Soutěž pohádka
Dračí pohádka
V místnosti hluboko pod zemí,
kde tma v světlo nikdy se nezmění,
sídlí velký modrý drak
a opatruje starý vrak.
Ale teď pěkně od začátku…
On byl kdysi vodním dráčkem
a plul si vodou, jako nebe mráčkem.
A že je to trochu naopak?
To nezdá se vám, je to tak.
On vodu chrlil místo ohně
a že té vody bylo hodně,
vychrlil si oceán
a žil v něm stále sám a sám.
A když přivykl na vodní chlad,
vzpomněl si i na poklad.
Ležel na něm každý den
a pokaždé se zdál mu sen.
(A že nespal? Nevadí!
I mně se v bdění sny zdají.)
V tom snu připlouvala k němu krásná loď
a volala ho: „Pojď! Jen pojď!“
A že tak hezky plavala,
chtěl s ní být od večera do rána.
Co však jednou stalo se!
Nad tím draku podiv se!
Ač by to nikdo nečekal,
náš dráček ten den i ve dne spal.
A loď ta k němu připlula,
však teď už se mu nezdála!
I křikl dráček: „Buď jen má!
Za tebe já všechno dám!“
Tu z lodi vyšel kapitán,
nikým nečekán a nevítán.
A tvrdil, že loď patří jemu,
ale že daruje ji za odměnu.
Prý když oceán ten vychrlil,
tak si jeho loďku zasloužil.
Jen že ho ještě vzít musí domů
plná zlata a drahokamů.
A dráček radostí potopil se ke dnu
a hned bere jednu velkou bednu.
Háže do ní poklad svůj
a zpívá si: „Bude má! Stůj co stůj!“
Když však poklad naložil,
on vahou svou loď rozdrtil.
A klesl ke dnu jako kámen
a i s panem kapitánem!
Však dráček vytáhl je oba ven
a odnesl na pevnou zem.
Jen loďka ještě chvíli na vodě se houpala
a pro svou zkázu hořce plakala.
Ještě že drak znal z infa modeláře,
který slíbil opravit ji v potu tváře,
už kdysi zdárně dokončil dílo něčí,
pravda, tentokrát byla loď větší.
Než tehdy, kdy vyhecovaný a vesel,
vyráběl pracně řadu čtyřiceti vesel,
pro velkou galéru starých Římanů,
znova se k něčemu takovému dostanu!
V duchu viděl hrdinu Victora Huga,
jak pro svou lásku, loď ze dna zdvihá,
zde vyprostil ji silou dráček sám –
( i když i já kladkostroj znám )
Pak už jen několik větších balení –
(a nadšení, z toho vše dobré pramení)
pořádných nerezových hřebíků –
„radost postačí, netřeba mi díků.“
Řekl drakovi, když ptal se „co za to?“
„No tak už nekoukej a jdeme na to,
já jsem tu zatím jenom na radu,
tak makej, dokud mám náladu.
Až umístíš ji do suchého doku,
dám ji dohromady, ale jenom trochu,
co koukáš draku, čemu se divíš?
Jsem na hrubou práci, ne na finiš!
Však v zemi, ze které pocházím,
existuje komunita - již pár zim,
kde na rozdíl ode mne, hrubiána,
řada tvorů, umělecky je nadána.
Jen za to, že budou tě smět spatřit,
moc rádi pomohou ti tvou loď natřít –
co natřít – tak nádherně vymalovat,
že všichni kapitáni budou oči vyvalovat!
Jen, většina z nich má vysoko do žlabu,
studují, malování maj zatím co zábavu,
barvy, štětce, vyber z potopených vraků
a budeš tu mít zástup bytostí i draků.
Co do práce se vrhnou - jako draci,
naštěstí mezi nimi, jsou již i tací –
co zkušenost někteří mají značnou,
ti práci organizovat jistě začnou.
Aby na přídi i zádi nebylo stejné téma,
nedošlo ke sporům mezi umělci dvěma,
prostě aby všechno šlo jak na drátku –
ajta, nevyprávím já vám tu pohádku?
