Maraton4:Darwin
Darwin.
Velmi stará civilizace, pravděpodobně ta vůbec nejstarší v celém kosmu. Stvořila i zničila hodně, mnoho jiných kultur ji zbožňuje a uctívá, další ji nenávidí a bojují s ní. Nelze je popsat, mají mnoho podob, v tomto příběhu vystupují pod vzezřením skoro lidským, ale bezejmenní, i názvy jejich „funkcí“ jsou polidštěné pro srozumitelnost příběhu…..
„Dobrý den vážení přítomní tvůrci! Abych se vám přiznal, na tyto dny se vždy těším. Pokaždé se najde někdo, kdo mne pobaví nebo překvapí. A někdy i v dobrém…“ zažertoval příchozí. „Bylo tomu tak i v uplynulých dnech, kdy jsem se s mými kolegy zúčastnil předvedení a schválení mnoha zajímavých i obdivuhodných tvorů. Byli jsme svědky několika skutečně originálních řešení a já věřím, že tomu tak bude i dnes u vaší poslední skupiny.“
Profesor, moudrý a rozšafný muž popošel drobnými kroky k prvnímu speciálnímu stanovišti. „Tak copak to tu máme za drobotinu?“ Švitořil, sledujíc zvětšený hologram, kde však byly uvedeny i rozměry tvora. „Zajímavé, nemá to nohy, hlavně, že si veze příbytek. Jak má zajištěnu možnost pohybu a je to pan domácí nebo paní?“
„Má jednu nohu, pane profesore a na ní se posunuje po vrstvě látky, která mu to usnadňuje.“
„Ale, moc mu to neodsejpá,“ špičkoval profesor.
„Nikam nespěchá, v případě nebezpečí se schová do ulity a rostliny, kterými se živí, mu nikam neutečou.“
„Dobrá, ale neodpověděl jste mi na druhou část otázky, stále čekám na odpověď.“
„Já vím pane profesore.“
„Nuže?“
„Já nevím, pane profesore!“
„Co nevíte? Na co jsem se ptal, či zda je to on nebo ona,“ ptal se profesor překvapen bezelstností svého oponenta. „Že bychom se zeptali toho tvorečka?“ dobíral si studenta zkoušející, netušíc, že se chytil do pasti.
„Ani on to neví.“
„Cože?! To mi musíte vysvětlit! Nebo se rozloučíme!“
„Rád. Ten tvor je hermafrodit. Teprve, když se dva jedinci setkají „dohodnou se,“ co kdo bude a až pak se mohou věnovat zachování rodu.“
„No ---- dostal jste mne ---- a také za dvě!“
„Jo!“ Jásající tvůrce se uprostřed vítězného gesta zarazil. „Teda ….. děkuji pane profesore,“ nejste suchar, dodal už jen pro sebe mládenec, tu sázku vyhraju – zmákl jsem to!
Zkoušející si, už během přecházení k další sekci, se zájmem prohlížel holografickou projekci kostry. Obzvláště ho zaujaly některé nezvykle dlouhé obratle. „To je ale kousek,“ konstatoval uznale, ukazujíc na jeden z nich.
„Dohodli jsme se, všichni, co děláme obratlovce, že počet krčních obratlů bude stejný. Mně se to sice moc nehodilo, měl jsem už o svém díle jasnou představu, ale snad mi to nakonec nevyšlo nejhůř,“ snaživě zeširoka vysvětloval „tvůrce.“
„Ano já vím, nějaké rámcové pokyny byly dané, ale jak bude pít?“ Přerušil vodopád jeho slov profesor.
„No – musí extrémně doširoka roztáhnout přední nohy, pak má šanci dosáhnout hladiny.“
„A nebude v tu chvíli snadnou kořistí? Co kdyby zašla do vody dost hluboko, aby mohla pít ve vzpřímené poloze?“ Zkoušel profesor studenta.
„To by bylo ještě víc nebezpečné, navíc tůní a řek s hloubkou skoro šest metrů, není příliš ani v období dešťů, kdy by do divoké, valící se říční vody stejně nemohla vstoupit a v období sucha jsou zvířata ráda, když zůstanou z jezírek větší mělké louže. A pak, ve vodě budou žít nebezpečná zvířata.“
„Dravá?“
„To také, ale i býložravci, třeba takový velký zavalitý tvor se zuby téměř jako kly, by jí mohl napadnout.
„To jako, aby jí těmi zuby rozpáral a mohl sníst nestrávenou trávu v žaludku?“
„To ne, ona vlastně trávu nejí, tu spasou jiní, na ní zbudou listy v korunách stromů. A ten tlustý vodník, by ji nenapadl pro potravu, nekonkurují si, on jen vztekle brání své teritorium.“
„Dobrý den pane profesore,“ přihrnul se k nim asistent, „jak se máte a co to tu máte hezkého?“
„O jednu zajímavou „potvůrku“ jste už přišel, tuhle už nemusíte komentovat, ale tu příští, možná i dvě, si zkusíte udělat sám. Běžte napřed, já to tu dokončím,“ dost mrzutě opáčil profesor a student se začal obávat, že jeho rozmrzelost odnese.
