Maraton:Kam asi letí?
Byla to prastará civilizace, jedna z nejstarších v celém kosmu a tak vnímala čas trochu jinak, než plynul na třetí planetě od slunce, ke které směřovala její loď.
Ta byla inspirovaná největším žijícím dravým tvorem, kterého vzhled zachytila a stihla odeslat jedna ze sond, jež přistály na cílové planetě cirka před 80ti milióny let. Byla to ale její poslední zpráva, podobně jako ostatní pohyblivé sondy, kterým se bez poškození podařilo přistát na povrchu, byla i ona tímto zvířetem vzápětí zničena. Konstruktéři se poučili a odvedli skvělou práci - nejen co se týká vzhledu, ale i odolnosti. Přesto udělali kosmický koráb trochu větší, aby odradili případné útočníky od jakýchkoliv výpadů.
Téměř čtyři metry dlouhá řídící kabina byla umístěna až na vrcholu robustního trupu a trochu skombinována s jiným tvorem z doby poslední mise, protože bylo třeba umístit na kabinu komunikační antény. Ty nyní vybíhaly směrem dozadu, z jakéhosi límce zamezujícího jejich rozkmitání, při průchodu lodě hustšími vrstvami atmosféry během přistávacího manévru. Vypouklá okénka, umístěná šikmo po stranách kabiny, musela stačit malá, nejen aby odpovídala předloze, ale i proto, že čirý materiál dostatečně odolávající vysokým teplotám, je vždy obtížné, ne-li nemožné vyrobit. Sloužila vlastně jen jako nouzová, před účinky vysokých teplot mohla být v mžiku uzavřena krycími panely. Hlavní vidění zajišťovaly kamery, zaznamenávající nepřetržitě vše v jejich dosahu. Nejvíc pyšný by (pokud by tato civilizace něco jako pýchu znala) projektant byl na vstupní dveře. Kabina se mohla až za polovinu v dolní části rozevřít, na víc než 45stupňů a tím vytvořit dostatečně velký prostor pro výstup. Přitom se odhalily kuželové segmenty, sloužící k dokonalému utěsnění životně důležitého prostoru. Pro efekt byla hmota použitá na poslední, vnější vrstvu několikanásobného těsnění bílá.
Hlavní přistávací zařízení tvořily dvě mohutné „nohy“ opatřené uvnitř složitým systémem válců, které zastávaly, jak funkci tlumičů, tak při uzavření škrtících otvorů i pohonných válců. Mezi přistávacím zařízením přecházel trup do dlouhého kuželového ohybného nosníku, na konci rozšířeného do plochy, která sice během celého letu ve vzduchoprázdnu neměla žádnou důležitou funkci, ale v atmosféře pomáhala kormidlovat loď v nízkém přízemním letu. Výběžek zároveň mohl vzhledem k velkému rozsahu pohybu, zabránit prudkými pohyby napadení lodi zezadu. Pomocné podvozky, sloužící k utlumení pádu, pokud stabilizační gyroskopy nedokáží udržet při přistání loď zpříma a ta přepadne dopředu, musely být oproti „vzoru“ zesíleny a prodlouženy. Bylo to nutné i pro případnou mechanickou obranu proti napadení zepředu nebo sběr vzorků.
Největším oříškem pro konstruktéry bylo umístění napájecích panelů, shromažďujících energii ze slunečního záření. Nic, co by je jen vzdáleně připomínalo, vzorový tvor neměl. Na záznamech jedné sondy nakonec objevil realizační tým létajícího tvora, který je inspiroval, ale jeho rozpětí 16m bylo příliš malé – nezbylo, než se dopustit největšího prohřešku proti předloze. Přesto to byla vůbec nejlepší část celého projektu. Složitý, naprosto hladce fungující mechanismus dokázal během několika okamžiků složit panely o rozloze přes sto metrů čtverečních a přitisknout je pevně k trupu. Stejně rychle, ne-li rychleji je bylo možné i rozložit a v případě potřeby nastavit a to i každou polovinu samostatně.
Zbytek lodě už byl jen rutina. Řada tyčových čidel teploty, tlaku, složení atmosféry a dalších mnoha veličin navazovala na trupu opticky na antény na kabině a v pravidelných roztečích pokrývala celý hřbet až ke konci výběžku s kormidlem. Naopak od spodní části kabiny až ke konci trupu byly umístěny, navzájem se překrývající destičky z tepelně i mechanicky neobyčejně odolného materiálu. Destičky se směrem od středu trupu zmenšovaly a byly, i pro tento neobyčejně vyspělý národ, hlavně díky materiálu, zázrakem techniky. Ten, jak tvůrci věřili, ochrání loď a posádku nejen před třením vzniklým teplem, při vstupu do atmosféry, ale i před následky střetu této nejzranitelnější části lodi s čímkoli, co ani konstruktér s největší představivostí nemůže předvídat.
Posádku nemá cenu popisovat, nebyla podobná ničemu, co kdy v nám známém vesmíru žilo a tedy co známe, vlastně ji ani popsat nelze, jen snad, že patřila ke společenství, navzájem duševně propojených jedinců, proto neměli ani orgán pro vydávání zvuků – veškerou komunikaci zajišťovala telepatie. Neměli ani jména – nazvěme si je třeba jednička a dvojka. Stejně tak i jednotky (časové, teplotní, vzdálenostní atd.) jsou pro zjednodušení „pozemské.“
Chlapec se s trhnutím probudil. Mohlo mu být asi devět let, byl drobný, skoro hubený, přesto už dost velký na to, aby se v noci bál. Jeho husté černé vlasy byly ale zbrocené potem. „To byl ale zvláštní sen, “ pomyslel si. „A byl to vůbec sen?“ Tak intenzívní pocit, ještě nikdy nezažil. „Co to vlastně slyšel?“ Ne to nebyla slova, ani jiný zvuk. Dojem byl tak silný, určitě by to museli slyšet všichni v domě. „Ale co to potom bylo?“ Ještě chvíli se snažil vzpomenout, ale nevybavilo se mu vůbec nic, nechápal to. Zítra se zeptám maminky a táty, jestli je to také vzbudilo pomyslel si a zakrátko už zase pravidelně oddychoval.
„Přístroje zaznamenaly nějaké rušení“, hlásil první člen posádky. „To přece není možné, nic jsem necítil“ odporovala mu „dvojka“. „Také jsem nic nepřijal, ale přístroje mají mnohonásobnou citlivost. Zatím to nedokážu analyzovat, snad je to nějaký dotaz nebo žádost, ale je v tom příliš emocí, je to spíš jen takový výkřik, možná také zoufalá prosba. Ale celé je to jakoby zamlžené. Každopádně podle záznamů to bylo zachyceno bezprostředně po naší první oznamovací relaci, ale časově to nesedí, nemohla to být ani zkreslená odpověď, tu jsme obdrželi v dokonalé kvalitě a s odpovídajícím zpožděním.“ „Ale to by znamenalo“… - „Ano je to místní.“ „To je blbost, nemohl to být nějaký odraz našeho vysílání nebo dříve vyslaná zpráva od někoho jiného?“… licitovala dvojka. „Vlastně ne, to je nemožné, nemá se to od čeho odrazit a antény jsou nasměrované naprosto přesně, je to nesmysl.“ „Takže vyloučíme-li všechny nemožné důvody, zbude nám byť velmi nepravděpodobný-jak ty míníš „blbost“, přesto jediný možný důvod. Máme tu kontakt, první v této galaxii, ale jednou to muselo nastat.“ „Nezapomeň na základní směrnici pro tuto oblast – neovlivňování přirozeného vývoje“ připomněla dvojka. „To bude trochu problém“ usoudila jednička, „pokud jsme něco přijali, tak je možné, že protistrana také a ovlivnění se už prostě nevyhneme, ale neviděl bych to kriticky, je to nová situace, která v době tvorby směrnic nebyla známá, myslím, že můžeme jednat sice opatrně, ale i mimo rámec pokynů.“
„Také se tě Mino ptal?“ zeptala se žena. „Musíš s ním promluvit“ pokračovala, aniž by vyčkala odpovědi. „Jo ptal. Ale neblázni, Krio! Proč?“ snažil se odporovat muž. „On přece všechno, co si spolu povídáme ví, dokonce i na co jen pomyslíme. A nejen my, kdokoli. Proto tenkrát napadl sousedovic kluka, ne bezdůvodně, on věděl co mělo následovat, jen jeho útoku předešel. Jediný komu bezmezně důvěřuje, je jeho starší bratr. Byl s ním častěji než my, alespoň při klukovských hrách a vždy ho chránil. Někdy mám pocit, že jsou skoro jedna bytost.“ „Myslíš Atesi, že Dryn to také dokáže?“, zeptala se žena. „Ne, na to bychom už dávno přišli, ale má ho tak rád, že mu zřejmě ani v myšlenkách nikdy neublížil. Je tak bezprostřední, nebude to mít v životě lehké. Dobré srdce se dnes nenosí, je to velká nevýhoda, obzvlášť v okolí královského dvora.“ „Král přeci není zlý, vzpomeň si - i když byl tehdy vlastně ještě dítě, zachránil mé matce život,“ oponovala mu žena, „že si loni vybral Dryna za panoše, bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat.“ „Nebo nejhorší,“ utrousil muž, „dvůr není jen král, třeba jeho rádce-to je zmetek, že mu není rovno a čím dál víc věcí řeší sám, ke králi se ani nedostanou. A on to byl, kdo obvinil tvou matku z čarodějnictví.“ „Vidíš všechno černě“ snažila se ho smířlivě uklidnit žena, kterou viditelně těšil společenský postup staršího syna. „Vím, že máš o Mina starost jako já a mé matce vyčítáš, že po ní zdědil ten dar.“ „To není dar, ale prokletí.“ „Je to dar, nic na tom nezmění ani fakt, že starý král to nedokázal poznat a vadilo mu, když věděla co si myslí. Snad dokonce i schvaluješ matčino vyhnanství v tom odporném klášteře na konci světa.“ „To není pravda, už kvůli tobě jsem byl šťastný, když na naléhání svého synka upustil od upálení, jak požadoval rádce. A ten už zařídil, aby nemohla králi odmaskovat jeho černé myšlenky. Přesto už dnes každý ví, že má políčeno na princeznu Reu, a pámbů s králem, jestli ho neprohlédne a dceru za něho provdá. Stane-li se to, nedám za králův život zlámanou grešli- nejpozději do roka bude na prkně.“ Rozhovor uváznul na mrtvém bodě, navíc už museli jít po své práci - muž byl zručný zbrojíř, jeho žena se starala o malé hospodářství, ve kterém jí dříve pomáhali oba synové. Dnes už, až na nejtěžší práce, které musel zastat muž, dokázala zbytek zvládnout jen s pomocí svého druhorozeného.
