalil prach. Nesmírně naštvaně začal drtit zbytek skořápky v tlapě a vypadal, že se chce rozeřvat, ale ovládl se a raději se dal do rozplývání nad zbylými vejci. Ohnul se k nim a o obě jemně otřel čumák. Potom si lehl do menšího výklenku ve skále a stočil do klubíčka.
Spal jenom chvilinku, vzbudil se, když venku zaslechl známí zvuk. Úplně totožný s tím, který provázel jeho samotného. Smutně se podíval na druhého draka, který právě vešel do jeskyně. Ten byl o něco větší a zbarvení měl spíš dohněda. Zahleděl se na místo určené pro vejce a svěsil hlavu.
„Další,“ konstatoval příchozí drak, podle hlasu samec.
„To už je druhé,“ přikývla ležící samice a položila hlavu na tlapy, zavřela oči a z nich se jí po chvilce začali řinout slzy. „Slíbili jsme si, že své mladé ochráníme, ale teď nevíme předčím je vlastně máme chránit, když ta vejce prostě shnijí zevnitř.“
„Vsadím se, že to bylo poslední, ty dvě budou v pořádku,“ drak k ní přikročil a chlácholivě ji olízl na líci.
Družka si stoupla a zahleděla se mu do očí.
„Sám tomu nevěříš, obě půjdou do háje a mi žádné mladé mít nikdy nebudeme.“
„Můžeme to zkusit zase jindy,“ napadlo ho, ale když viděl, jak se jeho milá na něj dívá, raději zavřel tlamu a obrátil oči na zpět na vejce. „Musíme prostě věřit, že se s nimi nic nestane.“
„Ano, věřit, to je také to jediné, co nám nakonec zbude, víra.“
Její poslední poznámka ho vyvedla z míry, ale už se s ní nechtěl přít, stejně není o čem, stejně s tím nic nenadělají. Pomalu ulehl vedle dračice a položil přes ní své mohutné blanité hnědozelené křídlo. Po chvíli oba usnuli, jejich dech byl sladěn tak neuvěřitelně, jakoby se v jeskyni nalézalo pouze jedno tělo.

<^>

2. I takový život může být…

„Hele!“ ohlédla se samice na společníka, který byl stále ve větším stínu než ona. „ Jak můžeš tak přesně vědět, co se v té době dělo, když si byl ve vejci?“
Její otázka ho zaskočila, začal bloudit očima po jeskyni jakoby něco hledal. Dračice sama si ještě pořád olizovala krev z tlamky po své svačině, večeři nebo co to pro ni vlastně znamenalo.
„No,“ začal s vysvětlováním, sám ale nevěděl, jak to má vysvětlit, protože to prostě nevěděl.
„No?“ sledovala ho se svým zkoumavým pohledem, který byl prostě jediný, kterému se pokoušel vyhýbat.
„K tomu se dostanu později,“ ujistil ji a spokojeně pokýval hlavou.
„Ne, nedostaneš!“ teď už ho dokonce svým pohledem provrtávala, stála si za svým.
„Nedostaneš, zapomeneš nebo spíš čekáš až na to zapomenu já!“
„Tak jo, něco málo jsem slyšel od svých rodičů, spokojená?“
„Ani ne, ale tak raději už zase pokračuj ve vyprávění, které je stejně tak trochu na hlavu“
„Bych s nim ani nepřestával, kdyby si mě nepřerušovala.“
„Já tě budu přerušovat kdy budu chtít,“ řekla a mlsně se na něj zadívala, ještě mlsněji než na tu kořist. Chtěl trochu couvnout, ale bylo pozdě, povalila ho na záda a začala ho laškovně hladit tlapou po čelisti. Držel, nepřál si nic jiného než být s ní, ale trošku ho děsila její dravost, znal ji totiž z dřívějška, kdy nebyla skoro vůbec tolerantní a v podstatě jí úplně chyběla morálka. To je ovšem minulost, teď už se o ní dá říct jenom to, že se změnila k nepoznání. Skoro.
Nechal se unášet slastí, probudil se až uprostřed polibku. Sám nevěděl, jak se k tomuhle dostali, pomaličku se vymanil z její tlamičky a prackou ji jemně od sebe odstrčil.
„Mohu pokračovat ve vyprávění?“ zeptal se nesměle a když viděl, jak se spokojeně protahuje, bylo mu jasné, že dosáhl svého.