„A copak s vámi?“ Obrátil se k němu, už s úsměvem. „Líbí se mi, jak to máte promyšlené – tu svoji „improvizaci,“ myslím, že vám bude muset stačit „za dvě,“ berete to?“
„Všema deseti a děkuji vám.“
„Pane profesore, to je krása-ty odlesky, ta frekvence mávání, vždyť on stojí na místě a …- podívejte! Dokonce couvá! To je úžasné!“ Úplně dětinsky se radoval asistent a vyzvídal na studentovi podrobnosti. „Jak jste na to přišel, na to couvání?“
„Z nutnosti. Živí se nektarem z květů, jako hmyz, ale na rozdíl od hmyzu, ho květy neunesou! Proto musí sát za letu a při tom pochopitelně být na místě. A některé květy jsou dost hluboké a zároveň pevné, je teda třeba, aby se z nich vymanil i couvnout.“
„To dokáže hodně ptáků, mají-li k dispozici dost silný protivítr, ale tady u země a v pralese - to se mi nezdá.“
„Taky mi to dalo zabrat, než jsem na to přišel. Oni nemávají nahoru a dolu, jejich křídla opisují ležaté osmičky a to jim dává možnost neobyčejných manévrovacích schopností.“
„Pane profesore – to by zasloužilo „za jedna,“ co říkáte?“
„Řekl jsem vám, že máte následující dvojici na starost, tak pokračujte, u dalšího“ chladil jeho nadšení profesor. „Já tu jakoby nejsem.“
„No vy jste snad opisoval! A hned na několika místech najednou,“ žasl asistent na dalším stanovišti. Když se ale pátravě rozhlédl kolem, zjistil, že nikde v dohledu není nic ani podobného. „No, pokračoval trochu nejistě, tak mi k tomu něco řekněte.., ne počkejte, už to tam vidím – savec a snáší vejce? Nepřehnal jste to? Ten zoban by snad k těm vejcím seděl a to tělíčko k mléku taky, ale dohromady je to pěkná příšerka. Ale jak na ní koukám, tak v té vodě stejně moc dlouho nepobude, než jí něco sežere, co říkáte?“
„Zatím jsem neříkal nic, dosud jste si vystačil sám,“ opáčil dost nakvašeně student a trochu se zarazil, když si všiml opodál stojícího profesora – tomu ale cukaly koutky v potlačovaném úsměvu. „K té příšerce,“ pokračoval teda v podobném duchu dál. „Jeho druhové jméno bude „Podivný“ ne „Hrůzný“, „Zrůdný“ nebo „Příšerný“. A o délku jeho života se nebojte, bude žít na kontinentu, kde jen máloco není jedovaté. Má na zadních nohách malé ostruhy, napojené na jedové žlázy. Jejich jed není okamžitě smrtelně jedovatý, zranění způsobená těmito ostruhami se však velmi těžko hojí a jsou hodně bolestivá.“
„No pane kolego,“ vmísil se do hovoru profesor, „myslím, že je načase oznámit zkoušenému výsledek a možná se i omluvit za to neprozřetelné podezření z nečestného jednání.“
„Jistě pane profesore, máte za jedna chlapče, bylo to sice tak na rozhraní, ale vezměte to jako satisfakci, za to, jak jsem podcenil Vaši fantasii.“
„Tohle už přece jednou žilo, to dokonale odporuje podmínkám zadání,“ převzal opět iniciativu u dalšího tvora profesor.
„ Ne tak docela, dovolte, abych vám to vysvětlil. Měl jsem připraveného něco úplně jiného. Měl to být také vodní tvor, ani ryba ani had, tak něco mezi tím. A aby ten tvor nezapadl do průměru, mohl vyvolat na povrchu těla energetické výboje. Jejich pomocí by se v nouzi bránil a v případě potřeby i lovil. Jenže pak jsem potkal „jeho.“ Byl z tvůrčí party minulé generace a byl úplně zdrcený, že jeho tvor je na vymření. Přistupoval k tomu, jako k osobnímu selhání, nedokázal být nad věcí, jak jste nám radil. Pořád něco mlel o těch směšných ploutvičkách, víc z něj nevypadlo.“
„A od něho jste to převzal,“ skočil mu do řeči asistent.
„Ale houby,“ pokračoval student. Byl už pod obraz, pořád maloval prstem imaginární obrys na desce stolu – nic víc. A neustále blábolil, že to nepřežije a já nevěděl, jestli myslí toho tvora nebo sebe. Prostě jsem mu slíbil, že ji znovuzrodím, možná trochu jinou, ale bude žít. Nebylo to jen ze soucitu. Zalíbila se mi představa, až v budoucnu naleznou fosilie a pak najednou jednu oživlou vyloví z moře. Je už vedlejší, zda nálezci někdo uvěří, třeba bude muset čekat řadu let, než chytí druhou a dají mu za pravdu – jemu jsem nic neslíbil. Profesor se dlouze zadíval na výtvor, který měl skutečně ploutve neobvyklého tvaru a pak začal:
„Víte, věřím vám každé slovo, pro mne teď není ani tak důležité, kolik Vám toho řekl o své práci, ale co jste na základě toho udělal pro něho. Vážím si toho. Možná šel jeho stav zlepšit za pomoci odborníků – avšak Vaše řešení bylo okamžité a nejen jednodušší, řekl bych až elegantní.“ Oslovený chvilku znejistěl, zda profesor stále mluví o původním tvůrci nebo už o objektu, než se však odhodlal zeptat, zkoušející pokračoval. „U mne máte za jedna dvakrát – jednou za tu roztomilou potvůrku a podruhé….však víte.“ Profesor poplácal svůj protějšek po zádech a nápadně spěšně odcházel. Jen rychlé mrkání prozrazovalo, jak je dojatý. Když míjel asistenta jen utrousil: „Vezměte si následující stanoviště, chvilku si orazím.“
„Konečně někdo, kdo nevymýšlí nic, čím by chtěl překvapit nebo ohromit. Tohle bude tvor, který si získá, jak respekt ve zvířecí říši v počátcích, tak později oblibu i v jiné sféře,“ pochválil asistent dalšímu předvádějícímu jeho exponát, který nebyl ani velký ani malý, měl „normální“ počet končetin a „vyváženou“ stavbu těla. „Jen ten jazyk, proč mu stále visí z tlamy?“
„Víte, on úplně „klasický“ není. Většina ostatních řeší ochlazování přehřátého organismu pocením, ale já se rozhodl to udělat po svém. Je-li mu vedro, vyplázne jazyk a rychlým dýcháním se zchladí.“
„No – když jste zapomněl na ty potní žlázy..“
„Ne, úmyslně jsem zvolil jiné řešení, o žádné opomenutí nešlo,“ hájil svou pravdu student.