Na hradě zatím končily další neúspěšné námluvy krásné princezny. Gratovi, královskému rádci, až doposud vše vycházelo podle jeho představ. Ale něco mu v poslední době nehrálo. Dříve Rea jím králi našeptané bohaté ženichy vyslechla, přesto, že většinou byli staří nebo vyloženě nehezcí a až potom se vymluvila na svůj stále ještě nízký věk a odmítla je. Na tom také stavěl svůj plán. Až králi dojdou peníze z nákladných námluv a plesů, nastoupí coby „zachránce“ on. Nikdo už pak nezjistí, že peníze, kterými krále ohromí a zachrání, pochází vlastně z královských daní-dvoje účetnictví zvládl brilantněji, než by se komu mohlo zdát. Nedávno se ale něco změnilo. Princezna sice stále zachovávala dvorní etiketu, pozorně a s úsměvem vyslechla nápadníky, ale na rádce to působilo, jako by už předem počítala s jejich odmítnutím. Už nehovořila o nízkém věku, vždy se však dokázala ze svatby vykroutit tak šikovně, aby nápadníka neurazila. Navíc na některých z nápadníků byla vidět dokonce úleva, něco se dělo, něco o čem Grat nevěděl – a to neměl rád. ON většinou byl ten, kdo věděl vše a na to ti, kteří věděli méně, často ošklivě doplatili. Bude muset asi nechat zmizet princezninu mladičkou komornou a na mučidlech zjistit, co za tím vězí. Ale možná to nebude nutné… Vzpomínal, kdy v princeznině chování k nápadníkům došlo ke změně. Ano, asi před půl rokem. Co se jen v tu dobu stalo? Že si to neuvědomil dřív – to přišel ke dvoru, ten nový králův panoš. Ty častější návštěvy princezny u otce a její veselost při nich, vždy úplně rozkvetla, to musí být ono, nicméně je lepší se přesvědčit. Zvedl se z křesla a vyrazil k princezniným komnatám.
„Všechny plánované vzorky a údaje už jsou shromážděny, jen skenování stále hlásí drobné poškození, ale opravárenský minirobot zatím žádnou závadu nenašel. Dokud nezjistíme o co se jedná, nemůžeme odstartovat. Bylo by to příliš riskantní. Pokud neobjevíme důvod hlášení dnes, budeme muset obnovit energii a protože plocha článků se bude na slunci lesknout, budeme s velkou pravděpodobností odhaleni,“ uváděl do oficiálního záznamového zařízení jednička. Zprávu hned zpracoval zesilovač a vzápětí již putovala vesmírem ke vzdálené domovské planetě. Na odpověď si budou muset počkat. Jednička se chvíli nervózně pohyboval po kabině, než rozhodl: „Musíme ven, dobít energii, čím dřív, tím lépe.“ „Mohlo by to počkat do zítra,“ mínil dvojka. „Ne od zítra bude nízká pravděpodobnost slunečního svitu, má se zkazit počasí. Kdyby se vyskytly nějaké komplikace, tak neodletíme,“ trval na svém jednička.“ „Těmi komplikacemi myslíš, když se robotům nepodaří najít poškozené místo?“ „Ano, zdá se Ti to málo? Můžou přibýt i další!“ „Ty přibudou každopádně, jen co vystrčíme nos z úkrytu. Jak od místních, tak od našich.“ „Od našich ne, náš předvoj přece udělal nejméně čtyři průlety, než zjistil, že podvozek nejde přepnout do přistávacího režimu. A to zkoušeli všechno. Dokonce i vysunuli panely, aby mohli použít maximum energie. Proti nebi museli být vidět stoprocentně.“ „Proč teda ta formulace s velkou pravděpodobností ?“ „Protože jistě to nevíme.“ Jednička se už kolegovi nevěnoval, ovládání lodi vyžadovalo naprosté soustředění. Jeho mysl, jako by byla mozkem tvora, kterého loď představovala. Na volném prostranství by si s řízením lodě poradil automat, ale zde v jeskyni musel řídit on. A v tom byl mistr. Bezpečně během několika okamžiků stála loď na velké mýtině před slují a v mžiku se ve slunci zaleskly napájecí panely. Loď vypadala nádherně. Už automat natočil panely jejich největší plochou do optimálního úhlu ke slunci. Příjem energie mohl začít.
Mino se právě věnoval zvířecí drobotině, kterou měl po odchodu bratra do služby u dvora na starost, když měl najednou pocit, že se mu hlava rozskočí. Bylo to podobné tomu co znal a přece odlišné. Předně mnohem silnější. Mnohým částem nerozuměl. Většinou rozpoznal jen slovesa. Pociťoval závrať, raději se rychle posadil na zem mezi drůbež. Vůbec nevnímal houf rozčíleně kdákajících slepic, ani kohouta, který se bojovně postavil proti němu. Naštěstí, jak náhle se nevolnost dostavila, tak rychle odešla.. Mino rychle vstal, kohout náhle ztratil svou bojovnost, vše vypadalo, jakoby se nic nestalo. Jen Minovi stále vrtalo hlavou – co to může být ten „minirobot?“ Nevěděl, co si má o tom myslet.
Rádce rázně zaklepal na dveře princeznina předpokoje. Strážný otevřel a než se mohl zeptat, co si přeje, Grat vyštěkl: „Ohlas mě u princezny, hned!“ Muž nestačil cokoli udělat a už se otevřely dveře princeznina pokoje. „Co se tu děje?“ ozval se nezvykle příkře, její jinak mírný hlas. „Má paní,“ začal strážce, „potřebuji s tebou mluvit,“pokračoval dost zvýšeným hlasem Grat. „Zdá se, že zapomínáte, s kým mluvíte,“ dostalo se mu odměřené odpovědi. Rádci v tu chvíli došlo – to už není ta holčička, kterou znával a občas s ní i trochu manipuloval. Najednou nějak dospěla. Možná by měl změnit, zjemnit přístup, ale nakonec ho vztek přemohl. „Vím všechno!“ „Co všechno?“ „Proč odmítáš nápadníky, proč jsi poslední dobou tak veselá, proč… „Tak proč,“ přerušila ho Rea. „Protože miluješ Dryna a okamžitě to ohlásím králi.“ Princeznu toto odhalení trochu zarazilo, chvilku trvalo, než nalezla řeč: „A co je tobě do toho?“ Vypadla z etikety. „Jen tolik, že je mou povinností, jako králova rádce, mu to neprodleně oznámit. A pochybuji, že tu zítra tvůj miláček ještě bude!“ „Zda tu králův panoš zítra bude, není tvá věc, ale krále. A ten je, pokud na to zapomínáš, můj otec. Ty jsi nikdy neměl děti, nepochopíš, že mě otec nade všechno miluje. To, na čem mu nejvíc záleží, je moje štěstí. A to není fráze, to je fakt!“ dodala s důrazem. Rádce si uvědomil, že princezna má pravdu. Dá se to vyřešit i jinak pomyslel si. „Dovolte mi, abych se vzdálil princezno“ a zdálo se, že má najednou nějak naspěch. Už při posledních slovech, vyřčených chladným, neosobním tónem, se začal otáčet ke dveřím. Princezna tu změnu zaznamenala. Najednou si vzpomněla na všechny „fámy“, které o rádci kolovaly. Měla je za pomluvy ze závisti, ale jak se rádce otáčel, jejich oči se na kratičký okamžik střetly a tolik zloby, ještě Rea v žádných očích neviděla. Musela okamžitě jednat. „Grate, vraťte se! Ještě jsem vás nepropustila“
Přesto, že se vrátila k etiketě, slova zazněla jako práskání bičem. Rádce byl v podstatě celý život jen sluha, sice protřelý, měl-li možnost, tak krutý, ale v jádru lokaj. Věta ho otočila, jak na obrtlíku, a s pootevřenou pusou očekával co bude následovat. „Pokud byste chtěl projevit nějakou iniciativu ohledně Dryna, tak hleďte, ve vlastním zájmu, aby byla jen k jeho prospěchu.“ „Ale princezno…“ „teď mě nepřerušujte. Cokoli, opakuji COKOLI se Drynovi stane, stane se i vám. Bude-li mít úraz při lovu a přijde třeba nešťastnou náhodou o ruku, přijdete o ni i vy, onemocní-li, například jako následek požití zkaženého jídla nebo jedu, budete otráven i vy a kdyby náhodou zemřel, a je jedno jak,“ Rein hlas nabíral na síle a přesvědčivosti „i kdyby to bylo následkem úderu blesku, ten den zemřete i vy!“ Grat stál jako opařený. Chvilku přemýšlel a na konec se mu zdálo, že našel východisko: „To je absurdní. Žádný soud, ani král, nemůže takový rozsudek vynést.“ „O soudu tu přece nikdo nemluvil, to je jen mezi námi. Má stráž je mi velmi oddána. Například ten urostlý mládenec, co jste se na něj vytahoval u dveří předpokoje. Je velmi hrdý, zabil by vás, jen za ten dnešek i bez mého přání. Za svůj život vděčíte tomu, že jsem přišla včas. Mám pro vás jednu radu. Umíte-li se modlit, modlete se za to, aby se Dryn ve zdraví dožil vysokého věku. To je vše, nyní můžete odejít!“ Poslední větu řekla snad ještě chladnějším hlasem, než rádce předtím, při nezdařeném pokusu o předčasný odchod. Za Gratem s lehkým klapnutím zapadly dveře a princezna ještě chvilku stála a uvědomovala si, že toto byl nejdůležitější rozhovor jejího života. Snad je pravou dcerou svého otce-krále, pomyslela si. Následující okamžik ji ale usvědčil ze lži. Vše na ní dolehlo, nebezpečí odvrácené od jejího milého, tíha přestálých okamžiků - schoulila se do křesla a propukla v osvobozující pláč, který odplavoval strach a úzkost, kterou při hádce s Gratem pociťovala.
