Průkopníci létání
Raketoplán zářil na začátku mnohakilometrové speciální rozjezdové dráhy. Byl nádherný. Štíhlé aerodynamické tvary pro překonání odporu vzduchu v atmosféře při první fázi letu, mohutné motory v zádi, které se zapnou až na hranici kosmu, speciálním materiálem obložená špička trupu, náběžné hrany křídel a další části nadměrně zatížené teplem při vletu stroje do atmosféry při návratu. Ta chvíle však byla ještě daleko.
Vzpomínala na to, co bylo úplně na začátku, kdy jako malá stavěla modýlky letadel. Ne jenom slepovací kity, ale i plně funkční letadla. Připadalo jí to tak neskutečně dávno, kdy hltala rytířské souboje pilotů první světové války, na těch úžasných strojích ze dřeva a plátna, kterým nejen sami piloti dávali poetická jména (nejčastěji svých dívek nebo manželek) ale které i sami výrobci označovali zase jmény ze světa zvířat – Velbloud, či Albatros. Technika od té doby udělala obrovský pokrok. Plátno na dřevěné kostře vyztužené ocelovými lany a strunami nahradily extrémně pevné a přitom lehké kovové slitiny, ještě pevnější a lehčí kompozity, tepelně namáhaná místa kryla žáru odolávající vrstva keramiky.
Raketoplán byl relativně malý a kompaktní, neboť obří nádrže s palivem na zásobování motorů pro dosažení dostatečné rychlosti nutné pro překonání zemské přitažlivosti nebyly potřeba. Tuto rychlost dosáhl stroj na speciální zakřivené dráze, v jejímž povrchu byly zabudovány supravodivé elektromagnety, jejichž silové pole protáhlo raketoplán hustšími vrstvami atmosféry při stálém zrychlování na hranici únosnosti organismu posádky a pak ho po získání přesné rychlosti potřebné k dosažení oběžné dráhy kolem Země, katapultovalo do kosmického prostoru. Energetické nároky tohoto zařízení byly obrovské. Celé široké okolí dráhy se v den startu muselo na těch pár desítek minut obejít bez elektřiny. Uskrovnili se rádi, neboť měli pocit, že tím se i oni podílí na tom úžasném dobrodružství, které pro naprostou většinu obyvatelstva objevování vesmíru představuje.
Ona patřila k vyvoleným. Ohromné množství veřejnosti se hlásilo jako zájemci do posádek i cestujících pro lety do kosmu. Doba, kdy si někdo mohl místo pro tuto cestu zaplatit, již dávno minula. Posádka i případní osadníci, kdyby se cílová planeta ukázala skutečně obyvatelnou, byli vybíráni jenom a pouze na základě předpokladů pro danou expedici. Základním ukazatelem, který nebylo možné nijak obejít, bylo zdraví. Odolnost, například proti „ponorkové nemoci,“ odborné znalosti, schopnost předvídat možné problémy, dřív než nastanou a tím je omezit na minimum – bylo toho hodně. Jí připadla pravděpodobně nejdůležitější funkce celé výpravy. Laik by předpokládal, že to bude velitel nebo pilot, zde u této výpravy, to ale byla mýlka. Ten, na kom nejvíc závisel úspěch mise, byl člen posádky pověřený navázáním kontaktu s předpokládanými domorodci. Tuto funkci nemohl vykonávat každý. Vlastně ji mohlo zvládnout jen několik jedinců, obdařených zcela výjimečnými schopnostmi. U ní to bylo cosi, co by na domovské planetě mnozí považovali spíše za handicap, ale stejně jako ona i vedení projektu bylo jiného názoru. Tento dar, mohl být za určitých okolností tím rozhodujícím faktorem, při dosažení konečného úspěchu.
Stáli proti sobě. Ona, speciální zbraň velkého kalibru připravenou k výstřelu, tvor proti ní bez pohybu, aby k němu nezavdal příčinu.