„Myslím pane kolego,“ přitočil se k nim již uklidněný profesor. „že pokud budete oba stát za svým, nikam se nedostaneme. Nejste-li s prací zcela spokojený , což zhledem k úvodu Vašeho hodnocení nepředpokládám, budete muset své výhrady dát najevo výběrem mezi jedničkou a dvojkou. Já bych to třeba za vás dokončil,“ snažil se nějak ze situace vybruslit.
„To nebude potřeba, je to za dvě,“ oznámil asistent studentovi.
„A nyní pane kolego, by se mohl blížit vrchol – alespoň doufám, ještě nikdy mě tahle dvojice nezklamala, snad tomu tak bude i dnes,“ netrpělivě švitořil profesor, aby zahnal dojem z předchozího stanoviště. „Tak už pojďte, neloudejte se a pokračujte!“ Asistent mírně našňupnutý zakončením poledního hodnocení, si trochu neochotně pospíšil a tak dorazil na další stanoviště o něco dřív.
„No tohle už přestává být legrace, nemyslíte? Ty barvy a rozličné tvary i rozměry – vždyť jsou každý úplně jiný! Že některým tvorům nahradila ruce křídla chápu, ale šest končetin u vyšších živočichů? Kde jste to viděli?“
„Právě že nikde,“ odvětil student, „nerad jedu v zajetých kolejích.“
„To vidím, vždyť tenhle dlouhý tenký nemá křídla, hlavně že jste mu nezapomněli udělat vousy a přesto létá nebo jsem tu holoprojekci špatně pochopil?“
„Pochopil jste to dobře a nevím, co Vám na tom vadí. My se přece také dokážeme libovolně přemisťovat a křídla nemáme.“
„To je snad něco jiného, my…“
„Proč bychom měli být něco víc?“ Skočila mu do řeči dívka. Asistent jí chtěl okřiknout, ať jej nepřerušuje, ale když pohlédl do jejích očí, naplněných výrazem takového nadšení, které hraničilo až s vytržením, upustil od toho.
„A nejedná se o projekci,“ využil chvilku ticha chlapec.
„Cože?!“ Prudce se k němu obrátil profesor. „To nemyslíte vážně! To přece odporuje všem bezpečnostním pravidlům!“
„To ano, odpusťte mi to, ale oni jsou inteligentní a moudří, nemůže se nic stát.“
„Víte, nám to připadalo nepatřičné, skoro jako svatokrádež, neoživit je už nyní,“ podpořila kolegu dívka. Zrovna když se zdálo, že profesora uklidnili, strhla se kousek dál „mela.“ Majestátní hnědý tvor o rozpětí bezmála půldruhého sta stop, se se škádlivým výrazem vznesl a začal kroužit pronásledován dalším, sice výrazně menším, ale o to hbitějším zeleným stvořením s ukřivděnou grimasou ve tváři. Ostatní přihlíželi a u většiny by se jejich přístup dal nazvat „blahosklonný.“ Aktéři „šarvátky“ kroužili ve stále sevřenějších levých kruzích. Čilejší „pronásledovatelka“(znalec by poznal, že se jedná o samici), vzhledem k přece jen poněkud stísněným poměrům, začínala získávat výhodu a už už se dostávala do těsného závěsu za unikajícího. Občas se pokusila svého partnera v akrobacii zasáhnout kratičkým proudem ohně, ale ten byl pozorný a vždy se elegantně vyhnul.
„Jen si tak hrají,“ nejistě špitla dívka. Souboj nabyl zdánlivě ustálené podoby, což pronásledující ukolébalo. A tak byla dost překvapená, když její „oběť“ nečekaně prudce sehnula hlavu a v pohybu pokračovala, až dokázala bezpečně mimo blány křídel vyslat krátký, ne však zcela neškodný proud ohně směrem mírně šikmo dolů a vzad. Útočnice dolu nemohla pro oheň, uhnout vlevo jí bránily odstředivé síly způsobené hraničně utaženým obratem a cestu vzhůru uzavíral strop. Tím byla donucena uhnout ostře doprava, až téměř k holografickému zařízení, přesně tak, jak chrlič chtěl. Věděl, že sám bude moci použít oheň znovu až za jednu-dvě minuty a tak dlouho se už rozhodně prohánět dát nechtěl. Počítal s tím, že sokyně ví o jeho neschopnosti oheň hned zopakovat a dovolí si zkrátit vzdálenost, která je dělila. Vše měl dokonale připravené. Náhle, bez jakéhokoliv varování, provedl na jeho velikost neuvěřitelně prudký obrat a „postavil“ se ve vzduchu do cesty pronásledovatelce. Ta okamžitě pochopila, že je zle. Z jejího nádherně vytřeštěného výrazu, se už nyní dalo i pro laika poznat, že je to samice. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby nedošlo k nárazu. Ale ani to nebylo dost. Fyzikální zákony byly proti. Reakční doba, setrvačné hmoty, řídkost vzduchu – vše se proti ní spiklo. V poslední chvíli, kdy už bylo jasné, že k mírnému nárazu dojde, odvrátila „stydlivě“ hlavu stranou a tak připravený laškovný ohňový projektil, který z ní byť lehký kontakt vyrazil, šel bokem, mimo „hnědého“, který se ještě stihnul ohleduplně natočit tak, aby nenarazila na některý z ostnů na jeho těle. Vše by bylo celkem v pořádku, kdyby proud ohně nezasáhl část holografického projektoru a ten nezačal hořet.
„Tak moudří?!“ vyskočil asistent a hnal se k požárnímu hlásiči, pro případ, že by automatika selhala. Monumentální temný člen „schvalované“ skupiny, který až do té doby zdánlivě nezúčastněně sledoval dění kolem sebe, jen tak „znuděně“ pootočil hlavu a mohutným proudem svého ledového dechu oheň uhasil. Pravda, oheň na zařízení vystřídala silná vrstva jinovatky, ta už však nebyla pro nikoho nebezpečná.