„Je tady! Je zpátky! A tentokrát přistál!!!“ Mladík ( skoro ještě chlapec) z hlídkové věže, křičel jak smyslů zbavený. „A kdo?“ Ozvalo se hned několik hlasů z nádvoří. „Ten ohromný tvor, ta nestvůra, co tu nedávno několikrát proletěla. Okamžitě běžte ke králi, chtěl vědět, kdyby se vrátila. Je u západního lesa, mohl by jí vidět přímo z oken sálu! Pokyn byl vykonán. Nyní se všichni dvořané tísnili u řady západních oken a s bázní sledovali neznámého tvora, který je už jednou vyděsil a o kterém si mysleli, či spíš doufali, že už ho nikdy neuvidí. A teď zabíral polovinu mýtiny na okraji nedalekého lesa a rozpínal svá krásná, přesto hrůzná křídla. Král stál u okna s dcerou a rádcem. Proč přiletěl , co chce a proč se nehýbe? Otázek bylo hodně, odpovědi žádné. „Tak co poradíš teď rádce,“ nervózně a i trochu vztekle vyzval Grata král. „Já – neodvažuji se můj pane.“ „Nic nevíš!“ Ale rádce byl svým způsobem geniální, bohužel v tom, jak jakoukoli situaci využít ve svůj prospěch. „To ne, právě že vím, ale je mi Vás líto, je to příliš strašné.“ „Nevytáčej se a mluv, jde o životy nás všech!“ „Ne můj pane, to nejde,“ řekl rádce a jeho pohled se upřel na princeznu. „Jde jen o jeden, ale ten nejcennější!“ „Nemluv v hádankách, tak teda řekni rovnou, že chce můj život!“ „Ne králi,“ pokračoval rádce a konečně se mu podařilo zachytit pohled princezny. Té se jeho náznak úsměvu vůbec nelíbil, ale nedokázala odtrhnout oči. „Já vím co chce. Hvězdy mi vyjevily, že je to ztělesnění některého ze starých bohů, kteří vyžadovali lidské oběti!“ V tu chvíli to Ree došlo! Ten bídák! Z pověstí věděla, že staří bohové kdysi vyžadovali jako oběti panny a už tušila, co bude následovat. „Nevěř mu otče!“ „Mlč dcero! A odejdi do svých komnat!“ „Můj pane, ať zůstane, právě ona má být obětována.“ Rea čekala, že otec začne křičet nebo rádce srazí, ale nestalo se vůbec nic. Krále situace zaskočila a zlomila. Zdrcený došel k trůnu a jakoby zamáčklý do sedadla tíhou odpovědnosti a nepřízní osudu hlesl: „Vykonejte vše potřebné.“ „Žádná výzva rytířům?“ Ptal se naoko překvapeně rádce. „To je marné, jen zbyteční mrtví,“ vzala si slovo Rea. „Půjdu jen s Drynem otče a i on mě doprovodí jen kousek za město, dál už půjdu sama.“ „Ale to přece nejde,“ začal rádce, který měl jiné plány. „Ale ano,“ slyšela se říkat Rea \"nebo z toho chcete dělat slavnost? Pokud chce jít někdo jiný se mnou, místo Dryna, tak jedině až do tlamy toho tvora! A kde je vůbec Dryn?! Dryne!!!“
Ten byl už delší dobu jen kousek od trůnu ve výklenku se závěsem, kam ho hned na začátku všeho dění zatáhl Mino. „Musíš se mnou k západnímu lesu! Spolu to dokážem!“ „Co? Já teď nemůžu odejít! Ani ty! Potřebuji abys zjistil, co si ve skutečnosti myslí rádce!“ „To už vím, je to lhář! Ještě to tomu dědkovi, co nás připravil o babičku vytmavíme!“ „Na babičku teď nemysli,“ chlácholil mladšího brášku Dryn. „Proč ne? Myslím na ní skoro každý den! Nikdy jsem jí neviděl a ty jsi neuměl pořádně vyprávět pohádky, když jsem byl malý!“ „Tak se nezlo…Dryne!!!\" Už skoro zoufalý výkřik je vytrhl z rozmluvy. „Tady jsem, má paní,\" vystoupil panoš z výklenku a poklekl před princeznou. „Dnes jen Rea,“ opravila ho princezna, vztáhla k němu ruce, překvapivě silně sevřela ty jeho a zatáhla, aby jej přinutila povstat a pak, k překvapení všech přítomných, políbila panoše dlouze na ústa. „Nyní můžeme jít,“ prohlásila, nabídla mu před strnulým osazenstvem sálu rámě a aniž věnovala komukoliv jediný pohled, vyrazila ke dveřím. Dryn cítil, že Rea trochu „měkne“ v kolenou a kousek před výklenkem, kde byl předtím skryt, již princeznu zpola nesl. Jen stihnul syknout: „běž před námi“ a většina přítomných ani nezaznamenala, že zpoza závěsu před ně vyběhl Mino. Skryt jejich těly, otevřel bratrovi dveře a umožnil mu jimi rychle projít, s téměř bezvládnou princeznou. Svěží vzduch na chodbě Reu překvapivě rychle vzpamatoval a tak si všimla Mina. „Ten s námi nemůže!“ „On s námi musí,“ jen opakoval slova, co mu vyskakovala v hlavě. „A brzo“ - Dryn se zarazil. „Co brzy?“ Nechápavě se ptala Rea. „Nic,\" snažil se vymluvit panoš\"A b r z o - a l e - a ž - z a - m ě s t e m - j í - ř e k n i - a ť - s e - n e b o j í. - N e v í m - s i c e - p ř e s n ě, - c o - t o - t a m - j e, - a l e - b ů h - t o - n e n í.“ Slyšel jen v hlavě Dryn slova, jež předtím spolkl.
.„Jak to vypadá s naším odletem?“ Tázala se dvojka. „Já myslím, že dobře,“ zaznamenala odpověď, „ale pro jistotu bude dobré, zařadit na konec naší třetí relace krátkou prosbu o pomoc.“ A během pár okamžiků: „Hlavní část třetí zprávy ukončena, zbývá odeslat dodatek,“ vnímal hlášku zařízení jednička. „Ano dodatek, měl by být co nejjednodušší,“ pomyslel si a spěchal snížit výkon vysílání na zlomek běžné intenzity. Nastavení antény ale nezměnil. Dodatek začal zdánlivě nesmyslně běhat ve smyčce v záznamovém zařízení, bez šance, při sníženém výkonu dosáhnout domovské planety.
„Prosím bože, pomoz jí,“ šeptal si v duchu Dryn, doprovázející princeznu. „Dryne, nech toho! Rušíš mě!“ Okřikl ten malý špunt svého urostlého bratra. Nebýt situace tak vážná, Rea by se snad rozesmála, tak směšné jí to připadalo. „Povídej si třeba s Reou!“ „M ě l - b y s - j í - u k l i d n i t - j e - t o h o - n a - n í - m o c - N e b o - s e - ti - t u - s l o ž í!“
„P o m o z t e!......P o m o z t e!“ Ano, to je ono! A povzbuzený Mino vyrazil tak rychle, že mu Rea nestačila. „Pojďte rychleji,“ otočil se na zaostávající dvojici. Ty holky, co na nich ti velcí kluci vidí? Zrychleným tempem dosáhli zakrátko okraje palouku, kterého střed loď zabírala. Slunce už urazilo značný kus cesty, ale ještě stálo docela vysoko na obloze a i když pohyb nebylo vidět, panely mu stále nastavovaly co největší plochu. Mino se otočil na bratra: „Nech Reu tady a pojď za mnou!“ „Co chceš dělat?“ Nejistě se zeptal Dryn, který nechtěl nechat princeznu samotnou. „Vždyť nemáme šanci!“ „Možná ano, teda jestli to není podraz.“ „P o m o z t e!“….“P o m o z t e !“
Mino nešel přímo k obrovskému zvířeti, ale začal ho obcházet v kruhu. Urazili už víc než jeho čtvrtinu a zatím se nic nedělo. Tvor nijak nedával najevo, že by o jejich přítomnosti věděl. Ušli dalších pár kroků – když
„ P O M O Z T E !“ Vjem zasáhl Mina takovou silou, že ho srazil do kolen. Ruce mu vylétly k třeštící hlavě. Dryn zareagoval bleskurychle. Mino doslova vyletěl ze země, jak jej bratr strhl zpět a opsal ve vzduchu půlobrat, který způsobil, že se Drynovo atletické tělo dostalo mezi něho a zvíře. Stále chráníc drobnou postavu svého brášky vlastním tělem si ho přehodil do náručí a překvapivě lehce s ním doslova vysprintoval po vlastních stopách až k Ree z dosahu – čeho vlastně? Nic nebylo vidět ani slyšet, tvor setrval nehybně.