„Nemusíš střílet,“ objevila se v její hlavě myšlenka, byla však něčím nepatřičná. I když se tím zaobírala, přesné znění nebylo „její.“ Překvapeně vzhlédla.
„To ty?“
„Je to fakt, nic ti nehrozí, je jedno, zda jsem ti tu skutečnost zdůraznil. Viděla jsi to přece sama. A je to dobrý začátek konverzace.“
Zdálo se jí, že se její protějšek usmívá, teda může-li se ohromná tlama, plná špičatých a jako dýky ostrých i velkých zubů, která je součástí obrovské hlavy, vůbec usmívat. Ale koutky ta huba měla a jí připadly lehce pozdvižené skutečně jako v náznaku smíchu. Nebo to byl škleb? Ne, to by se ty oči nad tesáky nemohly koukat tak přívětivě.
„Neškleb se tolik,“ dovolila si poznámku, „vyhodíš si hubu z pantů!“
„Úsměv často prolomí ledy a zachrání spoustu životů, pokud je první setkání v počátku a jeden z aktérů vyplašený,“ dodal a znovu měla dojem, že si z ní dělá legraci.
„Kdo je tady vyplašenej,“ utrousila a nadhodila si zbraň, která ji už začínala tížit.
„Třeba jsem to já,“ – evidentně žertoval – takovým stylem nekomunikují vystrašení. Následující dodatek situaci osvětlil: „Když vidím, jak jsi nervózní…“
„Ty bys nebyl, být čtyřikrát menší a na cizí planetě?“
„Já bych jako host nemával zbraní, klidně ji můžeš položit, nezajistí ti přežití, pokud se něco zvrtne. A z mé strany opravdu nic nehrozí i když si dovedu představit, jak těžké je tomu uvěřit.“
„Mám přesné návyky, dané výcvikem, neříkej mi, co mám dělat!“
„A co vlastní rozhodování na základě vývoje situace, máš v pokynech celou misi podělat?“
Zarazila ji ta formulace. Až do teď byla komunikace z jeho strany přísně na úrovni daných meziplanetárních protokolů.
„Odkud máš ty slangové výrazy? I kdybyste zachytili vysílání z naší planety, které má za úkol právě navázat kontakt, tam tento způsob vyjadřování není.“
Neodpověděl hned, dal jí čas, aby si uvědomila sama, že i od ní. Přesto vše následně vysvětlil:
„To není, ale v hovorové mluvě je, a byl, již před staletími, kdy ještě bylo pro nás bezpečné přistát na vaší planetě a volně se po ní pohybovat. Dnes už to nejde, musíme zůstat skryti, pokud ji chceme navštívit.“
„Tak vy k nám létáte?“
„Ano, to mizivé procento neobjasněných případů UFO, to jsme většinou my,“ zjevilo se jí pro změnu doprovázeno bezelstným výrazem, možná až malinko samolibým.
„A unášíte lidi!“
„Jen ty, co si to přejí a ještě ne všechny. Musí být zcela osamělí, bez rodin nebo přátel, kteří by je mohli postrádat. To je náš přístup. Nikdo nesmí být zarmoucen.“
Přemýšlela o informacích a zbraň, která se v jejích rukou pří potvrzení únosů automaticky zdvihla, opět začala mířit do země. Byla zmatená. Nikdo ze školících pro kontakt nepředpokládal takový přístup „domorodců,“ všeobecně se předpokládalo uctívání expedice coby božstva u nerozvinutých civilizací nebo agrese, jak těch vyspělých, tak především u nesrovnatelných forem života. Co má teď dělat? Bude si muset pomoct sama.
