Maraton 3: Zjevení
Slunce se pomalu klonilo k západnímu obzoru. Ještě nebyla tma, teprve se začínalo šeřit, ale čerstvý vítr, který vál většinu dne, už začínal slábnout i když bude trvat ještě tak půl hodiny, než se zcela uklidní. Ruch v dětském táboře začínal utichat. Jen dvoučlenná hlídka, na kterou přišla řada podle rozpisu určeného vedoucími, se pohybovala po trase obchůzky. I když okolí tábora bylo bezpečné a za mnoho let jeho pořádání nedošlo k žádnému vážnému incidentu, provozovatelé zachovávali tuto „službu“, protože pro účastníky byla svým způsobem užitečná a hlavně podle ohlasů v každoroční "anketě", kterou dělali poslední den tábora, pro většinu účastníků i zajímavá.
“To je ale otrava,“ utrousil menší štíhlý pihovatý kluk s nazrzlými vlasy. „Proč Petře?“ odvětil Jirka, tmavovlasý skoro tlouštík, „vždyť je to skvělý! Celý tábor jde chrápat a my budeme, až do doby než nás vystřídají, jediní vzhůru. To u počítače nikdy nezažiješ“. „Já počítač doma nemám,“ přiznal zrzek téměř s opovržením v hlase. „Stačí mi ve škole, a v noci už jsem venku byl. Ne sice úplně sám, chodil jsem s dědou večer na ryby a někdy se to trochu protáhlo.“
Pro tmavovlasého, pravděpodobně městského kluka, který zřejmě ještě na táboře nikdy nebyl, bylo ale první "ponocování" velkým dobrodružstvím, na které se z části těšil, ale také ho trochu rozechvívalo obavami. „Slyšíš to?“ drbnul do svého menšího partnera, „tam ve křoví“ a ukazoval do míst odkud se ozývalo šustění a funění. „To je jen ježek“, uklidnil svého partnera druhý člen hlídky. Ten ale nevěřil. „Kecáš, takový rámus nemůže dělat něco tak malého“, nejistým hlasem oponoval. „Tak se podívej“ rázně pronesl zrzek a rozhrnul větve, které jim překážely ve výhledu. „Já v tom roští nic nevidím“, trval na svém tlouštík. „Musíš koukat dál, ten rámus se tom tichu nese a to klame“ a i když to ještě nebylo potřeba, rozsvítil baterku a v nejasném kuželu světla se kus za křovím, těsně u země, zaleskla dvojice malých oček. „Jé, měl jsi pravdu“ vykřikl uklidněný Jirka a hnal se za vyrušeným ježkem, kterému se ostré světlo vůbec nelíbilo a snažil se utéct. „Nech ho bejt, je samá blecha“, brzdil svého kamaráda Petr, ale zbytečně. Zdánlivě nemotorný ježek překvapivě rychle zmizel a jen stále se vzdalující šustění listí dávalo tušit, kde asi právě je. „Jů, ten byl krásnej,“ pochvaloval si Jirka, „já ježka vlastně dodneška nikdy pořádně neviděl,“ pokračoval a pak po chvíli ticha dodal zaraženě: „Teda když nepočítám ty přejetý na silnici.“ Chlapci šli chvilku mlčky a každý po svém přemýšleli o prožité příhodě.
Náhle se něco změnilo. Kluci to jasně cítili, jen nemohli přesně určit, co to bylo. A znova! Ano, i když se zrovna na již načervenalé zapadající slunce nedívali, protože bylo třeba koukat v nadcházejícím šeru pod nohy, aby nezakopli, cítili, že pres ně přeběhl stín. Zvedli oči a zkoprněli! Slunce zčásti zakrýval tmavý, z vrchu trochu „spláclý“ kosočtverec, který se vznášel ve vzdálenosti asi 200m od tábora. Pohupoval se lehce do stran, špičaté kraje "křídel" svítily bílým světlem, ale to nebylo to nejzajímavější. Na výběžku vprostřed vrchní části zářily rudě dva body, snad oči a v dolní části trupu se lehce komíhala dvojice nohou. Mezi nimi se nepravidelně vlnil dlouhý ocas!