„Ano, můžeš,“ přikývla a on se posadil tak, aby se o něj opět mohla opřít. Nenechala ho čekat, ale taky se neopřela, rovnou si lehla a položila svou hlavu na jeho tlapy.
„Takže, kde sem to skončil..“ drápem zadních nohou se poškrábal na krku, s předními se neopovažoval hýbat.

<^>

Jak se těm dvěma po takovýchto útrapách podařilo usnout, zůstane asi navždy tajemstvím.
První, brzy ráno, kdy přes závěs z rostlin začalo prokoukávat Slunce, se vzbudila dračice. Otevřela pouze jedno oko, levé, které směřovalo přímo k vejcím. Byla naplněna strachem, jenž téměř okamžitě pominul a na jeho místo se usadilo čiré vzrušení, když se na jednom z vajec objevila prasklina, která mohla značit pouze jedno. Obrátila hlavu na svého partnera, který o ni ležel opřený a plynule oddechoval. Jemně do něj strčila bokem, chtěla ho probudit, ovšem šťastná z toho nebyla, protože věděla moc dobře, co se stane, když ho probudí ze spánku, a proto ho vždy nechávala dospat. Ale tohle byl jedinečný okamžik, proto již neotálela a strčila do něj znova, tentokrát s větší vervou. Náraz byl nejen dostatečně silný, aby ho probudil, dokonce díky němu přepadl na druhou stranu. Překvapeně se postavil, rozhlížel se po jeskyni a zběsile mrkal, jako by hledal svého protivníka. Družka se usmála a ukázala čenichem na vejce.
„To.. to.. to není možné,“ chvíli nevěřícně koukal a potom začal poskakovat s rozjařeným úsměvem. Dračice se dívala střídavě na něj a na vejce.
„Ale no tak, zanech si nějakou důstojnost,“ pokárala ho vlídně, ale nemohla mu to mít za zlé, sama se cítila neskutečně šťastná. Skořápka mezitím praskala čím dál tím víc, její povrch už vypadal skoro jako podivná hnědozlatá pavučina.
Oba se naklonili k oválné skořepině, jejich čenichy byli od ní jenom o jednu délku dračího nosu daleko. Nozdry měli stažené vzrušením a ani jeden nemrkal, nechtěli propásnout ani moment z líhnutí svého prvního mláděte.
Vejce se v jednom okamžiku rozsvítilo do mohutného záblesku a jeho povrch, celá popraskaná skořápka v okamžiku prostě zmizela. Záblesk je na malou chvíli oslepil a poté co se jejich oči vzpamatovali, se podívali se dolů, na místo, kde před chvílí bylo ještě celé, i když popraskané vejce. Nemohli uvěřit tomu, co právě viděli a zažili. Nemohlo se tomu vyrovnat nic na světě. Tohle bylo první líhnutí páru, jejich první mládě a jestli si někdy přáli, aby se zastavil čas, tak rozhodně teď. Dračici se dokonce opět pod očima objevili tenké pramínky slz, které na rozdíl od včerejšího večera, neměli co dělat se smutkem. Ani drakovi oči nezůstali suché, jeho pohled byl zcela upřen na tu malou a téměř bezmocnou, tak mu alespoň připadala, bytůstku pod ním.
Zelené dráče, které bylo delší ne víc než tlapa draka, se nemohoucně se plácalo ve slizu, jenž se rozprostíral jako louže pod jeho tělem. Křídla mělo splihlé a vlastně celé tělo bylo prokřehlé. Bylo pokryto zelenými šupinami a ne moc četně rozmístěné si na těle našli místo i šupiny v hnědé barvě. Od spodní části tlamy až po špičku ocasu se dole přes hruď táhl světlejší pruh, který vlastnil jak otec, tak matka. Otec ho vzal opatrně do pravé přední tlapy, vešlo se mu do ní taktak a jenom ocásek a křídla trochu přesahovala přes okraj dlaně. Tlapu zvedl tak, aby si na dráče mohl pohodlně dosáhnout čenichem. Při bližším pohledu zjistil, že se jedná o samičku, jak to poznal v takové rychlosti se člověk nejspíš nikdy nedoví. Měla přivřené oči, evidentně byla vyčerpaná z líhnutí a myslela pouze na spaní. Pečlivě ji olízl, aby zbavil její tělo slizu a tím ušetřil práci matce, načež ji matce podal a ona ji okamžitě přijala s otevřenou náručí. Držela ji v obou tlapách zároveň, byla ovšem vyděšená z představy, co by se stalo, kdyby jí spadla na zem, proto ji okamžitě položila na místo, kde předtím sama ležela. Stále bylo teplé, kámen byl výtečně prohřátý. Samec k ní pomaličku přešel, vlastně co nejpomaleji a nejtišeji dovedl, jakoby si nepřál toho malého tvorečka vzbudit, i kdyby to dovedl.