Zatím co útočnice díky své neobyčejné, až kočičí mrštnosti, přistála poměrně dobře, „hnědý“ měl trochu problémy. Náraz čekal, nakonec ho sám přivodil, ale situace ho dostala. Otřásaje se smíchy, se neurovnaným letem dostal nad zem a jeho přistání postrádalo obvyklou eleganci.
„Čiči s Háčkem likviduje holografickou konkurenci!“ Vykřikoval mezi záchvaty a slzy smíchu se mu kutálely po tváři. Ta, jíž byl jeho smích určen, seděla opodál a „raráškovitý“ výraz, který měla ve tváři během celé své „akce“ (kromě kratičkého zděšení) jí z ní vlastně nezmizel. Prostě už byla zase „nad věcí.“ Určitě to nejsou zvířata, pomyslel si profesor, ale o to to bude horší.
„Tak co s nimi?“ Kývl profesor ke skupině tvorů, když se situace uklidnila.
„Jsou úžasní, viďte,“ s nadějí v hlase se snažila orodovat dívka.
„Jsou dokonalí,“pokračoval student, „nemají obdoby a je mi jedno…“
„Právě, že je Ti jedno chlapče“ nenechal ho domluvit profesor, „ale to Ti právě jedno být nemůže.“
„Ale pan…“
„Nepřerušuj mě hochu,“ mírně, skoro smutně navázal starý muž a bylo vidět, že to co musí říct, ho vůbec netěší. „A už vůbec to nesmí být jedno mně. Jak dlouho by vedle nich přežili ti ostatní? A až by „spotřebovali“ všechny ty sice krásné a nápadité, ale najednou nekonkurenceschopné výtvory, co by pak následovalo?“
Odpovědí bylo hluboké ticho. Až po dlouhé chvíli odpověděli oba najednou:
„Na to jsme v té radosti z tvorby a snaze dát jim to nejlepší, co jsme byli schopni, nepomysleli“ a znělo to provinile.
„Já vím, znám to. Nebudete tomu věřit, ale také jsem byl mladý,“ se smutným úsměvem hovořil víc k sobě, než k nim. „Ale nyní i když je mi to nepříjemné, to musíme dát do pořádku. Máme přidělenou tuto planetu a naším úkolem není osídlit ji jediným druhem. Nemůžeme kvůli nim, i když jsem z nich nadšený stejně jako vy, zničit všechnu ostatní práci, co vytvořili v poslední době vaši kolegové. Ale chci, abyste věděli, že mám dobrou vůli. Vypustíme je na planetu s předstihem. Pár tisíc let nehraje roli. Ostatní stejně ještě mají co dodělávat a uvidíme. Já ale říkám, že takový Tyranosaurus Rex, pro ty větší bude hračka. Prostě nebudou mít konkurenci. A Diplodocus? Ti ohňoví mu upečou mozek, než si uvědomí, co se děje. A po pochoutce nechají zbytek mrchožroutům. Uvidíte, bude to rychlé.“
Z našeho hlediska za dlouho, ale pro naše aktéry to byl zanedbatelný časový úsek, než se byli nuceni sejít znova.
„Tak mládeži, jak se cítíte? Nerad vám to říkám, ale není to dobré. Jak mě to „sere“, mít vždycky pravdu…ehm.. promiňte...štve,“ omluvil se profesor pod dojmem z vytřeštěných dívčích očí.
„Takže – šlo to mnohem rychleji, než mohl kdokoli čekat. I mezi nimi jsou jedinci, kteří se nedokáží ovládnout. Mnozí jsou úžasní ve všech směrech, snad mnoho je jich moudrých, jenže těch pár, kteří tu svou nadřazenost neudejchali a lovili jen pro zábavu, všechno dokázalo urychlit. Jen se musím bavit představou, jak v budoucnu budou všichni ten problém řešit. Už vidím ty teorie. Příliš tenké skořápky, málo nebo moc kyslíku v ovzduší, pád meteoritu a podobné, zaručeně správné důvody. Jenže my musíme něco udělat, než vychytají i ty drobnější tvory, kteří jim zatím za tu námahu nestáli. A pak můžeme vypustit na povrch tu různorodou várku „nové krve,“ od vašich kolegů. S většími výtvory jejich předchůdců, si už vaši miláčci poradili.“
Dívka celou dobu visela očima mluvčímu na rtech a pomalu se začínala třást při představě, co bude následovat. Nedokázala to pojmenovat, ale bude to strašné…..
Chlapec ji objal okolo ramen, aby se uklidnila a naposledy to zkusil:
„A jiné řešení není?“
„Ne, musí…“
„A co takhle..“začal asistent…
„Teď skutečně není vhodná dob..“
„Acotakhlešoupnoutjedojinýchdimenzí,“ vypálil asistent, aby ho zase nemohl profesor přerušit.
„To přece nic neřeší,“ rezignovaně podotkl student.
„Naopak!“ Skoro zařval profesor a už klidněji pokračoval: „To řeší úplně všechno. Dimenzionální poruchy, nepamatujeme si? Nebo jsme chyběli?“ Rozjařeně a překotně střílel otázky profesor.
„Nechyběli“ odpověděla na poslední otázku dívka. Jenže nikdo neví, jak vzniknou, kdy, ani proč.“
„Ano“ doplnil její partner, „někdy k nim nedojde několik tisíc let, jindy následují relativně rychle za sebou. A ještě téměř vždy na jiný časový úsek, nedá se s tím počítat nebo odhadnout, je to příliš náhodné.“
„No právě,“ triumfoval profesor, „mohou využít celý kosmos, všechny dimenze, aniž by hromadně ohrozili celý náš projekt, ale jednotlivě, možná, občas…a vlastně na věky…“
Velmi stará civilizace, pravděpodobně ta vůbec nejstarší v celém kosmu. Stvořila i zničila hodně, mnoho jiných kultur ji zbožňuje a uctívá, další ji nenávidí a bojují s ní. Nelze je popsat, mají mnoho podob, v tomto příběhu vystupují pod vzezřením skoro lidským, ale bezejmenní, i názvy jejich „funkcí“ jsou polidštěné pro srozumitelnost příběhu…..