„Když nevíš co, nejlepší je, se zeptat,“ vyskočilo jí v hlavě a světe div se, zase spíš výsměšně. Přesto tentokrát nechala zbraň skloněnou. Dokonce, malinko teatrálně, ji palcem zajistila tak, aby to její sok viděl. Učila se rychle.Ona by neznámý druh také zkoušela lehce provokovat – z reakcí v takových situacích se dá zjistit nejvíc. Ale co dál? „Jeho,“ se přece ptát nebude. Jak by se asi zachoval oblíbený hrdina příběhů jejího dětství Biggles? Určitě statečně, možná až ztřeštěně, kdyby šlo jen o jeho život a rozvážně, pokud by na jeho činech závisela i bezpečnost ostatních. Netušila, kolik tu těch tvorů může být, třeba je to náhoda, ale spíš má co dočinění s vyslancem, jako je ona.
„Jsem emisar, ti se neptají toho, s kým mají navázat kontakt, mají své pověření, někdy dost přesně specifikované.“
„I já a dovol mi otázku – kdo je ten Bigglesworth?“
„Tak přece jen něco nevíš!“ vychutnávala si chvilkovou převahu, ale její radost neměla mít dlouhé trvání.
„Nedělám to rád, jenže i v tom Tě musím zklamat. Mohl bych se podívat do tvých vzpomínek, ale to se u nás považuje za neslušné.“
„A číst myšlenky ne?!“
„To také, ale existují výjimky. Třeba první kontakt s novou expedicí. Není mi příjemné, muset se občas do tvého vědomí vnutit, ale i já mám své příkazy, týkající se bezpečnosti. Snažím se je však co nejvíc omezit. A navíc bych to chtěl slyšet od tebe.“
„Tady už někdo byl? To je nemožné, jsme oficiálně první výprava ze Země.“
„Ale nejste ve vesmíru jediní, jste jen jedni z celé řady a vzhledem k pořadí vaší návštěvy zde, zdaleka ne ti nejvyspělejší.“
Chvilku přemýšlela, pak hodila zajištěnou zbraň na záda. Za současného vývoje situace, jí to připadalo nejlogičtější pokračování jednání. Určitě ho, stejně jako ji, zabezpečuje celý tým a je zbytečné, udržovat všechny v napětí. Jistě by v případě potřeby zemřel pro bezpečnost svého rodu, stejně jako by ona bránila proti agresivním vetřelcům z kosmu svoji planetu.
„Pověz mi něco o vašich UFOunských návštěvách u nás.“
„Museli jsme je přizpůsobit vývoji vaší civilizace, především zbraní, které se příliš zdokonalily a začínaly nám být nebezpečné. Poslední osobní kontakt se datuje někam do období, kterému říkáte středověk.“
„Svatý Jiří?“
„Ten nebyl poslední, jen u toho byli svědci, museli jsme udělat takovou „šarádu“ a tak je asi nejznámější. Ale máš dobrý odhad, vedle něho i třeba Sybila, Nostradamos, před nimi kněží některých indiánských kmenů.“
„A kdo byl teda poslední?“
„Proč, je to tak důležité? Budiž, ať je po tvém. Poslední byl Leonardo da Vinci.“
„Tak proto byl tak geniální…“
„Ne, byl geniální i bez nás. Ty mi však dlužíš ještě odpověď.“
„A jakou vlastně? Nějak jsme to zamluvili.“
„Bigglesworth.“
„Hrdina válečných příběhů, z první války, ve které byla použita letadla, předchůdci stroje, ve kterém jsme sem přiletěli.“
„Válečník…“
„Ty příběhy nejsou jen z války, je jich mnoho a ve všech hájí spravedlnost, právo a tak, je prostě dokonalý, možná až moc na to, aby vůbec kdy žil…“
„Dobrá, nechtěl jsem se tě dotknout.“
„To je v pořádku, všimni si, že zbraň zůstala na zádech,“ řekla se širokým úsměvem. Prázdné ruce zdvihla ve starodávném obyčeji dlaněmi k protějšku, pak je spustila podél těla a po mírné úkloně pronesla:
„Myslím, že jsme začali dobře a věřím v další pokračování našich vztahů, nejen oficiálních. Mým přáním vždy bylo i abychom se stali přáteli. Mé jméno je Blue Arrow a celý život jsem toužila poznat tvůj druh DRAKU.“
Vzpomínala na to, co bylo úplně na začátku, kdy jako malá stavěla modýlky letadel. Ne jenom slepovací kity, ale i plně funkční letadla. Připadalo jí to tak neskutečně dávno, kdy hltala rytířské souboje pilotů první světové války, na těch úžasných strojích ze dřeva a plátna, kterým nejen sami piloti dávali poetická jména (nejčastěji svých dívek nebo manželek) ale které i sami výrobci označovali zase jmény ze světa zvířat – Velbloud, či Albatros. Technika od té doby udělala obrovský pokrok. Plátno na dřevěné kostře vyztužené ocelovými lany a strunami nahradily extrémně pevné a přitom lehké kovové slitiny, ještě pevnější a lehčí kompozity, tepelně namáhaná místa kryla žáru odolávající vrstva keramiky.