„Ty vole drak,“ vyhrkli oba kluci téměř současně. Tématem celotáborové hry bylo sice tajemno jako takové a hned druhý den jim deštivý večer vylpnilo promítání velmi reálného filmu, nejen o možné existenci, ale i přežití a objevení draků, ale tohle nečekali. Tvor byl v neustálém pohybu. I když se nepřibližoval ani nevzdaloval, stále uhýbal do stran, občas se zdálo, že mírně zamával křídly a vystoupal do větší výšky a nebo naopak prudce sklesal. A to nejen po ocase, ale jednou se dokonce na vrcholu své dráhy skoro o 180 stupňů otočil a téměř střemhlav „zaútočil“ na něco na zemi. Alespoň tak to z dálky vypadalo. Nepřistál však. Naopak. Střemhlavý let těsně nad zemí vybral, opět vystoupal do výšky asi 50ti metrů a pozvolna se za občasného mávnutí křídly, začal přibližovat k táboru. Co chvíli nečekaně prudce vybočil na některou stranu a nízkým přízemním letem, jako by prozkoumával terén pod sebou. Když se tímto způsobem přiblížil asi o padesát metrů, Jirka to už nevydržel.
„Poplách“, začal křičet, jako smyslů zbavený a plácat na potahy stanů, aby vzbudil ty, co už stačili usnout.
Ze stanů začaly vybíhat děti. Nejprve ty, které přes večerku ještě probíraly události uběhlého dne a za nimi i ty rozespalé, které byly zážitky natolik unavené, že usnuly hned, jak ulehly na palandy. Po malé chvilce se objevili i první praktikanti a vedoucí jednotlivých oddílů. Sledovali reakce dětí a uklidňovali ty z nejmladších, kteří se jim zdáli příliš „vyjevení.“
Tajemný tvor na obloze dělal, jako by se ho hemžení v táboře příliš netýkalo. Kolébal se mírně ze strany na stranu a zdálo se, že se snad mumrajem před sebou kochá. Pak ale dvojicí zatáček vlevo a vpravo snížil výšku a zmizel z oblohy. V nastupující tmě nebyl pod horizontem dostatečně ostře vidět, nedalo se teda poznat, zda přistál, či zůstal ve vzduchu těsně nad zemí. Pak se ale znovu objevil nad horizontem na obloze, viditelně máchl křídly, tím ještě trochu vystoupal, nato se mírně natočil bokem a z profilu se poprvé jasně ukázalo, že výběžek na vrcholu jeho těla je zubatá hlava, která se k úžasu všech dětí najednou otevřela, ozval se zvláštní řev a z pootevřené tlamy vyšlehl oheň, který částečně osvětlil mýtinu pod drakem a jehož dozvuky padaly z dračí tlamy v podobě jakéhosi ohnivého deště, aby ještě před dopadem na zem jeho jednotlivé „kapky“ v tichosti zanikly. Reakce dětí na toto chrlení ohně byla bouřlivá a křik nestvůře viditelně vadil. Znovu máchla několikrát křídly, aby opět získala výšku, z níž během svého ohňového kousku část ztratila, trochu zakolísala a pak prudkou zatáčkou doleva začala snižovat svůj let až se ztratila z dohledu za skupinou vzrostlých stromů, které bránily tomu, aby bylo místo, kam drak zmizel z tábora vidět.
“Nikdo neopustí tábor!“ vydával zákaz hlavní vedoucí, který se obával, že horkokrevnější členové starších oddílů se pokusí tvora pronásledovat. To se ale ukázalo nepravděpodobné. Po chvilce se již zmenšený obrys vzdalující se příšery ještě jednou ukázal nad odlehlejší částí nedalekého lesa, aby se pak ztratil z oblohy nadobro, aniž by se dalo přesně odhadnout, kterým směrem.
Se zmizením nestvůry z oblohy, se celý tábor uklidnil a po nějaké době, se víceméně všichni začali znovu ukládat ke spánku. V některých stanech se ale ještě dlouho vedly debaty o tom, co to vlastně bylo. Převládal názor, hlavně ve stanech starších dětí, že „to“ muselo být „nějak“ udělané, ale doměnky jak, se lišily.