„Dvojko, začni předběžné úkony ke startu, energie máme dost!“ dala jednička na vědomí kolegovi vypínaje smyčku. „Co porucha? Už nevadí?“ „Už jen krátce, do půl hodiny bude po ní a připomeň mi, ať vyjádřím nespokojenost s prací toho, kdo měl na starost součinnost týmu, který navrhoval systém kontroly integrity trupu a těch, co stanovili postup a způsob jejího provedení miniroboty." Po zadání pokynů překonfiguroval program kontroly, upřesnil místo poškození i pravděpodobný úhel k podélné ose lodi, pod kterým je díl poškozen. Během chviličky objevil automat drobnou trhlinku na anténě, způsobenou pravděpodobně mikrometeoritem během letu lodi kosmickým prostorem. Poškození vypadalo trochu jako od střely dum-dum. Miniaturní „vstřel“, rozšiřující se trychtýřovitě v celé tloušťce antény a na druhé straně mnohem větší průměr „výstupu“. „Oprava antény dokončena,“ hlásil informační systém odstranění závady. "Start za pět minut." „Dokonalé krytí?“ Zeptala se dvojka. „Ano, dáme si záležet, oni si to zaslouží,“ k překvapení tázajícího, přisvědčil velitel a usmál se na překvapeného partnera. A my nakonec také. I my se můžeme učit a proč ne tady, třeba od toho špunta? Vždyť nám pomohl získat jistotu, že můžeme bezpečně odletět!“ Jednička si „představení“ dokonale užíval. Několikrát okázale zamával pomalu „křídly“ panelů, pak k překvapení všech vypustil do tří stran mohutné proudy ohně, dávaje bedlivý pozor, aby ani okrajově nezasáhly místo, kde byli naši mladí hrdinové. Rea se vyděšeně celým tělem přitiskla k Drynovi.
„J e s t l i...s e..T i...t o...l í b í,..n i c...j í...n e ř í k e j,..a l e...n e b e z p e č í...v á m...n e h r o z í!" Dryn se překvapeně podíval na bratra, ten ale nevnímal nic, než velkolepé divadlo, které pro něho odlet představoval.
To viděli i na hradě. Při plamenech některé dvorní dámy ječely, jiné omdlely zcela tiše. Král bezmyšlenkovitě civěl do prázdna. A tak ani neviděl, jak „nestvůra“ několikrát zakroužila nad lesem, stále získávaje výšku, až se ztratila z dohledu. V sále zavládlo napjaté očekávání. Nikdo ani nedutal, všichni očekávali, že se z věže znovu ozve křik o opětovném nebezpečí. „Už se blíží, řval mladík na věži snad ještě silněji, než když ohlašoval „příšeru“. A všichni!“ „Jak všichni?“ Ptal se přihlouple rádce. „Snad oba?“ „Ne všichni!“ volali jeden přes druhého dvořané, kteří stihli zabrat místo u okna. „Je s nimi nějaký klouček!“ Král viditelně pookřál. „Veličenstvo- na oslavu návratu princezny,“ přispěchal ke králi rádce s velikou číší vína. „Snad až s nimi!?“ odbyl ho král a nechal pohár bez povšimnutí. Už to byl zase vládce a radost mu kazila nastalá situace. Rytíře k boji s nestvůrou nevyzval a s panošem se smířit nehodlal. Ale již vstupují do sálu - Rea přelétla v mžiku vzdálenost ke trůnu a vrhla se otci do náruče.
„Veličenstvo, Váš pohár,“ objevil se u krále rádce, jen co princeznu pustil, aby si mohla sednout na své místo. Ta ale zaměnila jeho objetí za náruč Dryna. Král aby zakryl rozpaky uchopil pohár a oslovil svého panoše. „Tak jak myslíš, můj milý Dryne, že bude pokračovat, tvůj vztah s Reou?“ „To Vám řeknu já, pane králi!“ Hrnul se dopředu Mino. Bratr ho „odlovil“, ne sice tak razantně, jako při obraně na palouku, ale přesto důrazně. „Řekni to mně, já to panu králi vyřídím.“ Bráška panošovi dost dlouho šeptal něco do ucha, až králi došla trpělivost. „Tak už se dohodněte,“ zahřímal. Už to byl zase ten „starý“ král. Dryn se jen kratičce zamyslel, pak hrdě zvedl hlavu a řekl: „Myslím, že si zasloužíme s mým bratrem odměnu a jaká bude, záleží na tom, zda se napijete z toho poháru.“ „Co to je za nesmysl!“ Začal král zhurta. Pak si ale uvědomil, „jak“ to panoš řekl a zarazil se. Už mnohem klidnějším hlasem pokračoval. „Mohl bys mi to vysvětlit?“ „Odpusťte pane, ale ještě ne. Snad jen tolik, že když se nenapijete, budu ještě asi hodně dlouho vaším oddaným pážetem.“ „A když se napiju?“ „Pak, promiňte mi tu smělost, ale ještě dnes se stanu králem.“ „Ta drzost, neslýchané, a podobná slova zaznívala od dvořanstva a jen dokazovala jejich úroveň. Rádce, který při první zmínce o pití z poháru znejistěl, využil nastalý mumraj a o kousek se přiblížil k trůnu z té strany, kde seděla Rea. Dryn naopak popošel tak, aby se dostal mezi něj a trůn, na kterém král s dcerou seděli. Uvědomoval si, že si musí pospíšit. Král už chtěl vylétnout, ale zaznamenal nejen rozhodný tón slov, ale i nenápadný pohyb. Něco se děje! Poohlédl se po strážných a spokojeně zkonstatoval, že pokročili blíž k němu. „Pokračuj! A už bych chtěl pointu!“ „Tu se dozvíte, pokud nabídnete svůj pohár Gratovi!“ Do rádce najednou vjel život. V jeho ruce se objevila dýka a vrhl se směrem k trůnu. Strážci o zlomek sekundy zaspali. Ne tak panoš. Úderem paže do rádcovi ruky, mu z ní vyrazil dýku a ramenem ho vychýlil z dráhy jeho pohybu. To stačilo strážcům, aby zastoupili cestu k trůnu a každý z jedné strany uchopili Grata. „Milost,“ zděšeně ječel rádce a chtěl padnout na kolena. Zůstal ale viset schlíple v rukou obrovitých stráží. Král vstal, napřáhl ruku s pohárem k rádcovým ústům. „Pij!“ „Milost!“ s vytřeštěnýma očima opakoval Grat. „To bys chtěl moc! Ještě si to musím rozmyslet,“ řekl král, pak mu vychrstl obsah poháru do obličeje a znechuceně rozhodl: „Zatím do hladomorny, teď na něj nemám náladu. A nezabijte ho, to by to měl moc jednoduché. A ty mlč!“ Dodal na adresu Grata, který, už už otevíral pusu. Strážní postavili rádce na zem, ale dál pevně svírali jeho ruce jako v kleštích.
Zaklaply za nimi dveře a v sále najednou bylo ticho. Pak ale král otočil hlavu a dlouze se podíval na svou dceru. Poté upřel pohled na Dryna. „V jednom jsi se mýlil chlapče! Nenapil jsem se z poháru a ty už dlouho nebudeš mým oddaným pážetem!“ „Tati, to přece nemůžeš!“ „Nech mne alespoň jednou domluvit dítě! Nemůže být i nadále mým oddaným pážetem, protože pro rytíře se to nehodí. Poklekni!“ Král povstal, došel ke stěně a sňal z ní nádherný meč. Dotkl se jím panošových ramenou a vyzval jej: „Vstaň rytíři Dryne! Zde je Tvůj meč. Doufám, že bude v Tvých rukou tomuto království sloužit nadále tak dobře, jako Tvoje holé ruce dnes!“
Večer, už doma, se Dryn zeptal Mina: „Jak jsi u lesa věděl, že nám nic nehrozí?“ „Oni mi to řekli“, samozřejmě odpověděl klučina. „Kdo?“ „No přece ti uvnitř!“ „Ten tvor někoho spolkl a tys cítil, co si uvnitř myslí?“ „Ale ne,“ ztrácel trpělivost Mino. „Oni v tom přiletěli, v té věci. Nějak tomu říkali, ale já to nedokážu vyslovit. Tak jsem si to nazval sám.“ „A jak?“ „Hádej! rytíři,“ smál se Mino a dál trápil brášku. „Tak neblbni!“ „No dobře vzal jsem jména čtyř lidí, které mám nejvíc rád a z jejich prvních písmen ten název je - podívej.
Dryn
Rea
Ates
Kria
„Maminku by mohlo mrzet, že jsi jí dal až na konec!“ dobíral si pro změnu Dryn Mina. „Tak si to zkus jinak, jedině takhle to zní!“ „No jo, promiň, a už spi – dobrou.“
Když drak odlétal, spousta lidí, dospělých i dětí, se dívala za jeho mizejícím obrysem a s úlevou si říkala: „To je dobře, že už je pryč.“ Jen pár z nich napadlo se v duchu zeptat: „Kam asi letí? A vrátí se někdy?“
A jen jeden jediný malý chlapec to věděl.