Raketoplán byl relativně malý a kompaktní, neboť obří nádrže s palivem na zásobování motorů pro dosažení dostatečné rychlosti nutné pro překonání zemské přitažlivosti nebyly potřeba. Tuto rychlost dosáhl stroj na speciální zakřivené dráze, v jejímž povrchu byly zabudovány supravodivé elektromagnety, jejichž silové pole protáhlo raketoplán hustšími vrstvami atmosféry při stálém zrychlování na hranici únosnosti organismu posádky a pak ho po získání přesné rychlosti potřebné k dosažení oběžné dráhy kolem Země, katapultovalo do kosmického prostoru. Energetické nároky tohoto zařízení byly obrovské. Celé široké okolí dráhy se v den startu muselo na těch pár desítek minut obejít bez elektřiny. Uskrovnili se rádi, neboť měli pocit, že tím se i oni podílí na tom úžasném dobrodružství, které pro naprostou většinu obyvatelstva objevování vesmíru představuje.
Ona patřila k vyvoleným. Ohromné množství veřejnosti se hlásilo jako zájemci do posádek i cestujících pro lety do kosmu. Doba, kdy si někdo mohl místo pro tuto cestu zaplatit, již dávno minula. Posádka i případní osadníci, kdyby se cílová planeta ukázala skutečně obyvatelnou, byli vybíráni jenom a pouze na základě předpokladů pro danou expedici. Základním ukazatelem, který nebylo možné nijak obejít, bylo zdraví. Odolnost, například proti „ponorkové nemoci,“ odborné znalosti, schopnost předvídat možné problémy, dřív než nastanou a tím je omezit na minimum – bylo toho hodně. Jí připadla pravděpodobně nejdůležitější funkce celé výpravy. Laik by předpokládal, že to bude velitel nebo pilot, zde u této výpravy, to ale byla mýlka. Ten, na kom nejvíc závisel úspěch mise, byl člen posádky pověřený navázáním kontaktu s předpokládanými domorodci. Tuto funkci nemohl vykonávat každý. Vlastně ji mohlo zvládnout jen několik jedinců, obdařených zcela výjimečnými schopnostmi. U ní to bylo cosi, co by na domovské planetě mnozí považovali spíše za handicap, ale stejně jako ona i vedení projektu bylo jiného názoru. Tento dar, mohl být za určitých okolností tím rozhodujícím faktorem, při dosažení konečného úspěchu.
Stáli proti sobě. Ona, speciální zbraň velkého kalibru připravenou k výstřelu, tvor proti ní bez pohybu, aby k němu nezavdal příčinu.
„Nemusíš střílet,“ objevila se v její hlavě myšlenka, byla však něčím nepatřičná. I když se tím zaobírala, přesné znění nebylo „její.“ Překvapeně vzhlédla.