Tvůj poklad, jistě velmi cenný byl,
však loď nyní zbohatne množstvím chvil,
ve kterých malíři, při svém tvůrčím boji,
pokryjí krásnými obrazy - loďku tvoji.
Makrely, sledi ba i chobotnice,
budou tak okouzleni převelice,
že zamaneš-li si je chytiti –
sami polezou ti do sítí!“
Uvidět Neapol a pak zemřít -
rozumní odmítají tomu věřit,
ale i tak to prostě někdy chodí
a může tomu tak být - i s lodí.
Jen aby mohli palubu vidět…
Info nebude se mít za co stydět
a nešťastní malíři kamionů –
zavřou krám a půjdou domů.
Až skvělý váš výtvor uvidí –
že vlastně není stvořen od lidí,
nikdy ve své pýše nezjistí
a sžírat se budou závistí.
Tak jedna touha, skoro odvěká,
dojde naplnění prací člověka,
jehož druh krátce obývá tuto zemi,
často neprávem opovrhován všemi.
Jistě, nedokázal by to sám,
drak bude zavázán spíše vám,
všem, kteří najdete si chviličku,
pak věnuje tužku nebo barvičku.
Využijte nastalou situaci
a namalujte malou ilustraci,
ne pracnou, náznak v dáli jen,
zaslouží si ji drak i Elvien.
Za to, že pro naše líné mozky, těla,
tak zajímavou soutěž vymyslela
a i když zřejmě můj konec nevyhraje,
já vidím praporek, jak na stěžni vlaje.
Loď houpá se na vlnách a jásá,
s drakem dojatě šeptá: „to je krása.“
Blíží se závěr a tím pro mne den,
kdy sluší se poděkovat Elvien.
Pár chvil jsem v říši fantasie byl,
hlavně „to,“ ne uspět, byl můj cíl.
Úplně nakonec říkám prost pýchy:
„loď i drak jsou šťastni, i já byl - díky!“
V místnosti hluboko pod zemí,
kde tma v světlo nikdy se nezmění,
sídlí velký modrý drak
a opatruje starý vrak.
Ale teď pěkně od začátku…
On byl kdysi vodním dráčkem
a plul si vodou, jako nebe mráčkem.
A že je to trochu naopak?
To nezdá se vám, je to tak.
On vodu chrlil místo ohně
a že té vody bylo hodně,
vychrlil si oceán
a žil v něm stále sám a sám.
A když přivykl na vodní chlad,
vzpomněl si i na poklad.
Ležel na něm každý den
a pokaždé se zdál mu sen.
(A že nespal? Nevadí!
I mně se v bdění sny zdají.)
V tom snu připlouvala k němu krásná loď
a volala ho: „Pojď! Jen pojď!“
A že tak hezky plavala,
chtěl s ní být od večera do rána.
Co však jednou stalo se!
Nad tím draku podiv se!
Ač by to nikdo nečekal,
náš dráček ten den i ve dne spal.
A loď ta k němu připlula,
však teď už se mu nezdála!
I křikl dráček: „Buď jen má!
Za tebe já všechno dám!“
Tu z lodi vyšel kapitán,
nikým nečekán a nevítán.
A tvrdil, že loď patří jemu,
ale že daruje ji za odměnu.
Prý když oceán ten vychrlil,
tak si jeho loďku zasloužil.
Jen že ho ještě vzít musí domů
plná zlata a drahokamů.
A dráček radostí potopil se ke dnu
a hned bere jednu velkou bednu.
Háže do ní poklad svůj
a zpívá si: „Bude má! Stůj co stůj!“
Když však poklad naložil,
on vahou svou loď rozdrtil.
A klesl ke dnu jako kámen
a i s panem kapitánem!
Však dráček vytáhl je oba ven
a odnesl na pevnou zem.
Jen loďka ještě chvíli na vodě se houpala
a pro svou zkázu hořce plakala.