Ta byla inspirovaná největším žijícím dravým tvorem, kterého vzhled zachytila a stihla odeslat jedna ze sond, jež přistály na cílové planetě cirka před 80ti milióny let. Byla to ale její poslední zpráva, podobně jako ostatní pohyblivé sondy, kterým se bez poškození podařilo přistát na povrchu, byla i ona tímto zvířetem vzápětí zničena. Konstruktéři se poučili a odvedli skvělou práci - nejen co se týká vzhledu, ale i odolnosti. Přesto udělali kosmický koráb trochu větší, aby odradili případné útočníky od jakýchkoliv výpadů.
Téměř čtyři metry dlouhá řídící kabina byla umístěna až na vrcholu robustního trupu a trochu skombinována s jiným tvorem z doby poslední mise, protože bylo třeba umístit na kabinu komunikační antény. Ty nyní vybíhaly směrem dozadu, z jakéhosi límce zamezujícího jejich rozkmitání, při průchodu lodě hustšími vrstvami atmosféry během přistávacího manévru. Vypouklá okénka, umístěná šikmo po stranách kabiny, musela stačit malá, nejen aby odpovídala předloze, ale i proto, že čirý materiál dostatečně odolávající vysokým teplotám, je vždy obtížné, ne-li nemožné vyrobit. Sloužila vlastně jen jako nouzová, před účinky vysokých teplot mohla být v mžiku uzavřena krycími panely. Hlavní vidění zajišťovaly kamery, zaznamenávající nepřetržitě vše v jejich dosahu. Nejvíc pyšný by (pokud by tato civilizace něco jako pýchu znala) projektant byl na vstupní dveře. Kabina se mohla až za polovinu v dolní části rozevřít, na víc než 45stupňů a tím vytvořit dostatečně velký prostor pro výstup. Přitom se odhalily kuželové segmenty, sloužící k dokonalému utěsnění životně důležitého prostoru. Pro efekt byla hmota použitá na poslední, vnější vrstvu několikanásobného těsnění bílá.
Hlavní přistávací zařízení tvořily dvě mohutné „nohy“ opatřené uvnitř složitým systémem válců, které zastávaly, jak funkci tlumičů, tak při uzavření škrtících otvorů i pohonných válců. Mezi přistávacím zařízením přecházel trup do dlouhého kuželového ohybného nosníku, na konci rozšířeného do plochy, která sice během celého letu ve vzduchoprázdnu neměla žádnou důležitou funkci, ale v atmosféře pomáhala kormidlovat loď v nízkém přízemním letu. Výběžek zároveň mohl vzhledem k velkému rozsahu pohybu, zabránit prudkými pohyby napadení lodi zezadu. Pomocné podvozky, sloužící k utlumení pádu, pokud stabilizační gyroskopy nedokáží udržet při přistání loď zpříma a ta přepadne dopředu, musely být oproti „vzoru“ zesíleny a prodlouženy. Bylo to nutné i pro případnou mechanickou obranu proti napadení zepředu nebo sběr vzorků.
Největším oříškem pro konstruktéry bylo umístění napájecích panelů, shromažďujících energii ze slunečního záření. Nic, co by je jen vzdáleně připomínalo, vzorový tvor neměl. Na záznamech jedné sondy nakonec objevil realizační tým létajícího tvora, který je inspiroval, ale jeho rozpětí 16m bylo příliš malé – nezbylo, než se dopustit největšího prohřešku proti předloze. Přesto to byla vůbec nejlepší část celého projektu. Složitý, naprosto hladce fungující mechanismus dokázal během několika okamžiků složit panely o rozloze přes sto metrů čtverečních a přitisknout je pevně k trupu. Stejně rychle, ne-li rychleji je bylo možné i rozložit a v případě potřeby nastavit a to i každou polovinu samostatně.
Zbytek lodě už byl jen rutina. Řada tyčových čidel teploty, tlaku, složení atmosféry a dalších mnoha veličin navazovala na trupu opticky na antény na kabině a v pravidelných roztečích pokrývala celý hřbet až ke konci výběžku s kormidlem. Naopak od spodní části kabiny až ke konci trupu byly umístěny, navzájem se překrývající destičky z tepelně i mechanicky neobyčejně odolného materiálu. Destičky se směrem od středu trupu zmenšovaly a byly, i pro tento neobyčejně vyspělý národ, hlavně díky materiálu, zázrakem techniky. Ten, jak tvůrci věřili, ochrání loď a posádku nejen před třením vzniklým teplem, při vstupu do atmosféry, ale i před následky střetu této nejzranitelnější části lodi s čímkoli, co ani konstruktér s největší představivostí nemůže předvídat.
Posádku nemá cenu popisovat, nebyla podobná ničemu, co kdy v nám známém vesmíru žilo a tedy co známe, vlastně ji ani popsat nelze, jen snad, že patřila ke společenství, navzájem duševně propojených jedinců, proto neměli ani orgán pro vydávání zvuků – veškerou komunikaci zajišťovala telepatie. Neměli ani jména – nazvěme si je třeba jednička a dvojka. Stejně tak i jednotky (časové, teplotní, vzdálenostní atd.) jsou pro zjednodušení „pozemské.“
Chlapec se s trhnutím probudil. Mohlo mu být asi devět let, byl drobný, skoro hubený, přesto už dost velký na to, aby se v noci bál. Jeho husté černé vlasy byly ale zbrocené potem. „To byl ale zvláštní sen, “ pomyslel si. „A byl to vůbec sen?“ Tak intenzívní pocit, ještě nikdy nezažil. „Co to vlastně slyšel?“ Ne to nebyla slova, ani jiný zvuk. Dojem byl tak silný, určitě by to museli slyšet všichni v domě. „Ale co to potom bylo?“ Ještě chvíli se snažil vzpomenout, ale nevybavilo se mu vůbec nic, nechápal to. Zítra se zeptám maminky a táty, jestli je to také vzbudilo pomyslel si a zakrátko už zase pravidelně oddychoval.
„Přístroje zaznamenaly nějaké rušení“, hlásil první člen posádky. „To přece není možné, nic jsem necítil“ odporovala mu „dvojka“. „Také jsem nic nepřijal, ale přístroje mají mnohonásobnou citlivost. Zatím to nedokážu analyzovat, snad je to nějaký dotaz nebo žádost, ale je v tom příliš emocí, je to spíš jen takový výkřik, možná také zoufalá prosba. Ale celé je to jakoby zamlžené. Každopádně podle záznamů to bylo zachyceno bezprostředně po naší první oznamovací relaci, ale časově to nesedí, nemohla to být ani zkreslená odpověď, tu jsme obdrželi v dokonalé kvalitě a s odpovídajícím zpožděním.“ „Ale to by znamenalo“… - „Ano je to místní.“ „To je blbost, nemohl to být nějaký odraz našeho vysílání nebo dříve vyslaná zpráva od někoho jiného?“… licitovala dvojka. „Vlastně ne, to je nemožné, nemá se to od čeho odrazit a antény jsou nasměrované naprosto přesně, je to nesmysl.“ „Takže vyloučíme-li všechny nemožné důvody, zbude nám byť velmi nepravděpodobný-jak ty míníš „blbost“, přesto jediný možný důvod. Máme tu kontakt, první v této galaxii, ale jednou to muselo nastat.“ „Nezapomeň na základní směrnici pro tuto oblast – neovlivňování přirozeného vývoje“ připomněla dvojka. „To bude trochu problém“ usoudila jednička, „pokud jsme něco přijali, tak je možné, že protistrana také a ovlivnění se už prostě nevyhneme, ale neviděl bych to kriticky, je to nová situace, která v době tvorby směrnic nebyla známá, myslím, že můžeme jednat sice opatrně, ale i mimo rámec pokynů.“
„Také se tě Mino ptal?“ zeptala se žena. „Musíš s ním promluvit“ pokračovala, aniž by vyčkala odpovědi. „Jo ptal. Ale neblázni, Krio! Proč?“ snažil se odporovat muž. „On přece všechno, co si spolu povídáme ví, dokonce i na co jen pomyslíme. A nejen my, kdokoli. Proto tenkrát napadl sousedovic kluka, ne bezdůvodně, on věděl co mělo následovat, jen jeho útoku předešel. Jediný komu bezmezně důvěřuje, je jeho starší bratr. Byl s ním častěji než my, alespoň při klukovských hrách a vždy ho chránil. Někdy mám pocit, že jsou skoro jedna bytost.“ „Myslíš Atesi, že Dryn to také dokáže?“, zeptala se žena. „Ne, na to bychom už dávno přišli, ale má ho tak rád, že mu zřejmě ani v myšlenkách nikdy neublížil. Je tak bezprostřední, nebude to mít v životě lehké. Dobré srdce se dnes nenosí, je to velká nevýhoda, obzvlášť v okolí královského dvora.“ „Král přeci není zlý, vzpomeň si - i když byl tehdy vlastně ještě dítě, zachránil mé matce život,“ oponovala mu žena, „že si loni vybral Dryna za panoše, bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat.“ „Nebo nejhorší,“ utrousil muž, „dvůr není jen král, třeba jeho rádce-to je zmetek, že mu není rovno a čím dál víc věcí řeší sám, ke králi se ani nedostanou. A on to byl, kdo obvinil tvou matku z čarodějnictví.“ „Vidíš všechno černě“ snažila se ho smířlivě uklidnit žena, kterou viditelně těšil společenský postup staršího syna. „Vím, že máš o Mina starost jako já a mé matce vyčítáš, že po ní zdědil ten dar.“ „To není dar, ale prokletí.“ „Je to dar, nic na tom nezmění ani fakt, že starý král to nedokázal poznat a vadilo mu, když věděla co si myslí. Snad dokonce i schvaluješ matčino vyhnanství v tom odporném klášteře na konci světa.“ „To není pravda, už kvůli tobě jsem byl šťastný, když na naléhání svého synka upustil od upálení, jak požadoval rádce. A ten už zařídil, aby nemohla králi odmaskovat jeho černé myšlenky. Přesto už dnes každý ví, že má políčeno na princeznu Reu, a pámbů s králem, jestli ho neprohlédne a dceru za něho provdá. Stane-li se to, nedám za králův život zlámanou grešli- nejpozději do roka bude na prkně.“ Rozhovor uváznul na mrtvém bodě, navíc už museli jít po své práci - muž byl zručný zbrojíř, jeho žena se starala o malé hospodářství, ve kterém jí dříve pomáhali oba synové. Dnes už, až na nejtěžší práce, které musel zastat muž, dokázala zbytek zvládnout jen s pomocí svého druhorozeného.