„Dobrý den vážení přítomní tvůrci! Abych se vám přiznal, na tyto dny se vždy těším. Pokaždé se najde někdo, kdo mne pobaví nebo překvapí. A někdy i v dobrém…“ zažertoval příchozí. „Bylo tomu tak i v uplynulých dnech, kdy jsem se s mými kolegy zúčastnil předvedení a schválení mnoha zajímavých i obdivuhodných tvorů. Byli jsme svědky několika skutečně originálních řešení a já věřím, že tomu tak bude i dnes u vaší poslední skupiny.“
Profesor, moudrý a rozšafný muž popošel drobnými kroky k prvnímu speciálnímu stanovišti. „Tak copak to tu máme za drobotinu?“ Švitořil, sledujíc zvětšený hologram, kde však byly uvedeny i rozměry tvora. „Zajímavé, nemá to nohy, hlavně, že si veze příbytek. Jak má zajištěnu možnost pohybu a je to pan domácí nebo paní?“
„Má jednu nohu, pane profesore a na ní se posunuje po vrstvě látky, která mu to usnadňuje.“
„Ale, moc mu to neodsejpá,“ špičkoval profesor.
„Nikam nespěchá, v případě nebezpečí se schová do ulity a rostliny, kterými se živí, mu nikam neutečou.“
„Dobrá, ale neodpověděl jste mi na druhou část otázky, stále čekám na odpověď.“
„Já vím pane profesore.“
„Nuže?“
„Já nevím, pane profesore!“
„Co nevíte? Na co jsem se ptal, či zda je to on nebo ona,“ ptal se profesor překvapen bezelstností svého oponenta. „Že bychom se zeptali toho tvorečka?“ dobíral si studenta zkoušející, netušíc, že se chytil do pasti.
„Ani on to neví.“
„Cože?! To mi musíte vysvětlit! Nebo se rozloučíme!“
„Rád. Ten tvor je hermafrodit. Teprve, když se dva jedinci setkají „dohodnou se,“ co kdo bude a až pak se mohou věnovat zachování rodu.“
„No ---- dostal jste mne ---- a také za dvě!“
„Jo!“ Jásající tvůrce se uprostřed vítězného gesta zarazil. „Teda ….. děkuji pane profesore,“ nejste suchar, dodal už jen pro sebe mládenec, tu sázku vyhraju – zmákl jsem to!
Zkoušející si, už během přecházení k další sekci, se zájmem prohlížel holografickou projekci kostry. Obzvláště ho zaujaly některé nezvykle dlouhé obratle. „To je ale kousek,“ konstatoval uznale, ukazujíc na jeden z nich.
„Dohodli jsme se, všichni, co děláme obratlovce, že počet krčních obratlů bude stejný. Mně se to sice moc nehodilo, měl jsem už o svém díle jasnou představu, ale snad mi to nakonec nevyšlo nejhůř,“ snaživě zeširoka vysvětloval „tvůrce.“
„Ano já vím, nějaké rámcové pokyny byly dané, ale jak bude pít?“ Přerušil vodopád jeho slov profesor.
„No – musí extrémně doširoka roztáhnout přední nohy, pak má šanci dosáhnout hladiny.“
„A nebude v tu chvíli snadnou kořistí? Co kdyby zašla do vody dost hluboko, aby mohla pít ve vzpřímené poloze?“ Zkoušel profesor studenta.
„To by bylo ještě víc nebezpečné, navíc tůní a řek s hloubkou skoro šest metrů, není příliš ani v období dešťů, kdy by do divoké, valící se říční vody stejně nemohla vstoupit a v období sucha jsou zvířata ráda, když zůstanou z jezírek větší mělké louže. A pak, ve vodě budou žít nebezpečná zvířata.“
„Dravá?“
„To také, ale i býložravci, třeba takový velký zavalitý tvor se zuby téměř jako kly, by jí mohl napadnout.
„To jako, aby jí těmi zuby rozpáral a mohl sníst nestrávenou trávu v žaludku?“
„To ne, ona vlastně trávu nejí, tu spasou jiní, na ní zbudou listy v korunách stromů. A ten tlustý vodník, by ji nenapadl pro potravu, nekonkurují si, on jen vztekle brání své teritorium.“
„Dobrý den pane profesore,“ přihrnul se k nim asistent, „jak se máte a co to tu máte hezkého?“
„O jednu zajímavou „potvůrku“ jste už přišel, tuhle už nemusíte komentovat, ale tu příští, možná i dvě, si zkusíte udělat sám. Běžte napřed, já to tu dokončím,“ dost mrzutě opáčil profesor a student se začal obávat, že jeho rozmrzelost odnese.