„To ty?“
„Je to fakt, nic ti nehrozí, je jedno, zda jsem ti tu skutečnost zdůraznil. Viděla jsi to přece sama. A je to dobrý začátek konverzace.“
Zdálo se jí, že se její protějšek usmívá, teda může-li se ohromná tlama, plná špičatých a jako dýky ostrých i velkých zubů, která je součástí obrovské hlavy, vůbec usmívat. Ale koutky ta huba měla a jí připadly lehce pozdvižené skutečně jako v náznaku smíchu. Nebo to byl škleb? Ne, to by se ty oči nad tesáky nemohly koukat tak přívětivě.
„Neškleb se tolik,“ dovolila si poznámku, „vyhodíš si hubu z pantů!“
„Úsměv často prolomí ledy a zachrání spoustu životů, pokud je první setkání v počátku a jeden z aktérů vyplašený,“ dodal a znovu měla dojem, že si z ní dělá legraci.
„Kdo je tady vyplašenej,“ utrousila a nadhodila si zbraň, která ji už začínala tížit.
„Třeba jsem to já,“ – evidentně žertoval – takovým stylem nekomunikují vystrašení. Následující dodatek situaci osvětlil: „Když vidím, jak jsi nervózní…“
„Ty bys nebyl, být čtyřikrát menší a na cizí planetě?“
„Já bych jako host nemával zbraní, klidně ji můžeš položit, nezajistí ti přežití, pokud se něco zvrtne. A z mé strany opravdu nic nehrozí i když si dovedu představit, jak těžké je tomu uvěřit.“
„Mám přesné návyky, dané výcvikem, neříkej mi, co mám dělat!“
„A co vlastní rozhodování na základě vývoje situace, máš v pokynech celou misi podělat?“
Zarazila ji ta formulace. Až do teď byla komunikace z jeho strany přísně na úrovni daných meziplanetárních protokolů.
„Odkud máš ty slangové výrazy? I kdybyste zachytili vysílání z naší planety, které má za úkol právě navázat kontakt, tam tento způsob vyjadřování není.“
Neodpověděl hned, dal jí čas, aby si uvědomila sama, že i od ní. Přesto vše následně vysvětlil:
„To není, ale v hovorové mluvě je, a byl, již před staletími, kdy ještě bylo pro nás bezpečné přistát na vaší planetě a volně se po ní pohybovat. Dnes už to nejde, musíme zůstat skryti, pokud ji chceme navštívit.“
„Tak vy k nám létáte?“
„Ano, to mizivé procento neobjasněných případů UFO, to jsme většinou my,“ zjevilo se jí pro změnu doprovázeno bezelstným výrazem, možná až malinko samolibým.
„A unášíte lidi!“
„Jen ty, co si to přejí a ještě ne všechny. Musí být zcela osamělí, bez rodin nebo přátel, kteří by je mohli postrádat. To je náš přístup. Nikdo nesmí být zarmoucen.“
Přemýšlela o informacích a zbraň, která se v jejích rukou pří potvrzení únosů automaticky zdvihla, opět začala mířit do země. Byla zmatená. Nikdo ze školících pro kontakt nepředpokládal takový přístup „domorodců,“ všeobecně se předpokládalo uctívání expedice coby božstva u nerozvinutých civilizací nebo agrese, jak těch vyspělých, tak především u nesrovnatelných forem života. Co má teď dělat? Bude si muset pomoct sama.
„Když nevíš co, nejlepší je, se zeptat,“ vyskočilo jí v hlavě a světe div se, zase spíš výsměšně. Přesto tentokrát nechala zbraň skloněnou. Dokonce, malinko teatrálně, ji palcem zajistila tak, aby to její sok viděl. Učila se rychle.Ona by neznámý druh také zkoušela lehce provokovat – z reakcí v takových situacích se dá zjistit nejvíc. Ale co dál? „Jeho,“ se přece ptát nebude. Jak by se asi zachoval oblíbený hrdina příběhů jejího dětství Biggles? Určitě statečně, možná až ztřeštěně, kdyby šlo jen o jeho život a rozvážně, pokud by na jeho činech závisela i bezpečnost ostatních. Netušila, kolik tu těch tvorů může být, třeba je to náhoda, ale spíš má co dočinění s vyslancem, jako je ona.