Na hradě zatím končily další neúspěšné námluvy krásné princezny. Gratovi, královskému rádci, až doposud vše vycházelo podle jeho představ. Ale něco mu v poslední době nehrálo. Dříve Rea jím králi našeptané bohaté ženichy vyslechla, přesto, že většinou byli staří nebo vyloženě nehezcí a až potom se vymluvila na svůj stále ještě nízký věk a odmítla je. Na tom také stavěl svůj plán. Až králi dojdou peníze z nákladných námluv a plesů, nastoupí coby „zachránce“ on. Nikdo už pak nezjistí, že peníze, kterými krále ohromí a zachrání, pochází vlastně z královských daní-dvoje účetnictví zvládl brilantněji, než by se komu mohlo zdát. Nedávno se ale něco změnilo. Princezna sice stále zachovávala dvorní etiketu, pozorně a s úsměvem vyslechla nápadníky, ale na rádce to působilo, jako by už předem počítala s jejich odmítnutím. Už nehovořila o nízkém věku, vždy se však dokázala ze svatby vykroutit tak šikovně, aby nápadníka neurazila. Navíc na některých z nápadníků byla vidět dokonce úleva, něco se dělo, něco o čem Grat nevěděl – a to neměl rád. ON většinou byl ten, kdo věděl vše a na to ti, kteří věděli méně, často ošklivě doplatili. Bude muset asi nechat zmizet princezninu mladičkou komornou a na mučidlech zjistit, co za tím vězí. Ale možná to nebude nutné… Vzpomínal, kdy v princeznině chování k nápadníkům došlo ke změně. Ano, asi před půl rokem. Co se jen v tu dobu stalo? Že si to neuvědomil dřív – to přišel ke dvoru, ten nový králův panoš. Ty častější návštěvy princezny u otce a její veselost při nich, vždy úplně rozkvetla, to musí být ono, nicméně je lepší se přesvědčit. Zvedl se z křesla a vyrazil k princezniným komnatám.
„Všechny plánované vzorky a údaje už jsou shromážděny, jen skenování stále hlásí drobné poškození, ale opravárenský minirobot zatím žádnou závadu nenašel. Dokud nezjistíme o co se jedná, nemůžeme odstartovat. Bylo by to příliš riskantní. Pokud neobjevíme důvod hlášení dnes, budeme muset obnovit energii a protože plocha článků se bude na slunci lesknout, budeme s velkou pravděpodobností odhaleni,“ uváděl do oficiálního záznamového zařízení jednička. Zprávu hned zpracoval zesilovač a vzápětí již putovala vesmírem ke vzdálené domovské planetě. Na odpověď si budou muset počkat. Jednička se chvíli nervózně pohyboval po kabině, než rozhodl: „Musíme ven, dobít energii, čím dřív, tím lépe.“ „Mohlo by to počkat do zítra,“ mínil dvojka. „Ne od zítra bude nízká pravděpodobnost slunečního svitu, má se zkazit počasí. Kdyby se vyskytly nějaké komplikace, tak neodletíme,“ trval na svém jednička.“ „Těmi komplikacemi myslíš, když se robotům nepodaří najít poškozené místo?“ „Ano, zdá se Ti to málo? Můžou přibýt i další!“ „Ty přibudou každopádně, jen co vystrčíme nos z úkrytu. Jak od místních, tak od našich.“ „Od našich ne, náš předvoj přece udělal nejméně čtyři průlety, než zjistil, že podvozek nejde přepnout do přistávacího režimu. A to zkoušeli všechno. Dokonce i vysunuli panely, aby mohli použít maximum energie. Proti nebi museli být vidět stoprocentně.“ „Proč teda ta formulace s velkou pravděpodobností ?“ „Protože jistě to nevíme.“ Jednička se už kolegovi nevěnoval, ovládání lodi vyžadovalo naprosté soustředění. Jeho mysl, jako by byla mozkem tvora, kterého loď představovala. Na volném prostranství by si s řízením lodě poradil automat, ale zde v jeskyni musel řídit on. A v tom byl mistr. Bezpečně během několika okamžiků stála loď na velké mýtině před slují a v mžiku se ve slunci zaleskly napájecí panely. Loď vypadala nádherně. Už automat natočil panely jejich největší plochou do optimálního úhlu ke slunci. Příjem energie mohl začít.
Mino se právě věnoval zvířecí drobotině, kterou měl po odchodu bratra do služby u dvora na starost, když měl najednou pocit, že se mu hlava rozskočí. Bylo to podobné tomu co znal a přece odlišné. Předně mnohem silnější. Mnohým částem nerozuměl. Většinou rozpoznal jen slovesa. Pociťoval závrať, raději se rychle posadil na zem mezi drůbež. Vůbec nevnímal houf rozčíleně kdákajících slepic, ani kohouta, který se bojovně postavil proti němu. Naštěstí, jak náhle se nevolnost dostavila, tak rychle odešla.. Mino rychle vstal, kohout náhle ztratil svou bojovnost, vše vypadalo, jakoby se nic nestalo. Jen Minovi stále vrtalo hlavou – co to může být ten „minirobot?“ Nevěděl, co si má o tom myslet.
Rádce rázně zaklepal na dveře princeznina předpokoje. Strážný otevřel a než se mohl zeptat, co si přeje, Grat vyštěkl: „Ohlas mě u princezny, hned!“ Muž nestačil cokoli udělat a už se otevřely dveře princeznina pokoje. „Co se tu děje?“ ozval se nezvykle příkře, její jinak mírný hlas. „Má paní,“ začal strážce, „potřebuji s tebou mluvit,“pokračoval dost zvýšeným hlasem Grat. „Zdá se, že zapomínáte, s kým mluvíte,“ dostalo se mu odměřené odpovědi. Rádci v tu chvíli došlo – to už není ta holčička, kterou znával a občas s ní i trochu manipuloval. Najednou nějak dospěla. Možná by měl změnit, zjemnit přístup, ale nakonec ho vztek přemohl. „Vím všechno!“ „Co všechno?“ „Proč odmítáš nápadníky, proč jsi poslední dobou tak veselá, proč… „Tak proč,“ přerušila ho Rea. „Protože miluješ Dryna a okamžitě to ohlásím králi.“ Princeznu toto odhalení trochu zarazilo, chvilku trvalo, než nalezla řeč: „A co je tobě do toho?“ Vypadla z etikety. „Jen tolik, že je mou povinností, jako králova rádce, mu to neprodleně oznámit. A pochybuji, že tu zítra tvůj miláček ještě bude!“ „Zda tu králův panoš zítra bude, není tvá věc, ale krále. A ten je, pokud na to zapomínáš, můj otec. Ty jsi nikdy neměl děti, nepochopíš, že mě otec nade všechno miluje. To, na čem mu nejvíc záleží, je moje štěstí. A to není fráze, to je fakt!“ dodala s důrazem. Rádce si uvědomil, že princezna má pravdu. Dá se to vyřešit i jinak pomyslel si. „Dovolte mi, abych se vzdálil princezno“ a zdálo se, že má najednou nějak naspěch. Už při posledních slovech, vyřčených chladným, neosobním tónem, se začal otáčet ke dveřím. Princezna tu změnu zaznamenala. Najednou si vzpomněla na všechny „fámy“, které o rádci kolovaly. Měla je za pomluvy ze závisti, ale jak se rádce otáčel, jejich oči se na kratičký okamžik střetly a tolik zloby, ještě Rea v žádných očích neviděla. Musela okamžitě jednat. „Grate, vraťte se! Ještě jsem vás nepropustila“
Přesto, že se vrátila k etiketě, slova zazněla jako práskání bičem. Rádce byl v podstatě celý život jen sluha, sice protřelý, měl-li možnost, tak krutý, ale v jádru lokaj. Věta ho otočila, jak na obrtlíku, a s pootevřenou pusou očekával co bude následovat. „Pokud byste chtěl projevit nějakou iniciativu ohledně Dryna, tak hleďte, ve vlastním zájmu, aby byla jen k jeho prospěchu.“ „Ale princezno…“ „teď mě nepřerušujte. Cokoli, opakuji COKOLI se Drynovi stane, stane se i vám. Bude-li mít úraz při lovu a přijde třeba nešťastnou náhodou o ruku, přijdete o ni i vy, onemocní-li, například jako následek požití zkaženého jídla nebo jedu, budete otráven i vy a kdyby náhodou zemřel, a je jedno jak,“ Rein hlas nabíral na síle a přesvědčivosti „i kdyby to bylo následkem úderu blesku, ten den zemřete i vy!“ Grat stál jako opařený. Chvilku přemýšlel a na konec se mu zdálo, že našel východisko: „To je absurdní. Žádný soud, ani král, nemůže takový rozsudek vynést.“ „O soudu tu přece nikdo nemluvil, to je jen mezi námi. Má stráž je mi velmi oddána. Například ten urostlý mládenec, co jste se na něj vytahoval u dveří předpokoje. Je velmi hrdý, zabil by vás, jen za ten dnešek i bez mého přání. Za svůj život vděčíte tomu, že jsem přišla včas. Mám pro vás jednu radu. Umíte-li se modlit, modlete se za to, aby se Dryn ve zdraví dožil vysokého věku. To je vše, nyní můžete odejít!“ Poslední větu řekla snad ještě chladnějším hlasem, než rádce předtím, při nezdařeném pokusu o předčasný odchod. Za Gratem s lehkým klapnutím zapadly dveře a princezna ještě chvilku stála a uvědomovala si, že toto byl nejdůležitější rozhovor jejího života. Snad je pravou dcerou svého otce-krále, pomyslela si. Následující okamžik ji ale usvědčil ze lži. Vše na ní dolehlo, nebezpečí odvrácené od jejího milého, tíha přestálých okamžiků - schoulila se do křesla a propukla v osvobozující pláč, který odplavoval strach a úzkost, kterou při hádce s Gratem pociťovala.