„A copak s vámi?“ Obrátil se k němu, už s úsměvem. „Líbí se mi, jak to máte promyšlené – tu svoji „improvizaci,“ myslím, že vám bude muset stačit „za dvě,“ berete to?“
„Všema deseti a děkuji vám.“
„Pane profesore, to je krása-ty odlesky, ta frekvence mávání, vždyť on stojí na místě a …- podívejte! Dokonce couvá! To je úžasné!“ Úplně dětinsky se radoval asistent a vyzvídal na studentovi podrobnosti. „Jak jste na to přišel, na to couvání?“
„Z nutnosti. Živí se nektarem z květů, jako hmyz, ale na rozdíl od hmyzu, ho květy neunesou! Proto musí sát za letu a při tom pochopitelně být na místě. A některé květy jsou dost hluboké a zároveň pevné, je teda třeba, aby se z nich vymanil i couvnout.“
„To dokáže hodně ptáků, mají-li k dispozici dost silný protivítr, ale tady u země a v pralese - to se mi nezdá.“
„Taky mi to dalo zabrat, než jsem na to přišel. Oni nemávají nahoru a dolu, jejich křídla opisují ležaté osmičky a to jim dává možnost neobyčejných manévrovacích schopností.“
„Pane profesore – to by zasloužilo „za jedna,“ co říkáte?“
„Řekl jsem vám, že máte následující dvojici na starost, tak pokračujte, u dalšího“ chladil jeho nadšení profesor. „Já tu jakoby nejsem.“
„No vy jste snad opisoval! A hned na několika místech najednou,“ žasl asistent na dalším stanovišti. Když se ale pátravě rozhlédl kolem, zjistil, že nikde v dohledu není nic ani podobného. „No, pokračoval trochu nejistě, tak mi k tomu něco řekněte.., ne počkejte, už to tam vidím – savec a snáší vejce? Nepřehnal jste to? Ten zoban by snad k těm vejcím seděl a to tělíčko k mléku taky, ale dohromady je to pěkná příšerka. Ale jak na ní koukám, tak v té vodě stejně moc dlouho nepobude, než jí něco sežere, co říkáte?“
„Zatím jsem neříkal nic, dosud jste si vystačil sám,“ opáčil dost nakvašeně student a trochu se zarazil, když si všiml opodál stojícího profesora – tomu ale cukaly koutky v potlačovaném úsměvu. „K té příšerce,“ pokračoval teda v podobném duchu dál. „Jeho druhové jméno bude „Podivný“ ne „Hrůzný“, „Zrůdný“ nebo „Příšerný“. A o délku jeho života se nebojte, bude žít na kontinentu, kde jen máloco není jedovaté. Má na zadních nohách malé ostruhy, napojené na jedové žlázy. Jejich jed není okamžitě smrtelně jedovatý, zranění způsobená těmito ostruhami se však velmi těžko hojí a jsou hodně bolestivá.“
„No pane kolego,“ vmísil se do hovoru profesor, „myslím, že je načase oznámit zkoušenému výsledek a možná se i omluvit za to neprozřetelné podezření z nečestného jednání.“
„Jistě pane profesore, máte za jedna chlapče, bylo to sice tak na rozhraní, ale vezměte to jako satisfakci, za to, jak jsem podcenil Vaši fantasii.“
„Tohle už přece jednou žilo, to dokonale odporuje podmínkám zadání,“ převzal opět iniciativu u dalšího tvora profesor.
„ Ne tak docela, dovolte, abych vám to vysvětlil. Měl jsem připraveného něco úplně jiného. Měl to být také vodní tvor, ani ryba ani had, tak něco mezi tím. A aby ten tvor nezapadl do průměru, mohl vyvolat na povrchu těla energetické výboje. Jejich pomocí by se v nouzi bránil a v případě potřeby i lovil. Jenže pak jsem potkal „jeho.“ Byl z tvůrčí party minulé generace a byl úplně zdrcený, že jeho tvor je na vymření. Přistupoval k tomu, jako k osobnímu selhání, nedokázal být nad věcí, jak jste nám radil. Pořád něco mlel o těch směšných ploutvičkách, víc z něj nevypadlo.“
„A od něho jste to převzal,“ skočil mu do řeči asistent.
„Ale houby,“ pokračoval student. Byl už pod obraz, pořád maloval prstem imaginární obrys na desce stolu – nic víc. A neustále blábolil, že to nepřežije a já nevěděl, jestli myslí toho tvora nebo sebe. Prostě jsem mu slíbil, že ji znovuzrodím, možná trochu jinou, ale bude žít. Nebylo to jen ze soucitu. Zalíbila se mi představa, až v budoucnu naleznou fosilie a pak najednou jednu oživlou vyloví z moře. Je už vedlejší, zda nálezci někdo uvěří, třeba bude muset čekat řadu let, než chytí druhou a dají mu za pravdu – jemu jsem nic neslíbil. Profesor se dlouze zadíval na výtvor, který měl skutečně ploutve neobvyklého tvaru a pak začal:
„Víte, věřím vám každé slovo, pro mne teď není ani tak důležité, kolik Vám toho řekl o své práci, ale co jste na základě toho udělal pro něho. Vážím si toho. Možná šel jeho stav zlepšit za pomoci odborníků – avšak Vaše řešení bylo okamžité a nejen jednodušší, řekl bych až elegantní.“ Oslovený chvilku znejistěl, zda profesor stále mluví o původním tvůrci nebo už o objektu, než se však odhodlal zeptat, zkoušející pokračoval. „U mne máte za jedna dvakrát – jednou za tu roztomilou potvůrku a podruhé….však víte.“ Profesor poplácal svůj protějšek po zádech a nápadně spěšně odcházel. Jen rychlé mrkání prozrazovalo, jak je dojatý. Když míjel asistenta jen utrousil: „Vezměte si následující stanoviště, chvilku si orazím.“
„Konečně někdo, kdo nevymýšlí nic, čím by chtěl překvapit nebo ohromit. Tohle bude tvor, který si získá, jak respekt ve zvířecí říši v počátcích, tak později oblibu i v jiné sféře,“ pochválil asistent dalšímu předvádějícímu jeho exponát, který nebyl ani velký ani malý, měl „normální“ počet končetin a „vyváženou“ stavbu těla. „Jen ten jazyk, proč mu stále visí z tlamy?“
„Víte, on úplně „klasický“ není. Většina ostatních řeší ochlazování přehřátého organismu pocením, ale já se rozhodl to udělat po svém. Je-li mu vedro, vyplázne jazyk a rychlým dýcháním se zchladí.“
„No – když jste zapomněl na ty potní žlázy..“
„Ne, úmyslně jsem zvolil jiné řešení, o žádné opomenutí nešlo,“ hájil svou pravdu student.