Zadívala se mu do očí, stejně jak už mnohokrát, ale nikdy v nich nebylo tolik strachu a lásky zároveň. „Jsi také pro jméno Akir, stejně jako já?“
„‘Štěstí‘ je vždy nádherné jméno,“ přikývnul drak.
Když se oba dost vynadívali na svoji prvorozenou, přesunuli své pohledy k poslednímu vejci.
Zhrozili se, na skořápce se začali utvářet černé pruhy, které tam neměli co dělat. Bylo to opravdu podivné, jelikož díky tomu nevykazovalo ani onu nemoc vajec, ani nic jiného co znali. Ta šla snadno poznat rovnoměrným šedivěním vejce. Ale toto bylo nejspíš něco jiného, jelikož ještě neslyšeli o vejci s černými pruhy. Vždy každý pár ,ať už je jakékoliv barvy, měl svá vejce hnědozlatá, vždycky.
„Co to znamená? černé pruhy?“ zaúpěla dračice žalostně.
„Černé pruhy?“ zopakoval po ní partner. „Nechodil za tebou i jiný drak v mé nepřítomnosti?“
Hodila po něm zlobný pohled. „Nemyslím si, že by to i tak bylo možné a ani si nemyslím, že je tohle vhodný okamžik na žerty.“
Drak raději svěsil hlavu. Dračice si uvědomila, že možná na jeho vtip reagovala přehnaně. Došla pomaloučku k němu, on zase zvedl pomaličku hlavu, až když se jejich pohledy setkali, něžně o sebe otřeli nosy a svůj zrak opět stočili na vejce.
„Ať už se to vyvine jakkoliv, budeme mít přinejmenším jedno mládě,“ řekla dračice se smutným úsměvem.
Drak zlostně praštil křídlem a následně bokem do skály, zeď z kamene se mírně otřásla a na zem dopadlo pár úlomků. Dračice se na něj starostlivě zadívá. Vidí, že je jeho křídlo mírně škrábnuté na bláně, naštěstí nijak vážně. Mezitím se dokonce s leknutím probudilo právě vylíhlé mládě a vytřeštěně pozorovalo otce a matku. Drak se zachoval jako správný táta, oklepal se a okamžitě doběhl k malé dračici, dospělá ho následovala. Pomaličku sehnul hlavu a otřel se čumákem mláděti o jeho vlastní. Partnerka mu současně začala šetrně olizovat poraněnou část křídla.
Když mláděti otrnulo, malátně se postavilo na všechny čtyři a vydalo se na průzkumnou cestu uvnitř jeskyně. Dosti neohrabaně pospíchalo, křídla a ocas mu nesouvisle plácala ze strany na stranu, jako kdyby je nemohlo ovládat. Poté co se nabažilo kamene v jeskyni, vydalo se k jejímu ústí, aby se dostalo ven. Oba rodiče se zhrozili a matka, která byla teď k Akir blíž, za ní okamžitě vystartovala a zatarasila jí cestu. Malá si nespokojeně odfrkla, zaznělo to více jako zakňučení a zatočila nazpět do jeskyně. Jelikož tady kromě dvou velkých ještěrů, matky a otce, a skalnaté země a zdí nebylo skoro nic zajímavého, okamžitě si všimla oválného předmětu, nakaženého vejce, které tam zcela nevinně leželo na zemi. Chtěla se ho dotknou čumáčkem, ale otec opět chytl opatrně do tlapy a odtáhl od něj.
„Nesmíš,“ řekl mladé dračici, když si ji přitáhl skoro až k nosu. Vypadalo to, že mu zcela jasně rozumí, opět ji tedy položil na zem. Jakoby se chtěla pláchnout znovu k té jediné zajímavé věci tady, se natahovala na všechny strany a číhala na vhodný okamžik. Jenže asi měla z otce strach a neodhodlala se, svěsila hlavu a přemýšlela co jiného by měla podniknout.