„Je tady! Je zpátky! A tentokrát přistál!!!“ Mladík ( skoro ještě chlapec) z hlídkové věže, křičel jak smyslů zbavený. „A kdo?“ Ozvalo se hned několik hlasů z nádvoří. „Ten ohromný tvor, ta nestvůra, co tu nedávno několikrát proletěla. Okamžitě běžte ke králi, chtěl vědět, kdyby se vrátila. Je u západního lesa, mohl by jí vidět přímo z oken sálu! Pokyn byl vykonán. Nyní se všichni dvořané tísnili u řady západních oken a s bázní sledovali neznámého tvora, který je už jednou vyděsil a o kterém si mysleli, či spíš doufali, že už ho nikdy neuvidí. A teď zabíral polovinu mýtiny na okraji nedalekého lesa a rozpínal svá krásná, přesto hrůzná křídla. Král stál u okna s dcerou a rádcem. Proč přiletěl , co chce a proč se nehýbe? Otázek bylo hodně, odpovědi žádné. „Tak co poradíš teď rádce,“ nervózně a i trochu vztekle vyzval Grata král. „Já – neodvažuji se můj pane.“ „Nic nevíš!“ Ale rádce byl svým způsobem geniální, bohužel v tom, jak jakoukoli situaci využít ve svůj prospěch. „To ne, právě že vím, ale je mi Vás líto, je to příliš strašné.“ „Nevytáčej se a mluv, jde o životy nás všech!“ „Ne můj pane, to nejde,“ řekl rádce a jeho pohled se upřel na princeznu. „Jde jen o jeden, ale ten nejcennější!“ „Nemluv v hádankách, tak teda řekni rovnou, že chce můj život!“ „Ne králi,“ pokračoval rádce a konečně se mu podařilo zachytit pohled princezny. Té se jeho náznak úsměvu vůbec nelíbil, ale nedokázala odtrhnout oči. „Já vím co chce. Hvězdy mi vyjevily, že je to ztělesnění některého ze starých bohů, kteří vyžadovali lidské oběti!“ V tu chvíli to Ree došlo! Ten bídák! Z pověstí věděla, že staří bohové kdysi vyžadovali jako oběti panny a už tušila, co bude následovat. „Nevěř mu otče!“ „Mlč dcero! A odejdi do svých komnat!“ „Můj pane, ať zůstane, právě ona má být obětována.“ Rea čekala, že otec začne křičet nebo rádce srazí, ale nestalo se vůbec nic. Krále situace zaskočila a zlomila. Zdrcený došel k trůnu a jakoby zamáčklý do sedadla tíhou odpovědnosti a nepřízní osudu hlesl: „Vykonejte vše potřebné.“ „Žádná výzva rytířům?“ Ptal se naoko překvapeně rádce. „To je marné, jen zbyteční mrtví,“ vzala si slovo Rea. „Půjdu jen s Drynem otče a i on mě doprovodí jen kousek za město, dál už půjdu sama.“ „Ale to přece nejde,“ začal rádce, který měl jiné plány. „Ale ano,“ slyšela se říkat Rea \"nebo z toho chcete dělat slavnost? Pokud chce jít někdo jiný se mnou, místo Dryna, tak jedině až do tlamy toho tvora! A kde je vůbec Dryn?! Dryne!!!“
Ten byl už delší dobu jen kousek od trůnu ve výklenku se závěsem, kam ho hned na začátku všeho dění zatáhl Mino. „Musíš se mnou k západnímu lesu! Spolu to dokážem!“ „Co? Já teď nemůžu odejít! Ani ty! Potřebuji abys zjistil, co si ve skutečnosti myslí rádce!“ „To už vím, je to lhář! Ještě to tomu dědkovi, co nás připravil o babičku vytmavíme!“ „Na babičku teď nemysli,“ chlácholil mladšího brášku Dryn. „Proč ne? Myslím na ní skoro každý den! Nikdy jsem jí neviděl a ty jsi neuměl pořádně vyprávět pohádky, když jsem byl malý!“ „Tak se nezlo…Dryne!!!\" Už skoro zoufalý výkřik je vytrhl z rozmluvy. „Tady jsem, má paní,\" vystoupil panoš z výklenku a poklekl před princeznou. „Dnes jen Rea,“ opravila ho princezna, vztáhla k němu ruce, překvapivě silně sevřela ty jeho a zatáhla, aby jej přinutila povstat a pak, k překvapení všech přítomných, políbila panoše dlouze na ústa. „Nyní můžeme jít,“ prohlásila, nabídla mu před strnulým osazenstvem sálu rámě a aniž věnovala komukoliv jediný pohled, vyrazila ke dveřím. Dryn cítil, že Rea trochu „měkne“ v kolenou a kousek před výklenkem, kde byl předtím skryt, již princeznu zpola nesl. Jen stihnul syknout: „běž před námi“ a většina přítomných ani nezaznamenala, že zpoza závěsu před ně vyběhl Mino. Skryt jejich těly, otevřel bratrovi dveře a umožnil mu jimi rychle projít, s téměř bezvládnou princeznou. Svěží vzduch na chodbě Reu překvapivě rychle vzpamatoval a tak si všimla Mina. „Ten s námi nemůže!“ „On s námi musí,“ jen opakoval slova, co mu vyskakovala v hlavě. „A brzo“ - Dryn se zarazil. „Co brzy?“ Nechápavě se ptala Rea. „Nic,\" snažil se vymluvit panoš\"A b r z o - a l e - a ž - z a - m ě s t e m - j í - ř e k n i - a ť - s e - n e b o j í. - N e v í m - s i c e - p ř e s n ě, - c o - t o - t a m - j e, - a l e - b ů h - t o - n e n í.“ Slyšel jen v hlavě Dryn slova, jež předtím spolkl.
.„Jak to vypadá s naším odletem?“ Tázala se dvojka. „Já myslím, že dobře,“ zaznamenala odpověď, „ale pro jistotu bude dobré, zařadit na konec naší třetí relace krátkou prosbu o pomoc.“ A během pár okamžiků: „Hlavní část třetí zprávy ukončena, zbývá odeslat dodatek,“ vnímal hlášku zařízení jednička. „Ano dodatek, měl by být co nejjednodušší,“ pomyslel si a spěchal snížit výkon vysílání na zlomek běžné intenzity. Nastavení antény ale nezměnil. Dodatek začal zdánlivě nesmyslně běhat ve smyčce v záznamovém zařízení, bez šance, při sníženém výkonu dosáhnout domovské planety.
„Prosím bože, pomoz jí,“ šeptal si v duchu Dryn, doprovázející princeznu. „Dryne, nech toho! Rušíš mě!“ Okřikl ten malý špunt svého urostlého bratra. Nebýt situace tak vážná, Rea by se snad rozesmála, tak směšné jí to připadalo. „Povídej si třeba s Reou!“ „M ě l - b y s - j í - u k l i d n i t - j e - t o h o - n a - n í - m o c - N e b o - s e - ti - t u - s l o ž í!“
„P o m o z t e!......P o m o z t e!“ Ano, to je ono! A povzbuzený Mino vyrazil tak rychle, že mu Rea nestačila. „Pojďte rychleji,“ otočil se na zaostávající dvojici. Ty holky, co na nich ti velcí kluci vidí? Zrychleným tempem dosáhli zakrátko okraje palouku, kterého střed loď zabírala. Slunce už urazilo značný kus cesty, ale ještě stálo docela vysoko na obloze a i když pohyb nebylo vidět, panely mu stále nastavovaly co největší plochu. Mino se otočil na bratra: „Nech Reu tady a pojď za mnou!“ „Co chceš dělat?“ Nejistě se zeptal Dryn, který nechtěl nechat princeznu samotnou. „Vždyť nemáme šanci!“ „Možná ano, teda jestli to není podraz.“ „P o m o z t e!“….“P o m o z t e !“
Mino nešel přímo k obrovskému zvířeti, ale začal ho obcházet v kruhu. Urazili už víc než jeho čtvrtinu a zatím se nic nedělo. Tvor nijak nedával najevo, že by o jejich přítomnosti věděl. Ušli dalších pár kroků – když
„ P O M O Z T E !“ Vjem zasáhl Mina takovou silou, že ho srazil do kolen. Ruce mu vylétly k třeštící hlavě. Dryn zareagoval bleskurychle. Mino doslova vyletěl ze země, jak jej bratr strhl zpět a opsal ve vzduchu půlobrat, který způsobil, že se Drynovo atletické tělo dostalo mezi něho a zvíře. Stále chráníc drobnou postavu svého brášky vlastním tělem si ho přehodil do náručí a překvapivě lehce s ním doslova vysprintoval po vlastních stopách až k Ree z dosahu – čeho vlastně? Nic nebylo vidět ani slyšet, tvor setrval nehybně.