Ještě že drak znal z infa modeláře,
který slíbil opravit ji v potu tváře,
už kdysi zdárně dokončil dílo něčí,
pravda, tentokrát byla loď větší.
Než tehdy, kdy vyhecovaný a vesel,
vyráběl pracně řadu čtyřiceti vesel,
pro velkou galéru starých Římanů,
znova se k něčemu takovému dostanu!
V duchu viděl hrdinu Victora Huga,
jak pro svou lásku, loď ze dna zdvihá,
zde vyprostil ji silou dráček sám –
( i když i já kladkostroj znám )
Pak už jen několik větších balení –
(a nadšení, z toho vše dobré pramení)
pořádných nerezových hřebíků –
„radost postačí, netřeba mi díků.“
Řekl drakovi, když ptal se „co za to?“
„No tak už nekoukej a jdeme na to,
já jsem tu zatím jenom na radu,
tak makej, dokud mám náladu.
Až umístíš ji do suchého doku,
dám ji dohromady, ale jenom trochu,
co koukáš draku, čemu se divíš?
Jsem na hrubou práci, ne na finiš!
Však v zemi, ze které pocházím,
existuje komunita - již pár zim,
kde na rozdíl ode mne, hrubiána,
řada tvorů, umělecky je nadána.
Jen za to, že budou tě smět spatřit,
moc rádi pomohou ti tvou loď natřít –
co natřít – tak nádherně vymalovat,
že všichni kapitáni budou oči vyvalovat!
Jen, většina z nich má vysoko do žlabu,
studují, malování maj zatím co zábavu,
barvy, štětce, vyber z potopených vraků
a budeš tu mít zástup bytostí i draků.
Co do práce se vrhnou - jako draci,
naštěstí mezi nimi, jsou již i tací –
co zkušenost někteří mají značnou,
ti práci organizovat jistě začnou.
Aby na přídi i zádi nebylo stejné téma,
nedošlo ke sporům mezi umělci dvěma,
prostě aby všechno šlo jak na drátku –
ajta, nevyprávím já vám tu pohádku?
Tvůj poklad, jistě velmi cenný byl,
však loď nyní zbohatne množstvím chvil,
ve kterých malíři, při svém tvůrčím boji,
pokryjí krásnými obrazy - loďku tvoji.
Makrely, sledi ba i chobotnice,
budou tak okouzleni převelice,
že zamaneš-li si je chytiti –
sami polezou ti do sítí!“
Uvidět Neapol a pak zemřít -
rozumní odmítají tomu věřit,
ale i tak to prostě někdy chodí
a může tomu tak být - i s lodí.
Jen aby mohli palubu vidět…
Info nebude se mít za co stydět
a nešťastní malíři kamionů –
zavřou krám a půjdou domů.
Až skvělý váš výtvor uvidí –
že vlastně není stvořen od lidí,
nikdy ve své pýše nezjistí
a sžírat se budou závistí.
Tak jedna touha, skoro odvěká,
dojde naplnění prací člověka,
jehož druh krátce obývá tuto zemi,
často neprávem opovrhován všemi.
Jistě, nedokázal by to sám,
drak bude zavázán spíše vám,
všem, kteří najdete si chviličku,
pak věnuje tužku nebo barvičku.
Využijte nastalou situaci
a namalujte malou ilustraci,
ne pracnou, náznak v dáli jen,
zaslouží si ji drak i Elvien.
Za to, že pro naše líné mozky, těla,
tak zajímavou soutěž vymyslela
a i když zřejmě můj konec nevyhraje,
já vidím praporek, jak na stěžni vlaje.
Loď houpá se na vlnách a jásá,
s drakem dojatě šeptá: „to je krása.“
Blíží se závěr a tím pro mne den,
kdy sluší se poděkovat Elvien.
Pár chvil jsem v říši fantasie byl,
hlavně „to,“ ne uspět, byl můj cíl.
Úplně nakonec říkám prost pýchy:
„loď i drak jsou šťastni, i já byl - díky!“