“Myslím, že to dopadlo dobře“, zahájil poradu na další den „hlavas“. „Co jim ale máme zítra říct?“ Opáčil jeden z praktikantů, který vypomáhal u nejmladších dětí. „Některé malé holky byly z toho draka pěkně vyplácané“. „No přece pravdu - že se kousek od tábora objevil jeden z draků, co viděly ve filmu a že se nemají čeho bát. Každé malé dítě přeci ví, že draci chtějí jen dcery z královského rodu, teda princezny a takovou tady snad nemáme,“ vyslovil svůj názor zástupce hlavase. A můžeš těm malým treperendám doporučit, aby to po návratu domů ani raději nikomu nevyprávěly, protože jim to stejně neuvěří. Je nepravděpodobné, že by se to příští rok opakovalo. Stejně bude jiné téma. Zřejmě přijdou na řadu Radkovo oblíbení mimozemšťani.“ „K těm mimozemšťanům,“ ozval se chlápek, který balil na zemi do sebe zastrkané laminátové trubky, do spousty padákoviny. „Už dlouho plánuju vyrobit UFO a pořád se k tomu nemůžu dokopat. S pásem blikaček by nemuselo vypadat špatně, jen by jich muselo být alespoň 10, aby pokryly celou viditelnou část obvodu. Pokud se dohodnete, že by to mohlo být pro děti zajímavé, dejte vědět. Hlavně, že si ten vítr trochu „sednul“, kdyby foukalo jako odpoledne, neměli bychom šanci ho zvládnout“. Jeho ruce při řeči stále pracovaly a přetvořily nevzhledný balík přibližně ve válec, dlouhý asi jeden a půl metru o průměru necelých dvacet centimetrů.
„Tak v tohle se změnil ten tvor, co vyděsil celý tábor?“ Nevěřícně kroutil hlavou jeden z vedoucích, nad úhledným balíčkem staženým provázkem v pouzdře ne nepodobném obalu na rybářské pruty. „No to mě podrž“. „Jo v tohle, jinak to nejde přepravit, sedm krát čtyři metry, ocas dalších sedm, to se bez složení hned tak do něčeho nevejde. Představ si, že ho pořád nemůžu naučit, aby za mnou létal, všechno mu vadí – elektrické vedení, stromy, podjezdy, prostě všechno okolo silnic.
Jinak se sebou úplně spokojenej nejsem,“ dodal po chvíli, když naložil utvořený balík na zadní část podivného šlapacího stroje, „při tom mezipřistání jsem pořád nemohl zapálit tu druhou pyrotechnickou blbinu a pak jsem byl rád, že jsem stačil trochu nastoupat a natočit mu hlavu tak, aby bylo ze strany pořádně vidět to chrlení ohně. Ale snad se to dětem líbilo,“ dodal s nadějí v hlase. Na stroji rozsvítil bílé přední světlo, vzadu dvě červené blikačky nebývalé intenzity a vyrazil do tmy.
“To je ale otrava,“ utrousil menší štíhlý pihovatý kluk s nazrzlými vlasy. „Proč Petře?“ odvětil Jirka, tmavovlasý skoro tlouštík, „vždyť je to skvělý! Celý tábor jde chrápat a my budeme, až do doby než nás vystřídají, jediní vzhůru. To u počítače nikdy nezažiješ“. „Já počítač doma nemám,“ přiznal zrzek téměř s opovržením v hlase. „Stačí mi ve škole, a v noci už jsem venku byl. Ne sice úplně sám, chodil jsem s dědou večer na ryby a někdy se to trochu protáhlo.“
Pro tmavovlasého, pravděpodobně městského kluka, který zřejmě ještě na táboře nikdy nebyl, bylo ale první "ponocování" velkým dobrodružstvím, na které se z části těšil, ale také ho trochu rozechvívalo obavami. „Slyšíš to?“ drbnul do svého menšího partnera, „tam ve křoví“ a ukazoval do míst odkud se ozývalo šustění a funění. „To je jen ježek“, uklidnil svého partnera druhý člen hlídky. Ten ale nevěřil. „Kecáš, takový rámus nemůže dělat něco tak malého“, nejistým hlasem oponoval. „Tak se podívej“ rázně pronesl zrzek a rozhrnul větve, které jim překážely ve výhledu. „Já v tom roští nic nevidím“, trval na svém tlouštík. „Musíš koukat dál, ten rámus se tom tichu nese a to klame“ a i když to ještě nebylo potřeba, rozsvítil baterku a v nejasném kuželu světla se kus za křovím, těsně u země, zaleskla dvojice malých oček. „Jé, měl jsi pravdu“ vykřikl uklidněný Jirka a hnal se za vyrušeným ježkem, kterému se ostré světlo vůbec nelíbilo a snažil se utéct. „Nech ho bejt, je samá blecha“, brzdil svého kamaráda Petr, ale zbytečně. Zdánlivě nemotorný ježek překvapivě rychle zmizel a jen stále se vzdalující šustění listí dávalo tušit, kde asi právě je. „Jů, ten byl krásnej,“ pochvaloval si Jirka, „já ježka vlastně dodneška nikdy pořádně neviděl,“ pokračoval a pak po chvíli ticha dodal zaraženě: „Teda když nepočítám ty přejetý na silnici.“ Chlapci šli chvilku mlčky a každý po svém přemýšleli o prožité příhodě.