„Dvojko, začni předběžné úkony ke startu, energie máme dost!“ dala jednička na vědomí kolegovi vypínaje smyčku. „Co porucha? Už nevadí?“ „Už jen krátce, do půl hodiny bude po ní a připomeň mi, ať vyjádřím nespokojenost s prací toho, kdo měl na starost součinnost týmu, který navrhoval systém kontroly integrity trupu a těch, co stanovili postup a způsob jejího provedení miniroboty." Po zadání pokynů překonfiguroval program kontroly, upřesnil místo poškození i pravděpodobný úhel k podélné ose lodi, pod kterým je díl poškozen. Během chviličky objevil automat drobnou trhlinku na anténě, způsobenou pravděpodobně mikrometeoritem během letu lodi kosmickým prostorem. Poškození vypadalo trochu jako od střely dum-dum. Miniaturní „vstřel“, rozšiřující se trychtýřovitě v celé tloušťce antény a na druhé straně mnohem větší průměr „výstupu“. „Oprava antény dokončena,“ hlásil informační systém odstranění závady. "Start za pět minut." „Dokonalé krytí?“ Zeptala se dvojka. „Ano, dáme si záležet, oni si to zaslouží,“ k překvapení tázajícího, přisvědčil velitel a usmál se na překvapeného partnera. A my nakonec také. I my se můžeme učit a proč ne tady, třeba od toho špunta? Vždyť nám pomohl získat jistotu, že můžeme bezpečně odletět!“ Jednička si „představení“ dokonale užíval. Několikrát okázale zamával pomalu „křídly“ panelů, pak k překvapení všech vypustil do tří stran mohutné proudy ohně, dávaje bedlivý pozor, aby ani okrajově nezasáhly místo, kde byli naši mladí hrdinové. Rea se vyděšeně celým tělem přitiskla k Drynovi.
„J e s t l i...s e..T i...t o...l í b í,..n i c...j í...n e ř í k e j,..a l e...n e b e z p e č í...v á m...n e h r o z í!" Dryn se překvapeně podíval na bratra, ten ale nevnímal nic, než velkolepé divadlo, které pro něho odlet představoval.
To viděli i na hradě. Při plamenech některé dvorní dámy ječely, jiné omdlely zcela tiše. Král bezmyšlenkovitě civěl do prázdna. A tak ani neviděl, jak „nestvůra“ několikrát zakroužila nad lesem, stále získávaje výšku, až se ztratila z dohledu. V sále zavládlo napjaté očekávání. Nikdo ani nedutal, všichni očekávali, že se z věže znovu ozve křik o opětovném nebezpečí. „Už se blíží, řval mladík na věži snad ještě silněji, než když ohlašoval „příšeru“. A všichni!“ „Jak všichni?“ Ptal se přihlouple rádce. „Snad oba?“ „Ne všichni!“ volali jeden přes druhého dvořané, kteří stihli zabrat místo u okna. „Je s nimi nějaký klouček!“ Král viditelně pookřál. „Veličenstvo- na oslavu návratu princezny,“ přispěchal ke králi rádce s velikou číší vína. „Snad až s nimi!?“ odbyl ho král a nechal pohár bez povšimnutí. Už to byl zase vládce a radost mu kazila nastalá situace. Rytíře k boji s nestvůrou nevyzval a s panošem se smířit nehodlal. Ale již vstupují do sálu - Rea přelétla v mžiku vzdálenost ke trůnu a vrhla se otci do náruče.
„Veličenstvo, Váš pohár,“ objevil se u krále rádce, jen co princeznu pustil, aby si mohla sednout na své místo. Ta ale zaměnila jeho objetí za náruč Dryna. Král aby zakryl rozpaky uchopil pohár a oslovil svého panoše. „Tak jak myslíš, můj milý Dryne, že bude pokračovat, tvůj vztah s Reou?“ „To Vám řeknu já, pane králi!“ Hrnul se dopředu Mino. Bratr ho „odlovil“, ne sice tak razantně, jako při obraně na palouku, ale přesto důrazně. „Řekni to mně, já to panu králi vyřídím.“ Bráška panošovi dost dlouho šeptal něco do ucha, až králi došla trpělivost. „Tak už se dohodněte,“ zahřímal. Už to byl zase ten „starý“ král. Dryn se jen kratičce zamyslel, pak hrdě zvedl hlavu a řekl: „Myslím, že si zasloužíme s mým bratrem odměnu a jaká bude, záleží na tom, zda se napijete z toho poháru.“ „Co to je za nesmysl!“ Začal král zhurta. Pak si ale uvědomil, „jak“ to panoš řekl a zarazil se. Už mnohem klidnějším hlasem pokračoval. „Mohl bys mi to vysvětlit?“ „Odpusťte pane, ale ještě ne. Snad jen tolik, že když se nenapijete, budu ještě asi hodně dlouho vaším oddaným pážetem.“ „A když se napiju?“ „Pak, promiňte mi tu smělost, ale ještě dnes se stanu králem.“ „Ta drzost, neslýchané, a podobná slova zaznívala od dvořanstva a jen dokazovala jejich úroveň. Rádce, který při první zmínce o pití z poháru znejistěl, využil nastalý mumraj a o kousek se přiblížil k trůnu z té strany, kde seděla Rea. Dryn naopak popošel tak, aby se dostal mezi něj a trůn, na kterém král s dcerou seděli. Uvědomoval si, že si musí pospíšit. Král už chtěl vylétnout, ale zaznamenal nejen rozhodný tón slov, ale i nenápadný pohyb. Něco se děje! Poohlédl se po strážných a spokojeně zkonstatoval, že pokročili blíž k němu. „Pokračuj! A už bych chtěl pointu!“ „Tu se dozvíte, pokud nabídnete svůj pohár Gratovi!“ Do rádce najednou vjel život. V jeho ruce se objevila dýka a vrhl se směrem k trůnu. Strážci o zlomek sekundy zaspali. Ne tak panoš. Úderem paže do rádcovi ruky, mu z ní vyrazil dýku a ramenem ho vychýlil z dráhy jeho pohybu. To stačilo strážcům, aby zastoupili cestu k trůnu a každý z jedné strany uchopili Grata. „Milost,“ zděšeně ječel rádce a chtěl padnout na kolena. Zůstal ale viset schlíple v rukou obrovitých stráží. Král vstal, napřáhl ruku s pohárem k rádcovým ústům. „Pij!“ „Milost!“ s vytřeštěnýma očima opakoval Grat. „To bys chtěl moc! Ještě si to musím rozmyslet,“ řekl král, pak mu vychrstl obsah poháru do obličeje a znechuceně rozhodl: „Zatím do hladomorny, teď na něj nemám náladu. A nezabijte ho, to by to měl moc jednoduché. A ty mlč!“ Dodal na adresu Grata, který, už už otevíral pusu. Strážní postavili rádce na zem, ale dál pevně svírali jeho ruce jako v kleštích.
Zaklaply za nimi dveře a v sále najednou bylo ticho. Pak ale král otočil hlavu a dlouze se podíval na svou dceru. Poté upřel pohled na Dryna. „V jednom jsi se mýlil chlapče! Nenapil jsem se z poháru a ty už dlouho nebudeš mým oddaným pážetem!“ „Tati, to přece nemůžeš!“ „Nech mne alespoň jednou domluvit dítě! Nemůže být i nadále mým oddaným pážetem, protože pro rytíře se to nehodí. Poklekni!“ Král povstal, došel ke stěně a sňal z ní nádherný meč. Dotkl se jím panošových ramenou a vyzval jej: „Vstaň rytíři Dryne! Zde je Tvůj meč. Doufám, že bude v Tvých rukou tomuto království sloužit nadále tak dobře, jako Tvoje holé ruce dnes!“
Večer, už doma, se Dryn zeptal Mina: „Jak jsi u lesa věděl, že nám nic nehrozí?“ „Oni mi to řekli“, samozřejmě odpověděl klučina. „Kdo?“ „No přece ti uvnitř!“ „Ten tvor někoho spolkl a tys cítil, co si uvnitř myslí?“ „Ale ne,“ ztrácel trpělivost Mino. „Oni v tom přiletěli, v té věci. Nějak tomu říkali, ale já to nedokážu vyslovit. Tak jsem si to nazval sám.“ „A jak?“ „Hádej! rytíři,“ smál se Mino a dál trápil brášku. „Tak neblbni!“ „No dobře vzal jsem jména čtyř lidí, které mám nejvíc rád a z jejich prvních písmen ten název je - podívej.
Dryn
Rea
Ates
Kria
„Maminku by mohlo mrzet, že jsi jí dal až na konec!“ dobíral si pro změnu Dryn Mina. „Tak si to zkus jinak, jedině takhle to zní!“ „No jo, promiň, a už spi – dobrou.“
Když drak odlétal, spousta lidí, dospělých i dětí, se dívala za jeho mizejícím obrysem a s úlevou si říkala: „To je dobře, že už je pryč.“ Jen pár z nich napadlo se v duchu zeptat: „Kam asi letí? A vrátí se někdy?“
A jen jeden jediný malý chlapec to věděl.