„Myslím pane kolego,“ přitočil se k nim již uklidněný profesor. „že pokud budete oba stát za svým, nikam se nedostaneme. Nejste-li s prací zcela spokojený , což zhledem k úvodu Vašeho hodnocení nepředpokládám, budete muset své výhrady dát najevo výběrem mezi jedničkou a dvojkou. Já bych to třeba za vás dokončil,“ snažil se nějak ze situace vybruslit.
„To nebude potřeba, je to za dvě,“ oznámil asistent studentovi.
„A nyní pane kolego, by se mohl blížit vrchol – alespoň doufám, ještě nikdy mě tahle dvojice nezklamala, snad tomu tak bude i dnes,“ netrpělivě švitořil profesor, aby zahnal dojem z předchozího stanoviště. „Tak už pojďte, neloudejte se a pokračujte!“ Asistent mírně našňupnutý zakončením poledního hodnocení, si trochu neochotně pospíšil a tak dorazil na další stanoviště o něco dřív.
„No tohle už přestává být legrace, nemyslíte? Ty barvy a rozličné tvary i rozměry – vždyť jsou každý úplně jiný! Že některým tvorům nahradila ruce křídla chápu, ale šest končetin u vyšších živočichů? Kde jste to viděli?“
„Právě že nikde,“ odvětil student, „nerad jedu v zajetých kolejích.“
„To vidím, vždyť tenhle dlouhý tenký nemá křídla, hlavně že jste mu nezapomněli udělat vousy a přesto létá nebo jsem tu holoprojekci špatně pochopil?“
„Pochopil jste to dobře a nevím, co Vám na tom vadí. My se přece také dokážeme libovolně přemisťovat a křídla nemáme.“
„To je snad něco jiného, my…“
„Proč bychom měli být něco víc?“ Skočila mu do řeči dívka. Asistent jí chtěl okřiknout, ať jej nepřerušuje, ale když pohlédl do jejích očí, naplněných výrazem takového nadšení, které hraničilo až s vytržením, upustil od toho.
„A nejedná se o projekci,“ využil chvilku ticha chlapec.
„Cože?!“ Prudce se k němu obrátil profesor. „To nemyslíte vážně! To přece odporuje všem bezpečnostním pravidlům!“
„To ano, odpusťte mi to, ale oni jsou inteligentní a moudří, nemůže se nic stát.“
„Víte, nám to připadalo nepatřičné, skoro jako svatokrádež, neoživit je už nyní,“ podpořila kolegu dívka. Zrovna když se zdálo, že profesora uklidnili, strhla se kousek dál „mela.“ Majestátní hnědý tvor o rozpětí bezmála půldruhého sta stop, se se škádlivým výrazem vznesl a začal kroužit pronásledován dalším, sice výrazně menším, ale o to hbitějším zeleným stvořením s ukřivděnou grimasou ve tváři. Ostatní přihlíželi a u většiny by se jejich přístup dal nazvat „blahosklonný.“ Aktéři „šarvátky“ kroužili ve stále sevřenějších levých kruzích. Čilejší „pronásledovatelka“(znalec by poznal, že se jedná o samici), vzhledem k přece jen poněkud stísněným poměrům, začínala získávat výhodu a už už se dostávala do těsného závěsu za unikajícího. Občas se pokusila svého partnera v akrobacii zasáhnout kratičkým proudem ohně, ale ten byl pozorný a vždy se elegantně vyhnul.
„Jen si tak hrají,“ nejistě špitla dívka. Souboj nabyl zdánlivě ustálené podoby, což pronásledující ukolébalo. A tak byla dost překvapená, když její „oběť“ nečekaně prudce sehnula hlavu a v pohybu pokračovala, až dokázala bezpečně mimo blány křídel vyslat krátký, ne však zcela neškodný proud ohně směrem mírně šikmo dolů a vzad. Útočnice dolu nemohla pro oheň, uhnout vlevo jí bránily odstředivé síly způsobené hraničně utaženým obratem a cestu vzhůru uzavíral strop. Tím byla donucena uhnout ostře doprava, až téměř k holografickému zařízení, přesně tak, jak chrlič chtěl. Věděl, že sám bude moci použít oheň znovu až za jednu-dvě minuty a tak dlouho se už rozhodně prohánět dát nechtěl. Počítal s tím, že sokyně ví o jeho neschopnosti oheň hned zopakovat a dovolí si zkrátit vzdálenost, která je dělila. Vše měl dokonale připravené. Náhle, bez jakéhokoliv varování, provedl na jeho velikost neuvěřitelně prudký obrat a „postavil“ se ve vzduchu do cesty pronásledovatelce. Ta okamžitě pochopila, že je zle. Z jejího nádherně vytřeštěného výrazu, se už nyní dalo i pro laika poznat, že je to samice. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby nedošlo k nárazu. Ale ani to nebylo dost. Fyzikální zákony byly proti. Reakční doba, setrvačné hmoty, řídkost vzduchu – vše se proti ní spiklo. V poslední chvíli, kdy už bylo jasné, že k mírnému nárazu dojde, odvrátila „stydlivě“ hlavu stranou a tak připravený laškovný ohňový projektil, který z ní byť lehký kontakt vyrazil, šel bokem, mimo „hnědého“, který se ještě stihnul ohleduplně natočit tak, aby nenarazila na některý z ostnů na jeho těle. Vše by bylo celkem v pořádku, kdyby proud ohně nezasáhl část holografického projektoru a ten nezačal hořet.
„Tak moudří?!“ vyskočil asistent a hnal se k požárnímu hlásiči, pro případ, že by automatika selhala. Monumentální temný člen „schvalované“ skupiny, který až do té doby zdánlivě nezúčastněně sledoval dění kolem sebe, jen tak „znuděně“ pootočil hlavu a mohutným proudem svého ledového dechu oheň uhasil. Pravda, oheň na zařízení vystřídala silná vrstva jinovatky, ta už však nebyla pro nikoho nebezpečná.