„Jsem emisar, ti se neptají toho, s kým mají navázat kontakt, mají své pověření, někdy dost přesně specifikované.“
„I já a dovol mi otázku – kdo je ten Bigglesworth?“
„Tak přece jen něco nevíš!“ vychutnávala si chvilkovou převahu, ale její radost neměla mít dlouhé trvání.
„Nedělám to rád, jenže i v tom Tě musím zklamat. Mohl bych se podívat do tvých vzpomínek, ale to se u nás považuje za neslušné.“
„A číst myšlenky ne?!“
„To také, ale existují výjimky. Třeba první kontakt s novou expedicí. Není mi příjemné, muset se občas do tvého vědomí vnutit, ale i já mám své příkazy, týkající se bezpečnosti. Snažím se je však co nejvíc omezit. A navíc bych to chtěl slyšet od tebe.“
„Tady už někdo byl? To je nemožné, jsme oficiálně první výprava ze Země.“
„Ale nejste ve vesmíru jediní, jste jen jedni z celé řady a vzhledem k pořadí vaší návštěvy zde, zdaleka ne ti nejvyspělejší.“
Chvilku přemýšlela, pak hodila zajištěnou zbraň na záda. Za současného vývoje situace, jí to připadalo nejlogičtější pokračování jednání. Určitě ho, stejně jako ji, zabezpečuje celý tým a je zbytečné, udržovat všechny v napětí. Jistě by v případě potřeby zemřel pro bezpečnost svého rodu, stejně jako by ona bránila proti agresivním vetřelcům z kosmu svoji planetu.
„Pověz mi něco o vašich UFOunských návštěvách u nás.“
„Museli jsme je přizpůsobit vývoji vaší civilizace, především zbraní, které se příliš zdokonalily a začínaly nám být nebezpečné. Poslední osobní kontakt se datuje někam do období, kterému říkáte středověk.“
„Svatý Jiří?“
„Ten nebyl poslední, jen u toho byli svědci, museli jsme udělat takovou „šarádu“ a tak je asi nejznámější. Ale máš dobrý odhad, vedle něho i třeba Sybila, Nostradamos, před nimi kněží některých indiánských kmenů.“
„A kdo byl teda poslední?“
„Proč, je to tak důležité? Budiž, ať je po tvém. Poslední byl Leonardo da Vinci.“
„Tak proto byl tak geniální…“
„Ne, byl geniální i bez nás. Ty mi však dlužíš ještě odpověď.“
„A jakou vlastně? Nějak jsme to zamluvili.“
„Bigglesworth.“
„Hrdina válečných příběhů, z první války, ve které byla použita letadla, předchůdci stroje, ve kterém jsme sem přiletěli.“
„Válečník…“
„Ty příběhy nejsou jen z války, je jich mnoho a ve všech hájí spravedlnost, právo a tak, je prostě dokonalý, možná až moc na to, aby vůbec kdy žil…“
„Dobrá, nechtěl jsem se tě dotknout.“
„To je v pořádku, všimni si, že zbraň zůstala na zádech,“ řekla se širokým úsměvem. Prázdné ruce zdvihla ve starodávném obyčeji dlaněmi k protějšku, pak je spustila podél těla a po mírné úkloně pronesla:
„Myslím, že jsme začali dobře a věřím v další pokračování našich vztahů, nejen oficiálních. Mým přáním vždy bylo i abychom se stali přáteli. Mé jméno je Blue Arrow a celý život jsem toužila poznat tvůj druh DRAKU.“