Náhle se něco změnilo. Kluci to jasně cítili, jen nemohli přesně určit, co to bylo. A znova! Ano, i když se zrovna na již načervenalé zapadající slunce nedívali, protože bylo třeba koukat v nadcházejícím šeru pod nohy, aby nezakopli, cítili, že pres ně přeběhl stín. Zvedli oči a zkoprněli! Slunce zčásti zakrýval tmavý, z vrchu trochu „spláclý“ kosočtverec, který se vznášel ve vzdálenosti asi 200m od tábora. Pohupoval se lehce do stran, špičaté kraje "křídel" svítily bílým světlem, ale to nebylo to nejzajímavější. Na výběžku vprostřed vrchní části zářily rudě dva body, snad oči a v dolní části trupu se lehce komíhala dvojice nohou. Mezi nimi se nepravidelně vlnil dlouhý ocas!
„Ty vole drak,“ vyhrkli oba kluci téměř současně. Tématem celotáborové hry bylo sice tajemno jako takové a hned druhý den jim deštivý večer vylpnilo promítání velmi reálného filmu, nejen o možné existenci, ale i přežití a objevení draků, ale tohle nečekali. Tvor byl v neustálém pohybu. I když se nepřibližoval ani nevzdaloval, stále uhýbal do stran, občas se zdálo, že mírně zamával křídly a vystoupal do větší výšky a nebo naopak prudce sklesal. A to nejen po ocase, ale jednou se dokonce na vrcholu své dráhy skoro o 180 stupňů otočil a téměř střemhlav „zaútočil“ na něco na zemi. Alespoň tak to z dálky vypadalo. Nepřistál však. Naopak. Střemhlavý let těsně nad zemí vybral, opět vystoupal do výšky asi 50ti metrů a pozvolna se za občasného mávnutí křídly, začal přibližovat k táboru. Co chvíli nečekaně prudce vybočil na některou stranu a nízkým přízemním letem, jako by prozkoumával terén pod sebou. Když se tímto způsobem přiblížil asi o padesát metrů, Jirka to už nevydržel.
„Poplách“, začal křičet, jako smyslů zbavený a plácat na potahy stanů, aby vzbudil ty, co už stačili usnout.
Ze stanů začaly vybíhat děti. Nejprve ty, které přes večerku ještě probíraly události uběhlého dne a za nimi i ty rozespalé, které byly zážitky natolik unavené, že usnuly hned, jak ulehly na palandy. Po malé chvilce se objevili i první praktikanti a vedoucí jednotlivých oddílů. Sledovali reakce dětí a uklidňovali ty z nejmladších, kteří se jim zdáli příliš „vyjevení.“
Tajemný tvor na obloze dělal, jako by se ho hemžení v táboře příliš netýkalo. Kolébal se mírně ze strany na stranu a zdálo se, že se snad mumrajem před sebou kochá. Pak ale dvojicí zatáček vlevo a vpravo snížil výšku a zmizel z oblohy. V nastupující tmě nebyl pod horizontem dostatečně ostře vidět, nedalo se teda poznat, zda přistál, či zůstal ve vzduchu těsně nad zemí. Pak se ale znovu objevil nad horizontem na obloze, viditelně máchl křídly, tím ještě trochu vystoupal, nato se mírně natočil bokem a z profilu se poprvé jasně ukázalo, že výběžek na vrcholu jeho těla je zubatá hlava, která se k úžasu všech dětí najednou otevřela, ozval se zvláštní řev a z pootevřené tlamy vyšlehl oheň, který částečně osvětlil mýtinu pod drakem a jehož dozvuky padaly z dračí tlamy v podobě jakéhosi ohnivého deště, aby ještě před dopadem na zem jeho jednotlivé „kapky“ v tichosti zanikly. Reakce dětí na toto chrlení ohně byla bouřlivá a křik nestvůře viditelně vadil. Znovu máchla několikrát křídly, aby opět získala výšku, z níž během svého ohňového kousku část ztratila, trochu zakolísala a pak prudkou zatáčkou doleva začala snižovat svůj let až se ztratila z dohledu za skupinou vzrostlých stromů, které bránily tomu, aby bylo místo, kam drak zmizel z tábora vidět.