Starší draci na sebe upřeli pohledy, netušili co budou dělat s tou evidentní pohromou v podobě vejce, jenž bylo neskutečně podivné. Stejně jako malá se dostali do hlubokého stavu zamyšlení a proto si ani nevšimli, že se po krátké době, začala na vejci objevovat pavučina z prasklin, stejná jako na předešlém vejci. Jedna z prasklin se zvětšila tak náhle, že to znělo, skoro jako nějaký výstřel, všichni v jeskyni nadskočili leknutím. Akir se v okamžiku schovala za rodičovskou oporu, která byla stejně vyděšená, jako malé mládě za nimi.
Teď už šlo vše rychle, celá skořepina se rozsvítila mohutným zábleskem, který byl stejný jako při líhnutí Akir, jenom mnohem zářivější. Tentokrát trvalo jejich očím déle, aby se vzpamatovali, pouze Akir byla uchráněna před dočasným oslepnutím tak, že se schovala za matčinu nohu. Staří, kteří byli ještě trochu mimo, tam vzadu do sebe malátně naráželi, zatímco mladá samička se nebojácně blížila k místu s vejcem. Po vejci už tam ovšem nebylo ani památky, vidět bylo jenom malou černou a slizkou hromádku. Přibližovala se nesmírně opatrně, ale vytrvale, nehodlala utéci. Hromádka se mezitím dala do pohybu plazivým způsobem, směrem k Akir. Ta v okamžení zamrzla na místě, podivná hrouda v ní vyvolávala čirou hrůzu, nezmohla se díky tomu na víc, než na vydání zvuku, jenž se nejvíce podobal přiškrcenému zakňučení.
Draci za ní se naštěstí už zotavili a ve chvilce jí už stáli po boku.
Černé uskupení se v tu ránu zastavilo a začalo se zvětšovat. Jak se předtím u Akir rozplývali při jejím vylíhnutí láskou, tady z nich čišel nevýslovný odpor k té věci před nimi. Své „zdravé“ mládě chránili svými křídli. Zvětšovalo se to víc a víc, náhle šla rozeznat špička nosu, potom i malá nožka a kousek křídla. Oba to s přimhouřenýma očima sledovali, Akir se výhledu nedostávalo díky dvojici mohutných křídel před ní. Evidentně se to pouze snažilo postavit, teď už čas od času bylo slyšet slabé kníknutí, vycházející z hrdla právě narozeného a hodně podivného „dráčete“. Teď už stálo na všech čtyřech, ovšem jen taktak, ještě se kolíbalo nemotorně ze strany na stranu. Všechno, co teď už šlo na mláděti rozeznat bylo nesmírně neobvyklé. Už jenom to, že tělo nemělo žádné šupiny, celý povrch byl potáhnut černou lesklou kůží. Nejdivnější na něm ovšem byl fakt, že celé tělo bylo celistvé. Například nešlo rozeznat kde začínají a kde končí drápky na tlapkách, což u normálního draka šlo, ať už dospělého nebo mláděte.
Matka otočila hlavu na samce a pokývla na něj, on jí odpověděl stejně a stáhl se spolu s Akir trochu dozadu. Dračice přešla k druhorozenému, ten se na ni skoro s úctou podíval, přitom zcela jasně zahlédla jeho oči, ty byli úplně rudé a zřítelnice téměř neznatelné. Při pohledu z očí do očí dráče muselo spatřit nevraživost v těch od jeho matky a téměř okamžitě se začalo klepat strachem. Dračice se zděsila, co to provedla, proč tu děsí vlastní mládě, a vzápětí ho vlídně olízla na čeníšku, který byl také jiný, vypadal více jako zoban. Dráče se uklidnilo a olíznutí opětovalo a matka se usmála a dala znamení drakovi. Ten se v závěsu s malou dračicí přiblížil k druhému dráčeti, to se po nich neskutečně zvědavě rozhlédlo a spokojeně zavrnělo.
Otec mu přiložil vlastní nos na jeho a tím ho přijmul do rodiny, dráče ho také olízlo a Akir si taky vydobyla, aby mohla bratříčka pozdravit. Udělala to samé co otec a bratr ji na oplátku též šťastně olízl.
Drak spokojeně drcnul křídlem do dračice. „Co jsem ti říkal, všechno bude v pohodě.“
„Ano, měl jsi pravdu,“ usmála se a postavila se mu po boku, aby mohli oba hezky spolu obdivovat své děti.

Pokračování příště…