Zatím co útočnice díky své neobyčejné, až kočičí mrštnosti, přistála poměrně dobře, „hnědý“ měl trochu problémy. Náraz čekal, nakonec ho sám přivodil, ale situace ho dostala. Otřásaje se smíchy, se neurovnaným letem dostal nad zem a jeho přistání postrádalo obvyklou eleganci.
„Čiči s Háčkem likviduje holografickou konkurenci!“ Vykřikoval mezi záchvaty a slzy smíchu se mu kutálely po tváři. Ta, jíž byl jeho smích určen, seděla opodál a „raráškovitý“ výraz, který měla ve tváři během celé své „akce“ (kromě kratičkého zděšení) jí z ní vlastně nezmizel. Prostě už byla zase „nad věcí.“ Určitě to nejsou zvířata, pomyslel si profesor, ale o to to bude horší.
„Tak co s nimi?“ Kývl profesor ke skupině tvorů, když se situace uklidnila.
„Jsou úžasní, viďte,“ s nadějí v hlase se snažila orodovat dívka.
„Jsou dokonalí,“pokračoval student, „nemají obdoby a je mi jedno…“
„Právě, že je Ti jedno chlapče“ nenechal ho domluvit profesor, „ale to Ti právě jedno být nemůže.“
„Ale pan…“
„Nepřerušuj mě hochu,“ mírně, skoro smutně navázal starý muž a bylo vidět, že to co musí říct, ho vůbec netěší. „A už vůbec to nesmí být jedno mně. Jak dlouho by vedle nich přežili ti ostatní? A až by „spotřebovali“ všechny ty sice krásné a nápadité, ale najednou nekonkurenceschopné výtvory, co by pak následovalo?“
Odpovědí bylo hluboké ticho. Až po dlouhé chvíli odpověděli oba najednou:
„Na to jsme v té radosti z tvorby a snaze dát jim to nejlepší, co jsme byli schopni, nepomysleli“ a znělo to provinile.
„Já vím, znám to. Nebudete tomu věřit, ale také jsem byl mladý,“ se smutným úsměvem hovořil víc k sobě, než k nim. „Ale nyní i když je mi to nepříjemné, to musíme dát do pořádku. Máme přidělenou tuto planetu a naším úkolem není osídlit ji jediným druhem. Nemůžeme kvůli nim, i když jsem z nich nadšený stejně jako vy, zničit všechnu ostatní práci, co vytvořili v poslední době vaši kolegové. Ale chci, abyste věděli, že mám dobrou vůli. Vypustíme je na planetu s předstihem. Pár tisíc let nehraje roli. Ostatní stejně ještě mají co dodělávat a uvidíme. Já ale říkám, že takový Tyranosaurus Rex, pro ty větší bude hračka. Prostě nebudou mít konkurenci. A Diplodocus? Ti ohňoví mu upečou mozek, než si uvědomí, co se děje. A po pochoutce nechají zbytek mrchožroutům. Uvidíte, bude to rychlé.“
Z našeho hlediska za dlouho, ale pro naše aktéry to byl zanedbatelný časový úsek, než se byli nuceni sejít znova.
„Tak mládeži, jak se cítíte? Nerad vám to říkám, ale není to dobré. Jak mě to „sere“, mít vždycky pravdu…ehm.. promiňte...štve,“ omluvil se profesor pod dojmem z vytřeštěných dívčích očí.
„Takže – šlo to mnohem rychleji, než mohl kdokoli čekat. I mezi nimi jsou jedinci, kteří se nedokáží ovládnout. Mnozí jsou úžasní ve všech směrech, snad mnoho je jich moudrých, jenže těch pár, kteří tu svou nadřazenost neudejchali a lovili jen pro zábavu, všechno dokázalo urychlit. Jen se musím bavit představou, jak v budoucnu budou všichni ten problém řešit. Už vidím ty teorie. Příliš tenké skořápky, málo nebo moc kyslíku v ovzduší, pád meteoritu a podobné, zaručeně správné důvody. Jenže my musíme něco udělat, než vychytají i ty drobnější tvory, kteří jim zatím za tu námahu nestáli. A pak můžeme vypustit na povrch tu různorodou várku „nové krve,“ od vašich kolegů. S většími výtvory jejich předchůdců, si už vaši miláčci poradili.“
Dívka celou dobu visela očima mluvčímu na rtech a pomalu se začínala třást při představě, co bude následovat. Nedokázala to pojmenovat, ale bude to strašné…..
Chlapec ji objal okolo ramen, aby se uklidnila a naposledy to zkusil:
„A jiné řešení není?“
„Ne, musí…“
„A co takhle..“začal asistent…
„Teď skutečně není vhodná dob..“
„Acotakhlešoupnoutjedojinýchdimenzí,“ vypálil asistent, aby ho zase nemohl profesor přerušit.
„To přece nic neřeší,“ rezignovaně podotkl student.
„Naopak!“ Skoro zařval profesor a už klidněji pokračoval: „To řeší úplně všechno. Dimenzionální poruchy, nepamatujeme si? Nebo jsme chyběli?“ Rozjařeně a překotně střílel otázky profesor.
„Nechyběli“ odpověděla na poslední otázku dívka. Jenže nikdo neví, jak vzniknou, kdy, ani proč.“
„Ano“ doplnil její partner, „někdy k nim nedojde několik tisíc let, jindy následují relativně rychle za sebou. A ještě téměř vždy na jiný časový úsek, nedá se s tím počítat nebo odhadnout, je to příliš náhodné.“
„No právě,“ triumfoval profesor, „mohou využít celý kosmos, všechny dimenze, aniž by hromadně ohrozili celý náš projekt, ale jednotlivě, možná, občas…a vlastně na věky…“