“Nikdo neopustí tábor!“ vydával zákaz hlavní vedoucí, který se obával, že horkokrevnější členové starších oddílů se pokusí tvora pronásledovat. To se ale ukázalo nepravděpodobné. Po chvilce se již zmenšený obrys vzdalující se příšery ještě jednou ukázal nad odlehlejší částí nedalekého lesa, aby se pak ztratil z oblohy nadobro, aniž by se dalo přesně odhadnout, kterým směrem.
Se zmizením nestvůry z oblohy, se celý tábor uklidnil a po nějaké době, se víceméně všichni začali znovu ukládat ke spánku. V některých stanech se ale ještě dlouho vedly debaty o tom, co to vlastně bylo. Převládal názor, hlavně ve stanech starších dětí, že „to“ muselo být „nějak“ udělané, ale doměnky jak, se lišily.
“Myslím, že to dopadlo dobře“, zahájil poradu na další den „hlavas“. „Co jim ale máme zítra říct?“ Opáčil jeden z praktikantů, který vypomáhal u nejmladších dětí. „Některé malé holky byly z toho draka pěkně vyplácané“. „No přece pravdu - že se kousek od tábora objevil jeden z draků, co viděly ve filmu a že se nemají čeho bát. Každé malé dítě přeci ví, že draci chtějí jen dcery z královského rodu, teda princezny a takovou tady snad nemáme,“ vyslovil svůj názor zástupce hlavase. A můžeš těm malým treperendám doporučit, aby to po návratu domů ani raději nikomu nevyprávěly, protože jim to stejně neuvěří. Je nepravděpodobné, že by se to příští rok opakovalo. Stejně bude jiné téma. Zřejmě přijdou na řadu Radkovo oblíbení mimozemšťani.“ „K těm mimozemšťanům,“ ozval se chlápek, který balil na zemi do sebe zastrkané laminátové trubky, do spousty padákoviny. „Už dlouho plánuju vyrobit UFO a pořád se k tomu nemůžu dokopat. S pásem blikaček by nemuselo vypadat špatně, jen by jich muselo být alespoň 10, aby pokryly celou viditelnou část obvodu. Pokud se dohodnete, že by to mohlo být pro děti zajímavé, dejte vědět. Hlavně, že si ten vítr trochu „sednul“, kdyby foukalo jako odpoledne, neměli bychom šanci ho zvládnout“. Jeho ruce při řeči stále pracovaly a přetvořily nevzhledný balík přibližně ve válec, dlouhý asi jeden a půl metru o průměru necelých dvacet centimetrů.
„Tak v tohle se změnil ten tvor, co vyděsil celý tábor?“ Nevěřícně kroutil hlavou jeden z vedoucích, nad úhledným balíčkem staženým provázkem v pouzdře ne nepodobném obalu na rybářské pruty. „No to mě podrž“. „Jo v tohle, jinak to nejde přepravit, sedm krát čtyři metry, ocas dalších sedm, to se bez složení hned tak do něčeho nevejde. Představ si, že ho pořád nemůžu naučit, aby za mnou létal, všechno mu vadí – elektrické vedení, stromy, podjezdy, prostě všechno okolo silnic.
Jinak se sebou úplně spokojenej nejsem,“ dodal po chvíli, když naložil utvořený balík na zadní část podivného šlapacího stroje, „při tom mezipřistání jsem pořád nemohl zapálit tu druhou pyrotechnickou blbinu a pak jsem byl rád, že jsem stačil trochu nastoupat a natočit mu hlavu tak, aby bylo ze strany pořádně vidět to chrlení ohně. Ale snad se to dětem líbilo,“ dodal s nadějí v hlase. Na stroji rozsvítil bílé přední světlo, vzadu dvě červené blikačky nebývalé intenzity a vyrazil do tmy.